Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Příběhy pana Ž.

Národ by si měl vážit svých soudců, a při vhodných příležitostech by jim měl stavět pomníky. Činíme tak i my, virtuálně, vztyčujíce jako pomník pracovitému českému soudci tento rozsudek Okresního soudu v Chrudimi týkající se paní M. N. z vesničky K., jejíž sousedský spor rozhodly české soudy za 21 let, 3 měsíce a 25 dnů. Samotný rozsudek barvitě popisuje průběh průtahů i vytáčky ministerstva spravedlnosti, které by nejraději vyřešilo obludné průtahy konstatováním porušení práva, což je velmi účinný prostředek nápravy, oním universálně a s velkou oblibou aplikovaný, v přibližném významu tak jsme tedy udělali chybu, no co, a teď si, občane, laskavě trhni nohou.

 
Nevěnuji se právu tak dlouho, aby průtahy v mých řízeních dosáhly této dimense; nejstarší dosud neskončený spor byl zahájen v prosinci 2003, a soudy, jmenovitě soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, na něm spolu s nadřízenými soudy tudíž pracují pouhých 12 let a 8 měsíců, dobře vědouce, pro koho jest dobré všeliké spěchání.

Další vývoj ve věci pana Ž., jehož případ, střet se strážníky pražské městské policie, resp. soudní projednávání téhož, se nedávno přehoupl do druhého desetiletí (je to relativně mladý muž, chovám proto naději, že se pravomocného rozsudku dožije): usnesením Vrchního soudu v Praze byl předchozí rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání.

Stručně rekapitulujme, co se v tomto sporu o ochranu osobnosti stalo: Městský soud v Praze, soudkyní Dagmar Stamidisovou, nejprve přiznal panu Ž. na zásah do osobnostního práva dvacet tisíc korun. Tuto částku zvýšil Vrchní soud v Praze na padesát tisíc, ale protože panu Ž. se taková satisfakce (oprávněně) zdála směšně nízká, podal dovolání. Nejvyšší soud vyhověl a obě rozhodnutí zrušil. Poté přiznal soud I. stupně osm set tisíc, ale to se zase zdá příliš vrchnímu soudu, který podobné částky přiznává pouze celebritám, nikdy běžným občanům, a tak případ vrátil městskému soudu. Od samotného incidentu se strážníky mezitím uplynulo 10 let a 9 měsíců…

Číst produkty komunistických senátů Vrchního soudu v Praze (ano, i tento je stoprocentně KSČ-positivní, a ani to nemusím ověřovat v seznamech: jiné tam nemají) postrádá hlubšího smyslu, omezme se proto na poznámku, že v řízení trvajícím deset a více let je celkem obvyklé, že se judikatura změní, a pokud by žalobce měl reagovat na každou její změnu úpravou žaloby, musel by zákonitě svůj spor prohrát – v daném případě proto, že kdyby vzal žalobu zpět a zažaloval moderně újmu na zdraví, byla by jeho žaloba zamítnuta jednak pro překážku věci rozhodnuté, jednak z důvodu promlčení. Žaloba byla podána tak, jak bylo před deseti lety obvyklé, a žalobce má právo, aby byla v tomto kontextu posouzena a aby o ní bylo s úvahou této skutečnosti rozhodnuto. Zamítnout ji jen proto, že se cca čtyři roky po jejím podání změnila judikatura, je neakceptovatelným zásahem do žalobcovy právní jistoty.

Zveřejňujeme dnes doručený rozsudek ve věci pana Ž., o které na tomto blogu průběžně informujeme.

Je to četba, ze které běhá mráz po zádech: i když celý případ znám detailně od počátku – pana Ž. jsem cca do r. 2005 u soudu zastupoval – rekapitulace rozsudku mnou poněkud otřásla, zejména v pasážích, kde se hovoří o prošetření incidentu inspekcí městské policie a o arogantních procesních stanoviscích hlavního města, které nejprve tvrdilo, že ze strany jeho zaměstnanců vše proběhlo bezmála jak z policejní učebnice, a když pod tlakem odsuzujícího trestního rozsudku (pana Ž. jsem jako poškozeného zastupoval i v tomto řízení) muselo tuto thesi opustit, přišlo s tvrzením, že si za vše stejně může žalobce sám, protože se opovážil strážníkům odporovat (nějak takhle pan Ž. po oprávněném a přiměřeném policejním zákroku vypadal). Ne snad, že bych od městských úředníků očekával cokoli jako soucit nebo projev lítosti nad tím, jak se jeho strážníci zachovali, ale zachovat určitou míru zdrženlivosti je tím nejmenším, co učinit mohli a měli.

Spor samozřejmě nekončí, a na podzim vstoupí do druhého desetiletí projednávání před českými soudy. Soudkyni Stamidisové se při té příležitosti chystám poslat dort s deseti svíčkami.

Případ pražskou městskou policií brutálně zbitého pana Ž. se zdá nakonec, po téměř deseti letech od události, spět k příznivému konci: Městský soud v Praze mu dnes soudkyní Dagmar Stamidisovou přiznal relutární satisfakci ve výši 750 000 Kč, což už podstatně lépe odpovídá závažnosti způsobené nemajetkové újmy než původně přiznaných 50 tisíc korun.

O dalším vývoji případu budeme informovat.

O křížové cestě pana Ž. jsme psali před třemi lety. Dnes, devět let a tři měsíce po incidentu, byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo vyhověno dovolání pana Ž. ohledně nedostatečnosti relutární satisfakce ve výši 50 tisíc korun, a věc se vrací zpět k Městskému soudu v Praze.

Na jedné straně je dobře, že Nejvyšší soud začal vyhovovat nenárokovým dovoláním týkajícím se výše přiznaného zadostiučinění, na druhé by bylo docela fajn, kdyby tak činil pokud možno ještě v době, kdy budou k disposici nějací žijící svědkové události, jež má být odškodňována. Mělo by to i praktické výhody: za 9 let řízení se touto zemí přežene tolik judikatorních změn a posunů, že uspět se žalobou tak, aby se nestala v žádné fasi neprojednatelnou nebo nedůvodnou např. z důvodu promlčení, je práce pro futurologa a ne pro právníka.