DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 30. září 2017

Kam v říjnu?

Rozhodně k soudu, nabídka je bohatá!

Předešlemež, že Brňané budou v nadcházejícím měsíci poněkud znevýhodněni, ti mají jen dvě možnosti: ve středu 4. října proběhne u Krajského soudu v Brně jednání o odvolání ve sporu David Navara v. guidemedia etc s. r. o. a 19. října mohou zajít k soudu městskému na hlavní líčení v případu Štěpána Reicha, souzeného za (smyšlené) napadení policisty.

Pražáci jsou na tom lépe. Čtvrtého mohou zajít ke Krajskému soudu v Praze na veřejné zasedání o odvolání Yekty Uzunoglu, odsouzeného za intriky proti jeho exmanželce Monice. Trest je podmíněný, tedy o nic nejde, ale snad se otevřou oči těm, kteří kurdského zločince dosud podporovali.

O den později bude vyhlášen prvostupňový rozsudek týkající se preventivního zásahu policie proti osobám, které chtěly protestovat proti pochodu Prague Pride 2014.

Neméně zajímavé věci nás čekají další týden. V úterý bude projednáno odvolání státního zástupce ve věci lehčí zločinecké skupiny RWU (aka čarodějnický proces), ve středu můžeme zajít k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na spor o náhradu za serii nezákonných domovních prohlídek (aka hledá se Borl), a ve čtvrtek na další jednací den hlavního líčení v největším polistopadovém politickém procesu, v němž je za vydávání knih a politické projevy souzen Adam B. Bartoš.

úterý 26. září 2017

Úspěch

Zpráv o úspěšných policejních akcích není nikdy dost: dnes příkladmo zprostil Krajský soud v Praze Pavla Šrytra a Jána Kaca, podezřelé z vraždy mafiana Antonína Běly. K činu došlo v r. 1996, obvinění padlo těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby. Protože soud vyhověl návrhu státního zástupce, dá se očekávat, že tím proces skončí.

Daňový poplatník zatleská (a štědře odškodní oba bývalé obviněné, kteří byli nepochopitelně stíháni vazebně) a rozhodně se nebude ptát, jak je možné, že k takovému neuvěřitelnému šlendriánu vůbec došlo: proč, nebyly-li ani po 20 letech dostatečné důkazy, státní zástupce spoléhal na to, že se objeví nyní, a nehodil policii obvinění na hlavu nejpozději ve fasi stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

pondělí 25. září 2017

Zítra na výslech Davida Jandy

Co s nastupujícím babím létem? Přirozeně, navštívit soud!

Zítra od 13.00 hod. se u Obvodního soudu pro Prahu 7 koná další jednání ve sporu, ve kterém osm žalobců požaduje náhradu v penězích za to, že jim v létě 2014 policie zabránila protestovat proti pochodu sexuálních menšin Prague Pride a jednoho z nich preventivně umístila na několik hodin do policejní cely.

Žalovaná Česká republika soudu zatím nepředložila žádné důkazy, že tento postup byl nezbytný, a jejich absenci chce suplovat výslechem Davida Jandy, známého opilce, hospodského rváče a odborníka na boj s extremismem všeho druhu.

Proto přijďte, myslím, že bude legrace.

Aktualisováno.

Původní link již nefunguje, tedy video vkládáme přímo sem:

pátek 22. září 2017

Fénix uletěl

Úplným zproštěním obžalovaných skončil dnes u Městského soudu v Praze největší polistopadový proces s levicovými extremisty, resp. teroristy, nazývaný podle eponymní policejní operace Fénix. Obměněný senát Hany Hrnčířové naznal, že nic ze žalovaných skutků nebylo trestným činem; ústní odůvodnění rozsudku v MP3, cca 26 minut.

Zproštění je podloženo dvěma hlavními důvody: 1. Nepodařilo se vyvrátit obhajobu obžalovaných, že jejich skutky byly výsledkem policejní provokace, protože obžaloba nedodala do spisu dostatek materiálu zejména z doby před zahájením úkonů trestního řízení, kdy byli policejní agenti pouhými policisty a jejich činnost v zájmovém prostředí podléhala § 70 odst. 2 PolZ, aby tuto hypothesu bylo možno spolehlivě vyvrátit. 2. Jediným usvědčujícícm důkazem je vypověď dvou policejních agentů v režimu výpovědi utajeného svědka, což při absenci důkazů dalších k odsouzení nepostačuje.

Je to, domníváme se, rozsudek z ustrnutí: soudu se zželelo obžalovaných, kteří sedli na vějičku příliš aktivním policejním agentům, a nesáhl k jejich odsouzení za přípravu jednání, jehož by sami, bez citlivé koordinace a nápomoci ze strany policistů, nebyli ani zdaleka schopni, neboť jejich silnou stránkou a absolutním stropem možností by byla, řečeno s klasikem, masivní, ale opravdu masivní letáková kampaň.

Zda rozsudek obstojí v dalším kole, je ovšem otázka: obžaloba může dodat další dokumentaci a odvolací soud nemusí být názoru, že důkaz výslechem agentů Roberta a Petra nepostačuje, případně může nařídit zopakovat ho bez utajení: ostatně jaké utajování, jsou-li fotografie obou výtečníků na každém internetovém plotě.

Z případu nicméně již nyní plyne jasné poučení, které bych si dovolil zformulovat takto:

Chlapci a děvčata, milí levicoví teroristé! Jestliže zase někdy pojmete báječný úmysl učinit tento svět lepším tím, že zapálíte vlak, mýtnou bránu, autosalon, nákupní centrum, stožár BTS nebo jiný k tomu vhodný symbol prohnilé kapitalistické společnosti, rozhodně tak nečiňte pod vedením osob, o kterých se domníváte, že jde o policisty v přestrojení. Policista, kromě toho, že se – stejně jako cca 99 % ostatní populace – zpozdile domnívá, že tento svět se popsaným způsobem lepším nestane, není ani čestný, ani slušný člověk, a má své jasné osobní priority, jimiž je pochvala, povýšení a zvýšení platu; na vaše vznešené ideje zvysoka kašle a stejně tak je mu jedno, jestliže zničí nebo naopak vyrobí důkazy, pokud to přispěje k dosažení těch jeho cílů, které jsme právě vypočetli.

Ano, moji milí, je to smutné, ale je to tak: policajt není kamarád, a kteroukoli užitečnou službu, jím nezištně nabídnutou a poskytnutou, typu zajištění dopravy nebo zaplacení bensinu do zápalné láhve neb jiné propriety nezbytné k prosazování vašich ušlechtilých cílů, si v následující fasi těžce odskáčete, protože, opakuji, je to policie a ne vy, kdo určuje pravidla této hry.

Nebudete-li se těmito zásadami řídit, můžete zanedlouho stejně jako Petr Sova a Martin Ignačák v pohodlí vazební věznice vyčkávat, zda i váš senát bude tak milosrdný jako ten soudkyně Hrnčířové; reflexe byl jsem členem organisované skupiny idiotů je užitečná, avšak, jak vám dva shora jmenovaní jistě rádi potvrdí, nesmírně drahá.

středa 20. září 2017

Případ Milana Jušty

V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.

úterý 19. září 2017

Šátek u městského soudu

Nájezd zavilých islamistů, připravených vyvrátit evropskou civilisaci z kořenů, pokračoval dnes u Městského soudu v Praze druhým kolem:


Výsledek je uspokojivý, způsob, jak bylo vítězství dosaženo, rozhodně nikoli, neboť odůvodnění rozsudku máme za povrchní, právně vadné, neúplné a nepřesvědčivé.

Především je zřejmé, že senát městského soudu vedený Janem Klášterkou vůbec nepochopil, co je podstatou nepřímé diskrimace: jsou-li uplatněny stejné požadavky na všechny, ještě to neznamená, že tím nikdo nemůže žádná skupina poškozena. Dívce z muslimského prostředí působí újmu, musí-li ve třídě pobývat prostovlasá, panně křesťanské nebo bezvěrecké by naopak způsobilo nepohodlí muset při vyučování nosit pokrývku hlavy. Že v prvém případě jde o újmu psychickou a ve druhém fysickou, zde arci nehraje roli. Jak jsem vyrozuměl z odůvodnění, soud existenci újmy a limine nepřipouští: v takovém případě nechť se laskavě seznámí např. se slavnou serií fotografií z Alžírska, kde nechaly francouzské kolonialní úřady v r. 1960 fotografovat ženy za účelem vydání průkazů totožnosti bez závoje a prostovlasé.

Dále, these o porušování práv nevěřících, jimž se nedostává rovného zacházení, je neudržitelná. Možnost nosit šátek není, jak bylo vysvětleno, žádným privilegiem, o které by nutně stáli i jiní, protože jim jejich víra, případně kulturní zázemí, nic podobného nepřikazuje. Jako nemuslim nejsem diskriminován tím, že to mám do nejbližší mešity 10 kilometrů, prostě proto, že navštěvovat mešitu nechci a nepotřebuji, ana mi postačí tichá večerní modlitba před ozubeným kolem.

Nebylo vysvětleno, proč Klášterkův senát pokládá islám za politické náboženství, co přesně to znamená a jaký to má dopad na rozhodovanou věc, tedy zejména, zda by se něco změnilo, pokud by se úlevy, resp. výjimky, ze školního řádu domáhala studentka vyznávající víru apolitickou (přičemž mé vzdělanější já se vzpouzí už při samotném připuštění, že něco takového jako apolitické náboženství, nota bene tradiční, abrahámovské, může existovat).

Jestliže by rozsudek byl opřen o sekulární povahu státu obecně a školství zvlášť, bylo by to argumentačně udržitelné, avšak muselo by být vysvětleno, zda smí školní řád zakázat veškeré náboženské symboly, např. tedy i křížek na krku, nebo zda je nutné provést proporcionality, a jak by test v takovém případě dopadl: příkladmo křížek ano, hidžáb ne, a proč.

Souhlasit lze s tím, že řešení problému přijde pravděpodobně legislativní cestou, protože to už je takový český národní zvyk: místo, aby zákony stanovily základní principy a ty byly judikaturou vykládány, rozváděny a aplikovány, máme zákonem, nebo minimálně resortní vyhláškou, stanovenu pomalu i minimální a maximální přípustnou tloušťku knedlíku, aniž by někoho znepokojilo, že orgány státu ve svých esenciálních funkcích selhávají a je zde již téměř třicet let udržováno to, co jsem kdysi nazval imitativní demokracií.

Jako konservativní člověk bych byl ochoten smířit se i s tím, kdyby městský soud opřel svou argumentaci o prosazení principu moje země – moje pravidla, anebo kdyby zákaz nošení šátku odůvodnil křesťanskou tradicí, avšak odůvodnění, jak bylo předneseno, mne rozhodně neuspokojilo. Snad bude podrobnější a důkladnější písemné vyhotovení.

pondělí 18. září 2017

Uber

Dnes jsem to nestihl, ale zítra určitě vyrazím na ruzyňské letiště, kde se, soudě dle on-line reportáže, odehrává něco neskutečného. Parta taxikářů, visualně, zdá se, takoví ti běžní, no money – no luggage týpkové s rychloběžnými taxametry, geneticky v našem hlavním městě kultivovaní od roku 1990, ne-li od dob ještě dávnějších, protestuje proti konkurenci provozující taxislužbu Uber, jejichž řidičům lepí na vozidla výstražné štítky ILLEGAL TRANSPORT.

Schopnost širší sebereflexe u popsané skupiny nebude o mnoho vyšší než u Exekutorské komory, která v minulých dnech podala trestní oznámení na skupinu 20 internetových debaterů za schvalování útoku na dva exekutorské zaměstnance v Plzni – tedy naprosto žádná.

sobota 16. září 2017

DATOS

Brněnský spolek DATOS – data o spravedlnosti, z. s., zveřejnil statistický přehled úspěšnosti advokátů u tří vrcholných soudů, přičemž jako kriterion použil, zda podání bylo meritorně projednáno. O dvě rugbyová hřiště mimo, řekli bychom, arci naprosto nechápeme, proč proti tomu cokoli namítá Česká advokátní komora. Že lze data získaná z veřejně dostupných informačních systémů ministerstva spravedlnosti dále zpracovávat, potvrdil v případě legal.pecina.cz Úřad pro ochranu osobních údajů (a kdyby vydal stanovisko opačné, není nic jednoduššího než vyvést server z jeho jurisdikce), a pokud se týká domeny cestiadvokati.cz, na tu si ČAK nárok činit nemůže už proto, že existuje nespočet podobných domen, provozovaných od ní odlišnými subjekty: napadá mne, jen pro příklad, lawyers.cz Kláry Samkové nebo advokati.info Kláry Slámové (nevhodnou juxtaposici laskavě omluvte).

Katastrofální methodika nás arci mrzí, protože celý projekt tak právem získává špatné jméno již v zárodku: úspěšnost advokáta v žádném případě nelze hodnotit takto jednoduše, už proto, že u Nejvyššího správního soudu jsou odmítány zlomky z celkového počtu podání a soud Ústavní je schopen napsat traktát odmítající ústavní stížnost na třinácti stranách – máme sami takový případ – a stále se při tom tvářit, jako že jde o podání zjevně nedůvodné: zjevné je v dané věci ovšem cosi úplně jiného.

pátek 15. září 2017

Lynch

Na Facebooku se objevil tento milý obrázek:


Jeho autor (případně naštvaná autorka) si neuvědomuje, že podstatou demokracie je, inter alia, možnost každého obrátit se se svým nárokem, ať oprávněným nebo nikoli, na soud. Můžeme být tisíckrát přesvědčeni, že právo (fiktivní) muslimské studentky nebylo pošlapáno a její žaloba je nedůvodná, případně šikanosní, ale jediným, kdo o tom smí rozhodnout, je soud. Zakazovat komukoliv přístup k soudu nebo jej proto, že podal žalobu, zastrašovat, je přímou cestou od demokracie k diktatuře a od ochrany našich evropských a křesťanských hodnot k jejich frapantnímu popření.

Ještě méně pochopitelné je, že terčem šikany není samotná žalobkyně, nýbrž její advokátka, tedy osoba, která ani nemusí být o důvodnosti nároku své klientky přesvědčena a s jejím procesním postupem srozuměna a která u soudu jen dělá svou práci.

Advokátku Radku Korbelovou Dohnalovou osobně znám a tímto hanebným útokem na ni jsem v nejvyšší míře pobouřen.

Počin

V polovině 30. let předminulého století, nejprve časopisecky a pak knižně, vyšel vynikající román Charlese Dickense nazvaný The Posthumous Papers of the Pickwick Club, v němž autor geniálním způsobem satirisuje a ironisuje život – a najmě naivitu – tehdejší střední vrstvy. Na Dickense a jeho pana Samuela Pickwicka jsem si vzpomněl nad serií reportáží Saši Uhlové, postupně vycházejících v internetovém magasinu A2LARM, a ovšem nad jejich – zcela nebývalým – mediálním ohlasem.

Vida, říkal jsem si, ani to tak dlouho netrvalo a máme tu opět neo-dickensovskou dobu, kdy je společenská smetánka natolik vzdálená realitě, že podrobí-li se někdo z jejich koryfejů tomu, co zažívají lidé v nekvalifikovaných profesích den co den, sklidí ovace jako hrdina, a každá zmínka o tom, jak se reportérka z nelidských pracovních poměrů – téměř či zcela – poblinkala, případně, jata na pracovišti přítomným zápachem, omdlela, je v oněch kruzích vnímáno jako projev nesmírné obětavosti a odvahy, za což je autorka velebena, případně litována.

Reportáže jsou zároveň naivní, ale zároveň dobře a čtivě sepsané, a ideologický náboj, jenž je jim mnohými imputován, lze dovodit jen z náznaků, příkladmo z parafrase v názvu cyklu Hrdinové kapitalistické práce.

Přesně a bez příkras to napsal Daniel Kroupa, jehož sarkastický post o buržoasní paničce doslova obletěl český Internet. Jeho výtka, jak se následně i sám pokoušel vysvětlit, není směřována k projektu samotnému, ale k tomu, že sentimentální (a, uznejme, občas vskutku lehce přeslazené) výpravy Uhlové do světa nekvalifikované práce jsou marxistickou a neomarxistickou mládeží využívány jako munice proti systému, který se domněle přežil a měl by být nahrazen systémem jiným, spravedlivějším, rozuměj: komunismem.

Domnívám se, že cyklus demaskoval ani ne tak nedůstojné poměry, ve kterých jsou nuceni pracovat ti, kteří nedokázali získat žádnou kvalifikaci – a přesto je jejich práce pro společnost potřebná a užitečná – ale v prvé řadě nesmírnou naivitu toho segmentu společnosti, který osobně nazývám sentimentalisty (zatímco jiní, např. Guy Peters, hovoří s využitím prvorepublikové terminologie o progresivistech), jenž je tím nebezpečnější, čím je vlivnější.

V tomto případě je jejich ostentativní dojmutí se ještě relativně neškodné a užitečné; v jiných, žel, tomu tak nebývá.

Městský soud v Praze zamítl naši žalobu na Senát

Naše žaloba na Českou republiku za loňský projev Milana Štěcha byla podle očekávání zamítnuta; soud použil nejjednodušší argumentaci, kterou měl k disposici, tedy údajný nedostatek aktivní žalobní legitimace našeho spolku.

Jednání bylo velmi krátké, nejdéle jsem hovořil já, cca 13 minut, a to spatra, ovšemže a limine s vědomím beznadějnosti svého počínání; záznam si, prosím, poslechněte a posuďte, zda mám pravdu, pokládám-li své verbální projevy stále víc za manifestaci stařecké blábolivosti, s realitou a modernitou – s duchem doby – se fatálně a neopravitelně míjející.

Závěrečné řeči, ústní odůvodnění rozsudku.

čtvrtek 14. září 2017

Ekolo naposledy

Svým usnesením, jehož autorem je soudce zpravodaj Josef Fiala, vyjádřil Ústavní soud neochotu zabývat se případem ukradeného e-kola a zveřejněné podoby pachatele, který jsme na tomto blogu již dvakrát pojednali ([1], [2]). Stěžovatelce je patrně možné vytknout, že její právní zástupce podlehl advokátské mnohomluvnosti a místo jasně a k jádru věci směřované stížnosti do oné pojal kde co, včetně argumentů zjevně irelevantních (příkladmo, je bez významu, že ke zveřejnění došlo elektronicky, právně by byl problém ten samý, kdyby fotografii zloděje umístili za výlohu).

Že se Ústavní soud věcí odmítl zabývat, je škoda, protože v platnosti tak zůstává právní názor Nejvyššího správního soudu, že v podobných situacích není vůbec třeba provést test proporcionality mezi zájmem na ochraně soukromí pachatele a zájmem okradeného na ochraně majetku. To máme za hrubě nesprávné, protože paušální nadřazení práv pachatelů majetkové trestného činnosti na ochranu soukromí příspívá ke vzniku podivné moderní společnosti, ve které se stát staví na stranu těch, kdo právo porušují, a trestá ty, kteří, v pomoc státu ani nevěříce, sahají ke svépomoci.

Právo se tak dostává do příkrého rozporu s přirozeným chápáním spravedlnosti, a společnosti se dále odcizuje.

středa 13. září 2017

V pátek k soudu

Tento pátek se od 10.00 hod. u Městského soudu v Praze (podrobnosti) koná jednání ve sporu našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zapsaného spolku, s Českou republikou pro výroky, které loni v Terezíně pronesl předseda senátu Milan Štěch a které spolek vnímá jako urážku všech sudetských Němců.

Srdečně zveme!

Tisková zpráva, žaloba, odborné vyjádření T. Krystlíka.

čtvrtek 7. září 2017

Šikana Nely Liskové poprvé v dokumentu

Díky nové funkci legal.pecina.cz zde máme usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě nepravomocně zrušil Zastupitelské centrum DNR, z. s., Nely Liskové. Co v odůvodnění předvedla soudkyně Marcela Kernbachová, představuje naprostou resignaci soudu na vlastní nezávislost; místo kritického přezkumu byl návrh označen za důvodný už proto, že ho podalo ministerstvo zahraničních věcí, a tomu jsou, jak známo, v České republice soudy při svém rozhodování už z Ústavy bezvýhradně podřízeny.

Nezbývá než opakovat, že spolky nejsou zřizovány proto, aby prosazovaly zahraniční politiku momentální vlády, ale pro realisaci společných zájmů svých členů. Existuje-li v této zemi skupina občanů, která se domnívá, že se ruskému obyvatelstvu na východě Ukrajiny děje příkoří, a svou solidaritu chtějí vyjádřit formou, konkretisovanou ve stanovách spolku, mají na to plné právo, tak jako má naše Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku právo jednat v rozporu s oficiální zahraničněpolitickou linií v otázce genocidy sudetských Němců.

Argument, že Lisková vystupovala jako honorární konsulka, jíž prokazatelně není, je směšný: i Bolek Polívka vystupoval bez jakýchkoli právních důsledků jako valašský král, jímž není o nic víc než Lisková konsulkou, a to vůbec nemluvím o Vítu Jedličkovi a jeho Liberlandu.

Příběh orientální

Ergün Yekta Uzunoğlu je turecký imigrant žijící v České republice, známý tím, že byl cca 13 let neúspěšně stíhán jako hlava – patrně a limine neexistující – kurdské mafie v České republice, poté osvobozen a odškodněn. Ač je to podvodník, není prost intelektu a dokáže se s jelínkovskou obratností vetřít do přízně mocných.

Nyní ovšem, jak se zdá, narazila kosa na kámen a Uzunoğlu byl Okresním soudem pro Prahu-východ nepravomocně odsouzen pro trestný čin pomluvy a křivého obvinění, jehož se dopustil intrikami proti své exmanželce, o 24 let mladší Monice.

Zatím nepravomocný rozsudek je poučné čtení: kupř. jímavá pasáž, jak recidivista a nynější Uzunoğlův spoluobžalovaný Václav Faktor svému otci občas promluvil do duše pár fackami. Určitě by si ho měli přečíst všichni, kteří v minulosti kurdskému podvodníkovi dopřávali přízně a dávali mu, tak jako europoslanec Jaromír Štětina, prostor pomlouvat a ostouzet slušné lidi.