DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pondělí 27. února 2017

Hlavní líčení v nálepkové kause se vrací na začátek

S ohledem na další, v pořadí již třetí změnu ve složení senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zrušeno hlavní líčení v případu protistátní nálepkové skupiny Vondrák-Dupová nařízené na středu 1. března. V důsledku výměny přísedícího se budou opakovat i všechny doposud provedené důkazy. Nový termín stanoven nebyl, ostatně není kam spěchat: vždyť trestní stíhání trvá teprve sedm a půl roku!

neděle 26. února 2017

Blokování hazardu prošlo i přes Ústavní soud

Ústavní soud, pro nás překvapivě, ve středu vyhlášeným nálezem zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení censury Internetu, tedy povinnosti poskytovatelů připojení znemožnit svým zákazníkům přístup ke stránkám, na nichž se provozují nelegální hazardní hry.

Odůvodnění nálezu pokládáme za zcela povrchní: Ústavní soud vůbec nepochopil, v čem je problém, anebo, řečeno s PhDr. Faustem, v čem je jádro pudla.

Důvody, proč přistoupit k senátory požadované derogaci, můžeme rozdělit do čtyř skupin:

1. Důvody ideologické. Listina základních práv a svobod, arciže pod vlivem zkušeností s předchozím režimem, výslovně zakazuje censuru. Blokování hazardu není censurou v pravém slova smyslu, neboť za tu se tradičně považuje toliko státní dozor nad šířením politicky relevantních textů, avšak mohlo by se stát spouštěcím mechanismem, který by vedl k vykastrování Internetu jako svobodného media do čínské podoby státního intranetu; jakkoli bychom asi mezi zákonodárci nalezli nadpoloviční shodu, že tyhlety počítače a internety by se měly všechny zakázat, minimálně pokud jde o svobodu šířit podvratné, momentálním nositelům moci nepříznivé názory, taková změna je jednorázově nemyslitelná a bude-li k ní přistoupeno, stane se tak po krocích – a ať chceme nebo ne, povinné blokování hazardu je prvním z nich, prvním malým hřebíčkem do rakve svobody Internetu.

2. Důvody technické. Nález, stejně jako zákon, je dílem informaticky na samé hranici tuposti negramotných právníků. Znepokojující je už to, že operují s pojmem webová/internetová stránka, aniž by se pokusili definovat, o co se jedná, a aniž by jim někdo řekl, že internetová stránka není dávno identická s pojmem doménové jméno (to, ostatně, striktně vzato, ani nikdy nebyla), ale může jí být kus javascriptového kodu, kontejner, do kterého se obsah načte odjinud (AJAX, Flash, javový applet… – hazardně hrát se dnes dá nejrůznějšími způsoby), nebo dokonce jen URL s prefixem (schematem) data:. Není zřejmé, co se má blokovat, a kdybychom se řídili methodickým doporučením ministerstva, zablokovali bychom spolu se stránkou mj. i maily a FTP účty, pokud by s hazardní hrou sdílely identické doménové jméno. Blokovat internetovou stránku přitom není to samé jako blokovat stránku webovou, protože existují kupř. i stránky gopherové. Pokud je zákon takto nejasný, nemá v právním státě nárok na existenci.

3. Důvody praktické. Jak vysvětleno, methodické doporučení ministerstva je neaplikovatelné, protože jím bude blokován legální obsah. Přitom však neexistuje žádný způsob, jak nelegální stránku v souladu se zákonem zablokovat. Představme si, že hazardní hra bude provozována na adrese https://www.domena.cz/hazardni-hra/. Protože přenos je chráněn SSL/TLS, poskytovatel připojení neví a nemá jak zjistit, že zákazníkův browser chce právě na tuto stránku, dozví se IP adresu a číslo portu, avšak identická IP adresa přitom může být užívána naprosto legální stránkou https://www.domena.cz/legalni-obsah/ spravovanou jiným, svému poskytovateli služeb internetového připojení tržby generujícím zákazníkem. Zákon je tedy nejen nejasný, ale povinnost jím uložená je materiálně nesplnitelná.

4. Důvody právní. Všichni ti, kteří jsou blokováním dotčeni, tedy nejen provozovatelé hry, ale i uživatelé neprávem zablokovaných e-mailových účtů nebo stránek, musejí mít v právním státě právo na účinný opravný prostředek a na soudní ochranu. S ničím takovým arci zákon nepočítá, tyto osoby se budou horko-těžko domáhat postavení účastníků řízení a i když se ho domůžou, neexistuje mechanismus, jak dosáhnout neprodleného zrušení neoprávněné blokace; vše běží ve lhůtách týdnů a měsíců, přesně podle správního řádu. A ministerstvo je přitom oprávněno dát na seznam klidně www.google.cz, bude-li mít pocit, že je někde na této doméně provozována nelegální sázková hra.

Jak předesláno, touha regulovat Internet je silná a česká vláda není sama ve snaze toto medium ovládnout. Zjištění, že Ústavní soud nebude tím, kde by se jí postavil do cesty, byť v daném případě spíše než z principiálních důvodů z pohodlnosti a neochoty o problému se něco dozvědět, je minimálně pro nás dosti zneklidňující.

čtvrtek 23. února 2017

Polná do druhého kola

Foto: Vít Hassan
Již na úterý 7. března bylo nařízeno veřejné zasedání, ve kterém Krajský soud v Brně, v senátě složeném ze dvou bývalých komunistů a jednoho (snad) slušného člověka, projedná odvolání Adama B. Bartoše proti rozsudku za vyvěšení cedulky k polenské vraždě. Od onoho soudu a zvlášť senátu si nelze nic dobrého slibovat, ale tak jako brněnský krajský soud příjemně překvapil v případu Hitlerových projevů, možná se překoná znovu; obžalovaný arci zůstává realistou a počítá s nutností podat dovolání.

Všichni jste zváni, trička na podporu svobody projevu, ctihodným soudruhům citlivě připomínající, že existuje cosi jako Listina základních práv a svobod, jsou nanejvýš vítána.

pátek 17. února 2017

Případ spáleného koránu

A máme tu oblíbený videokoutek, dnes na ožehavé thema:



Hrdince videa je třeba fandit, souboj s dětským uzávěrem nádobky s hořlavinou byl do poslední chvíle napínavý a jeho výsledek nejistý, avšak podařilo se a delikventka, sama nepopálena, dokázala korán, mírně jej, rdíc se, napřed pomočivši, úspěšně spálit.

Viděné pochopitelně není trestným činem, jen zcela legitimním výkonem svobody projevu, a proto je nanejvýš pobuřující, že slovenské trestní orgány onu osobu stíhají.

Je suis Adriana Meleková.

Aktualisováno.
Prokurátor navrhl vzetí obviněné do vazby (nebo jak se to podle práva šaria správně jmenuje).

Aktualisováno.
Soudce Špecializovaného trestného súdu v Banskej Bystrici návrhu na vzetí do vazby vyhověl; nyní, zdá se, zbývá vyřešit, zda Adriana M. bude ukamenována na Slovensku nebo ji k výkonu trestu předají orgánům Islámského státu.

Aktualisováno.
Poslední rozhlasový rozhovor s obviněnou před zadržením na Svobodném vysílači.

Příští týden bude rozhodnuto o censuře Internetu

Nedávnému judikatornímu počinu Ústavního soudu, nálezu, jímž bylo zdůrazněno, že soudy musejí poskytovat ochranu před lichevními smlouvami netoliko v případě, že je druhá strana pravomocně odsouzena za lichvu, ale ve všech případech, kdy to nerovnováha práv a povinností smluvníků vyžaduje, se budeme věnovat zvlášť.

Dnes se krátce zaměříme na nález, který bude vyhlášen příští středu a týká se censury Internetu, tedy možnosti ministerstva financí požadovat, aby poskytovatelé služby připojení k Internetu (ISP) blokovali svým zákazníkům přístup ke stránkám, na kterých je provozována nedovolená hazardní hra.

Jak návrh skupiny senátorů správně připomíná, napadené ustanovení nemůže projít v testu proporcionality, a to tím spíše, že v lednu vydaný methodický pokyn ministerstva vysvětluje, že blokována má být nikoli webová stránka (což je pojem spíš intuitivní než právně zřetelně vymezitelný), ale překlad jejího doménového jména do formy IP adresy, tzn. funkčnost služby DNS serveru, arci pouze toho, který přímo nebo zprostředkovaně poskytuje sám ISP (tzn. který zákazníkovi ohlásí v DHCP relaci). Jestliže si koncový uživatel nastaví ručně např. DNS servery Google, tzn. 8.8.8.8 a 8.8.4.4, je taková ochrana neúčinná; řada uživatelů má tyto servery ostatně nastaveny už nyní, aby se vyhnula případným blokacím na úrovni black-listu operátora, případně používá vlastní DNS server, a pak je imunní proti jakémukoli pokusu o blokování.

V celé věci jde přirozeně o něco zcela jiného než o hazardní hry, k nimž si zájemci cestu najdou tak jako tak: když by se podařilo blokovat tyto stránky, nebude problém doplnit na seznam další odpornosti, stránky obsahující dětskou pornografii nebo podporující extremistickou ideologii, a v několika krocích bychom byli tam, kde je dnes Čína – čímž arci netvrdím, že se tam neocitneme stejně, dění v ulicích Prahy při návštěvě čínského presidenta nenechává ohledně hloubky, do níž v této zemi zakořenila demokracie, příliš důvodů k optimismu.

Nález, jak věříme, vyhovující, bude přesto důležitý, protože zlu censury je nutno čelit v zárodku a všemi dostupnými prostředky.

pondělí 13. února 2017

Osamělost vysloužilého špiona

Minulý týden odvysílala Česká televise dokument Rino – přiběh špiona, pojednávající o Karlu Köcherovi, českém komunistickém rozvědčíkovi, kterému se podařilo proniknout do CIA. Devadesátiminutová stopáž dovolila režišérovi Jakubu Wagnerovi zařadit do filmu vedle povinné rekapitulace Köcherova života několik nových, cenných informací a pasáží, pocházejících vesměs z odtajněných částí svazku špiona a jeho manželky Hany, krycím jménem Adrid.

Samotný exšpion nebyl prý s výsledkem spokojen, protože v něm jeho postava vychází nelibě, ba téměř odpudivě. To však není vina tvůrců, ale samotného Köchera, a volby, kterou v životě učinil. Špion, který dlouhodobě působí v cizím prostředí a poté je prozrazen, ztrácí sociální kontakty jak v zemi, ze které přišel, tak ve svém novém působišti, a to bez ohledu na to, díváme-li se na jednu stranu jako na ztělesněné Dobro a na druhou jako na Zlo, nebo vidíme situaci spíše symetricky.

Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. Tam a jedině tam měl zázemí, a minimálně jeho manželka i příslib slušné kariery. Když byl poté prozrazen, uvězněn a vyměněn, a komunistická moc zakrátko poté padla, byl jeho osud zpečetěn: v České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá.

Nechávám úvaze laskavého čtenáře, zda bude Karla Köchera odsuzovat nebo s ním soucítit: rozhodně je to zajímavý osud, s nímž má smysl se seznámit. Na iVysílání bude pořad vystaven do 22. února 2017.

pátek 10. února 2017

Rittig

O tomhle chlapíkovi budou jednou naši vnuci vyprávět svým vnukům, a ti jim neuvěří. Mám na mysli Ivo Rittiga, figurku i svou fysiognomií vhodnou pro zpracování ve formě komiksového stripu, jenž byl čerstvě nepravomocně zproštěn dalšího ze serie obvinění, v kause Oleo Chemical neboli premie 0,17 Kč z každé prodané jízdenky pražské MHD, již Rittig podle tvrzení obžaloby inkasoval. Další proces, týkající se vynášení tajných informací ze zprávy Bezpečnostní informační služby, bude zakrátko korunován písemným odůvodněním, jehož hodnota, jak si dovolím kvalifikovaně předpovědět, bude než literární: posuďte sami z výroku soudce Nováka, že jediným rozumným vysvětlením je setkání [Nečasové s Rittigovým právníkem] za účelem specifikace jistých informací, které se mailovou poštou či prostřednictvím telefonu nehodí sdělovat. Odůvodnění jako noha, řekli bychom v dobách školní docházky.

Rittig si přitom užívá života a orgánům činným v trestním řízení se na svém Twitteru nepokrytě a často velmi nápaditě vysmívá. Řečené orgány nad ním vyhrály vlastně jen jednou, krátce před převratem, kdy jej poslaly, za tehdy astronomické manko přes 700 tisíc Kčs, na devět let do kriminálu. Tam arci dlouho nezůstal, díky Havlově amnestii vyšel z vězení záhy a očištěn, a od té doby zaznamenává ve svých trestních kausách úspěch za úspěchem: byl to ostatně on, komu se Šlachtovi melody boys museli omluvit za mediálně šířené zprávy o zajištěných milionech a metrácích zlata, a tato omluva jistě nebyla poslední.

Tajemstvím Ivo Rittiga je, že dokázal být vždy o krok napřed před pronásledovateli. Není to gangster ve stylu Mrázka nebo Krejčíře, je to spíš inteligentní parasit, který se umí přisát k veřejným rozpočtům, zejména tedy tomu pražskému, a protože se o výtěžek dokáže rozdělit se správnými lidmi, nikdy se mu nic nestane. Protože kdyby ano a kdyby jej skutečně jednou zavřeli, mohl by začít psát paměti, a to je něco, co si v této zemi nikdo mocný nepřeje.

čtvrtek 9. února 2017

Marián Magát je znovu stíhán za svůj pražský projev

Nikoli v Praze, jako před dvěma lety, ale pro změnu na Slovensku. Nedivme se: jeho strana uspěla ve volbách a je v parlamentu a to jsou pak všechny prostředky politického boje dobré. Usnesení jeví se být, v porovnání s českým, projevem jakéhosi troglodyta v uniformě, a obviněný si ve své stížnosti proto neodpustí na jeho adresu několik jízlivostí.

No, budiž mu Ilava ľahká!

Služba

Thema policejní provokace bývá na tomto blogu častým hostem; byli jsme ostatně první, kdo upozornil na ústavněprávní konotace nasazení agentů Petra a Roberta při Operaci Fénix. Hlavní líčení se arci nevyvíjí ve prospěch obžalovaných, rozhodujícím organisátorem chystaného útoku na vlak se podle odposlechů jeví být vůdce anarchistické skupiny Petr Sova a nikoli provokatéři Petr s Robertem. Faktem však je, že presentovány jsou pouze odposlechy policií předem pečlivě vybrané a dle tvrzení obhajoby dokonce i sestříhané, s konečnými soudy proto vyčkejme.

O podobném případu referuje lobbistický server Česká justice: policisté potřebovali získat na muže, který intimoval svým známým myšlenku na vraždu své manželky, usvědčující důkaz, a tak mu přes prostředníka podstrčili SIM kartu s kontaktem na údajného nájemného vraha (proč nestačilo samotné vrahovo číslo, server nevysvětluje). Za to, že na ono číslo poslal prázdnou SMS, byl muž stíhán, a i když jej Vrchní soud v Praze pravomocně zprostil obžaloby, bylo v jeho neprospěch podáno dovolání.

Nám nezbývá než zopakovat, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 je nepřípustnou provokací, vstoupí-li orgány činné v trestním řízení do skutkového děje tak, že způsobí trestnost prověřovaného jednání, tedy, v daném případě, dodají-li pachateli kontakt na vraha, a popřát dovolateli hodně štěstí u Nejvyššího soudu.

pondělí 6. února 2017

Neblahopřání

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:
  1. nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;
  2. stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;
  3. nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;
  4. nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;
  5. několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.
Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

čtvrtek 2. února 2017

Pitomio

Garbage in, garbage out, praví stará informatická moudrost, s významem, že chybná vstupní data generují chybná data na výstupu. Pro českou justici lze pravidlo modifikovat tak, že jeho první polovinu vypustíme: soudy generují výstupy, které nemají s jejich vstupy téměř nic společného, a mírou překvapivosti by, domnívám se, hravě strčily do kapsy průměrně kvalitní generátor pseudonáhodných čísel.

Když navíc onen výstup projde jako filtrem průměrným absolventem žurnalistiky na UK, dostaneme titulek Okamuru je možné v oprávněných případech nazývat Pitomio, rozhodl soud. Proboha!

Bez hlubšího rozboru je jasné, že toto soud nevyřkl, arci jak to s tak řečeným Pitomiem Okamurou bylo doopravdy, zůstává zahaleno tajemstvím. Omezme se proto na několik obecných thesí.

Osoba v exponovaném postavení, najmě ve veřejné funkci, je povinna snášet kritiku, včetně kritiky neoprávněné, a chráněna je toliko před zjevnými excesy, které nemají vůbec reálný faktický základ. Kritika může být i zesměšňující, uštěpačná, satirická, ironická, sarkastická a vůbec docela pitomá, protože požadujeme-li od kritiky, aby takovou nebyla, zakážeme to, čím se demokracie liší od diktatury – právo na výsměch mocným.

Je pošetilostí hodnou českého soudce hodnotit, zda bylo zesměšnění jména, snad infantilní, nicméně pertinentní a nápadité, užito oprávněně; to je kategorie, která nemá v regulaci veřejného diskursu této úrovně a formy vůbec co dělat. Jinak bychom se mohli dočkat dne, kdy mne zažaluje některý z laureátů ceny Osel měsíce a soudy budou vážně zkoumat, zda jsem ocenění neudělil frivolně a zda je onen doopravdy takovým troubou, aby mu tato cena příslušela.

Uzavírám proto svou stručnou exhortaci konstatováním, že jako Pitomio se mi daleko více jeví senát Vrchního soudu v Praze, který tímto nebetyčně blbým způsobem rozhodl.

středa 1. února 2017

Advokát na pranýři

— Církev má přirozené a vlastní právo provinilé věřící trestat trestními postihy.
(C.I.C., kánon 1311)

Tímto ustanovením inspirována rozhodla se Česká advokátní komora vyložit své oprávnění vyvěrající z ustanovení § 17 zákona o advokacii tak, že má právo regulovat formu, jíž advokáti vyjadřují své politické názory. Ono ustanovení přitom jasně stanoví, že se týká výkonu advokacie – a ničeho jiného. Ergo extensivní výklad této pravomoci, pokrývající advokátovy projevy od probuzení do usnutí (a případně i mezi tím) je charakteristickým příkladem vykročení z přípustného rozsahu sekundární normotvorby, jež se musí dít, jak jistě ví každý, kdo kdy složil advokátní zkoušku (dokonce i za komunismu, jako řada vysokých představitelů Komory, že, soudruzi?), secundum et intra legem, tedy podle zákona a v jeho mezích.

Zde to máme černé na bílém: Klára Samková prý nebude dále popotahována za svůj projev ve Sněmovně, neboť Komora shledala jeho formu přípustnou. Komoře jest arci do formy toho, jak se advokát vyjadřuje ve svém volnu, zhruba tolik, co do taxonomie novopapuánských papoušků, tedy velké a úplné, ničím nemodifikované nic.

Bývaly doby…

Bývaly doby, kdy jsme patřili na Ukrajinu svrchu, jízlivě kvitujíce, že s každou výměnou vládní garnitury putuje ta minulá do tepláků, do díry, nebo, jak se v místním prostředí nejspíše říká, do kolonie. Neuplynulo mnoho vody ani v Dněpru, ani ve Vltavě, a máme to samé i u nás doma.

Narážím přirozeně na kausu zneužití vojenské rozvědky, za něž jsou již asi tak pátým rokem souzeni – v zastoupení – někdejší premier a za něj jeho věrná, pro něho žel i současná, dominantní partnerka. Neznáme dosud úplné znění usnesení, jímž bylo předchozí rozhodnutí zrušeno, jestliže je však jeho obsahem i výrok o odnětí věci zákonné soudkyni Heleně Králové, a to pouze z důvodu, že se odvolací soud neztotožnil s tím, jak tato hodnotila důkazy, je to nanejvýš znepokojivé a volá to po zásahu Ústavního soudu.

Tím je totiž obecným soudům neustále opakováno, že od hodnocení důkazů je tu především ten soud, který důkaz provedl, stolice vyšší smí modifikovat skutková zjištění tehdy a jen tehdy, pokud rozhodující důkazy sama zopakovala. Nic takového se nestalo, rozhodnutí bylo zrušeno v neveřejném zasedání, přesto stížnostní soud nařídil výměnu samosoudce.

Když podobný krok učinil senát, s odpuštěním, Romany Vostrejšové v případu Justiční mafie, žalovaná Marie Benešová si ústavně stěžovala a byla úspěšná, a posléze uspěla i ve věci samé. Tím důležitější je respekt k právu na zákonného soudce v trestním řízení, kde jde o mnohem víc než o omluvu a několik set tisíc na nákladech řízení.

Je přitom paradoxem, že ustanovení § 262 TrŘ na rozdíl od § 221 odst. 2 OSŘ nestanoví ani rámcově důvody, pro něž lze nařídit výměnu soudce, resp. senátu, a je tedy nutno vyjít z judikatury. Nejvyšší soud k této otázce mlčí, je tu však neustále se zpřísňující judikatura soudu Ústavního, jenž naposledy vyslovil svůj názor na přípustnost odnětí věci zákonnému soudci kategoricky:
Pokud odvolací soud vytýká soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v prvním stupni jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. / Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 TrŘ je stanovena jistá výjimka.
Jestliže městský soud staví své rozhodnutí toliko na tom, že soudkyně Králová uvěřila – dle našeho soudu plausibilní, byť nikoli nutně pravdivé – výpovědi Petra Nečase, že jeho milenka nejednala sua sponte, ale plnila jeho instrukce, jednalo by se o vážný exces z pravidel fairového procesu a bylo by na místě, aby Ústavní soud intervenoval znovu. Ale počkat: není jeho předsedou bývalý významný politik strany protivné? No tak nic…