DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 30. června 2017

Interview

Byl jsem požádán osobou vystupující pod facebookovým pseudonymem AM Poplar o rozhovor pro jeho dvě skupiny, na thema české justice. Rád jsem vyhověl. Tazatel se domníval, že by rozhovor mohl vyjít i jinde, leč mainstreamové Echo24 se po seznámení s jeho obsahem viditelně otřáslo odporem a Hlídací pes provedl do textu takové zásahy, že z něj zbylo pro čtenáře nezajímavé torso. Tudíž zbývá cesta samizdatu, na niž jsme ostatně dlouhodobě zvyklí a nijak kvůli tomu netruchlíme.

Rozovor přinášíme, samozřejmě in extenso, i na tomto blogu.

Osel měsíce opět NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Dnes dorazil rozsudek Nejvyššího správního soudu, tria Jana Brothánková, Petr Průcha a Ondřej Mrákota, ve věci sporu o velikost policejní database DNA.

Dva soudruzi a jeden pan soudce nám v něm vysvětlují, že soud ve správním soudnictví není oprávněn pochybovat o tom, co tvrdí správní úřad, takže když programátor dle sdělení žalovaného pracoval 37,5 hodiny, je to prostě pravda a jeho pracovní úsilí bylo upřímné a pro zjištění požadovaných informací nezbytné.

Městský soud v Praze teď bude muset naši žalobu zamítnout, protože když nesmí o ničem, co mu sdělil žalovaný, pochybovat, je celé správní soudnictví v podstatě zbytečností a formalitou: orgán veřejné moci má vždycky pravdu, i kdyby napsal, že Slunce vychází na severu a pavouk má šestnáct nohou.

Na špatné rozsudky z pera soudců NSS si postupně zvykáme, ale míra pitomosti tohoto díla je vskutku monstrosní. Nelze proto reagovat jinak než udělit celému senátu prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce června 2017. Ta je spojena s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, která oněm třem jurisprudentům padnou jako ulitá.

čtvrtek 29. června 2017

Rekognice

Jak realisovat vzornou nenávodnou fotorekognici, jsme poznali u případu Nečesaný. Něco podobného se nyní řešilo u Ústavního soudu, s výsledkem policie–spravedlnost 1:0.

Skutkově je záležitost jednoduchá: parta romských výrostků v pražském metru brutálně napadla poškozeného a způsobila mu nikoli nevýznamná zranění. Tři podezřelé policie dopadla a nechala poškozeného ztotožnit je z fotografií, a to tak, že vzala vždy fotografii jednoho z nich a předložila ji napadenému spolu s fotografiemi tří dalších osob. Třetí v pořadí, ústavní stěžovatel J. K., byl umístěn mezi dva Neromy a jednoho Roma, a jedna z těchto fotografií se přitom vyskytovala již v některém z předchozích alb. Poškozený J. K. jako útočníka identifikoval, přičemž jiné usvědčující důkazy k disposici nebyly, vyjma toho, že jej pak poškozený poznal i u soudu – což je ovšem důkaz s téměř nulovou výpovědní hodnotou, protože není zřejmé, zda je poznáván pachatel anebo ten, kdo byl rozpoznán z fotografie; to dobře známe již z Perry Masona.

Ústavní stížnost je důvodná, jak ve svém disentu konstatuje Kateřina Šimáčková. Vtip je v tom, že Roma lze od Neroma i na fotografii poměrně dobře odlišit, takže byl-li na již předložené fotografii (kterou poškozený vyřadil) Nerom, vybíral si poškozený ze dvou Romů, a byl-li na ní Rom, pak z jediného. Ani při největší benevolenci nelze takový postup označit za způsobilý generovat validní důkaz: podmínkou, a to velice minimalistickou, je, že podezřelý musí být předložen k rozpoznání mezi minimálně třemi dalšími plausibilními pachateli.

Ústavní soud, veden šámalovskou zásadou, že lépe deset nevinných v base než jeden spravednosti uniklý viník, se J. K. nezastal. Vždyť jen to přece jen Rom, a ti, jak pravil klasik policejní theorie v tomto směru, jsou vinni už tím, že se narodí.

Grznár

V souvislosti s chomutovskou střelbou byl obviněn kulturista Filip Grznár za toto video:



Podle policie se jím měl dopustit násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a schvalování trestného činu. To si nemyslíme. Výhružka byla podmíněná a nedostatečně určitá a vážná, a schvalována byla nutná obrana, nikoli vražda. Posledně uváděný trestný čin měl ostatně ze zákoníku dávno zmizet, je to relikt komunistického práva, který koliduje se svobou projevu.

středa 28. června 2017

Šikana Nely Liskové pokračuje

Snahu úřadů zakázat činnost zastupitelského centra neuznané Doněcké lidové republiky sledujeme se značným znepokojením, opakujíce, že občan není extensí své vlády, a to ani v zahraniční politice, nýbrž vláda je placeným – velmi dobře placeným! – služebníkem občana.

Nyní padlo prvostupňové soudní rozhodnutí a nejeví se pravděpodobným, že by Nela Lisková byla schopna v zápase s ministerstvem zahraničí uspět, její přístup je defensivní a patrně nepříliš odborný. Vytvoří se tak ošklivý precedens: ministerstvo získá právo mluvit do toho, které spolky smějí v České republice působit a které ne, podle toho, co je v souladu s momentální zahraničněpolitickou orientací země: novoruští separatisté ne, (příkladmo) kurdští ([1][2]) nebo tibetští ([1], [2], [3], [4]) ano. O tzv. Palestincích, jimž trpíme regulerní ambasadu, jejíž součástí je patrně arsenál sloužící k vyzbrojování teroristů, ani nemluvě.

středa 21. června 2017

Noc oživlých mrtvol u NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Ne, nejde o plán starosty sedmé pražské části pohřbít výstavu ostatků, nýbrž o dnes zveřejněný zkrácený rozsudek, jímž byl zrušen předchozí rozsudek ve věci rozsahu Národní database DNA. Samotný spor mezitím dávno skončil, policejní presidium mi požadované informace poskytlo a žalobu jsem z toho důvodu vzal zpět, takže není o co se přít, i kdyby si to strany sebevíce přály.

Kvalita soudců NSS šla, jak víme, v posledních letech prudce dolů, dnes už jsou výstupy tohoto soudu obvykle horší než rozsudky soudů krajských, jež jsou jím přezkoumávány, a tento rozsudek patrně tendenci potvrdí.

Vzniká arci zajímavá procesní otázka, která rozhodnutí tímto rozsudkem pozbývají platnosti. Jak řečeno, spor dávno skončil, žalobu jsem, byv informačně uspokojen, vzal zpět, a mám za to, že tento krok nelze kasačním rozsudkem negovat, anžto jen těžko nutit žalobce, aby se soudil proti vlastní vůli. Počkejme si tedy na odůvodnění.

úterý 20. června 2017

Navara

Nastupující horké léto přímo vyzývá k oddechovým thematům, jakým je na tomto blogu tradičně příběh sporů s Davidem Navarou, jenž žaluje vydavatele Hitlerových projevů, společnost guidemedia, i mne za neoprávněné rozšiřování podoby a další související, vesměs stejně závažné civilní delikty.

Obvodní soud pro Prahu 2 naznal, že žalobce jest – s prominutím – magor a jeho žaloba snůška pitomostí, pročež, toto v poněkud kultivovanější podobě shrnuv do odůvodnění, žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokračovat budeme u Městského soudu v Praze, kam se neúspěšný žalobce nepochybně odvolá, a vzhledem ke kvalitě tamních odvolacích senátů bych si na sebe určitě nevsadil: produkty oné soudní stolice by mohly sloužit jako poměrně kvalitní seed pro generátor pseudonáhodných čísel, jako ukázka spravedlivého rozhodování v žádném případě.

neděle 11. června 2017

Ozbrojená radost

Když právě před osmi lety, za vlády Jana Fischera, začaly razie proti tzv. pravicovým extremistům, mnozí jejich názoroví oponenti se tetelili blahem: konečně zavírají nácky! Upozorňoval jsem je, že se tragicky mýlí, protože až bude zlikvidována krajní pravice, přijdou na řadu oni. Nemnozí pochopili, většina nikoli, faktem je, že přesně to se nyní stalo: čtyři anarchisté, včetně nám známého V. M. alias Tomáše Zeleného (ano, to je ten, který poukázal na Šlachtovu traktoristickou kombajnérskou minulost a odstávající uši, a byl za to policií neúspěšně pokutován), byli nyní obviněni z ideozločinu, který snese ve všech aspektech srovnání s těmi nejhoršími excesy, jakými byl nálepkový proces nebo kausa RWU.

Jejich proviněním má být, že šířili prohlášení Lukáše Borla (alias Sítě revolučních buněk) a měli doma anarchistickou literaturu, v čemž podplk. Magdalena Němcová spatřuje deseti lety žaláře honorovaný zvlášť závažný zločin podpory a propagace podle § 403 odst. 2 TrZ.

Usnesení je hodno bedlivého studia, jelikož jeho struktura je stejná, jako v obdobných kausách extremistů pravicových: znalecké posudky zpracoval Miroslav Mareš, jenž se, jak je poslední dobou jeho zvykem, držel zkrátka, a Štěpán Výborný, ambiciosní rádoby znalec odlitý podle svobodovského kadlubu: za peníze do posudku napíše cokoli. V daném případě třeba to, že podpálení policejního auta je terorismus, přičemž zcela pomíjí, že základním znakem terorismu je násilný čin provedený s cílem zastrašení civilního obyvatelstva. Nevím tedy, jak ctěné čtenářstvo, ale já si jen těžko představuji občana, který by se cítil zastrašen, když policii někdo podpálí automobil: méně hloubaví jí to přejí, ti chytřejší jsou naštvaní, protože vědí, že budou muset ztrátu ze svých daní nahradit.

Čímž se dostáváme k jádru problému. Proklamace Borlovy Sítě jsou samozřejmě strašlivé ideologické žvásty, podobně jako anarchistické pamflety, jejichž šířením – ve stadiu přípravy – se měli obvinění provinit. Vše, co učinili, je arci pokryto svobodu slova, protože jakkoli nelze souhlasit s Borlovými akcemi proti restauraci Řízkárna nebo proti policejním automobilům, rozšiřování politických textů je esenciální svobodou, respekt k níž odlišuje liberálně demokratickou společnost od despocie.

Není nám známo, jaké důkazy se podařilo shromáždit proti Lukáši Borlovi, arci bylo by zcela ve stylu Národní centrály proti organisovanému zločinu (dříve ÚOOZ), kdyby jeho vina nebyla prokázána, zato by byli odsouzeni ti, kteří rozšiřovali jím koncipovaná prohlášení.

Aktualisováno.
Obviněný proti usnesení podal prostřednictvím svého obhájce stížnost.

pátek 9. června 2017

Tak jsme čapli zlodějíčka

Dlouho jsme nemohli přijít na to, co nám rozhodnutí Nejvyššího soudu o procesní použitelnosti odposlechů v kause Davida Ratha připomíná; už arci víme:


Výroky obviněného přirovnávající průběh řízení k politickým procesům 50. let jsou spíš kontraproduktivní, faktem ovšem je, že rozhodnutí se zařadí mezi ty nikoli nečetné výkony české justice, kde nad právem dostal přednost politický zájem: jmenujme, pars pro toto, hanebné stanovisko Ústavního soudu o majetku Františka Oldřicha knížete Kinského.

Soudci Nejvyššího soudu jsou z velké části bývalí komunisté, tedy lidé s narušenou morální integritou; nemá smysl vyčítat celoživotnímu ničemovi, že se chová jako ničema, taková je jeho přirozenost.

Nejfrapantnějším porušením práva v tomto případě je ignorance judikatury Ústavního soudu, která zakázala Nejvyššímu soudu rozhodovat v neprospěch obviněného jinak než akademickým výrokem; toto omezení bylo následně vyjádřeno i v trestním řádu, který v § 269 odst. 2 výslovně stanoví, že kasační účinky má rozhodnutí o SPZ toliko za situace, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. To odpovídá důležité zásadě rovnosti zbraní, která vyžaduje, že každý opravný prostředek musí být přístupný za rovných podmínek obžalobě i obhajobě.

Výrok o použitelnosti nezákonně pořízených odposlechů rozhodně akademický není, a nebude-li mít Vrchní soud v Praze odvahu Nejvyššímu soudu se vzepřít a jeho právním názorem se s odvoláním na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu neřídit, je výsledek trestního stíhání dán. Pučmeloud to má spočítané a my, šťastné obyvatelstvo, bychom měli velebit moudrost Nejvyššího soudu a radostně si o tom zazpívat.

Aktualisováno.
Vidíme, že to samé jako my napsal Pavol Holländer.

středa 7. června 2017

Nahrávat jednání soudu se zakazuje

Domnívali jste se, že dává-li vám § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích právo nahrát si jednání soudu, nemůže vám ho soudce jen tak odebrat? V tom případě doporučuji přečíst si usnesení senátu soudkyně Městského soudu v Praze soudružky Moniky Křikavové, které vás okamžite přesvědčí o opaku: český soudce smí, cokoli si zamane.

Jak zjistíme na našem systému, jde o hlavní líčení v trestní věci, kde je jedním z obžalovaných Antonín Michal, syn Martina Michala, manžela národního pokladu – a je tedy jasné, že takové jednání soudu si Jan Šinágl nemohl nechat ujít. A stejně tak je jasné, že si nenechal líbit drzost komunistické soudkyně Křikavové a proti usnesení podává ústavní stížnost.

pondělí 5. června 2017

Nerek chomutovský

Jak máme ještě v čerstvé paměti, přibližně v době, kdy preference kdysi nejsilnější politické strany započaly sestup k nule rychlostí, lineárně stoupající v čase (ano, právě tak, jako padá k zemi těleso ve vakuu…), vyjevil vzdělaný ministr vnitra za onu stranu Milan Chovanec plán zakotvit ústavní právo bránit se terorismu se zbraní v ruce.

Že je nerozumné brát takové proklamace politiků za bernou minci, poznává nyní ve vazební věznici 37letý muž, jenž na onom temném místě dlí poté, co odvrátil teroristický útok v Chomutově, a nedočkal se mediální proslulosti – tedy přinejmenším nikoli v kýžené, oslavné formě. Důvodem je, že domnělý islámský terorista nebyl tak úplně islámský terorista, ale na moll opilý Rom.

Staré Havlíčkovo dictum o moudrosti nechození s pány na led se opět ukázalo přesným: ministr si udělal laciné P.R. a hloupý český Honza si to teď za něj odsedí.

Případ arci potvrzuje i správnost našeho zdrženlivého názoru ohledně blahodárnosti práva držet zbraň. Mít ji reálně zvyšuje osobní bezpečnost majitele; podle jiného, tentokrát amerického úsloví, better to be judged by twelve than carried by six. Na druhé straně zbraň představuje pokušení, a protože lidská mysl se v kritické situaci nechová vždy racionálně, může se stát, že i naprosto klidný, vyrovnaný člověk se ve zlomku sekundy zachová jako šílenec. Nemít zbraň nás nutí chovat se primárně defensivně, a ve většině případů je takové řešení správné i v případě, že ji máme. V menšině případů tomu tak není, a tehdy se můžeme skutečně stát zákona dbalou, neozbrojenou mrtvolou.

Chomutovský incident bude užitečný i judikatorně, protože se zřejmě poprvé bude před soudem posuzovat důvodnost obhajoby veřejně vytvářeným pocitem ohrožení a správnosti na toto ohrožení reagovat případně i neadekvátně.

pátek 2. června 2017

Svoboda kouřit aneb Klub Na růžku

LIBERTAS Smoke'n'Taste Club (LSTC) se nazývá neregistrované sdružení, jako kontakt uvádějící adresu v Olomouci, jež svým členům a partnerům nabízí možnost obejít protikuřácký zákon tak, že namísto restaurace bude provozován soukromý klub, v jehož prostorách bude možné kouřit.

Libertariánské snahy vymanit podnikání a vůbec soukromé aktivity ze státní regulace jsou leitmotivem posledních let, vzpomeňme jen několik příkladů: Bitcoin, Airbnb, Uber, anebo, na o něco vyšší úrovni, Liberland. Jde arci jen o další z utopií, o nic méně ideologickou než utopie socialistické, jimž se tyto projekty pokoušejí čelit. Víru, že bez státu nám bude líp, pokládáme za nebezpečnou hloupost, a její produkty nejvýš za dočasně užitečný nástroj k dosažení lepší regulace tam, kde je nadměrná a/nebo dysfunkční, tak jako v taxislužbě.

Protože jsme arci na blogu právnickém, podívejme se na LSTC optikou platného práva.

Představme si, for the sake of argument, že se nápad ujme a všichni kuřáci v zemi – a také nekuřáci, jimž nic jiného nezbude – se stanou členy této organisace a předtím, než budou v kterékoli členské restauraci obslouženi, resp. vůbec do provozovny vpuštěni, budou mít povinnost prokázat se obsluze členskou průkazkou.

S tím zatím není problém, ten však nastane, když si host – tedy vlastně jen člen využívající svého práva na klubovou činnost – objedná pivo. Má-li být obsloužen, stává se klubovna provozovnou stravovacích služeb ve smyslu ustanovení § 2 písm. i) protikuřáckého zákona, protože je to prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně; co rozumět potravinářským podnikem, řeší zákon v poznámce pod čarou odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle něhož je to veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fasí výroby, zpracování a distribuce potravin. Stravovací služby jsou, podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, definovány jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů provozovatelem potravinářského podniku za účelem jejich podávání v rámci živnosti hostinská činnost, ve školní jídelně, mense, v dětské skupině, při stravování osob vykonávajících vojenskou činnou službu, fysických osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské léčebně rehabilitační péče, při stravování zaměstnanců, poskytování občerstvení a za účelem podávání pokrmů jako součásti ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu. A protože hospodský (majitel klubu) je bezesporu podnikatelem a přinesení půllitru s pivem distribucí potravin v rámci hostinské činnosti, případně poskytování občerstvení, je i klub podnikem a jeho prostory, kde se pivo konsumuje, podléhají zákazu kouření.

Tudy proto cesta nepovede.

Aktualisováno.

čtvrtek 1. června 2017

BMW

Náramnou ostudu utrpěla Policie České republiky, jejíž řidič naboural sportovní, pro plnění policejních úkolů absolutně zbytečné, BMW řady i8. Že onen utrpěl srdeční kolaps, je věrohodné, zejména pokud si uvědomil, co provedl a zejména že měl ve voze osobu, která tam neměla co dělat, protokoláře presidentské kanceláře. Že to bylo nikoli před nehodou, ale velmi pravděpodobně až po ní, je nasnadě. Zda v době havárky řídil skutečně on nebo řečená nepovolaná osoba, nebylo prozatím veřejnosti spolehlivě intimováno, a není to ani zásadně významné.

Právně nás případ zajímá zejména kvůli vlně charakteristického policejního zatloukání, které nehodu provází. Po aplikaci Occamovy břitvy se věci jeví tak, že kdosi ze společnosti BMW, věda, že čeští policisté se vyznačují nevysokým sebevědomím, jež se dá snadno dopumpovat možností řídit silný automobil, z čehož by následně mohla resultovat pro onu společnost lukrativní zakázka, nabídl policii luxusní supersport, a tento se po dodání stal jakýmsi kolektivním statusovým symbolem: kdo u policie něco znamenal, směl se povozit, případně si auto zařídit.

Nyní je automobil – zřejmě neopravitelně – poškozen a policii zbyla, kromě, jak předpokládáme, serie působivých selfíček s bavorákem a shora zmíněné galaktické ostudy, nepříjemná povinnost viníka nebo viníky uchránit před spravedlností a vše co nejlépe zakamuflovat.

Bedlivě sledujme, zda se jí to podaří; pokud ne, bude to pro tuto zemi docela dobrá zpráva.