DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pondělí 14. února 2011

NSS: Komunisté v senátu Městského soudu v Praze nejsou podjatí

Usnesením, které mi dnes bylo doručeno, rozhodl Nejvyšší správní soud, že soudci Městského soudu v Praze, kteří byli členy KSČ, nejsou vyloučeni z projednávání žaloby na odmítnutou registraci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Sytý, patronisující a místy až s nepatřičnou arogancí hraničící ton rozhodnutí podle mého soudu není na místě. NSS se jím snaží zakrýt, že nebyl schopen adekvátně se vypořádat se dvěma podstatnými námitkami, které každá samostatně postačují pro závěr o vyloučení komunistických soudců z rozhodování v této politicky mimořádně citlivé (ba třaskavé) věci.

Můj spor s Vrchním soudem v Olomouci nebyl jakýmsi folklorním zpestřením loňského justičního podzimu, nýbrž, jak ukázaly i rozsáhlé a dodnes fakticky neskončené polemiky, kausou s prvních stran novin a ve svém důsledku velmi konkrétním a podstatným zásahem do osobnostní sfery všech soudců a státních zástupců, jejichž jména se na seznamech ocitla. Je možné, že komunistické soudkyně městského soudu snad neznají Jana Šinágla a jeho antikomunistické aktivity, ale je vyloučeno, že by neznaly moje jméno a že by si s ním nebyly schopny okamžitě spojit onu nepříjemnost, která se jim přihodila.

Soud není povolán k tomu, aby presumoval, zda konkrétní soudce bude nebo nebude schopen od svých osobních pocitů se oprostit, toliko, zda jsou dány objektivní důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, a popsaný zásah už v důsledku své bezprostřednosti a intensity takové objektivní pochybnosti nemůže nevyvolat.

Druhou otázkou je vztah osoby, která se přihlásila ke komunistické ideologii, k tomu, co bylo, obrazně řečeno, korunním klenotem v ideové výbavě komunistické strany, k uměle vytvářené a živené nenávisti k sudetským Němcům a ke zkreslené, protiněmecké interpretaci nedávné historie.

Nepřekvapuje mne, že (vesměs mladí) soudci Nejvyššího správního soudu nerozumějí tomu, když napíšu, že národnostní nenávist vůči bývalým německým spoluobčanům byla jedním ze základních legitimačních nástrojů odůvodňujících ovládnutí československé společnosti [komunistickou stranou], ale to ještě neznamená, že bych neměl pravdu. Stačí si vzpomenout na to, co psaly o sudetských Němcích po celou normalisaci komunistické noviny a co o nich vysílaly rozhlas a televise; protiněmecká propaganda tam byla takřka na denním pořádku.

Usnesení Nejvyššího správního soudu přirozeně napadneme ústavní stížností s návrhem na odklad vykonatelnosti.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost.

6 komentářů:

  1. Co se týká poměru k osobě, tak se s rozhodnutím z hlediska positivního práva ztotožňuji, protože institut podjatosti skutečně nelze vykládat tak extensivně, jako to opakovaně činí navrhovatel. Na druhou stranu je mi líto, že NSS nepřistoupil k aktivismu, protože kdyby rozhodl opačně, bylo by to tak významné rozhodnutí, že by se s kommunisty v justici muselo okamžitě něco začít dělat.

    Co se týká poměru k věci, je rozhodnutí jedním slovem skandální. Cituji: „Bez nutnosti hlubších analýz lze konstatovat, že rozhodnutí o odsunutí obyvatel německé (ale i maďarské) národnosti z území tehdejší ČSR
    nebylo podmíněno primárně důvody ideologickými (spočívajícími právě v aktivitách tehdejší KSČ), ale především zájmy vítězných mocností na poválečném uspořádání Evropy a reakcí společnosti na důvody rozbití předválečné republiky a následné válečné útrapy, které byly (nepochybně nepřípustně paušalizujícím způsobem) přičítány právě těmto tehdejším
    národnostním menšinám. V žádném případě tedy nelze hovořit o tom, že by ideová východiska tehdejší (ale i pozdější) KSČ byla důvodem, který vedl ke shora popsaným masovým transferům a excesům s tím spojeným. Tyto skutečnosti považuje Nejvyšší správní soud za natolik obecně známé, že o nich není třeba vést dokazování či obsáhlejší diskuzi. Tvrdí-li žalobci v této souvislosti, že ona předpokládaná národnostní nenávist vůči bývalým německým spoluobčanům je jedním „ze základních legitimačních nástrojů odůvodňujících ovládnutí československé společnosti touto zločinnou organizací“, jde o argumentaci, které Nejvyšší správní soud nerozumí a nebude se proto
    k ní vyjadřovat.“

    NSS tady jasně vyjádřil, jak rozhodne o kassační stížnosti: Bude neochvějně hájit officiální čs. ideologii vyhnání.

    Za skandální rovněž považuji odstavec: „Zbývá konečně vyjádřit se ke třetímu důvodu namítané podjatosti, který je formulován jako osobní antipatie a averze žalobců vůči všem osobám, které v minulosti vstoupily do KSČ.
    Zde je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že jde toliko o znevažující a až difamující výroky, z nichž pro potřeby rozhodování o námitce podjatosti nelze ničeho vytěžit. Fakticky jde toliko o osobní pocity účastníků, vyjadřující jejich hodnotové postoje, které Nejvyšší správní soud v této podobě rozhodně nesdílí a nehodlá se k nim jakkoliv vyjadřovat.“ Místo toho, aby NSS klidně řekl, že postoj strany k soudci je právně nerozhodný, tak zde neuvěřitelně konstatuje, že poukaz na amorálnost členství soudce v KSČ je „znevažující a až difamující“. To snad ne.

    Závěrem bych chtěl dodat, že by NSS opravdu mohl konečně začít číslovat odstavce svých rozhodnutí.

    OdpovědětVymazat
  2. Ačkoli obecně souhlasím, předchozí zásah účastníka do práv soudce od jistého prahu intensity nelze přehlížet. A tohle bylo pro ty soudce docela trauma, to není vůbec srovnatelné s nějakými stížnostmi, jak NSS nevhodně argumentuje.

    Na druhé straně si nemyslím, že by tím bylo předurčeno rozhodnutí o kasační stížnosti, NSS má devět senátů a aspoň některé oficiální vládní linii hájit nebudou. Navíc tady je zřejmé, že oni ten argument vůbec nepochopili (resp. se o to ani nesnažili).

    Námitka amorálnosti soudců byla samozřejmě jen rhetorická, aby dámy věděly, co si o nich myslíme (a co jim osobně ještě velmi důrazně a barvitě před medii zopakuji při jednání, pokud by k němu skutečně v této sestavě došlo).

    OdpovědětVymazat
  3. Přečetl jsem si tu část ještě jednou a kloním se k závěru, že je skandální: nerozumím tomu, proč papouškují oficiální ideologii a raději si něco o té době nepřečtou. Ústavní soud měl v nálezu o minulosti soudců víc odstavců věnovaných historii než právu a i když to bylo snad až přehnaně rozsáhlé, nelze mu vytknout povrchnost a nedostatek odůvodnění výroku.

    Napsat do odůvodnění, že "každý přece ví", je paušalisující a urážlivé.

    Děkuji za cenný podnět do ústavní stížnosti.

    OdpovědětVymazat
  4. Po přečtení výše uvedeného usnesení mne opravdu mrzí, že souboje jsou zakázané...
    Krev za krev...
    M.H.

    OdpovědětVymazat
  5. do textu stížnosti se vloudila chybička. V návrhu na vyslovení nálezu v bodě 1. omylem "Nálezem Nejvyššího správního soudu" namísto "Usnesením Nejvyššího správního soudu"

    OdpovědětVymazat
  6. Před 5 minutami jsem opravil; nicméně díky za upozornění.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>