DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

neděle 29. ledna 2017

Čínská inspirace

Ve zvláštní, ba ominosní juxtaposici sešly se téměř ten samý den dvě zprávy týkající se Číny: čínský komunistický režim má v plánu zavést počínaje rokem 2020 ve velkém systém sociálních kreditů (o systému česky např. zde), a úvěrová společnost Home Credit chystá, s využitím čínské zkušenosti, hodnocení bonity žadatele o úvěr podle toho, jaké kontakty má onen v mobilu.

Že by nás před takovou invasí do soukromí ochránil Úřad pro ochranu osobních údajů, je utopie: tento úřad nás dosud ochránil toliko před možností kontrolovat veřejnou moc, a před příliš vysoko vysunutou kamerou v Google Street View, nic jiného nevykonal a ničeho jiného není schopen. Lustrace jistě bude dobrovolná, kdo spotřebitelský úvěr nechce, data poskytnout nemusí.

Říkám si, jak dlouho bude trvat, než Česká republika převezme čínské know-how i v oné druhé, zlověstnější a méně dobrovolné variantě, a jaké to bude, když každý dostane podle míry své loyality k establishmentu bodové hodnocení. Jistě tam budou nejen malusy, ale i bonusy: udal souseda za čadící komín, +1 bod, objevil účtenku, která neprošla systémem EET, +2 body, iniciativně poskytl trestním orgánům informace nad rámec zákonné povinnosti, +5 bodů, odhalil daňový únik nebo pirátský software u svého zaměstnavatele, +10 bodů.

Nevím, kdy to přijde, ale jsem si celkem jist, že se to stane, protože Česká republika je pro podobné experimenty ideálním prostředím. Kdesi jsem četl, že po euforii Pražského jara si lidé říkali, jak proti nám Rusové nic nezmůžou a jak jim společnými silami ukážeme svůj charakter, a neuplynul rok a naši hrdinové chodili k prověrkovým komisím, kde se káli a proklamovali věrnost komunistické straně a Sovětskému svazu, za jehož bratrskou internacionální pomoc před komisí ostentativně projevovali vděčnost.

Ale zároveň si říkám, že systém se za čas může ukázat neefektivním, v důsledku typické české závisti. Představme si, že rodina žije příkladně, zdobí okna vlaječkami EU, své děti vychovává v dokonale multikulturalistickém a genderově vyváženém duchu, všechny dluhy včas a řádně splácí, takže rating stoupá a stoupá, až dosáhne prahové hodnoty, kdy se dostaví první privilegium, např. právo koupit si lepší automobil nebo poslat dítě na studia do zahraničí, řekněme do Číny. Jenže co udělají jejich sousedi, kteří na kýženou metu zatím nedosáhli? Samozřejmě, že se na povýšence zaměří a budou je udávat za každou drobnost. A protože nikdo není, jak známo, dokonalý, některá udání budou důvodná, a ratingy se vyrovnají: za udání bonusy, za zjištěné nedostatky malusy. Výsledkem tedy bude, že se hodnocení postupně v průměru srovná: nikdo zvlášť nevynikne, všichni na tom budeme víceméně stejně, tak, jak to má v plebejsky orientované společnosti být.

PS: Ač se to nezdá, tento post není o ochraně osobních údajů. Je o svobodě, a o tom, jak snadné je o ni přijít. Věřím, že mezi mými čtenáři jsou ještě takoví, kteří si své svobody dokáží vážit a za její zachování bojují, třebas to bylo za cenu už dnes udělovaného, celoživotního malusu.

pátek 27. ledna 2017

Kárná žaloba cti netratí – anebo snad ano?

Z několika themat, k nimž bychom se mohli vyjádřit, odpadá naštěstí kausa hidžáb, anžto soudní řízení dopadlo tak, jak jsme predikovali před rokem, a správně jsme odhadli i nosné důvody rozhodnutí.

Můžeme se proto věnovat tomu, co pokládáme za právně nejzajímavější: hrozbě presidenta republiky, že podá na soudce Petra Zelenku kárnou žalobu v souvislosti s jeho usnesením v případu Davida Ratha.

čtvrtek 26. ledna 2017

Rozsudek ve věci Kočí v. ČAK

Přinášíme rozsudek Městského soudu v Praze, jímž senát ve složení Naděžda Řeháková, Ivanka Havlíková a Martin Kříž zrušil rozhodnutí odvolacího kárného orgánu České advokátní komory, kterým byla advokátu Petru Kočímu za údajně antisemitskou námitku podjatosti uložena pokuta ve výši 100 tisíc korun.

Vzhledem k otřesné kvalitě napadeného rozhodnutí jsme tento výsledek předpokládali: ostatně, co jiného než pseudoprávní paskvil plný logických chyb a nesmyslů očekávat od lidí, které do svého čela postavila korporace, jež místo hájení zájmů svých členů advokáty, zejména ty, kteří nejsou kvalitou vedení Komory halasně nadšeni, rutinně šikanuje.

středa 25. ledna 2017

Rozsudek NSS ve věci šifrování

Jak avisováno, senát Nejvyššího správního soudu ve složení Radovan Havelec, Jaroslav Vlašín a Jan Vyklický zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve věci informací – zadávací dokumentace ke státní zakázce požadující prolomení šifrované komunikace.

Rozsudek nám dal za pravdu, že soud se musí s informací nejprve sám seznámit, než o správnosti jejího podřazení pod utajované informace rozhodne (navíc si povšiml, že správní spis předložený soudu není úplný), a stejně jako my upozornil, že odposlech šifrované komunikace nelze podřadit pod sledování osob a věcí.

Spor s ministerstvem vnitra tedy dostává ústavněprávní rozměr, neboť se samozřejmě budeme domáhat kopie všech listin, které měl soud při svém rozhodování k disposici, protože se nemíníme smířit s postavením účastníka, jenž, v nejlepší tradici fémového soudnictví, musí vyvracet soudu hodnocení důkazů, které sám nesmí znát.

Sledujte proto tento kanál, bude to ještě dlouhé a dobrodružné!

úterý 24. ledna 2017

Objektivita

Chtě uvést tento post nějakou vhodnou pikanterií, vyhledal jsem si v elektronickém archivu Ústavu pro českou literaturu, co psalo Rudé právo v době, kdy byl zvolen americkým presidentem Ronald Reagan, a některý z těchto textů jsem měl v úmyslu použít jako motto. Neuspěl jsem – konstatuji, že ve srovnání s tím, co předvedla česká media loni v listopadu, jsou tehdejší zprávy a komentáře tiskového orgánu ÚV KSČ slabým, slaboučkým odvarem; kdo chce, nechť se přesvědčí sám: napovím, že výsledky voleb byly komentovány 6. listopadu 1980, a ať jsem hledal sebepečlivěji, nenašel jsem nic, co by nebylo, v kontextu doby a tehdy vyžadovaných mediálních výrazových prostředků, střídmé, umírněné a uměřené.

Necítím se povolaným vykládat, co hysterická reflexe loňských amerických presidentských voleb v České republice znamená z hlediska politologie, maje arci místy neblahý dojem, že se na stránkách místních novin, v televisi i na Internetu poslední roky odehrává než souboj dvou cizích zpravodajských služeb, nicméně veda blog právnický, nemohu odhlédnout od právního vyústění incidentu v podobě vytýkacího dopisu, jejž vysílací rada zaslala České (tedy jejich) televisi.

Podstatný obsah dopisu je rekapitulován v tiskové zprávě Rady, a ač jsem – nejsa osobou s mediálně masochistickými sklony – předmětné živé vysílání nesledoval, nemohu než souhlasit: touha redaktorů nominálně veřejnoprávní televise, aby ve volbách uspěla jimi preferovaná kandidátka, byla zjevná z každé zprávy, ba z každé věty, a frustrace po jejím debaklu musela být hluboká, následovaná vleklou politickou kocovinou.

Právně není bez zajímavosti samotné legislativní provedení regulačního ustanovení: podle § 31 odst. 2 vysílacího zákona (jenž se vztahuje nejen na veřejnoprávní, nýbrž i na ostatní media) provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů; názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.

Obé, tedy objektivita i vyváženost, jsou typické relativně neurčité právní pojmy. Ty jsou legislativně přípustné toliko za předpokladu, že existuje cosi jako obecný konsensus, co se jimi rozumí; ten nikdy nebude dokonalý, vždy mohou existovat hraniční situace, které bude každý posuzovat jinak, ale základní vymezení musí být dáno a musí být společností sdílené. Ani to arci nestačí, a zákonodárce proto obvykle takové gumové pojmy doplňuje ještě taxativním nebo demonstrativním výčtem: tak je vymezeno kupř. nekalosoutěžní jednání, klamavá reklama nebo poctivost prodeje ve vztahu dodavatele a spotřebitele.

Ponechal-li zákonodárce ony dva pojmy bez bližšího osvětlení (vyjma ustanovení § 31 odst. 3 zákona, jež je ovšem implicite konstruováno pouze ve vztahu k domácí politice), dostáváme se do stavu interpretační nouze: pro jednoho je objektivní a vyváženou informací očerňování Trumpa, neboť on je přece, objektivně, hrozbou své zemi i celému globu, pro druhého je to stav rovnoměrného zastoupení hlasů pro jednoho i pro druhého kandidáta, pro třetího takový pohled, který je v souladu se zájmy České republiky, přirozeně rovněž objektivními. Ony dva inkriminované pojmy se tak vymykají všeobecnému konsensu více než zdrávo a bude na soudech, k nimž kausa patrně časem dospěje, aby tento gordický uzel rozťaly.

Měl bych k tomu dvě malé poznámky: zeptá-li se mne někdo, zda byla před referendem v Británii BBC pro Brexit nebo proti němu, musím odpovědět, že nevím, nepostřehl jsem to, ač jsem její zpravodajství pravidelně a relativně bedlivě sledoval. Mám-li naopak odpovědět, jaký hlas Britům doporučovala Česká televise nebo jak podle ní měly dopadnout presidentské volby v Rakousku, nebudu váhat ani sekundu. Rád bych takovou veřejnoprávní televisi, z níž bych to nepoznal.

A za druhé, pokud by někdo chtěl tvrdit, jak objektivní a vyvážená je česká veřejnoprávní televise v ostatní agendě, ať tam jde a zkusí kritisovat Václava Havla nebo pochválit Miloše Zemana. Pokud mu moderátor nevezme okamžitě slovo, může si být jist, že mu televisní studia zůstanou pevně a dlouhodobě uzavřena, anebo tam bude vpouštěn jako odstrašující příklad člověka s nesprávným, škodlivým názorem.

sobota 21. ledna 2017

Boj s vnitřním nepřítelem se zostřuje

Občas si říkám, že typický český policista je kombinací Haškova poněkud natvrdlého, leč o to ambiciosnějšího strážmistra Flanderky, a sadistického dozorce z koncentračního tábora, jak ho s oblibou zobrazovala dobová komunistická kinematografie.

Vezměme případ Igora Ševcova: člověk by předpokládal, že poté, co mu nebyl prokázán útok na dům ministra obrany Martina Stropnického, policie se mu omluví a nechá ho na pokoji. Nestalo se; po odsouzení za skutek, který může být trestným jen v očích hodně ideologicky předpojatého pozorovatele, totiž nápomoci formou natáčení přečinu kamerou, dělá policie spolu s aktivní úřednicí Probační a mediační služby vše pro to, aby mohl být Ševcov poslán do vězení aspoň za to, že se účastní veřejného života, což mu soud zakázal.

K tomu účelu policie a PMS sestavují jakýsi itinerář akcí, kam delikvent nesmí ([1], [2]), avšak nepostupují tak, že by mu jej v pravidelných, například měsíčních, intervalech posílali, ale založí jej do spisu a poté kontrolují, zda na některé nebyl; a pokud ano, iniciativně žalují soudu ([1], [2]).

Další podnětné dokumenty lze stáhnout z webu Antifénix.

čtvrtek 19. ledna 2017

Zemřel Živan Loukota

Živan Loukota (1938–2017)
Foto: free.cz
Tento týden zemřel Živan Loukota, vyškovský aktivista známý svým zásadovým antikomunistickým postojem, který mu způsoboval neustálé střety s místními mocnými – nezapomínejme, že Vyškovsko, podobně jako např. Třebíčsko, zůstalo i po Listopadu rudým regionem.

V jeho případě se vyznamenala i česká justice: řízení vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005, ve kterém byl Ž. Loukota žalován na ochranu osobnosti, trvalo až do jeho smrti 11 let, 2 měsíce a 15 dnů, aniž by soudci Dagmar Bastlová a Michal Ryška dokázali o žalobě pravomocně rozhodnout. Bravo!

Osel měsíce ledna je z Prahy

A vítězem se stává… soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 Alexandr Malý, jemuž prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce za leden 2017 po právu náleží za usnesení, jímž se zevrubně vypořádal s námitkami Adama B. Bartoše proti zajištění autorských práv k jeho vlastním knihám i zjevně šikanosnímu zajištění věcí typu mobilní telefon s rozbitým displayem. Osel vysvětlil, že Bartoš může být rád, že mu policie nezajistila např. osobní automobil nebo peníze na účtu jeho manželky – ano, to všechno de lege lata může, dokonce obviněnému nemusí ponechat ani osobní věci včetně oblečení, neboť na rozdíl od exekučního řádu a občanského soudního řádu trestní řád žádná omezení v tomto směru nestanoví. Institut zajištění náhradní hodnoty se tak stává účinným prostředkem, jak bojovat proti politické oposici: její představitele obviníme z ideozločinu a aby nemohli v politice dál působit, zabavíme jim veškerý majetek. Až je za sedm nebo deset let soud zprostí obžaloby, mohou se náhrady domáhat u ministerstva spravedlnosti, které se jim, jak je jeho dobrým zvykem, místo vyplacení peněz leda tak vysměje.

Nyní mne omluvte, jdu si pustit v České televisi reportáž o tom, jak ohavnými prostředky potlačuje v Rusku oposici Putinův režim; abych nezapomněl, k ocenění, spojenému s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, panu soudci samozřejmě blahopřejeme!

Trpaslík

Tento seriál, na rozdíl od Okkupert, není ani pro právníky, ani pro kohokoli jiného: autorům se zkrátka nepovedl. Trpaslík produkovaný Českou televisí a momentálně premierovaný pro nás přesto není zcela prost zajímavosti, neboť plasticky zrcadlí, jaké renomé si vydobyl za téměř 30 let fungování nezávislé advokacie český advokátský stav a co si veřejnost myslí o tzv. advokátské ethice (to slovo by možná mělo být v uvozovkách, neboť v představě většiny lidí jde o čisté oxymoron). Dostane se nejen na advokáty, ale i na advokátní koncipienty, již jsou – víceméně věrně – vylíčeni jako bezprávné, téměř neplacené pracovní síly, pokládané advokáty i jejich okolím za poskoky.

Ono to asi nemohlo dopadnout jinak: stejně jako justice skončila na tom, že v době, kdy to ještě šlo, z ní nebyli odstraněni bezcharakterní předlistopadoví soudci, takže s 90% jistotou můžeme dnes o kterémkoli českém soudci říci, že je to líný a nevzdělaný hlupák, advokacie budovaná na principu samosprávné organisace, která největší úsilí vynakládá na boj s interní oposicí vůči vlastnímu vedení a na nic dalšího nemá čas, musí produkovat takové jedince, jako je v seriálu stereotypisovaný nymburský advokát.

Díky, Česká advokátní komoro, za vše, co jsi pro tuto zemi vykonala, tento seriál si můžeš pouštět jako názornou ukázku svých výsledků!

středa 18. ledna 2017

Prokletí

Ke kause Kláry Samkové a trojmo prokletého velvyslance tu dnes máme kárnou žalobu, jíž se kárný žalobce Jan Mikš zesměšnil nejen po stránce formálně-jazykové (nikoli, spojka když skutečně není universálním konjuktivním nástrojem mocným vyjádřit jakýkoli logický poměr dvou vět v souvětí), ale i materiálně, když v odůvodnění schází – normálně bych samozřejmě napsal protože v odůvodnění schází, ale chci, aby mi milí činovníci ČAKu lépe rozuměli – jakékoli vysvětlení, jakým způsobem kárně obviněná vykonávala při své kletbě advokacii, aby mohla být odsouzena dle – správně citovaného – ustanovení § 17 zákona o advokacii. Vyloučíme-li možnost, že kárný žalobce je obyčejný idiot, zbývá vysvětlení, že tento vědomě porušuje zákon, věda, že u soudu sice nebude mít na takové kárné žalobě postavené odsuzující rozhodnutí šanci, ale Kláře Samkové tím aspoň na několik let znepříjemní život, tak jako ho Komora dokázala znepříjemnit Petru Kočímu.

pondělí 16. ledna 2017

Ústavní soud opět vyhověl ústavní stížnosti Michaela Vaška

Stalo se tak nálezem, z něhož je patrné, že majorita složená z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka přehlasovala disentujícího Ludvíka Davida. Ústavní soud vysvětlil, že námitka dovolatele, že v jeho věci odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu nerespektoval, zakládá přípustnost dovolání, které tudíž nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil dovolací důvod pod některý z důvodů zakotvených v § 237 občanského soudního řádu.

Co bude dál, je ovšem nejasné. Nejvyšší soud dovolání podruhé odmítnout nesmí, avšak má určitý prostor pro jeho zamítnutí. Jak v takovém případě dopadne třetí ústavní stížnost, jest otázkou pro Pythii Delfskou, nikoli pro prostého účastníka řízení.

pátek 13. ledna 2017

Kateřina Krejčová neuspěla u Nejvyššího správního soudu

Devátý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Barbara Pořízková, Radan Malík a Petr Mikeš zamítl kasační stížnost násilnice a levicové výtržnice Kateřiny Krejčové, jež, jak pojednáno jinde, svým plavmým skokem téměř usmrtila statného příslušníka Policie ČR, ve věci žaloby na nezákonné rozpuštění blokačního shromáždění zaměřeného proti šibenicové demonstraci Národní demokracie.

S rozsudkem souhlasíme, přičemž za nejdůležitější považujeme, fakticky jen obiter dicto konstatovanou, samozřejmost (§ 42), že:
Nerespektováním výzev k umožnění průchodu druhého shromáždění se dotčení účastníci odchýlili od účelu shromáždění svolaného T. K., protože svým jednáním si nevyměňovali názory či informace ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím, ve znění účinném do 31. 10. 2016. Po účastnících shromáždění je nutné požadovat, aby po celou dobu své účasti na konkrétním shromáždění dodržovali jeho účel a neodchylovali se od něj. Pokud se odchylují od stanoveného účelu pácháním přestupků či trestných činů, takové jednání není možné liberalizovat odůvodněním, že se jednalo o výkon shromažďovacího práva.
Přesně tak: blokační shromáždění vždy zasahují do výkonu shromažďovací svobody druhých, musejí být zakázána a pokud s tímto účelem ohlášena nejsou, ale fakticky se účastníci uvedeným způsobem chovají, je na místě je rozpustit – třebaže toto konkrétní shromáždění rozpuštěno nebylo, ale policie zasáhla pouze proti třem osobám, které průchodu pochodu bránily.

čtvrtek 12. ledna 2017

Dvě zprávy

Dvě právně relevantní události minulého dne vyžadují komentář, který, i s ohledem na pokročivší hodinu, odbudu než stručně:

Ústavní soud, pro mne arci překvapivě, po dosti těsném hlasování ponechal nezměněn přístup k archivaliím vzniklým komunistickým represivním aparátem, notabilně tedy činností Státní bezpečnosti. Sedm disentů bylo víceméně očekávaných, osobně mne zklamala pouze Milada Tomková, od které si ovšem slibuji méně a méně, příjemně naopak překvapil soudruh vojenský prokurátor Jaroslav Fenyk, jenž hlasoval s majoritou. Rozhodnutí zpřístupnit svazky StB bylo výsostně politické a jeho korekce zásahem soudní moci by byla nesmírně nešťastnou volbou, a jsem rád, že k ní nedošlo; nejde totiž o ochranu osobních údajů, ale o to, že by vznikly dvě třídy badatelů – státní, soustředění v ÚSTRu, kteří by mohli ke kompletním údajům, a ostatní, badatelský plebs, kterému by byly prvně jmenovanými poskytovány jen zbytky se stolu. To by bylo jednak unfair, jednak nesmírně lehce zneužitelné. Zneužíván je ostatně už stávající zákon: když chcete svazek týkající se mravnostní delikvence expolitičky vládní strany Petry Buzkové, nedostanete nic, svazek privilegovaných disidentů typu Marta Kubišová má podobu ementhalu, neboť chráněným osobním údajem je v něm skoro vše, kdežto jde-li o běžného čičmundu, ÚSTR, resp. ABS, si nedá práci ani s tím, aby začernil informace o jeho homosexualitě nebo manželské nevěře; a můžete mi věřit, svazků StB jsem studoval desítky a vím, o čem mluvím.

Dále mne šokovalo prohlášení Andreje Babiše, že svůj Agrofert převede do dočasné svěřenské správy. Tím by ale střet zájmů neeliminoval, protože měl-li by možnost svého vlastnictví se opět ujmout, měl by stejný zájem jako nyní, aby Agrofert prosperoval a jeho konkurentům se vedlo co nejhůř. Má dvě možnosti: Agrofert si ponechat a strpět pokles jeho výnosů v důsledku nemožnosti získávat určité druhy státního financování a účastnit se veřejných zakázek, anebo ho prodat, avšak bez jakékoli možnosti znovu ho přednostně získat, tedy např. bez předkupního práva. Vzhledem k tomu, že A. Babiš je čestný muž, jistě zvolí tu nejčestnější a nejtransparentnější alternativu: nechme se překvapit (ano, byla to ironie…).

Uspěli jsme ve sporu o tajnou zakázku

Zatím známe výsledek toliko ve formě zkráceného rozsudku, a protože Nejvyšší správní soud nerozhodl sám, ale napadený rozsudek Městského soudu v Praze, týkající se zadávací dokumentace k zakázce na prolomení šifrované komunikace, toliko zrušil, není jasné, nakolik dal naší kasační stížnosti za pravdu a jaké pokyny soudu I. stupně vydal. Přesto jsme příjemně překvapeni, od soudce zpravodaje Radovana Havelce jsme vyhovující rozsudek nečekali.

středa 11. ledna 2017

Odposlech

Domníváte se, že když za odsouzeným přijde do věznice jeho obhájce, může s ním hovořit důvěrně, mezi čtyřma očima, a policie se nedozví, co si ti dva řekli? V tom případě nezbývá než řešit, z kterého ovocného stromu jste právě spadli a proč věříte všem těm nesmyslům, které se učí na právnických fakultách. Ve skutečnosti jsou tyto místnosti odposlouchávány a vyšetřovatel dostane na stůl, arciže neoficiální cestou, kompletní zvukový záznam každé důvěrné porady.

Tímto problémem se nyní poprvé zabýval i Ústavní soud. Odposlechy se týkaly kuřimské věznice a byly povoleny pod legendou, že je třeba odhalit trestný čin obhájce, který od klienta inkasoval 550 tisíc korun na úplatky svědkům, avšak místo aby tyto řádně a pokud možno na stvrzenku uplatil, peníze si ponechal. To policii dovolilo získat zvukové záznamy všech hovorů mezi obhájci a odsouzenými, které se na onom místě udály v průběhu mnoha měsíců.

Ústavní soud (Jan Filip, Josef Fiala a Radovan Suchánek) nenašel odvahu judikovat, že když zákon jednou expressis verbis zakazuje odposlouchávat důvěrnou poradu klienta s advokátem, je takový důkaz absolutně procesně nepoužitelný a odposlech proto neměl být a limine povolen, a s odkazem na to, že tato ochrana svědčí klientovi, nikoli jeho obhájci, toliko varovně pozvedl v obiter dictu ukazovák: ty-ty-ty, zlá policie, my víme, že tohle běžně děláš, ale neměla bys.

Pokud je váženým čtenářům po četbě nálezu s popisem, co se za zdmi českých věznic děje, lehce nevolno, resp. pokud skutečně věřili, že policisté porady mezi obhájci a obviněnými neodposlouchávají, a jsou nyní nuceni trapně připustit svou naivitu, omlouváme se; četba toho blogu může mít různé nepříznivé následky, a terminální ztráta ilusí o respektování kautel právního státu v České republice patří mezi ně.

sobota 7. ledna 2017

Okkupert

Nejen právníkům lze doporučit ke sledování desetidílný z norsko-francouzské koprodukce pocházející seriál Okkupert, který koupila Česká televise a počínaje dnešním večerem jej bude pod názvem Okupace na programu ČT2 vysílat.

Předesílám, že nemám příliš v oblibě tzv. severskou kinematografickou školu, domnívaje se, že jde o krátkodobý výstřelek, který nám jednou bude připadat stejně bizarní jako střídající se barvy na večírku lepší pařížské společnosti v Godardově filmu Pierrot le fou. Nicméně byl jsem překvapen, že seriál, ač nese všechny znaky černého severského stylu, není vůbec špatný, a to o to víc, že jde o televisní zpracování námětu Jo Nesbøa, jehož knihy rovněž právě nemiluji.

Česká televise tento drahý seriál samozřejmě nemohla koupit jen tak, musela zdůvodnit, že se jedná o příspěvek k žádoucímu politickému školení obyvatelstva, neboť jeho thematem je ruská agrese a postupná demontáž demokracie v Norsku a – pozor, ultimativní argument! – u Norů si na něj stěžoval ruský velvyslanec.

V detailním popisu mechanismu rozkladu tradiční demokracie je největší přednost seriálu: nechci čtenáře připravit o zážitek z jeho sledování, proto jen stručně uvedu, že Norsko pod slabošským levicovým (zeleným) ministerským předsedou není schopno čelit společnému diktátu Ruska a Evropské unie a jeho demokratické instituce jedna po druhé selhávají, přičemž záminkou pro další a další ingerence Ruska do norských záležitostí jsou často samotnými Rusy organisované nebo iniciované provokační akce.

Norové se tímto způsobem primárně pokoušejí vypořádat s problémem quislingovské politiky kolaborace s nacistickým Německem, avšak zároveň je v seriálu velmi plasticky ilustrováno, o co účinnější je při dosahování politických cílů nekontrolovaná moc podporovaná diktaturou než demokratické mechanismy, vyžadující pro téměř všechny zásahy do osobní svobody občanů soudní povolení.

Okupace země pokračuje a prohlubuje se plíživě, v kulisách liberálně demokratického státu, a jejím hlavním hybatelem je strach z nedozírných následků, jimž by Norsko čelilo, kdyby se Rusům postavilo na odpor. Což arci my Češi dobře známe z let 1938 a 1968.

Ačkoli sujet tohoto politického thrilleru je poněkud chatrný a uvěřitelnost děje takříkajíc kulhá na všechny zápletky (málo platné, Frederick Forsyth je Frederick Forsyth…), hlavní poselství, tedy že slabošská levicová vláda zemi před agresorem neuhájí, je podáno s překvapivou přesvědčivostí a bude mít jistě odezvu i v České republice, i když se domníváme, že účel politické indoktrinace tak, jak si to v České televisi představují – a proč seriál do vysílání zařadili – splněn nebude. Není totiž vyloučeno, že mnozí v premieru Jesperu Bergovi spatří dokonalou kopii našeho vlastního ministerského předsedy Bohuslava Sobotky.

úterý 3. ledna 2017

Vyjádření

Starosta mezi hrby velblouda, toť problém, jak víme, netoliko esthetický, ale též ethický a notabilně advokátně-disciplinární. Pojmout ho vážně by činilo obtíže i člověku zcela zbavenému smyslu pro humor, i když na druhou stranu, tabulku obsahující hierarchickou kategorisaci vtipů s výzvou ke jejímu doplnění kárným žalobcem si Zuzana Candigliota ve svém vyjádření mohla odpustit: takto se může jevit, že pachatelka své závažné kárné provinění zlehčuje.

Naposledy svou vinu zlehčovala Kateřina Krejčová, památným ironickým výrokem ve smyslu, že trest ji jistě učiní lepším člověkem, a špatně to s ní dopadlo: tři bývalí soudruzi, nyní ctihodní soudci Nejvyššího soudu, vyhověli dovolání nejvyššího státního zástupce a její případ vrátili městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Aktualisováno.
Zde je předchozí vyjádření delikventky.

Vyvraceči

V boji s desinformacemi máme tradici.
Ministr Chovanec nechal zřídit útvar pro boj se štvavými vysílačkami – ne, opravuji, štvavé vysílačky už dnes nejsou potřeba – a se zahraničními ideodiversními centrálami, jehož úkolem má být vyvracení desinformací těmito fabrikovaných a naivním obětem, rozuměj občanům demokratické České republiky, pod záminkou realisace svobody projevu podstrkávaných a mezi tímto konspirativně a lstivě rozšiřovaných.

Je to směšná a zároveň nebezpečná hloupost, zejména jestliže vrchní vyvracečka desinformací při svých vystoupeních v mediích otevřeně prohlašuje, že její útvar nebude lidi za nevhodné názory přímo zavírat, pouze na ně upozorní orgány činné v trestním řízení, a na svém twitterovém účtu se censoři presentují grafickým overlayem s oranžově vyvedeným nápisem DEZINFORMACE, jímž hodlají označovat jakoukoli jinou než oficiální versi reality; zatím jen na svém profilu, později, v případě spolupracujících sociálních sítí, možná i tam.

Putinovi poradci si musejí mnout ruce, protože jestli akci CTHH sami neiniciovali, nemohli dopadnout lépe: stát, jehož ministerstvo vnitra považuje za nezbytné upozorňovat obyvatelstvo na to, co je pravda a co lež, stojí na hliněných nohou, jež jsou v případě České republiky možná ještě vratší, než jsme si dosud mysleli.