Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Čapí hnízdo

Protože zatím nemáme k disposici usnesení, jímž se trestní stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové v kause Čapí hnízdo obnovuje, bylo by nezodpovědné pouštět se do jeho komentování; omezme se tudíž na dvě poznámky.

Za prvé, nedomníváme se, že bude nutné žádat o nové vydání A. Babiše k trestnímu stíhání. Pravomoc nejvyššího státního zástupce rušit usnesení o zastavení trestního stíhání představuje mimořádný opravný prostředek sui generis, a je tak třeba postupovat analogicky k situaci, že by toto rozhodnutí bylo zrušeno např. povolením obnovy řízení. V takovém případě se, stejně jako u všech mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, ruší původní rozhodnutí s účinky ab origine, tedy jako by nebylo nikdy vydáno, a to, co jeho domnělá právní moc způsobila, nebývá zpravidla takového druhu, aby to vyžadovalo zvláštní postup – za normálních okolností nejsou ve hře žádná v dobré víře nabytá práva, jak tomu běžně bývá v civilních sporech; i proto je úprava § 174a TrŘ velmi kusá. Není tedy správný právní názor, že rozhodnutí Pavla Zemana je ekvivalentní pokračování v přerušeném trestním stíhání; taková analogie není na místě.

Za druhé si nejsme zcela jisti, zda není rozhodnutí o nestíhání stáda Babišových bílých koní předčasné. Nešlo, snad s výjimkou Babišova syna, o osoby stižené duševní poruchou a všichni věděli, co dělají, jestliže se k roli bílého koně propůjčují. Nelze presumovat, že by věděli, co s jejich podpisy Babišovi lidé udělají, ale není vyloučeno, že minimálně někteří z nich o tom povědomost měli a že si dobře uvědomovali, že skutečné nebo fiktivní vyčlenění Čapího hnízda z holdingu je účelový, fraudulentně motivovaný krok. Proto bychom měli za vhodnější, kdyby jejich vinu, zejména z hlediska možného naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu, posoudil soud.

Byla to tehdy před dvanácti lety pořádná ostuda, když bývalý komunistický prokurátor soudruh Arif Salichov zastavil trestní stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Bezdůvodně – jen proto, že, stejně jako na Západě, nelze mít ani v zemi postkomunistické ve vládě trestně stíhaného člověka; jediný rozdíl je v tom, že na západ od Šumavy se takový jedinec z vlády vypoklonkuje, kdežto zde se justici přikáže, aby trestní stíhání zastavila. Načež justice poslušně zasalutuje a vykoná potřebné, bez ohledu na platné právo, jen proto, že si to exekutivní vrchnost přeje. Mnozí se styděli, mnozí poukazovali na to, že čunkiáda dále oslabila špatný obraz justice ve veřejnosti; ta se ostatně už tedy dělila na ty, kteří jí důvěřovali, a ty, kteří už u soudu někdy byli. A mnozí byli přesvědčeni, že hanebnost, kterou nedávno zesnulý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera zosnoval a na jeho pokyn mašinerie státního zastupitelství realisovala, se už nikdy nebude opakovat.

Oba viníci, Salichov i Kučera, mezitím (nepotrestáni) zemřeli, avšak jejich duch, dalo by se říct, kráčí dál. Procesně se minulý týden vlastně nic nestalo: genese rozhodnutí, jímž má být ukončeno přípravné řízení ve věci dotačního podvodu za Čapí hnízdo, postoupila do další fase, dozorový státní zástupce sepsal jeho koncept a ten předložil ke schválení. Obsahem tohoto dokumentu má být rozhodnutí o zastavení trestního stíhání všech obviněných. Opakujeme, že z hlediska trestního řádu se řízení neposunulo ani o paragraf, ba ani o odrážku, a absolutně nebyl důvod seznamovat se vznikem konceptu veřejnost. Na věci je nejdůležitější právě to, že zainteresované osoby pocítily nutnost onu skutečnost mediím intimovat: tedy, jak napsal Marshall McLuhan, medium bylo zprávou, anebo, jak by poznamenal Michel Foucault, je třeba zabývat se důvody, proč byla taková zpráva tiskovým mluvčím Městského státního zastupitelství v Praze vydána právě v tu dobu, právě za takových okolností a právě v takové podobě.

Otázka viny premiera ohledně dotačního podvodu je fakticky poměrně jasná: obviněný věděl, že jeho projekt na dotaci nemá nárok, a s cílem přesto se k ní dostat zkonstruoval fiktivní osamostatnění akciové společnosti provozující farmu. Ta arci nikdy jeho koncern neopustila, šlo než o průhlednou habaďůru na schvalující orgán, jenž, pokud by se jen trochu snažil, musel by skutečný stav věci prohlédnout a dotaci zamítnout, už proto, že projekt by bez externího financování nemohl být životaschopný. Externí financování arci zajištěno bylo, částečně fingovanou reklamou holdingových společností, částečně z úvěru, za který ručil koncern.

Prokázat Andreji Babišovi úmysl, přinejmenším nepřímý, tedy že věděl o tom, že páchá podvod, a byl s tím srozuměn, nemusí být zcela jednoduché, zvlášť jestliže jeho oddaní zaměstnanci udělají vše, aby vinu vzali (nikoli bezúplatně, pochopitelně) na sebe, ovšem důvod pro zastavení trestního stíhání určitě dán není a obžaloba by mohla u soudu uspět.

Kdo byl Pavlem Kučerou úspěšné Operace Šaroch? To zatím nelze určit, první podezřelou je jistě ministryně spravedlnosti Marie Benešová, na niž ukazují okolnosti, za nichž do ministerského křesla usedla: připomeňme, že svého předchůdce Jana Kněžínka nahradila v časové souvislosti s návrhem na podání obžaloby a je nasnadě hypothesa, že Kněžínek musel odejít, protože odmítl udělat, co po něm jeho nadřízený žádal, kdežto Benešová to vykonat přislíbila. Na druhou stranu tento druh zákulisních manipulací nebyl nikdy Benešové vlastní a i když nikdy není pozdě začít, nezdá se nám, že by právě ona byla hlavním viníkem: je tu ostatně risiko, že Babiš padne, jeho podřízení začnou mluvit a Benešové se stane to, čemu se chtěl vyhnout Kněžínek. Spíše bychom proto tipovali na návštěvu tajemných mužů z bezpečnostní divise Agrofertu, kteří státnímu zástupci vysvětlili různé eventuality, které ho mohou v budoucnu čekat: od pense v luxusu na vlastní jachtě na moři (vzor Janoušek) po náhlou nepříjemnost ve formě sebevraždy vlastní zbraní (vzor CZ 83, ráže 7,65 mm).

Nespekulujme; spokojme se s konstatováním, že fakt, že Šaroch nerespektoval policií zpracovaný návrh obžaloby a rozhodl se pro zastavení důvodného trestního stíhání, přináší další nepříjemné svědectví o tom, v jakém stavu je dosud tato společnost a jak málo se justice za dvanáct posledních let posunula vpřed. Tedy, že stále vězí po uši v bahně postkomunistického bezpráví a selektivní spravedlnosti, zvláštního práva pro vyvolené.

Ne snad, že by nebylo dost jiných právně relevantních themat: příkladmo kausa hotelu ve Vysokých Tatrách, kde host vypadl z okna, což odůvodnil tak, že chtěl jít na toaletu a spletl si dveře (asi bude třeba osadit v onom podniku všechna okna od 1. patra výš výstražnou tabulkou s přeškrtnutým panáčkem), zážitky poslance Feriho z uherskohradišťské ochutnávky vín spojené se zážitkovou akcí Bodni si svého politika, případně požadavek KLDR, aby jí Spojené státy vyplatily náhradu za léčbu vězněného turisty Otto Warmbiera (což chápeme, léčba po mučení není levná záležitost).

My se arci budeme věnovat kause jiné, poněkud překvapivé demisi ministra spravedlnosti Jana Kněžínka a hrozbě premiera, že uprázdněné křeslo obsadí Marií Benešovou, listem to politicky rozhodně nikoli nepopsaným. Prvně jmenovaný ohlásil odchod z vlády bezprostředně poté, co se ve veřejném prostoru objevily informace o ukončeném vyšetřování Čapího hnízda s verdiktem doporučujícím podat obžalobu. Lze jistě spekulovat, zda návrh na podání obžaloby, resp. zmaření jeho podání, nebyl právě tím úkolem, s nímž obviněný Andrej Babiš Kněžínka do svého teamu pojal (případně, u vědomí toho, že stát se má řídit jako firma, najal), a poté, co ministr při plnění svého zadání hanebně selhal, přichází čas přizvat tam jiného sekáče.

Media v této souvislosti rozsáhle thematisují předchozí aktivity nastupující ministryně ohledně potvrzení hypothesy, že v České republice je možné objednat si trestní stíhání, aniž by polemiku posunuly do roviny takříkajíc celoevropské a položily si otázku, zda je možné objednat si i nepříznivý výsledek šetření OLAFu. Problém předsedy vlády a jeho stáda dětí-bílých koní totiž nespočívá v tom, že by si na něj zasedl zkorumpovaný a pomstychtivý policista Nevtípil a jistě-na-samotného-Kalouska-napojený státní zástupce Šaroch, nýbrž že dotační podvod byl jednoznačně indikován zprávou onoho evropského úřadu.

Že se snaží zprávu bagatelisovat premierův tisk a jeho novináři usínající s odznáčkem Agrofertu pod polštářem typu Ondřej Koutník nebo Martin Shabu, je přirozené, ani Rudé právo svého času nevěnovalo přílišnou pozornost zprávám západních ideodiversních centrál o údajném porušování lidských práv v Československu; překvapuje, že evropský rozměr kausy Čapí hnízdo přehlížejí i prakticky všechna ostatní media. Že by příprava na novou dobu, kdy jen naše, domácí, je důležité a je nejlepší, tak jako je tomu už nyní v putinovském Rusku? Uvidíme.

V rozhovoru pro DVTV řekla Helena Válková, bývalá ministryně spravedlnosti a respektovaná odbornice v oblasti trestního práva, že podle jejích informací bude stíhání Andreje Babiše za dotační podvod v kause Čapí hnízdo zanedlouho zastaveno.

Neberme její slova na lehkou váhu, ta dáma ví, o čem mluví: ostatně jako první predikovala zastavení trestního stíhání původně spoluobviněného poslance za Agrofert Jaroslava Faltýnka.

Zkusme se zamyslet, co její výrok znamená a jak může k zastavení trestního stíhání dojít. První otázkou je, zda se bude týkat pouze Babiše (a jeho dětí, které jsou patrně skutečně bez viny, protože jen slepě plnily vůli svého otce), anebo všech obviněných.

Uměli bychom si theoreticky představit variantu, že před soudem v příštím roce stanou jen ti obvinění, kteří plnili Babišovy příkazy a ač si nemohli nebýt vědomi, že farma zůstala efektivně uvnitř holdingu, podali za ni žádost o dotaci, případně o tom, že byla podána a že obsahovala nepravdivé údaje, museli vědět. V takovém případě je však nezbytné zajistit, že výměnou za příslib podmíněných trestů vypovědí cosi ve smyslu: Pan Babiš o ničem nevěděl, vše jsme s kolegyní Nagyovou připravili a provedli za jeho zády. To by vyžadovalo jednak naprosto zkorumpovaný senát, jednak neveřejnost hlavního líčení (a utajení rozsudku), přičemž míra ovládnutí státních orgánů Agrofertem není dosud ani zdaleka tak úplná, aby něco takového mohlo bez následků projít. Troufáme si proto tvrdit, že taková cesta je spíše nepravděpodobná.

Druhá varianta, zastavení stíhání u všech obviněných, je z hlediska procesní přípravy složitější. Lze si ji představit ve dvou subvariantách: zastavení z důvodu, že se nepodařilo prokázat, kdo je za dotační podvod odpovědný, anebo proto, že se nejedná o trestný čin.

Obě tyto možnost mají arci vedle výhod i nevýhody. Tvrdit, že Andrej Babiš nevěděl, že účelově vyčleňuje Hnízdo z koncernu, když to sám veřejně do medií potvrdil, je představitelné, avšak jedině, jak s oblibou říká Tomáš Sokol na adresu svých méně konformních kolegů-advokátů, po rozsáhlejší lobotomii u příjemce takové informace, přičemž si troufáme predikovat, že i když Agrofert ovládá vedle zemědělství i část zdravotnického průmyslu, povinnost občanů České republiky zbavit se podstatné části mozku v parlamentu jen tak hned neprolobbuje.

Druhá možnost, tedy tvrdit, že k trestnému činu nedošlo, se jeví přece jen o něco nadějnější. K tomuto cíli se dá dostat nejsnáze tvrzením, že nikdo z obviněných netušil, že dělá něco nezákonného, a absentuje tedy úmyslné zavinění. Může se hodit interní, dosud v řízení nepoužitá právní analysa, která tento závěr obsahuje, anebo postačí fakt, že obvinění nejsou právníci se specialisací na evropské dotační právo, a jako takoví se spolehli na to, co jim doporučili jejich advokáti a co posléze aprobovaly i – ve skutečnosti arci v omyl uvedené – orgány ROPu. Skřípe to, nedoléhá, ale fungovat by to mohlo: OLAF ničemu nerozumí, ostatně záležitost posuzoval povrchně, bez přihlédnutí ke specifikům českého trestního práva. Stěžovat proti zastavení trestního stíhání si přitom nelze, rozhodnutí státního zástupce je konečné a neměnné.

Ruské tanky přijely v době vrcholícího léta, kdy bývají lidé co do politických věcí nejapathičtější. Pro zastavení trestního stíhání by se hodil podobně příhodný čas: co takhle počátek března, období charakterisovaného snahou dolyžovat to, co se nestihlo v lednu a únoru, a vyznačujícího se hromadným oslabením imunitního systému, neodborně nazývaným jarní únavou? To bude ta nejlepší doba!

Byli jsme mezi těmi, kteří od počátku predikovali, že Andrej Babiš vládní krisi ustojí – přestože bezprostředně po odvysílání záběrů ze Ženevy to neočekávali ani bookmakeři. Stalo se, a je nyní správný čas rozebrat si důvody a rekapitulovat následky.

Prvním z nich je, že švýcarské docudrama televise Seznam bylo zpracováno otřesným způsobem, s minimem odborné přípravy a zcela bez obezřetnosti, jež byla sine qua non úspěchu. Pokud se vědělo, že Babiš junior má být duševně nemocný, bylo nasnadě, že cokoli uvede, bude automaticky zpochybněno, bez ohledu na to, že jde o vnitřně konsistentní a s ostatními známými fakty souladná tvrzení. Že Senior dokázal případ presentovat jako pokračování kampaně proti sobě a bezohledné zneužití psychicky nemocného, je ukázkou neschopnosti medií i parlamentní oposice. Výsledkem je, že Junior má nyní zřejmě zakázaný jakýkoli kontakt s vnějším světem vyjma těch, kteří jsou pod Seniorovou kontrolou, a preference politické divise Agrofertu spíš vzrostly, než že by poklesly (a setrvalých – a zasloužených! – 30 % je pro vyhlídku demokratického vývoje v této zemi věru hrozivý stav).

Stejným debaklem bylo arci i hlasování o nedůvěře vládě. Pokud někdo propadl, pak ČSSD, která naprosto nevyužila vydírací potenciál a přenechala v tomto směru iniciativu Babišovi, jemuž se bránila na samé hranici trapnosti chabou omluvou, že kdyby ve vládě nezůstala, šel by do ní někdo ještě daleko horší (tzv. worse guy theory, o které jsem psal kdysi dávno zde). Samozřejmě, kdyby se to stalo, nebylo by to snad pro ČSSD to vůbec nejlepší, protože příští volby by přesvědčivě vyhrála a Babiš i jeho nacionalističtí spojenci by se odebrali na smetiště dějin? Ve skutečnosti by k ničemu takovému nedošlo, protože ANO by vládlo se stejným – nulovým – stupněm respektu ke svému spojenci, ať by jím byl kdokoliv, a SPD by mohla nejvýš plamenně řečnit, jak ji Babiš ignoruje. Aktuálně sedmi- až desetiprocentní strana může třicetiprocentní diktovat tak nejvýš domácí úkol, určitě ne programové požadavky.

Za třetí, velmi se zhoršila šance, že Babiš bude z politiky odstraněn trestněprávní cestou. Výlet do Ženevy, při kterém umlčel Juniora a ovládl bývalou manželku a po němž nenásledovalo vzetí do kolusní vazby, jasně ukázal, kdo je pánem situace. Stíhání je tak už nyní odsouzeno k nezdaru, protože státní zástupce, který se neodváží navrhnout vazbu, se stěží odváží podat obžalobu. Zpráva OLAFu je zapomenuta a nyní se hledá už jen co nejelegantnější způsob, jak stíhání za Čapí hnízdo zastavit.