DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 26. dubna 2017

RWU, (n+1)-ní kolo


Po Richardu Houdkovi převzala čarodějnický proces státní zástupkyně OSZ pro Prahu 2 Táňa Dočekalová, další snaživý úd té nejprosluněnější Pravdy a Lásky, o jejíž plod ducha se dnes máme to potěšení s čtenáři podělit. Hlavní roli v odvolací argumentaci hraje nepřekvapivě na fotografii vpravo zobrazený plastový panáček, jehož v římském pozdravu zdvižená pravice se nad obžalovanými vznáší s téměř urválkovskou osudovostí a podle přání státní zástupkyně by v dalším kole měla na tyto dopadnout s drtivou silou zákona v podmínkách zostřené bojující demokracie.

Obviněné reagují replikou, lehce znuděnou – není divu, po tolika letech sepisování jde než o rutinu, co nového má člověk stále vymýšlet…

úterý 25. dubna 2017

Přísedící nahoře bez

Abyste správně rozuměli nadpisu tohoto příspěvku: co znamená, že je žena nahoře bez, je všeobecně známo. Říci totéž o muži jest arci dávnou součástí mého idiolektu; míněno tím cosi poněkud jiného.

Takovým, řekněme, cerebrálně odhaleným přísedícím se ukázal Petr Blahuš, jehož poté, co tento komentoval na Facebooku předpokládaný výsledek kausy, senát Městského soudu v Praze vyloučil z dalšího projednávání kausy Fénix, a protože se soudních roků neúčastnil přísedící náhradní, bude se vše opakovat v novém obsazení; nic nového, to samé známe z nálepkového procesu, kde po výměně přísedících startuje hlavní líčení již potřetí.

Tak tedy hodně zdaru a vytrvalosti!

čtvrtek 20. dubna 2017

Ústavní soud opět zklamal

Prohrál jsi volby? Væ victis, nebo, jak bychom řekli dnes, alou do tepláků! Tento neblahý princip potvrdil dnes Ústavní soud, když nevyhověl stížnosti obžalovaných v případu Vojenského zpravodajství, plnícího pokyny premierovy milenky Jany Nagyové, nyní Nečasové, ohledně odnětí věci zákonné soudkyni. Soudcem zpravodajem byla Kateřina Šimáčková, nález se obešel bez jediného disentu.

Kausu jsme rozebírali vícekrát, proto postačí konstatovat, že Ústavní soud opět nenašel dost odvahy, aby se postavil politickému tlaku, a rozhodl přesně v souladu s přáním momentálních držitelů moci.

Samotný nález nemá smysl rozebírat, je právně plytký, spíše se lze zamyslet nad jeho důsledky pro trestní řízení, která se čekají. Prvním na řadě by měl být Andrej Babiš, buď za dotační podvod s Čapím hnízdem, nebo za některou z daňových optimalisací. Budou-li soudy rozhodovat podle precedentu Nagyovágate, závisejí rozsudky na tom, jak vysoký bude volební výsledek Babišova hnutí: odsuzující v případě porážky, zprošťující, pokud bude Babiš ještě ve funkci; a pokud by náhodou ANO kleslo pod pět procent, lze čekat i nepodmíněné tresty. Ještě že máme ten Ústavní soud, který politisaci justice jako jediný stojí v cestě!

sobota 15. dubna 2017

Neolizujte v mrazu zábradlí!

Policie České republiky vydala důrazné varování před hrou Modrá velryba, jež má údajně vrcholit sebevraždou hráče. Chvályhodné: takové upozornění si jistě všechny potenciální oběti vezmou k srdci a hru, kterou vítáme jako prostředek ke zkvalitnění lidského genofondu, si určitě nezahrají.

Tré nových nálezů Ústavního soudu

Třemi pěknými kousky nás v následujících dnech obšťastní Ústavní soud.

Ve čtvrtek 20. dubna bude vyhlášen nález ve věci odnětí případu Nečasová a spol. – zneužití vojenského zpravodajství zákonné soudkyni Heleně Králové. Náš názor je jasný, jedná se o zjevnou svévoli. Soudce zpravodaj je Kateřina Šimáčková.

V úterý 25. dubna by měl Ústavní soud přehodnotit pohled obecných soudů na běh lhůty k podání opravného prostředku – v daném případě dovolání – za situace, je-li napadené rozhodnutí modifikováno opravným usnesením. Stávající judikatura tvrdí, že účinky předvídané v ustanovení § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (tj. běh nové dovolací lhůty od doručení opravného usnesení) nastávají pouze v případě takové opravy, jejímž důsledkem je obsahová změna výroku rozhodnutí z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné. Jaká oprava se takto kvalifikuje a jaká nikoli, je arci zcela na úvaze soudu, který o opravném prostředku rozhoduje, což lze pokládat za nepřípustně arbitrární výklad zákona; máme za to, že každé opravné usnesení zasahuje do textu rozhodnutí a musí proto vyvolávat běh nové lhůty k podání opravného prostředku. Soudce zpravodaj: Jiří Zemánek.

Téhož dne se nálezu dočká i soudce Miloš Zbránek. Naše stanovisko je i v tomto případě jednoznačné. Soudcem zpravodajem je Vladimír Sládeček.

pátek 14. dubna 2017

Míša

Ztratilo se dítě, dvanáctiletá dívka z Ústí nad Labem Michaela Muzikářová. Policie hledá a hledá, pátrá a pátrá, dny, týdny a měsíce, a nakonec zločince dopadla. Je jím dívčina matka, která na svém facebookovém profilu umisťovala závadový extremistický obsah. Co se stalo Míše, policisté nezjistili.

Toť Policie České republiky a její užitečnost v kostce. Kdykoli se mne někdo bude snažit přesvědčit, jak je policejní práce náročná a pro společnost přínosná a že existují i slušní, poctiví a pracovití policisté, myslím, že zcela postačí odkázat ho na tento případ.

středa 12. dubna 2017

Dalík je volný

Lobbista Marek Dalík uspěl s dovoláním a Nejvyšší soud nařídil jeho okamžité propuštění z výkonu trestu. S tím souhlasíme, je to v souladu s tím, co jsme psali opakovaně: nevěříme, že by Dalík nemohl nákup pandurů ovlivnit, a rozsudek založený na tom, že sliboval něco, co nemohl splnit, a za to si řekl o úplatek – který nedostal – je prostě nesmyslný.

úterý 11. dubna 2017

Godunov si poručil

Tedy možná. Druhou eventualitou, již nemůžeme vyloučit, je, že si věc odňal a rozhodl o ní místo sebe sám. V každém případě ministr spravedlnosti Robert Pelikán vyhověl našemu rozkladu a zrušil rozhodnutí týkající se dat z infoSoudu ve strojově zpracovatelné podobě. Nebyl by to ovšem ministr za Anofert, kdyby zároveň s tím nepoučil prvostupňový orgán, jak má naši žádost o informace správně odmítnout: prý by to pro úředníky byla nepřiměřená zátěž, kdyby měli to, co požadujeme, nechat den co den počítač vygenerovat. Souhlasíme, dobře si vědomi, že pro každou osobu placenou z veřejných peněz je nepřiměřenou zátěží cokoliv nad celodenní hraní solitairu.

Sejdeme se tedy u soudu, Pelikáne! Do roka a do dne… což není vyloučeno; přečtou-li si milí čtenáři v rozhodnutí uvedený harmonogram, seznají, že taková představa naprosto odpovídá svižnosti, s níž žádost o informace na tomto ministerstvu projednávají.

neděle 9. dubna 2017

Osel měsíce za odvolací usnesení v kause Polná

Možná se pamatujete na legendární větu z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, jejímž autorem je bývalý vojenský prokurátor, později soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Rudolf Šídlo: Jak vyplývá ze znaleckého posudku […], nebylo možno zcela jednoznačně stanovit, že pro přístup k e-mailovým adresám použitým pro zasílání pornografie byl použit počítač […] používaný obviněným[…] Ze znaleckého posudku, z výpovědi znalce a z výpovědi ředitele ÚPV, však jednoznačně vyplynulo, že tento počítač byl používán obžalovaným.

Se stejnou mírou důkazní invence dovodil Krajský soud v Brně, že tím, kdo text, za který byl Adam B. Bartoš odsouzen k podmínce – nejde o samotnou tabulku v Polné, ale o doprovodný komentář k ní – umístil na Internetu, musí být ABB, neboť jak jinak by se mohl tento dostat do periodika, v jehož tiráži je uveden jako vydavatel. Osel měsíce dubna je, myslím, jasný, všem třem laureátům blahopřejeme!

I právní hodnocení má grády: obžalovaný je vinen, protože žádná židovská otázka v naší zemi neexistuje. Čímž, mimochodem, senát prokázal opak toho, co tvrdí. Židovská otázka existuje a její existence je dostatečně doložena touto, až hysterickou ochranou předmětného ethnika před jakýmikoli verbálními útoky, před kritikou, a jak víme např. z případu Lucie Šlégrové, před pouhými jejími náznaky. Nadpráví, které Židům v této zemi přísluší a které podobné rozsudky dokazují, je ostudou justice a důkazem slabosti demokracie v České republice. Osobně jsem ostře proti jakémukoli rozlišování lidí podle ethnického původu, nikdy jsem je nepraktikoval a ani tak činit nebudu, ano je mi takové rozlišování bytostně cizí, ba odporné; je mi však líto, nemohu zavírat oči před tím, jsou-li to samy orgány státu, které se takového rozlišování dopouštějí a přiznávají Židům vyšší míru práv než jiným ethnikům.

pátek 7. dubna 2017

Fenyk

Na sociální síti vznikla debata o Jaroslavu Fenykovi, soudci Ústavního soudu a bývalém vojenském prokurátoru a předlistopadovém členu komunistické strany. Kdosi se jej pokoušel v souvislosti s dnešním nálezem hájit, já jsem arci opačného názoru.

Problém nevidím ani tak v tom, že u Ústavního soudu – avšak zdaleka nejen tam – působí osoby s hluboce narušenou mravní integritou, ale že už to nikomu ani nepřijde divné. Jako bychom všichni resignovali na to, že každý soudce by měl být pro zbytek společnosti etalonem morálních kvalit, a trpně se smířili s tím, čím nás stát v tomto směru vybavil, přičemž se najdou i tací, kteří budou současný stav hájit jako jediný možný, s odůvodněním, že devastace poměrů v předlistopadovém období žádnou jinou volbu než převzít komunistickou mocí zkorumpované prokurátory a soudce neumožňovala. Ti pak zhusta obviňují každého, kdo trvá na nutnosti těchto osob se zbavit, z fundamentalismu.

Taková úvaha je však zcela zásadně vadná, a blíží se tvrzení, že když máme v hrnci připálený pokrm, je lepší do něj přisypat sůl a koření, zamíchat a tvářit se, že nám chutná, než ho vylít a začít s vařením znovu. Ušetříme si, pravda, něco práce, ale chutnou večeři takto rozhodně nezískáme; odpornou pachuť připáleného jídla pak budeme v ústech cítit ještě několik dalších hodin.

Jsme tu na právně-extremistické půdě, a můžeme si tedy se vší jednoznačností říct: lidé jako Jaroslav Fenyk jsou morální trosky, které do taláru nepatří a nikdy do něj patřit nebudou. Fenykovo lidské selhání není takového druhu, že by se dalo prominout nebo promlčet: co udělal, je a vždy zůstane neomluvitelné. Nechť se soudruh prokurátor živí jako advokát, dokáže-li to, ale – proboha! – copak má někdo takový morální právo soudit druhé!?

Ke kuriosní situaci došlo ve věci ústavní stížnosti Adriana Portmanna, švýcarského historika, jenž se před několika lety – neúspěšně – ucházel o post ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Obecné soudy rozhodly, že neúspěšnému uchazeči v takovém řízení nesvědčí aktivní žalobní legitimace, a případ doputoval k Ústavnímu soudu, kde byl jako soudci zpravodaji přidělen právě J. Fenykovi. Nezůstalo však při tom, další soudcem v tomto senátu je Jan Filip, další předlistopadový výtečník, komunista, jak se mezi lidem říkává, až na půdu, a někdejší předseda fakultního výboru KSČ, tedy typický karierista, jemuž jsou pojmy jako morálka bytostně cizí. A. Portmann proti oběma vznesl námitku podjatosti, v níž argumentoval, že tito kdysi vysoce postavení komunisté nemohou přece rozhodovat o tom, jak má být obsazeno ředitelské místo v ústavu, jenž by měl šetřit jejich vlastní zločiny, a světe div se – už přes půl roku se nic neděje, námitka se patrně ztratila někde v podatelně. Jeho případ usnul tvrdým spánkem a nejeví známky, že by se měl kdy probudit.

To svědčí o jediném: každý, od předsedy Rychetského po poslední zapisovatelku, si dobře uvědomuje, jaký je skutečný stav věci, totiž že námitka podjatosti je důvodná nejen v tomto konkrétním řízení, ale byla by důvodná obecně; tito morální ztroskotanci nejsou oprávněni rozhodovat o druhých, a už vůbec ne o základních právech, k jejichž ochraně je Ústavní soud eminentně povolán. Stejně dobře bychom mohli soudit zločince porotou složenou z osob, které se v minulosti trestného činu dopustily, nebo, pokud jde o civilní soudnictví, nechat rozhodovat majetkové spory ty, kteří byli sami shledáni vinnými podvodem.

Jak známo, v řízení u Ústavního soudu nemohou účastníci brojit proti průtahům ani stížnostmi, ani návrhem na určení lhůty, a tak nezbývá než trpně vyčkávat. A vlastně – ani se není na co těšit. Jiný senát rozhodne, že Fenyk a Filip jsou těmi nejmorálnějšími lidmi, kteří kdy kráčeli po této zemi, a stěžovatel se dopustil hrubé urážky jejich majestátu, jestliže si o jejich velikosti a morálních kvalitách dovolil pochybovat. Je to jako se vším v této společnosti: že král je nahý, se nesmí u českého soudu vyslovit, a u toho ústavního už tuplem ne.

Museum

Za okny další nevlídný, sychravý jarní den, v mysli než chmury a deprese, v takové situaci jednoho potěší leccos; příkladmo zpráva o tom, jak pražská primátorka Adriana Krnáčová, jejíž jedinou předností je bezmezná hloupost kombinovaná s neméně bezmeznou loyalitou oligarchickému krajanu, vlastoručně instaluje na štaflech nejprovařenějších pražských loupeživých taxikářů v metropolitním soubarví vyvedené plakáty upozorňující turisty, že v této vládne absolutně neschopná samospráva, která si za 27 let nedokázala poradit ani s úkolem tak banálním, jako je zajištění poctivé taxislužby.

Má pravdu, ta osoba: toto město je museum, ba skansen, leč exponátem v něm je primárně ona sama, spolu s mnohohlavým úřednickým aparátem magistrátu a tento obklopujícími politickými podnikateli; možná by bylo dobré zajet do Zadaru, do Monte Carla, případně Dubaje, a tam přitlouct podobné vkusné billboardíky poblíže vil Romana Janouška, Ivo Rittiga, Tomáše Hrdličky a dalších osobností, jež se o rozkvět hlavního města zasloužily. Eventuálně, aby se ušetřilo na cestovném, nechat jejich podobu vytesat a busty doplněné tabulkou s vysvětlením osadit kupř. na Škodův palác.

čtvrtek 6. dubna 2017

Kapitulace

Jen týden poté, co policejní presidium ustoupilo v případu přepracovaného programátora, kapitulovalo i ve druhé kause, týkající se žádosti o úplně znění pokynu policejního presidenta k odběrům DNA, a zaslalo nám jak pokyn, tak i jeho přílohy ([1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8]).

Rekapitulujme, že napoprvé nám z pokynu poslali začerněné torso, asi jako když na podium vstupuje od hlavy k patě zahalená stripterka, po odvolání z něj poodhalili nejprve vnadné kolínko, poté celou nožku, v reakci na další aplaus obecenstva děva na okamžik sňala i šál dotud halící její ňadra, a nakonec tedy máme ku přečtení pokyn celý.

Děkujeme, a určitě se zase brzy na něco zeptáme!

úterý 4. dubna 2017

ABB obžalován

Konečně byla doručena obžaloba za ediční činnost Adama B. Bartoše, a bylo nařízeno hlavní líčení. Obžalovaný prý předstíral, podsouval, předkládal, čímž vyvolával a upevňoval, dále přisuzoval, poukazoval, tvrdil, zpochybňoval, vyvracel, vydal, nabízel a presentoval, a tím hanobil, podněcoval, popíral, zpochybňoval, schvaloval a snažil se ospravedlnit. Je toho hodně, pravil by dozajista na tomto místě dobrý voják Švejk, tak jako na pražském policejním ředitelství, a dodal by: Všeho moc škodí. A pak by pronesl výklad o tom, že přísnost musí bejt, protože když sloužil na vojně…

Mám rád tyhle Galkové obžaloby. Připomínají mi dobu, kdy jsem, coby ne již robě, spíš rozum ledva pobravší jinoch, sledoval v televisi pořady vyráběné branně-bezpečnostní redakcí, třeba o tom, jak se podařilo vypátrat dodávku pašující odkudsi z Belgie plno závadové literatury, včetně takových nechutností jako Tigridovo Svědectví, anebo jak soudruzi z pohraniční stráže s nasazením vlastního života a s nemalými materiálními výdaji ve formě spotřebované munice zadrželi na hranicích tábora míru a socialismu narušitele, který arci nenarušoval ani tak onen tábor, nýbrž se, marně, pokoušel z něj utéct. Nikdy se to přirozeně nepodařilo, to dá rozum, o tom by v Majáku nevysílali.

ABB se ovšem hodlá bránit, a například bude trvat na tom, aby soud všech sedm knižních titulů, za jejichž vydání je obžalován, stránku po stránce přečetl: jinak si nelze učinit představu, co obsahují, a protože státní zástupkyně žádné závadové pasáže neoznačila, nelze než trvat na jejich provedení formou listinného důkazu.

Myslím, že se Obvodní soud pro Prahu 1 má na co těšit!

Nová doba žádá nové přístupy

O tom, jak Probační a mediační služba (PMS) pracuje na nápravě a resocialisaci Igora Ševcova, odsouzeného za napomáhání trestnému činu sprayerství formou natáčení, jsme již informovali. Její nové methody jsou, jak by řekl (zazpíval) klasik, humosní: v době konání závadové akce se delikvent musí hlásit na policii. A pokud jde o akci trvající déle, např. pět hodin, aby nemusel na služebně sedět tak dlouho, má se tam hlásit dvakrát – na začátku a na konci plánované akce. Nepomůže, ani když se žádná akce nekoná: viz tento půvabný záznam telefonické komunikace odsouzeného s probační úřednicí (mp3), a na jeho okraj naši obrazovou poznámku.

Ať jsme hledali v zákonech sebevíc, tento způsob výkonu trestu zákazu činnosti, ač je to tradiční methoda odzkoušená příkladmo na signatářích Charty '77, jsme tam nenalezli: možnost, aby PMS – ostatně jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci – uložila fysické osobě povinnost, aniž by k tomu měla výslovné zákonné zmocnění, je přitom v rozporu s ústavně zakotveným principem enumerativnosti veřejnoprávních pretensí.

Ale zajímá to někoho? Pokud je nám známo, příslušné orgány již pracují na tom, aby Ševcova mohly správně vyhostit: vždyť si představte, ničema se vykroutil ze závažného obvinění, za které mohl dostat nejméně deset let vězení, a pokud proti němu rázně nezakročíme, ještě by po našem zchudlém státu třeba chtěl odškodnění!

Aktualisováno.
Když něco nevíme, není žádná ostuda se zeptat.

pondělí 3. dubna 2017

Členská schůze bude v květnu

Letošní výroční členská schůze našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zapsaného spolku, se uskuteční na stejném místě jako loni a její jednání bude opět veřejné.

K disposici je rovněž (neradostná) výroční zpráva o naší činnosti.

Všichni jste srdečně zváni!

sobota 1. dubna 2017

Na stráž!

Na Slovensku mají s tímto pozdravem, druhdy užívaným Hlinkovou gardou, dodnes jakýsi problém. V živé paměti je trestní stíhání Mariana Kotlebu, kterého policie za vyslovení onoho sousloví na veřejnosti obvinila, avšak prokurátorka po vleklém vyšetřování trestní stíhání zastavila s odůvodněním, že pozdrav by musel být doprovozen předepsaným pohybem ruky, k čemuž nedošlo. Poté judikoval opačně slovenský Najvyšší súd, a nyní byl policií zadržen a inkarcerován v CPZ s návrhem na vazbu člen Slovenskej ľudovej strany Rudolf Steigauf za to, že měl na veřejnosti oblečeno tričko s tímto nápisem.


Dokazování, že Steigauf měl na mysli právě tento pozdrav, přestože jde o frasi prokazatelně užívanou již cca sto let před založením Hlinkovej gardy, bude jistě vyžadovat znalecké zkoumání; tam je arci Slovensko oproti České republice trapně pozadu, znalecký průmysl jako zvláštní odvětví není konstituován a znalci musejí být proto importováni.

Chcete-li se o pachateli a o tom, proč loni v listopadu dostal za svou politickou činnost v I. stupni 40měsíční nepodmíněný trest, dozvědět víc, můžete např. v tomto pořadu Bez cenzúry Slobodného vysielača.

Tak tedy: Na stráž!

Konečně moderní, efektivní správní řízení!

Při výslechu cizinců nebude prozatím povolen waterboarding; to je jediná potěšující zpráva plynoucí z vládního návrhu novely cizineckého zákona, nad nímž se podivuje i Česká advokátní komora.

Za pozornost stojí zejména § 169j (str. 46), zavádějící zcela nový typ důkazu, související výslech. Aby nemohlo dojít ke kolusi mezi vyslýchanými osobami, budou jejich výslechy prováděny současně nebo bezprostředně po sobě a účastníci řízení se s jejich obsahem budou moci seznámit až následně. A protože advokáti práci správních úřadů a policie jen ztěžují, nesmějí se ani oni, ani jimi zastoupení účastníci takového výslechu účastnit: že svědek vypověděl přesně to, co stojí v protokolu, že mu úředník nebo policista nevyhrožoval a jeho výpověď nijak nepřekroutil, se tak stává svého druhu nevyvratitelnou právní domněnkou.

Vyloučena je arci i možnost klást svědkům a jiným účastníkům otázky. Advokát, bude-li k výslechu vůbec připuštěn, smí na vykázaném místě pouze tiše sedět, aniž by mohl do výslechu svědka zasahovat např. kladením doplňujících otázek, a pokud je vyslýchán jeho klient, smí vznášet pouze taxativně vyjmenované námitky; nevěříte-li, v odst. 4 to najdete černé na bílem.

Pokud se novinka osvědčí, můžeme v dohledné době stejnou změnu očekávat i v ostatních druzích správního řízení: jak říká důvodová zpráva na str. 178, cílem tohoto opatření je zejména efektivním způsobem vést správní řízení a předcházet obcházení zákona. A o to nám všem přece jde, no ne?

PS: Tento článek není apríl; bohužel…

pátek 31. března 2017

Kausa Veselý

Možnost použít proti občanovi trestními orgány, případně tajnou službou pořízený odposlech např. v daňovém nebo přestupkovém řízení, toť tajný sen každého úředníka. Dosud to nešlo, a další pokus, jak to umožnit, se právě odehrává u Nejvyššího správního soudu v kause kárně stíhaného soudce Miroslava Veselého.

Perex článku na České justici sebevědomě tvrdí, že pokud bude Nejvyšší správní soud v zahájeném kárném řízením se soudcem Miroslavem Veselým akceptovat loňský rozsudek ESLP,  může svůj dosavadní názor změnit.

Jde o typickou justičně-mediální manipulaci. Rozsudek ESLP ve věci Versini-Campinchi et Crasnianski v. Francie je třeba vykládat ve světle francouzské procesní úpravy, a ta je od české dosti odlišná. Jednak lze odposlech povolit u podstatně širšího okruhu trestních řízení (čl. 100 tamního trestního řádu) než v České republice, a co je podstatnější, zcela schází obdoba § 88 odst. 6 i. f. TrŘ, podle kterého lze v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.

A logicky, a maiori ad minus, je-li odposlech nepoužitelný v případě trestních řízení vedených pro méně závažné trestné činy, než pro které ho lze nařídit, není ho už vůbec přípustné použít mimo trestní řízení.

Štrasburský soud tedy řešil použitelnost odposlechu v právním prostředí, kde takový zákaz neplatí, a věnoval se téměř výhradně jiné otázce, zákazu odposlechu komunikace obviněného se svým obhájcem, resp. v daném případě obhájkyní (čl. 100-5), nikoli tomu, zda lze legálně pořízený odposlech použít mimo trestní řízení.

Na kárný senát soudce Karla Šimky bude jistě vyvíjen tlak, aby ustanovení § 88 odst. 6 i. f. TrŘ vyložil absurdně restriktivním způsobem, tedy tak, že je-li něco nepoužitelné v řízení trestním, nezakládá se tím nepoužitelnost v řízení jiném; my se arci domníváme, že zákon i výkladové pravidlo a maiori ad minus v tomto případě vedou k jasnému a jednoznačnému závěru, že používat proti kárně obviněnému odposlechy je nepřípustné.

čtvrtek 30. března 2017

Společnost nemocná Rathem

Chronická rathitida, v pokročilém stadiu, dlouhodobě neléčená; právě tak lze charakterisovat to, co o stavu české justice odhaluje případ Davida Ratha, hejtmana, který, ač přistižen s úplatkem takříkajíc přímo v podpaždí, spravedlnosti stále uniká a čím dál víc se zdá pravděpodobným, že i unikne.

Rath není problémem, nýbrž zrcadlem, které nám ukazuje, jak na tom jsme s vykonatelností práva a spravedlností vůbec: tedy že celý systém trestní represe v této zemi dokáže fungovat jen za předpokladu, že je znemožněna efektivní obhajoba.

Ačkoli nemáme rozumných pochybností o tom, že obžaloba byla podána právem, co se kolem D. Ratha od počátku jeho trestního stíhání dělo a dodnes děje, nemá s fungováním materiálního právního státu nic společného: systém, ve kterém si státní zástupce z desítek možných soudů volí ten, který bude obviněnému nejméně nakloněn, přičemž tento soud, jak od něj očekáváno, jen okopíruje státním zástupcem dodané odůvodnění, včetně do očí bijících věcných chyb, samotná volba dozorujícího KSZ odvíjející se nikoli od místa páchání trestné činnosti, nýbrž od ambicí jedné karieristky, která se chce na odstíhaném politikovi udělat, stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného za situace, kdy by výrok nebyl jen akademickým, ale do řízení by mohl zasáhnout a obžalovanému uškodit, vyjádření hlavy státu, tedy úředníka, který mimo jiné jmenuje všechny soudce, k neskončenému trestnímu řízení, nyní zcela oprávněně napadené Rathem u Ústavního soudu, to jsou, jak předesláno, kulisy grotesky a nikoli právního státu, ve kterém bychom rádi žili.

Buďme proto vděčni za Ratha, protože bez něj by to, jak kvalitní je místní justice a její lidé, věděli toliko zasvěcení; takto jde o informaci dostupnou každému.

Vše krásné má svůj konec

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali 
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali 
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec

Nedovolivše již zazvonit lodnímu zvonci, konstatujeme shodně s Vítězslavem Nezvalem, že skončit musejí i věci krásné, a tak, po dvou letech a dvou měsících, končí náš spor s policejním presidiem o počet osob evidovaných v Národní databasi DNA, resp. v systému FODAGEN.

Policejní presidium nám sporné informace, tak jak bylo avisovalo, nyní poskytlo bezplatně, a my proto musíme, arci s hlubokým zármutkem, vzít svou žalobu zpět. – Ale nezoufejme předčasně: třeba to není poslední spor o informace, který kdy s policejním presidiem povedeme!

Poskytnuté informace jsou cenné zejména v tom, že se veřejnosti zřejmě poprvé dostává zprávy o lhůtách, po které míní policie profily DNA skladovat. Odhadem 0,5 % populace (fakticky o něco méně, protože v evidenci budou i cizinci) je zařazena do kategorie nad 50 let, což dle příslušného pokynu odpovídá evidenci doživotní.

ESLP přitom v rozsudku velkého senátu ve věci S. et Marper v. Spojené království jasně vyslovil, že pokud se týká doby zpracování těchto osobních údajů, musí být striktně respektována zásada proporcionality:
112. The Court cannot, however, disregard the fact that, notwithstanding the advantages provided by comprehensive extension of the DNA database, other Contracting States have chosen to set limits on the retention and use of such data with a view to achieving a proper balance with the competing interests of preserving respect for private life. The Court observes that the protection afforded by Article 8 of the Convention would be unacceptably weakened if the use of modern scientific techniques in the criminal-justice system were allowed at any cost and without carefully balancing the potential benefits of the extensive use of such techniques against important private-life interests. In the Court’s view, the strong consensus existing among the Contracting States in this respect is of considerable importance and narrows the margin of appreciation left to the respondent State in the assessment of the permissible limits of the interference with private life in this sphere. The Court considers that any State claiming a pioneer role in the development of new technologies bears special responsibility for striking the right balance in this regard.
Těžko věřit, že by se půl procenta našich spoluobčanů dopustilo trestné činnosti natolik závažné, že je odůvodněna potřeba mít jejich DNA v databasi trvale. Pokyn, který z policejního presidia rovněž již roky dolujeme (a vydolováno máme zatím cca z 99 %), je jasným důkazem, že policie svou diskreční pravomoc danou § 65 zákona o policii překračuje a postupuje při evidenci profilů DNA nepřípustně plošným způsobem. To nyní máme stvrzeno i numericky.

úterý 28. března 2017

Cibulka nerozhodně

Rozpaky budí druhý dnes vyhlášený nález, týkající se policejně vyklizeného squatu Cibulka (advokát stěžovatelů Pavel Uhl, soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček).

Podle závěrů Ústavního soudu je fakt, že policií realisovaný zásah souvisí s trestním řízením, překážkou pro uplatnění zásahové žaloby – což je názor zastávaný rovněž Nejvyšším správním soudem, a státním orgánem, k němuž se lze obrátit o ochranu, je toliko státní zastupitelství. Prvním – a jediným vnitrostátním – soudem, vstupujícím do stížnostního procesu, tak zůstává soud Ústavní; to je ovšem v rozporu s tím, o co ÚS dlouhodobě usiluje, totiž o legislativní odstranění situací, kdy se stává fakticky soudem první stolice. Proto byl ostatně v trestním řádu umožněn přezkum příkazů k odposlechu Nejvyšším soudem nebo v OSŘ rozšířena možnost brojit zmateční žalobou proti soudem vadně ustanovenému opatrovníku účastníku neznámého pobytu.

Stejně tak jde dnešní nález proti tendenci štrasburského soudu trvat na efektivním vyšetřování policejních přehmatů.

Ústavní soud nicméně uznal, že státní zástupce nemůže namítané policejní pochybení vypořádat sdělením, že co policie činí, dobře činí, a jakési vyšetřování, minimálně pro formu, se tedy zřejmě bude konat. Že bude jen předstírané a skončí závěrem příznivým policii, o tom, myslím, nemůže mít pochybnosti ani největší protipolicejní optimista.

Stručný referát tedy uzavřeme poznámkou, že chcete-li vidět v praxi, jak spor občana s policií u soudu vypadá, zajděte v pondělí 3. dubna k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na jednání ve věci pochodu sexuálních menšin Prague Pride a preventivní detence. Dostavit by se mohl i legendární policista a barový bijec David Janda, jehož proslulost dávno překročila hranice metropole. Jeho výslech, troufám si tvrdit, může být zážitkem, na který přítomní do konce svých dnů nezapomenou.

Případ posvátné pečetě

Erle Stanley Gardner používal v názvech svých perry-masonovek s oblibou aliterace: příkladmo The Case of the Caretaker's Cat, The Case of the Dangerous Dowager, The Case of the Shoplifter's Shoe, The Case Of The Perjured Parrot, The Case of the Haunted Husband, The Case of the Drowning Duck, The Case of the Crooked Candle, The Case of the Borrowed Brunette, The Case of the Lazy Lover, The Case of the Vagabond Virgin, The Case of the Negligent Nymph a mnoho dalších – jistě je, jste-li podobně zaměřeni jako já, všechny znáte.

Učinili jsme dnes podobně, chtějíce vhodně přiblížit nález, jímž Ústavní soud (soudce zpravodaj Jaromír Jirsavyhověl stížnosti Zuzany Candiglioty (vkusně a nespoře oblečené, aby snad v tomto směru nevznikaly žádné pochybnosti!) a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž tento umožnil ministerstvu zdravotnictví utajit právní analysu s odůvodněním, že jde o autorské dílo externího dodavatele. Onen rozsudek, byl-li by uspěl, byl by vodou na mlýn úředních utajovačů; dokážeme si živě představit úvahu, že podobným autorským dílem je vlastně cokoli, co kdy lidská ruka sepsala.

Ústavní soud nicméně vyslovil názor, že se soud měl s analysou, ve spisu v zapečetěné podobě založenou, seznámit, aniž by totéž umožnil žalobkyni. Takový postup je ovšem v rozporu s výslovnou dikcí § 45 odst. 4 SŘS: chci-li listinou dokazovat, musím ji zpřístupnit stranám řízení, přičemž výjimku musí zakotvovat zvláštní norma, jakou je kupř. § 133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Zákon o svobodném přístupu k informacím podobnou výjimku neobsahuje a provádění důkazů listinami, s nimiž se žalobce nesmí seznámit, je hrubým zásahem do podmínek fairového procesu.

pondělí 27. března 2017

Rozsudek v čarodějnickém procesu

Po více než čtyřech měsících byl doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž senát Márie Petrovkové zprostil pět obžalovaných příznivkyň někdejšího hnutí Resistance Women Unity v plném rozsahu obžaloby.

Je to arci nanejvýš tristní četba. Místo, aby senát posoudil žalované jednání ve světle ústavně chráněné svobody projevu, do níž lze zasáhnout jen za zcela výjimečných, Listinou vyjmenovaných okolností, bádá nad otázkou, kdo přesně ohnul plastovému panáčkovi na dětském dnu ručičku nebo zda je dostatečně společensky nebezpečné, jestliže se obžalovaná nebránila, když jiná osoba na společné fotografii zvedla pravici. A fakt, že znalecký posudek zpracovali plzeňští rychnoznalci z téhož akademického pracoviště, na němž působí poškozená Věra Tydlitátová, soud raději zamlčel, tváře se, že obhajoba nic podobného ani nenamítla (ač ta tak učinila důrazně a nejméně dvakrát).

Nežijeme ve svobodné zemi, a soudkyně Márie Petrovková přes veškerou snahu svým rozsudkem tuto svobodu dále oklešťuje. Na Osla měsíce její rozsudek asi není, pocity z něj jsou ovšem výrazně nepříjemné: bohužel, soudnictví v této zemi je dosud ve všech svých aspektech totalitní, bolševické a základními principy demokracie nepolíbené.

Praha 7

Zásluhou informačního zákona existují místa, kam se odvažuji toliko za denního světla a s ochrankou: příkladmo Karlovy Vary nebo Hajany u Brna, které jsem svého času poslal pro neposkytnutí informací do exekuce – posledně jmenované sidlo dokonce dvojnásobné.

Do podobného postavení se dostává Praha 7, městská část proslulá Veletržním palácem, Matějskou poutí, propadající se Stromovkou, zříceninou Šlechtovy restaurace, Blankou a jinými veřejněsprávními a rozpočtovými atrakcemi.

Bylo nebylo, obrátil se na mne loni v létě Michal Altair Valášek s prosbou, zda bych nepožádal o informace týkající se projektu nové radnice, které pro něj řečená část vyhledala, avšak jejich poskytnutí podmínila zaplacením nákladů ve výši 800 Kč. Pokud požádám i já, nebude úřad moci argumentovat, že informace kvůli mně musel vyhledat.

Praha 7 informace dle očekávání neposkytla ani mně, načež se jí zastal Magistrát, jehož právní myslitelé sestrojili konstrukci informací vyhledaných de facto a de iure, míníce, že skutečně vyhledanou informací je až informace zaplacená: do té doby ji smí mít úředník v šupleti a tam ji skladovat, dokud za ni některý ze žadatelů neuhradí úředníkem požadované náklady.

S tím jsem samozřejmě nesouhlasil a podal žalobu. Záměru šikanosní konstrukci vyvrátit však zabránil starosta městské části Jan Čižinský, který mi požadované informace poslal, takže nezbylo než vzít žalobu zpět. Což jsem tedy, starostovi klna, učinil. To je bezesporu škoda, neboť z usnesení soudu o zastavení řízení je patrná vysoká úroveň argumentace radničních úředníků: ve vyjádření, jež jsem již od soudu nestačil obdržet, vyplývá, že dovodili nedostatek pasivní žalobní legitimace, an úřad městské části nemůže být přece žalovaným.

Pročež zazvonil zvonec a této informační pohádce je, bohužel předčasný a antiklimaktický, konec.

čtvrtek 23. března 2017

Obdivovatelé mi píší

Dnes krátce něco z historie a politologie:
From: hyia@post.cz
To: tomas@pecina.cz
Subject: kdo to je ta pecina?
Date: Thu, 23 Mar 2017 15:02:22 +0100 (CET)

.. no přece kurva prodejná, která ani dějiny První (čs.) republiky nezná!! Tedy dějiny své vlasti, pokud to není nějaký poturčenec mající vlast jinde ...
Té vlasti, kterou po 300leté nadvládě Habsburgů obnovili velikáni 1. republiky, v čele s TGM.
I ten TGM spolu s Benešem a R. Štefánikem by se v hrobě museli obracet, slyšet tuto šlapku mluvit o soužití německé menšiny s majoritou od samého počátku té republiky v r. '18.
A pokud ty dějiny i trochu zná, pak je to ještě mnohem horší! Protože je vědomě překrucuje, tu zamlčuje, tu mlží, důsledky vydává za příčiny ..., aby i ten poválečný odsun Němců aj. zobrazil jako (pa)obraz v křivém zrcadle. Je to na pořádnou facku, když už ta výchovná rákoska nezapracovala dřív!!
Občan.
Tak prvně, nadvláda Habsburgů je tím, co zachovalo slovanský charakter českého národa; nebýt doby temna, dávno před nástupem osvícenství by se automaticky stal jedním z německých kmenů, takže dnes by průměrný ubohý Čech jezdil v mercedesu a ne ve starém favoritu a na poměry by nadával ve světovém jazyce a nikoli v nesrozumitelné linguistické zkamenělině se sedmi pády a bezpočtem mluvnických vzorů. Nikomu nic nevnucuji, pouze konstatuji…

Za druhé, TGM a Beneš byli celkem podřadní státníci, jejichž krátkozraká, chauvinistická politika způsobila – nebo přinejmenším významně spolupodmínila – dvě národní tragedie 20. století, ztrátu samostatnosti v letech 1938–9 a pád do ruského područí v r. 1945.

Za třetí, za váš milý a podnětný dopis srdečně děkuji. A napište znovu!

středa 22. března 2017

Godunov II

Zda trpělivost přináší růže, není experimentálně ověřeno, avšak proč to nezkusit: místo, abychom se připravili o instanci a žalovali v kause on-line přístupu k soudním jednáním ministerstvo spravedlnosti, posíláme ministru spravedlnosti další žádost o ochranu (aka poníženou supliku), ve kteréžto jej v souladu s názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu žádáme, aby si přikázal o našem rozkladu rozhodnout, případně si pro urychlení věc odebral a rozhodl o ní místo sebe sám, poznamenávajíce, že tak špatný a indolentní ministr spravedlnosti jako Robert Pelikán na tomto křesle v polistopadové historii dosud neseděl; inu, Babišovi lidé, kteří makají – jen neřekli, že pouze na vlastní karieře a popularitě, nikoli na tom, co je jejich zákonnou povinností.

pondělí 20. března 2017

1488 euro

Jak přimět media, aby se věnovala charitativní činnosti uskutečňované politickou stranou? Je to snadné: stačí darovat vhodnou částku a publicita je zajištěna.

pátek 17. března 2017

Policejní programátor v akci

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Náš sitcom na thema Jak velká je Národní database DNA? pokračuje další episodou:

Jakkoli bizarním by se to mohlo zdát, podle tvrzení policejního presidia zjistil programátor, že systém obsluhující tuto databasi nepodporuje hierarchické SQL dotazy (míněny patrně subqueries), až ve chvíli, kdy se o jejich využití pokusil.

Jak je u sitcomů obvyklé, následuje salva přimíchaného smíchu – a naše replika.

Aktualisováno.
Protože policejní presidium tvrdí, že dnes už by to šlo i bez složitého programování, poslali jsme mu identickou žádost o informace znovu.

úterý 14. března 2017

Cibulka k Ústavnímu soudu

V článku nazvaném Cibulka aneb Příspěvek k aplikovanému šámalismu jsme se loni pozastavili nad praxí, že podle výkladu Nejvyššího správního soudu nelze proti nezákonnému jednání policistů v rámci úkonů trestního řízení brojit u soudu jinak než odškodňovací žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., vyjadřujíce naději, že kausa bude mít relevantní pokračování u Ústavního soudu.

Stalo se, a za dva týdny Ústavní soud vyhlásí nález, jímž o otázce rozhodl. Náš názor je v tomto případě jednoznačný: zásahy policistů do právní sfery fysických a soukromých právnických osob nemůže jako poslední instance přezkoumávat státní zástupce, a i když se může prima facie jevit jako systémově nevhodné, aby tak činil správní soud, který se jinak trestnímu řízení nevěnuje a trestnímu právu nerozumí, takové řešení má výhodu v tom, že představuje určitou formu vyvažování v rámci jednotlivých součástí justice. Státní zástupci a policisté si příliš zvykli na to, že soudy v přípravném řízení jsou pouhou potvrzovací institucí, v horším případě jen copy centrem, a možnost kontroly excesů správními soudy může tuto svévoli poněkud omezit.

pondělí 13. března 2017

Janota

Péčí České justice máme k disposici obě trestní rozhodnutí ve věci exekutorovraha Jaroslava Janoty: rozsudek krajského soudu, usnesení odvolacího soudu.

Náš názor je arci víceméně stejný jako předtím, než jsme se mohli s rozsudkem seznámit: praxe exekucí, jakož i její širší právní okolí, jsou systémově vadné, protože je-li umožněno, aby se z dluhu 70 Kč na údajném nedoplatku za plyn stalo 17 tisíc, ovšemže s (opakovaným) využitím fikce náhradního doručení – nehovořím akademicky, nýbrž o skutečném případu mého klienta – nemá to se spravedlností společného zhola nic. To chápou i lidé právem jinak nedotčení a není proto divu, že následná sebevražda z Janoty učinila figuru mučednické dimense.

Hagiografické anály jsou plny příběhů, které pro své zužitkování musely být upraveny ještě daleko víc, než kausa Janotova, proto buďme k těmto vypravěčům shovívaví; na druhé straně se patrně nelze nepozastavit nad dosti drakonickou výměrou trestu, který bychom si s ohledem ke všem okolnostem uměli představit poloviční, případně i třetinový, pokud by soudy uznaly, že šlo o jednání v silném rozrušení. Leč – nechtělo se, a jen soudci vědí, nakolik byla za rozsudkem snaha zavděčit se establishmentu: není možná náhoda, že se v obou instancích rozhodovali bývalí komunisté, tedy osoby spíše než spravedlnosti sloužící vlastnímu prospěchu a momentální moci.

Amnestie

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, říkám si, vnitřním zrakem přitom patře východním směrem, na Slovensko. Tam se momentálně odehrává devátý (ano, devátý!) pokus o zrušení amnestií udělených v r. 1998 Vladimírem Mečiarem. Uspěje-li, mohou být amnestie slavnostně zrušeny ke 20. výročí jejich vyhlášení.

V České republice máme se zneužitím práva vyhlásit amnestii rovněž své zkušenosti, avšak poslední zbytek soudnosti doposud zabránil politikům získávat body prohlášeními o tom, že jednou vyhlášenou amnestii lze zrušit. Na Slovensku, v zemi slynoucí spíše silnými alkoholickými nápoji než tradicí právního státu, jsou tyto zábrany oslabeny a proto se premier Robert Fico pokouší o změnu formou přijetí retroaktivního ústavního zákona.

Amnestie je arci nezrušitelná, protože její účinek je jednorázový, nevratný a neměnný ze samotné podstaty jejího působení, tedy z aktu prominutí trestu (agraciace), případně skutku, jinak trestného (abolice). Stát se nemůže chovat jako pomatený král, který odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil, a to ani, učinil-li by tak legislativně nejvyšší formou změny ústavního pořádku.

Existuje jediný způsob, jak amnestii zrušit: prohlásit režim, jehož hlava amnestii vyhlásila, za zločinný a postavit před soud vedle domněle amestovaných i onu hlavu. Ale to si, odhaduji, netroufnou ani na Slovensku, kde je vláda jen jednou z větví organisovaného zločinu ještě o stupeň víc než v České republice.

pátek 10. března 2017

Uspěli jsme v dalším sporu s ministerstvem vnitra

Mamutí steak ze surovin, námi formou veřejného příslibu nabídnutou každému, kdo pochopí a vysvětlí nám rozhodnutí ministerstva vnitra o nutnosti utajit zbytek pokynu o zpracování DNA, si neupekou ani u Městského soudu v Praze, an tento soud rovněž argumentaci ministerstva nepochopil a rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil. Ovšem proč tento proces nepochopení zabral bez jednoho měsíce dva roky, není zřejmé ani nám.

úterý 7. března 2017

Bojující demokracie opět v plné síle

Krajský soud v Brně dnes podle očekávání zamítl odvolání Adama B. Bartoše proti trestu za umístění tabulky k symbolickému hrobu Anežky Hrůzové v Polné. Předseda senátu vysvětlil, že se v žádném případě nejedná o politický proces; něco takového není v naší rozvinuté bojující demokracii vůbec možné! Zde je úplný zvukový záznam ústního odůvodnění ve formátu MP3, ale předem upozorňujeme, že to není nic pro slabší povahy.

O něco lépe dopadla Adriana Meleková, mladá žena vinná pomočením a spálením koránu: tu dnes slovenský Nejvyšší soud propustil z vazby. Prý na svobodu; to je, dovolíme si poznamenat, v tamních, stejně jako zdejších, podmínkách pojem velmi relativní.

pátek 3. března 2017

Ztohoven, druhé kolo

Se značnými průtahy a až pod vlivem podané správní žaloby nám Obvodní soud pro Prahu 1 zaslal kasační usnesení ve věci umělecké skupiny Zhotoven a jimi vyvěšených červených trenek na místě presidentské standarty. S názorem Městského soudu v Praze se rozhodně neztotožňujeme, pokud jde o kvalifikaci uměleckého počinu jako výtržnictví, souhlasíme, pokud jde o krádež, a připouštíme možnost, že pohyb umělců po střechách Pražského hradu mohl způsobit i poškození střešní krytiny, byť jisti si tím nejsme.

Pokračování v dubnu, u Obvodního soudu pro Prahu 1.

čtvrtek 2. března 2017

Zápletka

Rozšiřovanec D. Navara na dlažbě.
Rozšiřovatel: Brněnský deník
Aniž bychom museli ctěné čtenáře zatěžovat podrobným výkladem o náležitostech antického dramatu, bez důkazu postulujme, že bez zápletky není dobrého díla ani literárního, ani literárně-dramatického. To platí pro Aischyla stejně jako pro brasilskou telenovelu, a výjimkou není ani jedna z našich nejblíbenějších telenovel právních, pojímající žalobní úsilí Davida Navary ve věci neoprávněného rozšiřování jeho podoby.

Městský soud v Brně samosoudkyní Ivanou Chlupovou po poněkud vyčerpávajícím průběhu řízení a úmorném řetězu replik a duplik usoudil, že šířit rozšiřovancovu podobu nikdo nesmí, a rozšiřovatelka, společnost guidemedia etc s. r. o., se brání, že ji rozšiřovala oprávněně.

Pokračování u Krajského soudu v Brně, popcorn zakoupíte u justiční stráže ve vrátnici.

středa 1. března 2017

Cesta z Kralup

Do vpravdě bizarní a nikoli tak docela nevinné dimense bobtná affaira kolem rodinného videa, na němž si rodina, nevědouc, jak závažného protispolečenského jednání se dopouští, radostně prozpěvuje Mešitu od kapely Ortel; zde to je v HD:


K videu se veřejně vyslovil bulvární novinář Pavel Novotný a – snad částečně v nadsázce – pohrozil, že rodinu udá OSPODu. Dotčená rodina za to chce Novotného zažalovat o ochranu osobnosti.

Nedomníváme se, že by k realisaci kterékoli z těchto hrozeb mohlo reálně dojít, a pokud, rozhodně ne, že by se takto artikulovaná zbožná přání jakkoli fruktifikovala, přesto viděné vnímáme jako to, co se v angličtině označuje termínem wake-up call, případně eye-opener, tedy fakt, který zásadně a v širším kontextu mění naše nazírání toho, co se děje.

Totiž, že se kolem nás, aniž bychom tomu věnovali pozornost, v tichosti rozhořela ideologická občanská válka, nikoli nepodobná té, která byla vedena v 70. a 80. letech mezi komunistickým vedením, arci fakticky satrapského, československého státu a jeho obyvatelstvem.

Posuzováno čistě politologicky, po okupaci ze srpna 1968 padl základní legitimační pilíř komunistické moci a zbylo násilí a zvůle, prováděné snad jemnějšími prostředky než v období stalinismu, ale o nic méně, a možná tím víc, společnost demoralisující a naleptávající. Většina obyvatel komunisty nenáviděla a oni na oplátku věděli, že ve svobodných volbách by neměli šanci. Symbolem oné doby a tichého odboje byly písně Karla Kryla, umělecky možná jen o málo lepší než Mešita, ale stejně významné.

Jakkoli můžeme argumentovat, že imigrační krise, jejíž zveličená reflexe vedla k vyostření tohoto konfliktu mezi vládnoucími a ovládanými, je než úspěšnou zpravodajskou operací nejmenované tajné služby, nemění to nic na faktu, že politický establishment ztratil podporu občanů a neudrží se u moci déle než po určité přechodné období. Režim, ve kterém lze vážně uvažovat o odebrání dětí z rodiny z důvodu politických názorů rodičů, je hnusný a bude třeba zamyslet se nad alternativou jeho zániku, bez ohledu na to, že hodnoty, které představuje, vesměs sdílíme.

Vyjádřeno lapidárně, nad videem z Kralup nám dochází, že demokracie v postkomunistické, importní formě je možná nereformovatelná.

Aktualisováno.
K udání, zdá se, skutečně došlo.

pondělí 27. února 2017

Hlavní líčení v nálepkové kause se vrací na začátek

S ohledem na další, v pořadí již třetí změnu ve složení senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zrušeno hlavní líčení v případu protistátní nálepkové skupiny Vondrák-Dupová nařízené na středu 1. března. V důsledku výměny přísedícího se budou opakovat i všechny doposud provedené důkazy. Nový termín stanoven nebyl, ostatně není kam spěchat: vždyť trestní stíhání trvá teprve sedm a půl roku!

neděle 26. února 2017

Blokování hazardu prošlo i přes Ústavní soud

Ústavní soud, pro nás překvapivě, ve středu vyhlášeným nálezem zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení censury Internetu, tedy povinnosti poskytovatelů připojení znemožnit svým zákazníkům přístup ke stránkám, na nichž se provozují nelegální hazardní hry.

Odůvodnění nálezu pokládáme za zcela povrchní: Ústavní soud vůbec nepochopil, v čem je problém, anebo, řečeno s PhDr. Faustem, v čem je jádro pudla.

Důvody, proč přistoupit k senátory požadované derogaci, můžeme rozdělit do čtyř skupin:

1. Důvody ideologické. Listina základních práv a svobod, arciže pod vlivem zkušeností s předchozím režimem, výslovně zakazuje censuru. Blokování hazardu není censurou v pravém slova smyslu, neboť za tu se tradičně považuje toliko státní dozor nad šířením politicky relevantních textů, avšak mohlo by se stát spouštěcím mechanismem, který by vedl k vykastrování Internetu jako svobodného media do čínské podoby státního intranetu; jakkoli bychom asi mezi zákonodárci nalezli nadpoloviční shodu, že tyhlety počítače a internety by se měly všechny zakázat, minimálně pokud jde o svobodu šířit podvratné, momentálním nositelům moci nepříznivé názory, taková změna je jednorázově nemyslitelná a bude-li k ní přistoupeno, stane se tak po krocích – a ať chceme nebo ne, povinné blokování hazardu je prvním z nich, prvním malým hřebíčkem do rakve svobody Internetu.

2. Důvody technické. Nález, stejně jako zákon, je dílem informaticky na samé hranici tuposti negramotných právníků. Znepokojující je už to, že operují s pojmem webová/internetová stránka, aniž by se pokusili definovat, o co se jedná, a aniž by jim někdo řekl, že internetová stránka není dávno identická s pojmem doménové jméno (to, ostatně, striktně vzato, ani nikdy nebyla), ale může jí být kus javascriptového kodu, kontejner, do kterého se obsah načte odjinud (AJAX, Flash, javový applet… – hazardně hrát se dnes dá nejrůznějšími způsoby), nebo dokonce jen URL s prefixem (schematem) data:. Není zřejmé, co se má blokovat, a kdybychom se řídili methodickým doporučením ministerstva, zablokovali bychom spolu se stránkou mj. i maily a FTP účty, pokud by s hazardní hrou sdílely identické doménové jméno. Blokovat internetovou stránku přitom není to samé jako blokovat stránku webovou, protože existují kupř. i stránky gopherové. Pokud je zákon takto nejasný, nemá v právním státě nárok na existenci.

3. Důvody praktické. Jak vysvětleno, methodické doporučení ministerstva je neaplikovatelné, protože jím bude blokován legální obsah. Přitom však neexistuje žádný způsob, jak nelegální stránku v souladu se zákonem zablokovat. Představme si, že hazardní hra bude provozována na adrese https://www.domena.cz/hazardni-hra/. Protože přenos je chráněn SSL/TLS, poskytovatel připojení neví a nemá jak zjistit, že zákazníkův browser chce právě na tuto stránku, dozví se IP adresu a číslo portu, avšak identická IP adresa přitom může být užívána naprosto legální stránkou https://www.domena.cz/legalni-obsah/ spravovanou jiným, svému poskytovateli služeb internetového připojení tržby generujícím zákazníkem. Zákon je tedy nejen nejasný, ale povinnost jím uložená je materiálně nesplnitelná.

4. Důvody právní. Všichni ti, kteří jsou blokováním dotčeni, tedy nejen provozovatelé hry, ale i uživatelé neprávem zablokovaných e-mailových účtů nebo stránek, musejí mít v právním státě právo na účinný opravný prostředek a na soudní ochranu. S ničím takovým arci zákon nepočítá, tyto osoby se budou horko-těžko domáhat postavení účastníků řízení a i když se ho domůžou, neexistuje mechanismus, jak dosáhnout neprodleného zrušení neoprávněné blokace; vše běží ve lhůtách týdnů a měsíců, přesně podle správního řádu. A ministerstvo je přitom oprávněno dát na seznam klidně www.google.cz, bude-li mít pocit, že je někde na této doméně provozována nelegální sázková hra.

Jak předesláno, touha regulovat Internet je silná a česká vláda není sama ve snaze toto medium ovládnout. Zjištění, že Ústavní soud nebude tím, kde by se jí postavil do cesty, byť v daném případě spíše než z principiálních důvodů z pohodlnosti a neochoty o problému se něco dozvědět, je minimálně pro nás dosti zneklidňující.

čtvrtek 23. února 2017

Polná do druhého kola

Foto: Vít Hassan
Již na úterý 7. března bylo nařízeno veřejné zasedání, ve kterém Krajský soud v Brně, v senátě složeném ze dvou bývalých komunistů a jednoho (snad) slušného člověka, projedná odvolání Adama B. Bartoše proti rozsudku za vyvěšení cedulky k polenské vraždě. Od onoho soudu a zvlášť senátu si nelze nic dobrého slibovat, ale tak jako brněnský krajský soud příjemně překvapil v případu Hitlerových projevů, možná se překoná znovu; obžalovaný arci zůstává realistou a počítá s nutností podat dovolání.

Všichni jste zváni, trička na podporu svobody projevu, ctihodným soudruhům citlivě připomínající, že existuje cosi jako Listina základních práv a svobod, jsou nanejvýš vítána.

pátek 17. února 2017

Případ spáleného koránu

A máme tu oblíbený videokoutek, dnes na ožehavé thema:



Hrdince videa je třeba fandit, souboj s dětským uzávěrem nádobky s hořlavinou byl do poslední chvíle napínavý a jeho výsledek nejistý, avšak podařilo se a delikventka, sama nepopálena, dokázala korán, mírně jej, rdíc se, napřed pomočivši, úspěšně spálit.

Viděné pochopitelně není trestným činem, jen zcela legitimním výkonem svobody projevu, a proto je nanejvýš pobuřující, že slovenské trestní orgány onu osobu stíhají.

Je suis Adriana Meleková.

Aktualisováno.
Prokurátor navrhl vzetí obviněné do vazby (nebo jak se to podle práva šaria správně jmenuje).

Aktualisováno.
Soudce Špecializovaného trestného súdu v Banskej Bystrici návrhu na vzetí do vazby vyhověl; nyní, zdá se, zbývá vyřešit, zda Adriana M. bude ukamenována na Slovensku nebo ji k výkonu trestu předají orgánům Islámského státu.

Aktualisováno.
Poslední rozhlasový rozhovor s obviněnou před zadržením na Svobodném vysílači.

Příští týden bude rozhodnuto o censuře Internetu

Nedávnému judikatornímu počinu Ústavního soudu, nálezu, jímž bylo zdůrazněno, že soudy musejí poskytovat ochranu před lichevními smlouvami netoliko v případě, že je druhá strana pravomocně odsouzena za lichvu, ale ve všech případech, kdy to nerovnováha práv a povinností smluvníků vyžaduje, se budeme věnovat zvlášť.

Dnes se krátce zaměříme na nález, který bude vyhlášen příští středu a týká se censury Internetu, tedy možnosti ministerstva financí požadovat, aby poskytovatelé služby připojení k Internetu (ISP) blokovali svým zákazníkům přístup ke stránkám, na kterých je provozována nedovolená hazardní hra.

Jak návrh skupiny senátorů správně připomíná, napadené ustanovení nemůže projít v testu proporcionality, a to tím spíše, že v lednu vydaný methodický pokyn ministerstva vysvětluje, že blokována má být nikoli webová stránka (což je pojem spíš intuitivní než právně zřetelně vymezitelný), ale překlad jejího doménového jména do formy IP adresy, tzn. funkčnost služby DNS serveru, arci pouze toho, který přímo nebo zprostředkovaně poskytuje sám ISP (tzn. který zákazníkovi ohlásí v DHCP relaci). Jestliže si koncový uživatel nastaví ručně např. DNS servery Google, tzn. 8.8.8.8 a 8.8.4.4, je taková ochrana neúčinná; řada uživatelů má tyto servery ostatně nastaveny už nyní, aby se vyhnula případným blokacím na úrovni black-listu operátora, případně používá vlastní DNS server, a pak je imunní proti jakémukoli pokusu o blokování.

V celé věci jde přirozeně o něco zcela jiného než o hazardní hry, k nimž si zájemci cestu najdou tak jako tak: když by se podařilo blokovat tyto stránky, nebude problém doplnit na seznam další odpornosti, stránky obsahující dětskou pornografii nebo podporující extremistickou ideologii, a v několika krocích bychom byli tam, kde je dnes Čína – čímž arci netvrdím, že se tam neocitneme stejně, dění v ulicích Prahy při návštěvě čínského presidenta nenechává ohledně hloubky, do níž v této zemi zakořenila demokracie, příliš důvodů k optimismu.

Nález, jak věříme, vyhovující, bude přesto důležitý, protože zlu censury je nutno čelit v zárodku a všemi dostupnými prostředky.

pondělí 13. února 2017

Osamělost vysloužilého špiona

Minulý týden odvysílala Česká televise dokument Rino – přiběh špiona, pojednávající o Karlu Köcherovi, českém komunistickém rozvědčíkovi, kterému se podařilo proniknout do CIA. Devadesátiminutová stopáž dovolila režišérovi Jakubu Wagnerovi zařadit do filmu vedle povinné rekapitulace Köcherova života několik nových, cenných informací a pasáží, pocházejících vesměs z odtajněných částí svazku špiona a jeho manželky Hany, krycím jménem Adrid.

Samotný exšpion nebyl prý s výsledkem spokojen, protože v něm jeho postava vychází nelibě, ba téměř odpudivě. To však není vina tvůrců, ale samotného Köchera, a volby, kterou v životě učinil. Špion, který dlouhodobě působí v cizím prostředí a poté je prozrazen, ztrácí sociální kontakty jak v zemi, ze které přišel, tak ve svém novém působišti, a to bez ohledu na to, díváme-li se na jednu stranu jako na ztělesněné Dobro a na druhou jako na Zlo, nebo vidíme situaci spíše symetricky.

Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. Tam a jedině tam měl zázemí, a minimálně jeho manželka i příslib slušné kariery. Když byl poté prozrazen, uvězněn a vyměněn, a komunistická moc zakrátko poté padla, byl jeho osud zpečetěn: v České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá.

Nechávám úvaze laskavého čtenáře, zda bude Karla Köchera odsuzovat nebo s ním soucítit: rozhodně je to zajímavý osud, s nímž má smysl se seznámit. Na iVysílání bude pořad vystaven do 22. února 2017.

pátek 10. února 2017

Rittig

O tomhle chlapíkovi budou jednou naši vnuci vyprávět svým vnukům, a ti jim neuvěří. Mám na mysli Ivo Rittiga, figurku i svou fysiognomií vhodnou pro zpracování ve formě komiksového stripu, jenž byl čerstvě nepravomocně zproštěn dalšího ze serie obvinění, v kause Oleo Chemical neboli premie 0,17 Kč z každé prodané jízdenky pražské MHD, již Rittig podle tvrzení obžaloby inkasoval. Další proces, týkající se vynášení tajných informací ze zprávy Bezpečnostní informační služby, bude zakrátko korunován písemným odůvodněním, jehož hodnota, jak si dovolím kvalifikovaně předpovědět, bude než literární: posuďte sami z výroku soudce Nováka, že jediným rozumným vysvětlením je setkání [Nečasové s Rittigovým právníkem] za účelem specifikace jistých informací, které se mailovou poštou či prostřednictvím telefonu nehodí sdělovat. Odůvodnění jako noha, řekli bychom v dobách školní docházky.

Rittig si přitom užívá života a orgánům činným v trestním řízení se na svém Twitteru nepokrytě a často velmi nápaditě vysmívá. Řečené orgány nad ním vyhrály vlastně jen jednou, krátce před převratem, kdy jej poslaly, za tehdy astronomické manko přes 700 tisíc Kčs, na devět let do kriminálu. Tam arci dlouho nezůstal, díky Havlově amnestii vyšel z vězení záhy a očištěn, a od té doby zaznamenává ve svých trestních kausách úspěch za úspěchem: byl to ostatně on, komu se Šlachtovi melody boys museli omluvit za mediálně šířené zprávy o zajištěných milionech a metrácích zlata, a tato omluva jistě nebyla poslední.

Tajemstvím Ivo Rittiga je, že dokázal být vždy o krok napřed před pronásledovateli. Není to gangster ve stylu Mrázka nebo Krejčíře, je to spíš inteligentní parasit, který se umí přisát k veřejným rozpočtům, zejména tedy tomu pražskému, a protože se o výtěžek dokáže rozdělit se správnými lidmi, nikdy se mu nic nestane. Protože kdyby ano a kdyby jej skutečně jednou zavřeli, mohl by začít psát paměti, a to je něco, co si v této zemi nikdo mocný nepřeje.

čtvrtek 9. února 2017

Marián Magát je znovu stíhán za svůj pražský projev

Nikoli v Praze, jako před dvěma lety, ale pro změnu na Slovensku. Nedivme se: jeho strana uspěla ve volbách a je v parlamentu a to jsou pak všechny prostředky politického boje dobré. Usnesení jeví se být, v porovnání s českým, projevem jakéhosi troglodyta v uniformě, a obviněný si ve své stížnosti proto neodpustí na jeho adresu několik jízlivostí.

No, budiž mu Ilava ľahká!

Služba

Thema policejní provokace bývá na tomto blogu častým hostem; byli jsme ostatně první, kdo upozornil na ústavněprávní konotace nasazení agentů Petra a Roberta při Operaci Fénix. Hlavní líčení se arci nevyvíjí ve prospěch obžalovaných, rozhodujícím organisátorem chystaného útoku na vlak se podle odposlechů jeví být vůdce anarchistické skupiny Petr Sova a nikoli provokatéři Petr s Robertem. Faktem však je, že presentovány jsou pouze odposlechy policií předem pečlivě vybrané a dle tvrzení obhajoby dokonce i sestříhané, s konečnými soudy proto vyčkejme.

O podobném případu referuje lobbistický server Česká justice: policisté potřebovali získat na muže, který intimoval svým známým myšlenku na vraždu své manželky, usvědčující důkaz, a tak mu přes prostředníka podstrčili SIM kartu s kontaktem na údajného nájemného vraha (proč nestačilo samotné vrahovo číslo, server nevysvětluje). Za to, že na ono číslo poslal prázdnou SMS, byl muž stíhán, a i když jej Vrchní soud v Praze pravomocně zprostil obžaloby, bylo v jeho neprospěch podáno dovolání.

Nám nezbývá než zopakovat, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 je nepřípustnou provokací, vstoupí-li orgány činné v trestním řízení do skutkového děje tak, že způsobí trestnost prověřovaného jednání, tedy, v daném případě, dodají-li pachateli kontakt na vraha, a popřát dovolateli hodně štěstí u Nejvyššího soudu.

pondělí 6. února 2017

Neblahopřání

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:
  1. nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;
  2. stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;
  3. nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;
  4. nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;
  5. několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.
Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

čtvrtek 2. února 2017

Pitomio

Garbage in, garbage out, praví stará informatická moudrost, s významem, že chybná vstupní data generují chybná data na výstupu. Pro českou justici lze pravidlo modifikovat tak, že jeho první polovinu vypustíme: soudy generují výstupy, které nemají s jejich vstupy téměř nic společného, a mírou překvapivosti by, domnívám se, hravě strčily do kapsy průměrně kvalitní generátor pseudonáhodných čísel.

Když navíc onen výstup projde jako filtrem průměrným absolventem žurnalistiky na UK, dostaneme titulek Okamuru je možné v oprávněných případech nazývat Pitomio, rozhodl soud. Proboha!

Bez hlubšího rozboru je jasné, že toto soud nevyřkl, arci jak to s tak řečeným Pitomiem Okamurou bylo doopravdy, zůstává zahaleno tajemstvím. Omezme se proto na několik obecných thesí.

Osoba v exponovaném postavení, najmě ve veřejné funkci, je povinna snášet kritiku, včetně kritiky neoprávněné, a chráněna je toliko před zjevnými excesy, které nemají vůbec reálný faktický základ. Kritika může být i zesměšňující, uštěpačná, satirická, ironická, sarkastická a vůbec docela pitomá, protože požadujeme-li od kritiky, aby takovou nebyla, zakážeme to, čím se demokracie liší od diktatury – právo na výsměch mocným.

Je pošetilostí hodnou českého soudce hodnotit, zda bylo zesměšnění jména, snad infantilní, nicméně pertinentní a nápadité, užito oprávněně; to je kategorie, která nemá v regulaci veřejného diskursu této úrovně a formy vůbec co dělat. Jinak bychom se mohli dočkat dne, kdy mne zažaluje některý z laureátů ceny Osel měsíce a soudy budou vážně zkoumat, zda jsem ocenění neudělil frivolně a zda je onen doopravdy takovým troubou, aby mu tato cena příslušela.

Uzavírám proto svou stručnou exhortaci konstatováním, že jako Pitomio se mi daleko více jeví senát Vrchního soudu v Praze, který tímto nebetyčně blbým způsobem rozhodl.

středa 1. února 2017

Advokát na pranýři

— Církev má přirozené a vlastní právo provinilé věřící trestat trestními postihy.
(C.I.C., kánon 1311)

Tímto ustanovením inspirována rozhodla se Česká advokátní komora vyložit své oprávnění vyvěrající z ustanovení § 17 zákona o advokacii tak, že má právo regulovat formu, jíž advokáti vyjadřují své politické názory. Ono ustanovení přitom jasně stanoví, že se týká výkonu advokacie – a ničeho jiného. Ergo extensivní výklad této pravomoci, pokrývající advokátovy projevy od probuzení do usnutí (a případně i mezi tím) je charakteristickým příkladem vykročení z přípustného rozsahu sekundární normotvorby, jež se musí dít, jak jistě ví každý, kdo kdy složil advokátní zkoušku (dokonce i za komunismu, jako řada vysokých představitelů Komory, že, soudruzi?), secundum et intra legem, tedy podle zákona a v jeho mezích.

Zde to máme černé na bílém: Klára Samková prý nebude dále popotahována za svůj projev ve Sněmovně, neboť Komora shledala jeho formu přípustnou. Komoře jest arci do formy toho, jak se advokát vyjadřuje ve svém volnu, zhruba tolik, co do taxonomie novopapuánských papoušků, tedy velké a úplné, ničím nemodifikované nic.

Bývaly doby…

Bývaly doby, kdy jsme patřili na Ukrajinu svrchu, jízlivě kvitujíce, že s každou výměnou vládní garnitury putuje ta minulá do tepláků, do díry, nebo, jak se v místním prostředí nejspíše říká, do kolonie. Neuplynulo mnoho vody ani v Dněpru, ani ve Vltavě, a máme to samé i u nás doma.

Narážím přirozeně na kausu zneužití vojenské rozvědky, za něž jsou již asi tak pátým rokem souzeni – v zastoupení – někdejší premier a za něj jeho věrná, pro něho žel i současná, dominantní partnerka. Neznáme dosud úplné znění usnesení, jímž bylo předchozí rozhodnutí zrušeno, jestliže je však jeho obsahem i výrok o odnětí věci zákonné soudkyni Heleně Králové, a to pouze z důvodu, že se odvolací soud neztotožnil s tím, jak tato hodnotila důkazy, je to nanejvýš znepokojivé a volá to po zásahu Ústavního soudu.

Tím je totiž obecným soudům neustále opakováno, že od hodnocení důkazů je tu především ten soud, který důkaz provedl, stolice vyšší smí modifikovat skutková zjištění tehdy a jen tehdy, pokud rozhodující důkazy sama zopakovala. Nic takového se nestalo, rozhodnutí bylo zrušeno v neveřejném zasedání, přesto stížnostní soud nařídil výměnu samosoudce.

Když podobný krok učinil senát, s odpuštěním, Romany Vostrejšové v případu Justiční mafie, žalovaná Marie Benešová si ústavně stěžovala a byla úspěšná, a posléze uspěla i ve věci samé. Tím důležitější je respekt k právu na zákonného soudce v trestním řízení, kde jde o mnohem víc než o omluvu a několik set tisíc na nákladech řízení.

Je přitom paradoxem, že ustanovení § 262 TrŘ na rozdíl od § 221 odst. 2 OSŘ nestanoví ani rámcově důvody, pro něž lze nařídit výměnu soudce, resp. senátu, a je tedy nutno vyjít z judikatury. Nejvyšší soud k této otázce mlčí, je tu však neustále se zpřísňující judikatura soudu Ústavního, jenž naposledy vyslovil svůj názor na přípustnost odnětí věci zákonnému soudci kategoricky:
Pokud odvolací soud vytýká soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v prvním stupni jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. / Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 TrŘ je stanovena jistá výjimka.
Jestliže městský soud staví své rozhodnutí toliko na tom, že soudkyně Králová uvěřila – dle našeho soudu plausibilní, byť nikoli nutně pravdivé – výpovědi Petra Nečase, že jeho milenka nejednala sua sponte, ale plnila jeho instrukce, jednalo by se o vážný exces z pravidel fairového procesu a bylo by na místě, aby Ústavní soud intervenoval znovu. Ale počkat: není jeho předsedou bývalý významný politik strany protivné? No tak nic…

neděle 29. ledna 2017

Čínská inspirace

Ve zvláštní, ba ominosní juxtaposici sešly se téměř ten samý den dvě zprávy týkající se Číny: čínský komunistický režim má v plánu zavést počínaje rokem 2020 ve velkém systém sociálních kreditů (o systému česky např. zde), a úvěrová společnost Home Credit chystá, s využitím čínské zkušenosti, hodnocení bonity žadatele o úvěr podle toho, jaké kontakty má onen v mobilu.

Že by nás před takovou invasí do soukromí ochránil Úřad pro ochranu osobních údajů, je utopie: tento úřad nás dosud ochránil toliko před možností kontrolovat veřejnou moc, a před příliš vysoko vysunutou kamerou v Google Street View, nic jiného nevykonal a ničeho jiného není schopen. Lustrace jistě bude dobrovolná, kdo spotřebitelský úvěr nechce, data poskytnout nemusí.

Říkám si, jak dlouho bude trvat, než Česká republika převezme čínské know-how i v oné druhé, zlověstnější a méně dobrovolné variantě, a jaké to bude, když každý dostane podle míry své loyality k establishmentu bodové hodnocení. Jistě tam budou nejen malusy, ale i bonusy: udal souseda za čadící komín, +1 bod, objevil účtenku, která neprošla systémem EET, +2 body, iniciativně poskytl trestním orgánům informace nad rámec zákonné povinnosti, +5 bodů, odhalil daňový únik nebo pirátský software u svého zaměstnavatele, +10 bodů.

Nevím, kdy to přijde, ale jsem si celkem jist, že se to stane, protože Česká republika je pro podobné experimenty ideálním prostředím. Kdesi jsem četl, že po euforii Pražského jara si lidé říkali, jak proti nám Rusové nic nezmůžou a jak jim společnými silami ukážeme svůj charakter, a neuplynul rok a naši hrdinové chodili k prověrkovým komisím, kde se káli a proklamovali věrnost komunistické straně a Sovětskému svazu, za jehož bratrskou internacionální pomoc před komisí ostentativně projevovali vděčnost.

Ale zároveň si říkám, že systém se za čas může ukázat neefektivním, v důsledku typické české závisti. Představme si, že rodina žije příkladně, zdobí okna vlaječkami EU, své děti vychovává v dokonale multikulturalistickém a genderově vyváženém duchu, všechny dluhy včas a řádně splácí, takže rating stoupá a stoupá, až dosáhne prahové hodnoty, kdy se dostaví první privilegium, např. právo koupit si lepší automobil nebo poslat dítě na studia do zahraničí, řekněme do Číny. Jenže co udělají jejich sousedi, kteří na kýženou metu zatím nedosáhli? Samozřejmě, že se na povýšence zaměří a budou je udávat za každou drobnost. A protože nikdo není, jak známo, dokonalý, některá udání budou důvodná, a ratingy se vyrovnají: za udání bonusy, za zjištěné nedostatky malusy. Výsledkem tedy bude, že se hodnocení postupně v průměru srovná: nikdo zvlášť nevynikne, všichni na tom budeme víceméně stejně, tak, jak to má v plebejsky orientované společnosti být.

PS: Ač se to nezdá, tento post není o ochraně osobních údajů. Je o svobodě, a o tom, jak snadné je o ni přijít. Věřím, že mezi mými čtenáři jsou ještě takoví, kteří si své svobody dokáží vážit a za její zachování bojují, třebas to bylo za cenu už dnes udělovaného, celoživotního malusu.

pátek 27. ledna 2017

Kárná žaloba cti netratí – anebo snad ano?

Z několika themat, k nimž bychom se mohli vyjádřit, odpadá naštěstí kausa hidžáb, anžto soudní řízení dopadlo tak, jak jsme predikovali před rokem, a správně jsme odhadli i nosné důvody rozhodnutí.

Můžeme se proto věnovat tomu, co pokládáme za právně nejzajímavější: hrozbě presidenta republiky, že podá na soudce Petra Zelenku kárnou žalobu v souvislosti s jeho usnesením v případu Davida Ratha.

čtvrtek 26. ledna 2017

Rozsudek ve věci Kočí v. ČAK

Přinášíme rozsudek Městského soudu v Praze, jímž senát ve složení Naděžda Řeháková, Ivanka Havlíková a Martin Kříž zrušil rozhodnutí odvolacího kárného orgánu České advokátní komory, kterým byla advokátu Petru Kočímu za údajně antisemitskou námitku podjatosti uložena pokuta ve výši 100 tisíc korun.

Vzhledem k otřesné kvalitě napadeného rozhodnutí jsme tento výsledek předpokládali: ostatně, co jiného než pseudoprávní paskvil plný logických chyb a nesmyslů očekávat od lidí, které do svého čela postavila korporace, jež místo hájení zájmů svých členů advokáty, zejména ty, kteří nejsou kvalitou vedení Komory halasně nadšeni, rutinně šikanuje.

středa 25. ledna 2017

Rozsudek NSS ve věci šifrování

Jak avisováno, senát Nejvyššího správního soudu ve složení Radovan Havelec, Jaroslav Vlašín a Jan Vyklický zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve věci informací – zadávací dokumentace ke státní zakázce požadující prolomení šifrované komunikace.

Rozsudek nám dal za pravdu, že soud se musí s informací nejprve sám seznámit, než o správnosti jejího podřazení pod utajované informace rozhodne (navíc si povšiml, že správní spis předložený soudu není úplný), a stejně jako my upozornil, že odposlech šifrované komunikace nelze podřadit pod sledování osob a věcí.

Spor s ministerstvem vnitra tedy dostává ústavněprávní rozměr, neboť se samozřejmě budeme domáhat kopie všech listin, které měl soud při svém rozhodování k disposici, protože se nemíníme smířit s postavením účastníka, jenž, v nejlepší tradici fémového soudnictví, musí vyvracet soudu hodnocení důkazů, které sám nesmí znát.

Sledujte proto tento kanál, bude to ještě dlouhé a dobrodružné!

úterý 24. ledna 2017

Objektivita

Chtě uvést tento post nějakou vhodnou pikanterií, vyhledal jsem si v elektronickém archivu Ústavu pro českou literaturu, co psalo Rudé právo v době, kdy byl zvolen americkým presidentem Ronald Reagan, a některý z těchto textů jsem měl v úmyslu použít jako motto. Neuspěl jsem – konstatuji, že ve srovnání s tím, co předvedla česká media loni v listopadu, jsou tehdejší zprávy a komentáře tiskového orgánu ÚV KSČ slabým, slaboučkým odvarem; kdo chce, nechť se přesvědčí sám: napovím, že výsledky voleb byly komentovány 6. listopadu 1980, a ať jsem hledal sebepečlivěji, nenašel jsem nic, co by nebylo, v kontextu doby a tehdy vyžadovaných mediálních výrazových prostředků, střídmé, umírněné a uměřené.

Necítím se povolaným vykládat, co hysterická reflexe loňských amerických presidentských voleb v České republice znamená z hlediska politologie, maje arci místy neblahý dojem, že se na stránkách místních novin, v televisi i na Internetu poslední roky odehrává než souboj dvou cizích zpravodajských služeb, nicméně veda blog právnický, nemohu odhlédnout od právního vyústění incidentu v podobě vytýkacího dopisu, jejž vysílací rada zaslala České (tedy jejich) televisi.

Podstatný obsah dopisu je rekapitulován v tiskové zprávě Rady, a ač jsem – nejsa osobou s mediálně masochistickými sklony – předmětné živé vysílání nesledoval, nemohu než souhlasit: touha redaktorů nominálně veřejnoprávní televise, aby ve volbách uspěla jimi preferovaná kandidátka, byla zjevná z každé zprávy, ba z každé věty, a frustrace po jejím debaklu musela být hluboká, následovaná vleklou politickou kocovinou.

Právně není bez zajímavosti samotné legislativní provedení regulačního ustanovení: podle § 31 odst. 2 vysílacího zákona (jenž se vztahuje nejen na veřejnoprávní, nýbrž i na ostatní media) provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů; názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.

Obé, tedy objektivita i vyváženost, jsou typické relativně neurčité právní pojmy. Ty jsou legislativně přípustné toliko za předpokladu, že existuje cosi jako obecný konsensus, co se jimi rozumí; ten nikdy nebude dokonalý, vždy mohou existovat hraniční situace, které bude každý posuzovat jinak, ale základní vymezení musí být dáno a musí být společností sdílené. Ani to arci nestačí, a zákonodárce proto obvykle takové gumové pojmy doplňuje ještě taxativním nebo demonstrativním výčtem: tak je vymezeno kupř. nekalosoutěžní jednání, klamavá reklama nebo poctivost prodeje ve vztahu dodavatele a spotřebitele.

Ponechal-li zákonodárce ony dva pojmy bez bližšího osvětlení (vyjma ustanovení § 31 odst. 3 zákona, jež je ovšem implicite konstruováno pouze ve vztahu k domácí politice), dostáváme se do stavu interpretační nouze: pro jednoho je objektivní a vyváženou informací očerňování Trumpa, neboť on je přece, objektivně, hrozbou své zemi i celému globu, pro druhého je to stav rovnoměrného zastoupení hlasů pro jednoho i pro druhého kandidáta, pro třetího takový pohled, který je v souladu se zájmy České republiky, přirozeně rovněž objektivními. Ony dva inkriminované pojmy se tak vymykají všeobecnému konsensu více než zdrávo a bude na soudech, k nimž kausa patrně časem dospěje, aby tento gordický uzel rozťaly.

Měl bych k tomu dvě malé poznámky: zeptá-li se mne někdo, zda byla před referendem v Británii BBC pro Brexit nebo proti němu, musím odpovědět, že nevím, nepostřehl jsem to, ač jsem její zpravodajství pravidelně a relativně bedlivě sledoval. Mám-li naopak odpovědět, jaký hlas Britům doporučovala Česká televise nebo jak podle ní měly dopadnout presidentské volby v Rakousku, nebudu váhat ani sekundu. Rád bych takovou veřejnoprávní televisi, z níž bych to nepoznal.

A za druhé, pokud by někdo chtěl tvrdit, jak objektivní a vyvážená je česká veřejnoprávní televise v ostatní agendě, ať tam jde a zkusí kritisovat Václava Havla nebo pochválit Miloše Zemana. Pokud mu moderátor nevezme okamžitě slovo, může si být jist, že mu televisní studia zůstanou pevně a dlouhodobě uzavřena, anebo tam bude vpouštěn jako odstrašující příklad člověka s nesprávným, škodlivým názorem.

sobota 21. ledna 2017

Boj s vnitřním nepřítelem se zostřuje

Občas si říkám, že typický český policista je kombinací Haškova poněkud natvrdlého, leč o to ambiciosnějšího strážmistra Flanderky, a sadistického dozorce z koncentračního tábora, jak ho s oblibou zobrazovala dobová komunistická kinematografie.

Vezměme případ Igora Ševcova: člověk by předpokládal, že poté, co mu nebyl prokázán útok na dům ministra obrany Martina Stropnického, policie se mu omluví a nechá ho na pokoji. Nestalo se; po odsouzení za skutek, který může být trestným jen v očích hodně ideologicky předpojatého pozorovatele, totiž nápomoci formou natáčení přečinu kamerou, dělá policie spolu s aktivní úřednicí Probační a mediační služby vše pro to, aby mohl být Ševcov poslán do vězení aspoň za to, že se účastní veřejného života, což mu soud zakázal.

K tomu účelu policie a PMS sestavují jakýsi itinerář akcí, kam delikvent nesmí ([1], [2]), avšak nepostupují tak, že by mu jej v pravidelných, například měsíčních, intervalech posílali, ale založí jej do spisu a poté kontrolují, zda na některé nebyl; a pokud ano, iniciativně žalují soudu ([1], [2]).

Další podnětné dokumenty lze stáhnout z webu Antifénix.

čtvrtek 19. ledna 2017

Zemřel Živan Loukota

Živan Loukota (1938–2017)
Foto: free.cz
Tento týden zemřel Živan Loukota, vyškovský aktivista známý svým zásadovým antikomunistickým postojem, který mu způsoboval neustálé střety s místními mocnými – nezapomínejme, že Vyškovsko, podobně jako např. Třebíčsko, zůstalo i po Listopadu rudým regionem.

V jeho případě se vyznamenala i česká justice: řízení vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005, ve kterém byl Ž. Loukota žalován na ochranu osobnosti, trvalo až do jeho smrti 11 let, 2 měsíce a 15 dnů, aniž by soudci Dagmar Bastlová a Michal Ryška dokázali o žalobě pravomocně rozhodnout. Bravo!