Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Že je Česká republika již nejméně od Grossovy éry zemí odposlechům zaslíbenou, že v přepočtu na obyvatele se v počtu soudem povolených odposlechů pohybujeme na úrovni stonásobku stavu v civilisovaných zemích, a že soudy povolují odposlechy i u zcela bagatelní kriminality, mi bylo víceméně známo. Co jsem nevěděl, je, jaké skandální poměry panují ohledně toho, co se s odposlechem děje předtím, než je předložen soudu k provedení důkazu.

Naivně jsem se domníval, že záznam odposlechu se stane součástí trestního spisu a strany – obžaloba a obhajoba – z něj vyberou ty hovory a jejich části, které pokládají za relevantní, a navrhnou je jako důkaz u hlavního líčení.

Omyl: jak jsem – notně udiven a lehce zděšen – zjistil, toto právo má pouze policie, obviněný má přístup pouze k těm odposlechům, které policie vybere jako důkaz, a sám nic navrhovat nemůže. Že policie navrhne jako důkaz pouze to, co svědčí v neprospěch obviněného, je přitom nasnadě.

Uvidíme, jak tuto praxi zhodnotí Ústavní soud, jemuž je směřována ústavní stížnost dvou ze čtrnácti extremistů, kteří jsou od června stíháni za organisaci serie koncertů zakázané hudby. Mnoho si od toho neslibuji; o to větší jsou však chance u Evropského soudu pro lidská práva, který by při troše dobré vůle mohl být poměry v českém trestním řízení zděšen stejně jako já.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)