Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Aniž bychom se snad kojili falešnými nadějemi, ohledně politické budoucnosti této země jsme spíše optimisty: český národ přežil Heydricha, Gottwalda i Husáka, srovná se i s Babišem. Nebude to arci bez ztráty bodu, ale i na to jsme, sub specie shora zmíněných historických precedentů, zvyklí.

Obrázek o tom, jak bude vypadat informační svoboda v eře rozvinutého babišismu, si můžeme učinit z tohoto rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve kterém nám jistá subalterní soudní úřednice sděluje, že judikuturu nezná a ani ji nezajímá: informace nám prostě neposkytne. Přirozeně jsme podali odvolání.

A co to má společného s Agrofertem? Pokud projde Babišův návrh na novelisaci zákona č. 106/1999 Sb., bude nám celá dosavadní judikatura k ničemu. A aby neprošel, jestliže jeho přijetí umožní takové věci, jak je utajení usnesení o zastavení trestního stíhání za Čapí hnízdo, a dokonce i informace o tom, že trestní stíhání bylo zastaveno. To je přece uším každého zaměstnance koncernu na posici poslance rajská hudba!

Čím zkorupmovanější státní úřad, tím větší neochota poskytnout jakékoli informace: to je rovnice, která platí v oblasti informačního práva prakticky bezezbytku.

Potvrdil to i Český telekomunikační úřad (ČTÚ), který jsme požádali o polohy základnových stanic (BTS) mobilních operátorů: jedinou otázkou zůstává, zda se nad jeho důvody, proč tyto informace poskytnout nelze, smát, nebo argumentaci Úřadu brát vážně. V rozkladu jsme se pokusili o druhé, arci, obáváme se, s nevelkým úspěchem: jak kvalifikovaně vyvrátit např. thesi, že kdyby nám ČTÚ sdělil, kde jsou BTS umístěny, zjistili bychom identitu telekomunikačních operátorů, nám není známo, a něco takového zřetelně vybočuje z rámce našeho argumentačního instrumentaria.

Laureát naší prestižní ceny, soudce Nejvyššího správního soudu Radovan Havelec, nemohl nebýt oceněn, neboť jeho svěží dílko je pitomost tak zjevná a frapantní, že by bylo hrubou neúctou k jeho výkonu, kdybychom je ponechali bez náležité odezvy.

Připomeňme si stručně fakta: již pátým rokem vedu spor s ministerstvem vnitra o zadávací dokumentaci k zakázce na prolomení šifrované komunikace. Proti poslednímu rozsudku jsem podal kasační stížnost, avšak neodůvodnil jsem ji, protože mi soud neumožnil seznámit se s důkazy, o něž své rozhodnutí opřel. Osel Havelec nyní tvrdí, že k tomu, abych mohl s rozsudkem kvalifikovaně polemisovat, tyto důkazy znát nepotřebuji, a dokonce – a zejména za tuto pasáž cenu obdržel – že je nemusí mít k disposici ani sám NSS.

Argumenty oslova přípisu jsou prima facie scestné: jestliže městský soud při prvním přezkumu (bez znalosti utajované části spisu) rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal, a neshledal je takovým – rovněž bez znalosti kompletní spisové dokumentace – ani Nejvyšší správní soud, a jako nepřezkoumatelné bylo rozhodnutí zrušeno až poté, co soud I. stupně provedl (in camera) důkaz utajovaným spisem, je mým právem seznámit se s tím, co tak zásadního ve spisu je, že to přimělo změnit soud názor, a poté rozvinout argumentaci založenou na tom, že tyto důvody takový závěr neospravedlňují a soud měl rozhodnutí zrušit spolu s uložením povinnosti informace poskytnout, nikoli začít alibisticky tvrdit, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné.

These, že proti rozsudku mohu brojit, aniž bych se směl seznámit s jeho důvody, není udržitelná nejen v rovině ústavního práva, ale je v příkrém rozporu i se základními principy soudního řízení zakotvenými v procesním právu podústavním.

Nyní je na čase, aby mě NSS k doplnění (zjevně deficitní) kasační stížnosti vyzval, já nevyhovím a znovu, již potřetí, požádám o nahlédnutí do spisu, načež bude kasační stížnost podle § 37 odst. 5 SŘS odmítnuta a já podám ústavní stížnost, protože po mně bylo požadováno něco, co jsem při nejlepší vůli nemohl splnit. Snad bude mít Ústavní soud pro můj nehorázný požadavek seznámit se s důkazy, na jejichž základě byl napadený rozsudek vydán, více pochopení než řečený trouba v taláru.

Oceněnému pitomci srdečně blahopřejeme; oslí uši ve tvaru paragrafů, které může nosit k taláru i k běžnému oblečení, na něj čekají v redakci blogu.

Nikoli, nejedná se o žádné osobní jubileum, takovou věcí bych své vážené čtenáře nezatěžoval, ale právě dnes, po 406 dnech a tedy se 27násobným překročením zákonné lhůty, rozhodlo ministerstvo spravedlnosti nově o mé žádosti o informace.

Jsem dojat a dnes odpoledne proto opatřím konickou čepici (takovou, jejíž povrch jsme onehdy počítali na sousedním blogu) a jí oděn půjdu poté událost náležitě oslavit. Chce-li se kdo oslavy zúčastnit, nechť mne kontaktuje běžnými kanály: barevné konfety, frkačky, serpentiny a vhodné masky (za hlemýždě?) vítány!

P. S.: Rozklad.

Zatlačeno do kouta v našem již pátým rokem se vlekoucím šifrovacím sporu, ministerstvo vnitra, ústy Petra Nováka, ředitele jakéhosi utajovacího odboru, sáhlo k nejsilnějšímu kalibru a v dalším odmítavém rozhodnutí prohlásilo, že prima facie nesmyslná (a korupčními penězi šustící) zakázka byla brněnskou technikou skutečně splněna. Vědci prý pro policii vyvinuli hardwarové zařízení, které zapojíte k datovému kabelu, s ohledem na cenu zakázky patrně lhostejno, zda elektrickému nebo optickému (to je mimochodem jediné, co rozhodnutí věříme, dodejme poněkud jízlivě), a škatulka na připojený externí disk sype dešifrovaná data. Zvládne vše, od Herodotovy šifry přes Blowfish, AES a eliptické křivky po šifru mistra Leonarda – aby taky ne, za tu cenu!

Hezká představa, Petru Novákovi bychom arci doporučili sledovat méně bondovek a více přemýšlet o tom, jak se vyvléct z podezření, které na něj padlo: on je totiž právě tím, kdo je z přijetí úplatku za tuto od první chvíle nesmyslnou a nesplnitelnou zakázku mezi ministerským úřednictvem nejpodezřelejší.

Podkategorie