Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Helena Vondráčková

Zveřejňujeme nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ve věci karuselového podvodu, jehož se dopustila skupina pachatelů v čele se synem Martina Michala (a tím i nevlastním synem všemi zbožňovaného národního pokladu aka řitecké pěnice Heleny Vondráčkové) Antonínem Michalem a jeho tchánem Eduardem Vítem. Předsedkyní senátu byla komunistická soudkyně Monika Křikavová a podle očekávání jde o dílo sice obsáhlé, čítající 218 stran, leč značně nepřesvědčivé. Hlavní pachatelé dostali osm, resp. deset let vězení.

Za pozoruhodné máme zejména to, že podvod měl sice obžalovaným vynést miliardové částky, avšak propadnutí bylo vysloveno toliko u několika automobilů a luxusních pánských hodinek, plus při domovní prohlídce v hotovosti nalezené částky cca půl milionu korun, což je z hlediska poměru hodnoty zhruba podobné, jako kdyby zloděj ukradl porsche a soud mu za to konfiskoval tkaničky u bot. Zbytek výnosu byl očím trestních orgánů úspěšně skryt, patrně i v nemovitostech, které pro výtečníky budou po dobu inkarcerace opatrovat jejich blízcí. I když se tedy akce nepovedla zcela podle plánu – arci u Vrchního soudu v Praze, který bude projednávat odvolání, jeden nikdy neví – lze ji z hlediska pachatelů hodnotit jako úspěch: až se z vězení po polovině nebo nejvýš dvou třetinách trestu vrátí, budou si po zbytek života užívat luxusu.

Podobný plán vychází ostatně pravidelně, nejinak tomu bylo v případě kroměřížského rodinného klanu Vybíralových: patriarcha rodu Radomír a jeho pokračovatel Roman sice pár let stráví za mřížemi, ale majetek byl před policií uchráněn, např. v soukromé Fort Knox, kterou si rodina vybudovala v Zašové u Valašského Meziřící.

Tak nevím, ale neměl by si Městský soud v Praze nad vchod nechat vytesat jako motto Nepoctivost se vyplácí? Bylo by to přesné, upřímné a výkonům jeho soudců plně odpovídající.

Komentovat spor Jana Šinágla s Helenou Vondráčkovou a jejím manželem Martinem Michalem se mi, popravdě, nechce. Pokud se řečené zpěvačky týká, o té jsem si učinil obrázek na počátku 70. let, kdy se pro celou moji generaci stala symbolem té nejhorší formy kolaborace s komunistickým režimem, jež zhojila zjevný deficit talentu: Vondráčková nikdy nebyla mezi zpěvačkami nejlepší, vždy byla až druhá, třetí, desátá – a sama to dobře věděla; nebyla sice přímo Josefem Laufrem v sukních, arci daleko k tomu nikdy neměla. Radil jsem proto J. Šináglovi, aby si té ženy nevšímal a nechal ji v klidu a opovržení slušnými lidmi dožít.

Nedbal, a dopadl špatně: spor komunistické zpěvačky a známého antikomunisty musí před místními, hodnotově a často i personálně bolševickými soudy, skončit bez ohledu na věcnou podstatu vždy ve prospěch toho, kdo je soudci-bývalými komunisty chápán jako spojenec, a v neprospěch třídního nepřítele. Výsledkem je, že za banální text, jímž domněle porušil předběžné opatření, se Jan Šinágl dostal do exekuce a od exekutora Jana Beneše vyfasoval už pátou stotisícovou pokutu, aniž by bylo zřejmé, čeho konkrétně se měl vůči národnímu pokladu dopouštět. To vygradovalo před dvěma týdny, kdy se exekutor rozhodl, že i když Šinágl vlastní rodinný dům se zahradou, z jehož prodeje lze pokuty snadno uspokojit, provede mobiliární exekuci. Při ní zabavil Šináglovy počítače, včetně starých, prakticky bezcenných kusů: výtěžek z jejich prodeje přitom bude pár tisíc.

Proč to udělal, když zároveň nařídil zpracovat znalecké ocenění jeho nemovitostí, kde lze očekávat výtěžek v částce značně vyšší, než kolik činí dluh? Protože může: v této zemi neexistuje nikdo, kdo by nad exekutory vykonával dohled, a kárný senát Nejvyššího správního soudu je jim pro smích: za nejvážnější provinění a porušení zákona ukládá napomenutí, méně křiklavé prohřešky řeší zcela bez potrestání.

Moje rada Janu Šináglovi proto zní, odjet z této země zpět do Švýcarska, kde dvacet let žil, a zapomenout, že něco jako Česká republika, stát s prohnilou a zkorumpovanou komunistickou justicí, existuje. Vím, jak je to těžké, ale za dané situace je to asi jediná cesta, jak přežít: ostatně, neznám ani jednoho emigranta, který by se do České republiky vrátil a byl tu spokojen. Vy ano?

Na iDnes se můžeme dočíst, že soud prý rozhodl, že nikoli. Majíce zvukový záznam, dozvíme se nejen výši relutární satisfakce, kterou příkladmo Česká televise smlčela, ale i to, že soud nic takového nenaznal, toliko schválil soudní smír uzavřený mezi žalobkyní a vydavatelkou Krajských listů. Na straně Marka Nespaly jde tedy o klasický – a arci nepříliš povedený – spin doctoring, snahu vykreslit klientku v příznivém světle, a věcně: o vědomou nepravdu, tedy o lež.

Otázka, zda Helena Vondráčková podepsala tzv. Antichartu, ostudný manifest proradnosti a konformismu umělců vůči komunistickému režimu, jeví se prima facie nadbytečnou: míra její kolaborace s oním zločinným režimem byla takového druhu, že podpis pod předmětným dokumentem byl tím nejmenším, co by se od ní dalo očekávat. A vskutku, na předposlední straně excerpce z dobového tisku se její jméno stkví naprosto explicitně, aniž by bylo nutné hledat je kdesi vlevo dole.

Proto tedy, dokud nebude prokázán opak, máme za to, že řitecká pěnice signatářkou hanebného pamfletu skutečně byla.

Jak to dopadne, když senát složený ze tří (!) exkomunistů rozhoduje spor mezi disidentkou a normalisační zpěvačkou, lze zjistit tady.

S tímto soudem lze opravdu rozumně učinit jediné: okamžitě zrušit a jeho soudce zaměstnat jako vrátné nebo uklízečky.

V pravidelném okénku do světa bulvárních themat se budeme věnovat zprávě, kterou včera přinesla téměř všechna bulvární media: 1, 2, 3, 4.

Záležitost není zcela přehledná a kvalita zpracování zprávy bulvárními novináři jí na srozumitelnosti rozhodně nepřidala, ale srovnávací analysou několika zdrojů lze dospět k závěru, že Kubišová měla v rozhlasovém interview říct, že se o Vondráčkové raději nebude vyjadřovat, aby nebyla opět žalována o dva miliony korun. Za to se má nyní, na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze, do dvou týdnů v rozhlase omluvit.

Tomu nerozumím: reparovat by se měly být pouze takové zásahy, které se v osobnostní sfeře žalobce skutečně reálně odrazily (zásada de minimis non curat praetor), a nadto není zřejmé, nakolik bylo vyslovené tvrzení míněno jako odkaz na skutečně podanou žalobu a nakolik pouhou obrazně vyjádřenou obavou z kverulační psychosou evidentně stižené stárnoucí zpěvačky.

Čemu naopak dobře rozumím, je snaha neslavně proslulého Vrchního soudu v Praze pomoci komunistovi proti disidentovi; to samé číslo tento soud předvedl již nesčíselněkrát, stačí vzpomenou na slavný spor mezi Vondráčkovou a Rejžkem.