Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Hitlerovy projevy

Jak intimoval Ústavní soud v dnes doručeném usnesení, není nic špatného na tom, že kausu Hitlerových projevů projedná senát Nejvyššího soudu složený ze tří komunistických soudců Milady Šámalové, Věry Kůrkové a Jana Bláhy. Že to pro Pavla Kamase, Lukáše Beera, Lukáše Nováka a vydavatelskou společnost guidemedia nedopadne dobře, je již v tuto chvíli jasné: o to už se soudruzi soudci postarají. Zbývá tedy Štrasburk, kde snad pro tuto parodii na spravedlivý proces, kde o svém vyloučení rozhoduje jako první i poslední instance ten, vůči komu je podjatost namítána, nebudou mít tolik pochopení jako senát Tomáše Lichovníka.

V odůvodnění usnesení nás arci potěšila následující věta: Je přitom obecně známo, že v členské základně KSČ (přirozeně) nevládla zdaleka názorová homogenita, a že pohnutky pro vstup do KSČ byly různé, nikoliv nutně bezezbytku vypjatě ideologické, jak předpokládá stěžovatelka (faktická podmínka pro výkon určitých povolání, zlepšení společenského postavení, apod.). Má pravdu, ten chlapec: ne všichni bývalí komunisté vstoupili do KSČ z ideologických důvodů, někteří chápali své členství zcela neideologicky, pragmaticky. Nebyli to žádní zapálení marxisté, nýbrž prostě lidé bezcharakterní, ochotní přistoupit kvůli vlastnímu prospěchu na jakýkoli kompromis s totalitní mocí, neboli, řečeno v poněkud lapidární až vulgární zkratce, byly to svině.

Je dobře, že víme, jak se na bývalé komunistické soudce dívá Ústavní soud.

Aktualisováno.
Vyjádření čtvrté obviněné.

Píše nám ústavní soudce Vojtěch Šimíček; že prý lžu a manipuluji. Což je mi podobné.

Ve sporu o to, zda dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Hitlerových projevů může projednávat senát složený ze tří bývalých komunistů, byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník. Proti čemuž stěžovatelka, společnost guidemedia, brojila námitkou podjatosti, ve které uvedla, že tento soudce opakovaně vystupoval na thema úzce související s projednávanou materií a vyslovoval názor, že komunistická minulost soudců nemá na jejich současné rozhodování vliv a informace o ní by neměly být veřejnosti dostupné. Což je lež jako věž, neboli, slovy jeho ctihodnosti Šimíčka, významná a do značné míry účelová desinterpretace. T. Lichovník nikdy nic takového neřekl, a kdokoli tvrdí opak, se mýlí.

Mýlí se arci leckdo. Kupř. E15, kde napsali:

Prezident Soudcovské unie a šéf soudu ve Žďáru Tomáš Lichovník (nebyl členem KSČ) již koncem prosince pro deník MF DNES zmínil, že publikování seznamů nepodporuje, Řešit to, kdo byl a nebyl před rokem 1989 ve straně, je už dost vyčpělé téma. Na začátku 90. let se v justici dělaly prověrky. Po nich zůstali soudci, kteří splnili zákonné podmínky. Tím to já považuji za vyřízené. Stranická minulost, myslím, není podstatná,

Prostě, všichni jsou lháři, jen Lichovník mluví pravdu, vždyť je to přece ústavní soudce. Uvedenou skutečnost koneckonců potvrdil i on sám ve svém vyjádření k nyní projednávané námitce podjatosti, v němž nadto uvedl, že se subjektivně být podjatý necítí. O tom, že takové subjektivní přesvědčení má relevanci, nemůže být u ústavního soudce, na něhož jsou kladeny vysoké požadavky z hlediska morální integrity, pochyb, vysvětluje Šimíček.

Tak určitě.

Pokud se týká výtky, že jsem trestní oznámení ve věci soudcovské malé domů podal zjevně účelově, to pravda není. Podal jsem ho, jsa pevně přesvědčen, že jednání daných soudních funkcionářů je trestným činem, a je toliko nahodilou shodou okolností, že se tak stalo v době, kdy byl jeden z podezřelých ustanoven soudcem zpravodajem v související věci.

Teď už jen zbývá, aby nestranný soudce Lichovník navrhl ústavní stížnost odmítnout: vždyť přece členství soudce v KSČ není vůbec podstatné.

Napadá mne cosi velmi, velmi nezdvořilého o počmáraných šašcích, ale to si nechám pro sebe.

Nejvyšší soud rozhodl, že tři komunističtí soudci v čele se soudružkou Miladou Šámalovou nejsou vyloučeni z rozhodování ve věci vydání projevů Adolfa Hitlera. Námitku podjatosti citlivě rekapitulovali, o čemž svědčí věta: Za důvod tohoto svého názoru obviněná společnost považovala, že KSČ byla zločinná a zavrženíhodná organizace založená na nenávistné ideologii marxismu-leninismu, z čehož lze podle obviněné společnosti dovodit, že soudci tuto ideologii skutečně vyznávali a neopustili své politické přesvědčení proto, že z toho v nových společenských poměrech neměli osobní prospěch. Děkujeme, Nejvyšší soud umí vždy pobavit. Podstaty námitky se soudruzi přirozeně ani nedotkli, jejich odůvodnění je s ní dokonale mimoběžné, ale tak už to u rozhodování tohoto soudu bývá, a ani nemusejí rozhodovat členové KSČ (kterých je u tohoto soudu tolik, že sestavit senát bez nich je téměř nemožné).

Ústavní konotace má arci fakt, že o námitce rozhodovali sami exkomunističtí soudci a že proti jejich usnesení není přípustná stížnost (což z TrŘ výslovně neplyne, ale je to dáno absencí nadřízeného soudu). Tím je hrubě porušována zásada nemo iudex in causa sua: aby byl konečným arbitrem nepodjatosti ten, vůči němuž je tato namítána, je úprava hodná ještě většího bananistánu, než jakým je Česká republika.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost; ano, vím, že je to jen házení hrachu na stěnu, ale je to přece jen o trochu lepší, než nedělat nic a nechat si od lidí jako M. Šámalová všechno líbit, tváříce se přitom, že to, co se děje, má cokoli společného s demokratickou justicí. Nemá: jde o čirou justiční zvůli.

Aktualisováno.
Takto thema pojednali v Lidových novinách.

Nedávno rekonstruovaná aplikace ministerstva spravedlnosti infoSoud má novinku, přímý link na řízení o opravném prostředku. Z ní lze např. zjistit, že dovolání ve věci Hitlerových projevů dostal na stůl senát Nejvyššího soudu ve složení Jan Bláha, Milada Šámalová a Věra Kůrková. Co mají všichni tito soudci společného? Hádáte správně: všichni tři byli kdysi členy Komunistické strany Československa.

Marně namáhám paměť, zda guidemedia nevydala také něco od Marxe, Engelse, Lenina nebo aspoň Grebeníčka, abychom tím mohli soudruhy obměkčit, ale vidím to beznadějně. Tak aspoň podáváme notně jízlivou námitku podjatosti, resignovaně poznamenávajíce, že z české justice je člověku skutečně chvílemi na zvracení.

K právě doručenému rozhodnutí, které obsahuje tolik nepatřičných formulací a invektiv vůči pejskovi (prý není bojový!), jeho majitelce i vůči – a zejména – vůči mně, že by se autorka měla z řízení na místě vyloučit pro podjatost, postačí dodat, že řešení situace, kdy se složení přestupkové komise z důvodu dlouhodobé nemoci nebo jiného podobného důvodu částečně obmění, opravdu, ale opravdu nelze vztáhnout na případ delegace věci zcela jinému přestupkovému orgánu, a pak také, že toto řízení, jehož nesmyslnost naznal sám trojhlavý přestupkový orgán, nevyvolal ani Coco, ani paní Šteflová, a už vůbec ne já: kdyby byly pejskovy zájmy hájeny tak, jak si jungdorfská komis představuje, odešel by Petrásek bez trestu a Coco s pokutou blízkou horní hranici, protože na malém městě, případně vesnici, jimž se Bystrc mentálně blíží, to tak prostě je, tam si nikdo na vysoce postavené osobnosti Petráskova kalibru a mstivosti nesmí dovolovat. Proč to dopadlo jinak, nechť si laskavý čtenář rozmyslí sám.