DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 30. listopadu 2017

Plzeň II

Tak tu máme další affairu s rychlostudenty, tentokrát z Brna: nechvalně známá Vysoká škola Karla Engliše vydala diplom policistovi Zbyšku Khollovi, který tam arci nikdy řádně nestudoval. Podle soudu je prý diplom falešný, přestože ho vystudovanec obdržel od rektora. To je oproti Plzni posun, protože tam se řešilo, jak jednou vystavený a udělený vysokoškolský titul řádně odebrat, a pokud víme, přes veškerou snahu se to nepodařilo, takže stovky plzeňských absolventů se dodnes pyšní vysokoškolskými tituly, které jim nepříslušejí.

Holovská

Radost nám udělal Nejvyšší správní soud, an zveřejnil volební stížnost Terezie Holovské, úhledně a logicky sepsanou Janem Kalvodou. Argumenty v ní traktované jsou zhruba ty, které jsme nastínili před dvěma týdny: Holovská tvrdí, že by bývala získala podporu dostatečného počtu senátorů, ale ti její žádost s odkazem na možnost použít svoje nominační právo toliko jednou odmítli.

Dle názoru navrhovatelky je platná pouze první aplikace nominačního oprávnění; neřeší arci, jak určit, která to je, pokud má více podpisů stejné datum. Patrně by bylo nezbytné vyslýchat svědky, kteří by dosvědčili, v kolik hodin poslanec nebo senátor podpis na listinu umístil: Pane předsedo, já vážně nevím, v jakém pořadí jsme ty papíry podepisovali, byli jsme úplně namol: to víte, po náročném pracovním dnu v Senátu…

Nyní si tedy počkáme, jak budou loyalně nadskakovat a vrčet soudci NSS v čele se zpravodajem Josefem Baxou.

úterý 28. listopadu 2017

Hassan

Znovu do vězení, tentokrát jen podmíněně, poslal včera Obvodní soud pro Prahu 6 novináře a fotografa Víta Hassana za to, že křivě obvinil policisty a revisory pražského dopravního podniku, a to navzdory červnovému nálezu Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková, advokát stěžovatele Michal Mazel), který se za Hassana postavil. To je dobré znamení: že trest je pouze podmíněný, svědčí o tom, že vinu obžalovaného se nepodařilo prokázat; kdyby byla plně vyvrácena, postačil by pak, slovy brněnské státní zástupkyně Jany Spurné, i symbolický peněžitý trest.

Se zájmem budeme sledovat další vývoj.

A propos, svět aktivistů je malý: Vít Hassan je s případem Štěpána Reicha osobně propojen, neboť je jedním z očitých svědků incidentu mezi Reichem a policistou Vyvialem. S odvoláním na ideologické důvody však Hassan odmítl Reichovi svou výpovědí nebo nepublikovanými fotografiemi pomoci.

pondělí 27. listopadu 2017

Ve středu na RWU

Čím by byl tento blog bez jeho proslavených nekonečných seriálů? Kam bychom došli, kdyby se tu nedávaly nálepkové procesy, Power I a II, velký čarodějnický proces, Navara nebo – stále rovněž neskončený – Hitler?

Nebojte se, přátelé, nic nekončí, a ve středu se určitě, budete-li moci, vypravte k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kde začíná od samotného počátku, tedy přednesením obžaloby a výslechem obžalovaných, druhá větev čarodějnického procesu aka Lid proti RWU. V případě nespokojenosti vám justiční stráž vrátí vstupné.

Tisková zpráva.

neděle 26. listopadu 2017

Pravidla hlasování

Nebude řeč o pravidlech hlasování ve volbách do poslanecké sněmovny, ta jsou v pořádku a jak jsme mohli před týdnem zaznamenat, k výraznějším chybám při sčítání hlasů tam dochází zcela výjimečně, nejvýš jednou za volební období. Chci psát o kause Ortel, která mi skutečně pohnula žlučí, jednak proto, že jsem pamětníkem komunistických manipulací s hlasy do obdobné soutěže, jednak z důvodu, že u mne ještě zcela nevymizel smysl pro spravedlnost a fair play.

Jak vyplývá z dostupných informací, Ortel, skupina i zpěvák, měli být z letošního ročníku soutěže Český slavík Mattoni vyřazeni z důvodu protiprávnosti své produkce, avšak znalecký posudek, který byl k tomu účelu zpracován, takový závěr neumožnil. Proto se organisátor rozhodl pro bezprecedntní krok a místo skutečně obdrženého počtu hlasů oběma Ortelům započítal hlasy z loňského ročníku, přičemž počet hlasů získaných letos nezveřejnil; kapela proto v soutěži skončila druhá a zpěvák třetí. Důvod, proč se tak stalo, který je popsán v tomto dokumentu, svou pitomostí vyráží dech.

Ač jsem v 70. letech popmusic neholdoval o nic víc než dnes, matně se pamatuji, jak byli ze soutěže Zlatý slavík několik let po sobě vyřazování protirežimní zpěváci Karel Kryl a Marta Kubišová, a o něco jasněji si vzpomínám, jak v letech osmdesátých nesměli uspět Waldemar Matuška a Pražský výběr, ale že se to samé zopakuje v lehce sametovějším provedení, jsem se věru nenadál.

Nemyslím, že by se Tomáš Ortel se svou kapelou domáhali reparace zásahu do osobnostního práva, resp. dobrého jména u soudu, za to jim akce, jejíhož slavnostního vyhlášení se odmítli zúčastnit, patrně nestojí; organisátoři se v očích většiny diváků, včítaje ty, kteří mají o Ortelově hudbě podobně nízké mínění jako my, diskreditovali způsobem, jaký tu nemá obdoby; my pro ně a zejména po ty, kteří jejich počínání mediálně pokryli, máme následující vzkaz: Až budete, moji drazí mediální prostituti a prostitutky, zase hořekovat, že u voleb uspěl Okamura, vzpomeňte si na Českého slavíka a na to, jak jste se ve svorném šiku stáli proti Ortelovi. Účet obdržíte v příštích volbách – tedy pokud se nepodaří zmanipulovat je stejným způsobem, jakým bylo zmanipulováno hlasování v oné zprofanované hudební soutěži.

Aktualisováno.
Lezlo to z pořadatelů věru jak z chlupaté deky, ale pod nátlakem přiznali, že Ortel jako skupina v anketě zvítězil a Tomáš Ortel byl v kategorii zpěváků druhý. Výsledky soutěže se ale samozřejmě měnit nebudou!

pátek 24. listopadu 2017

Pěstní souboj Reich-Vyvial vyhodnocen

Dorazil rozsudek ve věci Štěpána Reicha, z něhož máme za nezbytné citovat poněkud in extenso:
Bohužel pak ani další kroky svědka Vyviala nesvědčí o jeho snaze jakkoliv mírnit situaci nebo používat hmaty a chvaty sebeobrany (jak o nich hovoří podaný návrh na potrestání). Jsou to naopak opakované pěstní výpady, které jednoznačně směřují vůči několika pořadatelům akce, kteří byli jasně odlišeni oranžovými tričky, přičemž mezi útoky na tyto pořadatele se snaží jednání svědka mírnit dokonce člen antikonfliktního týmu s číslem 316060, který jen několik sekund předtím mírní napjatou situaci a sám hlasitě nabádá pořadatele, aby se nenechali vyprovokovat. Přesně opak přitom činí policista Vyvial, který svým agresivním chováním zjevně eskaluje situaci a v podstatě díky jeho chování se pak stává hlavním aktérem i následných televizních reportáží a o pravém smyslu jeho počínání zjevně nebylo nic známo ani okolo stojícím policistům v civilních oděvech, kteří se během jeho pěstního souboje již prezentují se zdviženýma rukama, v nichž drží policejní pásky, nakonec jiná skupina asi pěti až sedmi policistů se snaží zpacifikovat obžalovaného na zem a ve chvíli, kdy leží čelem k zemi, je teprve zjištěno, že se také jedná o příslušníka Policie ČR. Pokud se tedy vzápětí po několika minutách svědek Vyvial rozhodl zajistit právě obžalovaného Reicha, není soudu zcela zřejmé, z jakého důvodu tak učinil právě vůči této osobě, neboť z žádného z opatřených záznamů není zřejmý předchozí úder vůči policistovi Vyvialovi, naopak to byli jiní pořadatelé, kteří na Vyvialovo chování reagovali stejnými pěstními údery. K zahájení úkonů trestního řízení nakonec došlo téhož dne ve večerních hodinách v reakci na oznámení policisty Vyviala na příslušném obvodním oddělení, ovšem souhrnem všech zjištěných skutečností se takové trestní oznámení svědka jeví soudu spíše jako jistá účelová reakce na jeho předchozí zjevně profesní a lidské selhání. Jinak řečeno soud má o úloze jakéhokoliv policisty při účasti na demonstracích tohoto typu poněkud jiné představy a nevidí nejmenší důvod, proč by pak případné trestněprávní ochrany měli požívat policisté, kteří bohužel svým vlastním předchozím, ať již verbálním či dokonce fyzickým agresivním projevem vyvolávají konfliktní situace, kdy jsou ochotni přistoupit i k razantním útokům pěstí směřujícím na hlavy v zásadě kohokoliv, kdo se nachází v jeho těsné blízkosti.
Ano. Ano! Být takových soudců jako Josef Tatíček většina, mohu to tady zavřít a jít se živit kupř. jako programátor…

Jako myšlenkové cvičení si laskaví čtenáři mohou představit, co by se stalo, kdyby případ dostala na stůl soudkyně kvalit státní zástupkyně Jany Spurné, jež za identické důkazní situace navrhla obžalovaného uznat vinným – a že jich mají u každého soudu přehršel!

Aktualisováno.
Štěpán Reich nyní může své trestní oznámení takto doplnit. Na výklad Inspekce, proč se Vyvial ničeho špatného nedopustil, se velmi těšíme.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Navara

Městský soud v Praze dnes částečně potvrdil a částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve sporu, ve kterém se ode mne žalobce smutné postavy David Navara domáhá relutární satisfakce ve výši 50 tisíc korun. V tomto výroku odvolací stolice prvostupňový rozsudek potvrdila, takže peníze ode mne Navara nevysoudí v žádném případě, v ostatních byl rozsudek zrušen a soud I. stupně dostal pokyn vést nejprve žalobce k takové úpravě žalobního petitu, aby jeho žaloba byla vůbec projednatelná (Navarovo odvolání, naše vyjádření k němu).

Jednání D. Navary příliš nechápeme: vynakládá nemalé finanční částky naprosto iracionálním způsobem, když už dávno mu musí být jasné, že mne tímto způsobem nemůže porazit, nejen proto, že jsem – ve vší skromnosti – daleko lepší právník než on, ale zejména proto, že si zvolil cestu, která k cíli vést nemůže, neboť i velmi tupý soudce z jeho podání a zejména ze způsobu, jakým u soudu vystupuje, pochopí, že jeho umanutost není výrazem skutečného příkoří, které by mělo být odčiněno, ale snahy instrumentalisovat justiční aparát k osobní odvetě.

Jestli chce Navara bojovat proti nacistickému zlu, nechť tak činí podobně jako např. Klára Kalibová a ať si vybere případ, kdy je někomu fysicky ublíženo pro jeho původ; pak navíc nebude stát proti mně, protože já takové jednání odsuzuji a rozhodně bych podobného násilníka nehájil a nepodporoval. V oblasti svobody projevu je Navara, stejně jako jiní, arci bez šance.

úterý 21. listopadu 2017

Kausa Ivana Ošťádala

Muž v nadpisu je fysikem, docentem Mathematicko-fysikální fakulty University Karlovy, jenž, prošed celou zákonem předpokládanou habilitační proceduru, měl býti jmenován profesorem. Leč nebyl, jelikož Jeho Presidentská Výsost usoudila, že onen, zaplet se kdysi nepěkně s StB, jest osobou této pocty nehodnou.

Ošťádal proti této svévoli brojil správní žalobou na ochranu před nečinností, avšak soudy, včetně naposledy Ústavního, usoudily, že měl podat správní žalobu proti sdělení, jímž president ministryni školství intimoval svůj úmysl jmenovaného profesorem neučinit. Bez ohledu na to, že toto sdělení nebylo Ošťádalovi vůbec oznámeno, takže o existenci rozhodnutí v materiálním smyslu se mohl dozvědět nejvýš tak od vrabců na malostranských střechách.

Nesouhlasíme, arci nesouhlasíme ani s disentujícími Pavlem Rychetským, Janem Musilem a Jiřím Zemánkem a s Eliškou Wagnerovou, která jejich postoj podpořila.

Domníváme se, že jmenování akademickou obcí presidentu předloženého habilitanta není rozhodnutím, neboť presidentu nesvědčí pravomoc uvážit, zda návrhu vyhoví čili nic, a to ani podle předchozí, ani podle nové úpravy. Je v daném případě pouhým ústavním notářem, který návrh – disposici – akamedie provede, a učinit tak musí, při absenci výslovně určené lhůty, v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů.

V tom se shodujeme s disentujícími. Rozdíl je však v tom, co vidíme jako adekvátní žalobní typ. Jakkoli soudní praxe dovodila, že nečinnostní žalobou se lze dožadovat nejen stricte vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ale např. též vyřízení žádosti o informace, v daném případě není president správním úřadem a nelze jej proto pořadem správního soudnictví k činnosti nutit ani nečinnostní, ani zásahovou žalobou – a už vůbec, přirozeně, ne žalobou proti rozhodnutí, jehož není. Na místě je proto přímo ústavní stížnost, jíž se habilitant bude domáhat odstranění protiprávního stavu, který president svou nečinností založil, a protože v daném případě není správním úřadem, nemá stěžovatel k disposici žádný jiný prostředek právní obrany.

Za podstatné pokládáme, že není přípustné, aby o veřejných subjektivních právech kteréhokoli občana rozhodovala exekutiva svévolně, bez možnosti soudního přezkumu, a neměly-li soudy dostatek odvahy to vyslovit v případě věčného justičního čekatele Petra Langra, měly by to dokázat aspoň tentokrát.

pondělí 20. listopadu 2017

Zemřel Zdeněk Kučera

Dne 15. listopadu zemřel soudce Zdeněk Kučera, který byl předsedou senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, proslavného nekonečným příběhem na thema konkursní mafie soudce Jiřího Berky. Pokud Vrchní soud v Praze jeho rozsudek zruší, bude se celé hlavní líčení opakovat od počátku s jiným soudcem, takže půjde-li vše tím tempem jako doposud – a nový soudce se konce procesu dožije – mohli bychom si vyslechnout pravomocný rozsudek někdy kolem r. 2027. Méně informovaným čtenářům tohoto blogu připomínáme, že Berkova a Thonatova konkursní mafie řádila na přelomu tisíciletí.

Lukáš Nečesaný byl nepravomocně zproštěn obžaloby

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Nadskakovat a vrčet II

Před pěti lety jsme pro charakterisaci presidentské volby použili odkaz na shora zmíněný totalitní vtip, domnívajíce se, že ostudu podobných rozměrů nelze překonat. Zda se to tentokrát nepodaří, nevíme, arci našlápnuto má k tomu druhá historická přímá volba presidenta republiky věru slušně.

Ministerstvo vnitra totiž přehodnotilo svůj původní názor a ústy svého náměstka Petra Mlsny vysvětilo, že nakonec připustí kandidaturu těch osob, které získaly podporu duplicitních zákonodárců, a to se skutečně symptomaticky českým odůvodněním, že je to sice zřejmě proti zákonu, avšak soudy doposud nepřipouštěly žalobu jednoho kandidáta na to, že kandidoval ten, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Nedomníváme se, že je to příliš jistá sázka. Důvod vidíme v tom, že názor ohledně nepřípustnosti takové protikandidátské žaloby má viditelné ústavněprávní slabiny.

Jak Ústava, tak zákon o volbě presidenta republiky nasvědčuje spíše restriktivnímu výkladu, že poslanec nebo senátor může podpořit jediného kandidáta – na rozdíl od občanského petenta, který může podepsat libovolný počet petic – a proto má protikandidát, a to dokonce i takový, který svou kandidaturu pouze zvažoval, v rukou argument článkem 21 odst. 4 Listiny, podle něhož mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Tvrdíme, že tuto rovnost je třeba chápat nejen ryze formalisticky, tedy že dáme-li úlevu ze zákonné povinnosti jednomu, musíme ji přiznat všem, nýbrž je nutné, aby měli všichni kandidáti stejné podmínky od počátku volebního procesu. Proti zvýhodněnému kandidátovi tak má aktivní žalobní legitimaci např. ten protikandidát, který bude tvrdit, že kdyby byl věděl, že poslanec nebo senátor může podpořit více kandidátů, neinvestoval by stovky tisíc korun do organisování petiční akce, ale prostě by šel zlobbovat dvacet poslanců do sněmovny; protože se ovšem domníval, že tato duplicita je zákonem zakázána, nepočítal s tím, že by poslanci svůj cenný hlas mohli dát právě jemu, a musel postupovat cestou občanské petice. Peníze utracené za opatření petice mu nyní budou chybět v kampani, čímž je založena nerovnost v přístupu k funkci presidenta a je zvýhodněn ten kandidát, který si počínal nepoctivě a spoléhal se na to, že ministerstvo si nebude chtít udělat ostudu a raději duplicitu připustí. Anebo, jde-li o nekandidáta, může jeho argument znít, že dané prostředky vůbec neměl, ale kdyby byl věděl, že může zalobbovat v parlamentu, byl by se mohl volby zúčastnit.

Je to relativně složitá, ale podle našeho mínění udržitelná argumentace, a soudy by měly co dělat, aby se s ní vypořádaly jinak, než obvyklým protože si to myslíme.

Tak mne napadá, jestli jsem náhodou nechtěl být příštích pět let presidentem – času mám dost, zákonné podmínky rovněž splňuji, dvacet poslanců i deset senátorů osobně také znám…

středa 15. listopadu 2017

Komárek

Mnozí hovoří o tom, že posledními volbami, ve kterých prohrály demokratické strany a zvítězila politická divise jisté obchodní společnosti, skončila 1. česká republika. To jsou silná slova, arci nikoli zcela nedůvodná. Jak jinak charakterisovat situaci, kdy se moci v zemi ujímá tandem tvořený člověkem, jehož úspěšná presidentská kampaň byla financována z peněz cizí, agresivní velmoci, a bezskrupulosním králem korupčníků, který svůj podnikatelský úspěch založil na masivním uplácení všech a jehož jedinou zásadou je, že každý má cenovku, rozdíl je jen v tom, jaká částka je na ní? Prožíváme tak nyní skutečně cosi jako soft versi období po únoru 1948.

Konec demokratických poměrů v právu, jež je svou povahou konservativní a mění se pomaleji než např. masmedia, začal vpádem trestních orgánů na Úřad vlády a zdá se pokračovat neztenčenou intensitou. Patří k němu i případ Jiřího Komárka, zkorumpovaného policisty, jednoho z těch, kteří místo plnění služebních povinností a věrnosti státu přijali nabídku Andreje Babiše a stali se, stále ještě formálně ve službě, na vedlejšák jeho zaměstnanci.

Když Komárek, spolu s dalším podobným výtečníkem Robertem Šlachtou, musel řady policie opustit, dostal od Babiše okamžitě lukrativní místo ve finanční správě. Druhá strana, v daném případě ještě Agrofertem ne zcela kontrolované – rozuměj uplacené – státní zastupitelství, na to reagovala trestním stíháním Komárka za jeden z excesů, prohlášení o brutálním úniku informací, účelově vypuštěné v době policejní reorganisace.

Domníváme se, že jde o zástupné trestní stíhání, které Babišovi pouze prospěje a demokracii uškodí. Jak Šlachta, tak Komárek jsou zločinci, kteří by zasloužili mnohaleté nepodmíněné tresty za to, jaké informace a služby ještě na ÚOOZ Agrofertu poskytovali, avšak postavit někoho před soud za prohlášení tohoto druhu protistranu jen posílí, protože soud s velkou pravděpodobností obžalobě s odkazem na princip subsidiarity trestní represe nevyhoví; jediným výsledkem akce Komárek tak bude, že Agrofertu přibude další mučedník.

Demokracii nelze bránit nedemokratickými prostředky, což platí nejen v oblasti svobody slova.

neděle 12. listopadu 2017

Jak to bylo na Moravském náměstí

Vědouce, že naši čtenáři jsou inteligentní a mají zájem o pramenný materiál, můžeme si, než dorazí rozsudek ve věci napadení Štěpána Reicha policejním provokaterem Janem Vyvialem, využívajíce rozsáhlého souboru podkladů, který máme k disposici, zkrátit čekání vysvětlením, co přesně se na Moravském náměstí v Brně onoho dne stalo a které dvě lži u soudu zlomily vaz řečenému policejnímu násilníkovi.

Kde přesně a jak se konflikt odehrál, vidíme na neumělém náčrtku, který je možné si zvětšit kliknutím na miniaturu. Průvod, jehož součástí byla bílá dodávka označená logem DSSS, se ubíral od jihu, z náměstí Svobody po Rašínově třídě. Automobil před Moravskou galerií zahnul doprava, s úmyslem objet kašnu a zastavit u tribuny, jež byla postavena těsně u západního obrubníku kašny, poblíž oné sochy, která Brňanům konečně umožňuje dávat si, po vzoru šťastnějších Pražanů, schůzku pod ocasem – arci v jiném smyslu, než by nebohý autor díla byl pomyslil. Leč zpět k věci.

V místě, které je na náčrtku vyznačeno žlutě, dodávce přehradili cestu různými, více či méně inteligentně pojatými, transparenty označení anarchocyklisté (zde je máme v blízkosti oné sochy). Horkokrevní pořadatelé, nevyčkavše, až narušitele z trasy odstraní policie, s cyklisty vstoupili do nejprve verbální a poté fysické konfrontace (zde je takto zachycen obviněný).

Budiž předesláno, že protiprávně v tuto chvíli jednaly obě dvě strany, ti blokující i ti ony odstraňující. Skutečné násilí však započalo až ve chvíli, kdy k pravému boku dodávky přiběhli tři policejní provokateři, vedení Janem Vyvialem. Ten při podání vysvětlení na policii i u hlavního líčení před soudem popsal děj tak, že se pokusil Reicha odtlačit od cyklisty, přičemž dvakrát zvolal Policie! a poté jej obviněný udeřil tak, až policistovi spadly brýle.

Jak to bylo doopravdy, jsme viděli na videích, a našli jsme k tomu v archivu i další fotografie, pořízené v krátkém sledu po sobě: [1], [2], [3], [4]; muž s černou kapucí není Vyvial, ale provokater, který přiběhl na místo střetu těsně za ním. O jakémkoli vytlačování nemůže být řeči, výkřik Policie!, pokud vůbec z jeho úst zazněl, neslyšel nikdo, rozhodně ne ti policisté, kteří ho nejprve uklidňovali a poté povalili na zem, a o sluneční brýle se Vyvial připravil svými prudkými pohyby sám, když Reicha i dalšího pořadatele, Jakuba Svobodu, nepříčetně mlátil. Mimochodem, zcela pasivní nebyli ani dva další provokateři, kteří přiběhli za Vyvialem: zde jsou v akci poté, co se Vyvial od Reicha odvrátil a věnoval se výkonu svých pravomocí na jiném pořadateli.

Ve světle důkazů tedy nemůže obstát ani Vyvialovo tvrzení o odtlačování (odžďuchnutí) Reicha od cyklisty – k žádnému takovému ději evidentně nedošlo, je jasně patrné, že Vyvial se na Reicha vrhá okamžitě poté, co oběhl přední část auta – a lží je i tvrzení, že Reich Vyviala uhodil: agresorem byl evidentně policista, Reich se jeho ranám pouze bránil. Druhá a neméně klíčová lež se týká brýlí, o které Vyvial přišel až poté, co začal na pořadatele útočit.

A tím je, milé děti, dnešní pohádka u konce. Zda bude mít šťastný konec – čímž míníme obvinění Vyviala pro trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) TrZ ve vícečinném souběhu s křivým obviněním podle § 345 odst. 1, 2 TrZ – ukáže až nezávislé a nestranné vyšetření incidentu na Moravském náměstí GIBSem; ale to už bude úplně jiná pohádka, a jak víme z bratří Grimmů, ne všechny mívají šťastný konec. Ty policejní nezřídka končívají konstatací, že ať je drban – rozuměj občan, který policii i GIBS ze svých daní financuje – rád, že z toho vyvázl tak lehce.

středa 8. listopadu 2017

Nahlaš extremistu

Nemám v lásce udavače, a udávání obecně nepodporuji; snad jen s jedinou výjimkou: je-li za své udávání udán udavač.

Aktualisováno.
Seznam je v tuto chvíli (9. listopadu v 5.36 hod.) nepřístupný, a zmizel i link na liště. Jak mrzuté!

Presidentská volba

Po případu senátora, který se proti své vůli stal poslancem a nyní bude v doplňovacích volbách usilovat o to, sám se nahradit, udála se podle všeho další ústavněprávní nepříjemnost, spočívající v tom, že jeden a ten samý zákonodárce podpořil více než jednoho presidentského kandidáta.

Vzniká otázka, co s takovými kandidátkami. Možnosti jsou v zásadě čtyři: 1. uznat za platny obě dvě (příp. všechny, je-li jich ještě víc); 2. neuznat ani jednu; 3. uznat první podanou; nebo 4. uznat poslední podanou.

Zákon o volbě presidenta republiky (č. 275/2012 Sb.) v § 21 odst. 1 praví, že kandidátní listinu může podat nejméně dvacet poslanců (dále jen navrhující poslanci) nebo nejméně deset senátorů (dále jen navrhující senátoři), anebo občan, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky (dále jen navrhující občan), a v odst. 2 dodává, že navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu a že kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.

Zmíněný odst. 2 je možné vyložit buď tak, že zákaz se vztahuje na celou skupinu navrhovatelů, tzn. nesmí být podány dvě kandidátky s identickou množinou navrhovatelů, anebo tak, že každý poslanec a každý senátor má toliko jeden hlas, kterým může podpořit jednoho kandidáta.

Oba dva výklady mají své opodstatnění, avšak u obou existují i protiargumenty.

Zřejmě nejzávažnějším argumentem proti prvnímu, skupinovému výkladu je, že taková úprava by postrádala legitimní důvod: proč by měly být platné dvě kandidátky, které se liší v jediném signatáři, a nemají být platné takové, kde jsou signatáři identičtí, to věru odporuje vší logice, šlo by o (právní) normu pro normu. Podobně je takový výklad poněkud na štíru i s doslovným výkladem odst. 1, který nehovoří o skupině, ale toliko o navrhujících poslancích/senátorech.

Proti druhému výkladu hovoří smysl zákona. Ten, má-li v duchu zastupitelské demokracie učinit hlas zákonodárce přibližně ekvivalentní hlasu jeho constituency, nedůvodně tyto voliče proti jejich zástupci zvýhodňuje: občan totiž může podepsat libovolný počet kandidátských petic, a všechny budou platné; lišit se musí pouze navrhovatel, nikoli petenti, přičemž budiž podotknuto, že podmínka odlišnosti navrhovatele je sama o sobě nelogická a nesmyslná, protože významná je tu pouze petice, nikoli, kdo ji formálně předkládá.

Poněkud jednodušší je otázka, co s kandidátkami v případě, že se přikloníme ke druhému výkladu. Tam je situace zřejmá: zákonodárce tím, že poskytl podporu více kandidátům, porušil zákon, a neplatné proto budou všechny kandidátky touto vadou postižené.

Řekl bych, že podobně jako ve volbě předchozí se opět máme na co těšit!

Případ policejního provokatera ve finále aneb Osel měsíce na státní zastupitelství

Nechtěl jsem tam tentokrát jet, ale bylo to silnější než já…

Vyslechnout si závěrečnou řeč státního zástupce ve smyslu, že vina obžalovaného nebyla prokázána a proto k jeho nápravě postačí uložení mírného výchovného trestu, to je zážitek, který se nikdy neomrzí. A státní zástupkyně MSZ v Brně Jana Spurná mé očekávání nezklamala, ba naplnila je vrchovatou měrou: v heroickém rhetorickém výkonu (MP3, 7 minut) nejprve soudu i výtečně se bavícímu publiku vysvětlila, že policista Jan Vyvial neměl přece nejmenší důvod, aby lhal, sama si prý ověřila, že do té doby neměl s obžalovaným Štěpánem Reichem žádný konflikt, a pak, připustivši, že videa zachycují průběh prvomájového střetu mezi řečenými úplně jinak, než prvně jmenovaný tvrdil, alternativně navrhla rekvalifikaci skutku na výtržnictví, případně na přestupek.

Díky, statečná ženo, cena Osel měsíce, jíž na tomto blogu oceňujeme mimořádný přínos českému právu, je vaše, stejně jako oslí uši ve tvaru paragrafů, které jste oprávněna nosit i k taláru: obžalovaní tak budou o vašich kvalitách bezprostředně informováni a nebudou si činit zbytečných ilusí.

Soudce Josef Tatíček se ovšem nedal zviklat a obžalovaného nekompromisně návrhu na potrestání zprostil, protože žalovaný skutek nebyl prokázán. K (brilantnímu) ústnímu odůvodnění (MP3, 15 minut) náleží dodat několik poznámek:
  • Sluneční brýle, které Vyviala usvědčily ze lži, tomuto skutečně spadly při střetu s obžalovaným, a v téměř stejném okamžiku, resp. těsně předtím, spadly i obžalovanému; existuje úsek z videa, na kterém je vidět, jak brýle obou akterů svorně leží vedle sebe na dlažbě Moravského náměstí.

  • Policejní provokater účastnící se útoku na pořadatele nebyl jeden, ale tři; na shora zmíněném políčku z videa je vidíme všechny, zleva doprava, a k disposici jsou jejich tváře i na dalších videozáznamech. A na dalším videu, které soud k disposici neměl, je vidět, jak tito tři výtečníci, v řadě za sebou, první Vyvial, probíhají kolem přední části dodávky a vrhají se na své oběti (to již na tomto videu patrné není, místo střetu maskuje dodávka). Tvrzení Vyviala, že Reicha odtlačoval od cyklisty a poté jím byl udeřen, tak spolehlivě vyvrací i toto, soudu nedostupné video.

  • Otázku, jaký smysl mělo, že Vyvial jako smyslů zbavený tluče pěstmi do všeho, co mělo na sobě oranžové pořadatelské tričko, si může položit jen ten, kdo není blíže obeznámen s běžnými policejními postupy na demonstracích extremistů. Není to (pouze) proto, že Vyvial je agresivní psychopath, který vidí ve spoluobčanovi boxovací pytel, a policie by udělala nejlíp, kdyby ho deponovala někam do kanceláře s pokynem Nepouštět na lidi. Druhým důvodem je, že policisté musejí vykazovat činnost, a vrátit se z demonstrace s výsledkem během mé služby se nic mimořádného nestalo, je relativně menší úspěch než dopadnout aspoň jednoho extremistického násilníka. Trestnou činnost, kterou to představuje, pokryje GIBS, od toho tu ostatně je, tak proč toho nevyužít a zároveň si neužít něco specificky policejní adrenalinové zábavy.

  • Důvodů, proč obhajoba musela trvat na vyhotovení písemného odůvodnění rozsudku, ač odvoláním nemůže dosáhnout lepšího výsledku, než je zproštění podle písm. a), je několik: 1. zjednoduší si tím situaci v náhradovém řízení, protože ministerstvo spravedlnosti, jak je jeho nechvályhodným zvykem, nebude moci tvrdit, že si obžalovaný způsobil své stíhání svým jednáním sám a že je to ničema, kterému právo na náhradu nesvědčí; 2. podobně se zúží argumentační prostor GIBSu při obnoveném prověřování Reichova trestního oznámení; a 3. rozsudek lze chápat i jako trofej, virtuální Vyvialovo paroží, jež si Dělnická mládež, stejně jako my, jistě vystaví na svůj web.
Aktualisováno.

pondělí 6. listopadu 2017

RWU

Dorazilo usnesení odvolacího soudu v případu lehčí zločinecké skupiny RWU. Napsáno je lehkým perem, stručně a zcela nekompromisně: ze skutkové věty vůbec není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měly bývalé obviněné dopouštět zločinů, z nichž byly obžalobou viněny – tedy to, co je nám i většině našich čtenářů jasné od samotného, pět a půl roku vzdáleného, počátku.

Všem čtyřem nevinným klientkám blahopřejeme; stejně jako Daniele Š., která sice klientkou není, avšak je to veskrze milá, sympathická a nespolupracující obviněná. Dvěma členkám této lehčí zločinecké skupiny, jež se doznaly a jejichž trestní stíhání bylo po uhrazení částky 10, resp. 20 tisíc korun výpalného podmíněně zastaveno, posíláme dlouhý nos.

Druhá zločinecká skupina dosud hlavní líčení nepodstoupila; to začíná až 29. listopadu, a to s jinou soudkyní a zvlášť pečlivě vybranými nestrannými a nezaujatými přísedícími, přímo z neziskovky.

pátek 3. listopadu 2017

Asi uklouzli v koupelně

Policejní kamera je věc křehká, choulostivá a velmi poruchová – k selhání dochází nezřídka i u většího počtu přístrojů současně (rekord, jak si pamětníci vzpomenou, drží současná náhlá porucha šesti kamer při zásahu v jistém klubu na pražském Žižkově v polovině 90. let). Neméně citlivý je policejní kameraman; ten, aby si náhodou neudělal bebí, nesmí se svým aparátem nikam, kde je nebezpečno.

Na toto thema judikoval minulý týden i Ústavní soud (Vojtěch Šimíček, Jiří Zemánek a disentující Ludvík David), který odmítl zrušit nepřesvědčivý rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se zákroku proti skupině osob demonstrativně obsadivších někdejší squat Milada. Poškození, z nichž čtyři podali zásahovou žalobu, vykazovali sice známky bití, ale podle ústavních i nejvyšších správních jurisprudentů není vůbec jisto, kde ke svým zraněním přišli.

Evropský soud pro lidská práva přitom ve své judikatuře striktně vyžaduje, aby v podobných situacích byla za prokázání, že nedošlo k mučení a jinému nelidskému zacházení, odpovědná policie, a jestliže ta neměla videozáznam prokazující průběh zákroku, ač ho mít mohla a měla, nelze než dovodit, že toto přenesené důkazní břemeno neunesla.

Proč NSS i ÚS policii chrání i v případech tak zjevných abusů, není patrné. Zřejmě si soudci u ní chtějí objednat víc brutality a v jejím důsledku větší nápad podobných případů.

středa 1. listopadu 2017

Ústavní soud dále omezil svobodný přístup k informacím

Další rasantní zásah do svobodného přístupu k informacím provedl čtvrtý senát Ústavního soudu ve složení Vladimír Sládeček, Jaromír Jirsa a soudce zpravodaj Jan Musil. Dnes vyhlášený nález znamená, že již neplatí precisně odůvodněný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 55/2012-62, ale povinné subjekty budou smět odepřít informace o platu a odměnách svých zaměstnanců, kdykoli to podle jejich názoru bude vhodné s ohledem na jimi samotnými provedený a Nejvyšším správním soudem formulovaná kriteria nerespektující test proporcionality; jeho výsledek v 99 % případů si mí čtenáři jistě dokáží představit sami…

Nejhorší na nálezu je fakt, že nově bude posuzováno, zda má žadatel na informace právo s ohledem na své postavení, tedy zda jde o novináře nebo neziskovou organisaci a ne o pouhou nekvalifikovanou fysickou osobu, což vrací praxi při poskytování informací o 20 let zpět do období, kdy každý, kdo chtěl něco vědět, musel úředníkovi prokázat, že na poskytnutí informace má právní zájem. Velkým přínosem informačního zákona č. 106/1999 Sb. bylo zavedení rovnosti žadatelů; tato rovnost však dnes padla a každý, kdo chce informace určitého druhu, bude muset opět prokazovat, k čemu je potřebuje a že je jejich poskytnutí ve veřejném zájmu. Zatím pouze, chce-li se dozvědět výši odměn, ale nepochybujeme, že stejný princip bude vbrzku uplatněn universálně a zákon o svobodném přístupu k informacím se tak stane nepoužitelným, obsoletním právním předpisem.

Neúspěšní žalobci v případu pre-crime divise podávají odvolání

Proti rozsudku v případu preventivní detence při Prague Pride v r. 2014 se všech sedm neúspěšných žalobců odvolalo.