Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:

  1. nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;
  2. stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;
  3. nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;
  4. nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;
  5. několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.

Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

Komentáře   

0 # Filip Šudák 2017-02-06 12:13
No, ona kvalifikovanost i morálka soudců ústavního soudu tak nějak korreluje s kvalifikovaností českého právnického stavu, a s morálkou české společnosti, že ano.

Nicméně, co se zrovna dovolání týká, tam stojí trvání "studené války" na dvou věcech:

1. absolutní ignoranci zákonodárce, který není s to, byť všechna vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány i osoby, nejlépe konečně vydat nový řád soudu trestního, který by se konečně odklonil od stalinistického modelu a sovětského "práva", a alespoň rámcově odpovídal nárokům, které na něj klade ústavní pořádek, včetně institutu "stížnosti zmateční" (lhostejno, jak by jí nazval), ježto by odpovídal právě, i ÚS vymezenému, ústavnímu rámci, a samozřejmě i příslušné úpravy dovolání v občanskoprávním řízení,

2. do očí bijící ignoranci a aroganci bolševických a polobolševických takysoudců u NS, kterou nikdo za 25 let nijak neřeší.

To je ale vlastnost, nikoli vada! Volenému zástupci je úplně někde, jak kvalitní soudci budou do chvíle, než se o ně začne zabývat významná skupina voličů. Protože, pakliže mu to nepřinese hlasy, proč by to řešil? On potřebuje jen a pouze být znovu zvolen, aby si mohl nakrást více.

Kdo chce kam ...
0 # tkrystlik@yahoo.de 2017-02-06 12:44
A co nález, že Lidový dům patří ČSSD?
0 # Tomáš Pecina 2017-02-06 12:52
Jakož i mnoho, mnoho dalších.
0 # Radek Mikula 2017-02-06 18:04
Jak je vlastně vůbec napadlo, že by ho měla dostat zrovna tato strana?
0 # Anonymní 2017-02-06 13:47
Musím přiznat, že z tohoto příspěvku mám poněkud smíšené pocity. Na straně jedné se zdráhám uvěřit často velmi kritickým poznámkám či snad chcete-li odsudkům Mgr. Tomáše Peciny, prostřednictvím kterých neváhá komentovat - dle jeho názoru - setrvalé nedostatky ať již české justice jako takové anebo "jen" jejich čelních představitelů, ale zároveň některé causy bohužel potvrzují, že pravděpodobně není tak daleko od pravdy.

Zde mám konkrétně na mysli ony "slovenské důchody", přičemž např. JUDr. Zdeněk Kühn neváhal přirovnat, eufemisticky řečeno "dialog" soudců Nejvyššího správního soudu a jejich kolegů z Ústavního soudu právě v tomto mediálně známém případu k pomyslné "zákopové válce", což ostatně velmi barvitě popsal v publikaci "Judikatura a právní argumentace".

Jan K.
0 # Anonymní 2017-02-06 15:34
Koho považujete za svědomitého a pracovitého ústavního soudce?
0 # Martin 2017-02-07 14:40
Kuriózní myšlenka, že ústavní soud může rušit ústavní zákony, by taktéž neměla být opomenuta.
0 # Anonymní 2017-02-09 10:33
Etnické čistky? Jak dokládají dobové dokumenty, sudetští Němci si odchod do Říše sami a dobrovolně odhlasovali již v roce 1938 prostým zdvižením pravice, leč v důsledku války se tento o několik let pozdržel. Zde obrazová dokumentace z hlasování v Chebu: upload.wikimedia.org/.../...
Slouží nám jen ke cti, že se československá vláda rozhodla vyjít sudetským Němcům vstříc a respektovat výsledky tohoto hlasování, třebaže nebylo právně závazné. :-P
0 # J. Janát 2017-02-13 11:08
"Po revoluci byl obrovský problém, že obecnou justici, zejména Nejvyšší soud, reprezentovali soudci totalitního režimu. Ochranu lidských práv šlo těžko svěřit těmto soudcům, proto byl Ústavní soud vybaven kompetencí jejich rozhodnutí rušit. Nešlo přitom o to, že by nebyli odborníky, ale chyběla jim otevřenost ke změně a ochota brát na sebe odpovědnost. Tak se stalo, že vázly rehabilitace, že restituce zůstávaly na papíře a soudci ukazovali prstem na parlament a špatné zákony. Jenže ty jsou vždy nedokonalé, neboť jsou výsledkem činnosti parlamentu coby kolektivního mozku. A zákony vždy vykazují určitou míru abstraktnosti a musí se vztahovat na neurčitou množinu případů. Soudce pak naopak vždy rozhoduje v konkrétní věci a pro ni musí právo dotvořit. Na tuto funkci nikdy nesmí rezignovat. Navíc si obecné soudy jen obtížně a pomalu osvojovaly klíčový nález Ústavního soudu již z prosince 1993, zdůrazňující, že i při kontinuitě se starým právem je nutné v demokratickém právním státě vycházet z hodnotové diskontinuity se starým režimem." Iva brožová, Lidové noviny, 13. 2. 2017, s. 14

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)