DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 4. srpna 2017

Dělba práce

Na dobrou noc tu máme ještě jedno roztomilé video z prvomájové policejní provokace v Brně, tentokrát pořízené ve vysoké kvalitě samotnou policií. Povšimněme si, jak naše policie pracuje: zatímco muž s culíkem napadá demonstranty a rozdává údery kolem sebe hlava-nehlava, jeho kolegové čekají, a jakmile se některý z napadených nechá vyprovokovat, odhalí svou identitu, vytáhnou modré pásky s nápisem POLICIE a začnou zatýkat. V tu chvíli je ovšem provokater v pozadí, svou vlastní pásku si cudně nasadí až později. U soudu pak tajní vypovědí, jak to všechno bylo, a soudce, zvyklý věřit jejich slovu jako svatému evangeliu, se obvykle nedá zviklat žádnými důkazy ve prospěch obžalovaného: orgány činné v trestním řízení jsou prostě jeden velký sehraný team!


Originál je ku stažení zde.

pondělí 31. července 2017

Opět DNA

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Cenu za nejnudnější soudní spor, který vedu, by vyhrál bez nejmenších pochyb ten informační, o počtu záznamů v Národní databasi DNA, které mi policie dávno bezplatně sdělila, ale přesto se chce soudit dál, že nemusela.

Vyjádření, replika.

Snad neprozradím nic tajného, když svým čtenářům intimuji, že za utajovací výkony v oblasti Národní database DNA jsem nominoval policejní presidium společně s ministerstvem vnitra v soutěži Otevřeno/Zavřeno 2017.

Kdysi jsme s obcí Hajany u Brna vyhráli, tak, prosím, držte policii a vnitru palce – cenu by si opravdu zasloužily!

Ústavní soud k právu nahrávat soudní jednání

Ústavní soud usnesením svého toho času patrně nejhoršího senátu, se soudcem zpravodajem Vladimírem Sládečkem, odmítl stížnost Jana Šinágla a pochválil soudkyni Městského soudu v Praze soudružku Moniku Křikavovou, jak dobře rozhodla, když mu zakázala, v rozporu se zákonem, nahrát si soudní rok.

Jen tak dál, to právo bylo v zákoně stejně jen pro zlost: nahrávat si soudce je privilegium, kterého si občan musí náležitě vážit a ne ho znevažovat např. tím, že nahrávku dá k disposici veřejnosti anebo snad se na jejím základě opováží soudruha v taláru kritisovat.

Na usnesení si, prosím, povšimněte, jak detailně a příkladně se soudce zpravodaj, resp. jeho asistent, vypořádal se všemi stížními body. Smekáme!

MPO ustoupilo

K předvídanému sesutí nebeské klenby mělo dojít v pátek 28. července 2017, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu zaslalo Janu Šináglovi požadované informace o odměnách svých vedoucích zaměstnanců za rok 2015. Tabulka obsahuje, jak vyžaduje rozsudek, pouze jména, arci není problém spojit je s původními informacemi, a tak vidíme, kolik který náměstek nebo vedoucí odboru obdržel. Nejvíc, přes 100 tisíc měsíčně, inkasoval na odměnách Mládkův náměstek Tomáš Novotný (to prozradil Mládek už loni Blesku), mediálně nejznámější Lubomír Odstěhujte se do Polska Bokštefl ve funkci v onom roce nebyl, i když nepochybujeme, že i on pracoval pro svého ministra příkladně.


pátek 28. července 2017

Kotleba aneb Když má soudnost volný den

– Poslechni, Loužo, my bychom měli zase s něčím novým přijít, aby se o nás psalo, pravil vyšetřovatel řečený Plouža zasněně svému kolegovi z elitní protiextremistické jednotky a hluboce se zamyslel.

Tedy, abychom byli přesní, nešlo o Loužu a Ploužu, kteréžto dva jedince dobře známe z neúspěšného mosteckého honu na Lucii Šlégrovou, nýbrž o jejich slovenské kolegy, spíše tedy Lúžu a Plúžu. Na výsledku jejich mozkového výkonu to arci mnoho nemění.

Nápad začít stíhat banskobystrického župana, poslance slovenské Národní rady a předsedu Ľudovej strany Naše Slovensko Mariana Kotlebu za to, že jeho strana poskytovala sociálně slabým rodinám pomoc formou šeků na 1488 euro, má potenciál dostat se na první stránky světových deníků, což je, pokud si správně vzpomínáme, úspěch, jehož v regionu naposledy dosáhl český president Klaus krádeží pera.

Případ budeme bedlivě sledovat, předpovídajíce, že až na taneční parket vstoupí – presumptivně ze západu, rozuměj z České republiky, importovaní – znalci s kontextuálně numerologickým výkladem, budeme svědky takových výkrutů a piruet, jaké jsme doposud ani u českých soudů nespatřili.

středa 26. července 2017

1xbet.com

Web v okně Tor Browseru
Děkujeme ministerstvu financí, že na svém webu eviduje seznam nepovolených sázkových her. Donedávna jsme se domnívali, že hrozí rozšíření takových seznamů o weby obsahující dětskou pornografii, extremistické texty nebo kupř. o stránky nabízející služby botnetů, nyní zjišťujeme, že takový seznam, ve spojení s vhodným browserem, jako např. Tor, dokáže být více než užitečný. Praktická služba, vše na jednom místě… Díky, Andreji! Díky, pánové zákonodárci!

pátek 21. července 2017

Metamorfosa aneb Provokovat a mlátit

Před proměnou…
Přední místo mezi městskými legendami, urban legends, má ta o existenci policistů v civilu, kteří se účastní demonstrací extremistů a snaží se na nich vyvolat násilné konflikty. Nic takového není pravda, nevěřte tomu, policisté v civilním oblečení bývají sice demonstracím přítomni, ale rozhodně si protiprávně nepočínají ani se nikoho nepokoušejí vyprovokovat – nikdy!

Moji vnímaví čtenáři jistě vycítili jemně ironický nádech předchozího odstavce a jsou snad připraveni pohlédnout drsné realitě tváří v tvář. Touto realitou je zjištění, že není extremistické demonstrace, aby na ní policejní provokateři v akci nezaposovali fotografům, pro jejichž objektivy jsou sceny násilí vítanou pastvou, a poté, co se s účastníky do sytosti poperou, neoděli své rámě páskou POLICIE a touto vyzbrojeni své protivníky, často arci především ty, kteří se je oprávněně snažili pacifikovat, zadrží a předvedou. 

…a po ní
Okamžik metamorfosy je stejně vzácný, jako když se mění larva v krásně vybarveného motýla, a zachytit ho fotograficky nebo na videu se podaří jen zřídka: policie totiž důsledně tají, že si na demonstracích její příslušníci takto protiprávně počínají, a snaží se veřejnost udržet v klamu, že i tam toliko pomáhají a chrání.

Měli jsme takovou výjimečnou příležitost o výsledek našeho entomologického bádání předkládáme svým čtenářům. Metamorfosu podstoupil mimořádně pěkný exemplář, nádherně zbarevný sameček policisty, a dozvěděli jsme se o ní v souvislosti s (křivým) obviněním Štepána Reicha, jenž měl na prvomájové demonstraci DSSS napadnout jiného policistu v civilu.

A propos, Reichův případ je zajímavý sám o sobě, a neuškodí vystavit k němu několik dokumentů: trestní příkaz, návrh důkazů, video 1, video 2, fotografie. Soud zde bude postaven před obtížné rozhodnutí, zda věřit spíš tomu, co tvrdí policista, nebo něčemu jinému, co ukazuje video; jak známe české soudce, po určitém váhání se soud přikloní na správnou, policejní stranu. 

(Všechny fotografie i videa jsou vystaveny bez souhlasu a vědomí autorů, na základě úřední licence – jde o důkazní návrhy předložené soudu.)

čtvrtek 20. července 2017

A. B. Bartoš souzen za vydávání knih

Hlavní líčení s Adamem B. Bartošem proběhlo dnes u Obvodního soudu pro Prahu 1 v klidném, důstojném duchu. Úvodní vyjádření obžalovaného nesla paní soudkyně jaksi nelibě, ale pak se procesní diskurs soustředil na otázku, zda je nutné, aby se soud s knihami seznámil, anebo postačí, aby si přečetl, co o nich napsali policejní specialisté; obhajoba přirozeně s názorem soudu nesouhlasí a argumentuje zásadou přímosti.

Pokračujeme v říjnu.

středa 19. července 2017

ČEZ

Ten nález by mohl mít stručné odůvodnění: Protože ČEZ. A hned by bylo jasno; jsme ostatně v zemi, jíž se mezi zasvěcenými přezdívá ČEZko.

Omezení práva na informace, které senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským provedl, je poměrně dalekosáhlé. Doposud se mělo za to, že při posuzování, zda určitá právnická osoba je nebo není povinným subjektem, je rozhodující její účel a způsob jejího fungování, nikoli to, zda jde o subjekt soukromého nebo veřejného práva. Nebyl proto činěn zásadní rozdíl mezi státními podniky a obchodními společnostmi, ve kterých mají stát nebo samosprávné korporace rozhodující podíl.

To se nyní radikálně změní a spolu s ČEZem se zpod veřejného dohledu vymaňují mj. krajské nemocnice, městem zřizované a vlastněné sportovní kluby, nejrůznější komunální servisní a distribuční společnosti, prostě všechny ty obchodní společnosti, kde bývá zvykem umisťovat na dobře placená místa v radách vysloužilé politiky nebo jejich příbuzné (viz dávná kausa Livie Klausové). Kolik si takto zabezpečený emerita vydělal, bude nyní tajné, stejně jako celá řada dalších informací o tom, jak tyto, veřejné prostředky často obhospodařující, subjekty s našimi penězi nakládají.

Dalším problémem je, že výklad předestřený Ústavním soudem je poměrně nejasný, a tak jít do informačního sporu bude mnohem riskantnějším podnikem než doposud. Předpokládat přitom lze, že povzbuzeni úspěchem ČEZu začnou tvrdit, že zákonu nepodléhají, i mnohé další právnické osoby; nedivili bychom se, kdyby to nyní začala prohlašovat i sama veřejná správa, protože: co kdyby.

Spor Šinágl–MPO pokračuje

Spor Jana Šinágla s ministerstvem průmyslu a obchodu o odměny náměstků a šéfů odborů jde do dalšího kola. Nový rozsudek, jak se dalo očekávat, nebyl s ohledem k počtu zúčastněných osob nijak rychlý, avšak jeho obsah je prakticky identický jako minule.

Nyní se budou řešit kasační stížnosti, a pokud některé z nich NSS přizná odkladný účinek, budou informace poskytnuty možná někdy v polovině příštího roku.

Pozvánka

Vrcholící léto, doba filmových, divadelních, hudebních i jiných festivalů, představuje pro justici náročnou konkurenci, proto je nutné sáhnout po nejtěžším kalibru, politickém procesu, který i samotná státní zástupkyně Zdeňka Galková v mediích označila za největší v polistopadové historii.

Souzen pro svou vydavatelskou a politickou činnost je Adam B. Bartoš a jste všichni srdečně zváni. Kdo se nedostaví, přijde o příležitost jednou o tom vyprávět, aniž by lhal, vnukům.

Tedy zítra v půl desáté ráno na Ovocném trhu!

Tisková zpráva.

neděle 16. července 2017

Komunista = nejlepší soudce

Hosana, sláva Bohu – či spíše bohyni, pro tento případ – na výsostech, Ústavní soud si konečně ve svém náročném programu vyšetřil pár minut a zamítl říjnovou námitku podjatosti ve věci stěžovatele Adriana Portmanna, jenž se marně a a limine, jako nevyléčitelný Nečech, naivně, pokoušel uspět ve výběrovém řízení na místo ředitele Ústavu pro studium totalitního režimu.

Soudruzi ústavní soudci Jaroslav Fenyk a Jan Filip sice nenaplnili naše očekávání a nevysvětlili hlupáčku-stěžovateli, že členství v Komunistické straně Československa a aktivní práce pro věc socialismu – tak se tehdy říkalo komunismu – nesvědčí o charakterové vadě, nýbrž je předností, s. Fenyk toliko podotkl, že vojenským prokurátorem byl než rok (proč se za to arci implicite omlouvá, když v tom nevidí problém?), a poté bylo rozhodnuto, že oba soudruzi mohou o otázce, kdo povede ústav vyšetřující mj. i jejich vlastní zločiny, nestranně rozhodnout.

Osobně jsem vždy byl proti existenci ÚSTRu, resp. proti jeho nestandardnímu statusu, a toto usnesení ve mně evokuje pocit resignace: tato země je komunismem nejen těžce poznamenaná, ona je jím dodnes nemocná, protože stát, ve kterém je normální, že vrcholný soud obsazují lidé, kteří pomáhali udržovat totalitní režim takovým způsobem, jako Fenyk a Filip, místo, aby – tak, jak je ukázáno např. v německém filmu Das Leben der Anderen (2006) – prokazovali své schopnosti na přiměřeném místě poštovních doručovatelů, je překonání totalitní minulosti stále nekonečně daleko.

O odmítnutí nebo zamítnutí Portmannovy ústavní stížnosti budeme na tomto místě informovat. A že by snad výsledek mohl být jiný? Jen klid, tohle si soudruzi vždycky uměli pohlídat!

pátek 14. července 2017

Šmejdi

Kulturní normy podnikání v České republice zdají se být založeny na geniálním podvojném účetnictví Ivana Mládka: ukradli jsme – ukradli nám. Vidíme to nejen na praktikách prodejců předražených hrnců, s nimiž státní orgánové již roky bojují, s úspěchem, přiznejme, spíše střídmým než znatelným, ale třeba i na tom, jak kartel telekomunikačních operátorů vzdoruje nařízení o zrušení roamingových poplatků v rámci Evropské unie.

Příkladmo T-Mobile připravil za tím účelem trik se zálohou (chcete-li bezplatný roaming, musíte na něj zaplatit pětitisícovou zálohu, a navíc vám dovolíme volat jen v rámci navštívené země a do České republiky). U O2 zase vymysleli systém dvou roamingových tarifů, ze kterých si zákazník musí vybrat: s tarifem Svět Basic sice voláte v EU zadarmo, ale to je plně vyváženo cenami za volání mimo ni: odchozí hovor 66 korun, roaming 54 korun za minutu. Druhý tarif, Volání bez hranic, má ceny normální, ovšem nařízení o zákazu účtovat roaming v EU nerespektuje a tak v obou případech platíte jako mourovatí: ať si vyberete kterýkoli z tarifů, vítězem je váš operátor.

středa 12. července 2017

Exempla trahunt i postmortálně

Zdroj: Google Street View
Nápad intelektuálně mdlých specialistů z BESIPu využít video z nehody u Obrnic jeví se nám býti v pozoruhodné shodě s obsahem materiálu samotného. Právně je to samozřejmě vyloučeno: zemřelá dívka (skoro jsme už napsali blbka, arci víme, že tím bychom mohli narušit tradičně vysoké niveau tohoto blogu), jejíž záznam osobní povahy má být veřejně presentován, již souhlas s tímto užitím udělit nemůže, a pozůstalí nemohou, neboť takový souhlas by byl nemravný a tudíž neplatný.

Na nehodě nás překvapilo, jak je dané místo imanentně nebezpečné: zastávka autobusu je oddělena od krajnice vyvýšeným ostrůvkem, což ve spojení s tím, že se nachází na vnějším obvodu zatáčky v místě, kde je povolena rychlost 90 km.h–1, činí ze zastávky smrtelnou past pro každého řidiče, který zatáčku nezvládne a jehož automobil je odstředivými silami vynesen; svodidla jsou navíc v inkriminovaném místě přerušena, takže náraz do dřevěné bariery není ničím tlumen.

S odstrašením by tudíž mohlo jít o jaksi dvojsečný plán.

Kárný dotek motýlího křídla

Mírnost kárných senátů Nejvyššího správního soudu kritisujeme opakovaně: troufáme si tvrdit, že právě benevolence, s níž je posuzováno protiprávní jednání soudců, způsobuje u oněch pocit nedotknutelnosti – nadlidství, a ve svém důsledku činí z justice takovou žumpu, jakou se tato jeví navenek.

Případ liberecké soudkyně Lenky Zhoufové patří do této kategorie: podvod, za jaký by kdokoli jiný šel bez pardonu do vězení, vyřešil senát Jakuba Camrdy kosmetickým snížením platu. Další otázkou ovšem je, jak se mohlo stát, že Zhoufová byla vydána kárnému stíhání: běžně se tyto věci u soudů řeší ve stylu tří mušketýrů, tedy (zatloukáme) všichni za jednoho, jeden za všechny – zhruba stejně, jak to předvedla policie v případu nabouraného BMW.

Neradi bychom planě moralisovali, arci že se ve styku s českou justicí musíme neustále brodit stokou fekálií, a tento stav se ani za téměř 30 let od změn v r. 1989 nezlepšuje, nás naplňuje obavou, již jsme artikulovali v nedávném rozhovoru, tedy že justice v této zemi je nemocná nevyléčitelně a změnu přinese jedině pád režimu.

středa 5. července 2017

Sen

Před pár dny se mi zdál sen – sen právní, pracovní, tedy takový, jemuž se člověk občas neubrání. Zdálo se mi, že jsem přišel o řidičské oprávnění, z důvodu, že jsem v jakési zákonné lhůtě neohlásil příslušnému úřadu změnu adresy. Hrůzou (a rozčilením) jsem se vzbudil. Taková sankce je doposud mimo možnosti platného práva, leč co není, může vbrzku být: vzpomeňme na pětitisícové pokuty, které ukládají finanční úřady daňovým poplatníkům za to, že nepodali přiznání k dani z příjmu datovou schránkou, ač ji mají zřízenu: společenská škodlivost zanedbatelná, sankce pohříchu nikoli.

Připadá mi, a to dlouhodobě, jako by občanstvo přímo volalo po utužování represe, jako by lidé sami chtěli být trestanější a reprimovanější; pohleďme kupř. na problematiku tzv. silničních pirátů: takovým pirátem je kdokoli, kdo překročí povolenou rychlost o více než 40 km.h–1, přičemž, dle mediální reflexe, by takový jedinec měl být, ne-li na místě dopadení pro výstrahu druhým ukamenován, pak minimálně doživotně degradován na chodce. A v případě, že se někdo za volantem zachová skutečně nebezpečně, je uvržen do vazby a dostane u soudu výjimečný trest, stejný, jako za dokonanou vícenásobnou vraždu. Media plesají, jejich příjemci si spokojeně pobrukují: dobře jim tak, autozločincům!

Na druhé straně je přitom známo, že efektivita přestupkového řízení je takového stupně, že se dodnes ekonomicky vyplatí poskytovat tzv. pojištění proti pokutám: obstrukce a aplikace několika jednoduchých triků, typu řízení osobou blízkou, vzdálenou nebo mrtvou, vede spolehlivě k preklusi.

Výsledkem popsaného stavu, který je arci charakteristický pro mnoho dalších oblastí života, je cosi, co by se dalo nazvat státním fatalismem: zásahy státu a jeho orgánů, notabilně exekutorů, do života lidí jsou chápány zhruba stejně jako novozákonní Abaddonova armáda kobylek, která dopadá na své oběti svévolně a nahodile, bez zjevného důvodu a bez seznatelné viny na straně postižených.

To máme za velmi nebezpečné, protože stát, jak je moderní demokracií chápan, musí být primárně ochráncem občana, tím, kdo garantuje a vynucuje právo, nikoli mstitelem na neoblíbených: bezohledných řidičích, zbohatlících, domněle nepoctivých hostinských (přece všetci kradnú!), podnikatelích a živnostnících. Stát musí být tím, kdo zajišťuje ochranu, protože jinak se o ni lidé obrátí jinam: na lokální úrovni k územně příslušnému mafiánovi, celostátně k populistovi, který slibuje celý ten Augiášův chlév, arciže i s demokracií, která se – podobně jako např. v Rusku – přežila a neosvědčila, vymést a nahradit něčím dokonalejším.

Právě proto je percepce státu jako svého druhu přírodní pohromy nesmírně nebezpečná, a tak jako jsme již nejméně před deseti lety varovali, že korupční prostředí přivede k moci populisty (nebyli jsme ovšem takovými pesimisty, abychom si mysleli, že prvním z nich bude bývalý karierní komunista a agent StB!), nyní máme pocit, že tato dysfunkce a pokračující erose státu v jeho vitálních funkcích může dát vzniknout strukturám, které stát nahradí: tedy mafii. Ta plní své sliby a jak víme, trestá rychle a efektivně.

pátek 30. června 2017

Interview

Byl jsem požádán osobou vystupující pod facebookovým pseudonymem AM Poplar o rozhovor pro jeho dvě skupiny, na thema české justice. Rád jsem vyhověl. Tazatel se domníval, že by rozhovor mohl vyjít i jinde, leč mainstreamové Echo24 se po seznámení s jeho obsahem viditelně otřáslo odporem a Hlídací pes provedl do textu takové zásahy, že z něj zbylo pro čtenáře nezajímavé torso. Tudíž zbývá cesta samizdatu, na niž jsme ostatně dlouhodobě zvyklí a nijak kvůli tomu netruchlíme.

Rozovor přinášíme, samozřejmě in extenso, i na tomto blogu.

Osel měsíce opět NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Dnes dorazil rozsudek Nejvyššího správního soudu, tria Jana Brothánková, Petr Průcha a Ondřej Mrákota, ve věci sporu o velikost policejní database DNA.

Dva soudruzi a jeden pan soudce nám v něm vysvětlují, že soud ve správním soudnictví není oprávněn pochybovat o tom, co tvrdí správní úřad, takže když programátor dle sdělení žalovaného pracoval 37,5 hodiny, je to prostě pravda a jeho pracovní úsilí bylo upřímné a pro zjištění požadovaných informací nezbytné.

Městský soud v Praze teď bude muset naši žalobu zamítnout, protože když nesmí o ničem, co mu sdělil žalovaný, pochybovat, je celé správní soudnictví v podstatě zbytečností a formalitou: orgán veřejné moci má vždycky pravdu, i kdyby napsal, že Slunce vychází na severu a pavouk má šestnáct nohou.

Na špatné rozsudky z pera soudců NSS si postupně zvykáme, ale míra pitomosti tohoto díla je vskutku monstrosní. Nelze proto reagovat jinak než udělit celému senátu prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce června 2017. Ta je spojena s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, která oněm třem jurisprudentům padnou jako ulitá.

čtvrtek 29. června 2017

Rekognice

Jak realisovat vzornou nenávodnou fotorekognici, jsme poznali u případu Nečesaný. Něco podobného se nyní řešilo u Ústavního soudu, s výsledkem policie–spravedlnost 1:0.

Skutkově je záležitost jednoduchá: parta romských výrostků v pražském metru brutálně napadla poškozeného a způsobila mu nikoli nevýznamná zranění. Tři podezřelé policie dopadla a nechala poškozeného ztotožnit je z fotografií, a to tak, že vzala vždy fotografii jednoho z nich a předložila ji napadenému spolu s fotografiemi tří dalších osob. Třetí v pořadí, ústavní stěžovatel J. K., byl umístěn mezi dva Neromy a jednoho Roma, a jedna z těchto fotografií se přitom vyskytovala již v některém z předchozích alb. Poškozený J. K. jako útočníka identifikoval, přičemž jiné usvědčující důkazy k disposici nebyly, vyjma toho, že jej pak poškozený poznal i u soudu – což je ovšem důkaz s téměř nulovou výpovědní hodnotou, protože není zřejmé, zda je poznáván pachatel anebo ten, kdo byl rozpoznán z fotografie; to dobře známe již z Perry Masona.

Ústavní stížnost je důvodná, jak ve svém disentu konstatuje Kateřina Šimáčková. Vtip je v tom, že Roma lze od Neroma i na fotografii poměrně dobře odlišit, takže byl-li na již předložené fotografii (kterou poškozený vyřadil) Nerom, vybíral si poškozený ze dvou Romů, a byl-li na ní Rom, pak z jediného. Ani při největší benevolenci nelze takový postup označit za způsobilý generovat validní důkaz: podmínkou, a to velice minimalistickou, je, že podezřelý musí být předložen k rozpoznání mezi minimálně třemi dalšími plausibilními pachateli.

Ústavní soud, veden šámalovskou zásadou, že lépe deset nevinných v base než jeden spravednosti uniklý viník, se J. K. nezastal. Vždyť jen to přece jen Rom, a ti, jak pravil klasik policejní theorie v tomto směru, jsou vinni už tím, že se narodí.

Grznár

V souvislosti s chomutovskou střelbou byl obviněn kulturista Filip Grznár za toto video:



Podle policie se jím měl dopustit násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a schvalování trestného činu. To si nemyslíme. Výhružka byla podmíněná a nedostatečně určitá a vážná, a schvalována byla nutná obrana, nikoli vražda. Posledně uváděný trestný čin měl ostatně ze zákoníku dávno zmizet, je to relikt komunistického práva, který koliduje se svobou projevu.

středa 28. června 2017

Šikana Nely Liskové pokračuje

Snahu úřadů zakázat činnost zastupitelského centra neuznané Doněcké lidové republiky sledujeme se značným znepokojením, opakujíce, že občan není extensí své vlády, a to ani v zahraniční politice, nýbrž vláda je placeným – velmi dobře placeným! – služebníkem občana.

Nyní padlo prvostupňové soudní rozhodnutí a nejeví se pravděpodobným, že by Nela Lisková byla schopna v zápase s ministerstvem zahraničí uspět, její přístup je defensivní a patrně nepříliš odborný. Vytvoří se tak ošklivý precedens: ministerstvo získá právo mluvit do toho, které spolky smějí v České republice působit a které ne, podle toho, co je v souladu s momentální zahraničněpolitickou orientací země: novoruští separatisté ne, (příkladmo) kurdští ([1][2]) nebo tibetští ([1], [2], [3], [4]) ano. O tzv. Palestincích, jimž trpíme regulerní ambasadu, jejíž součástí je patrně arsenál sloužící k vyzbrojování teroristů, ani nemluvě.

středa 21. června 2017

Noc oživlých mrtvol u NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Ne, nejde o plán starosty sedmé pražské části pohřbít výstavu ostatků, nýbrž o dnes zveřejněný zkrácený rozsudek, jímž byl zrušen předchozí rozsudek ve věci rozsahu Národní database DNA. Samotný spor mezitím dávno skončil, policejní presidium mi požadované informace poskytlo a žalobu jsem z toho důvodu vzal zpět, takže není o co se přít, i kdyby si to strany sebevíce přály.

Kvalita soudců NSS šla, jak víme, v posledních letech prudce dolů, dnes už jsou výstupy tohoto soudu obvykle horší než rozsudky soudů krajských, jež jsou jím přezkoumávány, a tento rozsudek patrně tendenci potvrdí.

Vzniká arci zajímavá procesní otázka, která rozhodnutí tímto rozsudkem pozbývají platnosti. Jak řečeno, spor dávno skončil, žalobu jsem, byv informačně uspokojen, vzal zpět, a mám za to, že tento krok nelze kasačním rozsudkem negovat, anžto jen těžko nutit žalobce, aby se soudil proti vlastní vůli. Počkejme si tedy na odůvodnění.

úterý 20. června 2017

Navara

Nastupující horké léto přímo vyzývá k oddechovým thematům, jakým je na tomto blogu tradičně příběh sporů s Davidem Navarou, jenž žaluje vydavatele Hitlerových projevů, společnost guidemedia, i mne za neoprávněné rozšiřování podoby a další související, vesměs stejně závažné civilní delikty.

Obvodní soud pro Prahu 2 naznal, že žalobce jest – s prominutím – magor a jeho žaloba snůška pitomostí, pročež, toto v poněkud kultivovanější podobě shrnuv do odůvodnění, žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokračovat budeme u Městského soudu v Praze, kam se neúspěšný žalobce nepochybně odvolá, a vzhledem ke kvalitě tamních odvolacích senátů bych si na sebe určitě nevsadil: produkty oné soudní stolice by mohly sloužit jako poměrně kvalitní seed pro generátor pseudonáhodných čísel, jako ukázka spravedlivého rozhodování v žádném případě.

neděle 11. června 2017

Ozbrojená radost

Když právě před osmi lety, za vlády Jana Fischera, začaly razie proti tzv. pravicovým extremistům, mnozí jejich názoroví oponenti se tetelili blahem: konečně zavírají nácky! Upozorňoval jsem je, že se tragicky mýlí, protože až bude zlikvidována krajní pravice, přijdou na řadu oni. Nemnozí pochopili, většina nikoli, faktem je, že přesně to se nyní stalo: čtyři anarchisté, včetně nám známého V. M. alias Tomáše Zeleného (ano, to je ten, který poukázal na Šlachtovu traktoristickou kombajnérskou minulost a odstávající uši, a byl za to policií neúspěšně pokutován), byli nyní obviněni z ideozločinu, který snese ve všech aspektech srovnání s těmi nejhoršími excesy, jakými byl nálepkový proces nebo kausa RWU.

Jejich proviněním má být, že šířili prohlášení Lukáše Borla (alias Sítě revolučních buněk) a měli doma anarchistickou literaturu, v čemž podplk. Magdalena Němcová spatřuje deseti lety žaláře honorovaný zvlášť závažný zločin podpory a propagace podle § 403 odst. 2 TrZ.

Usnesení je hodno bedlivého studia, jelikož jeho struktura je stejná, jako v obdobných kausách extremistů pravicových: znalecké posudky zpracoval Miroslav Mareš, jenž se, jak je poslední dobou jeho zvykem, držel zkrátka, a Štěpán Výborný, ambiciosní rádoby znalec odlitý podle svobodovského kadlubu: za peníze do posudku napíše cokoli. V daném případě třeba to, že podpálení policejního auta je terorismus, přičemž zcela pomíjí, že základním znakem terorismu je násilný čin provedený s cílem zastrašení civilního obyvatelstva. Nevím tedy, jak ctěné čtenářstvo, ale já si jen těžko představuji občana, který by se cítil zastrašen, když policii někdo podpálí automobil: méně hloubaví jí to přejí, ti chytřejší jsou naštvaní, protože vědí, že budou muset ztrátu ze svých daní nahradit.

Čímž se dostáváme k jádru problému. Proklamace Borlovy Sítě jsou samozřejmě strašlivé ideologické žvásty, podobně jako anarchistické pamflety, jejichž šířením – ve stadiu přípravy – se měli obvinění provinit. Vše, co učinili, je arci pokryto svobodu slova, protože jakkoli nelze souhlasit s Borlovými akcemi proti restauraci Řízkárna nebo proti policejním automobilům, rozšiřování politických textů je esenciální svobodou, respekt k níž odlišuje liberálně demokratickou společnost od despocie.

Není nám známo, jaké důkazy se podařilo shromáždit proti Lukáši Borlovi, arci bylo by zcela ve stylu Národní centrály proti organisovanému zločinu (dříve ÚOOZ), kdyby jeho vina nebyla prokázána, zato by byli odsouzeni ti, kteří rozšiřovali jím koncipovaná prohlášení.

Aktualisováno.
Obviněný proti usnesení podal prostřednictvím svého obhájce stížnost.

pátek 9. června 2017

Tak jsme čapli zlodějíčka

Dlouho jsme nemohli přijít na to, co nám rozhodnutí Nejvyššího soudu o procesní použitelnosti odposlechů v kause Davida Ratha připomíná; už arci víme:


Výroky obviněného přirovnávající průběh řízení k politickým procesům 50. let jsou spíš kontraproduktivní, faktem ovšem je, že rozhodnutí se zařadí mezi ty nikoli nečetné výkony české justice, kde nad právem dostal přednost politický zájem: jmenujme, pars pro toto, hanebné stanovisko Ústavního soudu o majetku Františka Oldřicha knížete Kinského.

Soudci Nejvyššího soudu jsou z velké části bývalí komunisté, tedy lidé s narušenou morální integritou; nemá smysl vyčítat celoživotnímu ničemovi, že se chová jako ničema, taková je jeho přirozenost.

Nejfrapantnějším porušením práva v tomto případě je ignorance judikatury Ústavního soudu, která zakázala Nejvyššímu soudu rozhodovat v neprospěch obviněného jinak než akademickým výrokem; toto omezení bylo následně vyjádřeno i v trestním řádu, který v § 269 odst. 2 výslovně stanoví, že kasační účinky má rozhodnutí o SPZ toliko za situace, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. To odpovídá důležité zásadě rovnosti zbraní, která vyžaduje, že každý opravný prostředek musí být přístupný za rovných podmínek obžalobě i obhajobě.

Výrok o použitelnosti nezákonně pořízených odposlechů rozhodně akademický není, a nebude-li mít Vrchní soud v Praze odvahu Nejvyššímu soudu se vzepřít a jeho právním názorem se s odvoláním na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu neřídit, je výsledek trestního stíhání dán. Pučmeloud to má spočítané a my, šťastné obyvatelstvo, bychom měli velebit moudrost Nejvyššího soudu a radostně si o tom zazpívat.

Aktualisováno.
Vidíme, že to samé jako my napsal Pavol Holländer.

středa 7. června 2017

Nahrávat jednání soudu se zakazuje

Domnívali jste se, že dává-li vám § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích právo nahrát si jednání soudu, nemůže vám ho soudce jen tak odebrat? V tom případě doporučuji přečíst si usnesení senátu soudkyně Městského soudu v Praze soudružky Moniky Křikavové, které vás okamžite přesvědčí o opaku: český soudce smí, cokoli si zamane.

Jak zjistíme na našem systému, jde o hlavní líčení v trestní věci, kde je jedním z obžalovaných Antonín Michal, syn Martina Michala, manžela národního pokladu – a je tedy jasné, že takové jednání soudu si Jan Šinágl nemohl nechat ujít. A stejně tak je jasné, že si nenechal líbit drzost komunistické soudkyně Křikavové a proti usnesení podává ústavní stížnost.

pondělí 5. června 2017

Nerek chomutovský

Jak máme ještě v čerstvé paměti, přibližně v době, kdy preference kdysi nejsilnější politické strany započaly sestup k nule rychlostí, lineárně stoupající v čase (ano, právě tak, jako padá k zemi těleso ve vakuu…), vyjevil vzdělaný ministr vnitra za onu stranu Milan Chovanec plán zakotvit ústavní právo bránit se terorismu se zbraní v ruce.

Že je nerozumné brát takové proklamace politiků za bernou minci, poznává nyní ve vazební věznici 37letý muž, jenž na onom temném místě dlí poté, co odvrátil teroristický útok v Chomutově, a nedočkal se mediální proslulosti – tedy přinejmenším nikoli v kýžené, oslavné formě. Důvodem je, že domnělý islámský terorista nebyl tak úplně islámský terorista, ale na moll opilý Rom.

Staré Havlíčkovo dictum o moudrosti nechození s pány na led se opět ukázalo přesným: ministr si udělal laciné P.R. a hloupý český Honza si to teď za něj odsedí.

Případ arci potvrzuje i správnost našeho zdrženlivého názoru ohledně blahodárnosti práva držet zbraň. Mít ji reálně zvyšuje osobní bezpečnost majitele; podle jiného, tentokrát amerického úsloví, better to be judged by twelve than carried by six. Na druhé straně zbraň představuje pokušení, a protože lidská mysl se v kritické situaci nechová vždy racionálně, může se stát, že i naprosto klidný, vyrovnaný člověk se ve zlomku sekundy zachová jako šílenec. Nemít zbraň nás nutí chovat se primárně defensivně, a ve většině případů je takové řešení správné i v případě, že ji máme. V menšině případů tomu tak není, a tehdy se můžeme skutečně stát zákona dbalou, neozbrojenou mrtvolou.

Chomutovský incident bude užitečný i judikatorně, protože se zřejmě poprvé bude před soudem posuzovat důvodnost obhajoby veřejně vytvářeným pocitem ohrožení a správnosti na toto ohrožení reagovat případně i neadekvátně.

pátek 2. června 2017

Svoboda kouřit aneb Klub Na růžku

LIBERTAS Smoke'n'Taste Club (LSTC) se nazývá neregistrované sdružení, jako kontakt uvádějící adresu v Olomouci, jež svým členům a partnerům nabízí možnost obejít protikuřácký zákon tak, že namísto restaurace bude provozován soukromý klub, v jehož prostorách bude možné kouřit.

Libertariánské snahy vymanit podnikání a vůbec soukromé aktivity ze státní regulace jsou leitmotivem posledních let, vzpomeňme jen několik příkladů: Bitcoin, Airbnb, Uber, anebo, na o něco vyšší úrovni, Liberland. Jde arci jen o další z utopií, o nic méně ideologickou než utopie socialistické, jimž se tyto projekty pokoušejí čelit. Víru, že bez státu nám bude líp, pokládáme za nebezpečnou hloupost, a její produkty nejvýš za dočasně užitečný nástroj k dosažení lepší regulace tam, kde je nadměrná a/nebo dysfunkční, tak jako v taxislužbě.

Protože jsme arci na blogu právnickém, podívejme se na LSTC optikou platného práva.

Představme si, for the sake of argument, že se nápad ujme a všichni kuřáci v zemi – a také nekuřáci, jimž nic jiného nezbude – se stanou členy této organisace a předtím, než budou v kterékoli členské restauraci obslouženi, resp. vůbec do provozovny vpuštěni, budou mít povinnost prokázat se obsluze členskou průkazkou.

S tím zatím není problém, ten však nastane, když si host – tedy vlastně jen člen využívající svého práva na klubovou činnost – objedná pivo. Má-li být obsloužen, stává se klubovna provozovnou stravovacích služeb ve smyslu ustanovení § 2 písm. i) protikuřáckého zákona, protože je to prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně; co rozumět potravinářským podnikem, řeší zákon v poznámce pod čarou odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle něhož je to veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fasí výroby, zpracování a distribuce potravin. Stravovací služby jsou, podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, definovány jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů provozovatelem potravinářského podniku za účelem jejich podávání v rámci živnosti hostinská činnost, ve školní jídelně, mense, v dětské skupině, při stravování osob vykonávajících vojenskou činnou službu, fysických osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské léčebně rehabilitační péče, při stravování zaměstnanců, poskytování občerstvení a za účelem podávání pokrmů jako součásti ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu. A protože hospodský (majitel klubu) je bezesporu podnikatelem a přinesení půllitru s pivem distribucí potravin v rámci hostinské činnosti, případně poskytování občerstvení, je i klub podnikem a jeho prostory, kde se pivo konsumuje, podléhají zákazu kouření.

Tudy proto cesta nepovede.

Aktualisováno.

čtvrtek 1. června 2017

BMW

Náramnou ostudu utrpěla Policie České republiky, jejíž řidič naboural sportovní, pro plnění policejních úkolů absolutně zbytečné, BMW řady i8. Že onen utrpěl srdeční kolaps, je věrohodné, zejména pokud si uvědomil, co provedl a zejména že měl ve voze osobu, která tam neměla co dělat, protokoláře presidentské kanceláře. Že to bylo nikoli před nehodou, ale velmi pravděpodobně až po ní, je nasnadě. Zda v době havárky řídil skutečně on nebo řečená nepovolaná osoba, nebylo prozatím veřejnosti spolehlivě intimováno, a není to ani zásadně významné.

Právně nás případ zajímá zejména kvůli vlně charakteristického policejního zatloukání, které nehodu provází. Po aplikaci Occamovy břitvy se věci jeví tak, že kdosi ze společnosti BMW, věda, že čeští policisté se vyznačují nevysokým sebevědomím, jež se dá snadno dopumpovat možností řídit silný automobil, z čehož by následně mohla resultovat pro onu společnost lukrativní zakázka, nabídl policii luxusní supersport, a tento se po dodání stal jakýmsi kolektivním statusovým symbolem: kdo u policie něco znamenal, směl se povozit, případně si auto zařídit.

Nyní je automobil – zřejmě neopravitelně – poškozen a policii zbyla, kromě, jak předpokládáme, serie působivých selfíček s bavorákem a shora zmíněné galaktické ostudy, nepříjemná povinnost viníka nebo viníky uchránit před spravedlností a vše co nejlépe zakamuflovat.

Bedlivě sledujme, zda se jí to podaří; pokud ne, bude to pro tuto zemi docela dobrá zpráva.

středa 31. května 2017

Konečně nepodezřelý

Aktivista V. M. alias Tomáš Zelený je na tomto blogu znám především z kausy ušatý traktorista, kde se policie po zrušení usnesení o uložení pořádkové pokuty za urážku Šlachtových uší do dalších větších akcí nepustila, následně aktivistovi vrátila zadržovaný počítač a nyní mu oficiálně sdělila, že – po dvou letech a jednom měsíci od provedení domovní prohlídky – není podezřelý.

To by mělo znamenat, že by mu mělo být doplaceno i svědečné, i když předpokládáme, že tuto poslední baštu bude Národní centrála proti organisovanému zločinu spolu se spřáteleným dozorovým státním zástupcem Václavem Richterem z OSZ v Mostě ještě nějakou dobu hájit, patrně tvrzením, že kdo je podezřelý v okamžiku, kdy je předvoláván, ztrácí právo na náhradu výdajů spojených s výpovědí trvale, i kdyby se – čirou náhodou – podezření nepotvrdilo. To vítáme: rozhodně je to látka na další kvalitní ústavní stížnost.

úterý 30. května 2017

Bodies

O putovní výstavě těl Bodies jsem kdysi slyšel, pak jsem fragmenty z její pražské instance viděl v bondovce Casino Royale, a nyní se dozvídám, že starosta sedmé pražské části Jan Čižinský hodlá exponáty pohřbít.

Nedomníváme se, že je to právně udržitelný postup, nicméně překazit výstavu zákon o pohřebnictví přesto umožňuje. Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona je zakázáno vystavovat lidské pozůstatky před pohřbením, s výjimkou nekonservovaného mrtvého lidského těla, které může být vystaveno v otevřené rakvi do 1 týdne od úmrtí, a s výjimkou konservovaného mrtvého lidského těla, které může být vystaveno v otevřené rakvi i po uplynutí 1 týdne od úmrtí, a podle písm. h) se nesmí zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti.

Konání výstavy je tudíž přestupkem, za který lze udělit pokutu do 20, resp. 50 tisíc korun, avšak, co je podstatné, Čižinský může poslat na výstavu městskou policii, která je oprávněna mrtvoly zabavit (§ 17 odst. 1 zákona o obecní policii), a v řízení o přestupku může – a mělo by – být vysloveno jejich propadnutí.

Nečekáme to: spíše, jak je u politiků zvykem, se o věci bude toliko ohnivě mediálně žvanit a skutek tradičně uteče.

Zpětná legitimace

Na okraj projednávání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha, které se tento týden koná u Nejvyššího soudu, jen drobnou poznámku.

Všiml jsem si, že mnozí, včetně osob z justice, používají argument zpětné legitimace. Zjednodušeně, tím, že odposlechy zachytily trestnou činnost, byly nařízeny důvodně.

Vezměmě příklad z ulice: Chlape, vy se mi nějak nezdáte, půjdete se mnou, pravila ruka zákona. Na policejní stanici se u podezřelého našla marihuana v množství větším než malém. Narkoman jde do tepláků, bdělý policista dostane odměnu. Zadržení sice nebylo podle zákona, ale bylo zpětně legitimisováno tím, co se zjistilo.

Chceme mít policii, jíž svědčí podobná pravomoc? Jsme-li slušní, nemáme se přece čeho bát, kdybychom se náhodou nezdáli příslušníkovi my, jistě by nás záhy propustili, třeba i s omluvou (to arci není pravděpodobné, policie se drbanům zásadně neomlouvá).

Já to rozhodně nechci, protože si uvědomuji, že princip zpětné legitimace protiprávního postupu veřejné moci znamená konec právního státu a nastolení diktatury, v níž smí tato moc zasahovat do našich práv preventivně a k odůvodnění postačí konstatovat, že invasivní úkon byl oprávněný, protože se ukázal důvodným.

neděle 28. května 2017

Poskytování informací podle NSS aneb Maškarní průvod

Babičko, herci jdou! volá dívka Valerie ve slavném Jirešově filmu. Podobný průvod kejklířů nám připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Městským soudem v Praze, který, vyhověv pokynu Nejvyššího správního soudu, oslovil 52 osob zúčastněných na řízení, jejichž odměny za r. 2015 mají být žadateli, spolku Sodales Solonis z. s. Jana Šinágla, zprostředkovány.

Sir Humphrey Appleby by musel být na své následovníky hrdý: ze 27 vyjádření k žalobě, která tito soudu poslali, jsme ku potěše publika anonymisovali a vystavili vzorek osmi kusů: [Grégr], [Hronza], [Macák], [Májíček], [Očko], [Petera], [Pospíšil], [Sluková]; ostatní se nesou v podobném duchu, někdy jsou dokonce zcela shodné. Takto vypadá pro ilustraci jedna z replik, jimiž žalobce na vyjádření reaguje.

Míra úžasu, již úředníci projevili nad představou, že by jejich platy a odměny mohly být veřejně známé, je vskutku nesmírná (zde v podání Sira Humphreyho). Stalo-li by se to, dozvídáme se z dokumentů, zhroutila by se nebeská klenba a zahubila vše živé, žadatele o informace v to včítaje, nemluvě o důsledcích dalších: rodinný život úředníků by se ocitl v troskách, tito, opuštěni manželkami i milenkami, by se navíc museli odstěhovat, protože, jak píše jedna z úřednic, osobní střety na pracovišti nebo v soukromí (včetně například sousedů, známých atd.) vyvolané prozrazením výše příjmů nejsou žádnou výjimkou.

Z čistě praktického hlediska, protože každá replika má v průměru sedm stran, soud nyní bude muset všechny repliky vytisknout tak, aby je mohly dostat všechny zúčastněné osoby, což si vyžádá nějakých 5103 stran, a rozeslat jim je. Načež přijdou dupliky a případné další reakce, a než se sejde rok s rokem, nebo spíše desetiletí s desetiletím, informace poskytnuty nebudou. A tak to má v příkladné africké zemi být – to vše díky jednomu bizarnímu nápadu soudců Nejvyššího správního soudu, kteří dali úřednictvu vítanou příležitost, jak svoje příjmy dál utajovat.

pátek 26. května 2017

Nediskriminace

Pobavila nás odpověď veřejné ochránkyně (velmi pečlivě selektovaných a rozhodně jen něčích) práv Anny Šabatové advokátce Kláře Samkové ohledně genderově-diskriminační praxe České advokátní komory. Ač i neozbrojené oko vidí na webu této, že v orgánech jsou ženy zastoupeny zcela disproporčně, a oko ozbrojené kalkulačkou si spočítá, že v představenstvu je žen 18 %, v kontrolní radě 14 %, v kárné komisi 27 % a v odvolací stolici téže 10 %, pro ochránkyni k diskriminaci nedochází. Hodnocena tedy nebyla tato, nýbrž ona: rozuměj nikoli stížnost, nýbrž osoba stěžovatelky, a tato byla z důvodu oné, jež shledána stěžovatelkou nehodnou, zamítnuta.

Nezbývá než si povzdechnout, že veřejná funkce obsazená někým tak totálně, blyštivě nekompetentním a ve svém rozhodování v nejhorším slova smyslu stranickým, to je jev raritní i této, kvalitní veřejnou správou tedy věru nikoli slynoucí zemi.

A propos, již dlouho se domníváme, že ČAK by měla být zrušena a nahrazena pluralitním systémem státem registrovaných nezávislých komor, které by si konkurovaly. Není to přístup mezinárodně obvyklý, leč zřejmě jediná cesta, jak advokacii z neuvěřitelného marasmu, kam ji vedení stávající Komory dostalo, postupně vymanit.

Systém, který je zaměřen na utužování diktatury vedoucí kliky a trestání advokátů, kteří proti ní vystupují (Petr Kočí, Václav Láska), přičemž přímá volba kamerálních orgánů na sněmu, kam se všichni oprávnění volitelé nemohou dostavit ani fysicky, místo demokratické volby delegáty územních organisací, jež by přinesla skutečně representativní kreaci vedoucích představitelů, je ostudný v míře, která nemá jinde obdoby.

Podobně, je-li členem odvolací kárné komise sám etalon neethické advokacie Tomáš Sokol, jenž svou živnost založil na dvojjedinosti advokáta a rozhodce (sám si – formulářově – zažaluji, sám si přiznám), není nutné zabývat se pestrými životopisy dalších komorních výtečníků podrobněji.

středa 24. května 2017

Čím víc proužků, tím víc Kajínek

S mírným odstupem se jeví, že jediný, kdo pochopil propuštění vězně Jiřího Kajínka v patřičných proporcích a všech právně relevantních souvislostech, byla společnost Adidas, jež jej pro tento účel vybavila oděvem onu propagujícím. Škoda; kdyby Adidas následovali jiní, mohl Kajínek vystoupit z vězeňské fortny pokrytý logy nejrůznějších komerčních subjektů podobně jako cyklista na Giru, a před prvními dojatými slovy na svobodě se mohl podmíněně omilostněný osvěžit douškem některé stáčené kohoutkové vody s vyváženým poměrem minerálů.

Kterýmžto mírně znevažujícím úvodem chceme naznačit, že rozhodnutí o udělení milosti ani neschvalujeme, ani proti němu neprotestujeme, je nám víceméně lhostejné: pokud Kajínek vraždil, není proč, zbytek trestu mu promíjet, protože humanitární důvody u něho dány zkrátka nejsou – jedinými důvody jsou právě a jen ty mediální. Pokud naopak byl odsouzen nespravedlivě, měli by do jeho čerstvě uprázdněné cely putovat jiní, kteří mu ono příkoří způsobili.

Zbývá otázka, proč se tolik obyvatel této země s Kajínkem a jeho jímavým příběhem identifikuje a bez znalosti jediné stránky z jeho trestního spisu je přesvědčeno o jeho nevině. Kajínek jistě není první odsouzenec, jenž byl na výslovné přání davu propuštěn, vzpomeňme Barabáše (eventuálně, v apokryfním podání, Rogera), přičemž romantické okouzlení smrt očekávajím provinilcem je předmětem uměleckého ztvárnění v nespočtu případů, od Puškina a Máchy po Jaromíra Nohavicu.

Ale na druhé straně to není ani první případ, kdy byla milost udělena z důvodu pochybností o vině: pravomocně odsouzený vrah Anežky Hrůzové a Marie Klímové Leopold Hilsner byl omilostněn hned dvakrát, poprvé mu byl trest smrti přeměněn na doživotí a podruhé byl propuštěn poté, co strávil v žaláři 18 let.

Tedy nic nového pod sluncem, nový je, jak předesláno, pouze mediální a komerční potenciál, který se v nové době prozíravým podnikatelům skýtá: právně tu není k řešení nic.

pondělí 22. května 2017

Law in action

Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!

středa 17. května 2017

Causerie z pražských ulic

Autobus MHD v neznámém českém velkoměstě, moderní, poloprázdný, přesný, jak v onom velkoměstě bývá – naštěstí – v posledních letech zvykem. Na zastávce před autobus vjede policejní auto s rozsvícenými majáky, vystoupí dva suverénní, namachrovaní policisté v uniformě a jdou ke středním dveřím. Mladík s potetovanýma rukama už ví, a tak se nebrání: vystoupí a předá policistům batoh, který tito začnou prohledávat. Autobus odjíždí.

O několik zastávek dál se scena opakuje. Tentokrát jsou policisté mnohem méně suverénní, spíše schlíplí, a dotazují se cestujících, zda s mladíkem nejela ještě jakási žena, a zda jí onen čistě náhodou něco nepředával. Ano, jela, a vystoupila o zastávku dál. Předtím si s mladíkem vyměnila několik slov ohledně policejního auta, kterého si povšimli za autobusem. Jestli od něj něco převzala, nikdo neví, nebo pokud ví, nepoví.

Inu, Policie České republiky, profíci; jen vystřihnout a nalepit do učebnice s výkladem, jak zadržení pachatele prchajícího s lupem vypadat nemá.

úterý 16. května 2017

Výročí

Právě před pěti lety proběhla Akce Rath anebo Sedmička (v českých) v krabici, jež se stala v českém právu i politice důležitým, historickým mezníkem, počátkem nového pojetí trestního práva – a dodejme, jeho zneužívání pro politické účely. Připomeňme si napřed, co jsme tehdy psali.

Fakt, že ani po pěti letech není řízení skončeno, není dobrým vysvědčením pro trestní orgány: nikdo z obviněných se nezdržuje v cizině, neskrývá se, se soudem všichni vzorně spolupracují, jenže se – a to je ten problém – hájí. S tím systém nepočítá, aby mohla postkomunistická trestní mašinerie fungovat, musí být funkce obhájce upozaděna a práva obviněných omezena na minimum – jak si představuje kupř. Jan Lata, jedna z nových hvězd bradáčovské éry.

Rathovská anabase se stala symbolem neefektivity státu při boji ze zločinem, což přehlédnout by dokázal jen slepý. Klíčovou otázkou je, co s tím, přičemž lze očekávat, že čím radikálnější řešení, tím populárnější. Politici jistě budou, nejen v předvolební době, dotazováni, jak by chtěli změnit justici, aby se Rathův nekonečný příběh nemohl opakovat, a čím radikálnější odpověď a čím vyšší rotační rychlost zatočení s nimi, tím pro politika moudro vyslovivšího lépe.

A co by pomohlo ve skutečnosti? V první řadě porotní soudnictví. Porotní soudy jsou rychlé a nelze je ovlivnit tak snadno jako soudce profesionální. Za druhé přísná měřítka pro posuzování přípustnosti důkazů, tak aby trestní orgány ani nezkoušely triky se spřáteleným soudcem, který má náhodou toho dne službu. Za třetí širší možnost dohody o vině a trestu. Tím by se soudům odlehčilo a mohly by rozhodovat nikoli za několik let, ale do půl roku.

Nic z toho ale jako reálné nevidíme: jestli Rathův případ něco přinese, bude to velmi pravděpodobně jen omezení práva na obhajobu, jak za to státní zástupci již nyní vehementně lobbují.

sobota 13. května 2017

Čtenost blogu

Stejně jako vloni, i letos zveřejňujeme základní statistické údaje o čtenosti tohoto blogu:


Přestože mám subjektivně pocit, že píšu stále hůř, a minimálně poslední rok nesnesitelně špatně, čtenost stoupá; otázkou je, zda jsou tyto dvě skutečnosti v rozporu.

pátek 12. května 2017

Gag order po česku

Do dalších odvážných právních experimentů se pustilo pražské vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové, které se pokusilo nařídit Economii, aby stáhla článek Luďka Mádla o detailech korupčně-milostné affairy Pelta-Kratochvílová. Článek zůstal v archivu HN (i my ho pro jistotu máme archivován), tedy účinnost zákazu je nulová (či spíše záporná, protože informace tak byly velmi účinně propagovány), ale čistě po právní stránce jde o závažný precedens, jelikož státní zastupitelství se pokusilo zasáhnout z posice censora do práva veřejných sdělovacích prostředků na šíření informací nad rámec toho, co stanoví trestní řád v nechvalně proslulých náhubkových ustanoveních §§ 8b–8c.

Prostředkem, jak vynucovat součinnost osob stojících mimo trestní řízení, je institut pořádkové pokuty podle § 66 TrŘ. S ním máme čerstvou zkušenost z kausy ušatý traktorista, tady jde arci o poněkud jinou situaci. V daném případě se nabízejí dvě možnosti, jak vydavatelství k něčemu takovému jako stažení textu nutit: prohlásit, že zveřejněním článku došlo k rušení trestního řízení – což je právně-experimentální přístup non plus ultra – anebo že redakce neuposlechla výzvy podle tohoto zákona: tam je ovšem VSZ na velice tenkém ledě, protože trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by dozorujícímu státnímu zástupci podobnou výzvu vydat umožňovalo.

Princip enumerativnosti veřejnoprávních pretensí vylučuje vykládat zákon extensivně, a tak tipujeme, že pokud Economia, až nechá věc posoudit právníky, článek na svůj web vrátí, její šance uspět v souboji o pořádkovou pokutu u soudu jsou více než slušné. Jde jen o to, nebát se a postavit se zvůli veřejné moci dřív, než bude pozdě, neboť je známo, jednou dobyté území svévole státní orgány nikdy dobrovolně neopouštějí.

Aktualisováno.
Výzva.

Aktualisováno.
Článek na Aktuálně, který byl proti versi v archivu podrobnější, byl v pondělí opět zpřístupněn. Archivní versi publikujeme i my. Šikanosni výzvě nevyhověla ani další media, mj. Český rozhlas.

Aktualisováno.
Publikujeme usnesení Vrchního soudu v Praze, na které VSZ odkazuje. Hloubavější se mohou začíst do rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso v. Portugalsko a pokusit se pochopit, proč ho vrchní soud používá na podporu svých tvrzení, když z jeho obsahu je zjevné, že se v něm praví úplný opak toho, co se soud snaží argumentačně podložit.

Jak logicky označovat právní předpisy aneb BývOZ, NOZ a druhové jejich

Léta letoucí, roky rokoucí upozorňuji, že jest nesmyslem nikoli kvadraturním, ale přímo exponenciálním používat ve zkratkách označujících právní předpisy písmenu N, míníc, že jde o předpis nový. Zákony odcházejí a přicházejí, avšak texty o nich pojednávající přetrvávají, a kdo bude v takovém roce 2050 hledat, který občanský zákoník byl v r. 2017 nový a který starý? Korunu této temporální zkratkitidě nasadily Zuzana Gajdošová a Eliška Gorčicová, použivše ve svém textu o hlukových imisích pro zrušený občanský zákoník zkratku BývOZ.

Jistě, technicky vzato můžeme jako referenci použít cokoli, bude-li to v textu jednoznačné, příkladmo YUP88 nebo Beruška, ale smysl mají jen takové zkratky, ze kterých bude význam snadno patrný.

Nikdy jsem proto např. nepřijal nejednoznačné zkratky OZ pro občanský a ObZ pro obchodní zákoník, ale vždy pečlivě vypisoval ObčZ a ObchZ, a pokud by mohlo dojít k záměně dvou předpisů, aniž to mohlo být jednoduše reflektováno zkratkou, využíval jsem sufix za lomítkem: ObčZ/1964 nebo TrZ/1961.

Táži se: je nabytí právnické vzdělání skutečně vždy a nevratně spojeno s komplexem kognitivních dysfunkcí lidského mozku, anebo je to prostě tak, že komu to logicky nemyslí, jde na práva?

čtvrtek 11. května 2017

Dnes opět něco o těch plodech

Celé čtyři jednací dny si vyhradil Nejvyšší soud na projednání stížnosti pro porušení zákona, kterou v neprospěch obviněného Davida Ratha a jeho kompliců podal ministr spravedlnosti. Jak správně argumentuje Zdeněk Koudelka, Nejvyšší soud by vůbec neměl SPZ projednávat, dokud neskončí řízení před nižšími soudy, protože jinak porušuje Rathovo ústavní právo na rovnost zbraní: stát má k disposici opravný prostředek, jímž obviněný nedisponuje, a jak bylo dávno judikováno, nelze proto o SPZ v neprospěch obviněného rozhodnout jinak než akademickým výrokem, jenž bude toliko precedenční, pro futuro. Protože trestní řízení běží a jeho pravomocné skončení není v dohledu, byl by případný výrok v Rathův neprospěch všechno jiné, než akademický.

Jádrem sporu je otázka, zda jsou použitelné odposlechy a další důkazy získané na základě copy-pastovaných příkazů, bez skutečného přezkoumání důvodnosti návrhu; rovněž se předpokládá, že se NS vyjádří k principu plodů z otráveného stromu.

Nečekáme nic dobrého: odposlechy budou zpoužitelněny ohledem na veřejný zájem (resp. společenskou objednávku), a ovoce z otráveného stromu odkázáno do prostředí jiné, pokleslé americké právní kultury. V této zemi platí bohužel doposud právo bolševické, kam podobné finesy nepatří. Pracující lid to tak chce.

Proč je zákaz používání důkazů, ke kterým se orgány činné v trestním řízení dostaly nezákonným způsobem, tedy oněch plodů z otráveného stromu, nepřípustné nejen v dekadentní Americe, vysvětlíme na jednoduchém, i soudcům Nejvyššího soudu snad pochopitelném příkladu.

Řekněme, že byli dva lupiči, Pat a Mat, kteří se rozhodli vyloupit banku. Věrni své pověsti, měli smůlu a při činu je dopadla hlídka policie. Patovi se podařilo uprchnout, Mat takové štěstí neměl, ale protože veškeré nářadí i lup měl u sebe Pat, nebyl proti Matovi jediný důkaz. Policie tedy přistoupila k osvědčené methodě a Mata bitím přinutila prozradit Patovu totožnost i místo pobytu. Tam byly zajištěny kompromitující důkazy a pod tíhou tvrzení, že Mat se přiznal – což byla pravda – se ke všemu doznal i Pat.

Pokud uplatníme řečenou doktrinu, nebude u soudu použitelný jeden jediný důkaz a oba výtečníky bude nutno zprostit obžaloby: výpověď získaná bitím je nepoužitelná a bez ní by policie Pata nevypátrala a neměla nic.

Bez ní, což je vlhký sen každého OČTŘ, je ovšem situace jiná: Matova výpověď se použít nedá, avšak není nezákonný ani příkaz k domovní prohlídce u Pata, ani jeho výpověď, a tak oba obvinění poputují na mnoho let za mříže. Že by se policie bez nakládačky Matovi k žádným důkazům nedostala, nehraje roli, to se vyřeší nejvýš kázeňským napomenutím. Porušení zákona – zbití podezřelého – se proto policii vyplatilo.

Opravdu, milí mí čtenáři, chcete, aby v České republice fungovalo právo popsaným způsobem?

Igor Ševcov je nevinen

Jak dopadl horlivý strážmistr četnictva v Putimi Flanderka po nezdařené akci s odhalením ruského agenta, vydávajícího se za jistého Josefa Švejka, klasik neuvádí; je nám tedy než se dohadovat, zda onen byl i se svým pendrekem poslán do Užhorodu, Jasiny, případně jiné, ještě odlehlejší lokality tehdejší monarchie, jež v tomto směru skýtala pohříchu více možností než územně se redukující státy vzniklé na jejích troskách. Jak dopadnou trestní orgáni, kteří úředně pojednali případ Igora Ševcova, jehož vina se z bezmála hrdelního zločinu útoku na dům ministra obrany a útěku po rozhodnutí Nejvyššího soudu zúžila na pouhý potenciální přestupek, lze presumovat s vysokou mírou pravděpodobnosti: povýšeni nebudou.

V usnesení Nejvyššího soudu, jež dává ohledně pomoci pachateli formou natáčení jeho skutku na kameru plně za pravdu našemu předchozímu právnímu posouzení věci, dovolujeme si upozornit na skvostný výklad státní zástupkyně v § 11, kde tato nemá o vině dovolatele pochybnosti ani v míře odpovídající posledním zbytkům zdravého rozumu.

Na Osla měsíce, jímž jsme předchozí právní výkony soudů ocenili, tak dal své razítko i Nejvyšší soud. Jen tak dál, soudruzi soudci!

středa 10. května 2017

Hlavní líčení s ABB se nekoná

Hlavní líčení v procesu s Adamem B. Bartošem bylo odloženo z 18. května na 20. července; škoda, mohl to být vrchol jarní saisony politických procesů.

úterý 9. května 2017

Nedáme! Ne a ne a ne!

Najdou-li se mezi mými milými čtenáři tací, kteří si mysleli, že ministerstvo spravedlnosti poskytne Lucii Šlégrové aspoň část z požadované částky náhrady za nedůvodné trestní stíhání dobrovolně, měli by se nad svou naivitou vážně zamyslet.

Nikoli: obviněná nemá nárok ani na korunu. Vymyslet, proč, to ovšem bylo nesnadné. Nakonec ministerstvo přišlo s nápadem, že obžalovaná měla podat proti usnesení o zastavení promlčeného trestního stíhání ve svůj neprospěch stížnost a měla se domáhat jeho pokračování. Že něco takového nejde? Že taková stížnost je přímo ze zákona nepřípustná? Nevadí! Důvod máme, státní prostředky jsme (dočasně) ušetřili a ty, občane, si nějaký ten rok počkej na rozsudek soudu – proti kterému, přirozeně, jak je naším zvykem, podáme odvolání.

Jak říkám, jsou měsíce, kdy jeden Osel nestačí.

Bude oddlužovací novely škoda?

Pod věcně naprosto nesouvisejícím článkem o informačním právu proběhla rozsáhlá debata týkající se oddlužovací novely a problematiky oddlužení obecně.

Jak avisováno na České justici, hrozí, že oddlužovací novela stane jedním ze zákonů, které v důsledku roztržky ve vládní koalici parlamentem neprojdou. Pro ty z čtenářů, kteří diskuse – z dobrých důvodů – nečtou, dovolíme si k thematu se stručně vrátit a vysvětlit, proč se domníváme, že to rozhodně nebude žádná škoda.

Mnozí mají za to, v souladu s oficiálně presentovanou versí, že oddlužení je pomocí pro ty dlužníky, kteří se dostali do tzv. dluhové pasti a mají tolik dluhů, že by je, rebus sic stantibus, do konce života nesplatili.

I takoví se v armádě českého dlužnictva najdou, není to arci většinová situace. Oddlužení je totiž primárně prostředkem pomoci věřitelům, jak dostat další prostředky z dlužníka, který se dokázal, pod tlakem vícenásobných exekucí, zařídit tak, aby žádný jeho majetek ani příjem nebyl postižitelný: pracuje načerno, veškeré své věci větší hodnoty převedl na blízké osoby a je, jak prostý lid pravívá, za vodou a vysmátý. Zákon ovšem obsahuje kličku, která umožňuje dlužníkům svým povinnostem se vyhnout.

Oddlužení de lege lata předpokládá, že dlužník bude řádně pracovat a z jeho příjmu bude po dobu pěti let strháváno tolik, o kolik by přišel v exekuci na privilegované pohledávky (např. dlužné výživné), a pokud tato suma dosáhně aspoň 30 % všech dluhů, ty se po těchto pěti letech smažou. Zákon ale předpokládá ještě druhou možnost, splátky z renty, kterou dlužník pobírá. Právě tato alternativa se stala pro dlužníky lákavou: pracují dál načerno, a na základě fiktivní smlouvy s některým z příbuzných dostávají rentu, shodou okolností tak vysokou, aby pokryla 30 % dluhů.

Je to podvod, ovšem podotkněmež, že ospravedlnitelný: původní v exekuci vymáhané dluhy bývají jen zřídka právně čisté: pravidelně jde o pohledávky z lichevních smluv, částky přiznané podvodnými rozhodci na základě flagrantně neplatné rozhodčí doložky, exekuční tituly vydané v řízení, kde byl dlužník, často s notným přispěním věřitele, zastoupen opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu, různé podivné rozsudky pro uznání, rozhodnutí vydaná na základě aplikace fikce náhradního doručení atp. Dluh bývá také pravidelně obohacen o úhrady různým parasitům, rozhodcům, advokátům a exekutorům, kteří k němu navěšují svá příslušenství jako ozdoby na vánoční stromek, aniž by dlužník měl reálnou možnost proti naprosto neadekvátní výši takových plateb brojit.

Pokud stát uznal pohledávku podvodem, je něco nečestného na tom, zbavit se dalším podvodem s fiktivní rentou aspoň 70 % z ní?

V oddlužení sice přistupuje další parasit, insolvenční správce, který za triviální administrativní úkony inkasuje desetitisícové odměny, ale výsledek bývá pro dlužníka v součtu akceptovatelný: tedy toho dlužníka, který operuje s rentou, rozhodně nikoli takového, který si skutečně nechá ze svých příjmů insolvenčním správcem strhnout tolik, že mu zbude méně, než kolik potřebuje k holému přežití.

Novela prodlužující splátky na sedm let s tím, že dlužník nemusí splatit ani 30 % svých závazků, by nastolila i do oddlužovací praxe to, co známe z exekucí: jak víme, exekutor se stará o to, aby vymohl svou odměnu, oprávněný dostane, pokud vůbec něco, drobty se stolu. Nyní by na jeho místo nastoupil insolvenční správce, který by dohlížel na to, aby dlužník řádně splácel jeho odměnu, a věřitelé by ostrouhali.

Proto rozhodně nebude škoda, když parlament tuto novelu nestihne přijmout: není fairová a situaci na trhu podvodných dluhů, exekucí a insolvencí by jen zhoršila.

neděle 7. května 2017

Závadový diskurs v Brně

Lucie Myslíková je mediální hvězda, naštěstí toliko krátkodobá. Jde o děvče, které je zachyceno, ano oděno ve skautský kroj diskutuje s názorovým odpůrcem na prvomájové demonstraci v Brně. Fotografie je známá, slavná, a takovou nepochybně zůstane, a to i přes to, že na jiné fotografii, již uvádíme pro ilustraci v plné velikosti i ve výřezu, jsou vidět její ponožky, jež se, opět arci než nakrátko, staly slavnějšími než jejich nositelka.

Symbol na nich, Good Night White Pride, doprovázený násilným piktogramem, má totiž protipól, s nápisem Good Night Left Side, a za jeho veřejné vystavování byl jeho nositel Okresním soudem v Sokolově pravomocně odsouzen; šlo o poněkud netypickou situaci, protože ještě než stačila skončit dovolací lhůta, trest byl v důsledku Klausovy amnestie prominut a odsouzení zahlazeno, tudíž nemělo smyslu podávat dovolání.

Zůstává ovšem otázka, co by se stalo, kdyby někdo vzal tehdejší sokolovský rozsudek a poslal ho v příloze trestního oznámení, jež by na skautku Lucii podal. Možná by se dozvěděl, že ony dva symboly nelze porovnávat, neboť ten Luciin zachycuje násilí neškodné, ba ušlechtilé, ale také by se mohlo stát, že by policie dívku skutečně začala stíhat, protože precedens je zřejmý a vina jasná.

To jsou ty paradoxy bojující demokracie, která je ve skutečnosti levicovou, nebo, chcete-li, neomarxistickou, názorovou diktaturou, jež nemá s obranou demokracie společného zhola nic: což by se ukázalo v okamžiku, kdy by se mělo oběma stranám začít měřit stejně, tak jako v onom případě militantní brněnské skautky.

pátek 5. května 2017

Pelta

V době, kdy padají vlády, ústavní právníci se přou, zda fakultativní stanovení data navrhovaného úkonu činí tento neplatným, a vážně hrozí, že příští schůzka mezi presidentem a premierem na nejvyšší úrovni skončí brachiálně, jeví se téměř svatokrádežným psát o čemkoli jiném, leč nedá nám to: dnes byl vzat do vazby předseda fotbalové asociace Miroslav Pelta.

Radost fotbalového lidu, jenž si zvykl korupčníkovo jméno vzývat na každém ligovém zápase skandováním Pelta ven!, nezná mezí, a probíhá cosi jako veřejné výběrové řízení na novou variantu pokřiku, anžto znění dosavadní by implikovalo, že si kdokoli z volajících přeje Peltovo propuštění, což je představa s realitou diametrálně nesouladná.

V čem arci vidíme problém – a není to zdaleka poprvé, kdy o tomto thematu píšeme – je skutečnost, že společnost se smířila s funkcí vazby jako náhrady trestu. Nikdo nepředpokládá, že by si Pelta svůj trest odseděl, tak jako si ho neodseděl Rath, Janoušek nebo Dalík, a vazba tak v celospolečenském konsensu trest nahrazuje, přičemž čím delší, tím lepší.

To máme za nesmírně nebezpečný vývoj, který představuje úplnou perversi trestního práva; pokud by měla být vazba skutečnou a spravedlivou náhradou trestu, muselo by se o ní rozhodovat ve zcela jiném řízení, po dokazování a s garancí aspoň minimálního práva na obhajobu; připomeňme, že soud poslal Peltu do vazby na základě odposlechů, se kterými ale obhajobě výslovně nepovolil se seznámit, když jí při vazebním zasedání odepřel nahlédnutí do spisu.

Čím více takových trest nahrazujících vazeb, tím deformovanější vztah veřejnosti k trestnímu právu. Lidé by se měli naučit, že vazba je výjimečný institut, který lze ve většině případů nahradit některým z vazebních substitutů, a pokud už bude uvalena, musí být co nejkratší, zejména pokud jde o oblíbenou vazbu kolusní, jejíž ústavní konformita spočívá na základech více než vratkých.

čtvrtek 4. května 2017

Facebook v boji proti extremismu konečně kontextuální

Pro ty z mých čtenářů, již dosud nepochopili princip kontextuálního extremismu, zavedený do českého prostředí nestorem protiextremistických znalců Miroslavem Marešem a s nadšením vyznávaný jeho pokračovateli Michalem Mazlem, Ivo Svobodou, Josefem Zouharem a dalšími, dovolím si jeho fungování objasnit na krátkém, ilustrativním příkladu.

Facebook právě odstranil z profilu jedné uživatelky následující obrázek:


Kdyby to samé postoval někdo jiný, zejména kdokoli levicově a antifašisticky zaměřený, byl by význam zřejmý: s využitím motivu postavičky Cartmana ze South Parku autor vtipně podává sarkastickou glosu, jež působí veskrze multikulturně a pro-tolerantně. Ovšem uživatelka, jíž byl onen obrázek zakázan, je známou extremistkou, a význam téhož obrázku je proto jiný, jde o otevřenou, nenávistnou antisemitskou propagandu.

Už je vám jasné, jakými prostředky znalci pracují, aby dosáhli žádoucího, policií objednaného výsledku?

středa 3. května 2017

Osel měsíce za nový rozsudek nad Ztohoven

Dorazil rozsudek, jímž soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Šárka Šantorová odsoudila členy umělecké skupiny Ztohoven za náhradu presidentské standarty olbřímími trenkami se stuhou v barvě trikolory.

Plně souhlasíme s odsouzením za krádež a poškození cizí věci, avšak co předvedla soudkyně Šantorová, pokud jde o výtržnictví, nelze než ocenit zvlášť, a to jediným příhodným způsobem, udělením naší ceny Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Posuďte sami:
Co se týká přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obžalovaných bylo namířeno proti hodnotám společnosti, k čemuž volili i prostředky směřující k citelnému zásahu těchto hodnot, ale i k zásahu široké veřejnosti, když jednak svůj čin provedli v místě koncentrace velkého množství lidí, navíc své jednání zdokumentovali pořízením videozáznamu, který umístili na veřejně dostupném serveru, aby jej mohl shlédnout široký okruh veřejnosti, a nepochybně prostředky svého jednání volili i s předpokladem vyvolání zájmu médií a tedy poskytnutí publicity jejich jednání, právě s ohledem na symboly, vůči nimž směřovalo. Je nepochybné, že Pražský hrad jako sídlo českých králů a posléze prezidentů je symbolem svrchovanosti českého národa a prezidentská standarta jako jeden ze státních symbolů zakotvených v článku 14 Ústavy České republiky je symbolem státnosti. Zásah proti těmto symbolům provázený jejich odcizením lze stěží považovat za čistý demokratický projev názoru bez vyvození odpovědnosti. Přitom ochrana veřejného pořádku a slušného občanského soužití zakotvená v § 358 tr. zákoníku je, jak vyplývá ze soudní praxe a ustálené judikatury, poskytována objektům mnohem menšího významu než jsou objekty citované. Je nepochybně výrazem kulturní úrovně národa, v jaké úctě takto významné symboly chová a jak jim tuto úctu projevuje. Tyto symboly přitom nemají význam individuální, nejsou vztaženy ke konkrétní osobě, ale symbolizují celospolečenské hodnoty a v případě prezidentské zástavy instituci prezidenta republiky, která tradičně požívá celospolečenské úcty a vážnosti, přičemž tento symbol nepředstavuje konkrétní osobu právě úřad vykonávající. Způsoby jednání, v nichž je možno spatřovat hrubou neslušnost či výtržnost, jsou uvedeny v § 358 odst. 1 tr. zákoníku toliko příkladmo, přičemž jednání obžalovaných, kdy ústavně zakotvený státní symbol nahradili předmětem představujícím pánské spodní prádlo, je nepochybně možno označit za krajně neuctivé, směřující k hrubému znevážení tohoto symbolu, a tedy naplňující znaky hanobení státního symbolu. Těžko lze připustit, aby svobodou projevu bylo možno ospravedlnit zásah do oprávněných práv jiné osoby v rozsahu ochrany poskytované takovým právům zákonnými předpisy. Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jestliže přitom trestní zákoník postihuje zásah do majetkových práv a jím přesně vymezený zásah do těchto práv označuje za trestný čin a stanovuje za něj postih, je nepochybné, že takovéto jednání je zákonem zakázáno a pro případ porušení tohoto zákazu je sankcionováno. Je tedy zřejmé, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a nelze přitom nadřazovat právo na svobodu projevu nad právo na ochranu majetku, do něhož v tomto případě zjevně bylo zasaženo způsobem a v intenzitě odporujícím zákonu.
Něco podobného jsem četl naposledy v předlistopadových rozsudcích nad Vladimírem Hučínem.

Inu, budou slušet. Blahopřejeme!

Bondy

Přiznejme si na rovinu: i dnes se najdou lidé, kteří pokládají undergroundového básníka a opilce Egona Bondyho (1930–2007) za umělce. Ačkoli mezi tyto vadou kognitivních funkcí zjevně postižené jedince nepatříme, kvitujeme jako velmi pozoruhodné jednání vedení brněnské konservatoře, která zakázala své studentce Pavle Limmlové doživotně přednášet jednu z jeho básní a za to, že ta byla na půdě oné nastudována, uložila vyučující Věře Zástěrové důtku. Báseň je prý vulgární a umělecky vzdělaných úst konservatoristky tudíž nehodná.

Potlačme nutkavé představy, jak to vypadalo, když studující s pedagožkou pilovaly správnou výslovnost slova hovno (na kteréžto ústřední thema, je-li nám známo, Bondy sepsal jeden celý svůj text), spokojivše se s poznámkou, že shora zmíněný institut, nesoucí toho času jméno Leoše Janáčka, by možná zasloužil přejmenovat; možností je řada, přičemž nejvíce se nabízejí klasikové české a československé censury, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll, Jiřina Švorcová nebo někdejší náměstkyně ředitele státní televise a strážkyně dobrých mravů Milena Balážová, která prý, praví legenda, vlastnoručně měřila účinkujícím délku sukní.

sobota 29. dubna 2017

Kaufland

Dohákovala; takové a podobné žertíky se nyní snášejí na adresu exprodavačky Kauflandu Miriam, jež byla propuštěna za explicitně nacistickou symboliku vytetovanou na předloktí.

Příhodu máme za poučnou z několika důvodů. Nejdůležitější z nich je zřejmě to, že se zákazu diskriminace z důvodu politického přesvědčení dovolávají namnoze lidé, kteří doposud měli antidiskriminační zákon za levicový sprasek, který by měl – nejpozději poté, co vyhrají volby – z právního řádu zmizet. A také ti, kteří by klidně hlasovali pro plošný zákaz muslimských šátků a ve sporu ombudsmanky se zdravotní školou v Praze 10 ani na sekundu nezapochybovali, že škola byla v právu, jestliže nechtěla muslimské dívce povolit zahalování vlasů.

Jenže tak to dost dobře nejde. Dovolíme-li škole, aby studentkám zakázala hidžáby, měli bychom umožnit obchodnímu řetězci, jenž není na rozdíl od oné školy ani veřejnou institucí, aby určoval, co smějí mít jeho zaměstnanci vytetováno na odhalených částech těla. A naopak, chceme-li trvat na tom, aby stát vynucoval nediskriminační povahu soukromoprávních vztahů, mj. pracovněprávních, nesmíme se rozčilovat, jestliže nám bude úřednice od ombudsmanky diktovat, komu pronajmeme svůj byt.

Zlý osud prodavačky Miriam nás proto příliš nevzrušuje: dostala, svým způsobem, ochutnat vlastní mediciny.

středa 26. dubna 2017

RWU, (n+1)-ní kolo


Po Richardu Houdkovi převzala čarodějnický proces státní zástupkyně OSZ pro Prahu 2 Táňa Dočekalová, další snaživý úd té nejprosluněnější Pravdy a Lásky, o jejíž plod ducha se dnes máme to potěšení s čtenáři podělit. Hlavní roli v odvolací argumentaci hraje nepřekvapivě na fotografii vpravo zobrazený plastový panáček, jehož v římském pozdravu zdvižená pravice se nad obžalovanými vznáší s téměř urválkovskou osudovostí a podle přání státní zástupkyně by v dalším kole měla na tyto dopadnout s drtivou silou zákona v podmínkách zostřené bojující demokracie.

Obviněné reagují replikou, lehce znuděnou – není divu, po tolika letech sepisování jde než o rutinu, co nového má člověk stále vymýšlet…

úterý 25. dubna 2017

Přísedící nahoře bez

Abyste správně rozuměli nadpisu tohoto příspěvku: co znamená, že je žena nahoře bez, je všeobecně známo. Říci totéž o muži jest arci dávnou součástí mého idiolektu; míněno tím cosi poněkud jiného.

Takovým, řekněme, cerebrálně odhaleným přísedícím se ukázal Petr Blahuš, jehož poté, co tento komentoval na Facebooku předpokládaný výsledek kausy, senát Městského soudu v Praze vyloučil z dalšího projednávání kausy Fénix, a protože se soudních roků neúčastnil přísedící náhradní, bude se vše opakovat v novém obsazení; nic nového, to samé známe z nálepkového procesu, kde po výměně přísedících startuje hlavní líčení již potřetí.

Tak tedy hodně zdaru a vytrvalosti!

čtvrtek 20. dubna 2017

Ústavní soud opět zklamal

Prohrál jsi volby? Væ victis, nebo, jak bychom řekli dnes, alou do tepláků! Tento neblahý princip potvrdil dnes Ústavní soud, když nevyhověl stížnosti obžalovaných v případu Vojenského zpravodajství, plnícího pokyny premierovy milenky Jany Nagyové, nyní Nečasové, ohledně odnětí věci zákonné soudkyni. Soudcem zpravodajem byla Kateřina Šimáčková, nález se obešel bez jediného disentu.

Kausu jsme rozebírali vícekrát, proto postačí konstatovat, že Ústavní soud opět nenašel dost odvahy, aby se postavil politickému tlaku, a rozhodl přesně v souladu s přáním momentálních držitelů moci.

Samotný nález nemá smysl rozebírat, je právně plytký, spíše se lze zamyslet nad jeho důsledky pro trestní řízení, která se čekají. Prvním na řadě by měl být Andrej Babiš, buď za dotační podvod s Čapím hnízdem, nebo za některou z daňových optimalisací. Budou-li soudy rozhodovat podle precedentu Nagyovágate, závisejí rozsudky na tom, jak vysoký bude volební výsledek Babišova hnutí: odsuzující v případě porážky, zprošťující, pokud bude Babiš ještě ve funkci; a pokud by náhodou ANO kleslo pod pět procent, lze čekat i nepodmíněné tresty. Ještě že máme ten Ústavní soud, který politisaci justice jako jediný stojí v cestě!

sobota 15. dubna 2017

Neolizujte v mrazu zábradlí!

Policie České republiky vydala důrazné varování před hrou Modrá velryba, jež má údajně vrcholit sebevraždou hráče. Chvályhodné: takové upozornění si jistě všechny potenciální oběti vezmou k srdci a hru, kterou vítáme jako prostředek ke zkvalitnění lidského genofondu, si určitě nezahrají.

Tré nových nálezů Ústavního soudu

Třemi pěknými kousky nás v následujících dnech obšťastní Ústavní soud.

Ve čtvrtek 20. dubna bude vyhlášen nález ve věci odnětí případu Nečasová a spol. – zneužití vojenského zpravodajství zákonné soudkyni Heleně Králové. Náš názor je jasný, jedná se o zjevnou svévoli. Soudce zpravodaj je Kateřina Šimáčková.

V úterý 25. dubna by měl Ústavní soud přehodnotit pohled obecných soudů na běh lhůty k podání opravného prostředku – v daném případě dovolání – za situace, je-li napadené rozhodnutí modifikováno opravným usnesením. Stávající judikatura tvrdí, že účinky předvídané v ustanovení § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (tj. běh nové dovolací lhůty od doručení opravného usnesení) nastávají pouze v případě takové opravy, jejímž důsledkem je obsahová změna výroku rozhodnutí z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné. Jaká oprava se takto kvalifikuje a jaká nikoli, je arci zcela na úvaze soudu, který o opravném prostředku rozhoduje, což lze pokládat za nepřípustně arbitrární výklad zákona; máme za to, že každé opravné usnesení zasahuje do textu rozhodnutí a musí proto vyvolávat běh nové lhůty k podání opravného prostředku. Soudce zpravodaj: Jiří Zemánek.

Téhož dne se nálezu dočká i soudce Miloš Zbránek. Naše stanovisko je i v tomto případě jednoznačné. Soudcem zpravodajem je Vladimír Sládeček.

pátek 14. dubna 2017

Míša

Ztratilo se dítě, dvanáctiletá dívka z Ústí nad Labem Michaela Muzikářová. Policie hledá a hledá, pátrá a pátrá, dny, týdny a měsíce, a nakonec zločince dopadla. Je jím dívčina matka, která na svém facebookovém profilu umisťovala závadový extremistický obsah. Co se stalo Míše, policisté nezjistili.

Toť Policie České republiky a její užitečnost v kostce. Kdykoli se mne někdo bude snažit přesvědčit, jak je policejní práce náročná a pro společnost přínosná a že existují i slušní, poctiví a pracovití policisté, myslím, že zcela postačí odkázat ho na tento případ.

středa 12. dubna 2017

Dalík je volný

Lobbista Marek Dalík uspěl s dovoláním a Nejvyšší soud nařídil jeho okamžité propuštění z výkonu trestu. S tím souhlasíme, je to v souladu s tím, co jsme psali opakovaně: nevěříme, že by Dalík nemohl nákup pandurů ovlivnit, a rozsudek založený na tom, že sliboval něco, co nemohl splnit, a za to si řekl o úplatek – který nedostal – je prostě nesmyslný.

úterý 11. dubna 2017

Godunov si poručil

Tedy možná. Druhou eventualitou, již nemůžeme vyloučit, je, že si věc odňal a rozhodl o ní místo sebe sám. V každém případě ministr spravedlnosti Robert Pelikán vyhověl našemu rozkladu a zrušil rozhodnutí týkající se dat z infoSoudu ve strojově zpracovatelné podobě. Nebyl by to ovšem ministr za Anofert, kdyby zároveň s tím nepoučil prvostupňový orgán, jak má naši žádost o informace správně odmítnout: prý by to pro úředníky byla nepřiměřená zátěž, kdyby měli to, co požadujeme, nechat den co den počítač vygenerovat. Souhlasíme, dobře si vědomi, že pro každou osobu placenou z veřejných peněz je nepřiměřenou zátěží cokoliv nad celodenní hraní solitairu.

Sejdeme se tedy u soudu, Pelikáne! Do roka a do dne… což není vyloučeno; přečtou-li si milí čtenáři v rozhodnutí uvedený harmonogram, seznají, že taková představa naprosto odpovídá svižnosti, s níž žádost o informace na tomto ministerstvu projednávají.