DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 31. května 2017

Konečně nepodezřelý

Aktivista V. M. alias Tomáš Zelený je na tomto blogu znám především z kausy ušatý traktorista, kde se policie po zrušení usnesení o uložení pořádkové pokuty za urážku Šlachtových uší do dalších větších akcí nepustila, následně aktivistovi vrátila zadržovaný počítač a nyní mu oficiálně sdělila, že – po dvou letech a jednom měsíci od provedení domovní prohlídky – není podezřelý.

To by mělo znamenat, že by mu mělo být doplaceno i svědečné, i když předpokládáme, že tuto poslední baštu bude Národní centrála proti organisovanému zločinu spolu se spřáteleným dozorovým státním zástupcem Václavem Richterem z OSZ v Mostě ještě nějakou dobu hájit, patrně tvrzením, že kdo je podezřelý v okamžiku, kdy je předvoláván, ztrácí právo na náhradu výdajů spojených s výpovědí trvale, i kdyby se – čirou náhodou – podezření nepotvrdilo. To vítáme: rozhodně je to látka na další kvalitní ústavní stížnost.

úterý 30. května 2017

Bodies

O putovní výstavě těl Bodies jsem kdysi slyšel, pak jsem fragmenty z její pražské instance viděl v bondovce Casino Royale, a nyní se dozvídám, že starosta sedmé pražské části Jan Čižinský hodlá exponáty pohřbít.

Nedomníváme se, že je to právně udržitelný postup, nicméně překazit výstavu zákon o pohřebnictví přesto umožňuje. Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona je zakázáno vystavovat lidské pozůstatky před pohřbením, s výjimkou nekonservovaného mrtvého lidského těla, které může být vystaveno v otevřené rakvi do 1 týdne od úmrtí, a s výjimkou konservovaného mrtvého lidského těla, které může být vystaveno v otevřené rakvi i po uplynutí 1 týdne od úmrtí, a podle písm. h) se nesmí zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti.

Konání výstavy je tudíž přestupkem, za který lze udělit pokutu do 20, resp. 50 tisíc korun, avšak, co je podstatné, Čižinský může poslat na výstavu městskou policii, která je oprávněna mrtvoly zabavit (§ 17 odst. 1 zákona o obecní policii), a v řízení o přestupku může – a mělo by – být vysloveno jejich propadnutí.

Nečekáme to: spíše, jak je u politiků zvykem, se o věci bude toliko ohnivě mediálně žvanit a skutek tradičně uteče.

Zpětná legitimace

Na okraj projednávání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha, které se tento týden koná u Nejvyššího soudu, jen drobnou poznámku.

Všiml jsem si, že mnozí, včetně osob z justice, používají argument zpětné legitimace. Zjednodušeně, tím, že odposlechy zachytily trestnou činnost, byly nařízeny důvodně.

Vezměmě příklad z ulice: Chlape, vy se mi nějak nezdáte, půjdete se mnou, pravila ruka zákona. Na policejní stanici se u podezřelého našla marihuana v množství větším než malém. Narkoman jde do tepláků, bdělý policista dostane odměnu. Zadržení sice nebylo podle zákona, ale bylo zpětně legitimisováno tím, co se zjistilo.

Chceme mít policii, jíž svědčí podobná pravomoc? Jsme-li slušní, nemáme se přece čeho bát, kdybychom se náhodou nezdáli příslušníkovi my, jistě by nás záhy propustili, třeba i s omluvou (to arci není pravděpodobné, policie se drbanům zásadně neomlouvá).

Já to rozhodně nechci, protože si uvědomuji, že princip zpětné legitimace protiprávního postupu veřejné moci znamená konec právního státu a nastolení diktatury, v níž smí tato moc zasahovat do našich práv preventivně a k odůvodnění postačí konstatovat, že invasivní úkon byl oprávněný, protože se ukázal důvodným.

neděle 28. května 2017

Poskytování informací podle NSS aneb Maškarní průvod

Babičko, herci jdou! volá dívka Valerie ve slavném Jirešově filmu. Podobný průvod kejklířů nám připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Městským soudem v Praze, který, vyhověv pokynu Nejvyššího správního soudu, oslovil 52 osob zúčastněných na řízení, jejichž odměny za r. 2015 mají být žadateli, spolku Sodales Solonis z. s. Jana Šinágla, zprostředkovány.

Sir Humphrey Appleby by musel být na své následovníky hrdý: ze 27 vyjádření k žalobě, která tito soudu poslali, jsme ku potěše publika anonymisovali a vystavili vzorek osmi kusů: [Grégr], [Hronza], [Macák], [Májíček], [Očko], [Petera], [Pospíšil], [Sluková]; ostatní se nesou v podobném duchu, někdy jsou dokonce zcela shodné. Takto vypadá pro ilustraci jedna z replik, jimiž žalobce na vyjádření reaguje.

Míra úžasu, již úředníci projevili nad představou, že by jejich platy a odměny mohly být veřejně známé, je vskutku nesmírná (zde v podání Sira Humphreyho). Stalo-li by se to, dozvídáme se z dokumentů, zhroutila by se nebeská klenba a zahubila vše živé, žadatele o informace v to včítaje, nemluvě o důsledcích dalších: rodinný život úředníků by se ocitl v troskách, tito, opuštěni manželkami i milenkami, by se navíc museli odstěhovat, protože, jak píše jedna z úřednic, osobní střety na pracovišti nebo v soukromí (včetně například sousedů, známých atd.) vyvolané prozrazením výše příjmů nejsou žádnou výjimkou.

Z čistě praktického hlediska, protože každá replika má v průměru sedm stran, soud nyní bude muset všechny repliky vytisknout tak, aby je mohly dostat všechny zúčastněné osoby, což si vyžádá nějakých 5103 stran, a rozeslat jim je. Načež přijdou dupliky a případné další reakce, a než se sejde rok s rokem, nebo spíše desetiletí s desetiletím, informace poskytnuty nebudou. A tak to má v příkladné africké zemi být – to vše díky jednomu bizarnímu nápadu soudců Nejvyššího správního soudu, kteří dali úřednictvu vítanou příležitost, jak svoje příjmy dál utajovat.

pátek 26. května 2017

Nediskriminace

Pobavila nás odpověď veřejné ochránkyně (velmi pečlivě selektovaných a rozhodně jen něčích) práv Anny Šabatové advokátce Kláře Samkové ohledně genderově-diskriminační praxe České advokátní komory. Ač i neozbrojené oko vidí na webu této, že v orgánech jsou ženy zastoupeny zcela disproporčně, a oko ozbrojené kalkulačkou si spočítá, že v představenstvu je žen 18 %, v kontrolní radě 14 %, v kárné komisi 27 % a v odvolací stolici téže 10 %, pro ochránkyni k diskriminaci nedochází. Hodnocena tedy nebyla tato, nýbrž ona: rozuměj nikoli stížnost, nýbrž osoba stěžovatelky, a tato byla z důvodu oné, jež shledána stěžovatelkou nehodnou, zamítnuta.

Nezbývá než si povzdechnout, že veřejná funkce obsazená někým tak totálně, blyštivě nekompetentním a ve svém rozhodování v nejhorším slova smyslu stranickým, to je jev raritní i této, kvalitní veřejnou správou tedy věru nikoli slynoucí zemi.

A propos, již dlouho se domníváme, že ČAK by měla být zrušena a nahrazena pluralitním systémem státem registrovaných nezávislých komor, které by si konkurovaly. Není to přístup mezinárodně obvyklý, leč zřejmě jediná cesta, jak advokacii z neuvěřitelného marasmu, kam ji vedení stávající Komory dostalo, postupně vymanit.

Systém, který je zaměřen na utužování diktatury vedoucí kliky a trestání advokátů, kteří proti ní vystupují (Petr Kočí, Václav Láska), přičemž přímá volba kamerálních orgánů na sněmu, kam se všichni oprávnění volitelé nemohou dostavit ani fysicky, místo demokratické volby delegáty územních organisací, jež by přinesla skutečně representativní kreaci vedoucích představitelů, je ostudný v míře, která nemá jinde obdoby.

Podobně, je-li členem odvolací kárné komise sám etalon neethické advokacie Tomáš Sokol, jenž svou živnost založil na dvojjedinosti advokáta a rozhodce (sám si – formulářově – zažaluji, sám si přiznám), není nutné zabývat se pestrými životopisy dalších komorních výtečníků podrobněji.

středa 24. května 2017

Čím víc proužků, tím víc Kajínek

S mírným odstupem se jeví, že jediný, kdo pochopil propuštění vězně Jiřího Kajínka v patřičných proporcích a všech právně relevantních souvislostech, byla společnost Adidas, jež jej pro tento účel vybavila oděvem onu propagujícím. Škoda; kdyby Adidas následovali jiní, mohl Kajínek vystoupit z vězeňské fortny pokrytý logy nejrůznějších komerčních subjektů podobně jako cyklista na Giru, a před prvními dojatými slovy na svobodě se mohl podmíněně omilostněný osvěžit douškem některé stáčené kohoutkové vody s vyváženým poměrem minerálů.

Kterýmžto mírně znevažujícím úvodem chceme naznačit, že rozhodnutí o udělení milosti ani neschvalujeme, ani proti němu neprotestujeme, je nám víceméně lhostejné: pokud Kajínek vraždil, není proč, zbytek trestu mu promíjet, protože humanitární důvody u něho dány zkrátka nejsou – jedinými důvody jsou právě a jen ty mediální. Pokud naopak byl odsouzen nespravedlivě, měli by do jeho čerstvě uprázdněné cely putovat jiní, kteří mu ono příkoří způsobili.

Zbývá otázka, proč se tolik obyvatel této země s Kajínkem a jeho jímavým příběhem identifikuje a bez znalosti jediné stránky z jeho trestního spisu je přesvědčeno o jeho nevině. Kajínek jistě není první odsouzenec, jenž byl na výslovné přání davu propuštěn, vzpomeňme Barabáše (eventuálně, v apokryfním podání, Rogera), přičemž romantické okouzlení smrt očekávajím provinilcem je předmětem uměleckého ztvárnění v nespočtu případů, od Puškina a Máchy po Jaromíra Nohavicu.

Ale na druhé straně to není ani první případ, kdy byla milost udělena z důvodu pochybností o vině: pravomocně odsouzený vrah Anežky Hrůzové a Marie Klímové Leopold Hilsner byl omilostněn hned dvakrát, poprvé mu byl trest smrti přeměněn na doživotí a podruhé byl propuštěn poté, co strávil v žaláři 18 let.

Tedy nic nového pod sluncem, nový je, jak předesláno, pouze mediální a komerční potenciál, který se v nové době prozíravým podnikatelům skýtá: právně tu není k řešení nic.

pondělí 22. května 2017

Law in action

Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!

středa 17. května 2017

Causerie z pražských ulic

Autobus MHD v neznámém českém velkoměstě, moderní, poloprázdný, přesný, jak v onom velkoměstě bývá – naštěstí – v posledních letech zvykem. Na zastávce před autobus vjede policejní auto s rozsvícenými majáky, vystoupí dva suverénní, namachrovaní policisté v uniformě a jdou ke středním dveřím. Mladík s potetovanýma rukama už ví, a tak se nebrání: vystoupí a předá policistům batoh, který tito začnou prohledávat. Autobus odjíždí.

O několik zastávek dál se scena opakuje. Tentokrát jsou policisté mnohem méně suverénní, spíše schlíplí, a dotazují se cestujících, zda s mladíkem nejela ještě jakási žena, a zda jí onen čistě náhodou něco nepředával. Ano, jela, a vystoupila o zastávku dál. Předtím si s mladíkem vyměnila několik slov ohledně policejního auta, kterého si povšimli za autobusem. Jestli od něj něco převzala, nikdo neví, nebo pokud ví, nepoví.

Inu, Policie České republiky, profíci; jen vystřihnout a nalepit do učebnice s výkladem, jak zadržení pachatele prchajícího s lupem vypadat nemá.

úterý 16. května 2017

Výročí

Právě před pěti lety proběhla Akce Rath anebo Sedmička (v českých) v krabici, jež se stala v českém právu i politice důležitým, historickým mezníkem, počátkem nového pojetí trestního práva – a dodejme, jeho zneužívání pro politické účely. Připomeňme si napřed, co jsme tehdy psali.

Fakt, že ani po pěti letech není řízení skončeno, není dobrým vysvědčením pro trestní orgány: nikdo z obviněných se nezdržuje v cizině, neskrývá se, se soudem všichni vzorně spolupracují, jenže se – a to je ten problém – hájí. S tím systém nepočítá, aby mohla postkomunistická trestní mašinerie fungovat, musí být funkce obhájce upozaděna a práva obviněných omezena na minimum – jak si představuje kupř. Jan Lata, jedna z nových hvězd bradáčovské éry.

Rathovská anabase se stala symbolem neefektivity státu při boji ze zločinem, což přehlédnout by dokázal jen slepý. Klíčovou otázkou je, co s tím, přičemž lze očekávat, že čím radikálnější řešení, tím populárnější. Politici jistě budou, nejen v předvolební době, dotazováni, jak by chtěli změnit justici, aby se Rathův nekonečný příběh nemohl opakovat, a čím radikálnější odpověď a čím vyšší rotační rychlost zatočení s nimi, tím pro politika moudro vyslovivšího lépe.

A co by pomohlo ve skutečnosti? V první řadě porotní soudnictví. Porotní soudy jsou rychlé a nelze je ovlivnit tak snadno jako soudce profesionální. Za druhé přísná měřítka pro posuzování přípustnosti důkazů, tak aby trestní orgány ani nezkoušely triky se spřáteleným soudcem, který má náhodou toho dne službu. Za třetí širší možnost dohody o vině a trestu. Tím by se soudům odlehčilo a mohly by rozhodovat nikoli za několik let, ale do půl roku.

Nic z toho ale jako reálné nevidíme: jestli Rathův případ něco přinese, bude to velmi pravděpodobně jen omezení práva na obhajobu, jak za to státní zástupci již nyní vehementně lobbují.

sobota 13. května 2017

Čtenost blogu

Stejně jako vloni, i letos zveřejňujeme základní statistické údaje o čtenosti tohoto blogu:


Přestože mám subjektivně pocit, že píšu stále hůř, a minimálně poslední rok nesnesitelně špatně, čtenost stoupá; otázkou je, zda jsou tyto dvě skutečnosti v rozporu.

pátek 12. května 2017

Gag order po česku

Do dalších odvážných právních experimentů se pustilo pražské vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové, které se pokusilo nařídit Economii, aby stáhla článek Luďka Mádla o detailech korupčně-milostné affairy Pelta-Kratochvílová. Článek zůstal v archivu HN (i my ho pro jistotu máme archivován), tedy účinnost zákazu je nulová (či spíše záporná, protože informace tak byly velmi účinně propagovány), ale čistě po právní stránce jde o závažný precedens, jelikož státní zastupitelství se pokusilo zasáhnout z posice censora do práva veřejných sdělovacích prostředků na šíření informací nad rámec toho, co stanoví trestní řád v nechvalně proslulých náhubkových ustanoveních §§ 8b–8c.

Prostředkem, jak vynucovat součinnost osob stojících mimo trestní řízení, je institut pořádkové pokuty podle § 66 TrŘ. S ním máme čerstvou zkušenost z kausy ušatý traktorista, tady jde arci o poněkud jinou situaci. V daném případě se nabízejí dvě možnosti, jak vydavatelství k něčemu takovému jako stažení textu nutit: prohlásit, že zveřejněním článku došlo k rušení trestního řízení – což je právně-experimentální přístup non plus ultra – anebo že redakce neuposlechla výzvy podle tohoto zákona: tam je ovšem VSZ na velice tenkém ledě, protože trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by dozorujícímu státnímu zástupci podobnou výzvu vydat umožňovalo.

Princip enumerativnosti veřejnoprávních pretensí vylučuje vykládat zákon extensivně, a tak tipujeme, že pokud Economia, až nechá věc posoudit právníky, článek na svůj web vrátí, její šance uspět v souboji o pořádkovou pokutu u soudu jsou více než slušné. Jde jen o to, nebát se a postavit se zvůli veřejné moci dřív, než bude pozdě, neboť je známo, jednou dobyté území svévole státní orgány nikdy dobrovolně neopouštějí.

Aktualisováno.
Výzva.

Aktualisováno.
Článek na Aktuálně, který byl proti versi v archivu podrobnější, byl v pondělí opět zpřístupněn. Archivní versi publikujeme i my. Šikanosni výzvě nevyhověla ani další media, mj. Český rozhlas.

Aktualisováno.
Publikujeme usnesení Vrchního soudu v Praze, na které VSZ odkazuje. Hloubavější se mohou začíst do rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso v. Portugalsko a pokusit se pochopit, proč ho vrchní soud používá na podporu svých tvrzení, když z jeho obsahu je zjevné, že se v něm praví úplný opak toho, co se soud snaží argumentačně podložit.

Jak logicky označovat právní předpisy aneb BývOZ, NOZ a druhové jejich

Léta letoucí, roky rokoucí upozorňuji, že jest nesmyslem nikoli kvadraturním, ale přímo exponenciálním používat ve zkratkách označujících právní předpisy písmenu N, míníc, že jde o předpis nový. Zákony odcházejí a přicházejí, avšak texty o nich pojednávající přetrvávají, a kdo bude v takovém roce 2050 hledat, který občanský zákoník byl v r. 2017 nový a který starý? Korunu této temporální zkratkitidě nasadily Zuzana Gajdošová a Eliška Gorčicová, použivše ve svém textu o hlukových imisích pro zrušený občanský zákoník zkratku BývOZ.

Jistě, technicky vzato můžeme jako referenci použít cokoli, bude-li to v textu jednoznačné, příkladmo YUP88 nebo Beruška, ale smysl mají jen takové zkratky, ze kterých bude význam snadno patrný.

Nikdy jsem proto např. nepřijal nejednoznačné zkratky OZ pro občanský a ObZ pro obchodní zákoník, ale vždy pečlivě vypisoval ObčZ a ObchZ, a pokud by mohlo dojít k záměně dvou předpisů, aniž to mohlo být jednoduše reflektováno zkratkou, využíval jsem sufix za lomítkem: ObčZ/1964 nebo TrZ/1961.

Táži se: je nabytí právnické vzdělání skutečně vždy a nevratně spojeno s komplexem kognitivních dysfunkcí lidského mozku, anebo je to prostě tak, že komu to logicky nemyslí, jde na práva?

čtvrtek 11. května 2017

Dnes opět něco o těch plodech

Celé čtyři jednací dny si vyhradil Nejvyšší soud na projednání stížnosti pro porušení zákona, kterou v neprospěch obviněného Davida Ratha a jeho kompliců podal ministr spravedlnosti. Jak správně argumentuje Zdeněk Koudelka, Nejvyšší soud by vůbec neměl SPZ projednávat, dokud neskončí řízení před nižšími soudy, protože jinak porušuje Rathovo ústavní právo na rovnost zbraní: stát má k disposici opravný prostředek, jímž obviněný nedisponuje, a jak bylo dávno judikováno, nelze proto o SPZ v neprospěch obviněného rozhodnout jinak než akademickým výrokem, jenž bude toliko precedenční, pro futuro. Protože trestní řízení běží a jeho pravomocné skončení není v dohledu, byl by případný výrok v Rathův neprospěch všechno jiné, než akademický.

Jádrem sporu je otázka, zda jsou použitelné odposlechy a další důkazy získané na základě copy-pastovaných příkazů, bez skutečného přezkoumání důvodnosti návrhu; rovněž se předpokládá, že se NS vyjádří k principu plodů z otráveného stromu.

Nečekáme nic dobrého: odposlechy budou zpoužitelněny ohledem na veřejný zájem (resp. společenskou objednávku), a ovoce z otráveného stromu odkázáno do prostředí jiné, pokleslé americké právní kultury. V této zemi platí bohužel doposud právo bolševické, kam podobné finesy nepatří. Pracující lid to tak chce.

Proč je zákaz používání důkazů, ke kterým se orgány činné v trestním řízení dostaly nezákonným způsobem, tedy oněch plodů z otráveného stromu, nepřípustné nejen v dekadentní Americe, vysvětlíme na jednoduchém, i soudcům Nejvyššího soudu snad pochopitelném příkladu.

Řekněme, že byli dva lupiči, Pat a Mat, kteří se rozhodli vyloupit banku. Věrni své pověsti, měli smůlu a při činu je dopadla hlídka policie. Patovi se podařilo uprchnout, Mat takové štěstí neměl, ale protože veškeré nářadí i lup měl u sebe Pat, nebyl proti Matovi jediný důkaz. Policie tedy přistoupila k osvědčené methodě a Mata bitím přinutila prozradit Patovu totožnost i místo pobytu. Tam byly zajištěny kompromitující důkazy a pod tíhou tvrzení, že Mat se přiznal – což byla pravda – se ke všemu doznal i Pat.

Pokud uplatníme řečenou doktrinu, nebude u soudu použitelný jeden jediný důkaz a oba výtečníky bude nutno zprostit obžaloby: výpověď získaná bitím je nepoužitelná a bez ní by policie Pata nevypátrala a neměla nic.

Bez ní, což je vlhký sen každého OČTŘ, je ovšem situace jiná: Matova výpověď se použít nedá, avšak není nezákonný ani příkaz k domovní prohlídce u Pata, ani jeho výpověď, a tak oba obvinění poputují na mnoho let za mříže. Že by se policie bez nakládačky Matovi k žádným důkazům nedostala, nehraje roli, to se vyřeší nejvýš kázeňským napomenutím. Porušení zákona – zbití podezřelého – se proto policii vyplatilo.

Opravdu, milí mí čtenáři, chcete, aby v České republice fungovalo právo popsaným způsobem?

Igor Ševcov je nevinen

Jak dopadl horlivý strážmistr četnictva v Putimi Flanderka po nezdařené akci s odhalením ruského agenta, vydávajícího se za jistého Josefa Švejka, klasik neuvádí; je nám tedy než se dohadovat, zda onen byl i se svým pendrekem poslán do Užhorodu, Jasiny, případně jiné, ještě odlehlejší lokality tehdejší monarchie, jež v tomto směru skýtala pohříchu více možností než územně se redukující státy vzniklé na jejích troskách. Jak dopadnou trestní orgáni, kteří úředně pojednali případ Igora Ševcova, jehož vina se z bezmála hrdelního zločinu útoku na dům ministra obrany a útěku po rozhodnutí Nejvyššího soudu zúžila na pouhý potenciální přestupek, lze presumovat s vysokou mírou pravděpodobnosti: povýšeni nebudou.

V usnesení Nejvyššího soudu, jež dává ohledně pomoci pachateli formou natáčení jeho skutku na kameru plně za pravdu našemu předchozímu právnímu posouzení věci, dovolujeme si upozornit na skvostný výklad státní zástupkyně v § 11, kde tato nemá o vině dovolatele pochybnosti ani v míře odpovídající posledním zbytkům zdravého rozumu.

Na Osla měsíce, jímž jsme předchozí právní výkony soudů ocenili, tak dal své razítko i Nejvyšší soud. Jen tak dál, soudruzi soudci!

středa 10. května 2017

Hlavní líčení s ABB se nekoná

Hlavní líčení v procesu s Adamem B. Bartošem bylo odloženo z 18. května na 20. července; škoda, mohl to být vrchol jarní saisony politických procesů.

úterý 9. května 2017

Nedáme! Ne a ne a ne!

Najdou-li se mezi mými milými čtenáři tací, kteří si mysleli, že ministerstvo spravedlnosti poskytne Lucii Šlégrové aspoň část z požadované částky náhrady za nedůvodné trestní stíhání dobrovolně, měli by se nad svou naivitou vážně zamyslet.

Nikoli: obviněná nemá nárok ani na korunu. Vymyslet, proč, to ovšem bylo nesnadné. Nakonec ministerstvo přišlo s nápadem, že obžalovaná měla podat proti usnesení o zastavení promlčeného trestního stíhání ve svůj neprospěch stížnost a měla se domáhat jeho pokračování. Že něco takového nejde? Že taková stížnost je přímo ze zákona nepřípustná? Nevadí! Důvod máme, státní prostředky jsme (dočasně) ušetřili a ty, občane, si nějaký ten rok počkej na rozsudek soudu – proti kterému, přirozeně, jak je naším zvykem, podáme odvolání.

Jak říkám, jsou měsíce, kdy jeden Osel nestačí.

Bude oddlužovací novely škoda?

Pod věcně naprosto nesouvisejícím článkem o informačním právu proběhla rozsáhlá debata týkající se oddlužovací novely a problematiky oddlužení obecně.

Jak avisováno na České justici, hrozí, že oddlužovací novela stane jedním ze zákonů, které v důsledku roztržky ve vládní koalici parlamentem neprojdou. Pro ty z čtenářů, kteří diskuse – z dobrých důvodů – nečtou, dovolíme si k thematu se stručně vrátit a vysvětlit, proč se domníváme, že to rozhodně nebude žádná škoda.

Mnozí mají za to, v souladu s oficiálně presentovanou versí, že oddlužení je pomocí pro ty dlužníky, kteří se dostali do tzv. dluhové pasti a mají tolik dluhů, že by je, rebus sic stantibus, do konce života nesplatili.

I takoví se v armádě českého dlužnictva najdou, není to arci většinová situace. Oddlužení je totiž primárně prostředkem pomoci věřitelům, jak dostat další prostředky z dlužníka, který se dokázal, pod tlakem vícenásobných exekucí, zařídit tak, aby žádný jeho majetek ani příjem nebyl postižitelný: pracuje načerno, veškeré své věci větší hodnoty převedl na blízké osoby a je, jak prostý lid pravívá, za vodou a vysmátý. Zákon ovšem obsahuje kličku, která umožňuje dlužníkům svým povinnostem se vyhnout.

Oddlužení de lege lata předpokládá, že dlužník bude řádně pracovat a z jeho příjmu bude po dobu pěti let strháváno tolik, o kolik by přišel v exekuci na privilegované pohledávky (např. dlužné výživné), a pokud tato suma dosáhně aspoň 30 % všech dluhů, ty se po těchto pěti letech smažou. Zákon ale předpokládá ještě druhou možnost, splátky z renty, kterou dlužník pobírá. Právě tato alternativa se stala pro dlužníky lákavou: pracují dál načerno, a na základě fiktivní smlouvy s některým z příbuzných dostávají rentu, shodou okolností tak vysokou, aby pokryla 30 % dluhů.

Je to podvod, ovšem podotkněmež, že ospravedlnitelný: původní v exekuci vymáhané dluhy bývají jen zřídka právně čisté: pravidelně jde o pohledávky z lichevních smluv, částky přiznané podvodnými rozhodci na základě flagrantně neplatné rozhodčí doložky, exekuční tituly vydané v řízení, kde byl dlužník, často s notným přispěním věřitele, zastoupen opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu, různé podivné rozsudky pro uznání, rozhodnutí vydaná na základě aplikace fikce náhradního doručení atp. Dluh bývá také pravidelně obohacen o úhrady různým parasitům, rozhodcům, advokátům a exekutorům, kteří k němu navěšují svá příslušenství jako ozdoby na vánoční stromek, aniž by dlužník měl reálnou možnost proti naprosto neadekvátní výši takových plateb brojit.

Pokud stát uznal pohledávku podvodem, je něco nečestného na tom, zbavit se dalším podvodem s fiktivní rentou aspoň 70 % z ní?

V oddlužení sice přistupuje další parasit, insolvenční správce, který za triviální administrativní úkony inkasuje desetitisícové odměny, ale výsledek bývá pro dlužníka v součtu akceptovatelný: tedy toho dlužníka, který operuje s rentou, rozhodně nikoli takového, který si skutečně nechá ze svých příjmů insolvenčním správcem strhnout tolik, že mu zbude méně, než kolik potřebuje k holému přežití.

Novela prodlužující splátky na sedm let s tím, že dlužník nemusí splatit ani 30 % svých závazků, by nastolila i do oddlužovací praxe to, co známe z exekucí: jak víme, exekutor se stará o to, aby vymohl svou odměnu, oprávněný dostane, pokud vůbec něco, drobty se stolu. Nyní by na jeho místo nastoupil insolvenční správce, který by dohlížel na to, aby dlužník řádně splácel jeho odměnu, a věřitelé by ostrouhali.

Proto rozhodně nebude škoda, když parlament tuto novelu nestihne přijmout: není fairová a situaci na trhu podvodných dluhů, exekucí a insolvencí by jen zhoršila.

neděle 7. května 2017

Závadový diskurs v Brně

Lucie Myslíková je mediální hvězda, naštěstí toliko krátkodobá. Jde o děvče, které je zachyceno, ano oděno ve skautský kroj diskutuje s názorovým odpůrcem na prvomájové demonstraci v Brně. Fotografie je známá, slavná, a takovou nepochybně zůstane, a to i přes to, že na jiné fotografii, již uvádíme pro ilustraci v plné velikosti i ve výřezu, jsou vidět její ponožky, jež se, opět arci než nakrátko, staly slavnějšími než jejich nositelka.

Symbol na nich, Good Night White Pride, doprovázený násilným piktogramem, má totiž protipól, s nápisem Good Night Left Side, a za jeho veřejné vystavování byl jeho nositel Okresním soudem v Sokolově pravomocně odsouzen; šlo o poněkud netypickou situaci, protože ještě než stačila skončit dovolací lhůta, trest byl v důsledku Klausovy amnestie prominut a odsouzení zahlazeno, tudíž nemělo smyslu podávat dovolání.

Zůstává ovšem otázka, co by se stalo, kdyby někdo vzal tehdejší sokolovský rozsudek a poslal ho v příloze trestního oznámení, jež by na skautku Lucii podal. Možná by se dozvěděl, že ony dva symboly nelze porovnávat, neboť ten Luciin zachycuje násilí neškodné, ba ušlechtilé, ale také by se mohlo stát, že by policie dívku skutečně začala stíhat, protože precedens je zřejmý a vina jasná.

To jsou ty paradoxy bojující demokracie, která je ve skutečnosti levicovou, nebo, chcete-li, neomarxistickou, názorovou diktaturou, jež nemá s obranou demokracie společného zhola nic: což by se ukázalo v okamžiku, kdy by se mělo oběma stranám začít měřit stejně, tak jako v onom případě militantní brněnské skautky.

pátek 5. května 2017

Pelta

V době, kdy padají vlády, ústavní právníci se přou, zda fakultativní stanovení data navrhovaného úkonu činí tento neplatným, a vážně hrozí, že příští schůzka mezi presidentem a premierem na nejvyšší úrovni skončí brachiálně, jeví se téměř svatokrádežným psát o čemkoli jiném, leč nedá nám to: dnes byl vzat do vazby předseda fotbalové asociace Miroslav Pelta.

Radost fotbalového lidu, jenž si zvykl korupčníkovo jméno vzývat na každém ligovém zápase skandováním Pelta ven!, nezná mezí, a probíhá cosi jako veřejné výběrové řízení na novou variantu pokřiku, anžto znění dosavadní by implikovalo, že si kdokoli z volajících přeje Peltovo propuštění, což je představa s realitou diametrálně nesouladná.

V čem arci vidíme problém – a není to zdaleka poprvé, kdy o tomto thematu píšeme – je skutečnost, že společnost se smířila s funkcí vazby jako náhrady trestu. Nikdo nepředpokládá, že by si Pelta svůj trest odseděl, tak jako si ho neodseděl Rath, Janoušek nebo Dalík, a vazba tak v celospolečenském konsensu trest nahrazuje, přičemž čím delší, tím lepší.

To máme za nesmírně nebezpečný vývoj, který představuje úplnou perversi trestního práva; pokud by měla být vazba skutečnou a spravedlivou náhradou trestu, muselo by se o ní rozhodovat ve zcela jiném řízení, po dokazování a s garancí aspoň minimálního práva na obhajobu; připomeňme, že soud poslal Peltu do vazby na základě odposlechů, se kterými ale obhajobě výslovně nepovolil se seznámit, když jí při vazebním zasedání odepřel nahlédnutí do spisu.

Čím více takových trest nahrazujících vazeb, tím deformovanější vztah veřejnosti k trestnímu právu. Lidé by se měli naučit, že vazba je výjimečný institut, který lze ve většině případů nahradit některým z vazebních substitutů, a pokud už bude uvalena, musí být co nejkratší, zejména pokud jde o oblíbenou vazbu kolusní, jejíž ústavní konformita spočívá na základech více než vratkých.

čtvrtek 4. května 2017

Facebook v boji proti extremismu konečně kontextuální

Pro ty z mých čtenářů, již dosud nepochopili princip kontextuálního extremismu, zavedený do českého prostředí nestorem protiextremistických znalců Miroslavem Marešem a s nadšením vyznávaný jeho pokračovateli Michalem Mazlem, Ivo Svobodou, Josefem Zouharem a dalšími, dovolím si jeho fungování objasnit na krátkém, ilustrativním příkladu.

Facebook právě odstranil z profilu jedné uživatelky následující obrázek:


Kdyby to samé postoval někdo jiný, zejména kdokoli levicově a antifašisticky zaměřený, byl by význam zřejmý: s využitím motivu postavičky Cartmana ze South Parku autor vtipně podává sarkastickou glosu, jež působí veskrze multikulturně a pro-tolerantně. Ovšem uživatelka, jíž byl onen obrázek zakázan, je známou extremistkou, a význam téhož obrázku je proto jiný, jde o otevřenou, nenávistnou antisemitskou propagandu.

Už je vám jasné, jakými prostředky znalci pracují, aby dosáhli žádoucího, policií objednaného výsledku?

středa 3. května 2017

Osel měsíce za nový rozsudek nad Ztohoven

Dorazil rozsudek, jímž soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Šárka Šantorová odsoudila členy umělecké skupiny Ztohoven za náhradu presidentské standarty olbřímími trenkami se stuhou v barvě trikolory.

Plně souhlasíme s odsouzením za krádež a poškození cizí věci, avšak co předvedla soudkyně Šantorová, pokud jde o výtržnictví, nelze než ocenit zvlášť, a to jediným příhodným způsobem, udělením naší ceny Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Posuďte sami:
Co se týká přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obžalovaných bylo namířeno proti hodnotám společnosti, k čemuž volili i prostředky směřující k citelnému zásahu těchto hodnot, ale i k zásahu široké veřejnosti, když jednak svůj čin provedli v místě koncentrace velkého množství lidí, navíc své jednání zdokumentovali pořízením videozáznamu, který umístili na veřejně dostupném serveru, aby jej mohl shlédnout široký okruh veřejnosti, a nepochybně prostředky svého jednání volili i s předpokladem vyvolání zájmu médií a tedy poskytnutí publicity jejich jednání, právě s ohledem na symboly, vůči nimž směřovalo. Je nepochybné, že Pražský hrad jako sídlo českých králů a posléze prezidentů je symbolem svrchovanosti českého národa a prezidentská standarta jako jeden ze státních symbolů zakotvených v článku 14 Ústavy České republiky je symbolem státnosti. Zásah proti těmto symbolům provázený jejich odcizením lze stěží považovat za čistý demokratický projev názoru bez vyvození odpovědnosti. Přitom ochrana veřejného pořádku a slušného občanského soužití zakotvená v § 358 tr. zákoníku je, jak vyplývá ze soudní praxe a ustálené judikatury, poskytována objektům mnohem menšího významu než jsou objekty citované. Je nepochybně výrazem kulturní úrovně národa, v jaké úctě takto významné symboly chová a jak jim tuto úctu projevuje. Tyto symboly přitom nemají význam individuální, nejsou vztaženy ke konkrétní osobě, ale symbolizují celospolečenské hodnoty a v případě prezidentské zástavy instituci prezidenta republiky, která tradičně požívá celospolečenské úcty a vážnosti, přičemž tento symbol nepředstavuje konkrétní osobu právě úřad vykonávající. Způsoby jednání, v nichž je možno spatřovat hrubou neslušnost či výtržnost, jsou uvedeny v § 358 odst. 1 tr. zákoníku toliko příkladmo, přičemž jednání obžalovaných, kdy ústavně zakotvený státní symbol nahradili předmětem představujícím pánské spodní prádlo, je nepochybně možno označit za krajně neuctivé, směřující k hrubému znevážení tohoto symbolu, a tedy naplňující znaky hanobení státního symbolu. Těžko lze připustit, aby svobodou projevu bylo možno ospravedlnit zásah do oprávněných práv jiné osoby v rozsahu ochrany poskytované takovým právům zákonnými předpisy. Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jestliže přitom trestní zákoník postihuje zásah do majetkových práv a jím přesně vymezený zásah do těchto práv označuje za trestný čin a stanovuje za něj postih, je nepochybné, že takovéto jednání je zákonem zakázáno a pro případ porušení tohoto zákazu je sankcionováno. Je tedy zřejmé, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a nelze přitom nadřazovat právo na svobodu projevu nad právo na ochranu majetku, do něhož v tomto případě zjevně bylo zasaženo způsobem a v intenzitě odporujícím zákonu.
Něco podobného jsem četl naposledy v předlistopadových rozsudcích nad Vladimírem Hučínem.

Inu, budou slušet. Blahopřejeme!

Bondy

Přiznejme si na rovinu: i dnes se najdou lidé, kteří pokládají undergroundového básníka a opilce Egona Bondyho (1930–2007) za umělce. Ačkoli mezi tyto vadou kognitivních funkcí zjevně postižené jedince nepatříme, kvitujeme jako velmi pozoruhodné jednání vedení brněnské konservatoře, která zakázala své studentce Pavle Limmlové doživotně přednášet jednu z jeho básní a za to, že ta byla na půdě oné nastudována, uložila vyučující Věře Zástěrové důtku. Báseň je prý vulgární a umělecky vzdělaných úst konservatoristky tudíž nehodná.

Potlačme nutkavé představy, jak to vypadalo, když studující s pedagožkou pilovaly správnou výslovnost slova hovno (na kteréžto ústřední thema, je-li nám známo, Bondy sepsal jeden celý svůj text), spokojivše se s poznámkou, že shora zmíněný institut, nesoucí toho času jméno Leoše Janáčka, by možná zasloužil přejmenovat; možností je řada, přičemž nejvíce se nabízejí klasikové české a československé censury, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll, Jiřina Švorcová nebo někdejší náměstkyně ředitele státní televise a strážkyně dobrých mravů Milena Balážová, která prý, praví legenda, vlastnoručně měřila účinkujícím délku sukní.