DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 21. června 2017

Noc oživlých mrtvol u NSS

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Ne, nejde o plán starosty sedmé pražské části pohřbít výstavu ostatků, nýbrž o dnes zveřejněný zkrácený rozsudek, jímž byl zrušen předchozí rozsudek ve věci rozsahu Národní database DNA. Samotný spor mezitím dávno skončil, policejní presidium mi požadované informace poskytlo a žalobu jsem z toho důvodu vzal zpět, takže není o co se přít, i kdyby si to strany sebevíce přály.

Kvalita soudců NSS šla, jak víme, v posledních letech prudce dolů, dnes už jsou výstupy tohoto soudu obvykle horší než rozsudky soudů krajských, jež jsou jím přezkoumávány, a tento rozsudek patrně tendenci potvrdí.

Vzniká arci zajímavá procesní otázka, která rozhodnutí tímto rozsudkem pozbývají platnosti. Jak řečeno, spor dávno skončil, žalobu jsem, byv informačně uspokojen, vzal zpět, a mám za to, že tento krok nelze kasačním rozsudkem negovat, anžto jen těžko nutit žalobce, aby se soudil proti vlastní vůli. Počkejme si tedy na odůvodnění.

úterý 20. června 2017

Navara

Nastupující horké léto přímo vyzývá k oddechovým thematům, jakým je na tomto blogu tradičně příběh sporů s Davidem Navarou, jenž žaluje vydavatele Hitlerových projevů, společnost guidemedia, i mne za neoprávněné rozšiřování podoby a další související, vesměs stejně závažné civilní delikty.

Obvodní soud pro Prahu 2 naznal, že žalobce jest – s prominutím – magor a jeho žaloba snůška pitomostí, pročež, toto v poněkud kultivovanější podobě shrnuv do odůvodnění, žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokračovat budeme u Městského soudu v Praze, kam se neúspěšný žalobce nepochybně odvolá, a vzhledem ke kvalitě tamních odvolacích senátů bych si na sebe určitě nevsadil: produkty oné soudní stolice by mohly sloužit jako poměrně kvalitní seed pro generátor pseudonáhodných čísel, jako ukázka spravedlivého rozhodování v žádném případě.

neděle 11. června 2017

Ozbrojená radost

Když právě před osmi lety, za vlády Jana Fischera, začaly razie proti tzv. pravicovým extremistům, mnozí jejich názoroví oponenti se tetelili blahem: konečně zavírají nácky! Upozorňoval jsem je, že se tragicky mýlí, protože až bude zlikvidována krajní pravice, přijdou na řadu oni. Nemnozí pochopili, většina nikoli, faktem je, že přesně to se nyní stalo: čtyři anarchisté, včetně nám známého V. M. alias Tomáše Zeleného (ano, to je ten, který poukázal na Šlachtovu traktoristickou kombajnérskou minulost a odstávající uši, a byl za to policií neúspěšně pokutován), byli nyní obviněni z ideozločinu, který snese ve všech aspektech srovnání s těmi nejhoršími excesy, jakými byl nálepkový proces nebo kausa RWU.

Jejich proviněním má být, že šířili prohlášení Lukáše Borla (alias Sítě revolučních buněk) a měli doma anarchistickou literaturu, v čemž podplk. Magdalena Němcová spatřuje deseti lety žaláře honorovaný zvlášť závažný zločin podpory a propagace podle § 403 odst. 2 TrZ.

Usnesení je hodno bedlivého studia, jelikož jeho struktura je stejná, jako v obdobných kausách extremistů pravicových: znalecké posudky zpracoval Miroslav Mareš, jenž se, jak je poslední dobou jeho zvykem, držel zkrátka, a Štěpán Výborný, ambiciosní rádoby znalec odlitý podle svobodovského kadlubu: za peníze do posudku napíše cokoli. V daném případě třeba to, že podpálení policejního auta je terorismus, přičemž zcela pomíjí, že základním znakem terorismu je násilný čin provedený s cílem zastrašení civilního obyvatelstva. Nevím tedy, jak ctěné čtenářstvo, ale já si jen těžko představuji občana, který by se cítil zastrašen, když policii někdo podpálí automobil: méně hloubaví jí to přejí, ti chytřejší jsou naštvaní, protože vědí, že budou muset ztrátu ze svých daní nahradit.

Čímž se dostáváme k jádru problému. Proklamace Borlovy Sítě jsou samozřejmě strašlivé ideologické žvásty, podobně jako anarchistické pamflety, jejichž šířením – ve stadiu přípravy – se měli obvinění provinit. Vše, co učinili, je arci pokryto svobodu slova, protože jakkoli nelze souhlasit s Borlovými akcemi proti restauraci Řízkárna nebo proti policejním automobilům, rozšiřování politických textů je esenciální svobodou, respekt k níž odlišuje liberálně demokratickou společnost od despocie.

Není nám známo, jaké důkazy se podařilo shromáždit proti Lukáši Borlovi, arci bylo by zcela ve stylu Národní centrály proti organisovanému zločinu (dříve ÚOOZ), kdyby jeho vina nebyla prokázána, zato by byli odsouzeni ti, kteří rozšiřovali jím koncipovaná prohlášení.

Aktualisováno.
Obviněný proti usnesení podal prostřednictvím svého obhájce stížnost.

pátek 9. června 2017

Tak jsme čapli zlodějíčka

Dlouho jsme nemohli přijít na to, co nám rozhodnutí Nejvyššího soudu o procesní použitelnosti odposlechů v kause Davida Ratha připomíná; už arci víme:


Výroky obviněného přirovnávající průběh řízení k politickým procesům 50. let jsou spíš kontraproduktivní, faktem ovšem je, že rozhodnutí se zařadí mezi ty nikoli nečetné výkony české justice, kde nad právem dostal přednost politický zájem: jmenujme, pars pro toto, hanebné stanovisko Ústavního soudu o majetku Františka Oldřicha knížete Kinského.

Soudci Nejvyššího soudu jsou z velké části bývalí komunisté, tedy lidé s narušenou morální integritou; nemá smysl vyčítat celoživotnímu ničemovi, že se chová jako ničema, taková je jeho přirozenost.

Nejfrapantnějším porušením práva v tomto případě je ignorance judikatury Ústavního soudu, která zakázala Nejvyššímu soudu rozhodovat v neprospěch obviněného jinak než akademickým výrokem; toto omezení bylo následně vyjádřeno i v trestním řádu, který v § 269 odst. 2 výslovně stanoví, že kasační účinky má rozhodnutí o SPZ toliko za situace, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. To odpovídá důležité zásadě rovnosti zbraní, která vyžaduje, že každý opravný prostředek musí být přístupný za rovných podmínek obžalobě i obhajobě.

Výrok o použitelnosti nezákonně pořízených odposlechů rozhodně akademický není, a nebude-li mít Vrchní soud v Praze odvahu Nejvyššímu soudu se vzepřít a jeho právním názorem se s odvoláním na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu neřídit, je výsledek trestního stíhání dán. Pučmeloud to má spočítané a my, šťastné obyvatelstvo, bychom měli velebit moudrost Nejvyššího soudu a radostně si o tom zazpívat.

Aktualisováno.
Vidíme, že to samé jako my napsal Pavol Holländer.

středa 7. června 2017

Nahrávat jednání soudu se zakazuje

Domnívali jste se, že dává-li vám § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích právo nahrát si jednání soudu, nemůže vám ho soudce jen tak odebrat? V tom případě doporučuji přečíst si usnesení senátu soudkyně Městského soudu v Praze soudružky Moniky Křikavové, které vás okamžite přesvědčí o opaku: český soudce smí, cokoli si zamane.

Jak zjistíme na našem systému, jde o hlavní líčení v trestní věci, kde je jedním z obžalovaných Antonín Michal, syn Martina Michala, manžela národního pokladu – a je tedy jasné, že takové jednání soudu si Jan Šinágl nemohl nechat ujít. A stejně tak je jasné, že si nenechal líbit drzost komunistické soudkyně Křikavové a proti usnesení podává ústavní stížnost.

pondělí 5. června 2017

Nerek chomutovský

Jak máme ještě v čerstvé paměti, přibližně v době, kdy preference kdysi nejsilnější politické strany započaly sestup k nule rychlostí, lineárně stoupající v čase (ano, právě tak, jako padá k zemi těleso ve vakuu…), vyjevil vzdělaný ministr vnitra za onu stranu Milan Chovanec plán zakotvit ústavní právo bránit se terorismu se zbraní v ruce.

Že je nerozumné brát takové proklamace politiků za bernou minci, poznává nyní ve vazební věznici 37letý muž, jenž na onom temném místě dlí poté, co odvrátil teroristický útok v Chomutově, a nedočkal se mediální proslulosti – tedy přinejmenším nikoli v kýžené, oslavné formě. Důvodem je, že domnělý islámský terorista nebyl tak úplně islámský terorista, ale na moll opilý Rom.

Staré Havlíčkovo dictum o moudrosti nechození s pány na led se opět ukázalo přesným: ministr si udělal laciné P.R. a hloupý český Honza si to teď za něj odsedí.

Případ arci potvrzuje i správnost našeho zdrženlivého názoru ohledně blahodárnosti práva držet zbraň. Mít ji reálně zvyšuje osobní bezpečnost majitele; podle jiného, tentokrát amerického úsloví, better to be judged by twelve than carried by six. Na druhé straně zbraň představuje pokušení, a protože lidská mysl se v kritické situaci nechová vždy racionálně, může se stát, že i naprosto klidný, vyrovnaný člověk se ve zlomku sekundy zachová jako šílenec. Nemít zbraň nás nutí chovat se primárně defensivně, a ve většině případů je takové řešení správné i v případě, že ji máme. V menšině případů tomu tak není, a tehdy se můžeme skutečně stát zákona dbalou, neozbrojenou mrtvolou.

Chomutovský incident bude užitečný i judikatorně, protože se zřejmě poprvé bude před soudem posuzovat důvodnost obhajoby veřejně vytvářeným pocitem ohrožení a správnosti na toto ohrožení reagovat případně i neadekvátně.

pátek 2. června 2017

Svoboda kouřit aneb Klub Na růžku

LIBERTAS Smoke'n'Taste Club (LSTC) se nazývá neregistrované sdružení, jako kontakt uvádějící adresu v Olomouci, jež svým členům a partnerům nabízí možnost obejít protikuřácký zákon tak, že namísto restaurace bude provozován soukromý klub, v jehož prostorách bude možné kouřit.

Libertariánské snahy vymanit podnikání a vůbec soukromé aktivity ze státní regulace jsou leitmotivem posledních let, vzpomeňme jen několik příkladů: Bitcoin, Airbnb, Uber, anebo, na o něco vyšší úrovni, Liberland. Jde arci jen o další z utopií, o nic méně ideologickou než utopie socialistické, jimž se tyto projekty pokoušejí čelit. Víru, že bez státu nám bude líp, pokládáme za nebezpečnou hloupost, a její produkty nejvýš za dočasně užitečný nástroj k dosažení lepší regulace tam, kde je nadměrná a/nebo dysfunkční, tak jako v taxislužbě.

Protože jsme arci na blogu právnickém, podívejme se na LSTC optikou platného práva.

Představme si, for the sake of argument, že se nápad ujme a všichni kuřáci v zemi – a také nekuřáci, jimž nic jiného nezbude – se stanou členy této organisace a předtím, než budou v kterékoli členské restauraci obslouženi, resp. vůbec do provozovny vpuštěni, budou mít povinnost prokázat se obsluze členskou průkazkou.

S tím zatím není problém, ten však nastane, když si host – tedy vlastně jen člen využívající svého práva na klubovou činnost – objedná pivo. Má-li být obsloužen, stává se klubovna provozovnou stravovacích služeb ve smyslu ustanovení § 2 písm. i) protikuřáckého zákona, protože je to prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně; co rozumět potravinářským podnikem, řeší zákon v poznámce pod čarou odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle něhož je to veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fasí výroby, zpracování a distribuce potravin. Stravovací služby jsou, podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, definovány jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů provozovatelem potravinářského podniku za účelem jejich podávání v rámci živnosti hostinská činnost, ve školní jídelně, mense, v dětské skupině, při stravování osob vykonávajících vojenskou činnou službu, fysických osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské léčebně rehabilitační péče, při stravování zaměstnanců, poskytování občerstvení a za účelem podávání pokrmů jako součásti ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu. A protože hospodský (majitel klubu) je bezesporu podnikatelem a přinesení půllitru s pivem distribucí potravin v rámci hostinské činnosti, případně poskytování občerstvení, je i klub podnikem a jeho prostory, kde se pivo konsumuje, podléhají zákazu kouření.

Tudy proto cesta nepovede.

Aktualisováno.

čtvrtek 1. června 2017

BMW

Náramnou ostudu utrpěla Policie České republiky, jejíž řidič naboural sportovní, pro plnění policejních úkolů absolutně zbytečné, BMW řady i8. Že onen utrpěl srdeční kolaps, je věrohodné, zejména pokud si uvědomil, co provedl a zejména že měl ve voze osobu, která tam neměla co dělat, protokoláře presidentské kanceláře. Že to bylo nikoli před nehodou, ale velmi pravděpodobně až po ní, je nasnadě. Zda v době havárky řídil skutečně on nebo řečená nepovolaná osoba, nebylo prozatím veřejnosti spolehlivě intimováno, a není to ani zásadně významné.

Právně nás případ zajímá zejména kvůli vlně charakteristického policejního zatloukání, které nehodu provází. Po aplikaci Occamovy břitvy se věci jeví tak, že kdosi ze společnosti BMW, věda, že čeští policisté se vyznačují nevysokým sebevědomím, jež se dá snadno dopumpovat možností řídit silný automobil, z čehož by následně mohla resultovat pro onu společnost lukrativní zakázka, nabídl policii luxusní supersport, a tento se po dodání stal jakýmsi kolektivním statusovým symbolem: kdo u policie něco znamenal, směl se povozit, případně si auto zařídit.

Nyní je automobil – zřejmě neopravitelně – poškozen a policii zbyla, kromě, jak předpokládáme, serie působivých selfíček s bavorákem a shora zmíněné galaktické ostudy, nepříjemná povinnost viníka nebo viníky uchránit před spravedlností a vše co nejlépe zakamuflovat.

Bedlivě sledujme, zda se jí to podaří; pokud ne, bude to pro tuto zemi docela dobrá zpráva.

středa 31. května 2017

Konečně nepodezřelý

Aktivista V. M. alias Tomáš Zelený je na tomto blogu znám především z kausy ušatý traktorista, kde se policie po zrušení usnesení o uložení pořádkové pokuty za urážku Šlachtových uší do dalších větších akcí nepustila, následně aktivistovi vrátila zadržovaný počítač a nyní mu oficiálně sdělila, že – po dvou letech a jednom měsíci od provedení domovní prohlídky – není podezřelý.

To by mělo znamenat, že by mu mělo být doplaceno i svědečné, i když předpokládáme, že tuto poslední baštu bude Národní centrála proti organisovanému zločinu spolu se spřáteleným dozorovým státním zástupcem Václavem Richterem z OSZ v Mostě ještě nějakou dobu hájit, patrně tvrzením, že kdo je podezřelý v okamžiku, kdy je předvoláván, ztrácí právo na náhradu výdajů spojených s výpovědí trvale, i kdyby se – čirou náhodou – podezření nepotvrdilo. To vítáme: rozhodně je to látka na další kvalitní ústavní stížnost.

úterý 30. května 2017

Bodies

O putovní výstavě těl Bodies jsem kdysi slyšel, pak jsem fragmenty z její pražské instance viděl v bondovce Casino Royale, a nyní se dozvídám, že starosta sedmé pražské části Jan Čižinský hodlá exponáty pohřbít.

Nedomníváme se, že je to právně udržitelný postup, nicméně překazit výstavu zákon o pohřebnictví přesto umožňuje. Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona je zakázáno vystavovat lidské pozůstatky před pohřbením, s výjimkou nekonservovaného mrtvého lidského těla, které může být vystaveno v otevřené rakvi do 1 týdne od úmrtí, a s výjimkou konservovaného mrtvého lidského těla, které může být vystaveno v otevřené rakvi i po uplynutí 1 týdne od úmrtí, a podle písm. h) se nesmí zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti.

Konání výstavy je tudíž přestupkem, za který lze udělit pokutu do 20, resp. 50 tisíc korun, avšak, co je podstatné, Čižinský může poslat na výstavu městskou policii, která je oprávněna mrtvoly zabavit (§ 17 odst. 1 zákona o obecní policii), a v řízení o přestupku může – a mělo by – být vysloveno jejich propadnutí.

Nečekáme to: spíše, jak je u politiků zvykem, se o věci bude toliko ohnivě mediálně žvanit a skutek tradičně uteče.

Zpětná legitimace

Na okraj projednávání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha, které se tento týden koná u Nejvyššího soudu, jen drobnou poznámku.

Všiml jsem si, že mnozí, včetně osob z justice, používají argument zpětné legitimace. Zjednodušeně, tím, že odposlechy zachytily trestnou činnost, byly nařízeny důvodně.

Vezměmě příklad z ulice: Chlape, vy se mi nějak nezdáte, půjdete se mnou, pravila ruka zákona. Na policejní stanici se u podezřelého našla marihuana v množství větším než malém. Narkoman jde do tepláků, bdělý policista dostane odměnu. Zadržení sice nebylo podle zákona, ale bylo zpětně legitimisováno tím, co se zjistilo.

Chceme mít policii, jíž svědčí podobná pravomoc? Jsme-li slušní, nemáme se přece čeho bát, kdybychom se náhodou nezdáli příslušníkovi my, jistě by nás záhy propustili, třeba i s omluvou (to arci není pravděpodobné, policie se drbanům zásadně neomlouvá).

Já to rozhodně nechci, protože si uvědomuji, že princip zpětné legitimace protiprávního postupu veřejné moci znamená konec právního státu a nastolení diktatury, v níž smí tato moc zasahovat do našich práv preventivně a k odůvodnění postačí konstatovat, že invasivní úkon byl oprávněný, protože se ukázal důvodným.

neděle 28. května 2017

Poskytování informací podle NSS aneb Maškarní průvod

Babičko, herci jdou! volá dívka Valerie ve slavném Jirešově filmu. Podobný průvod kejklířů nám připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Městským soudem v Praze, který, vyhověv pokynu Nejvyššího správního soudu, oslovil 52 osob zúčastněných na řízení, jejichž odměny za r. 2015 mají být žadateli, spolku Sodales Solonis z. s. Jana Šinágla, zprostředkovány.

Sir Humphrey Appleby by musel být na své následovníky hrdý: ze 27 vyjádření k žalobě, která tito soudu poslali, jsme ku potěše publika anonymisovali a vystavili vzorek osmi kusů: [Grégr], [Hronza], [Macák], [Májíček], [Očko], [Petera], [Pospíšil], [Sluková]; ostatní se nesou v podobném duchu, někdy jsou dokonce zcela shodné. Takto vypadá pro ilustraci jedna z replik, jimiž žalobce na vyjádření reaguje.

Míra úžasu, již úředníci projevili nad představou, že by jejich platy a odměny mohly být veřejně známé, je vskutku nesmírná (zde v podání Sira Humphreyho). Stalo-li by se to, dozvídáme se z dokumentů, zhroutila by se nebeská klenba a zahubila vše živé, žadatele o informace v to včítaje, nemluvě o důsledcích dalších: rodinný život úředníků by se ocitl v troskách, tito, opuštěni manželkami i milenkami, by se navíc museli odstěhovat, protože, jak píše jedna z úřednic, osobní střety na pracovišti nebo v soukromí (včetně například sousedů, známých atd.) vyvolané prozrazením výše příjmů nejsou žádnou výjimkou.

Z čistě praktického hlediska, protože každá replika má v průměru sedm stran, soud nyní bude muset všechny repliky vytisknout tak, aby je mohly dostat všechny zúčastněné osoby, což si vyžádá nějakých 5103 stran, a rozeslat jim je. Načež přijdou dupliky a případné další reakce, a než se sejde rok s rokem, nebo spíše desetiletí s desetiletím, informace poskytnuty nebudou. A tak to má v příkladné africké zemi být – to vše díky jednomu bizarnímu nápadu soudců Nejvyššího správního soudu, kteří dali úřednictvu vítanou příležitost, jak svoje příjmy dál utajovat.

pátek 26. května 2017

Nediskriminace

Pobavila nás odpověď veřejné ochránkyně (velmi pečlivě selektovaných a rozhodně jen něčích) práv Anny Šabatové advokátce Kláře Samkové ohledně genderově-diskriminační praxe České advokátní komory. Ač i neozbrojené oko vidí na webu této, že v orgánech jsou ženy zastoupeny zcela disproporčně, a oko ozbrojené kalkulačkou si spočítá, že v představenstvu je žen 18 %, v kontrolní radě 14 %, v kárné komisi 27 % a v odvolací stolici téže 10 %, pro ochránkyni k diskriminaci nedochází. Hodnocena tedy nebyla tato, nýbrž ona: rozuměj nikoli stížnost, nýbrž osoba stěžovatelky, a tato byla z důvodu oné, jež shledána stěžovatelkou nehodnou, zamítnuta.

Nezbývá než si povzdechnout, že veřejná funkce obsazená někým tak totálně, blyštivě nekompetentním a ve svém rozhodování v nejhorším slova smyslu stranickým, to je jev raritní i této, kvalitní veřejnou správou tedy věru nikoli slynoucí zemi.

A propos, již dlouho se domníváme, že ČAK by měla být zrušena a nahrazena pluralitním systémem státem registrovaných nezávislých komor, které by si konkurovaly. Není to přístup mezinárodně obvyklý, leč zřejmě jediná cesta, jak advokacii z neuvěřitelného marasmu, kam ji vedení stávající Komory dostalo, postupně vymanit.

Systém, který je zaměřen na utužování diktatury vedoucí kliky a trestání advokátů, kteří proti ní vystupují (Petr Kočí, Václav Láska), přičemž přímá volba kamerálních orgánů na sněmu, kam se všichni oprávnění volitelé nemohou dostavit ani fysicky, místo demokratické volby delegáty územních organisací, jež by přinesla skutečně representativní kreaci vedoucích představitelů, je ostudný v míře, která nemá jinde obdoby.

Podobně, je-li členem odvolací kárné komise sám etalon neethické advokacie Tomáš Sokol, jenž svou živnost založil na dvojjedinosti advokáta a rozhodce (sám si – formulářově – zažaluji, sám si přiznám), není nutné zabývat se pestrými životopisy dalších komorních výtečníků podrobněji.

středa 24. května 2017

Čím víc proužků, tím víc Kajínek

S mírným odstupem se jeví, že jediný, kdo pochopil propuštění vězně Jiřího Kajínka v patřičných proporcích a všech právně relevantních souvislostech, byla společnost Adidas, jež jej pro tento účel vybavila oděvem onu propagujícím. Škoda; kdyby Adidas následovali jiní, mohl Kajínek vystoupit z vězeňské fortny pokrytý logy nejrůznějších komerčních subjektů podobně jako cyklista na Giru, a před prvními dojatými slovy na svobodě se mohl podmíněně omilostněný osvěžit douškem některé stáčené kohoutkové vody s vyváženým poměrem minerálů.

Kterýmžto mírně znevažujícím úvodem chceme naznačit, že rozhodnutí o udělení milosti ani neschvalujeme, ani proti němu neprotestujeme, je nám víceméně lhostejné: pokud Kajínek vraždil, není proč, zbytek trestu mu promíjet, protože humanitární důvody u něho dány zkrátka nejsou – jedinými důvody jsou právě a jen ty mediální. Pokud naopak byl odsouzen nespravedlivě, měli by do jeho čerstvě uprázdněné cely putovat jiní, kteří mu ono příkoří způsobili.

Zbývá otázka, proč se tolik obyvatel této země s Kajínkem a jeho jímavým příběhem identifikuje a bez znalosti jediné stránky z jeho trestního spisu je přesvědčeno o jeho nevině. Kajínek jistě není první odsouzenec, jenž byl na výslovné přání davu propuštěn, vzpomeňme Barabáše (eventuálně, v apokryfním podání, Rogera), přičemž romantické okouzlení smrt očekávajím provinilcem je předmětem uměleckého ztvárnění v nespočtu případů, od Puškina a Máchy po Jaromíra Nohavicu.

Ale na druhé straně to není ani první případ, kdy byla milost udělena z důvodu pochybností o vině: pravomocně odsouzený vrah Anežky Hrůzové a Marie Klímové Leopold Hilsner byl omilostněn hned dvakrát, poprvé mu byl trest smrti přeměněn na doživotí a podruhé byl propuštěn poté, co strávil v žaláři 18 let.

Tedy nic nového pod sluncem, nový je, jak předesláno, pouze mediální a komerční potenciál, který se v nové době prozíravým podnikatelům skýtá: právně tu není k řešení nic.

pondělí 22. května 2017

Law in action

Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!

středa 17. května 2017

Causerie z pražských ulic

Autobus MHD v neznámém českém velkoměstě, moderní, poloprázdný, přesný, jak v onom velkoměstě bývá – naštěstí – v posledních letech zvykem. Na zastávce před autobus vjede policejní auto s rozsvícenými majáky, vystoupí dva suverénní, namachrovaní policisté v uniformě a jdou ke středním dveřím. Mladík s potetovanýma rukama už ví, a tak se nebrání: vystoupí a předá policistům batoh, který tito začnou prohledávat. Autobus odjíždí.

O několik zastávek dál se scena opakuje. Tentokrát jsou policisté mnohem méně suverénní, spíše schlíplí, a dotazují se cestujících, zda s mladíkem nejela ještě jakási žena, a zda jí onen čistě náhodou něco nepředával. Ano, jela, a vystoupila o zastávku dál. Předtím si s mladíkem vyměnila několik slov ohledně policejního auta, kterého si povšimli za autobusem. Jestli od něj něco převzala, nikdo neví, nebo pokud ví, nepoví.

Inu, Policie České republiky, profíci; jen vystřihnout a nalepit do učebnice s výkladem, jak zadržení pachatele prchajícího s lupem vypadat nemá.

úterý 16. května 2017

Výročí

Právě před pěti lety proběhla Akce Rath anebo Sedmička (v českých) v krabici, jež se stala v českém právu i politice důležitým, historickým mezníkem, počátkem nového pojetí trestního práva – a dodejme, jeho zneužívání pro politické účely. Připomeňme si napřed, co jsme tehdy psali.

Fakt, že ani po pěti letech není řízení skončeno, není dobrým vysvědčením pro trestní orgány: nikdo z obviněných se nezdržuje v cizině, neskrývá se, se soudem všichni vzorně spolupracují, jenže se – a to je ten problém – hájí. S tím systém nepočítá, aby mohla postkomunistická trestní mašinerie fungovat, musí být funkce obhájce upozaděna a práva obviněných omezena na minimum – jak si představuje kupř. Jan Lata, jedna z nových hvězd bradáčovské éry.

Rathovská anabase se stala symbolem neefektivity státu při boji ze zločinem, což přehlédnout by dokázal jen slepý. Klíčovou otázkou je, co s tím, přičemž lze očekávat, že čím radikálnější řešení, tím populárnější. Politici jistě budou, nejen v předvolební době, dotazováni, jak by chtěli změnit justici, aby se Rathův nekonečný příběh nemohl opakovat, a čím radikálnější odpověď a čím vyšší rotační rychlost zatočení s nimi, tím pro politika moudro vyslovivšího lépe.

A co by pomohlo ve skutečnosti? V první řadě porotní soudnictví. Porotní soudy jsou rychlé a nelze je ovlivnit tak snadno jako soudce profesionální. Za druhé přísná měřítka pro posuzování přípustnosti důkazů, tak aby trestní orgány ani nezkoušely triky se spřáteleným soudcem, který má náhodou toho dne službu. Za třetí širší možnost dohody o vině a trestu. Tím by se soudům odlehčilo a mohly by rozhodovat nikoli za několik let, ale do půl roku.

Nic z toho ale jako reálné nevidíme: jestli Rathův případ něco přinese, bude to velmi pravděpodobně jen omezení práva na obhajobu, jak za to státní zástupci již nyní vehementně lobbují.

sobota 13. května 2017

Čtenost blogu

Stejně jako vloni, i letos zveřejňujeme základní statistické údaje o čtenosti tohoto blogu:


Přestože mám subjektivně pocit, že píšu stále hůř, a minimálně poslední rok nesnesitelně špatně, čtenost stoupá; otázkou je, zda jsou tyto dvě skutečnosti v rozporu.

pátek 12. května 2017

Gag order po česku

Do dalších odvážných právních experimentů se pustilo pražské vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové, které se pokusilo nařídit Economii, aby stáhla článek Luďka Mádla o detailech korupčně-milostné affairy Pelta-Kratochvílová. Článek zůstal v archivu HN (i my ho pro jistotu máme archivován), tedy účinnost zákazu je nulová (či spíše záporná, protože informace tak byly velmi účinně propagovány), ale čistě po právní stránce jde o závažný precedens, jelikož státní zastupitelství se pokusilo zasáhnout z posice censora do práva veřejných sdělovacích prostředků na šíření informací nad rámec toho, co stanoví trestní řád v nechvalně proslulých náhubkových ustanoveních §§ 8b–8c.

Prostředkem, jak vynucovat součinnost osob stojících mimo trestní řízení, je institut pořádkové pokuty podle § 66 TrŘ. S ním máme čerstvou zkušenost z kausy ušatý traktorista, tady jde arci o poněkud jinou situaci. V daném případě se nabízejí dvě možnosti, jak vydavatelství k něčemu takovému jako stažení textu nutit: prohlásit, že zveřejněním článku došlo k rušení trestního řízení – což je právně-experimentální přístup non plus ultra – anebo že redakce neuposlechla výzvy podle tohoto zákona: tam je ovšem VSZ na velice tenkém ledě, protože trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by dozorujícímu státnímu zástupci podobnou výzvu vydat umožňovalo.

Princip enumerativnosti veřejnoprávních pretensí vylučuje vykládat zákon extensivně, a tak tipujeme, že pokud Economia, až nechá věc posoudit právníky, článek na svůj web vrátí, její šance uspět v souboji o pořádkovou pokutu u soudu jsou více než slušné. Jde jen o to, nebát se a postavit se zvůli veřejné moci dřív, než bude pozdě, neboť je známo, jednou dobyté území svévole státní orgány nikdy dobrovolně neopouštějí.

Aktualisováno.
Výzva.

Aktualisováno.
Článek na Aktuálně, který byl proti versi v archivu podrobnější, byl v pondělí opět zpřístupněn. Archivní versi publikujeme i my. Šikanosni výzvě nevyhověla ani další media, mj. Český rozhlas.

Aktualisováno.
Publikujeme usnesení Vrchního soudu v Praze, na které VSZ odkazuje. Hloubavější se mohou začíst do rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso v. Portugalsko a pokusit se pochopit, proč ho vrchní soud používá na podporu svých tvrzení, když z jeho obsahu je zjevné, že se v něm praví úplný opak toho, co se soud snaží argumentačně podložit.

Jak logicky označovat právní předpisy aneb BývOZ, NOZ a druhové jejich

Léta letoucí, roky rokoucí upozorňuji, že jest nesmyslem nikoli kvadraturním, ale přímo exponenciálním používat ve zkratkách označujících právní předpisy písmenu N, míníc, že jde o předpis nový. Zákony odcházejí a přicházejí, avšak texty o nich pojednávající přetrvávají, a kdo bude v takovém roce 2050 hledat, který občanský zákoník byl v r. 2017 nový a který starý? Korunu této temporální zkratkitidě nasadily Zuzana Gajdošová a Eliška Gorčicová, použivše ve svém textu o hlukových imisích pro zrušený občanský zákoník zkratku BývOZ.

Jistě, technicky vzato můžeme jako referenci použít cokoli, bude-li to v textu jednoznačné, příkladmo YUP88 nebo Beruška, ale smysl mají jen takové zkratky, ze kterých bude význam snadno patrný.

Nikdy jsem proto např. nepřijal nejednoznačné zkratky OZ pro občanský a ObZ pro obchodní zákoník, ale vždy pečlivě vypisoval ObčZ a ObchZ, a pokud by mohlo dojít k záměně dvou předpisů, aniž to mohlo být jednoduše reflektováno zkratkou, využíval jsem sufix za lomítkem: ObčZ/1964 nebo TrZ/1961.

Táži se: je nabytí právnické vzdělání skutečně vždy a nevratně spojeno s komplexem kognitivních dysfunkcí lidského mozku, anebo je to prostě tak, že komu to logicky nemyslí, jde na práva?

čtvrtek 11. května 2017

Dnes opět něco o těch plodech

Celé čtyři jednací dny si vyhradil Nejvyšší soud na projednání stížnosti pro porušení zákona, kterou v neprospěch obviněného Davida Ratha a jeho kompliců podal ministr spravedlnosti. Jak správně argumentuje Zdeněk Koudelka, Nejvyšší soud by vůbec neměl SPZ projednávat, dokud neskončí řízení před nižšími soudy, protože jinak porušuje Rathovo ústavní právo na rovnost zbraní: stát má k disposici opravný prostředek, jímž obviněný nedisponuje, a jak bylo dávno judikováno, nelze proto o SPZ v neprospěch obviněného rozhodnout jinak než akademickým výrokem, jenž bude toliko precedenční, pro futuro. Protože trestní řízení běží a jeho pravomocné skončení není v dohledu, byl by případný výrok v Rathův neprospěch všechno jiné, než akademický.

Jádrem sporu je otázka, zda jsou použitelné odposlechy a další důkazy získané na základě copy-pastovaných příkazů, bez skutečného přezkoumání důvodnosti návrhu; rovněž se předpokládá, že se NS vyjádří k principu plodů z otráveného stromu.

Nečekáme nic dobrého: odposlechy budou zpoužitelněny ohledem na veřejný zájem (resp. společenskou objednávku), a ovoce z otráveného stromu odkázáno do prostředí jiné, pokleslé americké právní kultury. V této zemi platí bohužel doposud právo bolševické, kam podobné finesy nepatří. Pracující lid to tak chce.

Proč je zákaz používání důkazů, ke kterým se orgány činné v trestním řízení dostaly nezákonným způsobem, tedy oněch plodů z otráveného stromu, nepřípustné nejen v dekadentní Americe, vysvětlíme na jednoduchém, i soudcům Nejvyššího soudu snad pochopitelném příkladu.

Řekněme, že byli dva lupiči, Pat a Mat, kteří se rozhodli vyloupit banku. Věrni své pověsti, měli smůlu a při činu je dopadla hlídka policie. Patovi se podařilo uprchnout, Mat takové štěstí neměl, ale protože veškeré nářadí i lup měl u sebe Pat, nebyl proti Matovi jediný důkaz. Policie tedy přistoupila k osvědčené methodě a Mata bitím přinutila prozradit Patovu totožnost i místo pobytu. Tam byly zajištěny kompromitující důkazy a pod tíhou tvrzení, že Mat se přiznal – což byla pravda – se ke všemu doznal i Pat.

Pokud uplatníme řečenou doktrinu, nebude u soudu použitelný jeden jediný důkaz a oba výtečníky bude nutno zprostit obžaloby: výpověď získaná bitím je nepoužitelná a bez ní by policie Pata nevypátrala a neměla nic.

Bez ní, což je vlhký sen každého OČTŘ, je ovšem situace jiná: Matova výpověď se použít nedá, avšak není nezákonný ani příkaz k domovní prohlídce u Pata, ani jeho výpověď, a tak oba obvinění poputují na mnoho let za mříže. Že by se policie bez nakládačky Matovi k žádným důkazům nedostala, nehraje roli, to se vyřeší nejvýš kázeňským napomenutím. Porušení zákona – zbití podezřelého – se proto policii vyplatilo.

Opravdu, milí mí čtenáři, chcete, aby v České republice fungovalo právo popsaným způsobem?

Igor Ševcov je nevinen

Jak dopadl horlivý strážmistr četnictva v Putimi Flanderka po nezdařené akci s odhalením ruského agenta, vydávajícího se za jistého Josefa Švejka, klasik neuvádí; je nám tedy než se dohadovat, zda onen byl i se svým pendrekem poslán do Užhorodu, Jasiny, případně jiné, ještě odlehlejší lokality tehdejší monarchie, jež v tomto směru skýtala pohříchu více možností než územně se redukující státy vzniklé na jejích troskách. Jak dopadnou trestní orgáni, kteří úředně pojednali případ Igora Ševcova, jehož vina se z bezmála hrdelního zločinu útoku na dům ministra obrany a útěku po rozhodnutí Nejvyššího soudu zúžila na pouhý potenciální přestupek, lze presumovat s vysokou mírou pravděpodobnosti: povýšeni nebudou.

V usnesení Nejvyššího soudu, jež dává ohledně pomoci pachateli formou natáčení jeho skutku na kameru plně za pravdu našemu předchozímu právnímu posouzení věci, dovolujeme si upozornit na skvostný výklad státní zástupkyně v § 11, kde tato nemá o vině dovolatele pochybnosti ani v míře odpovídající posledním zbytkům zdravého rozumu.

Na Osla měsíce, jímž jsme předchozí právní výkony soudů ocenili, tak dal své razítko i Nejvyšší soud. Jen tak dál, soudruzi soudci!

středa 10. května 2017

Hlavní líčení s ABB se nekoná

Hlavní líčení v procesu s Adamem B. Bartošem bylo odloženo z 18. května na 20. července; škoda, mohl to být vrchol jarní saisony politických procesů.

úterý 9. května 2017

Nedáme! Ne a ne a ne!

Najdou-li se mezi mými milými čtenáři tací, kteří si mysleli, že ministerstvo spravedlnosti poskytne Lucii Šlégrové aspoň část z požadované částky náhrady za nedůvodné trestní stíhání dobrovolně, měli by se nad svou naivitou vážně zamyslet.

Nikoli: obviněná nemá nárok ani na korunu. Vymyslet, proč, to ovšem bylo nesnadné. Nakonec ministerstvo přišlo s nápadem, že obžalovaná měla podat proti usnesení o zastavení promlčeného trestního stíhání ve svůj neprospěch stížnost a měla se domáhat jeho pokračování. Že něco takového nejde? Že taková stížnost je přímo ze zákona nepřípustná? Nevadí! Důvod máme, státní prostředky jsme (dočasně) ušetřili a ty, občane, si nějaký ten rok počkej na rozsudek soudu – proti kterému, přirozeně, jak je naším zvykem, podáme odvolání.

Jak říkám, jsou měsíce, kdy jeden Osel nestačí.

Bude oddlužovací novely škoda?

Pod věcně naprosto nesouvisejícím článkem o informačním právu proběhla rozsáhlá debata týkající se oddlužovací novely a problematiky oddlužení obecně.

Jak avisováno na České justici, hrozí, že oddlužovací novela stane jedním ze zákonů, které v důsledku roztržky ve vládní koalici parlamentem neprojdou. Pro ty z čtenářů, kteří diskuse – z dobrých důvodů – nečtou, dovolíme si k thematu se stručně vrátit a vysvětlit, proč se domníváme, že to rozhodně nebude žádná škoda.

Mnozí mají za to, v souladu s oficiálně presentovanou versí, že oddlužení je pomocí pro ty dlužníky, kteří se dostali do tzv. dluhové pasti a mají tolik dluhů, že by je, rebus sic stantibus, do konce života nesplatili.

I takoví se v armádě českého dlužnictva najdou, není to arci většinová situace. Oddlužení je totiž primárně prostředkem pomoci věřitelům, jak dostat další prostředky z dlužníka, který se dokázal, pod tlakem vícenásobných exekucí, zařídit tak, aby žádný jeho majetek ani příjem nebyl postižitelný: pracuje načerno, veškeré své věci větší hodnoty převedl na blízké osoby a je, jak prostý lid pravívá, za vodou a vysmátý. Zákon ovšem obsahuje kličku, která umožňuje dlužníkům svým povinnostem se vyhnout.

Oddlužení de lege lata předpokládá, že dlužník bude řádně pracovat a z jeho příjmu bude po dobu pěti let strháváno tolik, o kolik by přišel v exekuci na privilegované pohledávky (např. dlužné výživné), a pokud tato suma dosáhně aspoň 30 % všech dluhů, ty se po těchto pěti letech smažou. Zákon ale předpokládá ještě druhou možnost, splátky z renty, kterou dlužník pobírá. Právě tato alternativa se stala pro dlužníky lákavou: pracují dál načerno, a na základě fiktivní smlouvy s některým z příbuzných dostávají rentu, shodou okolností tak vysokou, aby pokryla 30 % dluhů.

Je to podvod, ovšem podotkněmež, že ospravedlnitelný: původní v exekuci vymáhané dluhy bývají jen zřídka právně čisté: pravidelně jde o pohledávky z lichevních smluv, částky přiznané podvodnými rozhodci na základě flagrantně neplatné rozhodčí doložky, exekuční tituly vydané v řízení, kde byl dlužník, často s notným přispěním věřitele, zastoupen opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu, různé podivné rozsudky pro uznání, rozhodnutí vydaná na základě aplikace fikce náhradního doručení atp. Dluh bývá také pravidelně obohacen o úhrady různým parasitům, rozhodcům, advokátům a exekutorům, kteří k němu navěšují svá příslušenství jako ozdoby na vánoční stromek, aniž by dlužník měl reálnou možnost proti naprosto neadekvátní výši takových plateb brojit.

Pokud stát uznal pohledávku podvodem, je něco nečestného na tom, zbavit se dalším podvodem s fiktivní rentou aspoň 70 % z ní?

V oddlužení sice přistupuje další parasit, insolvenční správce, který za triviální administrativní úkony inkasuje desetitisícové odměny, ale výsledek bývá pro dlužníka v součtu akceptovatelný: tedy toho dlužníka, který operuje s rentou, rozhodně nikoli takového, který si skutečně nechá ze svých příjmů insolvenčním správcem strhnout tolik, že mu zbude méně, než kolik potřebuje k holému přežití.

Novela prodlužující splátky na sedm let s tím, že dlužník nemusí splatit ani 30 % svých závazků, by nastolila i do oddlužovací praxe to, co známe z exekucí: jak víme, exekutor se stará o to, aby vymohl svou odměnu, oprávněný dostane, pokud vůbec něco, drobty se stolu. Nyní by na jeho místo nastoupil insolvenční správce, který by dohlížel na to, aby dlužník řádně splácel jeho odměnu, a věřitelé by ostrouhali.

Proto rozhodně nebude škoda, když parlament tuto novelu nestihne přijmout: není fairová a situaci na trhu podvodných dluhů, exekucí a insolvencí by jen zhoršila.

neděle 7. května 2017

Závadový diskurs v Brně

Lucie Myslíková je mediální hvězda, naštěstí toliko krátkodobá. Jde o děvče, které je zachyceno, ano oděno ve skautský kroj diskutuje s názorovým odpůrcem na prvomájové demonstraci v Brně. Fotografie je známá, slavná, a takovou nepochybně zůstane, a to i přes to, že na jiné fotografii, již uvádíme pro ilustraci v plné velikosti i ve výřezu, jsou vidět její ponožky, jež se, opět arci než nakrátko, staly slavnějšími než jejich nositelka.

Symbol na nich, Good Night White Pride, doprovázený násilným piktogramem, má totiž protipól, s nápisem Good Night Left Side, a za jeho veřejné vystavování byl jeho nositel Okresním soudem v Sokolově pravomocně odsouzen; šlo o poněkud netypickou situaci, protože ještě než stačila skončit dovolací lhůta, trest byl v důsledku Klausovy amnestie prominut a odsouzení zahlazeno, tudíž nemělo smyslu podávat dovolání.

Zůstává ovšem otázka, co by se stalo, kdyby někdo vzal tehdejší sokolovský rozsudek a poslal ho v příloze trestního oznámení, jež by na skautku Lucii podal. Možná by se dozvěděl, že ony dva symboly nelze porovnávat, neboť ten Luciin zachycuje násilí neškodné, ba ušlechtilé, ale také by se mohlo stát, že by policie dívku skutečně začala stíhat, protože precedens je zřejmý a vina jasná.

To jsou ty paradoxy bojující demokracie, která je ve skutečnosti levicovou, nebo, chcete-li, neomarxistickou, názorovou diktaturou, jež nemá s obranou demokracie společného zhola nic: což by se ukázalo v okamžiku, kdy by se mělo oběma stranám začít měřit stejně, tak jako v onom případě militantní brněnské skautky.

pátek 5. května 2017

Pelta

V době, kdy padají vlády, ústavní právníci se přou, zda fakultativní stanovení data navrhovaného úkonu činí tento neplatným, a vážně hrozí, že příští schůzka mezi presidentem a premierem na nejvyšší úrovni skončí brachiálně, jeví se téměř svatokrádežným psát o čemkoli jiném, leč nedá nám to: dnes byl vzat do vazby předseda fotbalové asociace Miroslav Pelta.

Radost fotbalového lidu, jenž si zvykl korupčníkovo jméno vzývat na každém ligovém zápase skandováním Pelta ven!, nezná mezí, a probíhá cosi jako veřejné výběrové řízení na novou variantu pokřiku, anžto znění dosavadní by implikovalo, že si kdokoli z volajících přeje Peltovo propuštění, což je představa s realitou diametrálně nesouladná.

V čem arci vidíme problém – a není to zdaleka poprvé, kdy o tomto thematu píšeme – je skutečnost, že společnost se smířila s funkcí vazby jako náhrady trestu. Nikdo nepředpokládá, že by si Pelta svůj trest odseděl, tak jako si ho neodseděl Rath, Janoušek nebo Dalík, a vazba tak v celospolečenském konsensu trest nahrazuje, přičemž čím delší, tím lepší.

To máme za nesmírně nebezpečný vývoj, který představuje úplnou perversi trestního práva; pokud by měla být vazba skutečnou a spravedlivou náhradou trestu, muselo by se o ní rozhodovat ve zcela jiném řízení, po dokazování a s garancí aspoň minimálního práva na obhajobu; připomeňme, že soud poslal Peltu do vazby na základě odposlechů, se kterými ale obhajobě výslovně nepovolil se seznámit, když jí při vazebním zasedání odepřel nahlédnutí do spisu.

Čím více takových trest nahrazujících vazeb, tím deformovanější vztah veřejnosti k trestnímu právu. Lidé by se měli naučit, že vazba je výjimečný institut, který lze ve většině případů nahradit některým z vazebních substitutů, a pokud už bude uvalena, musí být co nejkratší, zejména pokud jde o oblíbenou vazbu kolusní, jejíž ústavní konformita spočívá na základech více než vratkých.

čtvrtek 4. května 2017

Facebook v boji proti extremismu konečně kontextuální

Pro ty z mých čtenářů, již dosud nepochopili princip kontextuálního extremismu, zavedený do českého prostředí nestorem protiextremistických znalců Miroslavem Marešem a s nadšením vyznávaný jeho pokračovateli Michalem Mazlem, Ivo Svobodou, Josefem Zouharem a dalšími, dovolím si jeho fungování objasnit na krátkém, ilustrativním příkladu.

Facebook právě odstranil z profilu jedné uživatelky následující obrázek:


Kdyby to samé postoval někdo jiný, zejména kdokoli levicově a antifašisticky zaměřený, byl by význam zřejmý: s využitím motivu postavičky Cartmana ze South Parku autor vtipně podává sarkastickou glosu, jež působí veskrze multikulturně a pro-tolerantně. Ovšem uživatelka, jíž byl onen obrázek zakázan, je známou extremistkou, a význam téhož obrázku je proto jiný, jde o otevřenou, nenávistnou antisemitskou propagandu.

Už je vám jasné, jakými prostředky znalci pracují, aby dosáhli žádoucího, policií objednaného výsledku?

středa 3. května 2017

Osel měsíce za nový rozsudek nad Ztohoven

Dorazil rozsudek, jímž soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Šárka Šantorová odsoudila členy umělecké skupiny Ztohoven za náhradu presidentské standarty olbřímími trenkami se stuhou v barvě trikolory.

Plně souhlasíme s odsouzením za krádež a poškození cizí věci, avšak co předvedla soudkyně Šantorová, pokud jde o výtržnictví, nelze než ocenit zvlášť, a to jediným příhodným způsobem, udělením naší ceny Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Posuďte sami:
Co se týká přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obžalovaných bylo namířeno proti hodnotám společnosti, k čemuž volili i prostředky směřující k citelnému zásahu těchto hodnot, ale i k zásahu široké veřejnosti, když jednak svůj čin provedli v místě koncentrace velkého množství lidí, navíc své jednání zdokumentovali pořízením videozáznamu, který umístili na veřejně dostupném serveru, aby jej mohl shlédnout široký okruh veřejnosti, a nepochybně prostředky svého jednání volili i s předpokladem vyvolání zájmu médií a tedy poskytnutí publicity jejich jednání, právě s ohledem na symboly, vůči nimž směřovalo. Je nepochybné, že Pražský hrad jako sídlo českých králů a posléze prezidentů je symbolem svrchovanosti českého národa a prezidentská standarta jako jeden ze státních symbolů zakotvených v článku 14 Ústavy České republiky je symbolem státnosti. Zásah proti těmto symbolům provázený jejich odcizením lze stěží považovat za čistý demokratický projev názoru bez vyvození odpovědnosti. Přitom ochrana veřejného pořádku a slušného občanského soužití zakotvená v § 358 tr. zákoníku je, jak vyplývá ze soudní praxe a ustálené judikatury, poskytována objektům mnohem menšího významu než jsou objekty citované. Je nepochybně výrazem kulturní úrovně národa, v jaké úctě takto významné symboly chová a jak jim tuto úctu projevuje. Tyto symboly přitom nemají význam individuální, nejsou vztaženy ke konkrétní osobě, ale symbolizují celospolečenské hodnoty a v případě prezidentské zástavy instituci prezidenta republiky, která tradičně požívá celospolečenské úcty a vážnosti, přičemž tento symbol nepředstavuje konkrétní osobu právě úřad vykonávající. Způsoby jednání, v nichž je možno spatřovat hrubou neslušnost či výtržnost, jsou uvedeny v § 358 odst. 1 tr. zákoníku toliko příkladmo, přičemž jednání obžalovaných, kdy ústavně zakotvený státní symbol nahradili předmětem představujícím pánské spodní prádlo, je nepochybně možno označit za krajně neuctivé, směřující k hrubému znevážení tohoto symbolu, a tedy naplňující znaky hanobení státního symbolu. Těžko lze připustit, aby svobodou projevu bylo možno ospravedlnit zásah do oprávněných práv jiné osoby v rozsahu ochrany poskytované takovým právům zákonnými předpisy. Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jestliže přitom trestní zákoník postihuje zásah do majetkových práv a jím přesně vymezený zásah do těchto práv označuje za trestný čin a stanovuje za něj postih, je nepochybné, že takovéto jednání je zákonem zakázáno a pro případ porušení tohoto zákazu je sankcionováno. Je tedy zřejmé, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a nelze přitom nadřazovat právo na svobodu projevu nad právo na ochranu majetku, do něhož v tomto případě zjevně bylo zasaženo způsobem a v intenzitě odporujícím zákonu.
Něco podobného jsem četl naposledy v předlistopadových rozsudcích nad Vladimírem Hučínem.

Inu, budou slušet. Blahopřejeme!

Bondy

Přiznejme si na rovinu: i dnes se najdou lidé, kteří pokládají undergroundového básníka a opilce Egona Bondyho (1930–2007) za umělce. Ačkoli mezi tyto vadou kognitivních funkcí zjevně postižené jedince nepatříme, kvitujeme jako velmi pozoruhodné jednání vedení brněnské konservatoře, která zakázala své studentce Pavle Limmlové doživotně přednášet jednu z jeho básní a za to, že ta byla na půdě oné nastudována, uložila vyučující Věře Zástěrové důtku. Báseň je prý vulgární a umělecky vzdělaných úst konservatoristky tudíž nehodná.

Potlačme nutkavé představy, jak to vypadalo, když studující s pedagožkou pilovaly správnou výslovnost slova hovno (na kteréžto ústřední thema, je-li nám známo, Bondy sepsal jeden celý svůj text), spokojivše se s poznámkou, že shora zmíněný institut, nesoucí toho času jméno Leoše Janáčka, by možná zasloužil přejmenovat; možností je řada, přičemž nejvíce se nabízejí klasikové české a československé censury, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll, Jiřina Švorcová nebo někdejší náměstkyně ředitele státní televise a strážkyně dobrých mravů Milena Balážová, která prý, praví legenda, vlastnoručně měřila účinkujícím délku sukní.

sobota 29. dubna 2017

Kaufland

Dohákovala; takové a podobné žertíky se nyní snášejí na adresu exprodavačky Kauflandu Miriam, jež byla propuštěna za explicitně nacistickou symboliku vytetovanou na předloktí.

Příhodu máme za poučnou z několika důvodů. Nejdůležitější z nich je zřejmě to, že se zákazu diskriminace z důvodu politického přesvědčení dovolávají namnoze lidé, kteří doposud měli antidiskriminační zákon za levicový sprasek, který by měl – nejpozději poté, co vyhrají volby – z právního řádu zmizet. A také ti, kteří by klidně hlasovali pro plošný zákaz muslimských šátků a ve sporu ombudsmanky se zdravotní školou v Praze 10 ani na sekundu nezapochybovali, že škola byla v právu, jestliže nechtěla muslimské dívce povolit zahalování vlasů.

Jenže tak to dost dobře nejde. Dovolíme-li škole, aby studentkám zakázala hidžáby, měli bychom umožnit obchodnímu řetězci, jenž není na rozdíl od oné školy ani veřejnou institucí, aby určoval, co smějí mít jeho zaměstnanci vytetováno na odhalených částech těla. A naopak, chceme-li trvat na tom, aby stát vynucoval nediskriminační povahu soukromoprávních vztahů, mj. pracovněprávních, nesmíme se rozčilovat, jestliže nám bude úřednice od ombudsmanky diktovat, komu pronajmeme svůj byt.

Zlý osud prodavačky Miriam nás proto příliš nevzrušuje: dostala, svým způsobem, ochutnat vlastní mediciny.

středa 26. dubna 2017

RWU, (n+1)-ní kolo


Po Richardu Houdkovi převzala čarodějnický proces státní zástupkyně OSZ pro Prahu 2 Táňa Dočekalová, další snaživý úd té nejprosluněnější Pravdy a Lásky, o jejíž plod ducha se dnes máme to potěšení s čtenáři podělit. Hlavní roli v odvolací argumentaci hraje nepřekvapivě na fotografii vpravo zobrazený plastový panáček, jehož v římském pozdravu zdvižená pravice se nad obžalovanými vznáší s téměř urválkovskou osudovostí a podle přání státní zástupkyně by v dalším kole měla na tyto dopadnout s drtivou silou zákona v podmínkách zostřené bojující demokracie.

Obviněné reagují replikou, lehce znuděnou – není divu, po tolika letech sepisování jde než o rutinu, co nového má člověk stále vymýšlet…

úterý 25. dubna 2017

Přísedící nahoře bez

Abyste správně rozuměli nadpisu tohoto příspěvku: co znamená, že je žena nahoře bez, je všeobecně známo. Říci totéž o muži jest arci dávnou součástí mého idiolektu; míněno tím cosi poněkud jiného.

Takovým, řekněme, cerebrálně odhaleným přísedícím se ukázal Petr Blahuš, jehož poté, co tento komentoval na Facebooku předpokládaný výsledek kausy, senát Městského soudu v Praze vyloučil z dalšího projednávání kausy Fénix, a protože se soudních roků neúčastnil přísedící náhradní, bude se vše opakovat v novém obsazení; nic nového, to samé známe z nálepkového procesu, kde po výměně přísedících startuje hlavní líčení již potřetí.

Tak tedy hodně zdaru a vytrvalosti!

čtvrtek 20. dubna 2017

Ústavní soud opět zklamal

Prohrál jsi volby? Væ victis, nebo, jak bychom řekli dnes, alou do tepláků! Tento neblahý princip potvrdil dnes Ústavní soud, když nevyhověl stížnosti obžalovaných v případu Vojenského zpravodajství, plnícího pokyny premierovy milenky Jany Nagyové, nyní Nečasové, ohledně odnětí věci zákonné soudkyni. Soudcem zpravodajem byla Kateřina Šimáčková, nález se obešel bez jediného disentu.

Kausu jsme rozebírali vícekrát, proto postačí konstatovat, že Ústavní soud opět nenašel dost odvahy, aby se postavil politickému tlaku, a rozhodl přesně v souladu s přáním momentálních držitelů moci.

Samotný nález nemá smysl rozebírat, je právně plytký, spíše se lze zamyslet nad jeho důsledky pro trestní řízení, která se čekají. Prvním na řadě by měl být Andrej Babiš, buď za dotační podvod s Čapím hnízdem, nebo za některou z daňových optimalisací. Budou-li soudy rozhodovat podle precedentu Nagyovágate, závisejí rozsudky na tom, jak vysoký bude volební výsledek Babišova hnutí: odsuzující v případě porážky, zprošťující, pokud bude Babiš ještě ve funkci; a pokud by náhodou ANO kleslo pod pět procent, lze čekat i nepodmíněné tresty. Ještě že máme ten Ústavní soud, který politisaci justice jako jediný stojí v cestě!

sobota 15. dubna 2017

Neolizujte v mrazu zábradlí!

Policie České republiky vydala důrazné varování před hrou Modrá velryba, jež má údajně vrcholit sebevraždou hráče. Chvályhodné: takové upozornění si jistě všechny potenciální oběti vezmou k srdci a hru, kterou vítáme jako prostředek ke zkvalitnění lidského genofondu, si určitě nezahrají.

Tré nových nálezů Ústavního soudu

Třemi pěknými kousky nás v následujících dnech obšťastní Ústavní soud.

Ve čtvrtek 20. dubna bude vyhlášen nález ve věci odnětí případu Nečasová a spol. – zneužití vojenského zpravodajství zákonné soudkyni Heleně Králové. Náš názor je jasný, jedná se o zjevnou svévoli. Soudce zpravodaj je Kateřina Šimáčková.

V úterý 25. dubna by měl Ústavní soud přehodnotit pohled obecných soudů na běh lhůty k podání opravného prostředku – v daném případě dovolání – za situace, je-li napadené rozhodnutí modifikováno opravným usnesením. Stávající judikatura tvrdí, že účinky předvídané v ustanovení § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (tj. běh nové dovolací lhůty od doručení opravného usnesení) nastávají pouze v případě takové opravy, jejímž důsledkem je obsahová změna výroku rozhodnutí z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné. Jaká oprava se takto kvalifikuje a jaká nikoli, je arci zcela na úvaze soudu, který o opravném prostředku rozhoduje, což lze pokládat za nepřípustně arbitrární výklad zákona; máme za to, že každé opravné usnesení zasahuje do textu rozhodnutí a musí proto vyvolávat běh nové lhůty k podání opravného prostředku. Soudce zpravodaj: Jiří Zemánek.

Téhož dne se nálezu dočká i soudce Miloš Zbránek. Naše stanovisko je i v tomto případě jednoznačné. Soudcem zpravodajem je Vladimír Sládeček.

pátek 14. dubna 2017

Míša

Ztratilo se dítě, dvanáctiletá dívka z Ústí nad Labem Michaela Muzikářová. Policie hledá a hledá, pátrá a pátrá, dny, týdny a měsíce, a nakonec zločince dopadla. Je jím dívčina matka, která na svém facebookovém profilu umisťovala závadový extremistický obsah. Co se stalo Míše, policisté nezjistili.

Toť Policie České republiky a její užitečnost v kostce. Kdykoli se mne někdo bude snažit přesvědčit, jak je policejní práce náročná a pro společnost přínosná a že existují i slušní, poctiví a pracovití policisté, myslím, že zcela postačí odkázat ho na tento případ.

středa 12. dubna 2017

Dalík je volný

Lobbista Marek Dalík uspěl s dovoláním a Nejvyšší soud nařídil jeho okamžité propuštění z výkonu trestu. S tím souhlasíme, je to v souladu s tím, co jsme psali opakovaně: nevěříme, že by Dalík nemohl nákup pandurů ovlivnit, a rozsudek založený na tom, že sliboval něco, co nemohl splnit, a za to si řekl o úplatek – který nedostal – je prostě nesmyslný.

úterý 11. dubna 2017

Godunov si poručil

Tedy možná. Druhou eventualitou, již nemůžeme vyloučit, je, že si věc odňal a rozhodl o ní místo sebe sám. V každém případě ministr spravedlnosti Robert Pelikán vyhověl našemu rozkladu a zrušil rozhodnutí týkající se dat z infoSoudu ve strojově zpracovatelné podobě. Nebyl by to ovšem ministr za Anofert, kdyby zároveň s tím nepoučil prvostupňový orgán, jak má naši žádost o informace správně odmítnout: prý by to pro úředníky byla nepřiměřená zátěž, kdyby měli to, co požadujeme, nechat den co den počítač vygenerovat. Souhlasíme, dobře si vědomi, že pro každou osobu placenou z veřejných peněz je nepřiměřenou zátěží cokoliv nad celodenní hraní solitairu.

Sejdeme se tedy u soudu, Pelikáne! Do roka a do dne… což není vyloučeno; přečtou-li si milí čtenáři v rozhodnutí uvedený harmonogram, seznají, že taková představa naprosto odpovídá svižnosti, s níž žádost o informace na tomto ministerstvu projednávají.

neděle 9. dubna 2017

Osel měsíce za odvolací usnesení v kause Polná

Možná se pamatujete na legendární větu z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, jejímž autorem je bývalý vojenský prokurátor, později soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Rudolf Šídlo: Jak vyplývá ze znaleckého posudku […], nebylo možno zcela jednoznačně stanovit, že pro přístup k e-mailovým adresám použitým pro zasílání pornografie byl použit počítač […] používaný obviněným[…] Ze znaleckého posudku, z výpovědi znalce a z výpovědi ředitele ÚPV, však jednoznačně vyplynulo, že tento počítač byl používán obžalovaným.

Se stejnou mírou důkazní invence dovodil Krajský soud v Brně, že tím, kdo text, za který byl Adam B. Bartoš odsouzen k podmínce – nejde o samotnou tabulku v Polné, ale o doprovodný komentář k ní – umístil na Internetu, musí být ABB, neboť jak jinak by se mohl tento dostat do periodika, v jehož tiráži je uveden jako vydavatel. Osel měsíce dubna je, myslím, jasný, všem třem laureátům blahopřejeme!

I právní hodnocení má grády: obžalovaný je vinen, protože žádná židovská otázka v naší zemi neexistuje. Čímž, mimochodem, senát prokázal opak toho, co tvrdí. Židovská otázka existuje a její existence je dostatečně doložena touto, až hysterickou ochranou předmětného ethnika před jakýmikoli verbálními útoky, před kritikou, a jak víme např. z případu Lucie Šlégrové, před pouhými jejími náznaky. Nadpráví, které Židům v této zemi přísluší a které podobné rozsudky dokazují, je ostudou justice a důkazem slabosti demokracie v České republice. Osobně jsem ostře proti jakémukoli rozlišování lidí podle ethnického původu, nikdy jsem je nepraktikoval a ani tak činit nebudu, ano je mi takové rozlišování bytostně cizí, ba odporné; je mi však líto, nemohu zavírat oči před tím, jsou-li to samy orgány státu, které se takového rozlišování dopouštějí a přiznávají Židům vyšší míru práv než jiným ethnikům.

pátek 7. dubna 2017

Fenyk

Na sociální síti vznikla debata o Jaroslavu Fenykovi, soudci Ústavního soudu a bývalém vojenském prokurátoru a předlistopadovém členu komunistické strany. Kdosi se jej pokoušel v souvislosti s dnešním nálezem hájit, já jsem arci opačného názoru.

Problém nevidím ani tak v tom, že u Ústavního soudu – avšak zdaleka nejen tam – působí osoby s hluboce narušenou mravní integritou, ale že už to nikomu ani nepřijde divné. Jako bychom všichni resignovali na to, že každý soudce by měl být pro zbytek společnosti etalonem morálních kvalit, a trpně se smířili s tím, čím nás stát v tomto směru vybavil, přičemž se najdou i tací, kteří budou současný stav hájit jako jediný možný, s odůvodněním, že devastace poměrů v předlistopadovém období žádnou jinou volbu než převzít komunistickou mocí zkorumpované prokurátory a soudce neumožňovala. Ti pak zhusta obviňují každého, kdo trvá na nutnosti těchto osob se zbavit, z fundamentalismu.

Taková úvaha je však zcela zásadně vadná, a blíží se tvrzení, že když máme v hrnci připálený pokrm, je lepší do něj přisypat sůl a koření, zamíchat a tvářit se, že nám chutná, než ho vylít a začít s vařením znovu. Ušetříme si, pravda, něco práce, ale chutnou večeři takto rozhodně nezískáme; odpornou pachuť připáleného jídla pak budeme v ústech cítit ještě několik dalších hodin.

Jsme tu na právně-extremistické půdě, a můžeme si tedy se vší jednoznačností říct: lidé jako Jaroslav Fenyk jsou morální trosky, které do taláru nepatří a nikdy do něj patřit nebudou. Fenykovo lidské selhání není takového druhu, že by se dalo prominout nebo promlčet: co udělal, je a vždy zůstane neomluvitelné. Nechť se soudruh prokurátor živí jako advokát, dokáže-li to, ale – proboha! – copak má někdo takový morální právo soudit druhé!?

Ke kuriosní situaci došlo ve věci ústavní stížnosti Adriana Portmanna, švýcarského historika, jenž se před několika lety – neúspěšně – ucházel o post ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Obecné soudy rozhodly, že neúspěšnému uchazeči v takovém řízení nesvědčí aktivní žalobní legitimace, a případ doputoval k Ústavnímu soudu, kde byl jako soudci zpravodaji přidělen právě J. Fenykovi. Nezůstalo však při tom, další soudcem v tomto senátu je Jan Filip, další předlistopadový výtečník, komunista, jak se mezi lidem říkává, až na půdu, a někdejší předseda fakultního výboru KSČ, tedy typický karierista, jemuž jsou pojmy jako morálka bytostně cizí. A. Portmann proti oběma vznesl námitku podjatosti, v níž argumentoval, že tito kdysi vysoce postavení komunisté nemohou přece rozhodovat o tom, jak má být obsazeno ředitelské místo v ústavu, jenž by měl šetřit jejich vlastní zločiny, a světe div se – už přes půl roku se nic neděje, námitka se patrně ztratila někde v podatelně. Jeho případ usnul tvrdým spánkem a nejeví známky, že by se měl kdy probudit.

To svědčí o jediném: každý, od předsedy Rychetského po poslední zapisovatelku, si dobře uvědomuje, jaký je skutečný stav věci, totiž že námitka podjatosti je důvodná nejen v tomto konkrétním řízení, ale byla by důvodná obecně; tito morální ztroskotanci nejsou oprávněni rozhodovat o druhých, a už vůbec ne o základních právech, k jejichž ochraně je Ústavní soud eminentně povolán. Stejně dobře bychom mohli soudit zločince porotou složenou z osob, které se v minulosti trestného činu dopustily, nebo, pokud jde o civilní soudnictví, nechat rozhodovat majetkové spory ty, kteří byli sami shledáni vinnými podvodem.

Jak známo, v řízení u Ústavního soudu nemohou účastníci brojit proti průtahům ani stížnostmi, ani návrhem na určení lhůty, a tak nezbývá než trpně vyčkávat. A vlastně – ani se není na co těšit. Jiný senát rozhodne, že Fenyk a Filip jsou těmi nejmorálnějšími lidmi, kteří kdy kráčeli po této zemi, a stěžovatel se dopustil hrubé urážky jejich majestátu, jestliže si o jejich velikosti a morálních kvalitách dovolil pochybovat. Je to jako se vším v této společnosti: že král je nahý, se nesmí u českého soudu vyslovit, a u toho ústavního už tuplem ne.

Museum

Za okny další nevlídný, sychravý jarní den, v mysli než chmury a deprese, v takové situaci jednoho potěší leccos; příkladmo zpráva o tom, jak pražská primátorka Adriana Krnáčová, jejíž jedinou předností je bezmezná hloupost kombinovaná s neméně bezmeznou loyalitou oligarchickému krajanu, vlastoručně instaluje na štaflech nejprovařenějších pražských loupeživých taxikářů v metropolitním soubarví vyvedené plakáty upozorňující turisty, že v této vládne absolutně neschopná samospráva, která si za 27 let nedokázala poradit ani s úkolem tak banálním, jako je zajištění poctivé taxislužby.

Má pravdu, ta osoba: toto město je museum, ba skansen, leč exponátem v něm je primárně ona sama, spolu s mnohohlavým úřednickým aparátem magistrátu a tento obklopujícími politickými podnikateli; možná by bylo dobré zajet do Zadaru, do Monte Carla, případně Dubaje, a tam přitlouct podobné vkusné billboardíky poblíže vil Romana Janouška, Ivo Rittiga, Tomáše Hrdličky a dalších osobností, jež se o rozkvět hlavního města zasloužily. Eventuálně, aby se ušetřilo na cestovném, nechat jejich podobu vytesat a busty doplněné tabulkou s vysvětlením osadit kupř. na Škodův palác.

čtvrtek 6. dubna 2017

Kapitulace

Jen týden poté, co policejní presidium ustoupilo v případu přepracovaného programátora, kapitulovalo i ve druhé kause, týkající se žádosti o úplně znění pokynu policejního presidenta k odběrům DNA, a zaslalo nám jak pokyn, tak i jeho přílohy ([1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8]).

Rekapitulujme, že napoprvé nám z pokynu poslali začerněné torso, asi jako když na podium vstupuje od hlavy k patě zahalená stripterka, po odvolání z něj poodhalili nejprve vnadné kolínko, poté celou nožku, v reakci na další aplaus obecenstva děva na okamžik sňala i šál dotud halící její ňadra, a nakonec tedy máme ku přečtení pokyn celý.

Děkujeme, a určitě se zase brzy na něco zeptáme!

úterý 4. dubna 2017

ABB obžalován

Konečně byla doručena obžaloba za ediční činnost Adama B. Bartoše, a bylo nařízeno hlavní líčení. Obžalovaný prý předstíral, podsouval, předkládal, čímž vyvolával a upevňoval, dále přisuzoval, poukazoval, tvrdil, zpochybňoval, vyvracel, vydal, nabízel a presentoval, a tím hanobil, podněcoval, popíral, zpochybňoval, schvaloval a snažil se ospravedlnit. Je toho hodně, pravil by dozajista na tomto místě dobrý voják Švejk, tak jako na pražském policejním ředitelství, a dodal by: Všeho moc škodí. A pak by pronesl výklad o tom, že přísnost musí bejt, protože když sloužil na vojně…

Mám rád tyhle Galkové obžaloby. Připomínají mi dobu, kdy jsem, coby ne již robě, spíš rozum ledva pobravší jinoch, sledoval v televisi pořady vyráběné branně-bezpečnostní redakcí, třeba o tom, jak se podařilo vypátrat dodávku pašující odkudsi z Belgie plno závadové literatury, včetně takových nechutností jako Tigridovo Svědectví, anebo jak soudruzi z pohraniční stráže s nasazením vlastního života a s nemalými materiálními výdaji ve formě spotřebované munice zadrželi na hranicích tábora míru a socialismu narušitele, který arci nenarušoval ani tak onen tábor, nýbrž se, marně, pokoušel z něj utéct. Nikdy se to přirozeně nepodařilo, to dá rozum, o tom by v Majáku nevysílali.

ABB se ovšem hodlá bránit, a například bude trvat na tom, aby soud všech sedm knižních titulů, za jejichž vydání je obžalován, stránku po stránce přečetl: jinak si nelze učinit představu, co obsahují, a protože státní zástupkyně žádné závadové pasáže neoznačila, nelze než trvat na jejich provedení formou listinného důkazu.

Myslím, že se Obvodní soud pro Prahu 1 má na co těšit!

Nová doba žádá nové přístupy

O tom, jak Probační a mediační služba (PMS) pracuje na nápravě a resocialisaci Igora Ševcova, odsouzeného za napomáhání trestnému činu sprayerství formou natáčení, jsme již informovali. Její nové methody jsou, jak by řekl (zazpíval) klasik, humosní: v době konání závadové akce se delikvent musí hlásit na policii. A pokud jde o akci trvající déle, např. pět hodin, aby nemusel na služebně sedět tak dlouho, má se tam hlásit dvakrát – na začátku a na konci plánované akce. Nepomůže, ani když se žádná akce nekoná: viz tento půvabný záznam telefonické komunikace odsouzeného s probační úřednicí (mp3), a na jeho okraj naši obrazovou poznámku.

Ať jsme hledali v zákonech sebevíc, tento způsob výkonu trestu zákazu činnosti, ač je to tradiční methoda odzkoušená příkladmo na signatářích Charty '77, jsme tam nenalezli: možnost, aby PMS – ostatně jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci – uložila fysické osobě povinnost, aniž by k tomu měla výslovné zákonné zmocnění, je přitom v rozporu s ústavně zakotveným principem enumerativnosti veřejnoprávních pretensí.

Ale zajímá to někoho? Pokud je nám známo, příslušné orgány již pracují na tom, aby Ševcova mohly správně vyhostit: vždyť si představte, ničema se vykroutil ze závažného obvinění, za které mohl dostat nejméně deset let vězení, a pokud proti němu rázně nezakročíme, ještě by po našem zchudlém státu třeba chtěl odškodnění!

Aktualisováno.
Když něco nevíme, není žádná ostuda se zeptat.

pondělí 3. dubna 2017

Členská schůze bude v květnu

Letošní výroční členská schůze našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zapsaného spolku, se uskuteční na stejném místě jako loni a její jednání bude opět veřejné.

K disposici je rovněž (neradostná) výroční zpráva o naší činnosti.

Všichni jste srdečně zváni!

sobota 1. dubna 2017

Na stráž!

Na Slovensku mají s tímto pozdravem, druhdy užívaným Hlinkovou gardou, dodnes jakýsi problém. V živé paměti je trestní stíhání Mariana Kotlebu, kterého policie za vyslovení onoho sousloví na veřejnosti obvinila, avšak prokurátorka po vleklém vyšetřování trestní stíhání zastavila s odůvodněním, že pozdrav by musel být doprovozen předepsaným pohybem ruky, k čemuž nedošlo. Poté judikoval opačně slovenský Najvyšší súd, a nyní byl policií zadržen a inkarcerován v CPZ s návrhem na vazbu člen Slovenskej ľudovej strany Rudolf Steigauf za to, že měl na veřejnosti oblečeno tričko s tímto nápisem.


Dokazování, že Steigauf měl na mysli právě tento pozdrav, přestože jde o frasi prokazatelně užívanou již cca sto let před založením Hlinkovej gardy, bude jistě vyžadovat znalecké zkoumání; tam je arci Slovensko oproti České republice trapně pozadu, znalecký průmysl jako zvláštní odvětví není konstituován a znalci musejí být proto importováni.

Chcete-li se o pachateli a o tom, proč loni v listopadu dostal za svou politickou činnost v I. stupni 40měsíční nepodmíněný trest, dozvědět víc, můžete např. v tomto pořadu Bez cenzúry Slobodného vysielača.

Tak tedy: Na stráž!

Konečně moderní, efektivní správní řízení!

Při výslechu cizinců nebude prozatím povolen waterboarding; to je jediná potěšující zpráva plynoucí z vládního návrhu novely cizineckého zákona, nad nímž se podivuje i Česká advokátní komora.

Za pozornost stojí zejména § 169j (str. 46), zavádějící zcela nový typ důkazu, související výslech. Aby nemohlo dojít ke kolusi mezi vyslýchanými osobami, budou jejich výslechy prováděny současně nebo bezprostředně po sobě a účastníci řízení se s jejich obsahem budou moci seznámit až následně. A protože advokáti práci správních úřadů a policie jen ztěžují, nesmějí se ani oni, ani jimi zastoupení účastníci takového výslechu účastnit: že svědek vypověděl přesně to, co stojí v protokolu, že mu úředník nebo policista nevyhrožoval a jeho výpověď nijak nepřekroutil, se tak stává svého druhu nevyvratitelnou právní domněnkou.

Vyloučena je arci i možnost klást svědkům a jiným účastníkům otázky. Advokát, bude-li k výslechu vůbec připuštěn, smí na vykázaném místě pouze tiše sedět, aniž by mohl do výslechu svědka zasahovat např. kladením doplňujících otázek, a pokud je vyslýchán jeho klient, smí vznášet pouze taxativně vyjmenované námitky; nevěříte-li, v odst. 4 to najdete černé na bílem.

Pokud se novinka osvědčí, můžeme v dohledné době stejnou změnu očekávat i v ostatních druzích správního řízení: jak říká důvodová zpráva na str. 178, cílem tohoto opatření je zejména efektivním způsobem vést správní řízení a předcházet obcházení zákona. A o to nám všem přece jde, no ne?

PS: Tento článek není apríl; bohužel…

pátek 31. března 2017

Kausa Veselý

Možnost použít proti občanovi trestními orgány, případně tajnou službou pořízený odposlech např. v daňovém nebo přestupkovém řízení, toť tajný sen každého úředníka. Dosud to nešlo, a další pokus, jak to umožnit, se právě odehrává u Nejvyššího správního soudu v kause kárně stíhaného soudce Miroslava Veselého.

Perex článku na České justici sebevědomě tvrdí, že pokud bude Nejvyšší správní soud v zahájeném kárném řízením se soudcem Miroslavem Veselým akceptovat loňský rozsudek ESLP,  může svůj dosavadní názor změnit.

Jde o typickou justičně-mediální manipulaci. Rozsudek ESLP ve věci Versini-Campinchi et Crasnianski v. Francie je třeba vykládat ve světle francouzské procesní úpravy, a ta je od české dosti odlišná. Jednak lze odposlech povolit u podstatně širšího okruhu trestních řízení (čl. 100 tamního trestního řádu) než v České republice, a co je podstatnější, zcela schází obdoba § 88 odst. 6 i. f. TrŘ, podle kterého lze v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.

A logicky, a maiori ad minus, je-li odposlech nepoužitelný v případě trestních řízení vedených pro méně závažné trestné činy, než pro které ho lze nařídit, není ho už vůbec přípustné použít mimo trestní řízení.

Štrasburský soud tedy řešil použitelnost odposlechu v právním prostředí, kde takový zákaz neplatí, a věnoval se téměř výhradně jiné otázce, zákazu odposlechu komunikace obviněného se svým obhájcem, resp. v daném případě obhájkyní (čl. 100-5), nikoli tomu, zda lze legálně pořízený odposlech použít mimo trestní řízení.

Na kárný senát soudce Karla Šimky bude jistě vyvíjen tlak, aby ustanovení § 88 odst. 6 i. f. TrŘ vyložil absurdně restriktivním způsobem, tedy tak, že je-li něco nepoužitelné v řízení trestním, nezakládá se tím nepoužitelnost v řízení jiném; my se arci domníváme, že zákon i výkladové pravidlo a maiori ad minus v tomto případě vedou k jasnému a jednoznačnému závěru, že používat proti kárně obviněnému odposlechy je nepřípustné.

čtvrtek 30. března 2017

Společnost nemocná Rathem

Chronická rathitida, v pokročilém stadiu, dlouhodobě neléčená; právě tak lze charakterisovat to, co o stavu české justice odhaluje případ Davida Ratha, hejtmana, který, ač přistižen s úplatkem takříkajíc přímo v podpaždí, spravedlnosti stále uniká a čím dál víc se zdá pravděpodobným, že i unikne.

Rath není problémem, nýbrž zrcadlem, které nám ukazuje, jak na tom jsme s vykonatelností práva a spravedlností vůbec: tedy že celý systém trestní represe v této zemi dokáže fungovat jen za předpokladu, že je znemožněna efektivní obhajoba.

Ačkoli nemáme rozumných pochybností o tom, že obžaloba byla podána právem, co se kolem D. Ratha od počátku jeho trestního stíhání dělo a dodnes děje, nemá s fungováním materiálního právního státu nic společného: systém, ve kterém si státní zástupce z desítek možných soudů volí ten, který bude obviněnému nejméně nakloněn, přičemž tento soud, jak od něj očekáváno, jen okopíruje státním zástupcem dodané odůvodnění, včetně do očí bijících věcných chyb, samotná volba dozorujícího KSZ odvíjející se nikoli od místa páchání trestné činnosti, nýbrž od ambicí jedné karieristky, která se chce na odstíhaném politikovi udělat, stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného za situace, kdy by výrok nebyl jen akademickým, ale do řízení by mohl zasáhnout a obžalovanému uškodit, vyjádření hlavy státu, tedy úředníka, který mimo jiné jmenuje všechny soudce, k neskončenému trestnímu řízení, nyní zcela oprávněně napadené Rathem u Ústavního soudu, to jsou, jak předesláno, kulisy grotesky a nikoli právního státu, ve kterém bychom rádi žili.

Buďme proto vděčni za Ratha, protože bez něj by to, jak kvalitní je místní justice a její lidé, věděli toliko zasvěcení; takto jde o informaci dostupnou každému.

Vše krásné má svůj konec

Turingův stroj z Lega
(zdroj: Wikipedie)
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali 
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali 
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec

Nedovolivše již zazvonit lodnímu zvonci, konstatujeme shodně s Vítězslavem Nezvalem, že skončit musejí i věci krásné, a tak, po dvou letech a dvou měsících, končí náš spor s policejním presidiem o počet osob evidovaných v Národní databasi DNA, resp. v systému FODAGEN.

Policejní presidium nám sporné informace, tak jak bylo avisovalo, nyní poskytlo bezplatně, a my proto musíme, arci s hlubokým zármutkem, vzít svou žalobu zpět. – Ale nezoufejme předčasně: třeba to není poslední spor o informace, který kdy s policejním presidiem povedeme!

Poskytnuté informace jsou cenné zejména v tom, že se veřejnosti zřejmě poprvé dostává zprávy o lhůtách, po které míní policie profily DNA skladovat. Odhadem 0,5 % populace (fakticky o něco méně, protože v evidenci budou i cizinci) je zařazena do kategorie nad 50 let, což dle příslušného pokynu odpovídá evidenci doživotní.

ESLP přitom v rozsudku velkého senátu ve věci S. et Marper v. Spojené království jasně vyslovil, že pokud se týká doby zpracování těchto osobních údajů, musí být striktně respektována zásada proporcionality:
112. The Court cannot, however, disregard the fact that, notwithstanding the advantages provided by comprehensive extension of the DNA database, other Contracting States have chosen to set limits on the retention and use of such data with a view to achieving a proper balance with the competing interests of preserving respect for private life. The Court observes that the protection afforded by Article 8 of the Convention would be unacceptably weakened if the use of modern scientific techniques in the criminal-justice system were allowed at any cost and without carefully balancing the potential benefits of the extensive use of such techniques against important private-life interests. In the Court’s view, the strong consensus existing among the Contracting States in this respect is of considerable importance and narrows the margin of appreciation left to the respondent State in the assessment of the permissible limits of the interference with private life in this sphere. The Court considers that any State claiming a pioneer role in the development of new technologies bears special responsibility for striking the right balance in this regard.
Těžko věřit, že by se půl procenta našich spoluobčanů dopustilo trestné činnosti natolik závažné, že je odůvodněna potřeba mít jejich DNA v databasi trvale. Pokyn, který z policejního presidia rovněž již roky dolujeme (a vydolováno máme zatím cca z 99 %), je jasným důkazem, že policie svou diskreční pravomoc danou § 65 zákona o policii překračuje a postupuje při evidenci profilů DNA nepřípustně plošným způsobem. To nyní máme stvrzeno i numericky.

úterý 28. března 2017

Cibulka nerozhodně

Rozpaky budí druhý dnes vyhlášený nález, týkající se policejně vyklizeného squatu Cibulka (advokát stěžovatelů Pavel Uhl, soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček).

Podle závěrů Ústavního soudu je fakt, že policií realisovaný zásah souvisí s trestním řízením, překážkou pro uplatnění zásahové žaloby – což je názor zastávaný rovněž Nejvyšším správním soudem, a státním orgánem, k němuž se lze obrátit o ochranu, je toliko státní zastupitelství. Prvním – a jediným vnitrostátním – soudem, vstupujícím do stížnostního procesu, tak zůstává soud Ústavní; to je ovšem v rozporu s tím, o co ÚS dlouhodobě usiluje, totiž o legislativní odstranění situací, kdy se stává fakticky soudem první stolice. Proto byl ostatně v trestním řádu umožněn přezkum příkazů k odposlechu Nejvyšším soudem nebo v OSŘ rozšířena možnost brojit zmateční žalobou proti soudem vadně ustanovenému opatrovníku účastníku neznámého pobytu.

Stejně tak jde dnešní nález proti tendenci štrasburského soudu trvat na efektivním vyšetřování policejních přehmatů.

Ústavní soud nicméně uznal, že státní zástupce nemůže namítané policejní pochybení vypořádat sdělením, že co policie činí, dobře činí, a jakési vyšetřování, minimálně pro formu, se tedy zřejmě bude konat. Že bude jen předstírané a skončí závěrem příznivým policii, o tom, myslím, nemůže mít pochybnosti ani největší protipolicejní optimista.

Stručný referát tedy uzavřeme poznámkou, že chcete-li vidět v praxi, jak spor občana s policií u soudu vypadá, zajděte v pondělí 3. dubna k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na jednání ve věci pochodu sexuálních menšin Prague Pride a preventivní detence. Dostavit by se mohl i legendární policista a barový bijec David Janda, jehož proslulost dávno překročila hranice metropole. Jeho výslech, troufám si tvrdit, může být zážitkem, na který přítomní do konce svých dnů nezapomenou.

Případ posvátné pečetě

Erle Stanley Gardner používal v názvech svých perry-masonovek s oblibou aliterace: příkladmo The Case of the Caretaker's Cat, The Case of the Dangerous Dowager, The Case of the Shoplifter's Shoe, The Case Of The Perjured Parrot, The Case of the Haunted Husband, The Case of the Drowning Duck, The Case of the Crooked Candle, The Case of the Borrowed Brunette, The Case of the Lazy Lover, The Case of the Vagabond Virgin, The Case of the Negligent Nymph a mnoho dalších – jistě je, jste-li podobně zaměřeni jako já, všechny znáte.

Učinili jsme dnes podobně, chtějíce vhodně přiblížit nález, jímž Ústavní soud (soudce zpravodaj Jaromír Jirsavyhověl stížnosti Zuzany Candiglioty (vkusně a nespoře oblečené, aby snad v tomto směru nevznikaly žádné pochybnosti!) a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž tento umožnil ministerstvu zdravotnictví utajit právní analysu s odůvodněním, že jde o autorské dílo externího dodavatele. Onen rozsudek, byl-li by uspěl, byl by vodou na mlýn úředních utajovačů; dokážeme si živě představit úvahu, že podobným autorským dílem je vlastně cokoli, co kdy lidská ruka sepsala.

Ústavní soud nicméně vyslovil názor, že se soud měl s analysou, ve spisu v zapečetěné podobě založenou, seznámit, aniž by totéž umožnil žalobkyni. Takový postup je ovšem v rozporu s výslovnou dikcí § 45 odst. 4 SŘS: chci-li listinou dokazovat, musím ji zpřístupnit stranám řízení, přičemž výjimku musí zakotvovat zvláštní norma, jakou je kupř. § 133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Zákon o svobodném přístupu k informacím podobnou výjimku neobsahuje a provádění důkazů listinami, s nimiž se žalobce nesmí seznámit, je hrubým zásahem do podmínek fairového procesu.

pondělí 27. března 2017

Rozsudek v čarodějnickém procesu

Po více než čtyřech měsících byl doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž senát Márie Petrovkové zprostil pět obžalovaných příznivkyň někdejšího hnutí Resistance Women Unity v plném rozsahu obžaloby.

Je to arci nanejvýš tristní četba. Místo, aby senát posoudil žalované jednání ve světle ústavně chráněné svobody projevu, do níž lze zasáhnout jen za zcela výjimečných, Listinou vyjmenovaných okolností, bádá nad otázkou, kdo přesně ohnul plastovému panáčkovi na dětském dnu ručičku nebo zda je dostatečně společensky nebezpečné, jestliže se obžalovaná nebránila, když jiná osoba na společné fotografii zvedla pravici. A fakt, že znalecký posudek zpracovali plzeňští rychnoznalci z téhož akademického pracoviště, na němž působí poškozená Věra Tydlitátová, soud raději zamlčel, tváře se, že obhajoba nic podobného ani nenamítla (ač ta tak učinila důrazně a nejméně dvakrát).

Nežijeme ve svobodné zemi, a soudkyně Márie Petrovková přes veškerou snahu svým rozsudkem tuto svobodu dále oklešťuje. Na Osla měsíce její rozsudek asi není, pocity z něj jsou ovšem výrazně nepříjemné: bohužel, soudnictví v této zemi je dosud ve všech svých aspektech totalitní, bolševické a základními principy demokracie nepolíbené.

Praha 7

Zásluhou informačního zákona existují místa, kam se odvažuji toliko za denního světla a s ochrankou: příkladmo Karlovy Vary nebo Hajany u Brna, které jsem svého času poslal pro neposkytnutí informací do exekuce – posledně jmenované sidlo dokonce dvojnásobné.

Do podobného postavení se dostává Praha 7, městská část proslulá Veletržním palácem, Matějskou poutí, propadající se Stromovkou, zříceninou Šlechtovy restaurace, Blankou a jinými veřejněsprávními a rozpočtovými atrakcemi.

Bylo nebylo, obrátil se na mne loni v létě Michal Altair Valášek s prosbou, zda bych nepožádal o informace týkající se projektu nové radnice, které pro něj řečená část vyhledala, avšak jejich poskytnutí podmínila zaplacením nákladů ve výši 800 Kč. Pokud požádám i já, nebude úřad moci argumentovat, že informace kvůli mně musel vyhledat.

Praha 7 informace dle očekávání neposkytla ani mně, načež se jí zastal Magistrát, jehož právní myslitelé sestrojili konstrukci informací vyhledaných de facto a de iure, míníce, že skutečně vyhledanou informací je až informace zaplacená: do té doby ji smí mít úředník v šupleti a tam ji skladovat, dokud za ni některý ze žadatelů neuhradí úředníkem požadované náklady.

S tím jsem samozřejmě nesouhlasil a podal žalobu. Záměru šikanosní konstrukci vyvrátit však zabránil starosta městské části Jan Čižinský, který mi požadované informace poslal, takže nezbylo než vzít žalobu zpět. Což jsem tedy, starostovi klna, učinil. To je bezesporu škoda, neboť z usnesení soudu o zastavení řízení je patrná vysoká úroveň argumentace radničních úředníků: ve vyjádření, jež jsem již od soudu nestačil obdržet, vyplývá, že dovodili nedostatek pasivní žalobní legitimace, an úřad městské části nemůže být přece žalovaným.

Pročež zazvonil zvonec a této informační pohádce je, bohužel předčasný a antiklimaktický, konec.