Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Problémem moderní rovnostářské společnosti je nedostatek formální vertikality ve vztazích mezi lidmi. Vezměme příklad z ulice, bezdomovec a úspěšný podnikatel. Ačkoli oba stojí na opačných polech společenské hierarchie, když se podíváte na jejich občanské průkazy, nenajdete nejmenší odlišnost – jsou stejné, s fotografií pořízenou podle stejných předpisů, s identickými rubrikami a s podobně strukturovaným, nerozlišitelným rodným číslem i číslem dokladu. A to samé u voleb: podnikatel se dostaví v novém medvědu (míněn automobil, nikoli poutací systém), bezdomovec se stěží dobelhá, ale oba obdrží stejnou sadu volebních lístků a jejich hlasy pak mají zcela stejnou váhu.

Tohle si ve společnostech, které se svým rovnostářstvím pyšní, dobře uvědomují, a tak například v Sovětském svazu, vedle základní dichotomie plnoprávný komunista – méněcenný nestraník, existovaly různé druhy průkazů, jež občanu zprostředkovávaly nejrůznější privilegia. Nejznámějším byl zřejmě průkaz válečného veterana, jehož držitel nemusel s ostatními stát v obchodě ve frontě, ale mohl rovnou k pultu nebo k pokladně. A ještě o krok dál to dovedli v Číně, kde obyvatelstvo za loyalitu dostává přímo body – kredity (psali jsme o tom krátce před rokem).

Myšlenka ústavního soudce Jana Musila, že právo na informace budou nadále mít jen hlídací psi demokracie, kreativně a do nečekané extense rozvinutá náměstkem ministra vnitra Petrem Mlsnou a jeho podřízenými Adamem Furkem a Tomášem Jirovcem, dovoluje navázat na cenné sovětské a čínské zkušenosti. Je jasné, že aby se o privilegiu hlídacího psa rozhodovalo ad hoc případ od případu, to by bylo v krajní míře nepraktické a neekonomické. Daleko jednodušší by bylo, kdyby ministerstvo vnitra vydávalo oprávněným žadatelům o informace zvláštní druh osvědčení-průkazu a evidovalo je v centrálním registru. Úředník, který obdrží žádost o informace, by pak jen ověřil, že žadatel je v registru hlídacích psů, a pokud ne, poslal by mu místo informací standardní odmítavé rozhodnutí. Ušetřilo by se, a hlavně by každý dopředu věděl, na čem je, a notoričtí kverulanti mého typu by se po několika prvních neúspěších žádat o informace ani nepokoušeli.

Našly by se arci i jiné způsoby, jak Musilovu brilantní myšlenku využít. Již dlouhou dobu zvažuji, že by měly být vydávany, prominete-li ten termín – oficiálně by se to jistě jmenovalo jinak – průkazy blbecké, odstupňované po vzoru TP, ZTP a ZTP/P do kategorií. Držitel takového průkazu by měl výhodu, že by uspěl v každé diskusi, protože příkladmo s blbcem II. stupně debatují jen blbci stupně III, ostatní vědí, že to nemá smysl.

Nebo průkaz zasloužilého plátce daní. Na ten by měl nárok každý občan, který v posledních pěti letech řádně odevzdal daňové přiznání a zaplatil na daních nejméně milion korun. Kdo by na tento limit nedosáhl, mohl by aspirovat aspoň na průkaz zasloužilého účastníka účtenkové loterie: podmínkou je sebrat a přihlásit nejméně sto účtenek měsíčně. Anebo zasloužilý udavač/zasloužilá předzvědná osoba.

Možností je nepřeberně, ale raději úvahu ukončíme, než se tím kompetentní orgány začnou vážně zabývat.

Komentáře   
0 # Anonymní 2017-12-30 18:22
To by bylo nepraktické. Daleko praktičtější je udržovat lidi v nejistotě, zda mohou či nemohou dostat informaci. Tedy všeobecná idea typu nikdo nemá právo na informace, ale výjimečně se může stát, že ji v konkrétním případě někomu přiznají, to však neznamená, že má na informaci právo i příště.

Pro úřady je výhodnější dávat negativní průkazy, které zaručují, že si ani neškrtnete, ale nedat pozitivní průkazy. Kupříkladu soudy by měly seznam osob, které nemají právo uspět a vyhrát žádný spor - a advokát, který by je hájilo by se okamžitě dostal před kárnou komisi ČAKu. Nebo seznam lidí, kteří zaručeně nedostanou od úřadu žádnou informaci, ani třeba to, jak se jmenuje město, ve kterém sídlí.

Je třeba udržovat plebs v úctě před božským úřednictvem a státem - a dávat to všeobecně najevo. Proto žádné pozitivní průkazy, jen negativní.

Miloslav Ponkrác
0 # Tomáš Pecina 2017-12-30 20:02
Zbytečně komplikované. Stačilo by změnit § 14 InfZ tak, že informace by se poskytovaly nebo neposkytovaly na základě správního uvážení povinného subjektu. Ono to tak v praxi už je, jen je kolem toho spousta zbytečného papírování.
0 # Anonymní 2018-01-08 15:45
No správní uvážení by nebylo řešením, protože i zde by mohly být překročeny meze správního uvážení. Muselo by se uzákonit, že budou informace poskytovány na základě úředníkovi vůle, svévolně, popř. libovolně. :-)

Richard
0 # Tomáš Pecina 2018-01-08 15:57
To taky nejde, to by bylo protiústavní. Ale možná by mohl úředník použít ten skvělý generátor pseudonáhodných čísel, co jim zbyl od minulých presidentských voleb. Ten dává dokonale přezkoumatelné výsledky a všichni žadatele by měli stejnou šanci: asi jako tenkrát Okamura.
0 # Anonymní 2018-01-02 00:25
Hezky clanek, ale ted by chtelo vymyslet, jak dal. Sam mam par takovych dotazu v ruznych fazich a premyslim, co delat dal.

Pochopil jsem spravne, ze chcete napadnout definici deleni na "hlidaci psy demokracie" a jine jako neustavni? Mate jeste nejaky zpusob v kapse? Vase dotazy se k Ustavnimu soudu dostanou nekdy za pet let (a to jeste muze ke spatnemu senatu, ktery to hned odmitne a ESLP je na dlouho), pokud se s dalsimi podelite, mame sanci to dostat k plenu US mnohem drive.

Myslim si, ze neni od veci rict, ze novinari v historii meli vetsi prava nez obycejny lid. To ale nebylo z duvodu, ze meli status novinare, ale z
verejneho zajmu na publikovani pravdy. Nicmene definice "hlidaciho psa demokracii", kterou si MV vycucalo z prstu, je v rozporu, aspon v principu, s par rozsudky ESLP (Fressos, Mosley a dalsi). Ja se to pokusim napadnout tady a uvidime.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se