Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Hitlerovy projevy

Jak správně koncipovat opatření, kterým je přibrán znalec nebo znalecký ústav, předvedl agilní brněnský policista Michal Reichman v kause Hitlerových projevů, jedné z našich právnických telenovel. Hlavně nic neponechat náhodě! Subtilní náznaky, jak by měl výsledný znalecký produkt vyznít, je nejlépe včlenit přímo do textu opatření ([1], [2]).

Obvinění si to přirozeně nenechávají líbit a podávají námitky ([1], [2]). O nich bude nyní rozhodovat státní zástupce Robert Hanuš, nástupce legendárního Jana Petráska. Pokud na opatřeních neshledá nic podivného, posune se trestní řízení opět z oblasti práva do genru komedie, kam ostatně a limine patří.

Obvinění v kause Hitlerových projevů si nehodlají nechat svévoli komunistických soudců Nejvyššího soudu líbit a podávají ústavní stížnost. Ačkoli lze očekávat, že Ústavní soud se v této fasi řízení nebude jejich argumenty zabývat, minimálně to otevře prostor pro cestu k Evropskému soudu pro lidská práva.

Z argumentů ústavní stížnosti vyjímáme:

Napadené usnesení přikročilo ke zrušení rozhodnutí nižších soudů fakticky jen z důvodu, že oba tyto soudy posoudily nesprávně otázku podjatosti přibraného znalce PhDr. Jana Borise Uhlíře, Ph. D., a nevyhověly, ač měly, námitce podjatosti vznesené obhajobou. Dovolací body uplatněné nejvyšším státním zástupcem toto usnesení eklatantně pominulo.

K tomu je předně nutno poukázat na ustanovení § 265i odst. 3 TrŘ, které stanoví, že neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Zákon tedy neumožňuje takový postup, jaký Nejvyšší soud zvolil, totiž nahradit nedostatečné dovolací body svými vlastními úvahami a argumenty.

Dále je tu taxativní výčet dovolacích důvodů obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 TrŘ; tento výčet vůbec neobsahuje vady dokazování způsobené chybným rozhodnutím o námitce podjatosti znalce. O takový důvod opřené dovolání by hypotheticky mohl podat obviněný, pokud by namítl, že vada dosahuje ústavněprávní dimense a dovolací soud ji proto nemůže pominout, nikoli však veřejná žaloba; té žádná základní práva, nota bene vůči obviněnému, nesvědčí.

Uvedený výklad tak nepřipouští jiný závěr, než že napadeným usnesením bylo zasaženo do základních zásad trestního procesu, a to v míře, jíž je bezesporu založen nedostatek ústavní konformity tohoto rozhodnutí; nadto Nejvyšší soud zcela v rozporu s procesní situací vrátil věc nikoli nalézacímu nebo odvolacímu soudu, nýbrž bez přiměřeného důvodu k došetření státnímu zástupci: dovolání však není a nesmí být prostředkem, jak dát státnímu zástupci příležitost zpracovat obžalobu znovu a lépe, v rozporu s překážkou rei iudicatæ.

Mimořádného a poněkud nečekaného triumfu (vůle) dosáhl státní zástupce MSZ v Brně Jan Petrásek: senát Nejvyššího soudu složený ze tří komunistických soudců Milady Šámalové, Jana Bláhy a Věry Kůrkové zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a vrátil mu trestní věc obviněných Pavla Kamase, Lukáše Nováka, Lukáše Beera a společnosti guidemedia k došetření. Petrásek si tak nyní bude moci lépe vybrat senát brněnského městského soudu, jemuž svou obžalobu svěří, tak aby se neopakovala blamáž z předchozího hlavního líčení. Blahopřejeme!

Jedinou dobrou zprávou je, že soudruzi soudci uznali, že znalec Jan B. Uhlíř je podjatý, a nařídili jeho výměnu. Ve všem ostatním jsou arci vyhlídky nedobré.

Na usnesení, jež čítá 24 stran, je nejpozoruhodnější, že není vůbec opřeno o ty důvody, které usnesení krajského soudu vytýká dovolatel, ba dá se říct, že touha vyhovět zde přenášela hory, bez ohledu na přípustné dovolací důvody a na dovolací body.

Bolševická justice se tak opět předvedla ve své nejhorší, politické podobě.

Aktualisováno.

Jak intimoval Ústavní soud v dnes doručeném usnesení, není nic špatného na tom, že kausu Hitlerových projevů projedná senát Nejvyššího soudu složený ze tří komunistických soudců Milady Šámalové, Věry Kůrkové a Jana Bláhy. Že to pro Pavla Kamase, Lukáše Beera, Lukáše Nováka a vydavatelskou společnost guidemedia nedopadne dobře, je již v tuto chvíli jasné: o to už se soudruzi soudci postarají. Zbývá tedy Štrasburk, kde snad pro tuto parodii na spravedlivý proces, kde o svém vyloučení rozhoduje jako první i poslední instance ten, vůči komu je podjatost namítána, nebudou mít tolik pochopení jako senát Tomáše Lichovníka.

V odůvodnění usnesení nás arci potěšila následující věta: Je přitom obecně známo, že v členské základně KSČ (přirozeně) nevládla zdaleka názorová homogenita, a že pohnutky pro vstup do KSČ byly různé, nikoliv nutně bezezbytku vypjatě ideologické, jak předpokládá stěžovatelka (faktická podmínka pro výkon určitých povolání, zlepšení společenského postavení, apod.). Má pravdu, ten chlapec: ne všichni bývalí komunisté vstoupili do KSČ z ideologických důvodů, někteří chápali své členství zcela neideologicky, pragmaticky. Nebyli to žádní zapálení marxisté, nýbrž prostě lidé bezcharakterní, ochotní přistoupit kvůli vlastnímu prospěchu na jakýkoli kompromis s totalitní mocí, neboli, řečeno v poněkud lapidární až vulgární zkratce, byly to svině.

Je dobře, že víme, jak se na bývalé komunistické soudce dívá Ústavní soud.

Aktualisováno.
Vyjádření čtvrté obviněné.

Píše nám ústavní soudce Vojtěch Šimíček; že prý lžu a manipuluji. Což je mi podobné.

Ve sporu o to, zda dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Hitlerových projevů může projednávat senát složený ze tří bývalých komunistů, byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník. Proti čemuž stěžovatelka, společnost guidemedia, brojila námitkou podjatosti, ve které uvedla, že tento soudce opakovaně vystupoval na thema úzce související s projednávanou materií a vyslovoval názor, že komunistická minulost soudců nemá na jejich současné rozhodování vliv a informace o ní by neměly být veřejnosti dostupné. Což je lež jako věž, neboli, slovy jeho ctihodnosti Šimíčka, významná a do značné míry účelová desinterpretace. T. Lichovník nikdy nic takového neřekl, a kdokoli tvrdí opak, se mýlí.

Mýlí se arci leckdo. Kupř. E15, kde napsali:

Prezident Soudcovské unie a šéf soudu ve Žďáru Tomáš Lichovník (nebyl členem KSČ) již koncem prosince pro deník MF DNES zmínil, že publikování seznamů nepodporuje, Řešit to, kdo byl a nebyl před rokem 1989 ve straně, je už dost vyčpělé téma. Na začátku 90. let se v justici dělaly prověrky. Po nich zůstali soudci, kteří splnili zákonné podmínky. Tím to já považuji za vyřízené. Stranická minulost, myslím, není podstatná,

Prostě, všichni jsou lháři, jen Lichovník mluví pravdu, vždyť je to přece ústavní soudce. Uvedenou skutečnost koneckonců potvrdil i on sám ve svém vyjádření k nyní projednávané námitce podjatosti, v němž nadto uvedl, že se subjektivně být podjatý necítí. O tom, že takové subjektivní přesvědčení má relevanci, nemůže být u ústavního soudce, na něhož jsou kladeny vysoké požadavky z hlediska morální integrity, pochyb, vysvětluje Šimíček.

Tak určitě.

Pokud se týká výtky, že jsem trestní oznámení ve věci soudcovské malé domů podal zjevně účelově, to pravda není. Podal jsem ho, jsa pevně přesvědčen, že jednání daných soudních funkcionářů je trestným činem, a je toliko nahodilou shodou okolností, že se tak stalo v době, kdy byl jeden z podezřelých ustanoven soudcem zpravodajem v související věci.

Teď už jen zbývá, aby nestranný soudce Lichovník navrhl ústavní stížnost odmítnout: vždyť přece členství soudce v KSČ není vůbec podstatné.

Napadá mne cosi velmi, velmi nezdvořilého o počmáraných šašcích, ale to si nechám pro sebe.