Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Příběh z Pardubic

Výjimečně dnes budeme chválit, a to senát Nejvyššího soudu 28 Cdo ve složení Iva Brožová, Josef Rakovský a Jan Eliáš, který vyhověl dovolání pana K. z Pardubic (o něm blíže zde) a nejenže na rozdíl od nižších soudů správně posoudil délku a způsob stanovení promlčecí doby, ale obiter dictum se vyslovil k možnosti požadovat náhradu za podnik, zničený v důsledku nedůvodného trestního stíhání podnikatele.

S potěšením citujeme:

Již samotné trestní stíhání se totiž (mimo dalšího) může negativně projevit (a zpravidla i projeví) v pověsti stíhané osoby (bez ohledu na to, že je na ni třeba až do právní moci meritorního rozhodnutí pohlížet jako na nevinnou), což může v konkrétním případě vést k odlivu klientů nebo neochotě obchodních partnerů s trestně stíhanou osobou dále spolupracovat (což jistě platí zvláště pro osobu stíhanou pro trestný čin podvodu spáchaný v souvislosti s podnikatelskou činnosti, jak tomu bylo v posuzované věci). Nelze přitom a priori vyloučit ani to, že tyto a další faktory (např. zvýšené psychické vypětí spojené s trestným stíháním) mohou mít v krajním případě za následek i zánik podniku trestně stíhaného.

Pan K. z Pardubic byl příkladem muže, jehož by jako vzor mohla do svých předvolebních materiálů pojmout kterákoli pravicová strana: nespoléhal na stát, místo toho se pustil do podnikání a založil si malou, ale celkem slušně prosperující firmu. Ta nabízela v oboru pojišťovnictví zprostředkovatelské služby, které v té době nebyly běžně na trhu, a proto není divu, že se rozrůstala a nabírala po celé republice další a další spolupracovníky, pojistné makléře.

Až do osudného dne. Došlo ke sporu mezi panem K. a jednou z účastnic makléřských kursů, které pořádal, a protože přítelem této dámy byl policista, tedy v postkomunismu muž nad zákonem, nad osudem pana K. se začala stahovat mračna.

S panem K. a jeho společníkem bylo zahájeno trestní řízení, a i když každému muselo být od počátku jasné, že obvinění je nesmyslné, policejní objednávka způsobila, že soudy prvních dvou stupňů pana K. i jeho kolegu odsoudily. Spravedlnosti učinil zadost až Nejvyšší soud (psali jsme o tom krátce zde).

Po třech a půl letech měl tedy pan K. v ruce zprošťující rozsudek, ale protože stíhání bylo vedeno pro trestný čin podvodu, lze si snadno představit, co se stalo s jeho firmou. S trestně stíhaným podvodníkem nikdo rozumný a své cti (a peněz) dbalý nespolupracuje, a tak místo firmy s několikamilionovým obratem zbyly panu K. oči pro pláč. A dluhy, samozřejmě. Ty pan K. neměl z čeho splácet. V jeho domácnosti se tak začali střídat exekutoři jako svatí na orloji; když nebylo co odnést, vybrali aspoň úspory z prasátka jeho devítileté dcery.

Stát, jehož policie a soudy potíže pana K. způsobily, se ovšem k problému postavil čelem, a byl tak štědrý, že mu zaplatil část nákladů obhajoby, nějakých 40 tisíc. Nic víc. Platí přece, jak panu K. napsal jeden zvlášť škodolibý úředník ministerstva spravedlnosti, princip presumpce neviny a pokud s ním někdo nechtěl z důvodu jeho trestního stíhání spolupracovat, může ho žalovat!

Pan K. se brání u soudů, ale ty se rovněž tváří, že se jich problém netýká. Soudruh soudce Městského soudu v Praze Martin Valehrach projednává žalobu na ochranu osobnosti již víc než tři roky s takovou pílí, že zatím ani nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, a Obvodní soud pro Prahu 2 stačil zatím žalobu zamítnout pro – zjevně nedůvodnou – námitku promlčení, kterou stát vznesl.

Pan K. a jeho rodina tak prozatím žije z ruky do úst a čeká, že se stane zázrak, a české soudy mu za nedůvodné trestní stíhání přiznají náhradu. Byl bych velmi rád, kdybych mohl říct, že v jeho konečný úspěch věřím, ale byl bych neupřímný. Mám stále silnější pocit, že v tomto státě se žije dobře jen ničemům, a je nejvyšší čas změnit ve Sněmovní nápis Salus rei publicae suprema lex esto na něco pertinentnějšího. Třeba Darebáci sobě.

Nepravidelná cena tohoto blogu Osel měsíce za mimořádný intelektuální výkon na poli práva putuje do Hradce Králové, za brilantní dovolání, které pro svého klienta formuloval tamní osel (pardon: advokát) JUDr. Vladislav Kusala.

Nejvyšší soud neměl pro osmistránkový výtvor hradeckého výtečníka pochopení a dovolání brutálně odmítl, když – jistě k nemalému advokátovu překvapení – konstatoval, že dovoláním se nenapadá prvoinstanční rozsudek, nýbrž zásadně rozhodnutí odvolacího soudu, takže i kdyby sebevíc chtěl, zabývat se jím meritorně nemůže. Celá věc měla naštěstí happy ending, protože Nejvyšší soud následně vyhověl stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněných podal ministr spravedlnosti.

Cenu, oslí uši ve tvaru paragrafů, si šťastný výherce může vyzvednout na adrese tohoto blogu.