DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 30. září 2016

Doněcký konsulát

Dnes bylo zveřejněno, že soud vyzval Zastupitelské centrum DNR, z. s., Nely Liskové ke změně názvu. To máme za zjevnou šikanu: ministerstvo zahraničí se sice, jak víme, domnívá, že má právo mluvit do spolkové činnosti, ale soudy by měly mít na věc ústavně konformnější náhled a respektovat právo každého jedince na osobní zahraniční politiku; pokud ta nevybočí z mezí zákona, není do ní úřadům vůbec nic. Jak jsme mnohokrát psali v našich podáních během právní bitvy o registraci našeho sudetoněmeckého sdružení, spolky nejsou povinny vyjadřovat či podporovat vládní politiku v žádném, a tedy ani zahraničně-politickém směru.

Ostatně, kdyby se podobně jako česká vláda chovaly vlády Francie a USA, určitě by nedovolily representantům neexistujícího Československa Masarykovi a Benešovi na svém území agitovat za vznik státního útvaru de lege lata stejně nelegitimního, jakým je v současné době Doněcká lidová republika.

Rozhodnutí v kause Červené trenky nad Hradem

Obvodní soud pro Prahu 1 při poskytování informací rozhodně nespěchal, a tak nám poslal anonymisované usnesení soudkyně Šárky Šantorové ve věci umělců ze skupiny Ztohoven (v usnesení rovněž nesmyslně anonymisované) až po stížnosti a poté, co rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem. S názorem soudu I. stupně nesouhlasíme, domníváme se, že ke krádeži – i když nikoli k výtržnictví – došlo, a nyní budeme čekat, co na to odvolací Městský soud v Praze, který své kasační rozhodnutí dosud nevyhotovil.

čtvrtek 29. září 2016

Chovanec

Naši úvahu, co dělají špatní právníci v pekle, můžeme nyní podložit usnesením Městského soudu v Praze, kde je ministru Milanu Chovancovi vlídně vysvětleno, že jeho ministerstvo žalovat na nečinnost Úřad městské části Praha 1 opravdu, ale opravdu nemůže. Ale co, aspoň to zkusil a na předvolebním meetingu ČSSD bude příběh, jak proti těm hnusným extremistům dělal, co mohl, v Chovancově podání znít jistě dobře.

pondělí 26. září 2016

Změny na legal.pecina.cz

A je jasno!
Poněkud jsem rozšířil možnosti svého serveru https://legal.pecina.cz: nově je možné sledovat účastníky řízení. Na rozdíl od funkce Sledování změn v řízení, která periodicky čtyřikrát denně prochází infoSoud a hledá, zda v řízení nedošlo ke změně, tato funkce, jakmile se dostane ke jménu účastníka řízení, buď u nařízeného jednání nebo na úřední desce NSS, toto jméno porovná se všemi vyhledávacími řetězci, a v případě shody na to uživatele v příštím notifikačním e-mailu upozorní.

Může se hodit leckomu, např. bulvárním novinářům. Těm stačí zadat do systému jména všech celebrit a kdykoli se bude chystat soudní jednání, kde je některá celebrita účastníkem, budou včas upozorněni. Např. Helena Vondráčková se soudí téměř neustále a její jméno je vděčným vyhledávacím řetězcem.

Nyní se chystám na insolvenční rejstřík. Ačkoli se SOAPem mám zkušenosti a pracovat s ním mi nečiní potíže, přehlednost dokumentace, ministerstvem spravedlnosti poskytované, mi lehce vyrazila dech: ne, to není komiks z xkcd.com, to je skutečně ústředním správním úřadem aprobovaná dokumentace k počítačovému systému!

pátek 23. září 2016

Pozvánka aneb Dobří holubi se vracejí

Jaký by to byl podzim, kdyby neběžel žádný velký politický proces! Ten letošní bude ve znamení hned dvou: čarodejnického, který pokračuje v říjnu, a nálepkového, na který se můžete přijít podívat, v obnovené premieře, už v pondělí. Neváhejte a přijďte, to, co uvidíte, budete jednou vyprávět vnukům – a ti vám neuvěří. Demokracie a svoboda projevu počesku, již toto pondělí, uvádí Obvodní soud pro Prahu 1, režie Dana Šindelářová, v hlavních rolích Patrik Vondrák a Michaela Rodová a ovšem i státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1, legendární a všemi milovaná Zdeňka Galková.

Aktualisováno.
Bylo to nostalgické a dojemné, ve stylu abiturientského večírku. Zde je, přičiněním Františka Hucka pořízené, video z hlavního líčení:


Následný rozhovor medií s hlavní zločinkyní M. Rodovou:


A konečně rozhovor medií se státní zástupkyní Z. Galkovou:

čtvrtek 22. září 2016

Jak je to s volbami v Rakousku

V žádném případě ne tak, jak píšou Parlamentní listy, a je zcela správné, že volit nového presidenta budou ti, kteří dovrší nejpozději k rozhodnému dni opakovaných (a nikoli původních) voleb šestnácti let věku. Důvody jsou jednoduché a logické: mezi dnem původních a opakovaných voleb totiž nejen určitý počet voličů dovrší tohoto prahového věku, ale určitý počet voličů volebního práva rovněž pozbude, buď smrtí anebo ztrátou svéprávnosti. Pokud by nebylo stanoveno pravidlo tak, jak bylo uvedeno, znamenalo by to, že se průměrný věk voličů zvýší, a výsledek nebude odpovídat skutečné vůli skupiny oprávněných voličů. Je to tedy rozhodnutí ve prospěch kandidáta Zelených, nicméně rozhodnutí fairové a správné. A pokud snad někdo nepochopil, že šestnáctiletí volili i v prvních, zrušených volbách, maje změnu za úskok, měl by více číst a méně psát.

Padla facka, padla – v Olomouci

Facek bylo dokonce několik, a příjemkyní byla ani ne patnáctiletá dívka, přistižená matkou, ana kouří (mediální prameny zdůrazňují, že tak činila v bytě, aniž by specifikovaly, zda matce vadilo právě či zejména to). Předesíláme, že popsanou výchovnou methodu neschvalujeme, domnívajíce se, že výchovný účinek je u takto velkého dítěte zdaleka převážen pocitem ponížení, přičemž, pokud je nám známo, v dějinách lidstva se ještě nestalo, že by někdo někoho vychoval ponižováním.

Leč právně nás zaujal názor redaktora iDnes, že dcera nyní bude moci rozhodnout o tom, zda si přeje, aby přestupkové stíhání matky pokračovalo čili nic. Arci tak tomu není: uplatní se ustanovení § 32 odst. 2 písm. a) SprŘ a dívce bude pro řízení ustanoven kolisní opatrovník, tedy fakticky OSPOD, a ten bude v řízení za ni a místo ní jednat. Nezdárná dcera pak bude moci pokládat za úspěch, když nebude pro své dobro matce odebrána a umístěna ve výchovné instituci, kde je, podle mínění všech OSPODů a všech opatrovnických soudců v této zemi, každému dítěti nejlépe.

Aktualisováno.

Znovu k e-kolu

S opatrným disentem v kause ukradeného e-kola přišel soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Ve svém článku na eprávu nejprve rekapituluje celé řízení, až po dosud poslední rozhodnutí, rozsudek NSS (námi kritisovaný), a pak uvádí:
„Nezbytnost“ totiž možná lze vidět i trochu jinak než tak kategoricky, jak ji vyložil anotovaný rozsudek. Například si lze klást otázku, zda v této souvislosti máme přemýšlet toliko v kategoriích normativního rámce, anebo zda do hry může vstoupit fakticita při jeho naplňování. Normativní rámec je jasný – podle platného práva má pravděpodobného zloděje vypátrat a chytit na základě záběrů z kamery, které jí předá okradený, policie. Státní monopol legitimního násilí je nepochybně jedním z pilířů moderního právního státu. Realita je nicméně, přiznejme si, také jasná – v podstatné části případů tohoto typu, tedy malých krádeží, policie ani tehdy, obdrží-li záběry pravděpodobného zloděje od okradeného, tohoto zloděje nevypátrá; možná proto, že na jeho vypátrání nemá takový zájem jako okradený, a proto není dostatečně invenční, aktivní, zkrátka nesnaží se tak, jak by se snažil okradený. Pokud tedy významná část zlodějů dopouštějících se drobných krádeží není vypátrána, nedá se argumentovat, že zveřejnění podobizny pravděpodobného zloděje je „nezbytné“ pro ochranu vlastnického práva okradeného? Protože jinak než svou vlastní aktivitou se okradený s velkou pravděpodobností odhalení a chycení zloděje nedobere. Protože státní monopol legitimního násilí zde selhává, není dostatečně efektivní. Jinak řečeno, nemá být svépomoc svým způsobem elastická, kopírující v jistém smyslu míru úspěšnosti či přesněji řečeno neúspěšnosti státního monopolu legitimního násilí při odhalování trestných činů či přestupků? […]
Konečné slovo tu bude mít zřejmě Ústavní soud, na který se, pokud vím, podnikatelka již obrátila; je však dobré, že se k případu veřejně vyjadřují i jiní soudci NSS.

středa 21. září 2016

Vladimír Sáňka byl nepravomocně zproštěn obžaloby

Foto: Vít Hassan
Obvodní soud pro Prahu 1 dnes nepravomocně zprostil obžaloby Vladimíra Sáňku, viněného v souvislosti s vydáním Základů tauhídu. Jak je naším zvykem, rozsudek budeme podrobněji komentovat až na základě písemného vyhotovení, jen podotkněme, že Sáňkův případ má bezprostřední dopad i do naší kausy, vydání knihy Hitlerových projevů.

Pokud se arci rozsudek opírá toliko o tvrzení, že publikace nepropaguje žádné konkretní hnutí, je to obhajoba poměrně slabá a ze strany soudu spíše alibistická. Základem musí být restriktivní výklad kautel umožňujících omezení svobody projevu a v daném případě i náboženského vyznání, a to zcela bez ohledu na to, že je v dané chvíli nesmírně populární bojovat proti vlně přistěhovalců; ostatně soudíme, že naši udatní bojovníci by se stejným zápalem v 50. letech brojili proti kulakům a imperialistickým válečným štváčům a v letech sedmdesátých proti pravicovým oportunistům a revisionistům.

Martin Ignačák bude propuštěn z vazby

Dnes vyhlášeným nálezem zrušil Ústavní soud (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o ponechání anarchisty Martina Ignačáka, stíhaného v souvislosti s plánovaným útokem na vojenský vlak, ve vazbě.

To jsme čekali, překvapivé je pouze to, že se Ústavní soud v obiter dicto zabýval, a to poměrně zevrubně, ústavními konotacemi policejní provokace. Podobně jako my vyšel zejména z rozsudku ESLP ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko, arci vytknout mu je třeba, že judikoval: Oproti tomu není problematické, pokud policista pouze vytvoří pro obviněného možnost spáchat trestný čin, například tím, že u něj poptá prodej zakázaného předmětu. To však není pravda, skutkovou podstatou provokace v případu Teixeira de Castro byla právě taková nedovolená poptávka.

Pokud si dáme dohromady to, co o případu Fénix víme, domníváme se, že policejní agenti Petr a Robert trestnou činnost nevyprovokovali, avšak zapojovali se do její – trestné – přípravy. A protože hloupost policistů je jednou z mála jistot, na něž lze u soudu spoléhat, očekáváme, že to klidně přiznají, čímž budou splněny podmínky pro vyvinění obžalovaných.

Aktualisováno.
Na sociálních sítích se množí dotazy, kdy bude M. Ignačák skutečně propuštěn. To nelze úplně přesně odhadnout, uplatní se ustanovení § 314h odst. 1 TrŘ: Po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

Vrchní soud v Praze bude nově rozhodovat o stížnosti státního zástupce proti nahrazení vazby zajišťovacími instituty, tzv. vazebními substituty. Toto usnesení může vydat v neveřejném zasedání, avšak měl by si vyžádat od městského soudu spis; proto lze čekat, že propuštění – pokud k němu vůbec dojde, i opačné precedenty tu bohužel jsou – bude otázkou několika následujících dnů.

úterý 20. září 2016

Samonávrh aneb Past II

Jak si povšiml na sociálních sítích Marek Antoš, z námi nastíněných tří možností byla správně čtvrtá: Ústavní soud sám sobě navrhl zrušení dvou ustanovení zákona o Ústavním soudu s cílem odebrat ústavním soudcům přestupkovou imunitu. Jistě si vyhoví, osobně si také vždy vyhovím, když si něco navrhnu, ale vzniká otázka, zda tím Ústavní soud nepřekročí Rubikon ústavnosti, neboť dosud tvrdil, že zákon o Ústavním soudu, ač nemá formu zákona ústavního, nemůže být předmětem přezkumu ústavnosti, odkazuje přitom na čl. 88 odst. 2 Ústavy, kde se vázanost Ústavního soudu zákonem o něm zakotvuje výslovně.

Náš názor je arci dlouhodobě odlišný, domníváme se, že Ústavou předpokládaná vázanost má procesní, nikoli materiální dosah, a případný nesoulad zákona o Ústavním soudu s ústavním řádem je tímto soudem přezkoumatelný.

Chuligáni v. výtržníci

Toto je jedna z nejzajímavějších zpráv posledních týdnů. V Praze byl zadržen Oleg Vorotnikov, člen ruské obdoby Ztohoven, zvané Война. Jeho posledním uměleckým dílem je obří penis na mostě v Petrohradě. Zajímavá je událost jednak vazbou zadrženého umělce na – dle mínění P&L positivních českých medií – white-hat výtržnice ze skupiny Pussy Riot, jednak tím, že Putinův režim získal vynikající příležitost českou vládu kompromitovat. Pokud Vorotnikova nevydá, bude se ústy AeroNetu a jiných prokremelských medií hlasitě, a oprávněně, ptát, jaký je rozdíl mezi kreslířem vousů Smetanou a Vorotnikovem, jenž své dílo vyvedl arci v dimensi větší, vpravdě ruské. A pokud vydá, bude ostřelována, neméně oprávněně, municí té nejpravdivější lásky.

Babišova media problém zatím vyřešila tak, že místo, aby správně hovořila o výtržnících, píší, že Vorotnikov byl obviněn z chuligánství, což má být zřejmě něco docela jiného: stíhat výtržníky je v pořádku, kdežto chuligány pronásledují jen odporné, represivní režimy podobné tomu Putinovu. Až se zjistí, že jde o jedno a to samé, bude to teprve nemilé.

Kramný u odvolacího soudu

Dorazil rozsudek odvolacího Vrchního soudu v Olomouci nad Petrem Kramným; o případu jsme psali zde. Senát bývalého komunisty Václava Čapky (nedivme se: slušní lidé v této zemi na tak vysoké úrovni prakticky nesoudí) svým dílem rozhodně nenadchl, jeho rozsudek je zcela nepřesvědčivý: pokud někdo očekával, že se odvolací soud pokusí vypořádat s tím, že soud I. stupně konstruuje ze spíše ojedinělých nepřímých důkazů uzavřený řetězec nebo s argumentem obhajoby, že místo skutečných snímků histologických preparátů z těl obětí je v klíčovém znaleckém posudku cosi jiného, musel být zklamán. Skutečně závažné argumenty vrchní soud pominul, a aby dosáhl požadovaného počtu stran, zabýval se nepodstatnými otázkami, jako zda mohla výsledek ovlivnit medialisace procesu.

Ostatně soudíme, že vrchní soudy by se měly zrušit a jejich soudci podobní Čapkovi posláni po parabolické dráze mimo justici.

neděle 18. září 2016

Hoří, má panenko – level Brno

Vzpomínáte si na neonacistu-pedofila z kausy Power I, u kterého provedla policie v červnu 2009 domovní prohlídku a když se ukázalo, že bude muset být zproštěn, podstrčila mu mezi zajištěné věci CD s dětskou pornografií?

Nepodařilo se, pachatel byl nakonec zproštěn z obojího a policie odešla s ostudou (a s dnes již zlidovělou zvukovou nahrávkou Kde jsou ty klíče?), avšak příběh má pokračování. Po pravomocném skončení Poweru Okresní soud Brno-venkov rozhodl o vrácení zajištěných věcí; což, uznejte, po sedmi letech člověka potěší. Byly mezi nimi tři harddisky, mobilní telefon, mezitím museální hodnoty, paměťová karta a spousta nahraných CD a DVD. Ale ouha: soud zjistil, že věci vrátit nemůže, protože nikdo neví, kde jsou.

Vznikla tak zajímavá situace, protože právně věci byly vráceny vlastníkovi, avšak fakticky jsou ztracené – případně, jak je v kraji zvykem, dávno rozkradené.

Zproštěnému za této situace nezbylo než podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, kterou nyní Krajský soud v Brně zamítl, protože prý nelze soud nutit k něčemu, co udělat nechce (nebo spíš, dodejme, co by udělal rád, ale nemůže). V zásadě souhlasíme, jen bychom si představovali poněkud upřímnější a jadrněji formulované odůvodnění. Třeba: když jsme to ztratili, tak to přece nemůžeme vrátit. A bylo by jasno.

sobota 17. září 2016

Nechoďte na Ortel

Zpěvák skupiny Ortel.
Autor: Vít Hassan
Ve spisu týkajícím se případu závadových lajků objeven tento pozoruhodný dokument. Týká se policejní database závadových osob a jiných vnitřních nepřátel OČISTA, ve kterém je ke kriminálně lajkujícímu zločinci evidována i účast na koncertu hudební skupiny Ortel. Opravdu nechá Úřad pro ochranu osobních údajů v klidu to, že policie vede, údajně bez methodického pokynu, databasi závadových osob v rozsahu plně srovnatelném s tím, co o disidentech evidovala StB? Já vím, byla to řečnická otázka – nechá.

Po stránce formální nás zaujal velkoformátový podpis policejního orgána. Ten člověk snad musel být v minulém životě hlemýžď!

pátek 16. září 2016

Nad Novosadovým rozsudkem

Péčí Lidových novin podařilo se získat rozsudek odvolacího Městského soudu ve sporu Terezie Kaslová v. Kancelář presidenta republiky. Soud, jak víme z medií, senátem Tomáše Novosada rozsudek prvoinstančního Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil, pokud jde o článek o Hitlerovi-gentlemanovi, a změnil v zamítavý u výroku o vytí s vlky a úvahy o Peroutkově fascinaci nacismem.

Souhlasíme ze dvou třetin. Peroutka byl skutečně na konci 30. let nacismem fascinován – arci tak jako téměř každý jiný intelektuál té doby – a i výrok o Dr Jekyllovi a Mr Hydovi je sice poněkud exaltovaný, avšak ještě v mezích toho, co si politik glosující historii může dovolit: není to lež, jakou jsou příkladmo námi žalované theresínské výroky Milana Štěcha. O tom, že zásahem do práva na postmortální ochranu je přisoudit novináři autorství článku, který nikdy nenapsal a který jej staví do negativního světla, pak nemáme pochybností.

Rozcházíme se tak toliko v hodnocení toho, zda s ohledem na Peroutkovy názory může projít Zemanův výrok, výslovně vkládající Peroutkovi do úst, resp. do pera to, co onen nikdy neřekl, resp. nenapsal (a co, jak víme, ve skutečnosti napsal jiný intelektuál, Jan Stránský). Výklad na str. 13 rozsudku shledáváme málo přesvědčivým, připomínajícím slavné dílo znalce Ivo Svobody, jenž dokázal z Evropo, povstaň! udělat Deutschland, erwache!

Domníváme se, že soud by měl zachovávat jistou dávku zdrženlivosti, pokud hodnotí historii, jinak nezabrání tomu, aby se do jeho rozhodování promítly osobní politické preference soudce. Výklad rozsudku totiž trpí vadou presentismu v dosti vážném stupni, zapomínaje, že celá 30. léta minulého století byla dobou krise demokracie, jež jen zázrakem nevyústila v její trvalé zničení. Nacismus, ruku v ruce s bolševismem, nabízel cestu z této krise, aniž by bylo na první pohled zřejmé, že neexistuje nic jako nacismus s lidskou tváří (a ovšem, ani humánní komunismus, jak se mělo ukázat o 30 let později), a že nacistické myšlenky, bez ohledu na nesmírné úspěchy této ideologie v tehdejší politické praxi, nemohou vést k vytvoření prosperující, stabilní společnosti.

Hodnotit Peroutkovy texty poválečnou optikou je stejné jako dávat všem předúnorovým komunistům, včetně těch, kteří KSČ opustili, vinu za stalinské represe 50. let. Právě proto je třeba posuzovat Zemanův výrok o něco přísněji: není spravedlivé dovodit z pouhé možnosti, že by Peroutka v oné době něco takového mohl napsat (ač nenapsal), že není zásahem do práv jeho vnučky tvrdit, že se tak skutečně stalo.

čtvrtek 15. září 2016

Vazba Martina Ignačáka možná končí

Tedy v případě, že příští středu Ústavní soud vyhoví jeho ústavní stížnosti. Soudkyní zpravodajkou je Kateřina Šimáčková a i když o samotné Operaci Fénix si v současné době myslíme něco ne zcela shodného s tím, co jsme si mysleli na začátku, když jsme o ní neměli tolik informací, ukončení této vazby pokládáme za rozumný krok, bez ohledu na to, jaký rozsudek nakonec padne.

Je snad kam spěchat?

Pokud si ještě někdo vzpomíná na náš spor v kause pražské Pre-Crime Division (preventivní detence závadových osob během pochodu za práva sexuálních menšin v r. 2014), jistě ho potěší zpráva, že Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil jednání – na 3. dubna 2017. Když to dobře půjde, cca do pěti let od zásahu bychom mohli mít rozsudek v prvním stupni, a rozsudek pravomocný lze očekávat někdy v příštím desetiletí. Děkujeme ti, česká justice!

středa 14. září 2016

Nejvyšší soud zrušil rozsudek v kause Altner v. ČSSD

Jak to dopadá, když si někdo v této zemi dovolí žalovat vládní stranu, pocítil Zdeněk Altner: komunistický senát Nejvyššího soudu pod vedením soudružky soudkyně Blanky Moudré zrušil rozsudek, jímž mu byla vůči České straně sociálnědemokratické přiznána pohledávka v aktuální výši cca 340 milionů korun, přestože podle mínění mnohých, včetně autora tohoto blogu, takový postup příkře odporuje dosavadní rozhodovací praxi tohoto soudu.

Mýlili jsme se tedy, jestliže jsme odhadovali, že o nápravu správného rozhodnutí se bude muset postarat Pavel Rychetský u Ústavního soudu: sociální demokraté dokázali mocensky ovlivnit už soud o instanci nižší.

Jediné, co nás může těšit, je, že díky https://legal.pecina.cz/ víme zprávu dříve než jiná media; to je arci slabá náplast na chmurné myšlenky, které nás nad skandálním rozhodnutím Nejvyššího soudu napadají.

Aktualisováno.
Zatím není informace potvrzena z jiného zdroje než z infoSoudu, kde je ovšem záznam stále vystaven beze změny.

Aktualisováno.
Že nebylo rozhodnuto, tvrdí podle Deníku i sám Nejvyšší soud. Co ovšem znamená záznam o obživnutí věci po zrušení pravomocného rozhodnutí, k němuž mělo dojít včera, není jasné; infoSoud je skutečně database k zulíbání (řekl bych to jinak, ale měsíční příděl vulgárních výrazů jsem vyčerpal již minulý týden)!

Lex Bakala

Vlastností dobré parodie je, že ji lze jen s velkými obtížemi odlišit od skutečnosti: vynikajícím parodickým serverem je např. Infobaden News, kde musíte nad některými texty opravdu dlouho přemýšlet, abyste se ujistili, že nejde o realitu, zejména jsou-li vám servírovány po sociální síti, maskovány zkracovačem.

Dobrou právní parodií je také tento fake návrh zákona o vyvlastnění (ve skutečnosti ovšem propadnutí – vyvlastňuje se za náhradu) majetku Zdeňka Bakaly. Málem jsem se nachytal, ale je mi jasné, že jde o pouhou akci příznivců schwarzenberských knížat, kteří skutečně originálním, vtipným způsobem přenesli to, co obsahuje lex Schwarzenberg, do současné reality.

Jsem nadšen a tleskám: takto se má dělat demokratická osvěta!

úterý 13. září 2016

Ústavní soud se nezastal soudce Kydalky

Senát Ústavního soudu ve složení David Uhlíř, Tomáš Lichovník a soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková neposkytl ochranu porušeným politickým právům soudce Kamila Kydalky a jeho ústavní stížnost zamítl (o případu jsme referovali zde).

Nález pokládáme za zcela nedostatečně odůvodněný. Je naším dlouhodobým názorem, že každé soudní řízení, jehož dopad do práv stran je zásadní, musí být (nejméně) dvouinstanční, protože jen opravný prostředek umožňuje vést plnohodnotný procesní diskurs: do doby prvostupňového rozsudku se toliko přou strany mezi sebou, a soud může mít na věc úplně jiný názor, který vyjeví až ve svém rozhodnutí, což právě, schází-li možnost opravného prostředku, je pro neúspěšného litiganta pozdě.

Podobně mínění Ústavního soudu, že soudce nesmí vůbec vstupovat do politiky (§ 108), ani tím, že vysloví některému kandidujícímu subjektu podporu nebo ho pochválí, je nadměrně restriktivní. Že se soud nevypořádal s naší argumentací, je logickým důsledkem – jistě politováníhodného – faktu, že jsme nebyli účastníkem řízení, přesto se domníváme, že tak přirozený argument, jako že bylo-li by úmyslem ústavodárce omezit právo soudce na politický projev, byl by tak v Listině učinil výslovně, měl traktovat proprio motu.

pondělí 12. září 2016

Sociální demokrat. Kudy chodil, tudy…

Tak tenhle rým se mi nepovedl. Chtěl jsem napsat, že kudy chodil, tudy neplnil pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí. V každému případě se ministr Jan Mládek inspiroval u své strany a na rozsudek Městského soudu v Praze, podle něhož jeho ministerstvo mělo do minulého pátku poskytnout Janu Šináglovi, resp. jeho spolku Sodales Solonis, z. s., informace o odměnách svých vedoucích zaměstnanců (psali jsme o tom zde), se prostě, ehm, vyignoroval.

Nemůže arci následovat nic jiného než exekuce, kterou dnes oprávněný navrhl. O dalším průběhu, zejména o květnatých výmluvách ministerstva, proč rozsudek nemůže splnit, budeme na tomto blogu informovat.

Ministerstvo vnitra neuspělo u soudu

Magistr Bakalář obojího práva (rozuměj: plzeňského i karlovarského) Milan Chovanec podle očekávání neuspěl se správní žalobou ve věci Bartošova pochodu s maketami šibenic. Což kvitujeme poznámkou, že když jsou právníci během života opravdu velkými hříšníky, zaměstnají je po smrti v pekle na právním oddělení ministerstva vnitra: sepisovat podání podle zadání tohoto ministra je ten nejhorší trest, který si pro právníka lze představit.

Aktualisováno.

Jan Šinágl uspěl u Ústavního soudu

Jan Šinágl smí opět a) tvrdit a spekulovat, že mezi Mgr. Janou Gavlasovou a (manželem Heleny Vondráčkové) Martinem Michalem probíhala či probíhá milostná či sexuální korespondence a zveřejňovat texty či jejich části, které jsou takto označovány či charakterisovány, ať už svým názvem či svým obsahem, b) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal vedl milostnou či sexuální korespondenci s více ženami a jednou z těchto žen je také Bc. Petra Kubíková, a zveřejňovat texty či jejich části, které jsou takto označovány či charakterisovány, ať už svým názvem či svým obsahem, c) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal je otcem nezletilého dítěte Mgr. Jany Gavlasové, a zasahovat do soukromého a rodinného života Mgr. Jany Gavlasové zveřejňováním tvrzení či spekulací o jejím soukromém životě a rodině, a d) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal podvádí Helenu Vondráčkovou s jinými ženami, a spekulovat o jejich totožnosti.

To vše díky dnes vyhlášenému nálezu Ústavního soudu, který vyhověl jeho ústavní stížnosti, o níž jsme na tomto blogu již psali, a zrušil jako neústavní usnesení Krajského soudu v Praze, které to J. Šináglovi dočasně zakazovalo.

Jen nevím, co si s takovou mírou svobody J. Šinágl počne, a také, zda v této zemi existuje s výjimkou čtyř neúspěšných žalobců vůbec ještě někdo, koho by výňatky z milostných e-mailů mezi Michalem a Gavlasovou nebo Michalem a Kubíkovou zajímaly (ony si představuji např. takto: Milá Janičko, velice po tobě toužím, ta stará ochechule odjela na víkend na Slapy – vezmi malého/malou a přijeďte za mnou do Řitky, prosím!). Ale třeba se mýlím a mí vážení čtenáři spekulace o totožnosti žen, s nimiž Michal svou o dvanáct let starší životní partnerku podváděl nebo podvádí, přímo hltají.

neděle 11. září 2016

Causa TOI TOI

Autor: Vít Hassan
Magistrátní úředníci na místě opakovaně poučili svolavatele, že nelze symbolizovat Kábu, nejposvátnější místo islámu, pomocí mobilní přenosné toalety toitoi. V průběhu shromáždění účastníci na výzvu pana Konvičky tuto budku na místo přinesli, kvůli čemuž bylo shromáždění rozpuštěno, reprodukuje iDnes vyjádření mluvčího MHMP Víta Hofmana k důvodům rozpuštění shromáždění příznivců Martina Konvičky před saúdskoarabskou ambasádou v Praze.

A co jiné podobné objekty, např. telefonní budka nebo králíkárna, těmi by dle úředníka, který po fiasku na Staroměstském náměstí chtěl prokázat horlivost, symbolisovat Kaabu šlo?

Neměli bychom zapomínat, že svoboda slova se zrodila, mimo jiné, z potřeby podrobit kritice, a případně i zesměšnění, katholickou církev. Každý má právo vyznávat, jakou víru uzná za vhodné, ale s tímto právem je spojena povinnost snášet, je-li pro tuto svou víru kritisován a případně i zesměšňován.

Stejnou argumentaci bychom totiž mohli použít při zákazu pastafariánského hnutí, které není ničím jiným než výsměchem křesťanské víře (zejména kreacionismu), a dokonce i našeho Řádu ozubeného kola, jehož stanovy si z katholické církve, příkladmo v pasáži o neomylnosti Jeho Velkoozubenosti v záležitostech víry, nepokrytě utahují.

Očekávám, že tak jako byli před nedávnem všichni Charlie, budou teď všichni Konvička, a dají si na facebookový profil fotografii toitoiky.

Aktualisováno.

Co dál?

Pěkný rozhovor poskytl lobbistickému serveru Česká justice předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa. Tomu patří hlavní díl zásluhy na tom, že z výrazně podprůměrného, podivnými postavami české justice naplněného soudcovského sboru dokázal během deseti let vytvořit nejprestižnější a nejkvalitnější soud v zemi – žel, nikoli však úroveň udržet: zejména po odchodu V. Šimíčka, M. Tomkové a K. Šimáčkové k Ústavnímu soudu šla kvalita rozhodování NSS rapidně dolů, takže v současné době můžeme konstatovat, že NSS rozhoduje v průměru stejně špatně, a často i hůř, než krajské soudy. Příkladů netřeba, píšeme o nich pravidelně i na tomto blogu.

Jakémukoli zamyšlení nad stavem justice a její budoucností musí předcházet úvaha o tom, jaká bude v dalších letech povaha samotné společnosti a politického režimu v této zemi. Nejsem optimistou, a tak jako jsem před nějakými sedmi-osmi lety odhadl, že nastupuje éra populistů – aniž bych si byl arci uměl představit, že míra tuposti místní populace dovede na výsluní někoho tak odporného, jako je Andrej Babiš – nyní tvrdím, že demokracie v této zemi skončila a někde v horizontu pěti až patnácti let bude režim vystřídán další diktaturou, možná totalitní, možná nikoli, nejpravděpodobněji novým satrapským státem politicky plně závislým na ruském imperiu.

Ve světle toho jsou veškeré úvahy o budoucnosti justice hypothetické: diktatura potřebuje jinou justici než demokratický stát, přičemž to, co v této zemi máme, má i nyní daleko blíž k justici totalitní než demokratické.

Přesto se můžeme, pro vlastní potěšení, pokusit v několika odstavcích nastínit představu toho, co by se mělo v justici změnit, aby sloužila občanům a nikoli primárně jen sobě samé.

Především by se musel zcela vyměnit její personál: podmínkou výkonu soudcovské funkce by bylo, že nový soudce doposud nikdy jako soudce, případně státní zástupce nepůsobil. To je sine qua non jakékoli změny k lepšímu.

Dále by bylo nutné radikálně snížit zatížení soudů agendou, civilní i trestní. Stát by měl soukromé dluhy uznávat, nikoli však – s určitými výjimkami, jako jsou dluhy na výživném – vymáhat: místo exekutorské mafie by měly nastoupit registry klientských informací, s tím, že kdokoli by měl v registru negativní záznam, musel by počítat s tím, že mu nikde nejen nepůjčí, ale ani na úvěr nedodají např. elektřinu nebo plyn: vše by musel hradit zálohově. Dluh by musel přestat být výhodnou komoditou a naopak by se stal důkazem selhání věřitele a jeho odhadu.

V oblasti trestního práva by většinu případů vyřešila možnost dohody o vině a trestu se státním zástupcem, kterou by soud pouze, nebyla-li by excesivní, schválil. Soudily by se tak pouze nejzávažnější (hrdelní) zločiny, a to bez výjimky před porotními soudy, a dále ty kausy, kde pachatel tvrdí, že obvinění je nedůvodné a může se obhájit, a proto na dohodu nepřistoupil.

Systém dokazování by měl být privatisován a jako použitelný důkaz by mělo platit místopřísežné prohlášení svědka, učiněné např. před notářem. Křížový výslech v současné podobě by měl být veden pouze ve zmíněných nejzávažnějších případech a tam, kde na něm strany trvají. Za křivou výpověď a křivé obvinění by měly hrozit přísné tresty, a ty by se měly ukládat, neměl by to být, tak jako nyní, papírový čert.

V oblasti legislativy vládne stav neomezené víry v regulaci, touha po právních předpisech vypracovaných do tak minuciosních detailů, že postačí předložit kausu subsumpčnímu mechanismu justice a ta jakékoli nepravosti zabrání. To je arci hluboký, koncepční omyl. Jak ukazuje vývoj korupce a jejích technik, zločinec bude vždy o krok, nebo spíš o dva kroky, před zákonem; efektivní je naopak relativně málo obsáhlý korpus psaného práva, jehož aplikace se dokáže přizpůsobovat potřebám jednak tím, že soudce bude moci rozhodovat s větší volností co do požadavku spravedlnosti, jednak precedenčním působením judikatury, která je závazná a není pro soudce jen možným vodítkem, které mohou a nemusejí respektovat – a když se vám to nelíbí, tak si podejte odvolání/dovolání/ústavní stížnost.

Co je vůbec nejdůležitější, bylo by potřeba změnit pohled lidí na stát. Ten je momentálně vnímán jako stále vlezlejší a obtížnější monstrum, které občana především špehuje a buseruje, a pod stále absurdnějšími záminkami omezuje jeho práva, místo aby ho chránilo. Stát není služebníkem, ale pánem, a to platí i pro justici, která by se musela stát symbolem hodnot, ze kterých stát vyrůstá a na kterých spočívá; takto řečeno to snad zní jako frase, ale je to velmi důležitá věc: když se zeptáte průměrného občana, co se mu vybaví při vyslovení slova soudce, stěží uslyšíte spravedlnost, slušnost a morálka. Naopak se dozvíte něco o rodinkaření, korupci, mocenské aroganci a zvůli, ne-li přímo o justiční mafii. Dokud se toto nezmění, nepohnou se věci v české justici k lepšímu, a jak poznamenána shora, na změnu už zřejmě ani nebude čas. Demokracie skončila, zapomeňte.

pátek 9. září 2016

Habermannovi podávají ústavní stížnost

Být Němec a jít k českému soudu, to je jistá poukázka na neúspěch. Své by o tom mohl vyprávět jistý Rudolf Dreithaler, a v poslední době třeba Adrian Portmann (ten je sice Švýcar, leč to je u místních soudů pouze mírná, téměř bezvýznamná polehčující okolnost). Cizince totiž nenávidí český komunistický soudce bezmála stejně jako šlechtice nebo církevní hodnostáře.

Proto nemohli dopadnout jinak ani Wofgang Habermann a jeho rodina, kteří se před osmi lety podanou žalobou pokusili domoci náhrady za neoprávněné, rok trvající odpojení vody do jejich domku v Lubníku u Lanškrouna. Komunistická soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Věra Adámková jim přiznala náhradu v poloviční výši, než kolik požadovali (cca 120 korun za každý den, kdy byli bez vody) a komunistický senát Romany Vostrejšové u Vrchního soudu v Praze žalobu zcela zamítl: o obojím jsme na tomto blogu psali.

Nyní se připojil Nejvyšší soud, který žalobcům vytkl, že v dovolání namítají pouhou vadu neústavnosti Vostrejšové rozsudku, což je málo – od posuzování takových banalit přece tento soud není! Habermannovi reagují ústavní stížností, ve které navrhují zrušení příslušné části OSŘ jako neústavní. Zda návrh uspěje, nevíme, faktem však je, že poslední dobou neděláme téměř nic jiného než sepisujeme ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu, která odmítají dovolání pro vadu nedostatečného vymezení důvodů jeho přípustnosti; trochu to arci začíná připomínat příslovečného starého profesora, který říkal: Na jedničku neumí nikdo, na dvojku umím já…

Odpověď na otázku, jak zdůvodnit přípustnost dovolání tak, aby to bylo pro soudce ze senátu 30 Cdo dostatečné, současná právní věda nezná.

Aktualisováno.

A my vám je stejně nedáme! aneb Osel měsíce září udělen

Zářijovou cenu našeho blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů si vybojoval organisovaný sbor jedinců, kteří vybírají rozhodnutí do sbírky Nejvyššího správního soudu, a to za judikát č. 3372, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 4/2014-148; celé znění judikátu je zde.

Jde v něm o postup při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. za náhradu. V této oblasti dokázal NSS napáchat dost škody sám, např. tím, že neumožňuje podat žalobu proti rozhodnutí odvolací instance o výši nákladů, ale žadatel musí vyčkat, až jeho žádost po 60 dnech povinný subjekt odloží, a žalovat toto rozhodnutí – je to nepraktické, nelogické a formalistické, rozumné by bylo umožnit žalovat přímo rozhodnutí o stížnosti.

Z nového judikátu byla do právní věty vybrána mj. tato formulace: Použití § 16 odst. 4 věty druhé citovaného zákona je proto v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 citovaného zákona vyloučeno, soud nenařídí povinnému subjektu poskytnout požadovanou informaci, přestože shledá požadavek na úhradu nákladů nezákonným. Proč je to tak, se dozvíme z odůvodnění judikátu: městský soud se totiž domnívá, že i když žadatel vyměřené náklady uhradí, povinný subjekt se přesto může rozhodnout, že informace mu – minimálně zčásti – neposkytne. Zaplacené náklady se ovšem v takovém případě nevracejí.

To je arci něco tak obludně postkomunistického, že se tomu vůbec nechce věřit, a výběr takové [vhodné substantivum nechť si doplní každý dle naturelu] do sbírky je znevážením jí i Nejvyššího správního soudu jako takového.

Správný postup podle InfZ je přirozeně takový, že rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, např. v rozsahu osobních údajů, se vydává současně s výzvou k úhradě nákladů. Žadatel může proti obojímu brojit stížností; když však náklady jednou uhradí, má na informace právo. Představa, že informace nejprve zaplatím, a pak se dozvím, že mi je příslušný úředník stejně neposkytne, se vymyká právní fantasii i tak otrlého uživatele místní justice, jakým je autor tohoto blogu.

K ceně blahopřejeme, budou slušet!

úterý 6. září 2016

Lukáš Borl je ve vazbě

Národní centrála proti organisovanému zločinu slaví první úspěch: v neděli byl po návratu do České republiky dopaden a vzat do vazby Lukáš Borl, jenž je viněn z podílu na útocích na restauraci Řízkárna a na zapalování policejních automobilů, což měl činit pod hlavičkou Sítě revolučních buněk. Ta je zajímavá především tím, že podle všeho sdružovala buňku jedinou, počet jejíchž členů pravděpodobně nepřekročil jednoho – Borla. L. Borl je rovněž znám tím, že posprayoval zeď ruzyňské věznice, za což byl jako pomocník pravomocně odsouzen Igor Ševcov.

Samotné útoky na policejní auta a Řízkárnu ovšem blednou před tím, že Borl se měl dopustit rovněž zvlášť závažného zločinu podpory a propagace, za což mu nyní hrozí až deset let vězení (za zničení policejních aut by to byly tři roky). V čem měl tento hrozný čin spočívat, je arci nejasné, nelze vyloučit, že pachatel lepil nálepky, dával závadové lajky na Facebooku nebo dokonce něco sám na Internet napsal. I když je znalecký stav nyní oslaben nucenou absencí největšího odborníka v oblasti Ivo Svobody, nepochybujeme, že extremistova trestná činnost bude orgány činnými v trestním řízení rozkryta do  nejmenších detailů, tedy do poslední schránky na psí exkrementy, tak jako u Patrika Vondráka a Michaely Rodové (jejichž stíhání, mimochodem, vstoupí za několik týdnů do osmého roku).

Centrálu tedy nečeká lehký úkol, ale nepochybujeme, že s pomocí znalců a případného spolupracujícího advokáta ex offo bude zločinec co nevidět, nejpozději za deset let po dopadení, i usvědčen.

Soudce a volby

Vím, že pro vyšší čtenost bych měl svůj text nazvat nějak atraktivněji, třeba Soudce a panna, nebo aspoň v titulku použít jméno nějaké celebrity, ale néšť, jsme tu nekomerční bulvární extremistický blog a musíme se spokojit s nadpisem strohým a věcným.

Soudcem je míněn Kamil Kydalka, trestní soudce Městského soudu v Praze, který byl uznán kárně vinným z toho, že se v r. 2014 aktivně zapojil do předvolební kampaně v Mnichovicích, což je obec (místní by možná řekli městys, ne-li přímo město, ale tyto spory ponechme stranou) východně od Prahy.

Při tomto engagement K. Kydalka využil svého soudcovského úřadu dosti extensivním způsobem, odkázav na minulé rozhodnutí svého senátu v kause H-Systemu a kritiku Klausovy amnestie. Přesto, jak  jsme přesvědčeni, se kárného provinění nedopustil a byť za ně nebyl potrestán nad rámec vyslovení viny, rozhodnutí je nesprávné.

Předešlemež, že státní moc je inherentně stižena vnitřním paradoxem, neboť má být zároveň navenek apolitická, a zároveň je její genese výsledkem demokratického politického provozu (omluvte nepěkný germanismus, rád užijí lepšího termínu, nicméně žádný takové mne v tuto chvíli nenapadá) a politická jsou i mnohá z rozhodnutí, která její orgány činí. Vycházíme z názoru, že na osoby, jež se státní služby účastní, lze – a je třeba – klást zvýšené nároky z hlediska způsobu, jakým mohou vykonávat vlastní politická práva i toho, jak se jejich vlastní názory odrazí v jejich rozhodování, nelze se arci domáhat toho, aby jim byla politická práva odňata zcela: tak jako soudce může volit, ba i kandidovat – přirozeně s určitými následky v případě, že by byl zvolen – může přiměřeným způsobem vyjadřovat své politické preference navenek.

Omezující podmínky nesmějí vycházet nad rámec toho, co stanoví čl. 44 a čl. 20 odst. 2 Listiny, tedy že soudcům lze zákonem zakázat právo nad podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo zakládat politické strany a být jejich členy. Extensivní výklad, podle něhož by soudce nesměl své politické preference vůbec veřejně projevovat a vyjadřovat, máme za nepřípustný, neboť ústavodárce by takový zákaz musel formulovat explicitně.

Druhým aspektem je přiměřenost Kydalkova vyjádření sub specie povinnosti zachovávat důstojnost soudcovského úřadu. Ani tam neshledáváme pochybení: jakkoli je vyjádření sympathií jednoznačné a svou formulací poměrně kategorické, neobsahuje nic, co by se dalo z tohoto aspektu napadnout. Dovolává-li se Kydalka toho, jak jeho senát rozhodl v určité trestní kause, pak jde o informaci pravdivou a sdělenou nikoli excesivním způsobem, např. Postrach všech pražských zločinců Kydalka volí ODS, volte ji i vy!

Záležitost mnichovické volební kampaně by tak měla mít dopad toliko do případných konkrétních řízení a práva jejich stran na nestranný a nezávislý soud, kde si umíme představit udržitelnou argumentaci o Kydalkově podjatosti v některých kausách, arci spíše výjimečných.

Zda stejného názoru bude i Ústavní soud, uvidíme a uslyšíme v úterý 13. září; soudcem zpravodajem byla Kateřina Šimáčková.

Soud má právo na nečinnost

Nepřekvapivě odmítl Ústavní soud i další ústavní stížnost týkající se průtahů v řízení o mé správní žalobě, kde se od června loňského roku nic neděje. Soudci zpravodaji Jaromíru Jirsovi by patrně měli přidělit služební brýle, protože z odůvodnění je zřejmé, že není schopen přečíst si to, co jasně stojí v Listině základních práv a svobod, totiž že každý má právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, a subsumovat pod zbytečné průtahy více než roční nečinnost soudu nedokáže jen osoba s vážnou poruchou kognitivních funkcí, neboli, vyjádřeno jazykem méně kognitivně nadaného obyvatelstva (záměrně neříkám čtenářů, neboť mám za to, že takoví jedinci se mezi mým váženým čtenářstvem ani nevyskytují), blbec.

pondělí 5. září 2016

Hollan&Stropnický not welcome!

Jsa patrně posledním Čechem, který se ještě nevyjádřil k ústavní dimense bez nejmenších pochyb dosahující události, při níž v Brně vyhodili z hospody U proutníka (ne, opravuji, to jsem si popletl s mluvčí tamního hejtmanství) dva regionální levicové politiky, jednoho místního a druhého, jenž za tím účelem přicestoval z daleké Prahy, pochybení spěšně napravuji.

Jak jsme kdysi vzpomínali v souvislosti s Konservativní stranou, jíž jsem tehdy byl údem, o problematice veřejného fackování s politickým podtextem psal již Jaroslav Hašek v dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde vzpomíná, jak se stranická delegace vypravila na schůzi partaje znepřátelené kamsi do Nuslí, a když tam Hašek dostal slovo a hned úvodem si postěžoval, že zatímco jeho předřečník byl přivítán halasným aplausem, před jeho vystoupením vládne ticho, dál už ho neposlouchali, celá delegace dostala společně a nerozdílně přes hubu a poté, vyhozena ze sálu, vzájemně se podpírajíc a ubezpečujíc, že morální vítězství je na její straně, odebrala se zpět na Vinohrady.

Dle dostupných zpráv v případě Matěje Hollana a Matěje Stropnického na facky nedošlo, ty se nad Starobrněnskou vznášely toliko jako virtuální hrozba v případě neuposlechnutí dobře míněné rady, consilii (urychleného) abeundi.

Jakkoli uznáváme, že zřejmě došlo k přestupku proti občanskému soužití, nemůžeme odhlédnout od skutečnosti, že vyhození z hospody je v našem kulturním milieu tradičním, starobylým institutem: koho nikdy nevyhodili z hospody, kdo se tam nikdy nepopral a kdo nebyl nikdy uhozen do hlavy židlí nebo jiným kusem hospodského nábytku, jako by ani nebyl Čechem. Proto odmítáme vykládat událost v jejím transcendentním přesahu do popření ústavně zaručeného práva na svobodu politického přesvědčení, spokojivše se s konstatací, že v hospodách platí obyčejové právo, ius tabernæ, jež je starší než to ústavní.

Národní poklad před Ústavním soudem

V pondělí 12. září Ústavní soud veřejně vyhlásí nález ve sporu Jana Šinágla s Helenou Vondráčkovou, všemi uznávaným národním pokladem a zpěvačkou, jejíž věhlas překročil hranice domovské Řitky, ba možná i širšího Pořitska, a zasahuje snad i do oblasti jižních částí Jíloviště, arci nikoli díky jejímu zpěvu, nýbrž v důsledku četných žalob a dalších podání a udání, jimiž řečená po uměleckém odkvětu a odchodu jí nakloněného politického režimu nyní zásobuje soudy a další státní orgány.

Tyto žaloby bývají pravidelně neúspěšné, což arci malovanému džbánku nebrání nechávat je svou advokátkou Janou Gavlasovou ve velkém zpracovávat a uplatňovat, v naději, že některá z nich snad přece jen může padnout na úrodnou půdu – jednou to už ksakru musí vyjít, ne? Stalo se tak v případě jejího sporu s J. Šináglem. S ním středočeská pěnice prohrála, zatím v I. stupni, spor o ochranu osobnosti u Krajského soudu v Praze, a proto, po svém zvyku, ihned se svým teamem podala žalobu další, u Okresního soudu v Berouně, obohacenou tentokrát i o návrh na nařízení předběžného opatření. Tento návrh okresní soud zamítl, avšak nadřízený Krajský soud v Praze, z důvodů, které jistě ani trochu nesouvisejí s předlistopadovým členstvím soudkyně Blaženy Škopkové v KSČ, usnesení změnil a J. Šináglovi nařídil, aby se naříkaných výroků zdržel.

Aby se řízení zbytečně nekomplikovalo, krajský soud nedal žalovanému možnost k věci se vyjádřit, a protože to je postup, který Ústavní soud již dávno obecným soudům zakázal, nezbylo J. Šináglovi než reagovat ústavní stížností.

Soudcem zpravodajem byl Vojtěch Šimíček a i když není jisté, že po vyhlášení nálezu H. Vondráčková zazpívá a obdaří své příznivce autogramy, dokonce ani zda se vůbec osobně dostaví, účast přislíbil ústavní stěžovatel, jehož zpěv shora jmenovanou sice možná plně nenahradí, avšak je jisto, že se neuskuteční s použitím playbacku, jak je u pěnice na veřejných vystoupeních v posledních letech pravidlem.

pátek 2. září 2016

Pokuta v kause ušatý traktorista byla zrušena

Soudce Okresního soudu v Mostě Jan Hartman zrušil osmitisícovou pořádkovou pokutu, kterou dostal aktivista vystupující pod pseudonymem Tomáš Zelený za nedostatek úcty k dnes již bývalému Útvaru pro odhalování organisovaného zločinu a jeho dnes rovněž bývalému řediteli Robertu Šlachtovi.

Odůvodnění zrušovacího usnesení je kusé, ústavněprávní argumentaci pomíjí a napadenému usnesení vytýká toliko vadu nepřezkoumatelnosti, podotýkajíc, že podle – svým odůvodněním dnes již lehce obsoletního – judikátu Rt 13/1997 nelze pořádkovou pokutu pokutu uložit po uplynutí roční lhůty od deliktu, přičemž dvě z citovaných domněle urážlivých podání jsou starší než rok.

Na další dílo kpt. Lukáše Kořínka se skutečně těšíme, a protože místo ÚOOZ máme Národní centrálu proti organisovanému zločinu, loučíme se s pozdravem: Zdar centrálo!

čtvrtek 1. září 2016

Obvinění A. B. Bartoše bylo rozšířeno

Vzhledem k rozsahu delikventovy trestné činnosti arci soudíme, že vhodnější by bylo uvádět, kterých trestných činů z příslušné části trestního zákoníku se kterými skutky nedopustil. Nové obvinění (omluvte velikost downloadu, avšak nechtěli jsme obviněnému do originálního souboru PDF zasahovat) se týká Bartošových aktivit na Facebooku a dvou jeho projevů: jednoho proneseného v Bratislavě a druhého letošního polenského; ono místo a projevy na něm zazněvší se zjevně stávají mezi OČTŘ bezednou studnicí inspirace. Znalci jistě měli žně.

V usnesení se mi zvlášť líbí tato pasáž: K osobě Adama B. Bartoše lze konstatovat, že v rámci své přirozené inteligence, rozumové vyspělosti a absolvovanému vzdělání, (studijní zaměření v náboženské oblasti) lze tvrdit, že má znalosti a vědomosti o jednotlivých světových i národních náboženstvích, což vylučuje možnost podřadit jeho protiprávní jednání pod pouhou neznalost či nepochopení daných témat. Aneb: Obviněný absolvoval dva roky VUMLu, proto lze vyloučit, že by nebyl dostatečně obeznámen s vědeckým světovým názorem a nebyl si vědom všech předností socialistického společenského zřízení a života v socialistické společnosti.