DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 13. října 2017

Bureš

Andrej Babiš se včera opět stal agentem StB s krycím jménem Bureš, protože Ústavný súd Slovenskej republiky zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, podle nichž byla jeho evidence neoprávněná (zvukový záznam ústního odůvodnění nálezu ve formátu MP3).

Dopad nálezu na výsledek nadcházejících českých voleb bude minimální, Burešovi voliči jsou s jeho agentstvím zčásti smířeni, zčásti ho oceňují. Rozhodnutí je přesto poměrně zajímavé, jednak tím, že ústavní soud zřetelně nadřadil důkazní validitu záznamů vzniklých činností Státní bezpečnosti validitě současných výpovědí jejích důstojníků, které označil za implicite nevěrohodné, jednak judikoval, že žalovaným musí být ne ten, kdo evidenci ve formě archivalií spravuje, tzn. Ústav pamäti národa, nýbrž ten, kdo je nástupnickým orgánem StB. Pasivní žalobní legitimace bude tedy svědčit buď ministerstvu vnitra, tak jako je tomu v České republice, anebo tajné službě. Kdyby stejně judikovaly české soudy, zůstala by agenty řada osobností, pars pro toto herci Jiřina Bohdalová a Jan Kanyza.

Fakt, že Babiš opět nemá k disposici negativní lustrační osvědčení, bude arci hrát po volbách jen okrajovou roli: pokud nebude po vítězství jeho hnutí příslušná legislativa vůbec zrušena, platí, že podle § 58 odst. 1 písm. c) a odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti má předseda vlády ex lege přístup ke všem utajovaným informacím, včetně informací cizí moci. A tak to má ve správné banánové republice být, ne?

úterý 10. října 2017

Nevinny

Zatím ne všech patnáct (resp. jedenáct, protože čtyři svůj boj předčasně vzdaly), ale prvních pět obžalovaných: Městský soud v Praze v senátu Václava Kašíka dnes zamítl odvolání státní zástupkyně, takže extremistky jsou, pravomocně a snad už definitivně, zproštěny obžaloby a jejich ukrutné zločiny, jejichž pináklem a klimaktickým bodem bylo, jak rozsáhle a květnatě argumentováno odvolatelkou, zdvihnutí ručičky plastovému panáčkovi, uniknou spravedlivému trestu.

Ostatní delikventky arci na svůj osud dosud čekají; jim posíláme něco pro povzbuzení nálady:

sobota 7. října 2017

Krvavý parlament

Nudíte se? A máte volné odpoledne? Co kdybyste na černém trhu koupili pár samopalů, něco granátů a vyšli si s kamarády vystřílet parlament?

Právě takovými myšlenkami se, přirozeně v hypotheticko-umělecké rovině, zabývá film Alexandra Vojty Krvavý parlament.



Může se něco takového opravdu stát? Uvážíme-li, že v době panování všeobecně nenáviděného Husákova režimu byl nejhorším zaznamenaným teroristickým útokem pokus o poškození nově odhalené sochy Klementa Gottwalda v Přerově (teroristou byl tehdy Vladimír Hučín a zbraní určenou k uskutečnění atentátu kulovnice ráže 7,62 mm), vidíme takovou eventualitu jako spíše nepravděpodobnou, nehledě na to, že i teroristé velmi mdlého úsudku by si museli být vědomi, že poslanci jsou v mocenské hierarchii ti nejsnáz nahraditelní a útok na ně by na politické sceně nezměnil vůbec nic.

Nicméně je třeba připustit, že úvahy na toto thema nepostrádají určitou dávku vzdorné lákavosti: když občan nemůže změny poměrů reálně dosáhnout, může o ní aspoň naivně snít.

pátek 6. října 2017

V případu pre-crime divise uspěl pouze Pavel Matějný

Obvodní soud pro Prahu 7 přiznal Pavlu Matějnému náhradu za neoprávněnou detenci v policejní cele ve výši 5 000 Kč; u dalších šesti žalobců, kterým byl policií zakázán přístup do míst, kudy procházel průvod Prague Pride 2014, soud žalobu zamítl.

Ústní odůvodnění bylo velmi stručné, komentovat proto budeme až písemné vyhotovení rozsudku.

čtvrtek 5. října 2017

David Navara opět prohrál

Krajský soud v Brně senátem Michala Ryšky včera zčásti změnil, zčásti potvrdil rozsudek brněnského městského soudu ve sporu David Navara v. guidemedia etc s. r. o., a to tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení v obou stupních (zvukový záznam ústního odůvodnění rozsudku ve formátu MP3, 8 minut).

Soud zdůraznil, že to byl sám žalobce, kdo svým jednáním u hlavního líčení vystoupil z anonymního davu a upoutal na sebe pozornost, jeho presentace na videu nebyla ani v nejmenším dehonestující a risika, o nichž ve svých podáních plamenně řečnil, se během několika let nematerialisovala, tedy je třeba míti je za spíše hypothetická (respektive, dodáváme my, paranoická).

Nesouhlasíme arci s tím, že by společnosti guidemedia v daném případě nemohla svědčit zpravodajská licence.

Ze samotného termínu zpravo-dajství se podává, že se jím rozumí jakékoli podávání zpráv, nevyjímaje komunikaci marketingovou, jejíž funkci ono video bezesporu mělo.

Podle našeho názoru existuje sice bezpočet případů, které zpravodajská licence, pokud jde o marketingovou komunikaci, nepokrývá, příkladmo majitel cukrárny nemůže jen tak vystavit fotografii blahobytného pána pochutnávajícího si na věnečku s popiskou Naše obložené chlebíčky a zákusky zbožňuje i pan starosta – a to už vůbec nemluvíme o podnicích nabízející služby jiné, např. sexuální povahy – avšak na druhé straně, jestliže majitel autosalonu uspořádá speciální akci, při které může vylosovaný návštěvník vyhrát nejnovější model džínového velorexu s hliníkovými koly, automatickou převodovkou a střešním oknem, je oprávněn video z této akce použít na svých stránkách, aniž by musel každého, kdo je na něm zachycen, žádat o svolení nebo jeho tvář na požádání rozpixelovat.

Vždy je nutno posuzovat intensitu zásahu do práva na ochranu osobnosti a u zásahů, jež jsou již ze samotné podstaty bagatelní, je na místě vycházet ze zásady de minimis non curat a odkázat žalobce na jiný, pro řešení jeho problému vhodnější právní institut (míněno stížnost adresovanou územně příslušné lampárně), případně mu doporučit laskavou a citlivou péči odborníka, který je na tyto případy specialisován (míněn psychiatr).

středa 4. října 2017

Osel měsíce října do Mnichovic

Mnichovice jsou městečko východně od Prahy, právně proslavené zejména případem soudce Kamila Kydalky, jenž byl kárně stíhán (a uznán vinným) v souvislosti s aktivním zapojením do komunální politiky – do politiky, jak víme, smějí zasahovat jen nejvyšší soudní funkcionáři a výhradně v případě cizího suverénního státu, kupř. Polska.

Mají tam i kriminalisty, již slynou svou hloupostí daleko nad rozsah mnichovického intravilánu, katastrálního území a podle všeho i celého okresu. Posuďte sami:

Toto pozoruhodné usnesení vydal poručík Adam Kunc, a doporučujeme číst je velmi pomalu a pozorně, neboť tolik pitomostí na jediném listu papíru se jen tak hned nevidí. Obviněná Pavlína S. je stíhána za zanedbání povinné výživy, kteréhož přečinu se měla dopustit tím, že na své dva syny platila na výživném pouze tolik, kolik jí vyměřil soud, a nikoli víc, přestože, jak policejní orgán (a v tomto případě opravdu hodně velký orgán!) naznal, klidně tak učinit mohla.

Věříme, že tento výjimečný talent na poli policejní logiky rozvine své schopnosti např. v oblasti hospodářské trestné činnosti a zakrátko pošle do tepláků zákazníka, který zaplatil pouze fakturovanou částku, i když si mohl a měl být vědom, že dodané zboží mělo cenu vyšší, případně toho, který zaplatil daň z příjmu pouze v zákonné sazbě, i když vzhledem ke svým finančním možnostem mohl odvést víc.

Poručíku Kuncovi posíláme za tento mimořádně hodnotný výkon na poli práva cenu Osel měsíce října spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů a srdečně do Mnichovic blahopřejeme a vzkazujeme jeho nadřízeným: piplejte si ho, pánové, je to rarita – takového výstavního blba v uniformě jen tak někde nemají.

Fikce

Mnohdy mi připadá, že česká justice je formou bojové hry, kterou stát se svými občany hraje a jejíž pravidla neustále zdokonaluje.

Vezměme fikci náhradního doručení: ta předstírá, že písemnost byla doručena adresátovi, ač ten ji nedostal a mnohdy se ani nedozvěděl, že by ji dostat měl. Pro soud je to pohodlné, účastník, který o něčem neví, se obvykle nebrání a soudní osoby mají s případem tím méně práce – a ovšem tím víc času na solitaire nebo jinou vhodnou náplň pracovní doby. Pro účastníka je to naopak devastující, osobně i finančně, arci o něj, občanský plebs, tu a limine nejde: soudy jsou přece zřízeny pro pohodlí soudců a dalších zaměstnanců.

Úřední desky dovolují sledovat takové bojové hry v přímém přenosu, takříkajíc online. Běžné jsou dokumenty jako Předvolání uprchlého (uprchlostí se obvykle míní, že policie se ani nepokusila jeho pobyt vypátrat), který se zpravidla nedostaví a tím spravedlivěji je poté odsouzen, ale někdy jsou to celé seriály. Příkladmo ministerstvem zahraničí objednané zrušení spolku Nely Liskové: úřední deska se tu stala základním, resp. jediným komunikačním mediem a soudu nepřišlo v žádné fasi této anabase nezbytným optat se, kam by si paní Lisková přála doručovat korespondenci. Proč taky: mají přece úřední desku, ta sprostému občanovi musí stačit.

pondělí 2. října 2017

Dýško

Spropitné, trinkgeld, tuser (z fr. douceur), diskrece neboli dýško je dobrovolná, diskreční – tj. na úvaze ponechaná – přirážka k ceně služby, hrazená zákazníkem v hotovosti obvykle tomu, kdo cenu účtuje: vrchnímu v restaruaci, poslíčkovi, taxikáři apod.

Z textu Saši Uhlové o zážitcích pokladní vyplývá, že obchodní řetězec Albert, v němž se nechala brigádně zaměstnat, praktikuje vůči pokladním pozoruhodný přístup: dýška, která dostanou od zákazníků, jim sebere, případně se jimi zcela nebo zčásti vyrovná pokladní manko.

To máme za nepřijatelné ethicky i právně. Prvně, nelze mít řetězci za zlé, že stanoví svým zaměstnanců zákaz přijímat tusery: to je věcí firemní politiky a je to legitimní, lze to stanovit v rámci předpisů upravujících pracovní kázeň zaměstnance. Jestliže je ovšem prohlášeno přijímat tyto drobné dary za neethické, dost těžko si je může přivlastnit sám Albert, který od zákazníka žádnou pozornost nedostal – dar byl určen konkrétní pokladní. Tvářit se, že nejde o dýško, nýbrž o chybu při manipulaci s hotovostí – tedy záporné manko – zavání přinejmenším pokrytectvím, spíš je to arci vědomá nepravda, tedy lež.

Za druhé se domníváme, že pokladní nelze v souladu s právem zakázat, aby u sebe měla při obsluze pokladny vlastní hotovost. Takové omezení nemá žádný rozumný, aprobovatelný důvod a nevyplývá ani z pracovněprávních, ani z občanskoprávních předpisů. Jediným vysvětlením je, že řetězec právě tímto způsobem umožňuje ono shora popsané obírání, a takový důvod jako legitimní obstát nemůže.

Závěrem, pokud by pokladní měly fungující odborovou organisaci, mělo by být ukončení této hluboce amorální praxe tím prvním, o co by se zasadila.

sobota 30. září 2017

Kam v říjnu?

Rozhodně k soudu, nabídka je bohatá!

Předešlemež, že Brňané budou v nadcházejícím měsíci poněkud znevýhodněni, ti mají jen dvě možnosti: ve středu 4. října proběhne u Krajského soudu v Brně jednání o odvolání ve sporu David Navara v. guidemedia etc s. r. o. a 19. října mohou zajít k soudu městskému na hlavní líčení v případu Štěpána Reicha, souzeného za (smyšlené) napadení policisty.

Pražáci jsou na tom lépe. Čtvrtého mohou zajít ke Krajskému soudu v Praze na veřejné zasedání o odvolání Yekty Uzunoglu, odsouzeného za intriky proti jeho exmanželce Monice. Trest je podmíněný, tedy o nic nejde, ale snad se otevřou oči těm, kteří kurdského zločince dosud podporovali.

O den později bude vyhlášen prvostupňový rozsudek týkající se preventivního zásahu policie proti osobám, které chtěly protestovat proti pochodu Prague Pride 2014.

Neméně zajímavé věci nás čekají další týden. V úterý bude projednáno odvolání státního zástupce ve věci lehčí zločinecké skupiny RWU (aka čarodějnický proces), ve středu můžeme zajít k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na spor o náhradu za serii nezákonných domovních prohlídek (aka hledá se Borl), a ve čtvrtek na další jednací den hlavního líčení v největším polistopadovém politickém procesu, v němž je za vydávání knih a politické projevy souzen Adam B. Bartoš.

úterý 26. září 2017

Úspěch

Zpráv o úspěšných policejních akcích není nikdy dost: dnes příkladmo zprostil Krajský soud v Praze Pavla Šrytra a Jána Kaca, podezřelé z vraždy mafiana Antonína Běly. K činu došlo v r. 1996, obvinění padlo těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby. Protože soud vyhověl návrhu státního zástupce, dá se očekávat, že tím proces skončí.

Daňový poplatník zatleská (a štědře odškodní oba bývalé obviněné, kteří byli nepochopitelně stíháni vazebně) a rozhodně se nebude ptát, jak je možné, že k takovému neuvěřitelnému šlendriánu vůbec došlo: proč, nebyly-li ani po 20 letech dostatečné důkazy, státní zástupce spoléhal na to, že se objeví nyní, a nehodil policii obvinění na hlavu nejpozději ve fasi stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

pondělí 25. září 2017

Zítra na výslech Davida Jandy

Co s nastupujícím babím létem? Přirozeně, navštívit soud!

Zítra od 13.00 hod. se u Obvodního soudu pro Prahu 7 koná další jednání ve sporu, ve kterém osm žalobců požaduje náhradu v penězích za to, že jim v létě 2014 policie zabránila protestovat proti pochodu sexuálních menšin Prague Pride a jednoho z nich preventivně umístila na několik hodin do policejní cely.

Žalovaná Česká republika soudu zatím nepředložila žádné důkazy, že tento postup byl nezbytný, a jejich absenci chce suplovat výslechem Davida Jandy, známého opilce, hospodského rváče a odborníka na boj s extremismem všeho druhu.

Proto přijďte, myslím, že bude legrace.

Aktualisováno.

Původní link již nefunguje, tedy video vkládáme přímo sem:

pátek 22. září 2017

Fénix uletěl

Úplným zproštěním obžalovaných skončil dnes u Městského soudu v Praze největší polistopadový proces s levicovými extremisty, resp. teroristy, nazývaný podle eponymní policejní operace Fénix. Obměněný senát Hany Hrnčířové naznal, že nic ze žalovaných skutků nebylo trestným činem; ústní odůvodnění rozsudku v MP3, cca 26 minut.

Zproštění je podloženo dvěma hlavními důvody: 1. Nepodařilo se vyvrátit obhajobu obžalovaných, že jejich skutky byly výsledkem policejní provokace, protože obžaloba nedodala do spisu dostatek materiálu zejména z doby před zahájením úkonů trestního řízení, kdy byli policejní agenti pouhými policisty a jejich činnost v zájmovém prostředí podléhala § 70 odst. 2 PolZ, aby tuto hypothesu bylo možno spolehlivě vyvrátit. 2. Jediným usvědčujícícm důkazem je vypověď dvou policejních agentů v režimu výpovědi utajeného svědka, což při absenci důkazů dalších k odsouzení nepostačuje.

Je to, domníváme se, rozsudek z ustrnutí: soudu se zželelo obžalovaných, kteří sedli na vějičku příliš aktivním policejním agentům, a nesáhl k jejich odsouzení za přípravu jednání, jehož by sami, bez citlivé koordinace a nápomoci ze strany policistů, nebyli ani zdaleka schopni, neboť jejich silnou stránkou a absolutním stropem možností by byla, řečeno s klasikem, masivní, ale opravdu masivní letáková kampaň.

Zda rozsudek obstojí v dalším kole, je ovšem otázka: obžaloba může dodat další dokumentaci a odvolací soud nemusí být názoru, že důkaz výslechem agentů Roberta a Petra nepostačuje, případně může nařídit zopakovat ho bez utajení: ostatně jaké utajování, jsou-li fotografie obou výtečníků na každém internetovém plotě.

Z případu nicméně již nyní plyne jasné poučení, které bych si dovolil zformulovat takto:

Chlapci a děvčata, milí levicoví teroristé! Jestliže zase někdy pojmete báječný úmysl učinit tento svět lepším tím, že zapálíte vlak, mýtnou bránu, autosalon, nákupní centrum, stožár BTS nebo jiný k tomu vhodný symbol prohnilé kapitalistické společnosti, rozhodně tak nečiňte pod vedením osob, o kterých se domníváte, že jde o policisty v přestrojení. Policista, kromě toho, že se – stejně jako cca 99 % ostatní populace – zpozdile domnívá, že tento svět se popsaným způsobem lepším nestane, není ani čestný, ani slušný člověk, a má své jasné osobní priority, jimiž je pochvala, povýšení a zvýšení platu; na vaše vznešené ideje zvysoka kašle a stejně tak je mu jedno, jestliže zničí nebo naopak vyrobí důkazy, pokud to přispěje k dosažení těch jeho cílů, které jsme právě vypočetli.

Ano, moji milí, je to smutné, ale je to tak: policajt není kamarád, a kteroukoli užitečnou službu, jím nezištně nabídnutou a poskytnutou, typu zajištění dopravy nebo zaplacení bensinu do zápalné láhve neb jiné propriety nezbytné k prosazování vašich ušlechtilých cílů, si v následující fasi těžce odskáčete, protože, opakuji, je to policie a ne vy, kdo určuje pravidla této hry.

Nebudete-li se těmito zásadami řídit, můžete zanedlouho stejně jako Petr Sova a Martin Ignačák v pohodlí vazební věznice vyčkávat, zda i váš senát bude tak milosrdný jako ten soudkyně Hrnčířové; reflexe byl jsem členem organisované skupiny idiotů je užitečná, avšak, jak vám dva shora jmenovaní jistě rádi potvrdí, nesmírně drahá.

středa 20. září 2017

Případ Milana Jušty

V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.

úterý 19. září 2017

Šátek u městského soudu

Nájezd zavilých islamistů, připravených vyvrátit evropskou civilisaci z kořenů, pokračoval dnes u Městského soudu v Praze druhým kolem:


Výsledek je uspokojivý, způsob, jak bylo vítězství dosaženo, rozhodně nikoli, neboť odůvodnění rozsudku máme za povrchní, právně vadné, neúplné a nepřesvědčivé.

Především je zřejmé, že senát městského soudu vedený Janem Klášterkou vůbec nepochopil, co je podstatou nepřímé diskrimace: jsou-li uplatněny stejné požadavky na všechny, ještě to neznamená, že tím nikdo nemůže žádná skupina poškozena. Dívce z muslimského prostředí působí újmu, musí-li ve třídě pobývat prostovlasá, panně křesťanské nebo bezvěrecké by naopak způsobilo nepohodlí muset při vyučování nosit pokrývku hlavy. Že v prvém případě jde o újmu psychickou a ve druhém fysickou, zde arci nehraje roli. Jak jsem vyrozuměl z odůvodnění, soud existenci újmy a limine nepřipouští: v takovém případě nechť se laskavě seznámí např. se slavnou serií fotografií z Alžírska, kde nechaly francouzské kolonialní úřady v r. 1960 fotografovat ženy za účelem vydání průkazů totožnosti bez závoje a prostovlasé.

Dále, these o porušování práv nevěřících, jimž se nedostává rovného zacházení, je neudržitelná. Možnost nosit šátek není, jak bylo vysvětleno, žádným privilegiem, o které by nutně stáli i jiní, protože jim jejich víra, případně kulturní zázemí, nic podobného nepřikazuje. Jako nemuslim nejsem diskriminován tím, že to mám do nejbližší mešity 10 kilometrů, prostě proto, že navštěvovat mešitu nechci a nepotřebuji, ana mi postačí tichá večerní modlitba před ozubeným kolem.

Nebylo vysvětleno, proč Klášterkův senát pokládá islám za politické náboženství, co přesně to znamená a jaký to má dopad na rozhodovanou věc, tedy zejména, zda by se něco změnilo, pokud by se úlevy, resp. výjimky, ze školního řádu domáhala studentka vyznávající víru apolitickou (přičemž mé vzdělanější já se vzpouzí už při samotném připuštění, že něco takového jako apolitické náboženství, nota bene tradiční, abrahámovské, může existovat).

Jestliže by rozsudek byl opřen o sekulární povahu státu obecně a školství zvlášť, bylo by to argumentačně udržitelné, avšak muselo by být vysvětleno, zda smí školní řád zakázat veškeré náboženské symboly, např. tedy i křížek na krku, nebo zda je nutné provést proporcionality, a jak by test v takovém případě dopadl: příkladmo křížek ano, hidžáb ne, a proč.

Souhlasit lze s tím, že řešení problému přijde pravděpodobně legislativní cestou, protože to už je takový český národní zvyk: místo, aby zákony stanovily základní principy a ty byly judikaturou vykládány, rozváděny a aplikovány, máme zákonem, nebo minimálně resortní vyhláškou, stanovenu pomalu i minimální a maximální přípustnou tloušťku knedlíku, aniž by někoho znepokojilo, že orgány státu ve svých esenciálních funkcích selhávají a je zde již téměř třicet let udržováno to, co jsem kdysi nazval imitativní demokracií.

Jako konservativní člověk bych byl ochoten smířit se i s tím, kdyby městský soud opřel svou argumentaci o prosazení principu moje země – moje pravidla, anebo kdyby zákaz nošení šátku odůvodnil křesťanskou tradicí, avšak odůvodnění, jak bylo předneseno, mne rozhodně neuspokojilo. Snad bude podrobnější a důkladnější písemné vyhotovení.

pondělí 18. září 2017

Uber

Dnes jsem to nestihl, ale zítra určitě vyrazím na ruzyňské letiště, kde se, soudě dle on-line reportáže, odehrává něco neskutečného. Parta taxikářů, visualně, zdá se, takoví ti běžní, no money – no luggage týpkové s rychloběžnými taxametry, geneticky v našem hlavním městě kultivovaní od roku 1990, ne-li od dob ještě dávnějších, protestuje proti konkurenci provozující taxislužbu Uber, jejichž řidičům lepí na vozidla výstražné štítky ILLEGAL TRANSPORT.

Schopnost širší sebereflexe u popsané skupiny nebude o mnoho vyšší než u Exekutorské komory, která v minulých dnech podala trestní oznámení na skupinu 20 internetových debaterů za schvalování útoku na dva exekutorské zaměstnance v Plzni – tedy naprosto žádná.

sobota 16. září 2017

DATOS

Brněnský spolek DATOS – data o spravedlnosti, z. s., zveřejnil statistický přehled úspěšnosti advokátů u tří vrcholných soudů, přičemž jako kriterion použil, zda podání bylo meritorně projednáno. O dvě rugbyová hřiště mimo, řekli bychom, arci naprosto nechápeme, proč proti tomu cokoli namítá Česká advokátní komora. Že lze data získaná z veřejně dostupných informačních systémů ministerstva spravedlnosti dále zpracovávat, potvrdil v případě legal.pecina.cz Úřad pro ochranu osobních údajů (a kdyby vydal stanovisko opačné, není nic jednoduššího než vyvést server z jeho jurisdikce), a pokud se týká domeny cestiadvokati.cz, na tu si ČAK nárok činit nemůže už proto, že existuje nespočet podobných domen, provozovaných od ní odlišnými subjekty: napadá mne, jen pro příklad, lawyers.cz Kláry Samkové nebo advokati.info Kláry Slámové (nevhodnou juxtaposici laskavě omluvte).

Katastrofální methodika nás arci mrzí, protože celý projekt tak právem získává špatné jméno již v zárodku: úspěšnost advokáta v žádném případě nelze hodnotit takto jednoduše, už proto, že u Nejvyššího správního soudu jsou odmítány zlomky z celkového počtu podání a soud Ústavní je schopen napsat traktát odmítající ústavní stížnost na třinácti stranách – máme sami takový případ – a stále se při tom tvářit, jako že jde o podání zjevně nedůvodné: zjevné je v dané věci ovšem cosi úplně jiného.

pátek 15. září 2017

Lynch

Na Facebooku se objevil tento milý obrázek:


Jeho autor (případně naštvaná autorka) si neuvědomuje, že podstatou demokracie je, inter alia, možnost každého obrátit se se svým nárokem, ať oprávněným nebo nikoli, na soud. Můžeme být tisíckrát přesvědčeni, že právo (fiktivní) muslimské studentky nebylo pošlapáno a její žaloba je nedůvodná, případně šikanosní, ale jediným, kdo o tom smí rozhodnout, je soud. Zakazovat komukoliv přístup k soudu nebo jej proto, že podal žalobu, zastrašovat, je přímou cestou od demokracie k diktatuře a od ochrany našich evropských a křesťanských hodnot k jejich frapantnímu popření.

Ještě méně pochopitelné je, že terčem šikany není samotná žalobkyně, nýbrž její advokátka, tedy osoba, která ani nemusí být o důvodnosti nároku své klientky přesvědčena a s jejím procesním postupem srozuměna a která u soudu jen dělá svou práci.

Advokátku Radku Korbelovou Dohnalovou osobně znám a tímto hanebným útokem na ni jsem v nejvyšší míře pobouřen.

Počin

V polovině 30. let předminulého století, nejprve časopisecky a pak knižně, vyšel vynikající román Charlese Dickense nazvaný The Posthumous Papers of the Pickwick Club, v němž autor geniálním způsobem satirisuje a ironisuje život – a najmě naivitu – tehdejší střední vrstvy. Na Dickense a jeho pana Samuela Pickwicka jsem si vzpomněl nad serií reportáží Saši Uhlové, postupně vycházejících v internetovém magasinu A2LARM, a ovšem nad jejich – zcela nebývalým – mediálním ohlasem.

Vida, říkal jsem si, ani to tak dlouho netrvalo a máme tu opět neo-dickensovskou dobu, kdy je společenská smetánka natolik vzdálená realitě, že podrobí-li se někdo z jejich koryfejů tomu, co zažívají lidé v nekvalifikovaných profesích den co den, sklidí ovace jako hrdina, a každá zmínka o tom, jak se reportérka z nelidských pracovních poměrů – téměř či zcela – poblinkala, případně, jata na pracovišti přítomným zápachem, omdlela, je v oněch kruzích vnímáno jako projev nesmírné obětavosti a odvahy, za což je autorka velebena, případně litována.

Reportáže jsou zároveň naivní, ale zároveň dobře a čtivě sepsané, a ideologický náboj, jenž je jim mnohými imputován, lze dovodit jen z náznaků, příkladmo z parafrase v názvu cyklu Hrdinové kapitalistické práce.

Přesně a bez příkras to napsal Daniel Kroupa, jehož sarkastický post o buržoasní paničce doslova obletěl český Internet. Jeho výtka, jak se následně i sám pokoušel vysvětlit, není směřována k projektu samotnému, ale k tomu, že sentimentální (a, uznejme, občas vskutku lehce přeslazené) výpravy Uhlové do světa nekvalifikované práce jsou marxistickou a neomarxistickou mládeží využívány jako munice proti systému, který se domněle přežil a měl by být nahrazen systémem jiným, spravedlivějším, rozuměj: komunismem.

Domnívám se, že cyklus demaskoval ani ne tak nedůstojné poměry, ve kterých jsou nuceni pracovat ti, kteří nedokázali získat žádnou kvalifikaci – a přesto je jejich práce pro společnost potřebná a užitečná – ale v prvé řadě nesmírnou naivitu toho segmentu společnosti, který osobně nazývám sentimentalisty (zatímco jiní, např. Guy Peters, hovoří s využitím prvorepublikové terminologie o progresivistech), jenž je tím nebezpečnější, čím je vlivnější.

V tomto případě je jejich ostentativní dojmutí se ještě relativně neškodné a užitečné; v jiných, žel, tomu tak nebývá.

Městský soud v Praze zamítl naši žalobu na Senát

Naše žaloba na Českou republiku za loňský projev Milana Štěcha byla podle očekávání zamítnuta; soud použil nejjednodušší argumentaci, kterou měl k disposici, tedy údajný nedostatek aktivní žalobní legitimace našeho spolku.

Jednání bylo velmi krátké, nejdéle jsem hovořil já, cca 13 minut, a to spatra, ovšemže a limine s vědomím beznadějnosti svého počínání; záznam si, prosím, poslechněte a posuďte, zda mám pravdu, pokládám-li své verbální projevy stále víc za manifestaci stařecké blábolivosti, s realitou a modernitou – s duchem doby – se fatálně a neopravitelně míjející.

Závěrečné řeči, ústní odůvodnění rozsudku.

čtvrtek 14. září 2017

Ekolo naposledy

Svým usnesením, jehož autorem je soudce zpravodaj Josef Fiala, vyjádřil Ústavní soud neochotu zabývat se případem ukradeného e-kola a zveřejněné podoby pachatele, který jsme na tomto blogu již dvakrát pojednali ([1], [2]). Stěžovatelce je patrně možné vytknout, že její právní zástupce podlehl advokátské mnohomluvnosti a místo jasně a k jádru věci směřované stížnosti do oné pojal kde co, včetně argumentů zjevně irelevantních (příkladmo, je bez významu, že ke zveřejnění došlo elektronicky, právně by byl problém ten samý, kdyby fotografii zloděje umístili za výlohu).

Že se Ústavní soud věcí odmítl zabývat, je škoda, protože v platnosti tak zůstává právní názor Nejvyššího správního soudu, že v podobných situacích není vůbec třeba provést test proporcionality mezi zájmem na ochraně soukromí pachatele a zájmem okradeného na ochraně majetku. To máme za hrubě nesprávné, protože paušální nadřazení práv pachatelů majetkové trestného činnosti na ochranu soukromí příspívá ke vzniku podivné moderní společnosti, ve které se stát staví na stranu těch, kdo právo porušují, a trestá ty, kteří, v pomoc státu ani nevěříce, sahají ke svépomoci.

Právo se tak dostává do příkrého rozporu s přirozeným chápáním spravedlnosti, a společnosti se dále odcizuje.

středa 13. září 2017

V pátek k soudu

Tento pátek se od 10.00 hod. u Městského soudu v Praze (podrobnosti) koná jednání ve sporu našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zapsaného spolku, s Českou republikou pro výroky, které loni v Terezíně pronesl předseda senátu Milan Štěch a které spolek vnímá jako urážku všech sudetských Němců.

Srdečně zveme!

Tisková zpráva, žaloba, odborné vyjádření T. Krystlíka.

čtvrtek 7. září 2017

Šikana Nely Liskové poprvé v dokumentu

Díky nové funkci legal.pecina.cz zde máme usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě nepravomocně zrušil Zastupitelské centrum DNR, z. s., Nely Liskové. Co v odůvodnění předvedla soudkyně Marcela Kernbachová, představuje naprostou resignaci soudu na vlastní nezávislost; místo kritického přezkumu byl návrh označen za důvodný už proto, že ho podalo ministerstvo zahraničních věcí, a tomu jsou, jak známo, v České republice soudy při svém rozhodování už z Ústavy bezvýhradně podřízeny.

Nezbývá než opakovat, že spolky nejsou zřizovány proto, aby prosazovaly zahraniční politiku momentální vlády, ale pro realisaci společných zájmů svých členů. Existuje-li v této zemi skupina občanů, která se domnívá, že se ruskému obyvatelstvu na východě Ukrajiny děje příkoří, a svou solidaritu chtějí vyjádřit formou, konkretisovanou ve stanovách spolku, mají na to plné právo, tak jako má naše Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku právo jednat v rozporu s oficiální zahraničněpolitickou linií v otázce genocidy sudetských Němců.

Argument, že Lisková vystupovala jako honorární konsulka, jíž prokazatelně není, je směšný: i Bolek Polívka vystupoval bez jakýchkoli právních důsledků jako valašský král, jímž není o nic víc než Lisková konsulkou, a to vůbec nemluvím o Vítu Jedličkovi a jeho Liberlandu.

Příběh orientální

Ergün Yekta Uzunoğlu je turecký imigrant žijící v České republice, známý tím, že byl cca 13 let neúspěšně stíhán jako hlava – patrně a limine neexistující – kurdské mafie v České republice, poté osvobozen a odškodněn. Ač je to podvodník, není prost intelektu a dokáže se s jelínkovskou obratností vetřít do přízně mocných.

Nyní ovšem, jak se zdá, narazila kosa na kámen a Uzunoğlu byl Okresním soudem pro Prahu-východ nepravomocně odsouzen pro trestný čin pomluvy a křivého obvinění, jehož se dopustil intrikami proti své exmanželce, o 24 let mladší Monice.

Zatím nepravomocný rozsudek je poučné čtení: kupř. jímavá pasáž, jak recidivista a nynější Uzunoğlův spoluobžalovaný Václav Faktor svému otci občas promluvil do duše pár fackami. Určitě by si ho měli přečíst všichni, kteří v minulosti kurdskému podvodníkovi dopřávali přízně a dávali mu, tak jako europoslanec Jaromír Štětina, prostor pomlouvat a ostouzet slušné lidi.

středa 30. srpna 2017

Úřední deska

V dávných dobách, kdy bylo obyvatelstvo požehnaně negramotné, existoval institut člověka s bubnem nebo trubkou, který, kdykoli veřejná moc (dobově zvaná vrchnost) pocítila potřebu cokoli právně relevantního poddanému lidu intimovat, vyšel na prominentní místo v obci, tam svým nástrojem vzbudil pozornost davu a přečetl, co mělo být sděleno. Pro ty, kteří sdělení nemohli být přítomni, se písemná podoba zvěsti vyvěsila na vhodné místo, a tak vznikla úřední deska, právní zařízení, jež v prakticky nezměněné formě existuje dodnes.

Existuje, a funguje čím dál hůř. Jednak je nemyslitelné, aby si každý přečetl, co je tam umístěno, už jen kvůli mnohosti těchto desek, jednak se vrchnost prakticky přestala starat o to, aby se zpráva dostala k adresátům, a v mnoha případech, např. u vyhlašovaných dražeb, je to přímo nežádoucí: mezi kamarády se draží laciněji a hladčeji. Z úřední desky, zařízení kdysi užitečného, se stalo alibi.

To se mohlo změnit v době elektronické, jenže elektronické úřední desky jsou stejně nepřehledné jako ty dřevěné a nikdo je nečte a ani číst nemůže.

Sledování úředních desek soudů a státních zastupitelství jsme zařadili do našeho systému legal.pecina.cz: oficiální aplikace ministerstva spravedlnosti infoDeska je k ničemu, protože se v ní nedá vyhledávat ani podle jména osoby, ani podle jiných kriterií. My všechny dokumenty ukládáme na server a zároveň předvádíme do textové podoby, v cca 3 % případů, kdy jsou vystavovány skeny, pomocí OCR, takže se dá vyhledávat fulltextově a bez potíží.

Problémem je, že zatím zřejmě nebudeme schopni uložit celou historii, kterou infoDeska nabízí, neboť server, na němž náš systém běží, nám poskytuje sponsorsky společnost NETHOST, a jeho kapacita je pro daný účel nedostatečná. Protože je legal.pecina.cz bez reklam, nemáme ani žádné příjmy, ze kterých bychom případný nákup nebo pronájem hardwaru/prostředků v cloudu hradili.

sobota 26. srpna 2017

Osel měsíce srpna s. Jaroslavu Fenykovi

Když Ústavní soud rozhodl, že soudruzi soudci Jaroslav Fenyk a Jan Filip, oba za minulého režimu zastávající v establishmentu funkce tak významné, že, jak se druhdy říkávalo, to nemohly být žádné malé svině, nejsou vyloučeni z projednávání ústavní stížnosti neúspěšného kandidáta na místo ředitele ÚSTRu Adriana Portmanna, byl zbytek, šachovou terminologií, věcí techniky.

Výsledek nezaujatého posouzení ústavní stížnosti si můžete přečíst sami. Aby mohl vojenský prokurátor Fenyk dospět k závěru o zjevné nedůvodnosti (zjevně důvodné) Portmannovy ústavní stížnosti, musel zkonstruovat thesi, že ÚSTR není veřejnou institucí a místo jeho ředitele tak není veřejnou funkcí a vztahy mezi ním a Radou ústavu jsou ryze soukromoprávní – pracovněprávní – povahy. Kandidovat na ředitele ÚSTRu je něco podobného jako ucházet se o místo nočního hlídače v cementárně. Neúspěšný kandidát o místo má právo bránit se toliko diskriminaci, nikoli tomu, že konkurs proběhl frapantně nezákonným způsobem, příkladmo že, jako v daném případě, členy Rady ÚSTRu, která nového ředitele vybrala, byly osoby, které jejími členy podle zákona být nesměly.

Opakujeme: ředitel Ústavu nezastává veřejnou funkci a účastník zmanipulovaného výběrového řízení proto nemá právo na soudní ochranu. Že je to nesmysl a svědčí-li podle čl. 21 odst. 4 Listiny občanům za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (A. Portmann měl už v dané době české občanství, tedy není nutné zabývat se otázkou extensivního výkladu tohoto ustanovení), musí být situace, kdy je někomu mu přístup k veřejné funkci protiprávně odepřen, přezkoumatelná soudem, vyplývá z ústavního řádu bez nutnosti hlubšího studia a výkladu.

Výsledkem soudního přezkumu cinknutého konkursu by musel být závěr, že A. Portmann byl nejlepším z kandidátů a Ústav by řídil efektivněji a nestranněji než konformní a vláčný, sociální demokracií a novou levicí (radní Michal Uhl a Lukáš Jelínek) do funkce protlačený Zdeněk Hazdra. Tedy představa každému bývalému komunistovi odporná: jistě si umíme představit, co by se stalo, kdyby se ÚSTR začal vážně zabývat působením vojenských prokuratur a podílem vojenských prokurátorů na chodu totalitní mašinerie, anebo kdyby se vůbec začal zabývat porušováním lidských práv v době normalisace.

K ceně Osel měsíce srpna, kterou svěží judikatorní dílko oceňujeme, a k právu nosit oslí uši ve tvaru paragrafů soudruhu prokurátorovi do Brna blahopřejeme, konstatujíce, že dokud se nepodaří justici vyčistit a jemu podobné, minulým režimem tam zanechané morální zrůdy z ní odstranit, nepohne se tato země směrem k právnímu státu ani o píď.

pátek 25. srpna 2017

Změny na legal.pecina.cz

Kdo mne zná, ví, jaký mám odpor ke každé změně; mým velkým, doposud žel nerealisovaným, projektem je založení Strany českých zpátečníků, s mottem Kupředu ni krok!, jež by v Parlamentu důstojně representovala konservativně-retrográdní směr politického myšlení, momentálně tam zastoupený toliko KSČM, a dala tak nový impuls tradičnímu českému regresivismu a zpátečnické politice. Prozatím se nepodařilo, leč naděje trvá.

Přes zmíněný odpor jsem se rozhodl přepracovat svou webovou aplikaci právnických výpočtů, budovanou již sedmým rokem, https://legal.pecina.cz/, přičemž jsem přistoupil k přepracování její grafické podoby, čehož nejviditelnějším znakem je, že jsem ikonu vzhůru namířeného trojúhelníku, po jejíž aktivaci se zobrazí hlavní stránka aplikace, změnil na méně matoucím dojmem působící čtverec. Novou grafickou podobu můžete vyzkoušet sami.

úterý 22. srpna 2017

Imunita

A je to znovu tady: debata o poslanecké a senátorské imunitě. Nebožtík domněle pohřbený v r. 2013, kdy byl na n-tý pokus prosazen návrh na její omezení (wikipedie tvrdí, že n = 20), se vykopal z hrobu, a jako strašidlo obchází za tichých nocí Sněmovnou i redakcemi moci přátelsky nakloněných, státotvorných medií.

Poznamenejme, že převod nemovitosti/podniku na blízkou osobu za účelem získat dotaci, na kterou bych jinak neměl nárok, je bez ohledu na předvolebnost doby trestným činem, a že by se takové jednání normálně nestíhalo, je toliko odrazem zavedené praxe, kdy se mocným obdobná trestná činnost toleruje z jednoduchého důvodu, že jsou mocní (vzpomeňme, pars pro toto, případu expolitika Jaroslava Palase, jenž do svého horského pensionu investoval o 10 milionů víc, než oficiálně vydělal; policie trestní oznámení odložila, Palas měl v té době ještě příliš velký vliv).

V případě Andreje Babiše je tu ovšem zájem opačný a konstatujme lakonicky, že právě projednávaná žádost o vydání je úspěšným završením operace Šlachta zpět k traktoru.

Co nás zajímá, jsou ústavněprávní konotace a důsledky stávajícího, v r. 2013, jak řečeno, novelisovaného znění druhé věty čl. 27 odst. 4 Ústavy, jímž se trestní stíhání zákonodárce vylučuje pouze po dobu trvání mandátu, a nikoli, jako dotud, navždy.

Touto novelou se především zcela mění význam imunity zákonodárce, která měla předtím fakticky hmotněprávní dopad – nelze stíhat nyní a nikdy v budoucnu – v procesní opatření, jež policii nutí kausu nevydaných zákonodárců odložit na určitou dobu do šuplíku a počkat, až překážka mandátu pomine. Ovšem, a to je důležité, po tuto šuplíkovou dobu zákonodárci neběží promlčecí doba [§ 34 odst. 3 písm. a) TrZ], a v případě opakovaného zvolení může být konfrontován s obviněním, jemuž se nedokáže ubránit působením prostého faktu, že svědci zapomínají, případně umírají, listiny a celé spisy se skartovávají, záznamy v databasích se po letech mažou a zálohy na páskách nebo jiných dlouhodobých mediích ztrácejí čitelnost, atd. atp.

Ačkoli nevydaný zákonodárce o budoucím obvinění ví a může si opatřovat důkazy ve svůj prospěch, ty často nemohou mít patřičnou formu. To si vysvětlíme na hypothetickém příkladu poslance, který se zúčastnil opilecké rvačky v hospodě. Přestože událost má desítky svědků, ti byli vyslechnuti procesně nepoužitelným způsobem formou podání vysvětlení (jinak to před zahájením trestního stíhání ani nejde), a uložit si jejich výpověď do archivu není možné, neboť české právo nezná obdobu anglosaské deposition. Poslanec tedy ztrácí možnost se za dvanáct, případně šestnáct let, až odejde do pense, obhájit, protože v té době si už nikdo nic nebude pamatovat; ovšemže s výjimkou těch, pro něž je náhlé rozpomenutí si výhodné.

Imunita, jež má chránit sněmovnu před zvůlí suverena, tu tak působí proti právu poslance na spravedlivý proces.

Druhým kontroversním aspektem je otázka opakovaného přezkoumávání důvodů nevydání. K tomu může dojít ve dvojím modu: nové zákonodárné těleso může vydat tím minulým nevydaného člena, anebo může naopak suspendovat stíhání zákodárce dříve vydaného (to se stalo v r. 1997 u poslance Jana Vika a to samé lze očekávat i po říjnových volbách, po nichž nelze pochybovat, že zaměstnanci zákonodárné divise koncernu svého premiera nevydají, tak jako budou hlasovat proti jeho vydání nyní). Ústava implicite předpokládá možnost, aby se vůle sboru změnila i během volebního období, i když pro to neexistuje postup v jednacím řádu a dosud se nic takového nestalo (a ani, pokud je nám známo, to nebylo navrženo).

Ačkoli předchozí úprava, zakládající doživotní nestíhatelnost, byla pro svou amorálnost oprávněně kritisována, je nutno uznat, že měla svou logiku: zákonodárce nemusel žít v nejistotě, a jediným důsledkem nevydání, pokud bylo veřejností vnímáno jako nedůvodné, byla ostuda, s níž tento z kausy vyšel, a která byla, stejně jako jeho imunita, doživotní.

Z těchto důvodů se domníváme, že novela z r. 2013 by měla být předstupněm definitivního zrušení poslanecké a senátorské imunity, a kdyby to mělo vyjít dřív než na dvacátý legislativní pokus, budeme jen potěšeni.

pátek 18. srpna 2017

Podej soudci prst

Ve veřejném prostoru platí princip spontánní erose práv občana a spontánní inflace pravomocí veřejné moci: nehlídána, tato moc možnosti, jak zasahovat do právní sfery lidí, stále rozšiřuje, a šanci svých obětí, jež chápe nikoli jako své sponsory a nadřízené, ale má je za poddané, proti těmto zásahům se bránit a výkon veřejné správy kontrolovat, neustále oklešťuje, případně zcela eliminuje.

Tak je tomu i s právem na informace: to je stále užší – nejnověji z informační povinnosti vyňal Ústavní soud státem a obcemi ovládané obchodní korporace.

Pěkně ilustrováno, jak dokáže český soudce, v daném případě předseda Okesního soudu ve Frýdku Místku Petr Prašivka, desinterpretovat v neprospěch občana zákon i judikaturu, si můžeme ukázat na případě žádosti o nepravomocný rozsudek. Ty se podle zákona sice vždy poskytují, avšak proč žádost neodmítnout, když prostě můžeme. Naše odvolání; kdo je tajemný J. V., lze zjistit z našeho informačního systému https://legal.pecina.cz/; první úspěšný obdrží žvýkačku, kterou jsem, ač od dětství zásadový nežvýkač, obdržel před několika dny v nejmenované čínské restauraci v Praze, patrně jako kompensaci za vady pokrmu i obsluhy.

pátek 4. srpna 2017

Dělba práce

Na dobrou noc tu máme ještě jedno roztomilé video z prvomájové policejní provokace v Brně, tentokrát pořízené ve vysoké kvalitě samotnou policií. Povšimněme si, jak naše policie pracuje: zatímco muž s culíkem napadá demonstranty a rozdává údery kolem sebe hlava-nehlava, jeho kolegové čekají, a jakmile se některý z napadených nechá vyprovokovat, odhalí svou identitu, vytáhnou modré pásky s nápisem POLICIE a začnou zatýkat. V tu chvíli je ovšem provokater v pozadí, svou vlastní pásku si cudně nasadí až později. U soudu pak tajní vypovědí, jak to všechno bylo, a soudce, zvyklý věřit jejich slovu jako svatému evangeliu, se obvykle nedá zviklat žádnými důkazy ve prospěch obžalovaného: orgány činné v trestním řízení jsou prostě jeden velký sehraný team!


Originál je ku stažení zde.

pondělí 31. července 2017

Opět DNA

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Cenu za nejnudnější soudní spor, který vedu, by vyhrál bez nejmenších pochyb ten informační, o počtu záznamů v Národní databasi DNA, které mi policie dávno bezplatně sdělila, ale přesto se chce soudit dál, že nemusela.

Vyjádření, replika.

Snad neprozradím nic tajného, když svým čtenářům intimuji, že za utajovací výkony v oblasti Národní database DNA jsem nominoval policejní presidium společně s ministerstvem vnitra v soutěži Otevřeno/Zavřeno 2017.

Kdysi jsme s obcí Hajany u Brna vyhráli, tak, prosím, držte policii a vnitru palce – cenu by si opravdu zasloužily!

Ústavní soud k právu nahrávat soudní jednání

Ústavní soud usnesením svého toho času patrně nejhoršího senátu, se soudcem zpravodajem Vladimírem Sládečkem, odmítl stížnost Jana Šinágla a pochválil soudkyni Městského soudu v Praze soudružku Moniku Křikavovou, jak dobře rozhodla, když mu zakázala, v rozporu se zákonem, nahrát si soudní rok.

Jen tak dál, to právo bylo v zákoně stejně jen pro zlost: nahrávat si soudce je privilegium, kterého si občan musí náležitě vážit a ne ho znevažovat např. tím, že nahrávku dá k disposici veřejnosti anebo snad se na jejím základě opováží soudruha v taláru kritisovat.

Na usnesení si, prosím, povšimněte, jak detailně a příkladně se soudce zpravodaj, resp. jeho asistent, vypořádal se všemi stížními body. Smekáme!

MPO ustoupilo

K předvídanému sesutí nebeské klenby mělo dojít v pátek 28. července 2017, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu zaslalo Janu Šináglovi požadované informace o odměnách svých vedoucích zaměstnanců za rok 2015. Tabulka obsahuje, jak vyžaduje rozsudek, pouze jména, arci není problém spojit je s původními informacemi, a tak vidíme, kolik který náměstek nebo vedoucí odboru obdržel. Nejvíc, přes 100 tisíc měsíčně, inkasoval na odměnách Mládkův náměstek Tomáš Novotný (to prozradil Mládek už loni Blesku), mediálně nejznámější Lubomír Odstěhujte se do Polska Bokštefl ve funkci v onom roce nebyl, i když nepochybujeme, že i on pracoval pro svého ministra příkladně.


pátek 28. července 2017

Kotleba aneb Když má soudnost volný den

– Poslechni, Loužo, my bychom měli zase s něčím novým přijít, aby se o nás psalo, pravil vyšetřovatel řečený Plouža zasněně svému kolegovi z elitní protiextremistické jednotky a hluboce se zamyslel.

Tedy, abychom byli přesní, nešlo o Loužu a Ploužu, kteréžto dva jedince dobře známe z neúspěšného mosteckého honu na Lucii Šlégrovou, nýbrž o jejich slovenské kolegy, spíše tedy Lúžu a Plúžu. Na výsledku jejich mozkového výkonu to arci mnoho nemění.

Nápad začít stíhat banskobystrického župana, poslance slovenské Národní rady a předsedu Ľudovej strany Naše Slovensko Mariana Kotlebu za to, že jeho strana poskytovala sociálně slabým rodinám pomoc formou šeků na 1488 euro, má potenciál dostat se na první stránky světových deníků, což je, pokud si správně vzpomínáme, úspěch, jehož v regionu naposledy dosáhl český president Klaus krádeží pera.

Případ budeme bedlivě sledovat, předpovídajíce, že až na taneční parket vstoupí – presumptivně ze západu, rozuměj z České republiky, importovaní – znalci s kontextuálně numerologickým výkladem, budeme svědky takových výkrutů a piruet, jaké jsme doposud ani u českých soudů nespatřili.

středa 26. července 2017

1xbet.com

Web v okně Tor Browseru
Děkujeme ministerstvu financí, že na svém webu eviduje seznam nepovolených sázkových her. Donedávna jsme se domnívali, že hrozí rozšíření takových seznamů o weby obsahující dětskou pornografii, extremistické texty nebo kupř. o stránky nabízející služby botnetů, nyní zjišťujeme, že takový seznam, ve spojení s vhodným browserem, jako např. Tor, dokáže být více než užitečný. Praktická služba, vše na jednom místě… Díky, Andreji! Díky, pánové zákonodárci!

pátek 21. července 2017

Metamorfosa aneb Provokovat a mlátit

Před proměnou…
Přední místo mezi městskými legendami, urban legends, má ta o existenci policistů v civilu, kteří se účastní demonstrací extremistů a snaží se na nich vyvolat násilné konflikty. Nic takového není pravda, nevěřte tomu, policisté v civilním oblečení bývají sice demonstracím přítomni, ale rozhodně si protiprávně nepočínají ani se nikoho nepokoušejí vyprovokovat – nikdy!

Moji vnímaví čtenáři jistě vycítili jemně ironický nádech předchozího odstavce a jsou snad připraveni pohlédnout drsné realitě tváří v tvář. Touto realitou je zjištění, že není extremistické demonstrace, aby na ní policejní provokateři v akci nezaposovali fotografům, pro jejichž objektivy jsou sceny násilí vítanou pastvou, a poté, co se s účastníky do sytosti poperou, neoděli své rámě páskou POLICIE a touto vyzbrojeni své protivníky, často arci především ty, kteří se je oprávněně snažili pacifikovat, zadrží a předvedou. 

…a po ní
Okamžik metamorfosy je stejně vzácný, jako když se mění larva v krásně vybarveného motýla, a zachytit ho fotograficky nebo na videu se podaří jen zřídka: policie totiž důsledně tají, že si na demonstracích její příslušníci takto protiprávně počínají, a snaží se veřejnost udržet v klamu, že i tam toliko pomáhají a chrání.

Měli jsme takovou výjimečnou příležitost o výsledek našeho entomologického bádání předkládáme svým čtenářům. Metamorfosu podstoupil mimořádně pěkný exemplář, nádherně zbarevný sameček policisty, a dozvěděli jsme se o ní v souvislosti s (křivým) obviněním Štepána Reicha, jenž měl na prvomájové demonstraci DSSS napadnout jiného policistu v civilu.

A propos, Reichův případ je zajímavý sám o sobě, a neuškodí vystavit k němu několik dokumentů: trestní příkaz, návrh důkazů, video 1, video 2, fotografie. Soud zde bude postaven před obtížné rozhodnutí, zda věřit spíš tomu, co tvrdí policista, nebo něčemu jinému, co ukazuje video; jak známe české soudce, po určitém váhání se soud přikloní na správnou, policejní stranu. 

(Všechny fotografie i videa jsou vystaveny bez souhlasu a vědomí autorů, na základě úřední licence – jde o důkazní návrhy předložené soudu.)

čtvrtek 20. července 2017

A. B. Bartoš souzen za vydávání knih

Hlavní líčení s Adamem B. Bartošem proběhlo dnes u Obvodního soudu pro Prahu 1 v klidném, důstojném duchu. Úvodní vyjádření obžalovaného nesla paní soudkyně jaksi nelibě, ale pak se procesní diskurs soustředil na otázku, zda je nutné, aby se soud s knihami seznámil, anebo postačí, aby si přečetl, co o nich napsali policejní specialisté; obhajoba přirozeně s názorem soudu nesouhlasí a argumentuje zásadou přímosti.

Pokračujeme v říjnu.

středa 19. července 2017

ČEZ

Ten nález by mohl mít stručné odůvodnění: Protože ČEZ. A hned by bylo jasno; jsme ostatně v zemi, jíž se mezi zasvěcenými přezdívá ČEZko.

Omezení práva na informace, které senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským provedl, je poměrně dalekosáhlé. Doposud se mělo za to, že při posuzování, zda určitá právnická osoba je nebo není povinným subjektem, je rozhodující její účel a způsob jejího fungování, nikoli to, zda jde o subjekt soukromého nebo veřejného práva. Nebyl proto činěn zásadní rozdíl mezi státními podniky a obchodními společnostmi, ve kterých mají stát nebo samosprávné korporace rozhodující podíl.

To se nyní radikálně změní a spolu s ČEZem se zpod veřejného dohledu vymaňují mj. krajské nemocnice, městem zřizované a vlastněné sportovní kluby, nejrůznější komunální servisní a distribuční společnosti, prostě všechny ty obchodní společnosti, kde bývá zvykem umisťovat na dobře placená místa v radách vysloužilé politiky nebo jejich příbuzné (viz dávná kausa Livie Klausové). Kolik si takto zabezpečený emerita vydělal, bude nyní tajné, stejně jako celá řada dalších informací o tom, jak tyto, veřejné prostředky často obhospodařující, subjekty s našimi penězi nakládají.

Dalším problémem je, že výklad předestřený Ústavním soudem je poměrně nejasný, a tak jít do informačního sporu bude mnohem riskantnějším podnikem než doposud. Předpokládat přitom lze, že povzbuzeni úspěchem ČEZu začnou tvrdit, že zákonu nepodléhají, i mnohé další právnické osoby; nedivili bychom se, kdyby to nyní začala prohlašovat i sama veřejná správa, protože: co kdyby.

Spor Šinágl–MPO pokračuje

Spor Jana Šinágla s ministerstvem průmyslu a obchodu o odměny náměstků a šéfů odborů jde do dalšího kola. Nový rozsudek, jak se dalo očekávat, nebyl s ohledem k počtu zúčastněných osob nijak rychlý, avšak jeho obsah je prakticky identický jako minule.

Nyní se budou řešit kasační stížnosti, a pokud některé z nich NSS přizná odkladný účinek, budou informace poskytnuty možná někdy v polovině příštího roku.

Pozvánka

Vrcholící léto, doba filmových, divadelních, hudebních i jiných festivalů, představuje pro justici náročnou konkurenci, proto je nutné sáhnout po nejtěžším kalibru, politickém procesu, který i samotná státní zástupkyně Zdeňka Galková v mediích označila za největší v polistopadové historii.

Souzen pro svou vydavatelskou a politickou činnost je Adam B. Bartoš a jste všichni srdečně zváni. Kdo se nedostaví, přijde o příležitost jednou o tom vyprávět, aniž by lhal, vnukům.

Tedy zítra v půl desáté ráno na Ovocném trhu!

Tisková zpráva.

neděle 16. července 2017

Komunista = nejlepší soudce

Hosana, sláva Bohu – či spíše bohyni, pro tento případ – na výsostech, Ústavní soud si konečně ve svém náročném programu vyšetřil pár minut a zamítl říjnovou námitku podjatosti ve věci stěžovatele Adriana Portmanna, jenž se marně a a limine, jako nevyléčitelný Nečech, naivně, pokoušel uspět ve výběrovém řízení na místo ředitele Ústavu pro studium totalitního režimu.

Soudruzi ústavní soudci Jaroslav Fenyk a Jan Filip sice nenaplnili naše očekávání a nevysvětlili hlupáčku-stěžovateli, že členství v Komunistické straně Československa a aktivní práce pro věc socialismu – tak se tehdy říkalo komunismu – nesvědčí o charakterové vadě, nýbrž je předností, s. Fenyk toliko podotkl, že vojenským prokurátorem byl než rok (proč se za to arci implicite omlouvá, když v tom nevidí problém?), a poté bylo rozhodnuto, že oba soudruzi mohou o otázce, kdo povede ústav vyšetřující mj. i jejich vlastní zločiny, nestranně rozhodnout.

Osobně jsem vždy byl proti existenci ÚSTRu, resp. proti jeho nestandardnímu statusu, a toto usnesení ve mně evokuje pocit resignace: tato země je komunismem nejen těžce poznamenaná, ona je jím dodnes nemocná, protože stát, ve kterém je normální, že vrcholný soud obsazují lidé, kteří pomáhali udržovat totalitní režim takovým způsobem, jako Fenyk a Filip, místo, aby – tak, jak je ukázáno např. v německém filmu Das Leben der Anderen (2006) – prokazovali své schopnosti na přiměřeném místě poštovních doručovatelů, je překonání totalitní minulosti stále nekonečně daleko.

O odmítnutí nebo zamítnutí Portmannovy ústavní stížnosti budeme na tomto místě informovat. A že by snad výsledek mohl být jiný? Jen klid, tohle si soudruzi vždycky uměli pohlídat!

pátek 14. července 2017

Šmejdi

Kulturní normy podnikání v České republice zdají se být založeny na geniálním podvojném účetnictví Ivana Mládka: ukradli jsme – ukradli nám. Vidíme to nejen na praktikách prodejců předražených hrnců, s nimiž státní orgánové již roky bojují, s úspěchem, přiznejme, spíše střídmým než znatelným, ale třeba i na tom, jak kartel telekomunikačních operátorů vzdoruje nařízení o zrušení roamingových poplatků v rámci Evropské unie.

Příkladmo T-Mobile připravil za tím účelem trik se zálohou (chcete-li bezplatný roaming, musíte na něj zaplatit pětitisícovou zálohu, a navíc vám dovolíme volat jen v rámci navštívené země a do České republiky). U O2 zase vymysleli systém dvou roamingových tarifů, ze kterých si zákazník musí vybrat: s tarifem Svět Basic sice voláte v EU zadarmo, ale to je plně vyváženo cenami za volání mimo ni: odchozí hovor 66 korun, roaming 54 korun za minutu. Druhý tarif, Volání bez hranic, má ceny normální, ovšem nařízení o zákazu účtovat roaming v EU nerespektuje a tak v obou případech platíte jako mourovatí: ať si vyberete kterýkoli z tarifů, vítězem je váš operátor.

středa 12. července 2017

Exempla trahunt i postmortálně

Zdroj: Google Street View
Nápad intelektuálně mdlých specialistů z BESIPu využít video z nehody u Obrnic jeví se nám býti v pozoruhodné shodě s obsahem materiálu samotného. Právně je to samozřejmě vyloučeno: zemřelá dívka (skoro jsme už napsali blbka, arci víme, že tím bychom mohli narušit tradičně vysoké niveau tohoto blogu), jejíž záznam osobní povahy má být veřejně presentován, již souhlas s tímto užitím udělit nemůže, a pozůstalí nemohou, neboť takový souhlas by byl nemravný a tudíž neplatný.

Na nehodě nás překvapilo, jak je dané místo imanentně nebezpečné: zastávka autobusu je oddělena od krajnice vyvýšeným ostrůvkem, což ve spojení s tím, že se nachází na vnějším obvodu zatáčky v místě, kde je povolena rychlost 90 km.h–1, činí ze zastávky smrtelnou past pro každého řidiče, který zatáčku nezvládne a jehož automobil je odstředivými silami vynesen; svodidla jsou navíc v inkriminovaném místě přerušena, takže náraz do dřevěné bariery není ničím tlumen.

S odstrašením by tudíž mohlo jít o jaksi dvojsečný plán.

Kárný dotek motýlího křídla

Mírnost kárných senátů Nejvyššího správního soudu kritisujeme opakovaně: troufáme si tvrdit, že právě benevolence, s níž je posuzováno protiprávní jednání soudců, způsobuje u oněch pocit nedotknutelnosti – nadlidství, a ve svém důsledku činí z justice takovou žumpu, jakou se tato jeví navenek.

Případ liberecké soudkyně Lenky Zhoufové patří do této kategorie: podvod, za jaký by kdokoli jiný šel bez pardonu do vězení, vyřešil senát Jakuba Camrdy kosmetickým snížením platu. Další otázkou ovšem je, jak se mohlo stát, že Zhoufová byla vydána kárnému stíhání: běžně se tyto věci u soudů řeší ve stylu tří mušketýrů, tedy (zatloukáme) všichni za jednoho, jeden za všechny – zhruba stejně, jak to předvedla policie v případu nabouraného BMW.

Neradi bychom planě moralisovali, arci že se ve styku s českou justicí musíme neustále brodit stokou fekálií, a tento stav se ani za téměř 30 let od změn v r. 1989 nezlepšuje, nás naplňuje obavou, již jsme artikulovali v nedávném rozhovoru, tedy že justice v této zemi je nemocná nevyléčitelně a změnu přinese jedině pád režimu.

středa 5. července 2017

Sen

Před pár dny se mi zdál sen – sen právní, pracovní, tedy takový, jemuž se člověk občas neubrání. Zdálo se mi, že jsem přišel o řidičské oprávnění, z důvodu, že jsem v jakési zákonné lhůtě neohlásil příslušnému úřadu změnu adresy. Hrůzou (a rozčilením) jsem se vzbudil. Taková sankce je doposud mimo možnosti platného práva, leč co není, může vbrzku být: vzpomeňme na pětitisícové pokuty, které ukládají finanční úřady daňovým poplatníkům za to, že nepodali přiznání k dani z příjmu datovou schránkou, ač ji mají zřízenu: společenská škodlivost zanedbatelná, sankce pohříchu nikoli.

Připadá mi, a to dlouhodobě, jako by občanstvo přímo volalo po utužování represe, jako by lidé sami chtěli být trestanější a reprimovanější; pohleďme kupř. na problematiku tzv. silničních pirátů: takovým pirátem je kdokoli, kdo překročí povolenou rychlost o více než 40 km.h–1, přičemž, dle mediální reflexe, by takový jedinec měl být, ne-li na místě dopadení pro výstrahu druhým ukamenován, pak minimálně doživotně degradován na chodce. A v případě, že se někdo za volantem zachová skutečně nebezpečně, je uvržen do vazby a dostane u soudu výjimečný trest, stejný, jako za dokonanou vícenásobnou vraždu. Media plesají, jejich příjemci si spokojeně pobrukují: dobře jim tak, autozločincům!

Na druhé straně je přitom známo, že efektivita přestupkového řízení je takového stupně, že se dodnes ekonomicky vyplatí poskytovat tzv. pojištění proti pokutám: obstrukce a aplikace několika jednoduchých triků, typu řízení osobou blízkou, vzdálenou nebo mrtvou, vede spolehlivě k preklusi.

Výsledkem popsaného stavu, který je arci charakteristický pro mnoho dalších oblastí života, je cosi, co by se dalo nazvat státním fatalismem: zásahy státu a jeho orgánů, notabilně exekutorů, do života lidí jsou chápány zhruba stejně jako novozákonní Abaddonova armáda kobylek, která dopadá na své oběti svévolně a nahodile, bez zjevného důvodu a bez seznatelné viny na straně postižených.

To máme za velmi nebezpečné, protože stát, jak je moderní demokracií chápan, musí být primárně ochráncem občana, tím, kdo garantuje a vynucuje právo, nikoli mstitelem na neoblíbených: bezohledných řidičích, zbohatlících, domněle nepoctivých hostinských (přece všetci kradnú!), podnikatelích a živnostnících. Stát musí být tím, kdo zajišťuje ochranu, protože jinak se o ni lidé obrátí jinam: na lokální úrovni k územně příslušnému mafiánovi, celostátně k populistovi, který slibuje celý ten Augiášův chlév, arciže i s demokracií, která se – podobně jako např. v Rusku – přežila a neosvědčila, vymést a nahradit něčím dokonalejším.

Právě proto je percepce státu jako svého druhu přírodní pohromy nesmírně nebezpečná, a tak jako jsme již nejméně před deseti lety varovali, že korupční prostředí přivede k moci populisty (nebyli jsme ovšem takovými pesimisty, abychom si mysleli, že prvním z nich bude bývalý karierní komunista a agent StB!), nyní máme pocit, že tato dysfunkce a pokračující erose státu v jeho vitálních funkcích může dát vzniknout strukturám, které stát nahradí: tedy mafii. Ta plní své sliby a jak víme, trestá rychle a efektivně.

pátek 30. června 2017

Interview

Byl jsem požádán osobou vystupující pod facebookovým pseudonymem AM Poplar o rozhovor pro jeho dvě skupiny, na thema české justice. Rád jsem vyhověl. Tazatel se domníval, že by rozhovor mohl vyjít i jinde, leč mainstreamové Echo24 se po seznámení s jeho obsahem viditelně otřáslo odporem a Hlídací pes provedl do textu takové zásahy, že z něj zbylo pro čtenáře nezajímavé torso. Tudíž zbývá cesta samizdatu, na niž jsme ostatně dlouhodobě zvyklí a nijak kvůli tomu netruchlíme.

Rozovor přinášíme, samozřejmě in extenso, i na tomto blogu.

Osel měsíce opět NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Dnes dorazil rozsudek Nejvyššího správního soudu, tria Jana Brothánková, Petr Průcha a Ondřej Mrákota, ve věci sporu o velikost policejní database DNA.

Dva soudruzi a jeden pan soudce nám v něm vysvětlují, že soud ve správním soudnictví není oprávněn pochybovat o tom, co tvrdí správní úřad, takže když programátor dle sdělení žalovaného pracoval 37,5 hodiny, je to prostě pravda a jeho pracovní úsilí bylo upřímné a pro zjištění požadovaných informací nezbytné.

Městský soud v Praze teď bude muset naši žalobu zamítnout, protože když nesmí o ničem, co mu sdělil žalovaný, pochybovat, je celé správní soudnictví v podstatě zbytečností a formalitou: orgán veřejné moci má vždycky pravdu, i kdyby napsal, že Slunce vychází na severu a pavouk má šestnáct nohou.

Na špatné rozsudky z pera soudců NSS si postupně zvykáme, ale míra pitomosti tohoto díla je vskutku monstrosní. Nelze proto reagovat jinak než udělit celému senátu prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce června 2017. Ta je spojena s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, která oněm třem jurisprudentům padnou jako ulitá.

čtvrtek 29. června 2017

Rekognice

Jak realisovat vzornou nenávodnou fotorekognici, jsme poznali u případu Nečesaný. Něco podobného se nyní řešilo u Ústavního soudu, s výsledkem policie–spravedlnost 1:0.

Skutkově je záležitost jednoduchá: parta romských výrostků v pražském metru brutálně napadla poškozeného a způsobila mu nikoli nevýznamná zranění. Tři podezřelé policie dopadla a nechala poškozeného ztotožnit je z fotografií, a to tak, že vzala vždy fotografii jednoho z nich a předložila ji napadenému spolu s fotografiemi tří dalších osob. Třetí v pořadí, ústavní stěžovatel J. K., byl umístěn mezi dva Neromy a jednoho Roma, a jedna z těchto fotografií se přitom vyskytovala již v některém z předchozích alb. Poškozený J. K. jako útočníka identifikoval, přičemž jiné usvědčující důkazy k disposici nebyly, vyjma toho, že jej pak poškozený poznal i u soudu – což je ovšem důkaz s téměř nulovou výpovědní hodnotou, protože není zřejmé, zda je poznáván pachatel anebo ten, kdo byl rozpoznán z fotografie; to dobře známe již z Perry Masona.

Ústavní stížnost je důvodná, jak ve svém disentu konstatuje Kateřina Šimáčková. Vtip je v tom, že Roma lze od Neroma i na fotografii poměrně dobře odlišit, takže byl-li na již předložené fotografii (kterou poškozený vyřadil) Nerom, vybíral si poškozený ze dvou Romů, a byl-li na ní Rom, pak z jediného. Ani při největší benevolenci nelze takový postup označit za způsobilý generovat validní důkaz: podmínkou, a to velice minimalistickou, je, že podezřelý musí být předložen k rozpoznání mezi minimálně třemi dalšími plausibilními pachateli.

Ústavní soud, veden šámalovskou zásadou, že lépe deset nevinných v base než jeden spravednosti uniklý viník, se J. K. nezastal. Vždyť jen to přece jen Rom, a ti, jak pravil klasik policejní theorie v tomto směru, jsou vinni už tím, že se narodí.

Grznár

V souvislosti s chomutovskou střelbou byl obviněn kulturista Filip Grznár za toto video:



Podle policie se jím měl dopustit násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a schvalování trestného činu. To si nemyslíme. Výhružka byla podmíněná a nedostatečně určitá a vážná, a schvalována byla nutná obrana, nikoli vražda. Posledně uváděný trestný čin měl ostatně ze zákoníku dávno zmizet, je to relikt komunistického práva, který koliduje se svobou projevu.

středa 28. června 2017

Šikana Nely Liskové pokračuje

Snahu úřadů zakázat činnost zastupitelského centra neuznané Doněcké lidové republiky sledujeme se značným znepokojením, opakujíce, že občan není extensí své vlády, a to ani v zahraniční politice, nýbrž vláda je placeným – velmi dobře placeným! – služebníkem občana.

Nyní padlo prvostupňové soudní rozhodnutí a nejeví se pravděpodobným, že by Nela Lisková byla schopna v zápase s ministerstvem zahraničí uspět, její přístup je defensivní a patrně nepříliš odborný. Vytvoří se tak ošklivý precedens: ministerstvo získá právo mluvit do toho, které spolky smějí v České republice působit a které ne, podle toho, co je v souladu s momentální zahraničněpolitickou orientací země: novoruští separatisté ne, (příkladmo) kurdští ([1][2]) nebo tibetští ([1], [2], [3], [4]) ano. O tzv. Palestincích, jimž trpíme regulerní ambasadu, jejíž součástí je patrně arsenál sloužící k vyzbrojování teroristů, ani nemluvě.

středa 21. června 2017

Noc oživlých mrtvol u NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Ne, nejde o plán starosty sedmé pražské části pohřbít výstavu ostatků, nýbrž o dnes zveřejněný zkrácený rozsudek, jímž byl zrušen předchozí rozsudek ve věci rozsahu Národní database DNA. Samotný spor mezitím dávno skončil, policejní presidium mi požadované informace poskytlo a žalobu jsem z toho důvodu vzal zpět, takže není o co se přít, i kdyby si to strany sebevíce přály.

Kvalita soudců NSS šla, jak víme, v posledních letech prudce dolů, dnes už jsou výstupy tohoto soudu obvykle horší než rozsudky soudů krajských, jež jsou jím přezkoumávány, a tento rozsudek patrně tendenci potvrdí.

Vzniká arci zajímavá procesní otázka, která rozhodnutí tímto rozsudkem pozbývají platnosti. Jak řečeno, spor dávno skončil, žalobu jsem, byv informačně uspokojen, vzal zpět, a mám za to, že tento krok nelze kasačním rozsudkem negovat, anžto jen těžko nutit žalobce, aby se soudil proti vlastní vůli. Počkejme si tedy na odůvodnění.

úterý 20. června 2017

Navara

Nastupující horké léto přímo vyzývá k oddechovým thematům, jakým je na tomto blogu tradičně příběh sporů s Davidem Navarou, jenž žaluje vydavatele Hitlerových projevů, společnost guidemedia, i mne za neoprávněné rozšiřování podoby a další související, vesměs stejně závažné civilní delikty.

Obvodní soud pro Prahu 2 naznal, že žalobce jest – s prominutím – magor a jeho žaloba snůška pitomostí, pročež, toto v poněkud kultivovanější podobě shrnuv do odůvodnění, žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokračovat budeme u Městského soudu v Praze, kam se neúspěšný žalobce nepochybně odvolá, a vzhledem ke kvalitě tamních odvolacích senátů bych si na sebe určitě nevsadil: produkty oné soudní stolice by mohly sloužit jako poměrně kvalitní seed pro generátor pseudonáhodných čísel, jako ukázka spravedlivého rozhodování v žádném případě.

neděle 11. června 2017

Ozbrojená radost

Když právě před osmi lety, za vlády Jana Fischera, začaly razie proti tzv. pravicovým extremistům, mnozí jejich názoroví oponenti se tetelili blahem: konečně zavírají nácky! Upozorňoval jsem je, že se tragicky mýlí, protože až bude zlikvidována krajní pravice, přijdou na řadu oni. Nemnozí pochopili, většina nikoli, faktem je, že přesně to se nyní stalo: čtyři anarchisté, včetně nám známého V. M. alias Tomáše Zeleného (ano, to je ten, který poukázal na Šlachtovu traktoristickou kombajnérskou minulost a odstávající uši, a byl za to policií neúspěšně pokutován), byli nyní obviněni z ideozločinu, který snese ve všech aspektech srovnání s těmi nejhoršími excesy, jakými byl nálepkový proces nebo kausa RWU.

Jejich proviněním má být, že šířili prohlášení Lukáše Borla (alias Sítě revolučních buněk) a měli doma anarchistickou literaturu, v čemž podplk. Magdalena Němcová spatřuje deseti lety žaláře honorovaný zvlášť závažný zločin podpory a propagace podle § 403 odst. 2 TrZ.

Usnesení je hodno bedlivého studia, jelikož jeho struktura je stejná, jako v obdobných kausách extremistů pravicových: znalecké posudky zpracoval Miroslav Mareš, jenž se, jak je poslední dobou jeho zvykem, držel zkrátka, a Štěpán Výborný, ambiciosní rádoby znalec odlitý podle svobodovského kadlubu: za peníze do posudku napíše cokoli. V daném případě třeba to, že podpálení policejního auta je terorismus, přičemž zcela pomíjí, že základním znakem terorismu je násilný čin provedený s cílem zastrašení civilního obyvatelstva. Nevím tedy, jak ctěné čtenářstvo, ale já si jen těžko představuji občana, který by se cítil zastrašen, když policii někdo podpálí automobil: méně hloubaví jí to přejí, ti chytřejší jsou naštvaní, protože vědí, že budou muset ztrátu ze svých daní nahradit.

Čímž se dostáváme k jádru problému. Proklamace Borlovy Sítě jsou samozřejmě strašlivé ideologické žvásty, podobně jako anarchistické pamflety, jejichž šířením – ve stadiu přípravy – se měli obvinění provinit. Vše, co učinili, je arci pokryto svobodu slova, protože jakkoli nelze souhlasit s Borlovými akcemi proti restauraci Řízkárna nebo proti policejním automobilům, rozšiřování politických textů je esenciální svobodou, respekt k níž odlišuje liberálně demokratickou společnost od despocie.

Není nám známo, jaké důkazy se podařilo shromáždit proti Lukáši Borlovi, arci bylo by zcela ve stylu Národní centrály proti organisovanému zločinu (dříve ÚOOZ), kdyby jeho vina nebyla prokázána, zato by byli odsouzeni ti, kteří rozšiřovali jím koncipovaná prohlášení.

Aktualisováno.
Obviněný proti usnesení podal prostřednictvím svého obhájce stížnost.

pátek 9. června 2017

Tak jsme čapli zlodějíčka

Dlouho jsme nemohli přijít na to, co nám rozhodnutí Nejvyššího soudu o procesní použitelnosti odposlechů v kause Davida Ratha připomíná; už arci víme:


Výroky obviněného přirovnávající průběh řízení k politickým procesům 50. let jsou spíš kontraproduktivní, faktem ovšem je, že rozhodnutí se zařadí mezi ty nikoli nečetné výkony české justice, kde nad právem dostal přednost politický zájem: jmenujme, pars pro toto, hanebné stanovisko Ústavního soudu o majetku Františka Oldřicha knížete Kinského.

Soudci Nejvyššího soudu jsou z velké části bývalí komunisté, tedy lidé s narušenou morální integritou; nemá smysl vyčítat celoživotnímu ničemovi, že se chová jako ničema, taková je jeho přirozenost.

Nejfrapantnějším porušením práva v tomto případě je ignorance judikatury Ústavního soudu, která zakázala Nejvyššímu soudu rozhodovat v neprospěch obviněného jinak než akademickým výrokem; toto omezení bylo následně vyjádřeno i v trestním řádu, který v § 269 odst. 2 výslovně stanoví, že kasační účinky má rozhodnutí o SPZ toliko za situace, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. To odpovídá důležité zásadě rovnosti zbraní, která vyžaduje, že každý opravný prostředek musí být přístupný za rovných podmínek obžalobě i obhajobě.

Výrok o použitelnosti nezákonně pořízených odposlechů rozhodně akademický není, a nebude-li mít Vrchní soud v Praze odvahu Nejvyššímu soudu se vzepřít a jeho právním názorem se s odvoláním na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu neřídit, je výsledek trestního stíhání dán. Pučmeloud to má spočítané a my, šťastné obyvatelstvo, bychom měli velebit moudrost Nejvyššího soudu a radostně si o tom zazpívat.

Aktualisováno.
Vidíme, že to samé jako my napsal Pavol Holländer.

středa 7. června 2017

Nahrávat jednání soudu se zakazuje

Domnívali jste se, že dává-li vám § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích právo nahrát si jednání soudu, nemůže vám ho soudce jen tak odebrat? V tom případě doporučuji přečíst si usnesení senátu soudkyně Městského soudu v Praze soudružky Moniky Křikavové, které vás okamžite přesvědčí o opaku: český soudce smí, cokoli si zamane.

Jak zjistíme na našem systému, jde o hlavní líčení v trestní věci, kde je jedním z obžalovaných Antonín Michal, syn Martina Michala, manžela národního pokladu – a je tedy jasné, že takové jednání soudu si Jan Šinágl nemohl nechat ujít. A stejně tak je jasné, že si nenechal líbit drzost komunistické soudkyně Křikavové a proti usnesení podává ústavní stížnost.

pondělí 5. června 2017

Nerek chomutovský

Jak máme ještě v čerstvé paměti, přibližně v době, kdy preference kdysi nejsilnější politické strany započaly sestup k nule rychlostí, lineárně stoupající v čase (ano, právě tak, jako padá k zemi těleso ve vakuu…), vyjevil vzdělaný ministr vnitra za onu stranu Milan Chovanec plán zakotvit ústavní právo bránit se terorismu se zbraní v ruce.

Že je nerozumné brát takové proklamace politiků za bernou minci, poznává nyní ve vazební věznici 37letý muž, jenž na onom temném místě dlí poté, co odvrátil teroristický útok v Chomutově, a nedočkal se mediální proslulosti – tedy přinejmenším nikoli v kýžené, oslavné formě. Důvodem je, že domnělý islámský terorista nebyl tak úplně islámský terorista, ale na moll opilý Rom.

Staré Havlíčkovo dictum o moudrosti nechození s pány na led se opět ukázalo přesným: ministr si udělal laciné P.R. a hloupý český Honza si to teď za něj odsedí.

Případ arci potvrzuje i správnost našeho zdrženlivého názoru ohledně blahodárnosti práva držet zbraň. Mít ji reálně zvyšuje osobní bezpečnost majitele; podle jiného, tentokrát amerického úsloví, better to be judged by twelve than carried by six. Na druhé straně zbraň představuje pokušení, a protože lidská mysl se v kritické situaci nechová vždy racionálně, může se stát, že i naprosto klidný, vyrovnaný člověk se ve zlomku sekundy zachová jako šílenec. Nemít zbraň nás nutí chovat se primárně defensivně, a ve většině případů je takové řešení správné i v případě, že ji máme. V menšině případů tomu tak není, a tehdy se můžeme skutečně stát zákona dbalou, neozbrojenou mrtvolou.

Chomutovský incident bude užitečný i judikatorně, protože se zřejmě poprvé bude před soudem posuzovat důvodnost obhajoby veřejně vytvářeným pocitem ohrožení a správnosti na toto ohrožení reagovat případně i neadekvátně.

pátek 2. června 2017

Svoboda kouřit aneb Klub Na růžku

LIBERTAS Smoke'n'Taste Club (LSTC) se nazývá neregistrované sdružení, jako kontakt uvádějící adresu v Olomouci, jež svým členům a partnerům nabízí možnost obejít protikuřácký zákon tak, že namísto restaurace bude provozován soukromý klub, v jehož prostorách bude možné kouřit.

Libertariánské snahy vymanit podnikání a vůbec soukromé aktivity ze státní regulace jsou leitmotivem posledních let, vzpomeňme jen několik příkladů: Bitcoin, Airbnb, Uber, anebo, na o něco vyšší úrovni, Liberland. Jde arci jen o další z utopií, o nic méně ideologickou než utopie socialistické, jimž se tyto projekty pokoušejí čelit. Víru, že bez státu nám bude líp, pokládáme za nebezpečnou hloupost, a její produkty nejvýš za dočasně užitečný nástroj k dosažení lepší regulace tam, kde je nadměrná a/nebo dysfunkční, tak jako v taxislužbě.

Protože jsme arci na blogu právnickém, podívejme se na LSTC optikou platného práva.

Představme si, for the sake of argument, že se nápad ujme a všichni kuřáci v zemi – a také nekuřáci, jimž nic jiného nezbude – se stanou členy této organisace a předtím, než budou v kterékoli členské restauraci obslouženi, resp. vůbec do provozovny vpuštěni, budou mít povinnost prokázat se obsluze členskou průkazkou.

S tím zatím není problém, ten však nastane, když si host – tedy vlastně jen člen využívající svého práva na klubovou činnost – objedná pivo. Má-li být obsloužen, stává se klubovna provozovnou stravovacích služeb ve smyslu ustanovení § 2 písm. i) protikuřáckého zákona, protože je to prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně; co rozumět potravinářským podnikem, řeší zákon v poznámce pod čarou odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle něhož je to veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fasí výroby, zpracování a distribuce potravin. Stravovací služby jsou, podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, definovány jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů provozovatelem potravinářského podniku za účelem jejich podávání v rámci živnosti hostinská činnost, ve školní jídelně, mense, v dětské skupině, při stravování osob vykonávajících vojenskou činnou službu, fysických osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské léčebně rehabilitační péče, při stravování zaměstnanců, poskytování občerstvení a za účelem podávání pokrmů jako součásti ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu. A protože hospodský (majitel klubu) je bezesporu podnikatelem a přinesení půllitru s pivem distribucí potravin v rámci hostinské činnosti, případně poskytování občerstvení, je i klub podnikem a jeho prostory, kde se pivo konsumuje, podléhají zákazu kouření.

Tudy proto cesta nepovede.

Aktualisováno.

čtvrtek 1. června 2017

BMW

Náramnou ostudu utrpěla Policie České republiky, jejíž řidič naboural sportovní, pro plnění policejních úkolů absolutně zbytečné, BMW řady i8. Že onen utrpěl srdeční kolaps, je věrohodné, zejména pokud si uvědomil, co provedl a zejména že měl ve voze osobu, která tam neměla co dělat, protokoláře presidentské kanceláře. Že to bylo nikoli před nehodou, ale velmi pravděpodobně až po ní, je nasnadě. Zda v době havárky řídil skutečně on nebo řečená nepovolaná osoba, nebylo prozatím veřejnosti spolehlivě intimováno, a není to ani zásadně významné.

Právně nás případ zajímá zejména kvůli vlně charakteristického policejního zatloukání, které nehodu provází. Po aplikaci Occamovy břitvy se věci jeví tak, že kdosi ze společnosti BMW, věda, že čeští policisté se vyznačují nevysokým sebevědomím, jež se dá snadno dopumpovat možností řídit silný automobil, z čehož by následně mohla resultovat pro onu společnost lukrativní zakázka, nabídl policii luxusní supersport, a tento se po dodání stal jakýmsi kolektivním statusovým symbolem: kdo u policie něco znamenal, směl se povozit, případně si auto zařídit.

Nyní je automobil – zřejmě neopravitelně – poškozen a policii zbyla, kromě, jak předpokládáme, serie působivých selfíček s bavorákem a shora zmíněné galaktické ostudy, nepříjemná povinnost viníka nebo viníky uchránit před spravedlností a vše co nejlépe zakamuflovat.

Bedlivě sledujme, zda se jí to podaří; pokud ne, bude to pro tuto zemi docela dobrá zpráva.