DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 20. dubna 2018

Změny na blogu

Čas od času mne přepadne touha tento blog ukončit, leč představiv si radost některých nejmenovaných čtenářů, myšlenku, ledva pojatou, opustím. Tak tomu bude i tentokrát, arci určité změny uskutečním.

Především přenesu blog na jiný systém; ne snad, že by mi Google cokoli vnucoval nebo mi za téměř desetileté blogování v čemkoli bránil, ale už to, že není schopen pro blogy na cizí doméně zajistit přístup přes HTTPS, jeho systém poněkud diskvalifikuje a činí nedostatečně zabezpečeným proti kpt. Šmídovi z pražské kriminálky a jeho přátelům.

Možnost, že bych se uchýlil na sociální síť, jsem zavrhl v incepčním stadiu, či spíše ještě předtím, než mne napadla: sociální sítě jsou nestálé, vrtošivé a jako soukromý business plně závislé na vůli – a mnohdy oportunismu, resp. zbabělosti – svých vlastníků.

Přemigruji tedy všechny články včetně příspěvků v debatách jinam. Nyní řeším, jaký systém zvolit: ty nejpopulárnější, jako Drupal, WordPress nebo Joomla, jsou psány v PHP, což je skriptovací jazyk, na který trpím alergií tak silnou, že nebylo-li by mi po programování v něm podáno do pěti minut antidotum, velmi pravděpodobně bych zemřel v strašlivých křečích. V Django CMS jsem vytvořil mj. web našeho spolku a předpokládám, že dlouhodobě bych s ním byl spokojen nejvíc – ovšem na druhé straně bych si asi musel leccos doprogramovat.

Čtenáře budu o dalším vývoji informovat, neočekávám, že by se jich migrace výrazněji dotkla, ani budou hladce přemigrováni se zbytkem blogu.

Malá hádanka

Oba poškození (zdroj: Deník)
Co je to? Má to tři členy a pracuje to na diskreditaci české advokacie tempem, kterému nestačí ani místní soudy ve svém úsilí diskreditovat v této zemi právo a spravedlnost. Ano, uhodli jste, jedná se o kárnou komisi České advokátní komory, v daném případě ve složení Karin Konstantinovová, Dušan Sedláček a Daniel Uličný, která uznala advokátku Zuzanu Candigliotu vinnou kárným proviněním, jehož se dopustila tím, že mimo výkon advokacie, na Facebooku, přirovnala břeclavského starostu Pavla Dominika k pohlavnímu orgánu, přičemž se dopustila hanlivého výroku rovněž vůči druhému poškozenému, velbloudu, na němž se prvně jmenovaný před volbami presentoval v úsilí získat ještě větší podporu mezi místními slabomyslnými.

Ačkoli vypracovat rozhodnutí v písemné podobě trvalo komisi deset měsíců, na jeho kvalitě se tato pečlivost neprojevila: celá argumentace spočívá v odkazu na rozsudek NSS č. j. 5 As 34/2003-47, podle něhož je třeba požadavky vymezené v čl. 4 odst.1 [Ethického kodexu ČAK], tedy všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta[,] chápat jako generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod. Ve skutečnosti jde arci o pouhé obiter dictum, neboť jednání, za kterém byl v judikovaném případě obviněný uznán vinným za jednání, které s výkonem advokacie úzce souviselo.

Přejeme tedy kárně obviněné mnoho úspěchů v odvolacím řízení a velbloudu ve sporu s Asociací cirkusových zvířat, která, jak víme, svým členům přísně zapovídá zapojovat se do předvolební kampaně.

středa 18. dubna 2018

Dvanáct a půl

Tolik by si měl odsedět náš chomutovský nerek Petr Benda za vraždu opilého Roma, který najížděl autem do lidí. Neznáme podrobnosti případu natolik, abychom se mohli dopustit hlubší úvahy, prima facie nám však připadá, že výsledný rozsudek může být výrazně jiný než ten prvoinstanční. Obhajoba sice možná dostatečně neakcentovala atmosferu obav z teroristických útoků a širokou odbornou i hospodskou veřejností diskutovanou možnost zasáhnout proti teroristům svépomocí, s použitím legálně držené střelné zbraně, avšak její základní linie, totiž že kdo najíždí autem do lidí, Rom-Nerom, musí počítat s předvídatelným následkem vlastního zastřelení, by mohla u vyšších soudů dojít sluchu.

úterý 17. dubna 2018

Lékař-udavač

Lidové noviny thematisují jedno z aktuálních bojišť frontových bojů mezi občanem a státem, povinnost lékaře oznamovat, že rodiče nenechali své dítě řádně očkovat. Věcně se jedná o podobnou záležitost, jakou je boj mezi Českým telekomunikačním úřadem a mobilními operátory, jehož výsledkem jsou nejvyšší ceny za tyto služby v Evropě: farmaceutické společnosti dávno vědí, že efektivnější než zaměřit marketingové aktivity na spotřebitele je zacílit na státní úředníky, kteří ve svatém zápalu a v zájmu zdraví populace zařadí mezi povinná očkování cokoli, a pokud možno ve formě, která bude pro státní rozpočet nejdražší a pro kasu výrobců očkovacích látek – jakož i pro osobní úřednická konta – nejpřínosnější. Pro voliče se ve druhém, stínoherním plánu hraje maňáskové divadlo o šílených biomatkách a odpovědných lékařích, kteří tvoří poslední hráz bránící nové pandemii slezinné sněti, dýmějového moru a nemoci šílených krav.

Má tedy lékař povinnost udat rodiče, kteří nechtějí uposlechnout a dát své děti očkovat tak, jak stát stanoví? Domníváme se, že ve většině případů nikoli. Sedes materiæ tkví v otázce, jaký je v tomto případě rozsah rodičovské odpovědnosti, neboť podle § 10 odst. 4 ve spojení s § 6 písm. a) bod 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, mají lékaři povinnost nahlašovat OSPODu děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Ta je vymezena ustanovením § 858 ObčZ a zahrnuje péči o zdraví dítěte. Až takové rozhodnutí o odmítnutí očkování, jímž by bylo zdraví dítěte v materiálním stupni ohroženo, zakládá shora označenou povinnost lékaře. Odmítnutí očkování zbytečného, jehož cílem a jediným účelem je zvýšení zisku výrobce vakciny, takovým deliktem není, a lékař proto není povinen oznámení úřadu učinit.

Tento závěr, domníváme se, může obstát i ve světle judikatury Ústavní soudu, jinak, pokud jde o povinné očkování, dosti rozpolcené a nejednoznačné. Tento soud se příkladmo v nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 zabýval výhradou svědomí a pozastavil se i nad tím, že není zajištěn mechanismus, kterým by byly reparovány škody na zdraví dítěte v důsledku očkování. Máme za to, že tyto úvahy by vůbec nebylo možno v rovině judikatorního diskursu Ústavního soudu vést, pokud by důvody pro očkování byly takového druhu, že by jeho zanedbáním mohlo dojít k ohrožení zdraví dítěte. To jsou arci spíše náměty na budoucí vehikula pro rozhodovací činnost soudů; pro tuto chvíli je na odvaze konkrétního lékaře, zda udání na odbojné rodiče učiní čili nic.

sobota 14. dubna 2018

To nejhorší z českého právního prostředí

Často se zamýšlíme, nejen zde na blogu, nad otázkou, proč je právní prostředí v této zemi tak nesnesitelné, a jaké jsou jeho největší bolesti, tedy ty věci, kterými by každý ministr spravedlnosti, pokud by mu šlo o skutečnou nápravu svého strašidelného resortu, musel začít.

Kdybychom byli na nejmenovaném nekvalitním technickém serveru, asi bychom tento text nazvali Deset kotev, které táhnou české právo ke dnu, a rozdělivše článek do deseti sekcí, tetelili bychom se nad vidinou počtu reklamních bannerů a dalších příjemností, které budou naši čtenáři nuceni si zobrazit, aby se dostali k dalším dvěma až třem odstavcům našeho díla.

My tak neučiníme, a budeme postupovat cestou prostého číslovaného seznamu:

1. Fikce náhradního doručení. Česká republika je zřejmě jedinou zemí na světě, kde se dá účinně doručit na adresu, na níž se adresát nezdržuje a o doručovacím pokusu se nikdy nedozví. Je to přece jeho povinnost, aby bydlel tam, kde si my, soud, myslíme!

2. Opatrovník osobě neznámého pobytu. Trestně stíhaným osobám, které se nepodaří dopadnout, svědčí – arci poněkud pochybné – privilegium, že jsou stíhány a odsouzeny jako uprchlé, ale když jsou konečně polapeny a dopraveny do příslušné věznice, smějí požádat o opakování procesu. V civilním řízení nic podobného neexistuje: jestliže soud žalovaného nenajde, ustanoví mu opatrovníka a dál se o něj nestará, naprosto odhlížeje od skutečnosti, že opatrovník – byť jím dnes už je pravidelně advokát a nikoli zaměstnanec soudu, jak tomu bývalo ještě před deseti lety – nemůže účinně skutkově argumentovat, protože k disposici má jen to, co žalobce uložil do spisu: tedy příkladmo neví, že dluh byl zaplacen, pohledávka zanikla započtením, podpis žalovaného na pojistné smlouvě je padělaný atd. atp. Šanci dosáhnout nápravy žalovaný obvykle nemá, ledaže by se pustil do riskantního a nákladného dobrodružství zvaného žaloba pro zmatečnost, případně návrh na obnovu řízení. Princip je ten samý: je to jeho chyba, že ho soud nenašel.

3. Absence efektivní soudní kontroly exekutorů. Exekutoři nejsou největším zlem, tím je to, že soudy, které by měly jejich svévoli napravovat a držet je na uzdě, tak činí ve lhůtách, v nichž jsou zvyklé rozhodovat, tedy v horizontu z pohledu povinného naprosto nedohledném. Sebral ti exekutor něco, co nesmí? Např. počítač zaměstnavatele s životně důležitými daty? Klid, hochu, podej excindační žalobu a za dva-tři roky ho máš zpátky.

4. Domněnka vlastnictví povinného. Exekutoři smějí vzít téměř všechny movité věci nejen povinnému, ale i každému, kdo s ním bydlí ve stejném bytě, na základě vyvratitelné právní domněnky, že v místě, kde povinný bydlí, je všechno jeho. Běžně se tak stává, že je odebírán majetek rodičům, dětem, sourozencům, a arci také pronajimatelům nebo nájemcům, kteří měli tu smůlu, že měli nebo mají stejné bydliště jako povinný. Exekutor dobře ví, že bere věci jiné osobě, než která dluží, ale jde o jeho zisk a v této zemi jsou, nejen v právu, peníze vždy až na prvním místě.

5. Operativní spisy. Úkolem policie je předat soudu obviněného, ne zjišťovat, zda je to skutečný pachatel, anebo obviněnému dokonce usnadňovat obhajobu. Proto vede vedle trestního spisu ještě další, operativní, ve kterém shromažďuje důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Soud se dozví jen to, co dokazuje vinu obviněného: proč soudcům komplikovat rozhodování nějakými pochybnostmi, no ne?

6. Nerovnost znalců. Existují dva druhy znalců: ti dobří, v bílém klobouku, říkají soudu to, co by si přál slyšet, ti druzí, odění kloboukem černým, byli vybráni a zaplaceni stranami a proto jsou naprosto nedůvěryhodní. Jak jednoduché to bývalo v době, kdy znalce směl přibrat pouze soud – ministr Pelikán ostatně zpracoval návrh novely OSŘ, která má tento stav rajské nevědomosti znovu nastolit a jakékoli kompromitující pochybnosti o správnosti znaleckého výkonu odkázat do proklamativní roviny znaleckého posudku jako listinného – rozuměj irelevantního – důkazu.

7. Platební rozkaz/rozsudek pro zmeškání/pro uznání. Pasivita žalovaného se trestá všude na světě, avšak zvláštností této země je, že soud necítí potřebu přezkoumat, zda sumárním rozhodnutí nepůsobí evidentní bezpráví, tedy zda nepřiznal plnění z lichevní smlouvy, neaplikoval evidentně neplatná smluvní ujednání, nepřehlédl, že kalkulace dluhu předložená žalobcem obsahuje početní chyby apod. V trestním právu je variantou na téže thema trestní příkaz. Existuje mnoho lidí, kteří si myslí, že trestní příkaz je to samé jako rozsudek, a nebrání se mu, přestože jsou přesvědčeni o své nevině nebo o nepřiměřenosti uloženého trestu.

8. Zneužívání vazby. I když vazební substituty se užívají stále častěji, zákonodárce opomněl vyloučit odkladný účinek stížnosti státního zástupce proti nahrazení vazby, a tak o tom, zda obviněný půjde do vazby, rozhoduje efektivně státní zástupce a nikoli, jak stanoví ústavní pořádek, soud. Samostatnou kapitolou jsou ovšem podmínky ve vazebních věznicích, kde se Česká republika s pýchou může měřit s africkými zeměmi.

9. Advokacie. Český advokát není nevzdělaný nekňuba, jen praktik, který dobře ví, že produkt, který místní justice vygeneruje, má jen velmi volnou vazbu ke spravedlnosti a racionalita v něm těžce prohrává na body s libovůlí. Proč se snažit, když výsledek stejně neovlivníte? Tím vůbec nejdůležitějším právním předpisem – a jediným, jehož ustanovení čeští advokáti prožívají s vášní – tak pravidelně bývá advokátní tarif.

10. Korupce. Nic si nenalhávejme, existuje a je v justici přítomnější, než se jeví z prohlášení jejích koryfejů. Uplácí se v I. i II. stupni, uplácí se u Nejvyššího soudu, a dictum, že dobrý advokát zná právo, lepší advokát soudce, platí universálně: nejcennější KPI advokáta je být schopen doručit do správných rukou úplatek.

středa 11. dubna 2018

Písařská chyba

Není chyba jako chyba. Některé jsou, řekli bychom, nakažlivé a rády se šíří z dokumentu na dokument. Dojde-li k takové chybě v přestupkovém řízení a nadto v místě, kde je to správnímu úřadu nejméně příjemné, tedy v datu projednávaného skutku, začnou se dít nepříjemné věci.

Rozsudek nad ABB

Je to svým způsobem monumentální dílo: pětasedmdesátistránkový rozsudek za vydavatelskou činnost Adama B. Bartoše má epickou šíři i lyrické pasáže, a také dramatický oblouk, jenž, klena se kol centrálního motivu bojující demokracie a jejích úkolů v boji s ideodiversí, graduje k závěrečnému doporučení soudkyně Pavly Hájkové, aby byla Národní demokracie, politická strana, v níž delikvent své závadové názory uplatňuje, navržena k rozpuštění. Osobní statečnost, k níž ji obžalovaný vyzval, sice soudkyně neprokázala, zato pozoruhodnou dávku loyality a jemný cit pro to, ke komu je vhodné se lísat, aby jí to karierně prospělo. Po Lence Bradáčové, troufáme si predikovat, v řečené vzchází další velká osobnost české justice.

Quid est veritas?

Dobře jsme učinili, zdrželi-li jsme se ohledně šikanosního kárného odsouzení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleny Králové podrobnějšího komentáře, vyčkávajíce písemného odůvodnění rozhodnutí. Jeho obsah je arci podstatně horší, než jaké kdy mohly být naše nejhorší představy; jeví se dokonce, že senát Karla Šimky koncipoval rozhodnutí tímto způsobem právě z důvodu, aby Ústavnímu soudu umožnil co nejsnadněji je zrušit. Je-li tomu skutečně tak, pak ovšem mělo být rozhodnutí vypraveno přibližně o týden dříve, neboť se nejedná o nic jiného než o nezamýšlenou inscenaci dávného příběhu o Pilátovi, před nějž přivedou Ježíše, a onen, uzřev, že má před sebou nevinného, počínal si – dnes bychom řekli účelově – tak, aby Kristova krev neulpěla na římských, nýbrž na židovských rukou.

Z pěti řízení, ve kterých měla Králová podle obvinění Agrofertu pochybit, ji kárný senát obvinění ve čtyřech případech zprostil (protože máme legal.pecina.cz, můžeme, máme-li to za potřebné, obejít anonymisaci rozhodnutí), avšak uznal ji vinnou, že v nejexponovanější případě Nagyová, Páleník a spol. hodnotila některé důkazy způsobem jsoucím v extrémním rozporu s rozumným myšlením.

Jízlivý pozorovatel české justice nemůže nepoznamenat cosi ve smyslu, že právě takové hodnocení důkazů je u českých soudů pravidlem a nikoli výjimkou, neřku-li kárně postižitelným excesem, snesa k věci tisíc a jeden příklad. Netřeba dodávat, že trestat soudce za to, jak hodnotí důkazy, je nejen brutálním útokem na nezávislost soudní moci, ale v kontextu toho, kdo má na odsouzení Králové zájem, jde o událost nikoli nepodobnou tomu, co se dělo v soudnictví po definitivním ovládnutí země komunisty po r. 1948.

Komu spadl kámen ze srdce, je bezesporu trestně stíhaný premier Andrej Babiš, jehož Agrofert dokázal, že v tuto chvíli je už mocnější než justice a dokáže účelovou kárnou žalobou přimět k poslušnosti kteréhokoli ze soudců. Kdo má pod kontrolou kárný senát, má pod kontrolou všechny ostatní soudce. A jen blázen by si mohl myslet, že se kdokoli z nich za těchto okolností odváží vynést v kause Čapí hnízdo spravedlivý rozsudek. Signál dovnitř justice byl vyslán a bude vyslyšen.

středa 4. dubna 2018

Rovnost

Zřejmě nikde jinde se neprojevuje nízká úroveň právního státu v této zemi, hraničící s jeho úplným vymizením, v takové nahotě jako v civilním soudním řízení, kde proti sobě stojí občan a stát. Na rozdíl od správního soudnictví, ve kterém – vyjma případů, kdy jde o skutečně velké peníze – soudy státní orgány příliš nezvýhodňují, bývá vítěz soudního sporu mezi čičmundou-žalobcem a Českou republikou předem jasný: stát má své soudce dobře vychované a vzorně poslušné, a umí toho využít.

Typickou situací jsou žaloby o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Do tohoto soukolí se můžete dostat velmi snadno, stačí, když se rozhodnete využít svého práva o požadovat náhradu za průtahy v řízení. Nejenže ministerstvo šestiměsíční lhůtu pro předběžné projednání nároku překračuje i pětinásobně, v naději, že poškozený podá žalobu pozdě a ono pak s velkou lítostí vznese, pokud jde o náhradu imateriální újmy, námitku promlčení, ale stanoviska, která jsou tímto úřadem k nárokům vydávána, genrově variují mezi féerií, fraškou a commedií dell'arte.

Máme tu smůlu, že v trestních věcech, jimiž se zabýváme, dosahujeme až na výjimky zproštění obviněných, a poté následuje nemilá povinnost setkat se s ministerstvem spravedlnosti v odškodňovacím řízení. Co dokázalo ministerstvo ve formě stanovisek vytvořit, by stálo za knižní vydání.

Jistě, byly doby, a ani ne zvlášť vzdálené, kdy se v takových případech neodškodňovalo vůbec: drban ať je rád, že vyklouzl. Dnes již se odškodnění většinou přiznává, ale žádná výhra to nebývá. Ukážeme si pár příkladů.

Především se pravidelně dozvídáme, že obhajoba byla vedena neúčelně: jako nedůvodné je posuzováno příkladmo nahlédnutí do spisu po skončení vyšetřování – přestože jde o povinnost, jejíž zanedbání by obhájce mohlo stát talár a která je výslovně uvedena jako hlavní úkon právní služby v advokátním tarifu – a šlágrem je nepřiznávat náhradu za porady s klientem. Radit se smíte jen výjimečně a rozhodně např. ne před a po hlavním líčení, to už je nadměrná obhajoba, kterou si obžalovaný musí hradit jako advokátní nadstandard sám.

Další favoritem je posuzování délky řízení. Nepřiměřeně dlouhá nejsou dle mínění ministerských úředníků ani řízení sedmi až osmiletá: obvykle si za průtahy může sám žalobce anebo je prostě věc tak složitá, že rychleji rozhodnout nešlo. Že mezi jednotlivými úkony se na spis u soudu kdesi v almaře prášilo klidně i rok, a to třebas i třikrát za sebou, nemůže na onom ušlechtilém náhledu nic změnit.

Kde bývá odpor ministerstva pravidelně vůbec nejsilnější, je náhrada nemajetkové újmy. Maximem je omluva, a jde-li o případ tak frapantní, že by si příslušný úředník se zbytky sebeúcty musel doma zakrýt všechna zrcadla, sáhne ministerstvo k nejsilnějšímu možnému satisfakčnímu prostředku: omluví se poškozenému velice; posledně citovaný dokument stojí arci za úvahu i z jiných důvodů, třeba proto, že podle ministerstva spravedlnosti má obhajoba právo placeně nahlédnout do trestního spisu jen jednou, další nahlížení, byť se řízení vleklo šest let, případně jde o spis zcela jiný, je opět nehrazený nadstandard.

Poškozený se po neúspěchu při předběžném projednání se státem soudí, nově už s povinností platit soudní poplatky jako za každé jiné řízení, soudí se rok, dva, tři, a pokud nezemřel, soudí se s ním dodnes, naplněn radostí, jak obecné soudy dbají svých povinností a nakolik realisují to, co před čtyřmi lety tak vzletně vyjádřila ústavní soudkyně Ivana Janů:
Ústavnímu soudu v této souvislosti konvenuje závěr, dle něhož nelze srovnávat nemajetkovou újmu, spočívající např. v pocitech úzkosti, nejistoty, ve ztížení společenského postavení či v poškození dobrého jména, způsobenou vedením trestního řízení proti člověku dosud netrestanému a zastávajícímu významnou společenskou veřejnou funkci, s řízením vedeným proti osobě již v minulosti vícekrát trestané, která se navíc například i v době předmětného trestního stíhání nacházela ve výkonu trestu. / Věc lze zjednodušeně vyjádřit jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí: stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka. Vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád. Když se postižený domáhal zadostiučinění, stát se zachoval v podstatě jako opatrný úředník a jakoby na lékárnických vahách odvažoval míru své odpovědnosti, neboť se obával, že věci jako precedentu by mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat.
A to je, milé děti, z dnešní pohádky o Smolíčkovi-občanovi a jezinkách-úřednících a našich demokratických soudcích vše. Když budete hodné, budu vám zase něco strašidelného z praxe vypravovat.

středa 28. března 2018

Nezmiňování

Ať se nám to jakkoli málo líbí, poté, co znalecká obec v této zemi přišla o velkou osobnost s vpravdě bobligovskými gesty a nesmlouvavou dikcí hodnou Ignatia z Loyoly – čímž přirozeně míněn alfa-znalec Ivo Svoboda – tento obor ztratil veškerou dynamiku, ba dá se říct, že skomírá, přičemž nyní, kdy se Štěpán Výborný, bezskrupulosní Svobodův žák a jeho presumptivní nástupce na prestolu, vydal jinou cestou a znaleckou karieru pověsil na hřebík, není už ani naděje, že by nastoupilo dravé mládí. O to pozorněji bychom měli sledovat vývoj na Slovensku, neboť ex Oriente lux může zanedlouho platit i zde a nemusí být daleko doba, kdy talentovaní slovenští znalci budou do České republiky dováženi a přepláceni, jen aby místním OČTŘ pomohli v boji s hydrou závadově myslících.

Máme dnes čest představit jednu z nejzářivějších hvězd slovenského znalectví, Janu Plichtovou, znalkyni, jak se sama podepisuje, ad Hoc (byli dva, Hic a Hoc), kterážto na požádání sepíše posudek přesně tak, aby podle něj bylo možné odsoudit autora kteréhokoli textu, na položené otázky se přitom neohlížejíc a plodíc věty jako: Fakt, že sa autor zaoberá židovskou otázkou a nezmieňuje sa o tom, že väčšina židovského obyvateľstva holokaust neprežila, dokazuje, že holokaust popiera.

Čímž byl, přátelé, konstituován zcela nový trestný čin, jehož se autor dopustí tím, že ve svém článku se o něčem nezmíní. Tak pozor, tahle moda jistě brzy pronikne i k nám, proto se zmiňujte superflue a nejraději i tam, kde hovoříte o něčem zcela jiném, protože, pamatujte, nezmínit se znamená popřít!

Ostuda

Ne, něco podstatně většího než ostuda, jakých má tento výtečný sbor tolik, že kdyby se za každou uděloval pohár, museli by na policejním ředitelství vyhradit pro sbírku služebních úspěchů ne místnost, nýbrž halu o rozměrech výstavního pavilonu. Ačkoli nám povinnosti nedovolily zúčastnit se včerejšího veřejného zasedání, na němž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu verdiktu nad obžalovanými vlakovými teroristy, rozpracovanými Šlachtovým ÚOOZ v rámci tzv. Operace Fénix, rozhodnutí v žádném případě nepodceňujeme ani co do přelomovosti, ani co do shora zmíněné ostudnosti.

Není časté, aby český soud kritisoval práci policie do té míry, jako se stalo v tomto případě, a aby otevřeně připustil, že policisté na trestné činnosti participovali natolik intensivně, že lze hovořit o jejím vyprovokování. Chceme-li čerstvý příklad, můžeme si přečíst nález Ústavního soudu, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost ve Fénixu nikoli nepodobné kause obchodu se zbraněmi: tam Ústavní soud akceptoval jednání policejního agenta pokryté tvrzením, že stěžovatel by jistě zbrojní embargo porušil, i kdyby nabídku prodat zbraně do zakázané země od agenta neobdržel; ano, jde o tvrzení zhruba stejně věrohodné, jako že kdyby si vraždu u obviněného neobjednal policista v přestrojení, tento by určitě stejně někoho na objednávku zavraždil.

Nejásejme arci předčasně, je tu ještě Nejvyšší soud, jehož trestní kolegium je po personální stránce naplněno tím vůbec nejhorším, co v české justici kdy působilo a působí: Pácal, Šámalová, Púry, stačí náhodně zabodnout prst do seznamu. Nebylo by tak žádným překvapením, kdyby stateční chlapíci Petr s Robertem byli nakonec očištěni a jejich naivní oběti odsouzeny.

úterý 27. března 2018

Znevážení

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, nalézá se, hroužíc se do vonného křivoklátského smogu, jak už víme, druhdy výstavné a pyšné královské město Rakovník. Královský úřad byl zrušen, město Rakovník bohužel nikoli, a tak nezbylo než ono navštívit a zabývat se kausou znevážení úřední osoby, spáchaného na dvou poškozených zároveň.

Půjde o velký a složitý případ, který si vyžádá rozsáhlé dokazování, ba řekli bychom, že od onoho pohnutého večera, kdy v Brně nedaleko přehrady řečené Prýgl zaštěkal ratlík Coco na státního zástupce Petráska, neřešili jsme věc náročnější a spletitější.

Žel, nevyznamenali se ani mí čtenáři, mezi nimiž se našla černá ovce, a tato týž den, kdy jsme o znevážení prvně referovali, zaslala úřadu e-mailové sdělení. Podezření samozřejmě padlo na obviněného – vždyť kdo jiný by mohl spisovou značku případu znát! – a znevážená úřední osoba se následně z projednávání věci vyloučila [1], [2].

A já abych teď prokazoval, nejen že to nemusel být nutně obviněný, kdo zlovolně telefonicky oznámil podezření na podroušenost orgánů policejních, ale že i onen e-mail mohl úřadu poslat někdo jiný. Zda se pod tíhou důkazů naše obhajoba zhroutí čili nic, budou moji milí čtenáři (mezi něž, aby bylo jasno, autora onoho e-mailu obsahujícího skutkově nepodložené insinuace nadále počítat nemohu!) průběžně informováni.

pondělí 26. března 2018

Vy nás ale zásobujete, pane Karfík, aneb Kajínka jen po dvaadvacáté, prosím!

Zatímco jedni by chtěli mít jeho foto ve zlatém rámečku, jiní, jako například ředitel společnosti Svět knihy Radovan Auer, jsou náhledu, že amnestant Jiří Kajínek by neměl přijít do styku s nezletilci, a proto si nepřeje, aby se na onou pořádaném veletrhu konala Kajínkova autogramiáda. Obchodně je to rozhodnutí evidentně chybné, protože, upřímně, koho dnes zajímají knihy a koho propuštěný vrah, to jsou naprosto nesouměřitelné cílové skupiny, avšak na straně druhé se pomalu přesouváme do oblasti, jež je pokryta zčásti antidiskriminačním zákonem, zčásti zákony jinými. A tak, je-li Naše vojsko, Kajínkův promotor v záležitostech literárních, omezováno s odůvodněním, že jde o osobu pro konsumaci nezletilými čtenáři nevhodnou, mohl by Svět knihy narazit a u soudu s Naším vojskem utrpět citelnou porážku.

Předně, Kajínek není pedofil a pokud jde o jeho sexuální orientaci, tu prokázal během útěku, kdy mu jedna žena poskytovala útulek, all inclusive, a jiná se pro jeho ochranu pokoušela přeříznout slaňujícímu členu zásahové jednotky kuchyňským nožem lano.

Dále, vydávání kajínkensií nepředstavuje jednání ani zákonem zapovězené, ani nemravné v takovém smyslu, že by příslušnou představu sdílela většina společnosti; dokonce v mírnějším testu, zda jde o počin nevkusný, bychom stěží dostali výsledek pořadateli veletrhu nakloněný.

A za třetí, ať se nám to líbí nebo ne, udělením milosti, byť podmíněné, se až do případného pravomocného rozhodnutí, že se beneficient neosvědčil, na tohoto hledí stejně jako na osobu, která byla z výkonu trestu propuštěna, avšak její odsouzení nebylo dosud zahlazeno. Což znamená, že není-li aktivní účast na veletrhu zapovězena všem, kteří nemohou předložit čistý výpis z trestního rejstříku, jen obtížně lze odůvodnit tuto diskriminaci.

Z těchto důvodů se domníváme, že Svět knihy promarnil nejen skvělou příležitost marketingovou, ale zachoval se způsobem, který nemusí být schopen obhájit u soudu.

sobota 24. března 2018

Vlnka

Ovšemže jsme měli pravdu, a šlo o zčeření hladiny informačního práva než zcela povrchní a krátkodobé. Rada odpovědná za neoprávněné přidělení dotace na Čapí hnízdo naši žádost i napodruhé odmítla a poskytla nám jen to, co mají od Babiše jeho podřízení výslovně povoleno. A tak to má ve správné autokracii být, o všem rozhoduje Nejvyšší, který stojí i nad zákonem.

Odvoláváme se.

pátek 23. března 2018

Libo-li snímeček?

V článku o tom, že čím víc proužků, tím víc Kajínek, jsme si povzdechli, že právně není na Kajínkově případu nic k řešení. To se snad nyní začíná měnit, neboť vlně popularity podmíněně omilostněného zločince podlehlo i tré policistů odkudsi z Ostravy-Poruby, aniž si bylo uvědomilo, že co dovoleno Bohu, nedovoleno volu, třeba by šlo o vola v uniformě. Adidas s Primou smějí, policisté, representujíce stát, nikoli.

Potíž tu arci vězí v tom, že Kajínek je zločincem-celebritou toliko podmíněně, s určitou pravděpodobností. Policisté, jakožto lidé od fochu, dobře vědí, že pravomocný rozsudek neznamená ani zdaleka jistotu, že odsouzen byl skutečný pachatel. Nemyslíme si proto, že by se kdokoli z oněch mladých mužů byl ochoten fotografovat s takovým Albertem Žirovnickým, Ivanem Roubalem, Ludvíkem Černým nebo manžely Stodolovými, eventuálně s heparinovým Zelenkou, a zřejmě ani s Ivanem Jonákem ne, leč právě u Kajínka je to něco jiného, tam se možnost justičního zločinu otevřeně připouští, a tato verse má, jak zřejmo, četné proponenty a sympathisanty i v řadách policie.

Marné volání ministra vnitra, že jest to skandál, protože pochybnosti o Kajínkově vině sdílejí netoliko zločincovy těsně pre- a postklimakterické fanynky, nýbrž jde o názor obecný a s ohledem na pověst české policie i justice nikoli prima facie nepodložený. I já bych se ostatně s Kajínkem vyfotografoval, měl-li by onen o to zájem, protože i já se domnívám, že může být stejně tak vinen jako nevinen, a i oblast společného fotografování pokrývá zásada, že in dubio pro reo.

Ergo, ona porubská fotografie nesymbolisuje ani tak ostudu policie, ale ostudu orgánů činných v trestním řízení, potažmo samotného státu, kde ve fairovost jeho trestních orgánů nevěří už ani sami jeho zaměstnanci – policisté.

Špatné zprávy

Bad things come in threes, říkají Angličani. Přesně tak je tomu teď v českém právu.

První špatnou zprávou byl pozměňovací návrh Pirátů prolamující advokátní mlčenlivost, který napoprvé u poslanců neprošel, avšak ti, kteří ho mladým hochům a dívkám podstrčili, to jistě budou zkoušet znovu. Následuje krátká pausa na nafackování, příhodný koncept uvedený do praxe D-FENSem.

Po ní můžeme přejít ke druhé zprávě, což je boj o GIBS. V něm jde o to, zda Babišova vláda v demisi přinutí zmíněný orgán, aby dělal svou práci tak špatně, jak si přeje trestně stíhaný premier, a nikoli – jako dosud – tak špatně, jak si přejí jiní. Kdo vyhraje, není zatím jasné, kdo bude poražen, ano: my.

Za třetí bude zakrátko vyhlášen rozsudek nad Davidem Rathem. Odsouzení by znamenalo, že by soud frapantně porušil zásadu rovnosti zbraní, protože rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného by mělo jiný než akademický význam. Neméně devastující by byl arci i rozsudek zprošťující, z důvodů, jež patrně netřeba rozvádět. I v tomto případě tedy věru báječná volba…

čtvrtek 22. března 2018

Podezření

Ne, neměl jsem tam chodit. Moje chyba. Odůvodnění zamítavého rozsudku v kause nezákonných prohlídek ve dvou bytech, zazněvší z úst soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Otílie Hrehové, se natolik vymyká provedenému dokazování i logice, že je nesnadné jakkoli je racionálně uchopit.

Jak jsme informovali, policie, hledajíc Lukáše Borla, podnikla v r. 2016 serii razií v bytech osob, o nichž se domnívala, že onoho mohou skrývat. Poškození se tomu brání u soudu, a dnes se dozvěděli, že policie mohla razii uskutečnit, protože měla ve všech případech podezření hraničící s jistotou, že v prohledávaném bytě se Borl nachází: připomínáme, že v osm večer pojala ono podezření v Praze, a následujícího dne brzy ráno v Brně. Fakt, že hledaný se nikde nenašel, řečenou výtečnou soudkyni nevyvedl z konceptu: zřejmě utekl kanalisací, případně se kvantově teleportoval.

I my máme podezření hraničící s jistotu: že O. Hrehová má intelektuální potenci, jež ji plně kvalifikuje pro působení u soudu, arci výhradně ve styku s podlahovou plochou, nikoli s účastníky řízení, a při obsluze mopu, ne při rozhodování o tak důležitých věcech, jako je právo každého na ochranu domovní svobody.

sobota 17. března 2018

Kam s ním?

Doba, jež bývá – hrubě nespravedlivě – nazývána temným středověkem, měla, pokud se trestní politiky státu týče, jasnou a nezpochybnitelnou logiku, vedenou fundamentální a praxí prověřenou právní zásadou mladý viselec na stáří nekrade. Popravy byly relativně levné, pobyty ve vazbě krátké a spravedlnost vzorně efektivní a odstrašující. Novověk přinesl humanismus, moderní penologii a s ní myšlenku, že zločince je možné napravit již na tomto a nikoli až na onom světě. Výsledek je, tak jako u většiny novot, tristní, zato růst nákladů enormní.

Věznění zločinců je neefektivní a nákladnou kratochvílí, vyhlídka na to, že se z nich po propuštění stanou vzorní občané a daňoví poplatníci a nikoli ještě větší ničemové než na počátku inkarcerace, mírně řečeno nevalná, a každý stát by se proto svých vězňů nejraději zbavil. Totéž platí i o Jihoafrické republice, které k vlastní nelibosti nezbývá než věznit nejslavnějšího žijícího českého gangstera Radovana Krejčíře. Proto, když selhal Krejčířův pokus o útěk z tamního kriminálu, zavládlo v oné zemi rozčarování; to však nyní vystřídala opatrná naděje, an vězeň prohlásil, že by se chtěl nechat vydat do České republiky, a soud tomuto procesu dal nyní zelenou.

Pokud se plán realisuje, hrozí, že odsouzený svůj slib splní a po převozu procesně použitelným způsobem vyjmenuje osoby, kterým v době své aktivní podnikatelské dráhy platil za beztrestnost. Nejhorší variantou by bylo, že by na všechno existovaly i důkazy, a pokud je tomu opravdu tak, pak, troufáme si tvrdit, by mythy opředený Mrázkův archiv byl oproti archivu Krejčířovu než příslovečným jahodovým puddingem.

Ale netřeba zoufat, milí orgáni činní v trestném řízení: naděje v podobných případech umírá poslední. Umělecky to už před desítkami let vyjádřili klasikové trestněprávního genru, kteří ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, věrně popsali nejen roli soudního znalce, ale geniálně ztvárnili i nadcházející události v kause Krejčíř.

pátek 16. března 2018

My z vás už tu blázna uděláme

Neužívejte marihuanu. A když už ji užíváte, rozhodně tak nečiňte v kostýmu piráta s tvrzením, že jste maskotem České pirátské strany, protože tyto skutečnosti cumulative postačují české justici v dojemném souznění s neméně kvalitní českou psychiatrií k tomu, aby vás nedobrovolně hospitalisovala, ačkoli žádným duševním onemocněním netrpíte. Bývá s tím pak u Ústavního soudu velké mrzení.

Okolnosti případu J. H., v onom nálezu traktované, jsou úsměvné, avšak stav psychiatrie v této zemi úsměv nevzbuzuje, jak jsme se mohli přesvědčit v jednom z právě řešených případů. I tam šlo o zjevně nedůvodnou nedobrovolnou hospitalisaci v bohnické psychiatrické nemocnici, a co předvedla tamní lékařka – ty uvozovky jsou věru nezbytné – MUDr. Martina Michálková, se nám v retrospektivě jeví ještě neuvěřitelnější než pirátská episoda pana J. H. Když např. nedobrovolně hospitalisovaná pacientka prohlásila, že by chtěla udělit plnou moc svému advokátovi, bylo v Bohnicích svoláno cosi na způsob lékařského koncilia, aby bylo posouzeno, zda to její zdravotní stav umožňuje a zda jí to nemocnice dovolí, a stejné obstrukce provázela i snaha advokáta pacientku navštívit. Jako trest za to, že si pacientka chtěla zvolit advokáta, jí bylo okamžitě zakázáno používat mobilní telefon: prostě, česká psychiatrie tak, jak ji všichni známe a máme ji rádi. Případ jde nyní rovněž k Ústavnímu soudu. Na ukázku předkládáme obecenstvu něco z procesní korespondence: [1], [2].

Aktualisováno.

Že se ústavní stěžovatel těší úplnému duševnímu zdraví, jest patrno i z videa iDnes:

středa 14. března 2018

Vystrčením to začíná aneb Veterán neunikl

S nepřáteli naší křehké demokracie nelze mít soucit: to jednou rekvalifikujete vystrčení holého zadku veterána Martina Zapletala na projíždějící konvoj spojenecké americké armády na přestupek, a delikvent si pak myslí, že si může ve veřejném prostoru říkat, co ho napadne. Kdepak, svoboda slova není bezbřehá, přátelé, říkat smíme zásadně jen to, co si myslí naše vláda. Usnesení, výpověď.

úterý 13. března 2018

Fikce vhození

O tzv. fikci náhradního doručení na tomto blogu píšeme opakovaně: je to institut, který by v rámci jakékoli smysluplné justiční reformy musel být zrušen, a to se zpětnou účinností, protože jde o naprosté popření práva na spravedlivý proces, o persifláž práva a výsměch spravedlnosti.

Dnes, jda kolem tabla s dopisními schránkami, jsem s nemalým děsem zjistil, že svými klienty neskonale milovaná Česká pošta dokázala tuto fikci posunout na novou, vyšší úroveň. Protože mezi schránkami nenašel doručovatel tu se jménem adresáta, oddělil dodejku a obálku se zeleným pruhem, mimochodem od exekutora z Litoměřic, připíchl na nástěnku vedle schránek. Nevidět to na vlastní oči, nevěřil bych tomu: byla tu uplatněna nejen fikce doručení, ale fikce vhození zásilky do neexistující schránky osoby, která v domě s největší pravděpodobností nebydlí – pokud kdy vůbec bydlela. Pošta i soud mají vyřízeno, problém má povinný, který by, pokud by se snad chtěl této zvůli pošetile bránit, musel prokázat, že mu doručovatel zásilku do schránky nevhodil.

Na pravdu nejsme připraveni

Nejsme děti! skandovali dělníci ČKD na slavném, nyní již, tuším, neexistujícím dvoře, a poté vypískali komunistického aparátníka Miroslava Štěpána, který se před nimi pokoušel hájit zásah 17. listopadu 1989 na Národní třídě.

Díky soudci Janu Musilovi se opět jako děti můžeme cítit. Jeho nález, kterým Ústavní soud zakázal poskytovat veřejnosti informace o platech a odměnách pracovníků placených z našich daní, se podle očekávání bleskurychle rozšířil po celé zemi. Tak jako nesmíme vědět, kolik berou úředníci ministerstva, nebudeme mít přístup ani k informacím o příjmech moderátorů České televise. Jak vysvětlil její ředitel Petr Dvořák, česká společnost není dostatečně zralá na to, aby podobné informace znala.

Nám nezbývá než lakonicky dodat, že zhruba za měsíc po svém vystoupení dlel Miroslav Štěpán v cele na Pankráci.

pondělí 12. března 2018

Jsou domácí úkoly povinné?

Ministerstvo má jasno: jsou. My o tom ovšem tak zcela přesvědčeni nejsme, aniž bychom arci paušálně odmítali pohled opačný.

Právně má otázka zákonnosti domácích úkolů několik aspektů, přičemž je příznačné, že spořící se strany zdůrazňují jen ty z nich, které se jeví prima facie přisvědčovat jejich argumentaci:
  1. Volný čas dítěte. Škola nemůže regulovat činnost žáků a studentů během jejich volného času. To plyne a contrario z ustanovení § 22 odst. 1 školského zákona (ŠkolZ), které obsahuje taxativní výčet povinností žáka, a volným časem žáka nelze disponovat ani prostřednictvím školního řádu, protože i ten může podrobněji upravovat pouze takové povinnosti, které jsou založeny zákonem (čl. 4 odst. 1 Listiny), a jeho obsah je opět taxativně vymezen, konkrétně v § 30 odst. 1 a 2 ŠkolZ.

  2. Domácí úkol jako příprava na vyučování. Povinnost žáka řádně se vzdělávat, daná ustanovením § 22 odst. 1 písm. a) ŠkolZ, dovoluje široký výklad, jenž umožňuje zahrnout do řádného vzdělávání se i domácí přípravu na vyučování. Tak jako není excesivním požadavkem chtít, aby si dítě doneslo na hodinu výtvarné výchovy spadlý list, může být součástí přípravy vypracování písemného domácího úkolu. Zda v tomto případě jde či nejde o exces ze zákonného vymezení povinností žáka, by musel stanovit soud, a existuje obava, že tato nová judikatura nebude universálně použitelná, protože v každém jednotlivém případě se může lišit pracnost úkolu i jejich případně nedovolený souběh v různých předmětech. Důležitým argumentem by mohl být čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má dítě právo na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku, jakož i na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké činnosti. Nadměrné zatěžování dětí domácími úkoly je zásahem do tohoto práva.

  3. Možnost klasifikace domácího úkolu. Zajímavou variantou je připustit, že vypracovat domácí úkol není přímo právní povinností žáka, avšak je přípustné, aby se fakt jeho předložení a kvality vypracování promítl do hodnocení žáka – do jeho známky z příslušného předmětu. Tam má škola relativně nejvíc volnosti: pokud školní řád v souladu s § 30 odst. 2 ŠkolZ určí, že jedním z kriterií pro hodnocení výsledků vzdělávání žáka nebo studenta je kvalita domácí přípravy ve formě vypracovaných domácích úloh, může to pro odpůrce povinných domácích úkolů představovat obtížně překonatelnou překážku.
Proto se domníváme, že věc není tak černobílá, jak je vesměs líčena, a bude na soudech, jaký postoj k otázce povinných domácích úkolů zaujmou. S ohledem na to, že soudci se stávají většinou lidé bytostně konformní a neprůbojní, jimž v dětství nečinilo obtíží strávit nad úkoly celé odpoledne, byli bychom spíše skeptiky.

neděle 11. března 2018

Plán

Nejzajímavějším ze sporů, které v současné době se státem vedu, je patrně spor podle InfZ o zadávací dokumentaci k zakázce na prolomení šifrovacích algorithmů. O žádné prolamování se přirozeně nejedná, je to od počátku věcně nesmyslná, korupční zakázka, ze které úředník ministerstva vnitra, který její přidělení brněnskému universitnímu pracovišti zařídil, dostal luxusní vývar; což je, pro mne stejně jako pro orgány činné v trestním řízení, arci daleko mimo mez prokazatelného. Akademici cosi sepsali, ministerstvo to zaplatilo a obratem hodilo do koše, a úředník má zas o nějakou tu stovku tisíc tučnější konto.

Zajímavé ovšem je, jak soudy k mé žádosti o informace přistoupily. Městský soud v Praze, v senátu nechvalně známé, fenomenálně hloupé soudkyně Evy Pechové, si zadávací dokumentaci vyžádal, spolu s průvodními dokumenty si ji přečetl, a v druhém rozsudku mi sdělil, že je utajována oprávněně, ovšem proč, to vědět nesmím: na to je dokumentace příliš tajná. A paradoxně správní rozhodnutí ministra jako nepřezkoumatelné zrušil.

Proti tomu jsem podal kasační stížnost, ale protože vím, jak loni dopadl u Evropského soudu pro lidská práva Václav Regner, budu volit poněkud jinou taktiku: odmítám jakákoli svá podání v této věci odůvodňovat, protože nemám přístup ke klíčovému důkazu, který byl v řízení proveden. Budu tedy chtít, aby kasační stížnost za mě odůvodnil sám Nejvyšší správní soud. Jen tak lze zajistit aspoň minimální standard ochrany mých procesních práv. A protože je jasné, že odůvodnění kasační stížnosti bude odkazovat na tajnou zprávu, musí být logicky i ono tajné, a tajný samozřejmě bude, pokud jde o odůvodnění, i rozsudek, který se s touto tajnou kasační stížností vypořádá.

S tímto rozsudkem se, po mezikroku u Ústavního soudu, vypravím do Štrasburku, a snad se mi podaří přesvědčit jeho soudce, že se jedná už o takovou komedii, že na ni prostě nemohou dát své razítko: což už bezmála odmítli učinit v kause V. Regnera. Nebýt naivity soudců ze západních zemí, kteří nevědí, že v celém postkomunistickém světě jsou tajné služby rejdištěm bývalých agentů komunistických tajných služeb, dopadlo by hlasování plena opačně, což je zcela zřejmé z disentů, jejichž studium lze čtenářům doporučit daleko spíš než majoritní votum.

O pokrocích na tomto poli budu pravidelně informovat.

pátek 9. března 2018

Ministerstvo pro místní rozvoj se vzepřelo Babišovi

Přirozeně, že jen nepatrně, malounko: spíše než o skutečnou vzpouru jde o drobnou vlnku rozechvěvší ether informačního práva, po níž se opět dostaví kýžený klid na práci, aby mohlo být líp. Rozhodnutí.

Šikana Heleny Králové dokonána

Velké zklamání připravil každému, kdo se o justiční problematiku zajímá, kárný senát Karla Šimky, který uznal vinnou soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou, formálně obviněnou z nerespektování právního názoru odvolacího soudu, fakticky však z toho, že odmítla dat soudní razítko na razii Ištvana a Šlachty v Úřadu vlády a jí iniciovaný pád Nečasovy vlády, následovaný postupným převzetím moci Zemanem a Babišem v procesu, jenž bývá nazýván Velkou protikorupční revolucí.

Rozhodnutí budeme podrobněji komentovat, jakmile bude v anonymisované podobě vystaveno, prozatím jen připomínáme, že vázanost právním názorem odvolacího soudu je koncept, který byl opakovaně přezkoumáván Ústavním soudem, přičemž argumentace tohoto soudu je značně strohá a nepřesvědčivá a nadto je v daném případě Králové, inter alia, vytýkáno, jak hodnotila důkazy – výpověď milence obviněné Nagyové Petra Nečase – a nikoli, jak věc posoudila právně.

Signál byl vyslán a byl, žel, Karlem Šimkou vyslyšen; čeští soudci, jakkoli špatní, mají nyní o důvod víc poslouchat přání svého ministra, zejména v politicky citlivých věcech – ledaže by se Králové rozhodl pomoci Ústavní soud, v což arci nevěříme.

úterý 6. března 2018

Jak pracují slovenští znalci

Do naší exposice Co vše je možné na Slovensku přibyly dva nové exponáty: znalecký posudek Martiny Fiamové a znalecký posudek Vojtecha Kárpátyho, oba podané v r. 2015 v trestní věci Mariána Magáta, dodnes neskončené. Slovenští znalci se dosud nenaučili ani to, že svá tvrzení týkající se historie musejí podepřít aspoň jedním odkazem na prameny, nejspíše v naději, že orgány činné v trestním řízení padnou před jejich dílem na záda s výkřikem: Cože, to napsal znalec!? To přece musí být pravda!

Pozornost při studiu věnujte rovněž formulaci otázek, které jsou evidentně právní a nikoli odborné povahy. Ani to, jak se zdá, na Slovensku při stíhání nebezpečných extremistů (a politické oposice) nevadí.

Příjemnou zábavu, přátelé!

pondělí 5. března 2018

Anonymisace

Chcete vědět, kolik který zaměstnanec ministerstva vnitra bere? Žádný problém, vše je k disposici v dokumentu, který ministerstvo žadatelům poskytlo. Tak podrobně jsme to snad ani nepotřebovali!

Kultura represe

Přestupkové právo leží spíše na okraji odborného zájmu našeho blogu. Možná neprávem, protože i v něm se dějí důležité věci.

Příkladmo pokud jde o přestupky dopravní: Již mnoho let existují podnikatelské subjekty, které svým klientům nabízejí právní ochranu před přestupkovou odpovědností, resp. jejími nepříznivými důsledky, a to zpravidla za pevnou, paušální roční taxu. Státní orgány se periodicky mediálně rozčilují, avšak z toho, že pojišťovny proti pokutám evidentně fungují a nabízejí své služby dál, jeví se být pravděpodobným, že jejich business prosperuje, možná nikoli skvěle, ale určitě nikoli tak špatně, aby zanikl na svou špatnou pověst.

Je pojištění proti pokutě za dopravní přestupek legitimní, a jsou legitimní methody, které jsou při obhajobě klientů pojišťoven využívány? Připomeňme, že jde o celou řadu obstrukčních postupů, příkladmo nepravdivé obvinění nežijící třetí osoby nebo, jak referováno ve shora uvedeném článku, účelovou změnu provozovatele motorového vozidla.

Domníváme se, že v rovině právní nemůže být o kladné odpovědi na takto položenou otázku sporu, a v rovině ethické bychom neměli materii posuzovat isolovaně od toho, jak si počíná druhá strana, a provést test proporcionality mezi tím, jakým způsobem se obviněný brání, a tím, proti čemu a proti komu stojí.

V této zemi, a to arci nejen v oblasti dopravně-deliktní, vládne totiž setrvalá kultura represe. Její projevy můžeme vidět na každém kroku, resp. na každém kilometru české silnice. Vezměme měření rychlosti. Jestliže jsou měřicí aparatury, zejména ty přenosné, instalovány nikoli na místa, kde by překročení rychlostního limitu svědčilo o skutečně nebezpečném chování řidiče, nýbrž tam, kde je pokutovat lukrativní, budeme poměřovat domněle neethické jednání pojišťovny proti neméně neethickému jednání státu, který neukládá sankci za chování nebezpečné, nýbrž toliko formálně protiprávní.

Přiznejme si, že v mase ukládaných sankcí jen nepatrný zlomek postihuje jednání, které by bylo z hlediska bezpečnosti na silnicích skutečně risikové a sankce účinná, a to nemusí jít přímo o postih za delikt typu prošlé obinadlo nebo nepředpisová kurvatura nůžek v lékárničce, ale třeba i o nedávno mediálně traktovanou pokutu cyklistce, která si při pádu s kola způsobila úraz: již z pouhého popisu události přitom vyplývá, že dostatečnou a účinnou prevenci zajistila v tomto případě sama gravitace.

Dokonce, můžeme-li zobecnit, řekli bychom, že vztah mezi uloženou pokutou za rychlou jízdou v místě, jako je to, kde byl dopaden silniční pirát Suchánek, a nápravou delikventa z hlediska bezpečnějšího řízení automobilu je přibližně stejný, jako se má večerní zaříkávání afrického šamana k incidenci dešťových srážek následujícího dne.

Státní orgán, který, dma se pýchou nad svou mocí, se holedbá, jak s pojišťovnami proti pokutám zatočí, by si měl uvědomit, že to byl on, kdo proměnil tuto zemi a její silniční síť v dějiště jakési celonárodní bojové hry, nikoli nepodobné paintballu, arci bez smysluplných a racionálních pravidel, a nemůže nyní být tím, kdo se dovolává porušování posvátných morálních principů protistranou.

Pokud jde o tyto podnikatele, jsme tudíž názoru, že se jen opět z lesa ozvalo tak, jak se do něj zavolalo. I my jsme, v tomto smyslu, Berlíňany, tedy pojišťovnami proti pokutám.

sobota 3. března 2018

Navara

Uvědomiv si, že hranice mezi zábavným a trapným bývá začasté znejasněna zkreslujícím zrakem osobního účastenství (o čemž by mohli poskytnout dlouhosáhlé explikace vypravěči lidoví i jiní), dal jsem si, aniž bych arci měl za nutné zvláště to svým čtenářům intimovat – a ač tak zpravidla nečiním –, letos novoroční předsevzetí: už nikdy nebudu psát o Davidu Navarovi.

Uplynuly dva měsíce a já předsevzetí porušuji, očekávaje právem přívalovou vlnu čtenářské kritiky. Čeho bych uvedl na svou obhajobu, nemám.

Navarovo dovolání, vyjádření žalované.

čtvrtek 1. března 2018

Dejte si po hubičce!

Takto vyzývá Kalafuna Švandu a Dorotku v prvním jednání Tylovy hry Strakonický dudák aneb Hody divých žen a já jsem nikdy nevěděl, byl-li tento dvojsmysl záměrem samotného autora anebo ho tam vpravili až naši moderní, cyničtí herci – příkladmo Ladislav Pešek ve filmové inscenaci z r. 1955.

Ať je pravda jakákoli, po hubičce si dali zastupitelé Městské části Praha 2, přímo při zasedání svého orgánu. Udělitelkou předmětné facky byla místostarostka Alexandra Udženija (ODS), šťastným příjemcem Dan Richter. Vlepení oné snad předcházelo i jakési polévání vodou, v tomto ohledu jsou arci prameny strožší a jednostrannější.

O podobném incidentu jsme psali před čtyřmi lety, vyslovivše hypothesu, že je-li facka mezi rovnými, tedy právnickou terminologií řečeno, alapa inter æquos, řeší se incident v přestupkovém řízení, facka nižšího vyššímu je trestný čin, a nyní uvidíme, zda je správná extrapolace, že facka mezi dvěma privilegovanými nebude veřejnoprávně pojednána vůbec.

úterý 27. února 2018

Znovu jsem neuspěl ve sporu o zadávací dokumentaci

Tedy, přesněji řečeno, rozsudkem Městského soudu v Praze mi bylo vyhověno, ale soud nenařídil žalovanému, aby mi informace poskytl, nýbrž rozhodnutí zrušil pro domnělou nepřezkoumatelnost a zároveň dal ministerstvu návod, jak ho lépe odůvodnit. Senát: Eva Pechová, Gabriela Bašná, Milan Tauber, tj. ten vůbec nejhorší, který u tohoto soudu minimálně na správním úseku působí.

Řešena byla rovněž důležitá procesní otázka, zda mám právo seznámit se s těmi částmi správního spisu, které jsou ministerstvem vydávány za utajované. Opakovaně jsem s odkazem na ustanovení § 45 odst. 4 SŘS soudu vysvětloval, že se nemohu vyjádřit k důkazu, se kterým se nesmím seznámit, a opakovaně jsem ho žádal, aby mi nahlédnutí do spisu umožnil – marně.

Zvažuji, že proti rozsudku podám opakovanou kasační stížnost, pro chybějící výrok nařizující žalovanému poskytnutí informací, ovšem nevím, jak ji – bez znalosti obsahu listinných důkazů, které byly soudem provedeny – řádně odůvodnit.

Aktualisováno.
Kasační stížnost.

Nový perlustrační titul aneb Ze života znevažitele

Nikdy se neptejte policistů na jejich evidenční čísla, nebo dopadnete špatně. Minimálně tak, že se místo toho budete muset legitimovat sami:


Vzhledem k tomu, že zpupník byl nakonec nepravomocně uznán vinným přestupkem znevážení postavení úřední osoby podle § 5 odst. 1 písm. b) NPř (ano, ten skutečně existuje!), soudíme, že tato kausa bude mít ještě pokračování.

Aktualisováno.
Zde jsou popsány všechny podrobnosti znevážení. Delikt, jak jistě seznáte sami, je skutečně mimořádně závažné povahy.

Protože jsem dnes převzal zastoupení obviněného, velmi se obávám, že úřední osobu znevážím přímo při projednání přestupku, a to možná i vícenásobně, jakkoli se budu snažit takového následku vystříhat: jak jistě vážení čtenáři chápou, úřední osoba je bytost mimořádně citlivá, jeden se nenaděje a hned je znevážena; a co teprve, když se začnu pertinentně vyjadřovat ke kvalitě a hloubce jejích právních úvah!

pondělí 26. února 2018

"Vítězný" únor

— Occiso autem rege Ottakaro Bohemi ad propria inglorii redierunt et post modica intervalla temporum propriam terram vastare rapinis et incendiis inceperunt. Est enim huius gentis nostre consuetudo pessima, vel pocius corruptela, quod cum contra hostes venire, vel forsan redire ab eisdem properat, terram propriam hoste severior vastare festinat, et qui hostium esse debuerat propulsator, vicinorum suorum hostilis efficitur populator.

(Když pak zabit byl král Otakar, Čechové domů neslavně se vrátili a po krátkých přestávkách časových vlastní zemi drancováním a ohněm pleniti se jali. Jestiť tohoto národu našeho velmi špatný obyčej, nebo spíše zkaženost, se když proti nepřátelům jíti, nebo snad vraceti se od nich pospíchá, vlastni zemi krutěji nežli nepřítel pleniti chvátá, a ten, jenž by měl býti odháněčem nepřátel, stává se nepřátelským plenitelem svých sousedů.)

Kronika zbraslavská (Chronicon Aulæ Regiæ), kapitola IX

K čemuž nám jest toliko poznamenat, že časové se sice změnili, ale národní zvyklosti přetrvávají; což platí nejen pro únor roku 1948, jemuž z nepochopitelných důvodů dodnes přezdíváme Vítězný.

čtvrtek 22. února 2018

Marián Magát zproštěn další obžaloby

Slovensko. Země, kde s extremismem bojují tak úspěšně, že mají dvě takové strany v parlamentu, se pyšní raritou, trestním kodexem, v němž je jako trestný čin postihována nejen podpora a propagace extremistického hnutí jako v České republice, ale i výroba, rozšiřování a dokonce pouhé přechovávání extremistických materiálů, přičemž podle § 130 odst. 7 jejich trestního zákona je extremistickým materiálem prakticky vše, co znalec nebo orgán činný v trestním řízení za takový označí: trestné je příkladmo mít doma Mein Kampf nebo program NSDAP, říci Meine Ehre heißt Treue nesmíte ani ve sprše a nakreslit svastiku si na Slovensku zákona dbalý občan netroufne ani prstem do písku na pláži v Krpeľanoch. Nevlídná, nesvobodná země…

Občas se arci i tam udá zázrak a soudy odmítnou nesmyslné ustanovení zákona aplikovat. Stalo se to v případě Mariána Magáta, jenž byl v I. stupni, zatím nepravomocně, Okresným súdom Čadca zproštěn obžaloby podle protiextremistického paragrafu. Pomohl mu i náš brněnský rozsudek v kause Hitlerových projevů, z něhož soud in extenso citoval.

středa 21. února 2018

Tibetské vlajky v I. stupni

Database rozhodnutí Nejvyššího správního soudu náš obšťastnila prosincovým rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci nedovoleného vystavení tibetské vlajky v okně budovy, kde hrozilo, že tato bude spatřena soudruhem čínským presidentem. Po svižném projednání žaloby (rok a sedm měsíců v I. stupni, a to by se žaloby proti faktickému zásahu podle zákona měly řešit přednostně!) vydal senát Ladislava Hejtmánka rozhodnutí, jímž žalobu zamítl co do nezákonnosti perlustrace [písm. l) pokryje vše a vrací pravomoci policie před Listopad, ale o tom píšeme již dlouho] a vyhověl návrhu na vyslovení, že nezákonný byl jak pokyn k odstranění vlajek, tak zákaz jednání policistů si natáčet na mobil.

Ministerstvo vnitra podalo kasační stížnost, takže záležitost tím nemusí být uzavřena. Jak prokázal NSS v kause ekolo (práce dnes již – nechce se mi s ohledem na okolnosti napsat naštěstí, ale velmi mne v tomto směru svrbí prsty – nesoudícího Jana Vyklického), jakož i v řadě dalších kaus, když to jeho soudci vezmou za nesprávný konec, jsou schopni nevídaných věcí.

úterý 20. února 2018

Zpráva z bojiště po prohrané bitvě

V článku Circulus vitiosus jsme vyjádřili určitou míru znechucení nad tím, že díky nejhoršímu ústavnímu soudci všech dob Janu Musilovi vyhráli úředníci nad občany boj o veřejnou známost svých platů a odměn. Kdybychom chtěli usilovat o změnu judikatury, znamenalo by to zaplatit 3+5 tisíc na soudních poplatcích a nakonec, po třech-čtyřech letech, sledovat, jak na nás Musil, Suchánek nebo jiný ústavní výtečník dělá dlouhý nos. Pročež jsme – prozatím – resignovali.

Na blogu D-FENS se rozhodli, že to tak nenechají, a vyhlásili akci, při níž dobrovolníci žádají ministerstvo vnitra o soupis platů a odměn ne pro tři, jako my, ale pro všechny ministerské úředníky. Jak se dalo předpokládat, na ministerstvu si žádostmi vytřeli okolí všech toto užití umožňujících tělesných otvorů a rozhodli se, že žadatelům poskytnou požadované informace v anonymisované, rozuměj bezcenné, podobě – tedy pouze v případě, že si žadatelé anonymisaci nejprve zaplatí.

Tahle bitva je, bojím se, skutečně pro tuto chvíli prohraná, platy z našich daní placených státních zaměstnanců jsou prostě tabu.

Na Tarpejskou skálu s ním! aneb K případu Štěpána Kotrby

Aniž by byl policii poskytnut čas k vyšetření week-endového incidentu mezi Štěpánem Kotrbou a dvěma bezdomovci, ke kterému mělo dojít během sjezdu sociální demokracie v Hradci Králové, dostavila se, zjevně silně nakažlivá, vlna akutní distanciosy: kdo může, od někdejšího spolupracovníka Britských listů a člena Rady Českého rozhlasu se distancuje, případně jej přímo ze svých řad vyobcovává. Učinil tak Český rozhlas, Britský listy i obskurní novinářský syndikát; posledně jmenovaný se od Kotrby distancoval dokonce výslovně jako od svého nečlena, patrně v domnění, že je jednotnou organisací sdružující všechny novináře.

My si počkáme na výsledek šetření, které může prokázat leccos: od výtržnictví přes přestupek proti občanskému soužití po pouhou nutnou obranu. A dokud nebude jasno, spokojíme se s konstatováním, že se tu opět někomu neměří stejným metrem: tak jako vulgární výraz v ústech Karla Schwarzenberga je něžnou roztomilostí, kdežto ten samý výraz pronesený Milošem Zemanem důkazem jeho inveterátní sprostoty, tak jako opilecké sklony Václava Havla jsou milým osobnostním rysem, zatímco u jiných jde o netolerovatelnou charakterovou vadu a další důkaz toho, jak odporné hovado okupuje Pražský hrad, umíme si plasticky představit, jak by zněly novinové titulky, kdyby se identický incident přihodil někomu z opačné strany názorové barikády.

neděle 18. února 2018

GIBS pokryla boxerské vystoupení Jana Vyviala

Čekal-li snad někdo něco jiného, nechť se laskavě přihlásí v diskusi, značka Naivní blbec. Generální inspekce bezpečnostních sborů ani po zhlédnutí sedmi videí zachycujících pěstní útok policisty Jana Vyviala na demonstranty při prvomájové demonstraci v Brně nenaznala, že by jeho jednání mohlo být trestným činem, a věc postoupila Vyvialovým nadřízeným ke kárnému řešení; realisticky očekáváme, že výsledkem projednání bude pochvala.

Autorem písemnosti je plk. Kamil Fejta; lidem jako on můžeme děkovat, že máme policii, která si může dovolit provokovat trestnou činnost – tak jako při operaci Fénix – nebo beztrestně zbít účastníky demonstrace a ještě o tom křivě vypovědět. Hoši, děkujem!

Aktualisováno.
Sprostý zproštěný si na postup GIBS stěžuje u brněnského městského státního zastupitelství: nyní jsme v očekávání, zda případ bude přidělen oné intelektuálně rozvrkočené dámě, která mu u hlavního líčení navrhovala symbolický peněžitý trest, anebo snad Janu Petráskovi.

pátek 16. února 2018

NSS zamítl volební stížnost

Nejvyšší správní soud podle očekávání kuse odůvodněným usnesením zamítl naši volební stížnost. My podle očekávání reagujeme stížností ústavní, která bude podle očekávání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Tím máme tuto presidentskou volbu za formálně ukončenou a těšíme se na další.

čtvrtek 15. února 2018

Dlouhý, Široký a policista

O nadlidských schopnostech policistů v oblasti intelektové (též známých pod označením mozkové myšlení) píšeme často. Dnes máme to potěšení oblažit vzácné čtenářstvo zprávou o mimořádném výkonu policejních odborníků, v daném případě z někdejšího Útvaru pro odhalování organisovaného zločinu (zlovolníky přezdívaného, zvlášť po úspěchu operace Fénix, Útvar pro organisování odhalovaného zločinu), rovněž v oblasti sensorické.

Soudní spor o náhradu za serii nezákonných domovních prohlídek, při nichž policisté hledali Síť revolučních buněk alias Lukáše Borla, dospívá, minimálně v I. stupni, k závěru, a tak není divu, že žalovaná Česká republika, jednající ministerstvem vnitra, sahá k nejsilnějším možným prostředkům.

Při včerejším jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 proto předložila tento úřední záznam, z něhož vyplývá, že policisté L. Borla těsně před pražskou razií skutečně spatřili, an si odemyká dům a poté doň vchází.

Problém se ukázal, když jsme se podívali na Google Maps a zjistili, že vzdálenost mezi domem a křižovatkou činí 60 metrů a zázračné rozpoznání se navíc mělo udát po západu Slunce. Jediným vysvětlením je, že podezřelý se před vstupem nejen rozhlédl, jak policisté tvrdí, ale zamával jim a směrem ke křižovatce zakřičel: Ahoj, to jsem já, Lukáš!

pondělí 12. února 2018

Korespondence s právním zástupcem presidenta

Píše nám advokát Marek Nespala, že naše volební stížnost je naprostý nesmysl. To je povzbudivé, vzhledem k tomu, že tento zastupuje úřadujícího presidenta republiky, mohli jsme se dozvědět, že jsme crétin.

Reagujeme replikou.

sobota 10. února 2018

Oslem měsíce února advokát Jiří Machourek

Ceněnou trofej za měsíc únor si odnáší Jiří Machourek, někdejší obhájce disidentů, který v rozhovoru pro Českou justici vysvětlil, že dnes žádné politické procesy neexistují a právo na obhajobu není nikdy porušováno. Možná se ho Dušan Šrámek měl zeptat, jestli je mu znám případ Petra Kočího a co si myslí o kárném stíhání za nevhodnou námitku podjatosti. A také, jestli politickým procesem není úplně náhodou třeba stíhání Adama B. Bartoše.

Zasloužilému blbovi udělujeme cenu Osel měsíce února, spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, a jemu i České advokátní komoře srdečně blahopřejeme.

pátek 9. února 2018

Měli by být Okamura a Rozner stíháni?

Ano, jednoznačně ano! Jakékoli stíhání za názor, natožpak politicky exponovaného a angažovaného obviněného, přispívá k diskusi o svobodě slova a připomíná stále se rozšiřující příkop mezi právy zakotvenými v Listině základních práv a svobod a realitou.

Věcně jsou předmětná tvrzení poslanců Tomio Okamury a Miloslava Roznera přirozeně nehorázností. Tábor v Letech u Písku byl sběrným táborem, určeným pro shromáždění cikánské populace předtím, než byla odevzdána Říši ke konečnému řešení. Máme za prokázané, že čeští dozorci – žádní němečtí tam nebyli – si k vězněným počínali mimořádně brutálně až sadisticky a že během Protektorátu došlo ke genocidiu cikánského obyvatelstva, jež bylo téměř zcela vyhubeno. Vina za to je rozdělena mezi nacistický německý stát, který to umožnil, a české zřizovatele a provozovatele táborů a aktivní, iniciativní vykonavatele této zvůle.

Nepovšimli jsme si, že by se někdo z české strany Romům za tyto tábory kdy omluvil, a neochota vykoupit prasečák nacházející se v těsné blízkosti letského tábora je výmluvným dokladem toho, kde v hierarchii majoritní populace v této zemi stojí dodnes Rom.

Na druhé straně, i názor, že tomu bylo jinak, požívá legitimní ochrany; jak opakujeme snad potisící, spolu s Noamem Chomskym, názory konformní a takové, s nimiž souhlasíme, žádnou ochranu nepotřebují; ta je důležitá téměř výhradně u názorů, které oponují, provokují, urážejí, nebo i znechucují.

Je dobře, že se tyto výroky budou (snad) řešit u soudu.

čtvrtek 8. února 2018

Trestní stíhání Mariána Magáta zastaveno

Opakované trestní stíhání za pražský projev Mariána Magáta skončilo neslavně: když neměla dost rozumu prokuratura, zastavil ho Okresný súd Čadca. Usnesení je odůvodněno celkem nekompromisně. Kéž by si ze samosoudkyně Eriky Dodulíkové vzali příklad aktivističtí čeští soudci!

NSS odmítl mou první volební stížnost jako předčasnou

Usnesení o tom mi bylo doručeno dnes.

Proč se Nejvyšší správní soud ve výkladu § 40 odst. 1 SŘS mýlí, lze vysvětlit velmi snadno: kdyby lhůta počínala až dnem následujícím po vyhlášení výsledku volby, musel by být ten samý princip uplatněn i všude jinde, kde SŘS hovoří o možnosti podat určitý návrh poté, co nastane určitá skutečnost. Předčasná by tak byla valná většina mých správních žalob, protože je obvykle podávám téhož dne, kdy je doručeno napadené správní rozhodnutí.

Více v ústavní stížnosti, kterou proti tomuto usnesení určitě podám.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost.

středa 7. února 2018

Plíživé podkopávání

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch tří z pěti pravomocně zproštěných žen souzených za účast v hnutí Resistance Women Unity (RWU), tedy v nám dobře známém čarodějnickém procesu. Proč se dovolání netýká dvou dalších zproštěných, Marie R. a Daniely Š., není jasné, možná NSZ došlo, že thesi o mimořádně nebezpečné a zhoubné extremistické trestné činnosti páchané formou pořádání akcí pro děti u Nejvyššího soudu neprosadí.

Text doporučujeme studovat pozorně, zejména pasáž, vrcholící touto větou: V souladu s konceptem tzv. bránící se demokracie je naopak namístě jednání obviněných posoudit jako jednání trestné, neboť společenská akceptace takového jednání by vedla k postupnému, slovy Ústavního soudu, k plíživému podkopávání základů demokratické společnosti…

Repliku plíživých podkopávaček samozřejmě rovněž zveřejníme.

Aktualisováno.
Replika.

Sám si vařím, sám si peru…

…a sám o sobě ve správním řízení rozhoduji. Tedy ne přímo o sobě, ale o svém zaměstnavateli. To mohu, podjatý přece nejsem, ze zákona.

Takhle to zatím není, ale mohlo by vbrzku být, protože, jak referuje Česká justice, předloha novely správního řádu už je ve Sněmovně. Předkladatel, Zastupitelstvo Pardubického kraje, v důvodové zprávě líčí rajský stav po vyloučení těchto námitek podjatosti a končí větou, nad níž nemůže srdce úředníkovo nezaplesat a jeho obstrukcemi sprostých účastníků řízení týraná duše se nezatetelit upřímnou radostí: Důsledkem přijetí navrhované úpravy by měl být výrazný pokles počtu námitek podjatosti, zejména námitek systémové podjatosti, což povede k efektivnějšímu a rychlejšímu rozhodování správních orgánů.

A to přece všichni chceme, no ne?

Nechceme. Vazba mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je jednou z nejsilnějších myslitelných procesně relevantních vazeb, která může být v některých případech silnější než např. vazba mezi bratrem a sestrou. Sestra s námi může nemluvit a pomluví nás u všech strýčků a tetiček, co jich máme, ale zaměstnavatel nás dokáže postihnout daleko citelněji třeba tím, že přestaneme dostávat mimořádné odměny jako všichni ostatní, zvláštní postavení zaměstnavatele ve správním řízení respektující kolegové. A zdůvodňuj si, že je to kvůli nepovolené stavbě sochy starosty uprostřed středověkého rynku!

Otázka podjatosti je dodnes v České republice chápána zcela jinak než ve zbytku světa. Často v této souvislosti cituji ze staršího, ale dodnes aplikovaného rozsudku ESLP ve věci Wettstein v. Švýcarsko. V něm byl prohlášen za vyloučeného advokát jen proto, že jeho kolega ze stejné kanceláře působil jako právní zástupce protistrany ve zcela jiném řízení. Takovou námitku podjatosti uplatnit v České republice by si dovolil jen svého dalšího osudu nedbalý jedinec, natožpak pomyslit, že by jí mohlo být vyhověno! Prostě: jiná právní kultura.

Může nás arci těšit, že zatímco se západní Evropa zmítá ve smrtelných křečích, naše země vzkvétá a čeká ji budoucnost tak světlá, že si to ještě ani neumíme představit.

úterý 6. února 2018

Propadliště

Propadlo neboli propadliště je jevištní zařízení, umožňující hercům nepozorovaně na scenu vstoupit nebo z ní zmizet. Propadlo silniční je retarder, který je schopen se aktivovat a deaktivovat na základě pokynu ovládací elektroniky. V Branišovicích, požehnané to jihomoravské obci kdesi u Pohořelic, takové propadlo chystají, v provedení spojeném s radarovým měřičem rychlosti projíždějících automobilů. Ti řidiči, kteří překročí rychlostní limit, budou tímto způsobem automatisovaně potrestáni.

Vynález je to, jak zřejmo již z tohoto kusého popisu, báječný, a koncept automatického trestadla dává prostor pro nejrůznější zlepšení. Proč např. nerozdělit řidiče podle míry překročení rychlosti a nepostihovat je diferencovaně: do 20 km.h‐1 propadlem, v rozmezí 20–40 km.h‐1 výsuvnými kartáčky, které poškrábou autu lak, a při deliktu ještě závažnějším byl mohlo auto být zastaveno závorou a po stažení okénka na straně řidiče by remeduru zajistila na pantografu umístěná boxerská rukavice, která by řidiči jasně vysvětlila, že zákony v této zemi nejsou pro legraci.

Říkáte, že to nejde? A máte pravdu, nejde; jedním z principů demokratického právního státu je totiž zákaz trestu bez zákona, nulla pœna sine lege. Což platí dokonce i na jižní Moravě.

Rozner

Talentovaný lidový bavič a amaterský brusič Miloslav Rozner, t. č. poslanec za Pitomiovu SPD, má být, dle mínění mladých sociálních demokratů, trestně stíhán za výrok, že v Letech byl (nebo, chcete-li, nebyl) neexistující pseudokoncentrák.

To mi připomíná dávného spolužáka z mathfysu, který na studijním oddělení do formuláře vyplnil, že má 0 dětí, a pak vypsal údaje o třech z nich, s vysvětlením, že pro prvky prázdné množiny je pravdivý každý výrok.

Pokud Rozner pojme svou obhajobu v této linii, nemá, soudíme, čeho se obávat.

neděle 4. února 2018

Whitewaterské reminiscence

Živit kozy a ovce není levné, ale máme-li štědrého daňového sponsora, který nám k tomu poskytne dotace, vše se dá vyřešit bezbolestně, za cizí peníze. Tak si řeklo a udělalo Babišovo Čapí hnízdo, v době, když již bylo dávno zpět pod Agrofertem, a přišlo se na to tak, že v tichosti cca stotisícovou dotaci určenou pro malé podniky loni vrátilo.

Argumentováno jako obvykle tím, že tak zámožný člověk jako Andrej Babiš přece nepotřebuje ukrást nějakých pitomých sto litrů, a vše skončí tím, že při podpisu žádosti o dotaci kdosi, tipujeme, že paní účetní, udělal drobnou administrativní chybu, čímž došlo k nesrovnalosti; což je, jak víme, Babišův oblíbený eufemismus. Kromě toho, pochopitelně, Babiš nemá s příjemcem dotace nic společného – přirozeně vyjma oné nevýznamné skutečnosti, že ho, momentálně přes svěřenský fond, vlastní.

Vše je v nejlepším pořádku, Babišovi voliči svému vůdci věří a nedokáží se představit, že by člověk tak morální a čestný mohl kdy pochybit. Causa finita.

Napadá mne analogie případu dotačně vykrmovaných koz se skandálem Whitewater, který stál v polovině 90. let Billa Clintona málem presidentský úřad. V něm šlo o to, že Clintonovi byli v době, kdy Bill zastával úřad generálního prokurátora (Attorney General) Státu Arkansas, tichými společníky developerského projektu Whitewater manželů Jima a Susan McDougalových, a když se ukázalo, že developerský projekt narazil na mělčinu, požádal Bill bankéře Davida Hala, aby na něj Susan McDougal poskytl úvěr, v rozporu s tehdy platnými úvěrovým podmínkami. Požádá-li vás o něco generální prokurátor, dobře přemýšlíte, zda nevyhovíte, protože v takovém případě riskujete, i v Americe, obtíže trestněprávního rázu.

Clinton nakonec kausu ustál, arci jen díky tomu, že Susan McDougal, která ho mohla usvědčit, odmítla před porotou odpovídat na otázky a strávila kvůli tomu 18 měsíců za mřížemi – situace, jistě nás napadne, nikoli nepodobná osudu jiného místního výtečníka, Marka Dalíka.

Čím je případ Whitewater zajímavý, je časový odstup mezi událostí, o kterou šlo, a jejím vyšetřováním, který činil téměř dvacet let. Kdyby se zjistilo, že Clintonovi čerpali úvěr pro malé a střední podniky, na který neměli nárok, tak jako Babišovo Čapí hnízdo, nejenže by Bill okamžitě přišel o presidentský úřad, ale oba by strávili ve vězení dalších možná 30 let.

Jenže nejsme v Americe.

pátek 2. února 2018

Výrok

Jako starozákonní Mene, mene, tekel, ufarsin nad králem Balsazarem, visí nad českou společností tvrzení úpějícího premiera Andreje Babiše, že si v této zemi lze objednat trestní stíhání nebo i uvěznění. Kdo může, se od takové nehoráznosti distancuje, virtuálně se při tom křižuje a zaklínaje nejsvětějšími principy právního státu.

Ale zeptejme se přímo: Má pravdu, ten chlapec? Samozřejmě, že má, a pro příklad není třeba chodit daleko: typickým stíháním na objednávku je kausa exprimátora Bohuslava Svobody, Sněmovnou ve fasi odvolacího řízení nevydaného (což mu, řekněme si na rovinu, problémy spíš způsobilo, než že by jeho situaci jakkoli pomohlo).

Trestní orgány, včetně soudů, jsou v této zemi v takovém stavu, že je možné objednat si nejen vlastní nevinu, ale i vinu nevinného, a velmi se obáváme, že obojí vyjde zhruba stejně lacino. Ne vždy – příkladem budiž zlý osud lobbistů Janouška a Dalíka – ale často, či spíš obvykle, to možné je.

Co s tím? Velice se obávám, že teď už nic, protože je zkrátka pozdě: šance postavit soudnictví i státní zastupitelství od základu znovu tu byla krátce po r. 1989, poté se okno příležitosti nevratně zavřelo. V justici zůstali lidé, kteří neměli morální předpoklady k takové práci, a ti si instituce, ve kterých působili, postupně upravili k obrazu svému. Viníky hledejme, jako u řady dalších nedostatků, u tehdejších proponentů nutnosti zachovat právní kontinuitu s komunistickým právem, jež byla s lehkostí pro onu dobu příznačnou rozšířena do požadavku kontinuity personální, tedy primárně u Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského, jímž tímto vztyčujeme fiktivní sousoší. Díky vám, pánové!

Soudci, kteří ovlivnili volby, jsou nepodjatí

Připadá-li vám, že se odůvodnění usnesení o námitce podjatosti jaksi míjí s jejími důvody, nejste v tom sami: namítal jsem, že soudci, kteří sami svým neuváženým obíčkem ovlivnili volby, nemohou rozhodovat o tom, zda se tak stalo, a v odůvodnění jsem se dozvěděl, že namítám jejich ovlivnění předchozím právním názorem (který navíc označuji za přesvědčivý). Koupím manuál Komunikace s Hotentoty, se zvláštním zaměřením na soudce Nejvyššího správního soudu. Spěchá.

Buďte na ně mírní!

President Miloš Zeman vystoupil na veřejnosti a v projevu k nově jmenovaným soudcům zazněla výzva k mírnosti v případě, že obžalovanými jsou funkcionáři malých obcí. Zní to trochu jako exponát do musea postkomunistických bizarností a kuriosit, ale výzva byla míněna vážně a nepostrádá ratio.

Jde o to, že ve svaté válce proti korupci, která se arci zatím spíše předstírá než vede, není snadné dosáhnout reálných výsledků. Důkazy o korupčním jednání jsou obvykle nedostupné, ne každý korupčník je dopaden se škatulí bankovek a ne každému je instalován do ložnice odposlech, a tak, protože rozkaz zněl jasně, přicházejí na řadu důkazy nepřímé, v daném případě zpravidla důkaz nevýhodností určitého kolektivního nebo individuálního rozhodnutí. Kromě toho nelze zapomínat na četné případy, kdy je trestní oznámení jen jednou z forem vedení politického boje, pohříchu stále velice účinnou.

Ne snad, že by korupční jednání neexistovalo a úplatek, případně jiná protislužba, poskytnuty velmi často nebyly, leč praktické provedení těchto trestních řízení vede k paradoxnímu závěru, že česká politika je čistší než sám křišťál, jak kdysi ve Sněmovně pravil tehdejší král všech korupčníků Stanislav Gross. Zda si M. Zeman osmdesát pět procent neúspěšných stíhání zastupitelů vycucal z prognostického palce, netušíme, avšak číslo odpovídá tomu, co o těchto případech víme z praxe.

Nikde na světě není stíhána veškerá trestná činnost, což lze snadno prokázat tím, že kdyby tomu tak bylo, zločin by se v dané zemi nevyplácel a zanikl by; ve skutečnosti trestná činnost patří k nejvýnosnějším řemeslům, co jich lidstvo zná. Podstatné ovšem je, aby bylo stíháno významné procento trestné činnosti, tedy aby risiko bylo dostatečně vysoké, a aby výsledkem trestního stíhání bylo v drtivé většině případů odsouzení pachatelů, tedy aby obviněni byli skuteční viníci a jen v případech, kdy je dostatek důkazů, a aby se justiční omyly, nejen na úrovni rozsudku, ale i nedůvodného obvinění, dály jen ve výjimečných případech.

Jinak se stane, že lidé začnou chápat jako omyl celý tento režim, a rozhodnou se nahradit ho jiným, říznějším; v posledních volbách ostatně hlasovala pro tvrdou ruku, Okamurovu nebo Babišovu, bezmála polovina voličů, tedy zhruba tolik, kolik měla v r. 1933 NSDAP a v r. 1946 KSČ.

čtvrtek 1. února 2018

Zákon o minulosti

Nápad kodifikovat minulost není nový, ostatně státní monopol na výklad historie byl jedním z nejdůležitějších indoktrinačních nástrojů jak nacistického, tak komunistického režimu: Who controls the past controls the future. Who controls the present controls the past, to dobře věděl už George Orwell.

Potíž, tak jako v Polsku, nastane, když se mocenského výkladu dopustí stát, který se pokládá za liberálně demokratický, a když navíc je tento výklad na štíru s realitou do té míry, že zločinci by se, účinností nového zákona, stala celá řada seriosních autorů historiografických prací; ledaže by historici svá tvrzení, nejlépe veřejně, odvolali a nové texty už sepisovali v souladu se zákonem, ale to, pokud známe přímou a čestnou polskou povahu, nelze rozumně předpokládat.

Bude-li skutečně zákonem popřen polský antisemitismus a veškerá odpovědnost za koncentrační a vyhlazovací tábory přenesena na Třetí říši, znamená to pro svobodu slova a vědeckého bádání paradoxně dobrou zprávu, protože čím víc popíračů, tím víc veřejné debaty a tím slabší posice nesvobodu zakotvující legislativy. I té, která nařizuje nepochybovat o holokaustu.

Nechte si ty drby, pane!

Tak pravil do telefonu Josef Bláha v roli šéfa Petru Kostkovi jakožto konstruktérovi stroje času ve starší, ale výborné české komedii Zítra vstanu a opařím se čajem. Stejně se má, podle názoru předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry, vyslovit na adresu soudce téže instituce Kamila Kydalky kárný senát za to, že Kydalka intimoval reporterce Sabině Slonkové své podezření, jak to bylo s Klausovou amnestií. A protože jde o recidivu (o předchozím případu jsme psali zde), měl by podle Vávry přijít relativně přísný finanční postih.

Problém je, že Kydalka se vyjádřil k thematu, které je doposud právně nadmíru žhavé a mohlo by ukázat nemoudrým v této oblasti natvrdo judikovat, protože není jisto, že kausa nebude ještě někdy vyšetřena (příkladmo švýcarské justiční orgány mají teď, po úspěšném uzavření případu Mostecké uhelné, volné kapacity). Kárný senát by tak mohl snadno skončit v roli toho, kdo v r. 1942 odsoudil za pomluvu člověka, který tvrdil, že Winston Churchill předem věděl o bombardování Coventry. A byly by i jiné příklady…

úterý 30. ledna 2018

Volební stížnost

Tak jsem podal volební stížnost. Vážně nevím, proč to dělám, když se jen dozvím, že tomu vůbec nerozumím a nejsem oprávněn soud svými výtkami obtěžovat. Klid k práci je v této zemi přece to nejdůležitější, odedávna.

Protože nesouhlasím s názorem, že je nutno čekat na den následující po vyhlášení výsledků volby (to je svévolný výklad, který nemá oporu v zákoně), podal jsem shodný návrh před půlnocí i po půlnoci, a budu se teď velmi bavit úvahami NSS o předčasnosti a o překážce litispendence.

Circulus vitiosus

Jak to Lubomíru Metnarovi šlo u pohotovostního pluku ministerstva vnitra s pendrekem a kolik demonstrantů osobně zbil, nevíme, an měl dostatek duchapřítomnosti, aby na rozdíl od svého soudruha ve zbrani (resp. na stráži socialismu a míru) Zdeňka Ondráčka nedával své názory ostentativně mediálně najevo.

Terazky je ovšem ministrem vnitra a rozhodl, že odměny a platy jeho zaměstnanců zůstanou tajné. Prý jsem neprokázal, že by zveřejnění přispělo veřejné diskusi, a také prý, i kdybych se byl zavázal, že informace nikomu neprozradím, neznamená to ještě, že bych je dostal; s ohledem na to, že jde o ministra za Agrofert, v tomhle mu věříme!

Jestliže si arci podmínku artikulovanou v rozhodnutí rozebereme, zjistíme, že jde o klasický circulus vitiosus neboli začarovaný kruh: dokud žadatel neprokáže, že plat a/nebo odměny určité osoby jsou nestandardní, nemá právo se jejich výši dozvědět. Prevenční působení informačního zákona se tím kompletně neguje.

Správní žalobu vážně zvažuji, jen se mi příliš nechce ji psát, představím-li si řadu tupých tváří správních soudců Městského soudu v Praze a (některých) soudců Nejvyššího správního soudu, kteří do sporu s Janem Musilem určitě nepůjdou a tak mou žalobu a kasační stížnost s jednoduchým odkazem na jeho nález zamítnou. Možná by bylo lépe smířit se s tím, že v této zemi si prostě úředníci vydobyli to, co nikde jinde v Evropě nemají, a právně se realisovat jinde a jinak.

A. Schillerová trvá na utajení zprávy OLAFu

Ministryně financí za Agrofert Alena Schillerová rozhodla negativně o našem rozkladu ve věci zprávy OLAFu o Čapím hnízdě. Protože v rozhodnutí strana 7 chybí, známe důvody jen zčásti, ale i tak je to povznášející četba: přestože kompletní, nekrácená zpráva dávno vyšla v novinách, bylo by její poskytnutí závažným, ba nevratným zásahem do probíhajícího trestního řízení. Věříme, že si před podpisem tohoto dokumentu ministryně aspoň nasadila úřední baret s rolničkami.

Aktualisováno.
Již zde máme rozhodnutí kompletní; na str. 7 se hovoří o tom, jak jsou všichni, kdo se rozhodnutím zabývali, od členů rozkladové komise po ministryni, na stíhaném premierovi nezávislí. Tak určitě!

A. B. Bartoš odsouzen

Něco dokumentů z pátečního hlavního líčení:

Nejprvě přednesla závěrečnou řeč státní zástupkyně Zdeňka Galková (MP3), vysvětlujíc, že svoboda slova není bezbřehá – souhlasíme, v jejím podání jde spíše než o bystřinu svobody o bahnitý potok, ztěžka se, občas vysychaje zcela, prodírající krajinou nesvobody mezi vysokými náspy politické korektnosti z jedné strany a povinností kořit se momentální vrchnosti na straně druhé – a navrhla obžalovanému nepodmíněný trest, neboť jen ten postačí k jeho nápravě.

Obhájce Robert Cholenský se poté snažil vysvělit, že slušné režimy oposici nekriminalisují, ale umožní jí ukázat své schopnosti ve volbách (PDF). Obžalovaný Adam B. Bartoš následně krátce pohovořil o morální odpovědnosti soudkyně Pavly Hájkové (PDF).

Obhajoba arci dopadla na hluché uši. Soud o rok zpřísnil podmínku, kterou měl obžalovaný za závadovou cedulku v Polné, a vyslovil nad ním dohled (MP3). Úředník probační a mediační služby tak bude tři roky dohlížet na to, zda Bartoš něco nedovoleného nepíše nebo neříká. A tak jako chartistům kdysi zabavovali psací stroje, vyslovil soud i propadnutí Bartošova počítače – jde přece o nástroj, kterým byl spáchán trestný čin! Součástí rozsudku je i výrok o propadnutí (pojmově nezabavitelných) autorských práv: to zřejmě, aby soudkyně nenechala nikoho na pochybách, jak málo rozumí právu.

Komická je pasáž, kdy soud vysvětluje, že důkaz lze provést i tak, že se s ním soud seznámí mimo hlavní líčení (§ 2 odst. 12 TrŘ!) a že obhajoba mohla předložit vlastní revisní posudek; ve skutečnosti dostal Bartošův obhájce protokol o výslechu znalce Zouhara (který byl k tomu účelu nezbytný, protože samotný znalecký posudek byl stručný a Zouharova ignorance se plně vyjevila, až když promluvil před soudem) až 17. ledna, a bezprostředně poté revisní posudek pro svého klienta objednal: bohužel, znalecký ústav ho za pět dnů, které mu na to soud ponechal, zpracovat nedokázal.

Při studiu dokumentů a při poslechu buďte, prosím, opatrní: snadno by se vám mohlo udělat ze stavu české justice 28 let po Listopadu nevolno tak jako nám.

sobota 27. ledna 2018

Konspirace v primetimu

K volbám už tradičně patří konspirační theorie. Jednu takovou, přímo z Aeronetu, si dovolujeme přiblížit v následujícím videu ze čtvrteční debaty na České televisi:



Vyvozovat z této ukázky, že Jiří Drahoš i moderátorka Světlana Witowská znali správnou odpověď předem, a tedy že debata kandidátů, minimálně v určité míře, byla připravena ještě před živým vysíláním, se přímo nabízí, přesto jsme s radikálními soudy opatrní a připouštíme, že mohlo jít o nahodilou shodu okolností: moderátorka tušila, o čem chce Drahoš hovořit, a napověděla mu mimoděk.

Pravdu se v tomto případě možná nikdy nedozvíme.

Změní volební výsledky soud?

Zhruba před hodinou začalo být jasné, že vítězem druhého kola presidentské volby se stane Miloš Zeman. Protože, jak neustále opakujeme, obecný blog již nemáme, musíme se zdržet politických komentářů a omezit se na právní aspekty proběhlé volby, a tedy primárně na možnou aplikaci § 66 VolPr, jíž je založena možnost voliče napadnout volbu stížností, pokud byla porušena ustanovení zákona způsobem, který její výsledek hrubě ovlivnil.

S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud letos vyložil možnost napadnout registrační fasi volby velmi restriktivním způsobem, zřejmě nebude možné udržet právní názor, který NSS zastával ještě před pěti lety, tedy že závažné vady při registraci nejsou důvodem, proč nařídit opakování volby na návrh voliče.

Do druhého kola letos postoupili kandidáti, kteří při registraci zákon pravděpodobně neporušili, arci zbytek sestavy byl tvořen pouze dvěma kandidáty, o nichž lze říct to samé: Petr Hannig, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek dostatečný počet jedinečných podpisů poslanců nebo senátorů nezískali, a podle závěrů NSS tedy měli být z volby ještě před prvním kolem vyřazeni; u M. Hilšera je situace složitější: tento kandidát měl mezi nominujícími jednu duplicitu, ale i tak jeho kandidaturu podpořil požadovaný počet deseti senátorů, a je otázkou výkladu, dosud autoriativně neučiněného, zda tento duplicitní podpis jeho kandidátku právně kontaminoval čili nic.

Pokud by se prvního kola účastnili pouze Miloš Zeman, Jiří Drahoš, Pavel Fischer a Michal Horáček, byl by, s ohledem na poměrně malý počet hlasů postupujících kandidátů, možný předpoklad, že by se druhé kolo neuskutečnilo buď vůbec, anebo by do nej postoupili jiní pretendenti. Tím je založena potencialita hrubého ovlivnění výsledku volby a aktivní stížnostní legitimace pro každého voliče.

Další možností je napadnou průběh kampaně, a to zejména před druhým kolem, kdy sice nedošlo k excesům, jakým byl inserát proti Karlu Schwarzenbergovi, nicméně tři ze čtyř televisních stanic odvysílaly debaty, v nichž celkem nepokrytě jednomu z kandidátů stranily. I to je reálně využitelný stížnostní prostor.

Úspěchem volební stížnosti bychom však byli spíše překvapeni, přestože máme za velmi pravděpodobné, že v opakované volbě by už Miloš Zeman nezvítězil.

čtvrtek 25. ledna 2018

V pátek končí soud s Adamem B. Bartošem


Pokud můžete, přijďte, politický proces je něco, co se neomrzí a o čem budete jednou vyprávět dětem, případně vnukům, tak jako byste jim vyprávěli, pokud byste se bývali zúčastnili hlavního líčení s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou nebo Rudolfem Slánským. Všechny důkazní návrhy obhajoby byly v úterý zamítnuty a jde se do finále. Obhájce i obžalovaný se chystají přednést velmi ostré závěrečné řeči, i když možnost ovlivnit politicky jasně instruovanou soudkyni Pavlu Hájkovou zde asi není; ale nevzdáváme se a chystáme se k odvolacímu soudu.