DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

neděle 17. prosince 2017

Na úsvitu nové doby

Hodnotíme-li dnes období mezi roky 1945 a 1948, tedy tzv. třetí československou republiku, činíme tak obvykle sub specie následujících událostí, definitivního převzetí moci komunisty v únorovém putschi. Lidé, kteří tehdy v této zemi žili, ale nevěděli, co se kolem nich děje, a opíjeli se představou šťastné budoucnosti, ve svých konturách arci nikoli nepodobné tomu, o čem snili němečtí nacionální socialisté. Nevěříte-li, podívejte se na košický vládní program a na volební program KSČ z r. 1946: obé přehledně shrnuto v tomto studijním dokumentu, jejž doporučujeme i z jiných důvodů prostudovat in extenso: vnímavý čtenář v něm nalezne koncisní shrnutí důvodů, proč je Česká republika ve většině ohledů, přes vynikající startovní podmínky, které měla na přelomu 19. a 20. století, dnes spíše neúspěšnou zemí – je to svého druhu průvodce inteligentního Čecha po nedávných dějinných karambolech jeho národa.

Leč vidíme, že opět odbíháme od práva, obecně zaměřený blog již přes rok nemajíce, a musíme tento exkurs rázně ukončit, nechceme-li své namnoze odborně zaměřené čtenáře nudit. Hodláme totiž psát o události ryze právní, o události, jež přišla v době předvánočně utlumené mediální pozornosti a byla nadto přehlušena jinými významnými ději, jako je zmírnění EET nebo presidentská kandidatura jedničky mezi místními politiky, Mirka Topolánka.

Pokračující ministr spravedlnosti za Agrofert Robert Pelikán využil své pravomoci a dočasně zprostil funkce trestní soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou, a to na základě toho, že na ni byly podány dva kárné návrhy. Problémem je, že oba tyto návrhy jsou v dějinách kárného soudnictví bezprecedentní a frapantně, evidentně šikanosní.

V prvém případě byla Králová obviněna z toho, že nerespektuje závazné pokyny odvolacího soudu, a ve druhém, kdy je kárným žalobcem předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, má její delikt spočívat v tom, že Králová nejprve rozhodla, že odposlechy v kauze jsou nezákonné, poté přes tiskovou mluvčí soudkyně informovala, že se nejednalo o odposlechy, ale o nepodstatné SMS. To je ovšem zásah do jednou vyhlášeného a tudíž nezměnitelného rozhodnutí soudu. Popis skutku notně arkánní, jak bystrý čtenář jistě sám nahlédne.

Dimunův server Česká justice k tomu dodal, že podle svých – přirozeně nejmenovaných a zřejmě tedy virtuálních, autorem textu vymyšlených – soudcovských kolegů Králová prý odborně nestačí na agendu, kterou řeší. Problém je arci v tom, že takových soudců je nejméně polovina, a Králová není mezi nimi jakoukoli výjimkou, spíše patří do šedého průměru: mírná, na rozdíl od řady svých kolegů vždy slušně vystupující soudkyně, rozhodně nikoli intelektuálka, ale ani vyslovený pitomec v taláru, jakých se u pražských soudů v aktivní službě a bez vážnějšího risika postihu pohybují desítky (vzpomeňme Ondřeje Láznu, Jiřího Horkého nebo Tome Frankiče staršího, máme-li jmenovat jen tři příklady z mnoha). Ovšem ani jeden z nich se nepostavil záměrům mocného oligarchy a neodmítl odsoudit milenku někdejšího předsedy ODS, čímž by aspoň do jisté míry a dodatečně legitimisoval Šlachtův a Ištvanův putsch.

Případ Králové je tedy pokusným balonkem, který Agrofert vypustil, signálem justiční veřejnosti, že kárná pravomoc může být a napříště bude využívána k politickým cílům, k trestání nepovolných soudců, případně státních zástupců. A teď si, moji milí, představte soudce-blázna, který by se pokusil odsoudit obviněné v kause Čapího hnízda – něco takového je, řekli bychom, pojmově vyloučeno. A bude ještě líp: třetí republika nám už klepe na dveře.

Civilní dovolání

Každý, komu se kdy poštěstilo komunikovat s Nejvyšším soudem stran přípustnosti civilního dovolání, patrně potvrdí, že tento výkon lze přirovnat ke konversaci s hluchoblbým, respektive, anžto dovolací řízení jest převážně vedeno písemnou formou, se slepoblbým. Dovolatel přesně a pečlivě vymezí důvody přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, jak mu ukládá § 237 OSŘ, načež se dozví, že tak neučinil, přičemž text odmítavého usnesení nese viditelné znaky nestřídmého užívání – abusu – Ctrl+C/Ctrl+V.

Neprávem odmítnutému dovolateli tak zbývá ústavní stížnost, a Ústavní soud, jsa již z podstaty věci personálně i materiálně vybaven daleko méně než jeho konkurent z Burešovy, skřípě institucionálními zuby, věc meritorně, případně quasimeritorně, přezkoumá – případně, žel, quasipřezkoumá.

Učiniti tomuto stavu přítrž se Ústavní soud pokusil v plenárním stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že až na zcela výjimečné případy (§ 64) nebude jím nesprávně za vadná označená dovolání projednávat ve větším rozsahu, než pokud jde o existenci těchto vad.

S tím souhlasíme, stejně jako s tím, že Ústavní soud netrvá na tom, aby se dovolatel omezil na judikaturu Nejvyššího soudu, může-li namítnout rozpor se silnější judikaturou soudu Ústavního, a a fortiori též zřejmě i s judikáty ESLP.

S čím arci srozuměni nejsme, je vyloučení situace, kdy je přípustnost dovolání dovozována z namítaného porušení základního práva dovolatele, buď takového, k němuž došlo v samotném řízení, anebo předchozího, jež však nižší soudy nerozpoznaly nebo mu neposkytly náležitou ochranu (§ 39). Ačkoli ke každému takovému případu lze zkonstruovat formulaci vyhovující podmínkám ustanovení § 237 OSŘ, praxe ukazuje, že výsledek je právně křivolaký a k jasnosti a kvalitě dovolání rozhodně nepřispívající.

Vysvětleme si to na jednoduchém hypothetickém případu zásahu do práva na ochranu osobnosti. Kdosi, po vzoru starého ruského filmu, nazve národem milovanou odkvétající celebritu negramotnou ochechulí. Celebrita se urazí a smělce žaluje o omluvu a relutární satisfakci. Nižší soudy rozhodnou, že se sice, minimálně z hlediska zoologického, jedná o živočicha druhu Homo sapiens a nikoli o příslušníka čeledi ochechulovitých, a že z doloženého výučního listu celebrity se podává, že jde o osobu minime zčásti gramotnou, avšak jako satisfakce celebritě postačí omluva.

Protože právo na ochranu osobnosti je právem základním, logicky formulované dovolání by uvedlo, že tomuto porušenému právu nižší soudy neposkytly (dostatečnou) ochranu, a že je na Nejvyšším soudu, aby toto pochybení napravil. Nově se však bude muset za ochechuli označená celebrita zabývat otázkou, zda existuje judikatura týkající se negramotných ochechulí, a pokud – presumujme – nikoli, musí navrhnout, aby dovolací soud tuto mezeru ve své judikatuře zacelil, a bude-li chtít být důsledná, bude muset rovněž projít korpus existující judikatury týkající se nejrůznějších urážek na cti a dovodit, s čím lze pro ni užité označení porovnat, které je expresivnější a urážlivější a které je méně expresivní a bylo by ji urazilo méně.

Výsledkem je prima facie lehce absurdní, těžce bizarní a víceméně samoúčelné dovolání, přičemž vymezení se vůči judikatuře Nejvyššího soudu nemůže v řešení základního problému, tedy nedostatečně ochráněného základního práva, přinést nic nového nebo cenného.

Ještě složitější je pak situace tehdy, kdy odvolací soud odůvodní své rozhodnutí principem fiat – tedy protože si to my, moudří soudci, myslíme – případně zatíží svou úvahu do očí bijící logickou chybou, případně frapantním rozporem s výslovným zněním zákona. Nešťastnému dovolateli pak nezbude, než hledat judikát, z něhož vyplývá, že rozsudek musí mít nějaké odůvodnění, resp. že v něm nemůže absentovat elementární logika a musí respektovat zákon, a nenalezne-li takového, musí navrhnout Nejvyššímu soudu, aby v tomto smyslu nově judikoval.

středa 13. prosince 2017

Volební stížnost Terezie Holovské byla odmítnuta

O periodicky každých pět let opakované taškařici, volbě presidenta republiky, jsme napsali až dost a nechceme své čtenáře touto dosti fadní právní materií nudit; omezíme se proto na konstataci, že nesouhlasíme ani s ratione decisionis, ani s obiter dicto odmítavého usnesení volebního senátu Nejvyššího správního soudu, a jen velmi stručně vysvětlíme důvody.

S prvním nesouhlasíme proto, že si umíme představit situaci, kdy by úvaha NSS narazila na mez absurdity: totiž kdybychom měli dva neúspěšné kandidáty, kteří by oba nesplnili zákonné podmínky, a jeden z nich by byl přesto registrován; podle názoru NSS by se druhý kandidát, chtěl-li by tuto nespravedlnost zvrátit, musel sám domáhat své nezákonné registrace, tudíž jeho argumentace by nutně byla vnitřně rozporná: tvrdím, že jsme porušili zákon oba, a proto požaduji, aby ten druhý byl vyloučen a já byl naopak zaregistrován. Takovou argumetaci by arci mohl ocenit jedině docent Chocholoušek, nikoli kterýkoli myslitelný příčetný soudní senát.

K tomu, že NSS pocítil nutkání vyjádřit se k věci samé, máme podobné výhrady jako disentující Miloslav Výborný. Když už se však soud do těchto úvah pustil, měl dodat, jak by se podle jeho náhledu mělo postupovat v případě defektního návrhu, tedy zda multiplicita návrh kontaminuje, podpis se nepočítá nebo se počítá pouze prvnímu/poslednímu vadně podpořenému kandidátu.

Posuzováno sub specie věcí příštích, nelze než usnesení označit za úpsěšný střelecký zásah do vlastní nohy: podle § 66 odst. 2 zákona totiž může návrh na neplatnost volby prezidenta podat každý volič, který má za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby presidenta, a lze si jen těžko představit, že by počet hlasů všech pěti vadně registrovaných kandidátů měl na výsledek volby tak malý vliv, že by se o hrubém ovlivnění nedalo hovořit – stát se to jistě může, avšak příliš pravděpodobné to není, zejména v případě Mirka Topolánka.

Nejvyšší správní soud proto bude muset zavrčet a nadskočit ještě jednou, mnohem silněji.

sobota 9. prosince 2017

Most

Čta diskusní příspěvky na zpravodajských webech a sociálních sítích reflektující zprošťující rozsudek nad skupinou obviněnou v souvislosti s pádem mostu ve Studénce, uvědomuji si na jedné straně se vší strašlivostí důsledky zavedení všeobecného volebního práva, na straně druhé je mi jasné, že názory veřejnosti na orgány činné v trestním řízení jsou formulovány velkou měrou právě podobnými causes célèbres, jakými je případ Davida Ratha nebo kausa Studénka.

Pokud vůbec bude Rath odsouzen, stane se tak za cenu znásilnění trestního procesu v synergii s brutálním nátlakem na soudce, včetně výhružek kárným řízením za právní názor. Případ spadlého mostu je z hlediska veřejné percepce ztracen již nyní, protože přijde-li rozsudek v prvním stupni devět a půl roku (!) po události, je to otevřené přiznání, že justice selhala.

Netvrdíme, že spadne-li před vlak rozestavěný most, aniž by k tomu došlo vinou pádu meteoritu, zemětřesení, sesuvu půdy nebo mimořádně silného orkánu, a dojde-li následným nárazem k četným obětem na životech, musí jít někdo za každou cenu do vězení: je arci nutné, aby byla věc vyšetřena během několika měsíců a aby soud prvé instance o vině a trestu rozhodl nejpozději za rok, v krajním případě za osmnáct měsíců. A úplným výsměchem je výrok z ústního odůvodnění, že soud neví, proč most spadl.

Video zachycující, jak soudce Jaromír Pšenica komentoval rozsudek pro media, je, myslím, výmluvné. Více dodat netřeba – daňový poplatníče, pohleď, co si v Novém Jičíně platíš:

středa 6. prosince 2017

Dobré omyly se vracejí

Před třemi lety jsme psali o případu, kdy vinou technické chyby jistý e-shop nabízel nepřiměřeně levné zboží. Když se totéž stalo nyní znovu, reagují novináři jinak než tehdy a připouštějí, že takto domněle uzavřená kupní smlouva neplatí. Poučení: i novináře lze vzdělat, jen to vyžaduje víc úsilí a trvá to déle – asi jako když cvičíte cirkusovou kočku. Stejně jako tehdy se arci domníváme, že korektiv dobrých mravů zde vůbec nemá místo, anžto se jedná o omyl, automatické vygenerování putativní oferty.

Poděbrady

Veřejná služba je řehole. Jedno jediné drobné, třebas nevědomé uklouznutí, a jste dalších 10, ne-li 15, let trestně stíháni. Proto je na místě obezřetnost, a je-li na výběr řešení opatrné a ještě opatrnější, volíme vždy druhé z nich.

To vědí v Poděbradech, kde z důvodu opatrnosti anonymisovali pro účely informování podle InfZ úřední dokument tak, že utajili všechny členy kontrolního výboru města, a na další straně dokonce samotného starostu. Vždyť co kdyby se někdo dozvěděl, co nemá, že?

Anebo že by, navedení ústavním soudcem Janem Musilem, provedli test proporcionality mezi zájmem veřejnosti na informacích a legitimním právem starosty na ochranu soukromí? Některé judikáty pronikají do rozhodovací praxe správních úřadů bleskurychle: jak říkával Jan Werich, to je blbý, to se ujme!

Tak co bude s tou volbou?

Znepokojen volební stížností Terezie Holovské, presidentský kandidát za Realisty Jiří Hynek uspořádal tiskovou konferenci, kde spolu se svým advokátem Alešem Gerlochem poučil Nejvyšší správní soud, jak by měl o stížnosti jmenované dámy správně rozhodnout.

Troufáme si tvrdit, že kdyby volebnímu senátu předsedal Vojtěch Šimíček, nebyl by k obavám důvod, ten by zvolil nejjednodušší možnou cestu a judikoval by, že T. Holovská není žalobkyní hodnou pozornosti soudu, a věc by byla vyřízena jedním škrtnutím pera a problém zameten pod koberec.

Nyní se složení senátu změnilo a přestože ani tento výsledek nelze vyloučit, je prostor pro sofistikovanější řešení. Je nám arci konstatovat, že NSS nestojí před jednoduchou úlohou.

Zopakujme si fakta: Ústava v čl. 56 odst. 5 nespecifikuje zcela jasně, zda je přípustná pluralita návrhů, textualistický výklad svědčí spíše pro tuto možnost než proti ní, výklad teleologický lze vést oběma způsoby. Zákon o presidentské volbě v § 21 odst. 2 pluralitu stricte vylučuje u občanských návrhů, leč pokud jde o návrhy privilegovaných navrhovatelů-zákonodárců, je jeho text rovněž nejasný: buď může být vyložen tak, že nesmí být identická celá navrhující skupina (vyloženo textualisticky, avšak s poněkud absurdními důsledky a konotacemi), nebo má každý zákonodárce jen jeden návrhový hlas (logický a teleologický výklad). K tomu, aby nebylo nejasností málo, ministerstvo vnitra před letošní volbou zastávalo jeden výklad a poté, zcela překvapivě, přišlo s výkladem opačným.

Nejčistší by bylo prohlásit zákonnou úpravu za nejasnou a navrhnout Ústavnímu soudu derogaci první věty § 21 odst. 2 VolPr a požádat ho o interpretativní výrok ve vztahu k čl. 56 odst. 5 Ústavy. To by, pokud by ÚS návrhu vyhověl, vedlo k tomu, že volba by se musela uskutečnit v jiném než původně vyhlášeném termínu, a bylo by zde několik týdnů, možná i měsíců, bezpresidentí – což by mohlo být užitečné, protože by si tím víc lidí uvědomilo zbytečnost tohoto úřadu.

Druhou možností je přesunout břemeno na Ústavní soud zamítnutím návrhu: je téměř jisto, že T. Holovská by podala ústavní stížnost, protože její možnost účastnit se volby byla zmařena a místo rovnosti podmínek pro všechny by byli zvýhodněni ti, kteří zákon ignorují.

Třetí možnost je návrhu vyhovět, avšak pak by měli u Ústavního soudu stejně legitimní postavení ti kandidáti, kteří by takto byli vyřazeni, tedy mj. Mirek Topolánek a Pavel Fischer. Protože mnohým se – dle našeho soudu arci lehce naivně – jeví být zejména prvně jmenovaný horkým kandidátem minimálně na účast ve druhém kole volby, na hlavy soudců by se snesly hromy a blesky.

Tři ze čtyř alternativ, tedy Plán koberec (nevyhovění pro absenci aktivní věcné legitimace stěžovatelky), zamítnutí i vyhovění stížnosti otevírají snadnou cestu k Ústavnímu soudu a dávají ústavním stěžovatelům do rukou – arci různě silnou – ústavněprávní munici. Jedině možnost obrátit se na Ústavní soud přímo tuto alternativu, minimálně v tomto kole, uzavírá, avšak nejsme si jisti, zda se k ní ve volebním senátu najde dostatek hlasů: pro mnohé soudce NSS je bohužel prioritou být s orgány veřejné moci, a s ministerstvem vnitra tím víc, zadobře a klást mu překážky toliko symbolické, podobající se příslovečnému stéblu přes cestu přeloženému, a tak se bude hledat takové řešení, které se bude nejvíc zamlouvat právě tomuto ministerstvu.

V každém případě, konečné slovo bude mít soud Ústavní, a tam jsou priority, troufáme si odhadovat, předem dány.

pondělí 4. prosince 2017

Co má společného Trojská lávka a JE Temelín?

Trojskou lávkou v nadpisu míněna přirozeně lávka ve stavu před incidentem, tedy ve stavu, jak obyvatelstvu vysvětleno, nehavarijním, nikoli to, co z ní zbylo a bude nyní obřadně převezeno na neudané místo a pro účely zjištění příčiny, proč přes zmíněný nehavarijní stav k události, vnějškově se havarii znepokojivě podobající, přesto došlo, onde znovu sestavena do původní podoby.

Co že tedy mají tato dvě díla společného? To, že na obě dopadají závěry nedávných nálezů Ústavního soudu, jimiž došlo k podstatnému omezení práva veřejnosti na informace a byl z velké části fakticky derogován zákon č. 106/1999 Sb.

Tak jako se před veřejností z dostatečnosti bezpečnostních opatření nemusí zpovídat provozovatel temelínské elektrárny, společnost ČEZ, bude se zřejmě pokoušet znemožnit přístup k informacím o příčinách pádu lávky společnost TSK, a. s. Ta má sice jediného akcionáře, hlavní město, ale chápeme, že když nemusí ČEZ, proč by musela Technická správa komunikací? To by přece bylo unfair! A když po prvním kole, za nějaké dva-tři růčky, správní soud snad přece jen určí, že TSK je povinným subjektem, nastane druhé kolo, v němž lze kreativně pracovat se závěry druhého nálezu, a provést test proporcionality: Kdo je ten opovážlivec, který po nás chce informace? Má opravdu postavení hlídacího psa? Ve své žádosti to nijak neprokázal, a už vůbec nespecifikoval, k čemu ty dokumenty chce a že je skutečně nezbytně potřebuje – zamítá se!

Díky, veliký Ústavní soude, skláníme se před tvou nekonečnou moudrostí (a přemýšlíme, kolik stojí letenka do nejbližší bezpečné země, kam se lze uchýlit raději ještě předtím, než se ukáže, že ani Temelín nebyl v havarijním stavu).

V Prostějově, tam to žije

Z hlediska speciální prevence, tedy odrazení podezřelého od jednání obdobného charakteru, je nutné dát mu najevo, že svoboda projevu neznamená možnost šířit jakékoliv informace bez jakéhokoliv hrozícího postihu, vyzvala prý prostřednictvím svého advokáta prostějovská primátorka přestupkovou komisi k rázné akci, jíž má být zatočeno s místním aktivistou Jakubem Čechem.

Arciže: svoboda projevu je právo, které je nutno vykládat přísně restriktivně, ježto jinak by se mohlo stát, že by se občan dotkl úředního majestátu, a, jak píše – žel, mentálně nepříliš obratný a v právu evidentně tápající – novinář Michal Šverdík, úřední osobu by tím hrubě urazil a znevážil její postavení. Za což zmíněnou úřední osobou požadována relutární satisfakce ve výši 50 000 Kč, nejasno, zda v adhesi přestupkové (tam to nejde), trestní anebo zvláštní žalobou na ochranu osobnosti.

S přihlédnutím k faktu, že ve sporu jde o obsah jednání městské rady, o jehož průběhu konšelé nechali vyhotovit minimálně tři různé zápisy, přičemž o existenci zvukového záznamu, který by udělal jasno, se novinářský mlamoj nezmiňuje, troufáme si tvrdit, že dopustit se za těchto okolností znevážení postavení úřední osoby je úkol tak nesnadný, že bychom to nedokázali ani my.

sobota 2. prosince 2017

eRmail

Nemyslel jsem si, že na svém blogu budu ještě někdy psát o takovýchhle trivialitách, ovšem na Facebooku se objevil postesk, že uživatel, vzdělaný a distinguovaný muž v nejlepších letech, povoláním, pokud vím, novinář, naletěl podvodníkům z eRmailu a teď se diví, že místo slíbené odměny za čtení reklamních e-mailů obdržel – co, si mí předvídaví čtenáři jistě už domysleli, tedy nemusím být zbytečně a nevkusně explicitní.

Princip podvodu je snadný a tisíckrát opakovaný: odměna, která má být vyplacena, je limitována prahovou hodnotou výdělku, jíž však nikdo z podvedenců nemůže dosáhnout, neboť provozovatel systému má plně pod kontrolou výši odměny za jeden reklamní e-mail/dotazník, stejně jako to, kolik těchto e-mailů nebo dotazníků uživateli pošle. Onen dobrý muž si vydělal 920 korun a aby se nedostal na tisíc korun, které by mu byli povinni vyplatit, snížili mu teď částku za jeden e-mail stonásobně. Ve všeobecných obchodních podmínkách je to černé na bílém: odměna je uvozena příslovcem až, takže podvodník má za to, že se tak z jakýchkoli povinností vyvázal. A pro jistotu je tam i rozhodčí doložka se společností podvodnou úplně stejně jako samotný eRmail.

Co mne arci fascinuje, je datum VOP: 27. července 2011! Což znamená, že systém funguje již nejméně šest a půl roku, aniž by policie proti eRmailu, který je provozován českou obchodní společností, jakkoli zakročila, přestože je fraudulentní charakter systému zřejmý na první pohled, a k disposici jsou jistě stovky oškubávaných hejlů, kteří se marně pokoušejí dosáhnout prahové částky umožňující výplatu.

Ano, policie má jiné úkoly, kupř. stíhat na zakázku ženu, která platí alimenty pouze ve výši stanovené soudem, a je jasné, že jí na tyhle maloformátové podvodníčky z Ostravy nezbyl čas. A to mne právě přivádí k zuřivosti, protože je to moje policie, kterou si platím a která mi má sloužit a chránit mne nikoli před ideologickou nákazou ve formě nálepek, triček, nášivek nebo koncertů, ale právě a primárně před podvodníky; není maličkost, zda je stát, který tito policisté v očích veřejnosti representují, vnímán jako občanův ochránce nebo nepřítel. Líní, neschopní a nikým nekontrolovaní policisté jsou, žel, jedním z hlavních hrobařů demokracie v této zemi.

pátek 1. prosince 2017

Známka

Míněna známka poštovní, na níž vyobrazena athletka Zuzana Hejnová. Námi všemi milovaná Česká pošta, inspirovavši se patrně u tria třídních gaunerů Rousek, Bujnoch a Adámek, již, poškodivše město dotud zdobivší sochu Napoléona, hájili se chabě tvrzením, že delikt nespáchali oni, ale někdo jiný že se za ně musel převléct, prohlásila, že na známce není Hejnová, nýbrž fiktivní athletka, která by arci oné jak z oka vypadla.

Věc putuje k soudu. Pro Českou poštu máme nepotěšivou zprávu: otázka dvojníků byla pevně adjudikována již v 80. letech ve slavné kause Onassis v. Christian Dior, přičemž Nejvyšší soud Státu New York s odkazem na predjudikaturu rozhodl, že there need not be, as defendants suggest, a coupling of name and picture. The essence of what is prohibited, as the statute, the cases, and the dictionary definitions make clear, is the exploitation of one's identity as that is conveyed verbally or graphically.

S čímž se zcela ztotožňujeme a doufáme, že si pošta vezme poučení a příště se u vyobrazované osobnosti dovolí. Být na známce je jistě čest, ale souhlas s využitím podoby v tomto případě rozhodně nelze presumovat.

Židům nenaléváme!

Pobavila nás ombudsmanka Anna Šabatová názorem, že živnostníci, např. hostinští, jsou oprávněni podmínit poskytnutí služby politickým názorem zákazníka, neboť i to je součástí svobody projevu.

Není. Svůj politický názor mohu vyjadřovat slovem, písmem i jinak, avšak nikoli tak, že provozuji-li pro veřejnost restauraci, budu z ní podle svého uvážení vykazovat ty hosty, s nimiž se politicky neshodnu.

Kdyby Šabatová a její melody boys & girls – skutečně dream team: tolik pitomců soustředěných v jednom úřadu se nikde jinde nevyskytuje, přinejmenším tedy na východ od Bruselu ne! – měli aspoň rudimentární vhled do zásad ústavního práva, museli by seznat, že právo živnostníka na politický názor zde koliduje s identickým právem zákazníka. Není zásadního rozdílu při odepření gastronomické nebo jiné veřejně nabízené služby ve smyslu § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona komunistovi, přívrženci hnutí ANO nebo černochovi, Romovi nebo Židovi, a velmi pochybuji, že by naše ombudsmáňa tolerovala nápis z nadpisu tohoto postu.

čtvrtek 30. listopadu 2017

Plzeň II

Tak tu máme další affairu s rychlostudenty, tentokrát z Brna: nechvalně známá Vysoká škola Karla Engliše vydala diplom policistovi Zbyšku Khollovi, který tam arci nikdy řádně nestudoval. Podle soudu je prý diplom falešný, přestože ho vystudovanec obdržel od rektora. To je oproti Plzni posun, protože tam se řešilo, jak jednou vystavený a udělený vysokoškolský titul řádně odebrat, a pokud víme, přes veškerou snahu se to nepodařilo, takže stovky plzeňských absolventů se dodnes pyšní vysokoškolskými tituly, které jim nepříslušejí.

Holovská

Radost nám udělal Nejvyšší správní soud, an zveřejnil volební stížnost Terezie Holovské, úhledně a logicky sepsanou Janem Kalvodou. Argumenty v ní traktované jsou zhruba ty, které jsme nastínili před dvěma týdny: Holovská tvrdí, že by bývala získala podporu dostatečného počtu senátorů, ale ti její žádost s odkazem na možnost použít svoje nominační právo toliko jednou odmítli.

Dle názoru navrhovatelky je platná pouze první aplikace nominačního oprávnění; neřeší arci, jak určit, která to je, pokud má více podpisů stejné datum. Patrně by bylo nezbytné vyslýchat svědky, kteří by dosvědčili, v kolik hodin poslanec nebo senátor podpis na listinu umístil: Pane předsedo, já vážně nevím, v jakém pořadí jsme ty papíry podepisovali, byli jsme úplně namol: to víte, po náročném pracovním dnu v Senátu…

Nyní si tedy počkáme, jak budou loyalně nadskakovat a vrčet soudci NSS v čele se zpravodajem Josefem Baxou.

úterý 28. listopadu 2017

Hassan

Znovu do vězení, tentokrát jen podmíněně, poslal včera Obvodní soud pro Prahu 6 novináře a fotografa Víta Hassana za to, že křivě obvinil policisty a revisory pražského dopravního podniku, a to navzdory červnovému nálezu Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková, advokát stěžovatele Michal Mazel), který se za Hassana postavil. To je dobré znamení: že trest je pouze podmíněný, svědčí o tom, že vinu obžalovaného se nepodařilo prokázat; kdyby byla plně vyvrácena, postačil by pak, slovy brněnské státní zástupkyně Jany Spurné, i symbolický peněžitý trest.

Se zájmem budeme sledovat další vývoj.

A propos, svět aktivistů je malý: Vít Hassan je s případem Štěpána Reicha osobně propojen, neboť je jedním z očitých svědků incidentu mezi Reichem a policistou Vyvialem. S odvoláním na ideologické důvody však Hassan odmítl Reichovi svou výpovědí nebo nepublikovanými fotografiemi pomoci.

pondělí 27. listopadu 2017

Ve středu na RWU

Čím by byl tento blog bez jeho proslavených nekonečných seriálů? Kam bychom došli, kdyby se tu nedávaly nálepkové procesy, Power I a II, velký čarodějnický proces, Navara nebo – stále rovněž neskončený – Hitler?

Nebojte se, přátelé, nic nekončí, a ve středu se určitě, budete-li moci, vypravte k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kde začíná od samotného počátku, tedy přednesením obžaloby a výslechem obžalovaných, druhá větev čarodějnického procesu aka Lid proti RWU. V případě nespokojenosti vám justiční stráž vrátí vstupné.

Tisková zpráva.

neděle 26. listopadu 2017

Pravidla hlasování

Nebude řeč o pravidlech hlasování ve volbách do poslanecké sněmovny, ta jsou v pořádku a jak jsme mohli před týdnem zaznamenat, k výraznějším chybám při sčítání hlasů tam dochází zcela výjimečně, nejvýš jednou za volební období. Chci psát o kause Ortel, která mi skutečně pohnula žlučí, jednak proto, že jsem pamětníkem komunistických manipulací s hlasy do obdobné soutěže, jednak z důvodu, že u mne ještě zcela nevymizel smysl pro spravedlnost a fair play.

Jak vyplývá z dostupných informací, Ortel, skupina i zpěvák, měli být z letošního ročníku soutěže Český slavík Mattoni vyřazeni z důvodu protiprávnosti své produkce, avšak znalecký posudek, který byl k tomu účelu zpracován, takový závěr neumožnil. Proto se organisátor rozhodl pro bezprecedntní krok a místo skutečně obdrženého počtu hlasů oběma Ortelům započítal hlasy z loňského ročníku, přičemž počet hlasů získaných letos nezveřejnil; kapela proto v soutěži skončila druhá a zpěvák třetí. Důvod, proč se tak stalo, který je popsán v tomto dokumentu, svou pitomostí vyráží dech.

Ač jsem v 70. letech popmusic neholdoval o nic víc než dnes, matně se pamatuji, jak byli ze soutěže Zlatý slavík několik let po sobě vyřazování protirežimní zpěváci Karel Kryl a Marta Kubišová, a o něco jasněji si vzpomínám, jak v letech osmdesátých nesměli uspět Waldemar Matuška a Pražský výběr, ale že se to samé zopakuje v lehce sametovějším provedení, jsem se věru nenadál.

Nemyslím, že by se Tomáš Ortel se svou kapelou domáhali reparace zásahu do osobnostního práva, resp. dobrého jména u soudu, za to jim akce, jejíhož slavnostního vyhlášení se odmítli zúčastnit, patrně nestojí; organisátoři se v očích většiny diváků, včítaje ty, kteří mají o Ortelově hudbě podobně nízké mínění jako my, diskreditovali způsobem, jaký tu nemá obdoby; my pro ně a zejména po ty, kteří jejich počínání mediálně pokryli, máme následující vzkaz: Až budete, moji drazí mediální prostituti a prostitutky, zase hořekovat, že u voleb uspěl Okamura, vzpomeňte si na Českého slavíka a na to, jak jste se ve svorném šiku stáli proti Ortelovi. Účet obdržíte v příštích volbách – tedy pokud se nepodaří zmanipulovat je stejným způsobem, jakým bylo zmanipulováno hlasování v oné zprofanované hudební soutěži.

Aktualisováno.
Lezlo to z pořadatelů věru jak z chlupaté deky, ale pod nátlakem přiznali, že Ortel jako skupina v anketě zvítězil a Tomáš Ortel byl v kategorii zpěváků druhý. Výsledky soutěže se ale samozřejmě měnit nebudou!

pátek 24. listopadu 2017

Pěstní souboj Reich-Vyvial vyhodnocen

Dorazil rozsudek ve věci Štěpána Reicha, z něhož máme za nezbytné citovat poněkud in extenso:
Bohužel pak ani další kroky svědka Vyviala nesvědčí o jeho snaze jakkoliv mírnit situaci nebo používat hmaty a chvaty sebeobrany (jak o nich hovoří podaný návrh na potrestání). Jsou to naopak opakované pěstní výpady, které jednoznačně směřují vůči několika pořadatelům akce, kteří byli jasně odlišeni oranžovými tričky, přičemž mezi útoky na tyto pořadatele se snaží jednání svědka mírnit dokonce člen antikonfliktního týmu s číslem 316060, který jen několik sekund předtím mírní napjatou situaci a sám hlasitě nabádá pořadatele, aby se nenechali vyprovokovat. Přesně opak přitom činí policista Vyvial, který svým agresivním chováním zjevně eskaluje situaci a v podstatě díky jeho chování se pak stává hlavním aktérem i následných televizních reportáží a o pravém smyslu jeho počínání zjevně nebylo nic známo ani okolo stojícím policistům v civilních oděvech, kteří se během jeho pěstního souboje již prezentují se zdviženýma rukama, v nichž drží policejní pásky, nakonec jiná skupina asi pěti až sedmi policistů se snaží zpacifikovat obžalovaného na zem a ve chvíli, kdy leží čelem k zemi, je teprve zjištěno, že se také jedná o příslušníka Policie ČR. Pokud se tedy vzápětí po několika minutách svědek Vyvial rozhodl zajistit právě obžalovaného Reicha, není soudu zcela zřejmé, z jakého důvodu tak učinil právě vůči této osobě, neboť z žádného z opatřených záznamů není zřejmý předchozí úder vůči policistovi Vyvialovi, naopak to byli jiní pořadatelé, kteří na Vyvialovo chování reagovali stejnými pěstními údery. K zahájení úkonů trestního řízení nakonec došlo téhož dne ve večerních hodinách v reakci na oznámení policisty Vyviala na příslušném obvodním oddělení, ovšem souhrnem všech zjištěných skutečností se takové trestní oznámení svědka jeví soudu spíše jako jistá účelová reakce na jeho předchozí zjevně profesní a lidské selhání. Jinak řečeno soud má o úloze jakéhokoliv policisty při účasti na demonstracích tohoto typu poněkud jiné představy a nevidí nejmenší důvod, proč by pak případné trestněprávní ochrany měli požívat policisté, kteří bohužel svým vlastním předchozím, ať již verbálním či dokonce fyzickým agresivním projevem vyvolávají konfliktní situace, kdy jsou ochotni přistoupit i k razantním útokům pěstí směřujícím na hlavy v zásadě kohokoliv, kdo se nachází v jeho těsné blízkosti.
Ano. Ano! Být takových soudců jako Josef Tatíček většina, mohu to tady zavřít a jít se živit kupř. jako programátor…

Jako myšlenkové cvičení si laskaví čtenáři mohou představit, co by se stalo, kdyby případ dostala na stůl soudkyně kvalit státní zástupkyně Jany Spurné, jež za identické důkazní situace navrhla obžalovaného uznat vinným – a že jich mají u každého soudu přehršel!

Aktualisováno.
Štěpán Reich nyní může své trestní oznámení takto doplnit. Na výklad Inspekce, proč se Vyvial ničeho špatného nedopustil, se velmi těšíme.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Navara

Městský soud v Praze dnes částečně potvrdil a částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve sporu, ve kterém se ode mne žalobce smutné postavy David Navara domáhá relutární satisfakce ve výši 50 tisíc korun. V tomto výroku odvolací stolice prvostupňový rozsudek potvrdila, takže peníze ode mne Navara nevysoudí v žádném případě, v ostatních byl rozsudek zrušen a soud I. stupně dostal pokyn vést nejprve žalobce k takové úpravě žalobního petitu, aby jeho žaloba byla vůbec projednatelná (Navarovo odvolání, naše vyjádření k němu).

Jednání D. Navary příliš nechápeme: vynakládá nemalé finanční částky naprosto iracionálním způsobem, když už dávno mu musí být jasné, že mne tímto způsobem nemůže porazit, nejen proto, že jsem – ve vší skromnosti – daleko lepší právník než on, ale zejména proto, že si zvolil cestu, která k cíli vést nemůže, neboť i velmi tupý soudce z jeho podání a zejména ze způsobu, jakým u soudu vystupuje, pochopí, že jeho umanutost není výrazem skutečného příkoří, které by mělo být odčiněno, ale snahy instrumentalisovat justiční aparát k osobní odvetě.

Jestli chce Navara bojovat proti nacistickému zlu, nechť tak činí podobně jako např. Klára Kalibová a ať si vybere případ, kdy je někomu fysicky ublíženo pro jeho původ; pak navíc nebude stát proti mně, protože já takové jednání odsuzuji a rozhodně bych podobného násilníka nehájil a nepodporoval. V oblasti svobody projevu je Navara, stejně jako jiní, arci bez šance.

úterý 21. listopadu 2017

Kausa Ivana Ošťádala

Muž v nadpisu je fysikem, docentem Mathematicko-fysikální fakulty University Karlovy, jenž, prošed celou zákonem předpokládanou habilitační proceduru, měl býti jmenován profesorem. Leč nebyl, jelikož Jeho Presidentská Výsost usoudila, že onen, zaplet se kdysi nepěkně s StB, jest osobou této pocty nehodnou.

Ošťádal proti této svévoli brojil správní žalobou na ochranu před nečinností, avšak soudy, včetně naposledy Ústavního, usoudily, že měl podat správní žalobu proti sdělení, jímž president ministryni školství intimoval svůj úmysl jmenovaného profesorem neučinit. Bez ohledu na to, že toto sdělení nebylo Ošťádalovi vůbec oznámeno, takže o existenci rozhodnutí v materiálním smyslu se mohl dozvědět nejvýš tak od vrabců na malostranských střechách.

Nesouhlasíme, arci nesouhlasíme ani s disentujícími Pavlem Rychetským, Janem Musilem a Jiřím Zemánkem a s Eliškou Wagnerovou, která jejich postoj podpořila.

Domníváme se, že jmenování akademickou obcí presidentu předloženého habilitanta není rozhodnutím, neboť presidentu nesvědčí pravomoc uvážit, zda návrhu vyhoví čili nic, a to ani podle předchozí, ani podle nové úpravy. Je v daném případě pouhým ústavním notářem, který návrh – disposici – akamedie provede, a učinit tak musí, při absenci výslovně určené lhůty, v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů.

V tom se shodujeme s disentujícími. Rozdíl je však v tom, co vidíme jako adekvátní žalobní typ. Jakkoli soudní praxe dovodila, že nečinnostní žalobou se lze dožadovat nejen stricte vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ale např. též vyřízení žádosti o informace, v daném případě není president správním úřadem a nelze jej proto pořadem správního soudnictví k činnosti nutit ani nečinnostní, ani zásahovou žalobou – a už vůbec, přirozeně, ne žalobou proti rozhodnutí, jehož není. Na místě je proto přímo ústavní stížnost, jíž se habilitant bude domáhat odstranění protiprávního stavu, který president svou nečinností založil, a protože v daném případě není správním úřadem, nemá stěžovatel k disposici žádný jiný prostředek právní obrany.

Za podstatné pokládáme, že není přípustné, aby o veřejných subjektivních právech kteréhokoli občana rozhodovala exekutiva svévolně, bez možnosti soudního přezkumu, a neměly-li soudy dostatek odvahy to vyslovit v případě věčného justičního čekatele Petra Langra, měly by to dokázat aspoň tentokrát.

pondělí 20. listopadu 2017

Zemřel Zdeněk Kučera

Dne 15. listopadu zemřel soudce Zdeněk Kučera, který byl předsedou senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, proslavného nekonečným příběhem na thema konkursní mafie soudce Jiřího Berky. Pokud Vrchní soud v Praze jeho rozsudek zruší, bude se celé hlavní líčení opakovat od počátku s jiným soudcem, takže půjde-li vše tím tempem jako doposud – a nový soudce se konce procesu dožije – mohli bychom si vyslechnout pravomocný rozsudek někdy kolem r. 2027. Méně informovaným čtenářům tohoto blogu připomínáme, že Berkova a Thonatova konkursní mafie řádila na přelomu tisíciletí.

Lukáš Nečesaný byl nepravomocně zproštěn obžaloby

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Nadskakovat a vrčet II

Před pěti lety jsme pro charakterisaci presidentské volby použili odkaz na shora zmíněný totalitní vtip, domnívajíce se, že ostudu podobných rozměrů nelze překonat. Zda se to tentokrát nepodaří, nevíme, arci našlápnuto má k tomu druhá historická přímá volba presidenta republiky věru slušně.

Ministerstvo vnitra totiž přehodnotilo svůj původní názor a ústy svého náměstka Petra Mlsny vysvětilo, že nakonec připustí kandidaturu těch osob, které získaly podporu duplicitních zákonodárců, a to se skutečně symptomaticky českým odůvodněním, že je to sice zřejmě proti zákonu, avšak soudy doposud nepřipouštěly žalobu jednoho kandidáta na to, že kandidoval ten, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Nedomníváme se, že je to příliš jistá sázka. Důvod vidíme v tom, že názor ohledně nepřípustnosti takové protikandidátské žaloby má viditelné ústavněprávní slabiny.

Jak Ústava, tak zákon o volbě presidenta republiky nasvědčuje spíše restriktivnímu výkladu, že poslanec nebo senátor může podpořit jediného kandidáta – na rozdíl od občanského petenta, který může podepsat libovolný počet petic – a proto má protikandidát, a to dokonce i takový, který svou kandidaturu pouze zvažoval, v rukou argument článkem 21 odst. 4 Listiny, podle něhož mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Tvrdíme, že tuto rovnost je třeba chápat nejen ryze formalisticky, tedy že dáme-li úlevu ze zákonné povinnosti jednomu, musíme ji přiznat všem, nýbrž je nutné, aby měli všichni kandidáti stejné podmínky od počátku volebního procesu. Proti zvýhodněnému kandidátovi tak má aktivní žalobní legitimaci např. ten protikandidát, který bude tvrdit, že kdyby byl věděl, že poslanec nebo senátor může podpořit více kandidátů, neinvestoval by stovky tisíc korun do organisování petiční akce, ale prostě by šel zlobbovat dvacet poslanců do sněmovny; protože se ovšem domníval, že tato duplicita je zákonem zakázána, nepočítal s tím, že by poslanci svůj cenný hlas mohli dát právě jemu, a musel postupovat cestou občanské petice. Peníze utracené za opatření petice mu nyní budou chybět v kampani, čímž je založena nerovnost v přístupu k funkci presidenta a je zvýhodněn ten kandidát, který si počínal nepoctivě a spoléhal se na to, že ministerstvo si nebude chtít udělat ostudu a raději duplicitu připustí. Anebo, jde-li o nekandidáta, může jeho argument znít, že dané prostředky vůbec neměl, ale kdyby byl věděl, že může zalobbovat v parlamentu, byl by se mohl volby zúčastnit.

Je to relativně složitá, ale podle našeho mínění udržitelná argumentace, a soudy by měly co dělat, aby se s ní vypořádaly jinak, než obvyklým protože si to myslíme.

Tak mne napadá, jestli jsem náhodou nechtěl být příštích pět let presidentem – času mám dost, zákonné podmínky rovněž splňuji, dvacet poslanců i deset senátorů osobně také znám…

středa 15. listopadu 2017

Komárek

Mnozí hovoří o tom, že posledními volbami, ve kterých prohrály demokratické strany a zvítězila politická divise jisté obchodní společnosti, skončila 1. česká republika. To jsou silná slova, arci nikoli zcela nedůvodná. Jak jinak charakterisovat situaci, kdy se moci v zemi ujímá tandem tvořený člověkem, jehož úspěšná presidentská kampaň byla financována z peněz cizí, agresivní velmoci, a bezskrupulosním králem korupčníků, který svůj podnikatelský úspěch založil na masivním uplácení všech a jehož jedinou zásadou je, že každý má cenovku, rozdíl je jen v tom, jaká částka je na ní? Prožíváme tak nyní skutečně cosi jako soft versi období po únoru 1948.

Konec demokratických poměrů v právu, jež je svou povahou konservativní a mění se pomaleji než např. masmedia, začal vpádem trestních orgánů na Úřad vlády a zdá se pokračovat neztenčenou intensitou. Patří k němu i případ Jiřího Komárka, zkorumpovaného policisty, jednoho z těch, kteří místo plnění služebních povinností a věrnosti státu přijali nabídku Andreje Babiše a stali se, stále ještě formálně ve službě, na vedlejšák jeho zaměstnanci.

Když Komárek, spolu s dalším podobným výtečníkem Robertem Šlachtou, musel řady policie opustit, dostal od Babiše okamžitě lukrativní místo ve finanční správě. Druhá strana, v daném případě ještě Agrofertem ne zcela kontrolované – rozuměj uplacené – státní zastupitelství, na to reagovala trestním stíháním Komárka za jeden z excesů, prohlášení o brutálním úniku informací, účelově vypuštěné v době policejní reorganisace.

Domníváme se, že jde o zástupné trestní stíhání, které Babišovi pouze prospěje a demokracii uškodí. Jak Šlachta, tak Komárek jsou zločinci, kteří by zasloužili mnohaleté nepodmíněné tresty za to, jaké informace a služby ještě na ÚOOZ Agrofertu poskytovali, avšak postavit někoho před soud za prohlášení tohoto druhu protistranu jen posílí, protože soud s velkou pravděpodobností obžalobě s odkazem na princip subsidiarity trestní represe nevyhoví; jediným výsledkem akce Komárek tak bude, že Agrofertu přibude další mučedník.

Demokracii nelze bránit nedemokratickými prostředky, což platí nejen v oblasti svobody slova.

neděle 12. listopadu 2017

Jak to bylo na Moravském náměstí

Vědouce, že naši čtenáři jsou inteligentní a mají zájem o pramenný materiál, můžeme si, než dorazí rozsudek ve věci napadení Štěpána Reicha policejním provokaterem Janem Vyvialem, využívajíce rozsáhlého souboru podkladů, který máme k disposici, zkrátit čekání vysvětlením, co přesně se na Moravském náměstí v Brně onoho dne stalo a které dvě lži u soudu zlomily vaz řečenému policejnímu násilníkovi.

Kde přesně a jak se konflikt odehrál, vidíme na neumělém náčrtku, který je možné si zvětšit kliknutím na miniaturu. Průvod, jehož součástí byla bílá dodávka označená logem DSSS, se ubíral od jihu, z náměstí Svobody po Rašínově třídě. Automobil před Moravskou galerií zahnul doprava, s úmyslem objet kašnu a zastavit u tribuny, jež byla postavena těsně u západního obrubníku kašny, poblíž oné sochy, která Brňanům konečně umožňuje dávat si, po vzoru šťastnějších Pražanů, schůzku pod ocasem – arci v jiném smyslu, než by nebohý autor díla byl pomyslil. Leč zpět k věci.

V místě, které je na náčrtku vyznačeno žlutě, dodávce přehradili cestu různými, více či méně inteligentně pojatými, transparenty označení anarchocyklisté (zde je máme v blízkosti oné sochy). Horkokrevní pořadatelé, nevyčkavše, až narušitele z trasy odstraní policie, s cyklisty vstoupili do nejprve verbální a poté fysické konfrontace (zde je takto zachycen obviněný).

Budiž předesláno, že protiprávně v tuto chvíli jednaly obě dvě strany, ti blokující i ti ony odstraňující. Skutečné násilí však započalo až ve chvíli, kdy k pravému boku dodávky přiběhli tři policejní provokateři, vedení Janem Vyvialem. Ten při podání vysvětlení na policii i u hlavního líčení před soudem popsal děj tak, že se pokusil Reicha odtlačit od cyklisty, přičemž dvakrát zvolal Policie! a poté jej obviněný udeřil tak, až policistovi spadly brýle.

Jak to bylo doopravdy, jsme viděli na videích, a našli jsme k tomu v archivu i další fotografie, pořízené v krátkém sledu po sobě: [1], [2], [3], [4]; muž s černou kapucí není Vyvial, ale provokater, který přiběhl na místo střetu těsně za ním. O jakémkoli vytlačování nemůže být řeči, výkřik Policie!, pokud vůbec z jeho úst zazněl, neslyšel nikdo, rozhodně ne ti policisté, kteří ho nejprve uklidňovali a poté povalili na zem, a o sluneční brýle se Vyvial připravil svými prudkými pohyby sám, když Reicha i dalšího pořadatele, Jakuba Svobodu, nepříčetně mlátil. Mimochodem, zcela pasivní nebyli ani dva další provokateři, kteří přiběhli za Vyvialem: zde jsou v akci poté, co se Vyvial od Reicha odvrátil a věnoval se výkonu svých pravomocí na jiném pořadateli.

Ve světle důkazů tedy nemůže obstát ani Vyvialovo tvrzení o odtlačování (odžďuchnutí) Reicha od cyklisty – k žádnému takovému ději evidentně nedošlo, je jasně patrné, že Vyvial se na Reicha vrhá okamžitě poté, co oběhl přední část auta – a lží je i tvrzení, že Reich Vyviala uhodil: agresorem byl evidentně policista, Reich se jeho ranám pouze bránil. Druhá a neméně klíčová lež se týká brýlí, o které Vyvial přišel až poté, co začal na pořadatele útočit.

A tím je, milé děti, dnešní pohádka u konce. Zda bude mít šťastný konec – čímž míníme obvinění Vyviala pro trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) TrZ ve vícečinném souběhu s křivým obviněním podle § 345 odst. 1, 2 TrZ – ukáže až nezávislé a nestranné vyšetření incidentu na Moravském náměstí GIBSem; ale to už bude úplně jiná pohádka, a jak víme z bratří Grimmů, ne všechny mívají šťastný konec. Ty policejní nezřídka končívají konstatací, že ať je drban – rozuměj občan, který policii i GIBS ze svých daní financuje – rád, že z toho vyvázl tak lehce.

středa 8. listopadu 2017

Nahlaš extremistu

Nemám v lásce udavače, a udávání obecně nepodporuji; snad jen s jedinou výjimkou: je-li za své udávání udán udavač.

Aktualisováno.
Seznam je v tuto chvíli (9. listopadu v 5.36 hod.) nepřístupný, a zmizel i link na liště. Jak mrzuté!

Presidentská volba

Po případu senátora, který se proti své vůli stal poslancem a nyní bude v doplňovacích volbách usilovat o to, sám se nahradit, udála se podle všeho další ústavněprávní nepříjemnost, spočívající v tom, že jeden a ten samý zákonodárce podpořil více než jednoho presidentského kandidáta.

Vzniká otázka, co s takovými kandidátkami. Možnosti jsou v zásadě čtyři: 1. uznat za platny obě dvě (příp. všechny, je-li jich ještě víc); 2. neuznat ani jednu; 3. uznat první podanou; nebo 4. uznat poslední podanou.

Zákon o volbě presidenta republiky (č. 275/2012 Sb.) v § 21 odst. 1 praví, že kandidátní listinu může podat nejméně dvacet poslanců (dále jen navrhující poslanci) nebo nejméně deset senátorů (dále jen navrhující senátoři), anebo občan, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky (dále jen navrhující občan), a v odst. 2 dodává, že navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu a že kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.

Zmíněný odst. 2 je možné vyložit buď tak, že zákaz se vztahuje na celou skupinu navrhovatelů, tzn. nesmí být podány dvě kandidátky s identickou množinou navrhovatelů, anebo tak, že každý poslanec a každý senátor má toliko jeden hlas, kterým může podpořit jednoho kandidáta.

Oba dva výklady mají své opodstatnění, avšak u obou existují i protiargumenty.

Zřejmě nejzávažnějším argumentem proti prvnímu, skupinovému výkladu je, že taková úprava by postrádala legitimní důvod: proč by měly být platné dvě kandidátky, které se liší v jediném signatáři, a nemají být platné takové, kde jsou signatáři identičtí, to věru odporuje vší logice, šlo by o (právní) normu pro normu. Podobně je takový výklad poněkud na štíru i s doslovným výkladem odst. 1, který nehovoří o skupině, ale toliko o navrhujících poslancích/senátorech.

Proti druhému výkladu hovoří smysl zákona. Ten, má-li v duchu zastupitelské demokracie učinit hlas zákonodárce přibližně ekvivalentní hlasu jeho constituency, nedůvodně tyto voliče proti jejich zástupci zvýhodňuje: občan totiž může podepsat libovolný počet kandidátských petic, a všechny budou platné; lišit se musí pouze navrhovatel, nikoli petenti, přičemž budiž podotknuto, že podmínka odlišnosti navrhovatele je sama o sobě nelogická a nesmyslná, protože významná je tu pouze petice, nikoli, kdo ji formálně předkládá.

Poněkud jednodušší je otázka, co s kandidátkami v případě, že se přikloníme ke druhému výkladu. Tam je situace zřejmá: zákonodárce tím, že poskytl podporu více kandidátům, porušil zákon, a neplatné proto budou všechny kandidátky touto vadou postižené.

Řekl bych, že podobně jako ve volbě předchozí se opět máme na co těšit!

Případ policejního provokatera ve finále aneb Osel měsíce na státní zastupitelství

Nechtěl jsem tam tentokrát jet, ale bylo to silnější než já…

Vyslechnout si závěrečnou řeč státního zástupce ve smyslu, že vina obžalovaného nebyla prokázána a proto k jeho nápravě postačí uložení mírného výchovného trestu, to je zážitek, který se nikdy neomrzí. A státní zástupkyně MSZ v Brně Jana Spurná mé očekávání nezklamala, ba naplnila je vrchovatou měrou: v heroickém rhetorickém výkonu (MP3, 7 minut) nejprve soudu i výtečně se bavícímu publiku vysvětlila, že policista Jan Vyvial neměl přece nejmenší důvod, aby lhal, sama si prý ověřila, že do té doby neměl s obžalovaným Štěpánem Reichem žádný konflikt, a pak, připustivši, že videa zachycují průběh prvomájového střetu mezi řečenými úplně jinak, než prvně jmenovaný tvrdil, alternativně navrhla rekvalifikaci skutku na výtržnictví, případně na přestupek.

Díky, statečná ženo, cena Osel měsíce, jíž na tomto blogu oceňujeme mimořádný přínos českému právu, je vaše, stejně jako oslí uši ve tvaru paragrafů, které jste oprávněna nosit i k taláru: obžalovaní tak budou o vašich kvalitách bezprostředně informováni a nebudou si činit zbytečných ilusí.

Soudce Josef Tatíček se ovšem nedal zviklat a obžalovaného nekompromisně návrhu na potrestání zprostil, protože žalovaný skutek nebyl prokázán. K (brilantnímu) ústnímu odůvodnění (MP3, 15 minut) náleží dodat několik poznámek:
  • Sluneční brýle, které Vyviala usvědčily ze lži, tomuto skutečně spadly při střetu s obžalovaným, a v téměř stejném okamžiku, resp. těsně předtím, spadly i obžalovanému; existuje úsek z videa, na kterém je vidět, jak brýle obou akterů svorně leží vedle sebe na dlažbě Moravského náměstí.

  • Policejní provokater účastnící se útoku na pořadatele nebyl jeden, ale tři; na shora zmíněném políčku z videa je vidíme všechny, zleva doprava, a k disposici jsou jejich tváře i na dalších videozáznamech. A na dalším videu, které soud k disposici neměl, je vidět, jak tito tři výtečníci, v řadě za sebou, první Vyvial, probíhají kolem přední části dodávky a vrhají se na své oběti (to již na tomto videu patrné není, místo střetu maskuje dodávka). Tvrzení Vyviala, že Reicha odtlačoval od cyklisty a poté jím byl udeřen, tak spolehlivě vyvrací i toto, soudu nedostupné video.

  • Otázku, jaký smysl mělo, že Vyvial jako smyslů zbavený tluče pěstmi do všeho, co mělo na sobě oranžové pořadatelské tričko, si může položit jen ten, kdo není blíže obeznámen s běžnými policejními postupy na demonstracích extremistů. Není to (pouze) proto, že Vyvial je agresivní psychopath, který vidí ve spoluobčanovi boxovací pytel, a policie by udělala nejlíp, kdyby ho deponovala někam do kanceláře s pokynem Nepouštět na lidi. Druhým důvodem je, že policisté musejí vykazovat činnost, a vrátit se z demonstrace s výsledkem během mé služby se nic mimořádného nestalo, je relativně menší úspěch než dopadnout aspoň jednoho extremistického násilníka. Trestnou činnost, kterou to představuje, pokryje GIBS, od toho tu ostatně je, tak proč toho nevyužít a zároveň si neužít něco specificky policejní adrenalinové zábavy.

  • Důvodů, proč obhajoba musela trvat na vyhotovení písemného odůvodnění rozsudku, ač odvoláním nemůže dosáhnout lepšího výsledku, než je zproštění podle písm. a), je několik: 1. zjednoduší si tím situaci v náhradovém řízení, protože ministerstvo spravedlnosti, jak je jeho nechvályhodným zvykem, nebude moci tvrdit, že si obžalovaný způsobil své stíhání svým jednáním sám a že je to ničema, kterému právo na náhradu nesvědčí; 2. podobně se zúží argumentační prostor GIBSu při obnoveném prověřování Reichova trestního oznámení; a 3. rozsudek lze chápat i jako trofej, virtuální Vyvialovo paroží, jež si Dělnická mládež, stejně jako my, jistě vystaví na svůj web.
Aktualisováno.

pondělí 6. listopadu 2017

RWU

Dorazilo usnesení odvolacího soudu v případu lehčí zločinecké skupiny RWU. Napsáno je lehkým perem, stručně a zcela nekompromisně: ze skutkové věty vůbec není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měly bývalé obviněné dopouštět zločinů, z nichž byly obžalobou viněny – tedy to, co je nám i většině našich čtenářů jasné od samotného, pět a půl roku vzdáleného, počátku.

Všem čtyřem nevinným klientkám blahopřejeme; stejně jako Daniele Š., která sice klientkou není, avšak je to veskrze milá, sympathická a nespolupracující obviněná. Dvěma členkám této lehčí zločinecké skupiny, jež se doznaly a jejichž trestní stíhání bylo po uhrazení částky 10, resp. 20 tisíc korun výpalného podmíněně zastaveno, posíláme dlouhý nos.

Druhá zločinecká skupina dosud hlavní líčení nepodstoupila; to začíná až 29. listopadu, a to s jinou soudkyní a zvlášť pečlivě vybranými nestrannými a nezaujatými přísedícími, přímo z neziskovky.

pátek 3. listopadu 2017

Asi uklouzli v koupelně

Policejní kamera je věc křehká, choulostivá a velmi poruchová – k selhání dochází nezřídka i u většího počtu přístrojů současně (rekord, jak si pamětníci vzpomenou, drží současná náhlá porucha šesti kamer při zásahu v jistém klubu na pražském Žižkově v polovině 90. let). Neméně citlivý je policejní kameraman; ten, aby si náhodou neudělal bebí, nesmí se svým aparátem nikam, kde je nebezpečno.

Na toto thema judikoval minulý týden i Ústavní soud (Vojtěch Šimíček, Jiří Zemánek a disentující Ludvík David), který odmítl zrušit nepřesvědčivý rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se zákroku proti skupině osob demonstrativně obsadivších někdejší squat Milada. Poškození, z nichž čtyři podali zásahovou žalobu, vykazovali sice známky bití, ale podle ústavních i nejvyšších správních jurisprudentů není vůbec jisto, kde ke svým zraněním přišli.

Evropský soud pro lidská práva přitom ve své judikatuře striktně vyžaduje, aby v podobných situacích byla za prokázání, že nedošlo k mučení a jinému nelidskému zacházení, odpovědná policie, a jestliže ta neměla videozáznam prokazující průběh zákroku, ač ho mít mohla a měla, nelze než dovodit, že toto přenesené důkazní břemeno neunesla.

Proč NSS i ÚS policii chrání i v případech tak zjevných abusů, není patrné. Zřejmě si soudci u ní chtějí objednat víc brutality a v jejím důsledku větší nápad podobných případů.

středa 1. listopadu 2017

Ústavní soud dále omezil svobodný přístup k informacím

Další rasantní zásah do svobodného přístupu k informacím provedl čtvrtý senát Ústavního soudu ve složení Vladimír Sládeček, Jaromír Jirsa a soudce zpravodaj Jan Musil. Dnes vyhlášený nález znamená, že již neplatí precisně odůvodněný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 55/2012-62, ale povinné subjekty budou smět odepřít informace o platu a odměnách svých zaměstnanců, kdykoli to podle jejich názoru bude vhodné s ohledem na jimi samotnými provedený a Nejvyšším správním soudem formulovaná kriteria nerespektující test proporcionality; jeho výsledek v 99 % případů si mí čtenáři jistě dokáží představit sami…

Nejhorší na nálezu je fakt, že nově bude posuzováno, zda má žadatel na informace právo s ohledem na své postavení, tedy zda jde o novináře nebo neziskovou organisaci a ne o pouhou nekvalifikovanou fysickou osobu, což vrací praxi při poskytování informací o 20 let zpět do období, kdy každý, kdo chtěl něco vědět, musel úředníkovi prokázat, že na poskytnutí informace má právní zájem. Velkým přínosem informačního zákona č. 106/1999 Sb. bylo zavedení rovnosti žadatelů; tato rovnost však dnes padla a každý, kdo chce informace určitého druhu, bude muset opět prokazovat, k čemu je potřebuje a že je jejich poskytnutí ve veřejném zájmu. Zatím pouze, chce-li se dozvědět výši odměn, ale nepochybujeme, že stejný princip bude vbrzku uplatněn universálně a zákon o svobodném přístupu k informacím se tak stane nepoužitelným, obsoletním právním předpisem.

Neúspěšní žalobci v případu pre-crime divise podávají odvolání

Proti rozsudku v případu preventivní detence při Prague Pride v r. 2014 se všech sedm neúspěšných žalobců odvolalo.

pondělí 30. října 2017

A opět něco hrachu na stěně

Dnes, v poslední den lhůty, jsme se odvolali proti rozsudku ve věci sporu s Českou republikou za loňský projev předsedy Senátu Milana Štěcha.

neděle 29. října 2017

Rozsudek ve sporu Navara v. guidemedia

Máme tu rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým soud efektivně v celém rozsahu zamítl žalobu, jíž David Navara – podle našeho názoru šikanosně – brojil proti tomu, že jeho podoba byla použita ve zpravodajském bulletinu vydavatele Hitlerových projevů, společnosti guidemedia etc, s. r. o.

S rozsudkem, jak jsme již předeslali, souhlasíme, přesto se domníváme, že i podmínky aplikace zpravodajské licence na využití Navarovy podoby byly splněny. Krajský soud argumentuje zcela nepřiléhavou judikaturou, jež se týká záměrného využívání podoby veřejně známé osobnosti, tedy parasitování na její popularitě. Nic takového guidemedia nečinila, Navaru zachytila bez jakékoli bližší identifikace jakožto muže s odznáčkem, přičemž právo šířit informace svědčí přímo z listiny každému, nejen zpravodajským mediím a nejen fysickým osobám. Přestože komunikace byla svým zaměřením marketingové (nebo, chcete-li, P.R.) povahy, jest nezadatelným právem trestně stíhané společnosti přiměřeně informovat o svém stíhání, stejně jako o stíhání svých společníků a spolupracovníka, na vlastním webu, přičemž to, že hlavní líčení bylo pojato jako marketingová akce, spojená v jednom případě i s autogramiádou, nemění ničeho na faktu, že to byl stát a nikoli žalovaná, kdo tuto marketingovou akci incioval (a kdo její náklady vposledku ponese) a tím spíš svědčí žalované právo dovolávat se veřejné podpory mj. i prostřednictvím propagačního videa.

Šanci žalobce v případném dovolacím řízení hodnotíme střízlivě jako zcela marginální; na tomto rozsudku není co opravovat, a když, tak jen ve prospěch žalované.

Čistě technicky, náhrada nákladů za návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu úspěšné žalované nepřísluší, neboť o těchto nákladech se rozhoduje zvlášť (§ 174a odst. 8 in fine SoudZ), arci přiznána jí naopak měla být náhrada za účast advokáta při jednání s mediátorem, protože mediaci nařídil soud a právní pomoc při tomto jednání představuje výdaj účelně vynaložený k hájení ohroženého práva žalované společnosti. Úvahy, že jde o povinnost, již žalovaná nemohla vykonat jinak než osobně, působí dosti nekompetentně s ohledem na skutečnost, že jde o právnickou osobu, která jinak než prostřednictvím ji zastupující osoby fysické – ať jednatele, prokuristy nebo zmocněnce ad hoc – ani jednat nemůže; to ovšem není rozhodné, kriteriem je účelnost právního zastoupení, a ta je tu nezpochybnitelná.

pondělí 23. října 2017

Volby

Nemaje již obecného blogu, nemohu se k proběhlým volbám vyjádřit jinak než odkazem na text, kterým jsem českou politiku glosoval v květnu 2012, tedy před 5,5 lety.

čtvrtek 19. října 2017

Vyvial

Policie pomáhá a chrání.
Foto: Petr Zewlakk Vrabec.
Návštěva Pořízkova paláce v Brně je vždy zážitek: jak jsme na místě samém seznali, onen zázrak moderní architektury a mistrovské dílo českých hlav a rukou z větší části stále stojí, a dokonce uvnitř fungují dva výtahy ze čtyř, stejně jako eskalátory (což prý, dle tvrzení místních, nebývá pravidlem). Ve čtvrtek se v řečeném domě hrůzy konalo představení, které si nechat ujít by byla obrovská škoda: v trestní věci Štěpána Reicha vypovídal poškozený policista Jan Vyvial (násilník na snímku).

Přiblížiti váženému čtenáři svědkovy intelektuální předpoklady si arci netroufáme, v obavě, že bychom to nesvedli, aniž bychom se dopustili vážné urážky houpacích koní, případně nedůvodně osočili tykve; shrňme tedy, že pan Vyvial je konstituce mentálně křehčí, kteréžto disposice jsou ovšem bohatě vyváženy jím samotným zdůrazňovaným speciálním policejním výcvikem. Jeho plody, jak víme, tento policista projevil v roli provokatéra na 1. máje, kdy, jak dnes vypověděl, používal vůči demonstrantům hmaty a chvaty sebeobrany, a to s takovou vehemencí, že musel být dalšími policisty zpacifikován. Pro přiblížení svědkova intelektuálního ustrojení snad postačí uvést, že když měl odpovídat na otázky obhájce, pravil, že odmítá, aby si nezpůsobil nebezpečí trestního stíhání, a názor změnil až poté, co být soudcem upozorněn, že takový postoj se jaksi neslučuje s jeho tvrzeným postavením poškozeného.

Hlavní líčení probíhalo za přítomnosti lethargické státní zástupkyně, která si povinnost dokazovat vinu obžalovaného vyvěrající z ustanovení § 2 odst. 5 TrŘ vyložila tak, že si soudu stěžovala na obžalovaného, an se během výslechu smál, jinak byla zcela pasivní a ponechala vše na soudci Josefu Tatíčkovi. Ačkoli na tomto blogu nechválíme soudce často, zde by bylo nespravedlivým nekonstatovat, že jeho dosavadní výkon se nám jeví jako vrcholně kompetentní. Soudce přesně znal obsah spisu, včetně videí, incident zachycujících, a dokázal svědka, jemuž byla videa předestřena, několikrát přistihnout při lži.

Jak pravil básník, bylo to překrásné a bylo toho dost: pokračování 7. listopadu ve 13.15 hod., kdy by snad již mohl být vyhlášen rozsudek. Soud hodlá vyslechnout ještě na konfliktu zúčastněného člena antikonfliktního teamu (to je ten muž s kšiltovkou a služebním číslem 316060), který, aby obžalovaného usvědčil, by musel vypovědět, že slyšel, jak Vyvial volá na obžalovaného Policie! – což neslyšel nikdo – a viděl, jak jej poté obžalovaný udeřil do obličeje – což se nestalo a na videích je to jasně patrné – a jeho zásah proti Vyvialovi byl toliko snahou mírnit kolegovu služební horlivost, načež by soud, uplatniv zásadu, že pokud se rozchází výpověď policisty a videozáznam, lže video, jedině mohl dát obžalobě za pravdu.

Akutalisováno.

Aby si čtenáři mohli učinit nezaujatý obrázek o povaze Vyvialova policejního zákroku a o tom, jak situaci následně popsal, zveřejňujeme úřední záznam o jeho výpovědi, kterou učinil bezprostředně po akci, v konfrontaci s videozáznamy, jež to samé zachycují; poškozený Jan Vyvial je ten muž v černém oblečení, na počátku ve slunečních brýlích se světlou obrubou, později bez nich – poprvé se objevuje v čase 0:53, obviněný je štíhlý muž s tmavými vlasy v oranžovém tričku a slunečních brýlích se zelenými skly a je poprvé v záběru v čase 0:06.



Na dalším videu již oba aktery poznáte:



A kdybyste se chtěli pobavit, takto vyhodnotila situaci GIBS (obsahově identický dokument obdržel i další oznamovatel, Štěpán Reich); vše bylo podle zákona, chudáček Vyvial se jen bránil: nebyly zaznamenány žádné excesy a veškeré použití donucovacích prostředků bylo vyhodnoceno jak[o] oprávněné a přiměřené dle ust. § 53 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Tak tomu říkám policejní inspekce ostrá jako břitva!

středa 18. října 2017

Rozsudek za Prague Pride

Máme tu rozsudek v případu pražské pre-crime divise: Obvodní soud pro Prahu 7 soudcem Janem Koberou naznal, že preventivní detence Pavla Matějného v policejní cele byla nesprávným úředním postupem, avšak zakázat osobám hodlajícím protestovat proti pochodu nikoli. S tím arci nesouhlasíme, i když oceňujeme, že rozsudek není na rozdíl od typických produktů místní justice snůškou blábolů, příčících se právu, logice a zdravému – a leckdy i nemocnému – rozumu, takže umožňuje hodnotnou a právně sofistikovanou protiargumentaci; po dohodě se žalobci připravíme odvolání.

Případ osla z Mnichovic má happy-ending

Okres Praha-východ, toť takové malé Palermo, téměř na úrovni Příbrami nebo Kladna: Ihned po medialisaci případu Pavlíny S. a její šikany, k níž její extchán, JUDr. H. z Říčan, využívá svého vlivu na orgány činné v trestním řízení (je to, jsme-li správně informováni, bývalý komunistický prokurátor), se tamní OSZ rozhodlo, že sice k jejímu stíhání dalo výslovný pokyn, ale bude lépe změnit názor, a usnesení o zahájení trestního stíhání zrušilo. Že to učinit nesmí, protože rozhodovat o stížnosti mělo nadřízené KSZ v Praze [§ 146 odst. 2 písm. a) TrŘ], je detail, který lze snad v tomto případě odpustit, nicméně pocit, že státní zástupci postupují v dané věci mírně řečeno nestandardně, nás rozhodně neopustil: kultura komunistické prokuratury, podle níž si trestní orgány mohou vůči sprostému obviněnému dovolit vše a vše jim projde, je na Praze-východ doposud živá a zdravá, ba dá se říci, že v nových podmínkách dostala justiční zvůle takový prostor, o jakém si komunističtí prokurátoři mohli nechat jen zdát.

pátek 13. října 2017

Bureš

Andrej Babiš se včera opět stal agentem StB s krycím jménem Bureš, protože Ústavný súd Slovenskej republiky zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, podle nichž byla jeho evidence neoprávněná (zvukový záznam ústního odůvodnění nálezu ve formátu MP3).

Dopad nálezu na výsledek nadcházejících českých voleb bude minimální, Burešovi voliči jsou s jeho agentstvím zčásti smířeni, zčásti ho oceňují. Rozhodnutí je přesto poměrně zajímavé, jednak tím, že ústavní soud zřetelně nadřadil důkazní validitu záznamů vzniklých činností Státní bezpečnosti validitě současných výpovědí jejích důstojníků, které označil za implicite nevěrohodné, jednak judikoval, že žalovaným musí být ne ten, kdo evidenci ve formě archivalií spravuje, tzn. Ústav pamäti národa, nýbrž ten, kdo je nástupnickým orgánem StB. Pasivní žalobní legitimace bude tedy svědčit buď ministerstvu vnitra, tak jako je tomu v České republice, anebo tajné službě. Kdyby stejně judikovaly české soudy, zůstala by agenty řada osobností, pars pro toto herci Jiřina Bohdalová a Jan Kanyza.

Fakt, že Babiš opět nemá k disposici negativní lustrační osvědčení, bude arci hrát po volbách jen okrajovou roli: pokud nebude po vítězství jeho hnutí příslušná legislativa vůbec zrušena, platí, že podle § 58 odst. 1 písm. c) a odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti má předseda vlády ex lege přístup ke všem utajovaným informacím, včetně informací cizí moci. A tak to má ve správné banánové republice být, ne?

úterý 10. října 2017

Nevinny

Zatím ne všech patnáct (resp. jedenáct, protože čtyři svůj boj předčasně vzdaly), ale prvních pět obžalovaných: Městský soud v Praze v senátu Václava Kašíka dnes zamítl odvolání státní zástupkyně, takže extremistky jsou, pravomocně a snad už definitivně, zproštěny obžaloby a jejich ukrutné zločiny, jejichž pináklem a klimaktickým bodem bylo, jak rozsáhle a květnatě argumentováno odvolatelkou, zdvihnutí ručičky plastovému panáčkovi, uniknou spravedlivému trestu.

Ostatní delikventky arci na svůj osud dosud čekají; jim posíláme něco pro povzbuzení nálady:

sobota 7. října 2017

Krvavý parlament

Nudíte se? A máte volné odpoledne? Co kdybyste na černém trhu koupili pár samopalů, něco granátů a vyšli si s kamarády vystřílet parlament?

Právě takovými myšlenkami se, přirozeně v hypotheticko-umělecké rovině, zabývá film Alexandra Vojty Krvavý parlament.



Může se něco takového opravdu stát? Uvážíme-li, že v době panování všeobecně nenáviděného Husákova režimu byl nejhorším zaznamenaným teroristickým útokem pokus o poškození nově odhalené sochy Klementa Gottwalda v Přerově (teroristou byl tehdy Vladimír Hučín a zbraní určenou k uskutečnění atentátu kulovnice ráže 7,62 mm), vidíme takovou eventualitu jako spíše nepravděpodobnou, nehledě na to, že i teroristé velmi mdlého úsudku by si museli být vědomi, že poslanci jsou v mocenské hierarchii ti nejsnáz nahraditelní a útok na ně by na politické sceně nezměnil vůbec nic.

Nicméně je třeba připustit, že úvahy na toto thema nepostrádají určitou dávku vzdorné lákavosti: když občan nemůže změny poměrů reálně dosáhnout, může o ní aspoň naivně snít.

pátek 6. října 2017

V případu pre-crime divise uspěl pouze Pavel Matějný

Obvodní soud pro Prahu 7 přiznal Pavlu Matějnému náhradu za neoprávněnou detenci v policejní cele ve výši 5 000 Kč; u dalších šesti žalobců, kterým byl policií zakázán přístup do míst, kudy procházel průvod Prague Pride 2014, soud žalobu zamítl.

Ústní odůvodnění bylo velmi stručné, komentovat proto budeme až písemné vyhotovení rozsudku.

čtvrtek 5. října 2017

David Navara opět prohrál

Krajský soud v Brně senátem Michala Ryšky včera zčásti změnil, zčásti potvrdil rozsudek brněnského městského soudu ve sporu David Navara v. guidemedia etc s. r. o., a to tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení v obou stupních (zvukový záznam ústního odůvodnění rozsudku ve formátu MP3, 8 minut).

Soud zdůraznil, že to byl sám žalobce, kdo svým jednáním u hlavního líčení vystoupil z anonymního davu a upoutal na sebe pozornost, jeho presentace na videu nebyla ani v nejmenším dehonestující a risika, o nichž ve svých podáních plamenně řečnil, se během několika let nematerialisovala, tedy je třeba míti je za spíše hypothetická (respektive, dodáváme my, paranoická).

Nesouhlasíme arci s tím, že by společnosti guidemedia v daném případě nemohla svědčit zpravodajská licence.

Ze samotného termínu zpravo-dajství se podává, že se jím rozumí jakékoli podávání zpráv, nevyjímaje komunikaci marketingovou, jejíž funkci ono video bezesporu mělo.

Podle našeho názoru existuje sice bezpočet případů, které zpravodajská licence, pokud jde o marketingovou komunikaci, nepokrývá, příkladmo majitel cukrárny nemůže jen tak vystavit fotografii blahobytného pána pochutnávajícího si na věnečku s popiskou Naše obložené chlebíčky a zákusky zbožňuje i pan starosta – a to už vůbec nemluvíme o podnicích nabízející služby jiné, např. sexuální povahy – avšak na druhé straně, jestliže majitel autosalonu uspořádá speciální akci, při které může vylosovaný návštěvník vyhrát nejnovější model džínového velorexu s hliníkovými koly, automatickou převodovkou a střešním oknem, je oprávněn video z této akce použít na svých stránkách, aniž by musel každého, kdo je na něm zachycen, žádat o svolení nebo jeho tvář na požádání rozpixelovat.

Vždy je nutno posuzovat intensitu zásahu do práva na ochranu osobnosti a u zásahů, jež jsou již ze samotné podstaty bagatelní, je na místě vycházet ze zásady de minimis non curat a odkázat žalobce na jiný, pro řešení jeho problému vhodnější právní institut (míněno stížnost adresovanou územně příslušné lampárně), případně mu doporučit laskavou a citlivou péči odborníka, který je na tyto případy specialisován (míněn psychiatr).

středa 4. října 2017

Osel měsíce října do Mnichovic

Mnichovice jsou městečko východně od Prahy, právně proslavené zejména případem soudce Kamila Kydalky, jenž byl kárně stíhán (a uznán vinným) v souvislosti s aktivním zapojením do komunální politiky – do politiky, jak víme, smějí zasahovat jen nejvyšší soudní funkcionáři a výhradně v případě cizího suverénního státu, kupř. Polska.

Mají tam i kriminalisty, již slynou svou hloupostí daleko nad rozsah mnichovického intravilánu, katastrálního území a podle všeho i celého okresu. Posuďte sami:

Toto pozoruhodné usnesení vydal poručík Adam Kunc, a doporučujeme číst je velmi pomalu a pozorně, neboť tolik pitomostí na jediném listu papíru se jen tak hned nevidí. Obviněná Pavlína S. je stíhána za zanedbání povinné výživy, kteréhož přečinu se měla dopustit tím, že na své dva syny platila na výživném pouze tolik, kolik jí vyměřil soud, a nikoli víc, přestože, jak policejní orgán (a v tomto případě opravdu hodně velký orgán!) naznal, klidně tak učinit mohla.

Věříme, že tento výjimečný talent na poli policejní logiky rozvine své schopnosti např. v oblasti hospodářské trestné činnosti a zakrátko pošle do tepláků zákazníka, který zaplatil pouze fakturovanou částku, i když si mohl a měl být vědom, že dodané zboží mělo cenu vyšší, případně toho, který zaplatil daň z příjmu pouze v zákonné sazbě, i když vzhledem ke svým finančním možnostem mohl odvést víc.

Poručíku Kuncovi posíláme za tento mimořádně hodnotný výkon na poli práva cenu Osel měsíce října spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů a srdečně do Mnichovic blahopřejeme a vzkazujeme jeho nadřízeným: piplejte si ho, pánové, je to rarita – takového výstavního blba v uniformě jen tak někde nemají.

Fikce

Mnohdy mi připadá, že česká justice je formou bojové hry, kterou stát se svými občany hraje a jejíž pravidla neustále zdokonaluje.

Vezměme fikci náhradního doručení: ta předstírá, že písemnost byla doručena adresátovi, ač ten ji nedostal a mnohdy se ani nedozvěděl, že by ji dostat měl. Pro soud je to pohodlné, účastník, který o něčem neví, se obvykle nebrání a soudní osoby mají s případem tím méně práce – a ovšem tím víc času na solitaire nebo jinou vhodnou náplň pracovní doby. Pro účastníka je to naopak devastující, osobně i finančně, arci o něj, občanský plebs, tu a limine nejde: soudy jsou přece zřízeny pro pohodlí soudců a dalších zaměstnanců.

Úřední desky dovolují sledovat takové bojové hry v přímém přenosu, takříkajíc online. Běžné jsou dokumenty jako Předvolání uprchlého (uprchlostí se obvykle míní, že policie se ani nepokusila jeho pobyt vypátrat), který se zpravidla nedostaví a tím spravedlivěji je poté odsouzen, ale někdy jsou to celé seriály. Příkladmo ministerstvem zahraničí objednané zrušení spolku Nely Liskové: úřední deska se tu stala základním, resp. jediným komunikačním mediem a soudu nepřišlo v žádné fasi této anabase nezbytným optat se, kam by si paní Lisková přála doručovat korespondenci. Proč taky: mají přece úřední desku, ta sprostému občanovi musí stačit.

pondělí 2. října 2017

Dýško

Spropitné, trinkgeld, tuser (z fr. douceur), diskrece neboli dýško je dobrovolná, diskreční – tj. na úvaze ponechaná – přirážka k ceně služby, hrazená zákazníkem v hotovosti obvykle tomu, kdo cenu účtuje: vrchnímu v restaruaci, poslíčkovi, taxikáři apod.

Z textu Saši Uhlové o zážitcích pokladní vyplývá, že obchodní řetězec Albert, v němž se nechala brigádně zaměstnat, praktikuje vůči pokladním pozoruhodný přístup: dýška, která dostanou od zákazníků, jim sebere, případně se jimi zcela nebo zčásti vyrovná pokladní manko.

To máme za nepřijatelné ethicky i právně. Prvně, nelze mít řetězci za zlé, že stanoví svým zaměstnanců zákaz přijímat tusery: to je věcí firemní politiky a je to legitimní, lze to stanovit v rámci předpisů upravujících pracovní kázeň zaměstnance. Jestliže je ovšem prohlášeno přijímat tyto drobné dary za neethické, dost těžko si je může přivlastnit sám Albert, který od zákazníka žádnou pozornost nedostal – dar byl určen konkrétní pokladní. Tvářit se, že nejde o dýško, nýbrž o chybu při manipulaci s hotovostí – tedy záporné manko – zavání přinejmenším pokrytectvím, spíš je to arci vědomá nepravda, tedy lež.

Za druhé se domníváme, že pokladní nelze v souladu s právem zakázat, aby u sebe měla při obsluze pokladny vlastní hotovost. Takové omezení nemá žádný rozumný, aprobovatelný důvod a nevyplývá ani z pracovněprávních, ani z občanskoprávních předpisů. Jediným vysvětlením je, že řetězec právě tímto způsobem umožňuje ono shora popsané obírání, a takový důvod jako legitimní obstát nemůže.

Závěrem, pokud by pokladní měly fungující odborovou organisaci, mělo by být ukončení této hluboce amorální praxe tím prvním, o co by se zasadila.

sobota 30. září 2017

Kam v říjnu?

Rozhodně k soudu, nabídka je bohatá!

Předešlemež, že Brňané budou v nadcházejícím měsíci poněkud znevýhodněni, ti mají jen dvě možnosti: ve středu 4. října proběhne u Krajského soudu v Brně jednání o odvolání ve sporu David Navara v. guidemedia etc s. r. o. a 19. října mohou zajít k soudu městskému na hlavní líčení v případu Štěpána Reicha, souzeného za (smyšlené) napadení policisty.

Pražáci jsou na tom lépe. Čtvrtého mohou zajít ke Krajskému soudu v Praze na veřejné zasedání o odvolání Yekty Uzunoglu, odsouzeného za intriky proti jeho exmanželce Monice. Trest je podmíněný, tedy o nic nejde, ale snad se otevřou oči těm, kteří kurdského zločince dosud podporovali.

O den později bude vyhlášen prvostupňový rozsudek týkající se preventivního zásahu policie proti osobám, které chtěly protestovat proti pochodu Prague Pride 2014.

Neméně zajímavé věci nás čekají další týden. V úterý bude projednáno odvolání státního zástupce ve věci lehčí zločinecké skupiny RWU (aka čarodějnický proces), ve středu můžeme zajít k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na spor o náhradu za serii nezákonných domovních prohlídek (aka hledá se Borl), a ve čtvrtek na další jednací den hlavního líčení v největším polistopadovém politickém procesu, v němž je za vydávání knih a politické projevy souzen Adam B. Bartoš.

úterý 26. září 2017

Úspěch

Zpráv o úspěšných policejních akcích není nikdy dost: dnes příkladmo zprostil Krajský soud v Praze Pavla Šrytra a Jána Kaca, podezřelé z vraždy mafiana Antonína Běly. K činu došlo v r. 1996, obvinění padlo těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby. Protože soud vyhověl návrhu státního zástupce, dá se očekávat, že tím proces skončí.

Daňový poplatník zatleská (a štědře odškodní oba bývalé obviněné, kteří byli nepochopitelně stíháni vazebně) a rozhodně se nebude ptát, jak je možné, že k takovému neuvěřitelnému šlendriánu vůbec došlo: proč, nebyly-li ani po 20 letech dostatečné důkazy, státní zástupce spoléhal na to, že se objeví nyní, a nehodil policii obvinění na hlavu nejpozději ve fasi stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

pondělí 25. září 2017

Zítra na výslech Davida Jandy

Co s nastupujícím babím létem? Přirozeně, navštívit soud!

Zítra od 13.00 hod. se u Obvodního soudu pro Prahu 7 koná další jednání ve sporu, ve kterém osm žalobců požaduje náhradu v penězích za to, že jim v létě 2014 policie zabránila protestovat proti pochodu sexuálních menšin Prague Pride a jednoho z nich preventivně umístila na několik hodin do policejní cely.

Žalovaná Česká republika soudu zatím nepředložila žádné důkazy, že tento postup byl nezbytný, a jejich absenci chce suplovat výslechem Davida Jandy, známého opilce, hospodského rváče a odborníka na boj s extremismem všeho druhu.

Proto přijďte, myslím, že bude legrace.

Aktualisováno.

Původní link již nefunguje, tedy video vkládáme přímo sem:

pátek 22. září 2017

Fénix uletěl

Úplným zproštěním obžalovaných skončil dnes u Městského soudu v Praze největší polistopadový proces s levicovými extremisty, resp. teroristy, nazývaný podle eponymní policejní operace Fénix. Obměněný senát Hany Hrnčířové naznal, že nic ze žalovaných skutků nebylo trestným činem; ústní odůvodnění rozsudku v MP3, cca 26 minut.

Zproštění je podloženo dvěma hlavními důvody: 1. Nepodařilo se vyvrátit obhajobu obžalovaných, že jejich skutky byly výsledkem policejní provokace, protože obžaloba nedodala do spisu dostatek materiálu zejména z doby před zahájením úkonů trestního řízení, kdy byli policejní agenti pouhými policisty a jejich činnost v zájmovém prostředí podléhala § 70 odst. 2 PolZ, aby tuto hypothesu bylo možno spolehlivě vyvrátit. 2. Jediným usvědčujícícm důkazem je vypověď dvou policejních agentů v režimu výpovědi utajeného svědka, což při absenci důkazů dalších k odsouzení nepostačuje.

Je to, domníváme se, rozsudek z ustrnutí: soudu se zželelo obžalovaných, kteří sedli na vějičku příliš aktivním policejním agentům, a nesáhl k jejich odsouzení za přípravu jednání, jehož by sami, bez citlivé koordinace a nápomoci ze strany policistů, nebyli ani zdaleka schopni, neboť jejich silnou stránkou a absolutním stropem možností by byla, řečeno s klasikem, masivní, ale opravdu masivní letáková kampaň.

Zda rozsudek obstojí v dalším kole, je ovšem otázka: obžaloba může dodat další dokumentaci a odvolací soud nemusí být názoru, že důkaz výslechem agentů Roberta a Petra nepostačuje, případně může nařídit zopakovat ho bez utajení: ostatně jaké utajování, jsou-li fotografie obou výtečníků na každém internetovém plotě.

Z případu nicméně již nyní plyne jasné poučení, které bych si dovolil zformulovat takto:

Chlapci a děvčata, milí levicoví teroristé! Jestliže zase někdy pojmete báječný úmysl učinit tento svět lepším tím, že zapálíte vlak, mýtnou bránu, autosalon, nákupní centrum, stožár BTS nebo jiný k tomu vhodný symbol prohnilé kapitalistické společnosti, rozhodně tak nečiňte pod vedením osob, o kterých se domníváte, že jde o policisty v přestrojení. Policista, kromě toho, že se – stejně jako cca 99 % ostatní populace – zpozdile domnívá, že tento svět se popsaným způsobem lepším nestane, není ani čestný, ani slušný člověk, a má své jasné osobní priority, jimiž je pochvala, povýšení a zvýšení platu; na vaše vznešené ideje zvysoka kašle a stejně tak je mu jedno, jestliže zničí nebo naopak vyrobí důkazy, pokud to přispěje k dosažení těch jeho cílů, které jsme právě vypočetli.

Ano, moji milí, je to smutné, ale je to tak: policajt není kamarád, a kteroukoli užitečnou službu, jím nezištně nabídnutou a poskytnutou, typu zajištění dopravy nebo zaplacení bensinu do zápalné láhve neb jiné propriety nezbytné k prosazování vašich ušlechtilých cílů, si v následující fasi těžce odskáčete, protože, opakuji, je to policie a ne vy, kdo určuje pravidla této hry.

Nebudete-li se těmito zásadami řídit, můžete zanedlouho stejně jako Petr Sova a Martin Ignačák v pohodlí vazební věznice vyčkávat, zda i váš senát bude tak milosrdný jako ten soudkyně Hrnčířové; reflexe byl jsem členem organisované skupiny idiotů je užitečná, avšak, jak vám dva shora jmenovaní jistě rádi potvrdí, nesmírně drahá.

středa 20. září 2017

Případ Milana Jušty

V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.

úterý 19. září 2017

Šátek u městského soudu

Nájezd zavilých islamistů, připravených vyvrátit evropskou civilisaci z kořenů, pokračoval dnes u Městského soudu v Praze druhým kolem:


Výsledek je uspokojivý, způsob, jak bylo vítězství dosaženo, rozhodně nikoli, neboť odůvodnění rozsudku máme za povrchní, právně vadné, neúplné a nepřesvědčivé.

Především je zřejmé, že senát městského soudu vedený Janem Klášterkou vůbec nepochopil, co je podstatou nepřímé diskrimace: jsou-li uplatněny stejné požadavky na všechny, ještě to neznamená, že tím nikdo nemůže žádná skupina poškozena. Dívce z muslimského prostředí působí újmu, musí-li ve třídě pobývat prostovlasá, panně křesťanské nebo bezvěrecké by naopak způsobilo nepohodlí muset při vyučování nosit pokrývku hlavy. Že v prvém případě jde o újmu psychickou a ve druhém fysickou, zde arci nehraje roli. Jak jsem vyrozuměl z odůvodnění, soud existenci újmy a limine nepřipouští: v takovém případě nechť se laskavě seznámí např. se slavnou serií fotografií z Alžírska, kde nechaly francouzské kolonialní úřady v r. 1960 fotografovat ženy za účelem vydání průkazů totožnosti bez závoje a prostovlasé.

Dále, these o porušování práv nevěřících, jimž se nedostává rovného zacházení, je neudržitelná. Možnost nosit šátek není, jak bylo vysvětleno, žádným privilegiem, o které by nutně stáli i jiní, protože jim jejich víra, případně kulturní zázemí, nic podobného nepřikazuje. Jako nemuslim nejsem diskriminován tím, že to mám do nejbližší mešity 10 kilometrů, prostě proto, že navštěvovat mešitu nechci a nepotřebuji, ana mi postačí tichá večerní modlitba před ozubeným kolem.

Nebylo vysvětleno, proč Klášterkův senát pokládá islám za politické náboženství, co přesně to znamená a jaký to má dopad na rozhodovanou věc, tedy zejména, zda by se něco změnilo, pokud by se úlevy, resp. výjimky, ze školního řádu domáhala studentka vyznávající víru apolitickou (přičemž mé vzdělanější já se vzpouzí už při samotném připuštění, že něco takového jako apolitické náboženství, nota bene tradiční, abrahámovské, může existovat).

Jestliže by rozsudek byl opřen o sekulární povahu státu obecně a školství zvlášť, bylo by to argumentačně udržitelné, avšak muselo by být vysvětleno, zda smí školní řád zakázat veškeré náboženské symboly, např. tedy i křížek na krku, nebo zda je nutné provést proporcionality, a jak by test v takovém případě dopadl: příkladmo křížek ano, hidžáb ne, a proč.

Souhlasit lze s tím, že řešení problému přijde pravděpodobně legislativní cestou, protože to už je takový český národní zvyk: místo, aby zákony stanovily základní principy a ty byly judikaturou vykládány, rozváděny a aplikovány, máme zákonem, nebo minimálně resortní vyhláškou, stanovenu pomalu i minimální a maximální přípustnou tloušťku knedlíku, aniž by někoho znepokojilo, že orgány státu ve svých esenciálních funkcích selhávají a je zde již téměř třicet let udržováno to, co jsem kdysi nazval imitativní demokracií.

Jako konservativní člověk bych byl ochoten smířit se i s tím, kdyby městský soud opřel svou argumentaci o prosazení principu moje země – moje pravidla, anebo kdyby zákaz nošení šátku odůvodnil křesťanskou tradicí, avšak odůvodnění, jak bylo předneseno, mne rozhodně neuspokojilo. Snad bude podrobnější a důkladnější písemné vyhotovení.