DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 31. srpna 2016

Lukáš Nečesaný pravomocně odsouzen

Foto: Vít Hassan
K dnešnímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci Lukáše Nečesaného zveřejňujeme ústní odůvodnění zamítavého usnesení (MP3, 9 minut). V případu se objevilo nové svědectví ženy, které měl vyšetřovatel-cvičitel svědků Milan Jušta přiznat manipulaci a potvrdit Nečesaného nevinu. To jsou artistická čísla arci jen ad usum bulvárních medií, my jsme dospěli k témuž závěru na základě studia rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho porovnání s předchozím i novým rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění vrchního soudu je minimálně ve své ústní podobě chatrné a fragmentární na samé hranici směšnosti: opravdu chce soudruh soudce Jiří Lněnička někoho přesvědčit, že zkušený kriminalista jako Jušta neví, jak kontaminovat stopu cizím pachem bez toho, že by se na ni dostal jeho vlastní pach? A o existenci vynálezu zvaného gumové rukavice už slyšel? Zásadní námitky Nejvyššího soudu týkající se fatálního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem zůstaly nepojednány: vždyť co bychom se nějakou vyšší instancí znepokojovali, když bude nejhůř, zařídíme, aby dovolání odsouzeného dostal na stůl spřátelený senát, který ho jako nepatřičnou polemiku se skutkovými zjištěními odmítne. My justiční mafiáni si přece vždycky vyjdeme vstříc!

Katarský princ žádá odškodné – a má pravdu

Vlna vášní, tentokrát protikatarských, jeví se býti vzedmutou zvěstmi, že občan Kataru Hámid bin Abdal Sáníaka katarský princ, hodlá po České republice vymáhat náhradu za nezákonnou vazbu.

Ony vášně upřímně nechápeme: jestliže Nejvyšší soud rozhodl, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze nebyly oprávněny ignorovat rozhodnutí ministra spravedlnosti Pavla Němce o předání Sáního stíhání do Kataru a měly se jím řídit, jakkoli mohly, stejně jako my, ono rozhodnutí pokládat za obžalovaným zaplacené, pak je příslušná část vazby skutečně nezákonná a musí být odškodněna, prznitel křesťanských dívek neprznitel křesťanských dívek.

sobota 27. srpna 2016

Udavačem

V červnu jsem požádal Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) – pozor, následuje epitheton – nejškodlivější úřad v této zemi – konec epitheta – o stanovisko ke zpracování osobních údajů z infoSoudu. Sešel se ani ne čtvrtrok se čtvrtrokem, a Úřad mi vedoucí inspektorátu Ludmilou Probstovou odpověděl, že moje udání nebylo důvodné. Ach jo…

Nenapadá mne vhodnější příklad, ale tak nějak se komunikovalo s Pythií, jež, inhalujíc methan nebo jiné plynné OPL, vyslechla dotaz a pak něco nesrozumitelně zamumlala, z čehož její kněžský servis, přirozeně nikoli bezúplatně, žadateli sestavil odpověď, která byla co do prediktivní síly bezcenná, ale díky své mnohoznačnosti a nejasnosti arci právně nenapadnutelná. Úspěšný a od oněch dob mnohokrát zopakovaný business model.

Víme tedy aspoň to, že ÚOOÚ nebude mít nic proti, jestliže na serveru legal.pecina.cz provozuji aplikaci přebírající údaje z infoSoudu a ty zpřístupňuji v podstatně širším rozsahu než samotný infoSoud.

čtvrtek 25. srpna 2016

Mládkovo ministerstvo prohrálo spor s Janem Šináglem

Ministerstvo průmyslu a obchodu musí do patnácti dnů sdělit Janu Šináglovi informace o odměnách vyplacených svým vedoucím zaměstnancům; o případu jsme referovali zde. Osmý senát Městského soudu v Praze ve složení Slavomír Novák, Hana Pipková a Marcela Rousková zcela vyhověl podané žalobě, rozhodnutí zrušil a ministerstvu nařídil informace žadateli poskytnout.

Chválíme rychlost rozhodnutí – žalobcova replika byla podána v polovině července – i to, že včera vydaný rozsudek byl ještě téhož dne rozeslán; chybné je pouze stanovení nákladů řízení, neboť i sepsání repliky, v rozsahu čtyř stran, reagující na argumentaci žalovaného v jeho vyjádření je hlavním úkonem právní služby. Ale jinak jsme spokojeni, tak nějak by mělo správní soudnictví vypadat: jen tak dál!

středa 24. srpna 2016

Ztohoven

Obvodní soud pro Prahu 1 dnes samosoudkyní Šárkou Šantorovou zprostil všechny tři obžalované aktery vyvěšení Zemanových rudých trenýrek nad Pražským hradem, resp. rozhodl o postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení.

Nesouhlasíme, a to z důvodu, který jsme naznačili již v předchozím textu k této kause. Výměna standarty nebyla výtržnictvím, cesta po střeše nebyla poškozením cizí věci, avšak to, že si umělci původní standartu odnesli a vrátili ji daňovému poplatníku per partes, rozstříhanou na cca 1 000 kusů, byla krádež.

Pokud by šlo toliko o umělecké gesto, musela by skupina Ztohoven původní standartu vrátit majiteli, a to, přirozeně, neprodleně a vcelku. To arci neučinila a naopak se standartou nakládala jako s vlastní, tedy ji, řečí práva, odcizila. Jedinou otázkou, která zbývá k vyřešení, je, zda je trestní represe v tomto případě skutečně nezbytná a nestačil by mírnější prostředek nápravy, tedy v dané situaci to, že stát umělce zažaluje o náhradu škody nebo svá práva uplatní v adhesi u přestupku: vždyť přece úmyslem, jak by řekl jeden z místních diskuterů, jenž má v oblibě klasickou právní češtinu, činců nebylo o standartu se obohatit např. tím, že ji prodají, ale využití, které pro ni plánovali, bylo výhradně recesistické.

To si však nemyslíme. Úmysl obohatit se je sice pro krádež příznačný a jistě ve více než 99 % případů je pachatel touto pohnutkou veden, avšak není to její zákonná podmínka; jinak by nebylo trestné krást pro zábavu, jako adrenalinový sport. Ve spojení s tím, že hodnota odcizené věci přesahuje pětitisícovou hranici pro trestnost běžné krádeže více než šestinásobně, kloníme se k názoru, že k tomuto přečinu onehdy na střechách Hradu skutečně došlo.

Rada nad zlato

Nikdy jsem se, ani na blogu, ani v praxi, nezapojoval do boje proti tzv. šmejdům, vždy zdůrazňuje, že je sice nepochybný fraudulentní charakter jejich počínání, avšak když si někdo skutečně myslí, že za třicet korun získá celodenní výlet i s obědem, není jeho následné oškubání tak zcela nezasloužené, třebaže jde o osobu vyššího věku a méně bystrého úsudku. Za což jsem byl mnohými pasován na asociála, jímž snad i jsem, leč ze svého přesvědčení jsem neslevil.

V případě společnosti OVB Allfinanz, a. s. ČR, a sporné reklamy na její služby ve formě proskribovaného dokumentu Jakuba Charváta si myslím to samé. Finančního poradce, pokud ho skutečně potřebujeme – a že takových mezi námi není věru mnoho – si zásadně vybíráme sami. Naletět podomnímu poradci, jenž navíc nabízí místo seriosní služby účast v jakési finančně-pojistné pyramidové hře, může opět jen ten, kdo si svůj následný a neodvratný osud minimálně zčásti zasluhuje.

Společnost OVB byla prý úspěšná na několika festivalech dokumentárních filmů, které po intervenci firemních právníků od zamýšlené projekce upustily. Po zhlédnutí dokumentu jsem pojal přesvědčení, že o mnoho nepřišly: film je manipulativní, povrchní a natočený z posice toho, kdo sám naletěl a touží po pomstě. Výsledek je ještě horší než obvyklá produkce Víta Klusáka, jehož lze z hlediska českého dokumentu, kdysi uznávaného a vysoce hodnoceného, označit za etalon plytkosti a nekvality. K vysvětlení, čím a proč je film tak špatný, se tento právnický blog nehodí, a protože druhý, na němž jsem občas psával filmové recense, jsem nedávno uzavřel, spokojím se s konstatováním, že samotný spor a úsilí o soudní zákaz filmu slibuje daleko napínavější a authentičtější podívanou než snímek samotný.

úterý 23. srpna 2016

Apolitická prokuratura, verse Slovensko 2016

Něco právně jadrného slovenského folkloru. Starring: Štefan Harabín & Jaromír Čižnár. Třetí, který se směje nejlépe a naposled: Marián Kotleba. Prostředně jmenovaný je úřadujícím generálním prokurátorem, jak vylíčit neznalému osobu Š. Harabína, může činit určitých obtíží. Pro začátek si zkuste představit něco mezi Pavlem Rychetským a Radovanem Krejčířem – z Rychetského tak dvacet procent, z Krejčíře zbytek.



Země, kde šéf prokuratury vykládá do medií, jaké politické důsledky by mělo určité rozhodnutí, může být buď Somálsko, Slovensko nebo Česká republika; tím Somálskem si arci nejsem jist.

A kdybyste folkloru neměli dost, můžete si pustit ještě videokomentář Mariána Magáta. Thema je slibné: prašiví demokrati, a hned z první věty by v České republice 90 % sluníčkářů dostalo akutní žlučníkovou koliku.

pondělí 22. srpna 2016

OpenCard

Archiv obou mých blogů je mi svědkem, že nejsem žádným fanouškem ODS nebo TOP 09, ale toto je opravdu hodně velká ostuda České republiky a její justice: v kause OpenCard jsou přednášeny závěrečné řeči a zanedlouho lze očekávat rozsudek (infoSoud, legal.pecina.cz). Tedy, nevadilo by mi, kdyby byly v kause OpenCard přednášeny závěrečné řeči a měl padnout rozsudek, kdyby jakýmsi omylem nestály před soudem jiné osoby, než které za tento tunel do pražského rozpočtu rozměru poloviční Blanky odpovídají, a to dokonce ti, kteří se jej snažili vyšetřovat a škodám zamezit. A s úvahou kvalit soudce Alexandra Sotoláře nevylučuji možnost, že státním zástupcem navrhované podmínky skutečně padnou a exprimátor Pavel Bém a jeho lobbistický team, nyní arci poněkud oslabený vězněním svého čelného představitele Romana Janouška, oslaví životní triumf. Pro výstrahu všem, kteří by chtěli z České republiky udělat normálně fungující demokratický právní stát.

Celé je to i určité déjà vu justicí vedeného útoku proti jinému politikovi, který se pokoušel proti korupci aspoň v mezích svých možností vystupovat: expremieru Petru Nečasovi. Pokud tak jako Nečas dopadne i Bohuslav Svoboda, je stav veřejných věcí v této zemi ještě horší, než se domníváme.

Pátek

Stalo se vám, že si soudce naříkal, že nemůže další jednání nařídit dřív než – řekněme – za tři měsíce, protože nemá volnou jednačku? Stačí se podívat do našeho přehledu soudních jednání, použít kouzelný SQL příkaz SELECT DAYOFWEEK(time), COUNT(*) FROM psj_hearing GROUP BY DAYOFWEEK(time) a vidíme tohle:



Takže kdyby naši soudruzi soudci – státem placení zaměstnanci – nepokládali pátek za v podstatě volný den, kdy se u soudu nepracuje, získali by pro svá jednání více než 10 % dalších volných termínů. To by ovšem nesměli být – státem placení zaměstnanci.

neděle 21. srpna 2016

Performance

Shoda napříč politickou scenou, že Martin Konvička, který na Staroměstském náměstí v Praze uspořádal inscenaci tak sugestivní, že vyvolala paniku, jest idiot, zdá se být téměř absolutní; liší se pouze adjektivum, případně užitá epitheta Konvičkovo jméno doprovázející, kde bychom se přikláněli k umírněnému naprostý a crétin.

Jinou otázkou však je, zda vyčínání těchto individuí bylo či nebylo trestným činem.

Především se nám nezdá, že by mohla uspět varianta šíření poplašné zprávy podle § 357 TrZ. Zde zjevně absentuje úmysl (tím bylo upozornit na – dle pachatelů – skutečné, nikoli fiktivní nebezpečí), a je otázkou, zda lze vůbec o šíření zprávy hovořit, měla-li tato podobu zčásti nonverbální (střelba), zčásti byla podstatné části znepokojených příjemců nesrozumitelná, neboť byla pronesena v arkánním, širšímu publiku nesrozumitelném jazyce.

Typickým šířením je oznámení, že je někde uložena bomba, a do takového jednání měla Konvičkova performance přece jen daleko. A je tu rovněž precedens v podobě atomového výbuchu vpraveného do vysílání skupinou Ztohoven, jenž nebyl jako šíření poplašné zprávy rovněž odsouzen (a nebyl vposledku ani přestupkem).

Druhou, o něco nadějnější možností je trestními orgány tolik oblíbené výtržnictví. I přes značnou gumovost tohoto ustanovení by se střelba slepými náboji pod tuto skutkovou podstatu vešla jen stěží, pokud nebyla samoúčelná, ale byla součástí performance, jež se, vinou nepříliš silných intelektových disposic Konvička-boys, lehce vymkla z rukou.

Třetí možnost, kterou vidím jako relativně nejnadějnější, je obecné ohrožení z nedbalosti. Jestliže performance způsobila paniku, jež mohla vést k újmě na zdraví, potenciálně těžké, většího počtu osob, např. v důsledku ušlapání prchajícím davem, je tato kvalifikace minimálně theoreticky použitelná. Problémem je arci relativně nízká úroveň vyvolané paniky a s tím související hypothetičnost takového následku.

Přesto však máme spíše za to, že Konvičkova akce byla pouhou – netrestnou – idiocií.

Aktualisováno.
Dle nejnovějších zpráv policie po konsultaci se státním zástupcem opustila versi šíření a zkouší výtržnictví. Jsme nicméně přesvědčeni, že ani tudy cesta nepovede, škodlivost jednání pachatelů spočívá ve vyvolání paniky, nikoli v narušení veřejného pořádku, takže tato kvalifikace se míjí se skutkem po stránce objektu.

Aktualisováno.
Inscenace přešla do další fase, jež má podobu mezi úřednictvem a četnictvem oblíbené společenské hry Já ne, já ne, to ty, to ty! Myšlenkou zpracovat český veřejný život ve formě deskové hry jsme se obírali před pěti lety, tedy jsme zvědavi, komu nakonec tenhle Černý Petr zůstane; nejlépe by zřejmě bylo zavřít nějakého turistu za to, že šířil nedůvodnou paniku!

sobota 20. srpna 2016

Čtenáři nám píší

Jak milé, dostávat pochvalné dopisy čtenářů. Jako např. tento e-mail:
From: jindra.mokry@seznam.cz
To: tomas@pecina.cz
Subject: Upozornění
Date: Sat, 20 Aug 2016 20:05:48 +0200 (CEST)
Poslouchej, ty tlustý prase, přestaň se ve svých článcích otírat o předsedu Vandase. Jestli máš nějaké frustrace, žes v životě dokázal hovno, tak si je vybíjej někde jinde. Radím ti dobře.
J.M.
Za nezištnou radu samozřejmě milému příznivci děkujeme, dělá své straně dobré jméno!

pátek 19. srpna 2016

Kotlebovy hlídky

Ve slovenských vlacích se vyskytuje leccos; od letošního dubna též speciální Kotlebovy protiromské hlídky, jež se zdají být úspěšným prostředkem pro zvyšování popularity Ľudovej strany Naše Slovensko (ĽSNS) a trnem v oku Ficově vládě, jež by je ráda zakázala, jen neví, jak na to. Propagační video ke hlídkám publikovala sama ĽSNS:



Dle videa soudě, v tmavozelených stranických tričkách odění gardisté mají přísně zakázáno hovořit o Romech jinak než jako o asociálech, aniž by pouštěli ze zřetele, že jejich úkolem je chránit slušné lidi, tedy ethnické Slováky, právě před Romy, případně přistěhovalci a další méněcennou verbeží.

Význam hlídek bych nepřeceňoval: stranické milice jsou sice vždy příznakem potenciálně nebezpečného vývoje, avšak v této podobě jsou spíš ventilem, jímž společnost upouští páru ethnického napětí, než prvkem, který by tento konflikt eskaloval. Jistě, být Romem není na Slovensku nic příjemného, a setkání s vlakovou hlídkou tento nepříjemný zážitek jen umocní.

Právně nás zajímá, zda lze hlídky a jejich působení ve vlacích zakázat. Prvním prostředkem byla změna přepravního řádu Železničnej spoločnosti Slovensko, a. s., podle něhož je bez predchádzajúceho písomného povolenia ZSSK vo vlakoch zakázané vykonávať činnosti, ktoré nesúvisia s hromadnou osobnou dopravou a poskytovaním služieb spojených s prepravou verejnosti, a to ani s platným cestovným dokladom. Bez písomného súhlasu ZSSK je zakázané podnikať alebo vstupovať do vlakov ZSSK za týmto účelom, vykonávať predaj, propagáciu alebo uskutočňovať politickú agitáciu, podporu alebo popularizáciu názvu, značky, programu alebo hesiel politickej strany, politického hnutia alebo kandidáta, umiestňovať alebo rozdávať letáky, respektíve realizovať na tento účel alebo v súvislosti s tým akékoľvek úkony.

Troufáme si tvrdit, že toto fungovat nebude. Hlídková činnost není politickou agitací a je absurdní, kdyby měly být zakázány samotné stranické symboly na zádech milicionářů, je-li všude, vlaky a nádraží v to včítaje, politická agitace přítomna vrchovatou měrou. A v nejhorším případě si Kotlebovi muži oblečou trička bez potisku – a bude.

Dalším pokusem má být novela drážního zákona, uvádějící: Dohľad nad verejným poriadkom, ochranu základných práv a slobôd, ochranu života a zdravia cestujúcich prepravovaných vlakmi osobnej prepravy a na železničných staniciach a ich majetku vykonáva Policajný zbor alebo osoba určená prevádzkovateľom dráhy alebo dopravcom. To je arci vyloženě směšné, že tyto činnosti jsou monopolem veřejné moci, je bez dalšího jasné přímo z ústavy.

Aby se dala hlídková činnost zakázat, bylo by třeba ji nejprve právně relevantním způsobem definovat, a to je prakticky nemožné. Gardisté cestující nekontrolují, za normálních okolností neoslovují, pouze mlčky procházejí vlakem a zasahují až ve chvíli, kdy by byl oprávněn jednat kterýkoli cestujících.

Protože hlídky nejsou organisovány jako právnická osoba, jedinou cestou by zřejmě bylo rozpuštění celé ĽSNS, kde má Ficova vláda silnou oporu v rozsudku ESLP ve věci Vona v. Maďarsko. Jinou věcí je, zda by takový postup byl moudrý, protože nejen v České republice platí, že oposici je potřeba porazit u voleb, ne u soudu. Korupce je přitom na Slovensku ještě větším problémem než v České republice, Robert Fico je živoucím symbolem nepoctivého, zcela zkorumpovaného politika, takovým malým středoevropským Ferdinandem Marcosem, a členové jeho vlády mu zdatně sekundují. Mohlo by se proto snadno stát, že pokus o soudní rozpuštění Kotlebovy strany by vzal nepěkný obrat – nejpozději u příštích voleb. Marian Kotleba totiž není neschopný Tomáš Vandas, ale velmi obratný populistický politik.

středa 17. srpna 2016

Osel měsíce putuje k pražskému vrchnímu soudu

A máme tu konečně rozsudek Vrchního soudu v Praze nad Igorem Ševcovem za přečin trestné pomoci při sprayerství formou natáčení na kameru. Senát složený ze tří předlistopadových členů komunistické strany Petra Píši, Miroslava Pavrovského a Jany Kantorové se vskutku vyznamenal a svému soudu, jenž je vyhlášený nekvalitou soudců i jejich produktů, neudělal ostudu.

Uložený trest spočívající v zákazu účasti na manifestacích, demonstracích, pochodech a veřejných shromážděních anarchistického hnutí po dobu tří let lze bez nutnosti hlubšího rozboru označit za protiústavní. Ovšem za pozornost stojí i to, že anarchista přišel o svou kameru, neboť jí prý bylo užito ke spáchání trestného činu. Pak mu arci soudruzi měli odebrat i brýle, neboť skrz ně se do kamery díval a trestný čin jimi tedy nespáchal o nic méně než onou kamerou.

Jak je příznačné, sedmistránkový rozsudek věnuje skutečnému odůvodnění jen několik slov, jimiž označuje rozsudek soudu I. stupně za správný a přesvědčivý, a jeho základní právní vadou, tedy že zaznamenávání trestného činu videokamerou ani provolávání solidárních hesel ještě neznamená pomoc pachateli, se nezabývá vůbec, vyjma jedné kostrbaté a vnitřní logikou na obě nohy kulhající věty, již si dovolujeme u vědomí její formální i právní monumentality ocitovat in extenso:
Jak již správně uvedl městský soud, část videozáznamu svědčí o tom, že obžalovaný kameru směroval i mimo počínání hlavního pachatele během sprejování nápisu (a současně i mimo skupinu ostatních přítomných podporovatelů anarchistického hnutí) na příjezdovou cestu a znovu na hranici příjezdové komunikace, takže toto počínání svědčí o monitorování okolí místa činu právě v době poškozování zdi věznice a jedná se tak o určitou formu „hlídání“ pachatele při páchání činu, neboť nesporně obžalovaný jednal při vědomí protiprávnosti akce anarchistů (ti měli s cílem ztížení své identifikace zakryté obličeje, což není povoleno ani při řádně ohlášených demonstracích), když jednali s vědomím, že jejich shromáždění nebylo řádně ohlášeno a kromě slovních projevů podpory svých členů, které jinak je nutno hodnotit pouze jako realizaci práva na svobodu projevu, vyústilo až do poškození cizího majetku. 
Srpnová cena našeho blogu Osel měsíce nemůže tři shora jmenované justiční výtečníky minout. Gratulujeme – jen se trochu obáváme, že pokud se některému ministrovi nepodaří vrchní soudy rychle zrušit (zkoušeli to všichni, co jich cca posledních 20 let ve funkci bylo), bude to u Vrchního soudu v Praze zakrátko vypadat jako v oslí stáji.

Únik

Peklo zamrzlo, a nejškodlivější úřad v této zemi, Úřad pro ochranu osobních údajů, je zcela výjimečně na straně občana a nikoli proti němu. Společnosti T-Mobile uložil za krádež dat o 1,5.106 zákazníků pokutu ve výši 3,6 milionů korun. Červnovou tiskovou zprávou, ve které uvedl, že data jsou již v bezpečí, T-Mobile pobavil (což jsme kvitovali i na tomto blogu), v dnešní pak vyjádřil názor, že pokuta se mu zdá nepřiměřená.

S tím vřele souhlasíme. Pokuta za únik takového objemu osobních údajů by měla být, i s úvahou ekonomických možností delikventa, nejméně stonásobná. On by si T-Mobile pak se zabezpečením svých databasí dal víc práce.

Mimochodem, včera mi z čísla 733620019 volal jakýsi otrapa, který se T-Mobilem zaštiťoval. Odeslán do patřičných míst, nicméně přemýšlím, zda mne zobchodoval sám operátor anebo jde o produkt tohoto – či jiného – úniku.

úterý 16. srpna 2016

Soudcovská unie je charita

Píše nám pan-soudruh státní zástupce Stanislav Potužník z Městského státního zastupitelství v Praze, že prý není trestným činem, nechá-li si Soudcovská unie platit už roky daňovým poplatníkem kancelář v budově Obvodního soudu pro Prahu 1.

Překvapení nebudeme ani předstírat, komentujíce závěr soudruha prokurátora o tom, že i kdyby snad Soudcovská unie pomocí sociálně potřebným soudcům nebyla, nešlo by o trestný čin, ale toliko o civilní delikt, jako právně odvážný měrou, již si prostý lid zvykl označovat jadrným termínem na facku. Více k tomu, domníváme se, dodat netřeba.

Navždy podezřelý

Autor: Miloš Čermák
Aktivistu V. M. i jeho pokutu za urážku odstálých uší Roberta Šlachty známe, stejně jako fakt, že V. M. není mezi elitními policisty ze Šlachtova bývalého útvaru právě oblíben. To se projevuje tím, že i když při domovní prohlídce, kterou u V. M. policie loni v dubnu provedla, nic relevantního nenašla, odmítá mu vrátit zajištěný notebook a externí disk s odůvodněním, že je stále podezřelý a jako takový má mlčet a trpělivě vyčkávat, zda jej nakonec přece jen z něčeho neobviní – takže není vyloučeno, že jeho počítač a disk propadnou státu. Z čeho přesně je podezřelý, nesmí V. M. ovšem vědět: takové právo podezřelý podle platného znění trestního řádu nemá. A jako premii, když je V. M. předvolán do Prahy k výslechu, nedostane proplacenu jízdenku, protože podle svévolného Šámalova výkladu ustanovení § 104 odst. 2 TrŘ si podezřelý musí nést tyto náklady sám (z O. do Prahy je to nějakých 200 km, takže se jedná o docela drahý špás).

Jelikož tento stav trvá již víc než rok, aniž by se v řízení cokoli pohnulo, rozhodl se V. M. něco proti tomu konečně podniknout a podává ústavní stížnost. Uvidíme, s jakým odůvodněním ji Ústavní soud odmítne: tipoval bych, že pro předčasnost, vždyť přece <sarkasmus>V. M. bude mít možnost uplatnit všechna svá práva, až ho obviní</sarkasmus>!

Aktualisováno.
K pokutě i k osobě delikventa se vyjádřil i R. Šlachta: Za prvé jsem nikdy nejezdil s traktorem, ale s kombajnem, a za druhé se tak nejenom o mně, ale o celém útvaru vyjadřoval člověk, kterého jsme vyšetřovali. To je ovšem strašné: drzostí vůči policejnímu majestátu se provinil člověk, který byl vyšetřován, a tudíž, v policejní logice, je již tím vinen; pokud snad ještě nebyl obviněn, jistě se tak v nejbližších týdnech/měsících/letech stane, a i kdyby ne, na jeho vině to ničeho neubírá. Prostě – sprostý podezřelý v nejčistší možné policejní podobě!

pondělí 15. srpna 2016

Výtržník z Vyškova

Trestním příkazem vyškovského okresního soudu byl veterán Martin Zapletal shledán vinným, že vystrčil na příslušníky americké armády obnažené hýždě, za což mu byla uložena desetiměsíční podmínka.

Věc má dva rozměry. První je politický. Přestavme si, že by Zapletal ony vystrčil nikoli na americké vojáky, nýbrž na ruské motorkáře z gangu Nočních vlků. Můžeme se dohadovat, zda by i v takovém případě stanul před soudem, anebo zda by jej P&L positivní media naopak oslavovala. Kdo má fantasii, může si snadno visualisovat konkretní novinové titulky, např. Petr Kamberský: Holá zadnice jako legitimní symbol odporu.

Druhý rozměr je takříkajíc civilisační. Pro západní civilisační okruh je příznačné, že jednání, jež je obecně vnímáno jako neslušné, bývá postihováno jako přestupek, nikoli jako trestný čin, tedy typicky pokutou. V zemích východního typu se výtržnictví trestá mnohem přísněji, neboť veřejný pořádek je tam hodnotou chráněnou minimálně stejně, a častěji ještě více, než majetek a zdraví. V některých zemích mají k tomu účelu zřízenu náboženskou policii, která pro maximalisaci účinku trestá nemravné jednání na místě samém, aniž by k tomu potřebovala podobné zpozdilé instituce, jako jsou soudy.

Tak daleko zatím nejsme, nicméně odmítnutím dekriminalisovat výtržnictví v trestním zákoníku Česká republika dala najevo, že k východnímu světu stále patří.

sobota 13. srpna 2016

Hlemýžď měsíce Nejvyššímu správnímu soudu

Jak by měla vypadat bohyně spravedlnosti Iustitia v provedení vhodném např. na průčelí českých soudních budov? Pokrývka hlavy je jasná: šaškovská čepice s rolničkami, vyjadřující osobní integritu a charakter českých soudců, dříve přesvědčených marxistů, dnes stejně zapálených demokratů. V jedné ruce by pak řečená měla mít měšec na úplatky, a ve druhé přesýpací hodiny, což by byl víceúčelový symbol: písek by symbolisoval judikaturu, která se neustále mění a přizpůsobuje momentálnímu politickému zájmu, a hodiny pomalost, se kterou soudy rozhodují. A pokud by zbyl materiál, zpod řasnatého roucha by Justici mohl čouhat ocas osla nebo jiného vhodného zvířete, jako symbol vzdělanosti a inteligence průměrného českého soudce.

Leč ke konkretnímu rozhodnutí, jež nás k tomuto úvodu inspirovalo. Nejvyšší správní soud v senátě složeném z Radovana Havelce, Miluše Doškové a Karla Šimky rozhodl minulý měsíc, po více než osmi letech, o incidentu, který se odehrál mezi jednou z divisí ČEZu a jejím nezdárným zákazníkem. Ve věci šlo o pokutu, kterou ČEZ dostal od Úřadu pro ochranu osobních údajů za to, že si jednání proti vůli druhého kontrahenta natáčel videokamerou.

Městský soud v Praze (senát 8 Ca) vyšel z názoru, že – zjednodušeně řečeno – jednání nebylo vedeno z posice rovných, protože ČEZ jako monopol může svým zákazníkům diktovat smluvní podmínky a těm nezbývá, než se podvolit (to dobře známe z případu sporu mezi vodárnami a rodinou Habermannových, jenž mimochodem též již probíhá devátým rokem). Natáčet někoho, kdo s tím vyslovil zřetelný nesouhlas, je zneužitím takového postavení a pokuta je tudíž na místě.

Nejvyšší správní soud v rozsudku, který je patrně dílem K. Šimky (nic proti R. Havelcovi a M. Doškové, ale v právu je to přece jen jiná liga), argumentuje naopak tím, že ČEZ byl oprávněn, i na základě předchozích zkušeností, dokumentovat průběh jednání a opatřovat si tak důkazy pro případná další řízení.

S tímto posouzením věci souhlasíme, zásah do osobnostních práv působený druhé straně tím, že si pořizuji zvukový nebo obrazový záznam obchodního jednání, má minimální intensitu, zejména pokud by ČEZ nebránil činit totéž i protistraně. Sám si zaznamenávám, minimálně zvukově, všechna úřední jednání, která vedu, a z ostatních obvykle ta, při kterých se s určitým partnerem setkávám poprvé nebo k němu nemám důvěru – je ovšem pravda, že pokud se během jednání nic mimořádného nestalo, tento záznam neuchovávám a při nejbližší příležitosti ho smažu.

Souhlasíme i s názorem, že každý případ musí být posuzován individuálně, a nevylučujeme, že v dané věci mohl naopak převážit šikanosní charakter videodokumentace, který dovodil soud I. stupně, zejména pokud takto bylo postupováno vůči všem kontrahentům bez rozdílu a nahrávka by nebyla ani po výslovné žádosti ukončena. ČEZ není banka, u které si klient může vybrat z několika desítek možností, a tak jako si nemůže zřizovat zásahové jednotky (o kterých jsme kdysi psali na Slepecké holi), nemůže se svým klientem při uzavírání smlouvy jednat jako u výslechu.

Za rychlost, se kterou soudy rozhodovaly (jen kasační stížnost projednával NSS 3 roky a 19 dní), je arci potřebno senát NSS ocenit. Dekorujeme jej proto prestižní cenou Hlemýžď měsíce, spojenou s právem nosit hlemýždí tykadla ve tvaru paragrafů, jež si oceněnci mohou vyzvednout na adrese našeho blogu. Blahopřejeme!

čtvrtek 11. srpna 2016

Kvadratura kruhu

Lze sestrojit pomocí pravítka a kružítka konečným počtem kroků čtverec o stejném obsahu, jaký má daný kruh? Ústavní soud v senátě složeném z Vojtěcha Šimíčka, Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka by to jistě dokázal.

Jeho nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ve věci svévolného přidělování přísedících u brněnského krajského soudu je mistrovským dílem pokleslé argumentace. Jakkoli ÚS připustil, že soudci a přísedící mají v senátu stejnou váhu – ba dokonce, dodejme, mohou přísedící, jsouce dva, předsedu senátu přehlasovat – zatímco u soudců, míní Ústavní soud, musí být daná transparentní pravidla pro přidělení věcí, u přísedících postačí, není-li tento postup účelový.

Rozhodnutí je to nesprávné, a to z důvodů, které jdou k samotnému jádru právního státu, tedy systému, v němž pravidla vládnou nad lidmi. Prokázat účelovost určitého přidělení věci je z posice účastníka řízení prakticky nemožné, právě proto jsou vyžadována předem daná jasná pravidla, jimiž se vyloučí lidský faktor, potenciálně ovlivnitelný lecčíms, od prostého faktu, že daná, nyní již pensionovaná soudní úřednice H. P. si v bulváru přečetla, jaký je ten Z. S. gauner, a osolila mu to přidělením řádně ostrých přísedících, po obálku s kulatou sumou v hotovosti taktně podstrčenou za účelem přidělení přísedících mírných jako beránci.

Nikoli, ctěný senáte, ústavní právo není plastelina a nelze je tvarovat podle momentální potřeby. Jakkoli účelovou se může jevit námitka ústavního stěžovatele a jakkoli můžeme tisíckrát věřit, že se s přísedícími v Brně skutečně nešvindlovalo, právo na zákonného soudce nelze v případě přísedících jakkoli modifikovat, protože přísedící přece není soudce a musí stejně poslouchat svého předsedu (za prvé, nemusí, a za druhé, někteří to ani nedělají).

Není to, žel, první případ, kdy Vojtěch Šimíček, jeden z mála skutečných odborníků na ústavní právo v této zemi, své principy směňuje za vyhovění zájmu mocných: vzpomeňme ostudného verdiktu o rozpuštění Dělnické strany nebo neméně ostudného potvrzení správnosti presidentské volby, kdy Šimíčkův senát přehlédl frapantní nedostatky legislativy, manipulaci s peticemi i inseráty nepravdivě hanobící jednoho z kandidátů.

K čemu je ústavní soudce, který ústavnímu právu sice rozumí, ale opakovaně nenajde odvahu jeho principy aplikovat?

středa 10. srpna 2016

Trest za odvolání

Za mlhou hustou, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, v místě, jehož České dráhy svými vlaky dosahují jen s největším vypětím sil a při průměrné rychlosti rychlíkové soupravy 30 km/h, ve druhdy výstavném a bohatém královském městě Rakovníku mají městský úřad, a na něm přestupkové oddělení, s nímž účastník řízení prožije věci nevídané.

Příkladmo dnes. Protože úřad nerespektoval příkaz nadřízeného krajského úřadu a nerozhodl o přestupku v tímto stanovené lhůtě, stalo se, ostatně i po jiných mocných průtazích oním úřadem zaviněných, že přestupci uložená sankce zákazu činnosti – řízení motorových vozidel – skončila ještě před právní mocí rozhodnutí. Jeden by předpokládal, že úřad obviněnému vydá řidičský průkaz, protože ten nelze logicky zadržovat po delší dobu, než na kterou mu byla uložena sankce.

Omyl: pracovnice zmíněného úřadu Dana Suchá odmítla, s odůvodněním, že nejprve je třeba vyčkat na právní moc přestupkového rozhodnutí, do té doby platí rozhodnutí o dočasném zadržení řidičáku. Nevěřil jsem svým uším, když mi to přestupce, jehož v řízení zastupuji, vyprávěl, avšak následný telefonát (MP3) vše vyjasnil: prostě – odvolal jste se, na řidičák nemáte nárok.

Vykládat této vzdělané dámě něco o principu zákazu reformationis in peius se ukázalo bezúčelným, a tak zřejmě nezbude než vzít podané odvolání zpět: jinak klientovi řidičský průkaz nevrátí.

Co mí čtenáři doporučí? Co do Rakovníka poslat? Předběžné návrhy variují mezi trestním oznámením, úplatkem a odstřelovačem.

úterý 9. srpna 2016

Trestní řád

Vzbudiv zájem čtenářů, dovolím si pokračovat v tom, co jsem načal v souvislosti s působením Pavla Šámala a jeho příspěvku k destrukci (resp. neobnovení) právního státu, a pokusím se nastínit několik nejdůležitějších problémů, jimiž trestní řízení v České republice trpí a na jejichž vzniku se nese Pavel Šámal svou legislativní činností největší díl viny.

Čeho si každý člověk, který se s trestním procesem setkal poprvé, povšimne, je absolutní podřízenost všeho, co se v něm děje, trestním orgánům a jejich pohodlí. Obviněný má pro všechny úkony velmi krátké lhůty, trestní orgány nemají lhůty žádné, a když už v některých případech přece, bývají dlouhé-předlouhé. Pohodlí OČTŘ je nejvyšší hodnotou, s obviněným se zachází jako s méněcennou bytostí – ne-li rovnou jako s věcí – která tím, že byla policií obviněna z trestného činu, pozbyla svých práv a měla by se snažit jednat tak, aby orgánům své odsouzení neztěžovala.

Vazba je v trestním řízení stále těžce nadužívána a trvá několikanásobně déle, než by měla, a jejím skutečným účelem bývá obviněného přimět ke spolupráci, případně, jde-li o některý z četných právních experimentů, jaké s oblibou na obviněných trestní orgány u vědomí vlastní beztrestnosti praktikují, předběžně jej potrestat, a také naklonit soud kladnému rozhodnutí o vině: koho z vazby přivádí eskorta, je automaticky ještě o stupeň vinnější než ten, kdo do jednací síně přichází po svých. Je téměř neuvěřitelné, že vazba smí stále trvat až čtyři roky – to je možná světový unikát! – a během první třetiny této maximální doby není vůbec nutné postavit obviněného před soud. Policii ani soud přitom nic nenutí, aby vazební věci jakkoli uspíšily; příslušné ustanovení je ryze akademické, nemá ani lhůty, ani sankci.

Chybějící lhůty jsou vůbec velkým problémem trestního řízení. Policie smí vyšetřovat libovolně dlouho, a libovolně dlouho smí trvat i hlavní líčení a po něm případně následující justiční ping-pong: jediným korektivem je tu případné promlčení. Nikomu tak nepřijde divné, že se běžně řeší trestní věci zahájené před pěti, sedmi, deseti lety. Jestliže je, jak řečeno, obviněný pouhou věcí, je celkem jedno, jak rychle se jeho případ projedná. Přitom by stačily drobné úpravy trestního řádu, např. že o procesní stížnosti nebo námitce rozhodne nadřízený soud do tří pracovních dnů od dne, kdy k tomu obdrží podklady.

Pokud jde o procesní práva obviněného, ta jsou nyní osekána na samu dřeň. Paradoxně zůstává poměrně dost příležitosti k obstrukcím, nikoli k efektivní obhajobě. Obviněný například nemá po celé přípravné řízení přístup do spisu (resp. má, ale je na libovůli policejního orgánu, zda mu nahlížet do něj dovolí, např. jako odměnu za dobrou spolupráci), a to ani v případě, že je ve vazbě. K některým důkazům, např. k odposlechům, nesmí ani poté: výběr z nich provádí policie a je na dobré vůli soudu, zda je obviněnému přikáže poskytnout a kolik času mu na seznámení se s nimi dopřeje. Naprosto směšné je ustanovení, které zakazuje obžalovanému být přítomen při výslechu spoluobžalovaných. Jeho obhájce v soudní síni být smí, obžalovaný nikoli, a často se tak nedokáže ubránit ani zjevným lžím, protože se o nich nedozví.

Řízení ve fasi hlavního líčení by mělo být kontradiktorní, ale není, soud nejenže může provádět důkazy zcela podle své úvahy (ta bývá zhusta jednoduchá: cokoli navrhne obžaloba, a nic z toho, co navrhne obhajoba), ale obžaloba nemá ani povinnost obviněného usvědčit; proč také, když ten přichází do soudní síně jako viník a jen šťastnou shodou okolností se může obhájit. Státní zástupce si může číst noviny nebo spát, soudce pracuje za něj, a jeho optikou se také na obviněného dívá. Obviněn = vinen.

Místo porotních soudů, které by kvalitu rozhodnutí výrazně zlepšily, se stále uplatňuje jejich neumělá náhrada ve formě přísedících, o jejichž přínosu darmo mluvit.

Běžná je také šikana obhájců. Ta má jen málokdy přímou formu kárného postihu za procesní podání ve prospěch obžalovaného jako v kause Lucie Šlégrové, nejčastěji se stává, že ten obhájce, který s policií nedostatečně spolupracuje, bývá náhodně vybírán pro nelukrativní obhajoby ex offo, kdežto aspiranti na naši Cenu Karla Čermáka za nekvalitní obhajobu dostávají od policie přidělenu jednu lahůdku za druhou. Se seznamem pro přidělování obhajob se samozřejmě podvádí úplně stejně jako s přidělováním věcí na podatelnách soudů: téměř by se dalo říct, že podvod je v trestním řízení i v justici tak samozřejmou věcí, že se stává jejím synonymem, což je, uvědomí-li si člověk, co vlastně vyslovil, docela děsivé, bohužel však přesné.

Výsledkem je tristní stav, kdy spravedlnost je stále ke koupi, kdy je ve věznicích mnohem více nespravedlivě odsouzených než v okolních zemích (možná s výjimkou Slovenska) a skuteční zločinci si dokáží koupit beztrestnost, nejčastěji přímo od policie, nezřídka ale i od státních zástupců nebo soudců, již nejsou o nic méně prodejní než jiné osoby zastávající v této zemi veřejné úřady.

Trestní řád je stále tím komunistickým předpisem, podle něhož se soudilo za normalisace, víceméně jen kosmeticky upraveným, a dokud bude mít na trestní právo vliv soudruh Pavel Šámal, nic se k lepšímu nezmění.

pondělí 8. srpna 2016

Úkon mimo budovu soudu

Chomutov, severočeské Palermo, město, kde organisovaný zločin a státní správa vytvořily pevné, trvalé a nerozlučitelné spojenectví. Město, odkud pochází exděkan Milan Kindl, exsenátor Alexander Novák a exsoudce Ivan Novák. Město, kde přežívají jen nejodolnější z nejodolnějších a kde vás pojistí na život až po předložení místopřísežného prohlášení, že nejste členem žádné politické strany. Město, kde se dějí věci nevysvětlitelné – prostě, takové malé Brno v Čechách.

Při kontrole svého přehledu soudních jednání jsem narazil na tuto zvláštnost, jež v mé mysli okamžitě vyvolala serii divokých představ. Kde se bude výslech konat? Kdo bude vyslýchán? Bude u výslechu přítomna zásahová jednotka místní mafie, která dohlédne na korektní formulaci otázek a pomůže soudu s protokolací?

sobota 6. srpna 2016

Pomník

Národ by si měl vážit svých soudců, a při vhodných příležitostech by jim měl stavět pomníky. Činíme tak i my, virtuálně, vztyčujíce jako pomník pracovitému českému soudci tento rozsudek Okresního soudu v Chrudimi týkající se paní M. N. z vesničky K., jejíž sousedský spor rozhodly české soudy za 21 let, 3 měsíce a 25 dnů. Samotný rozsudek barvitě popisuje průběh průtahů i vytáčky ministerstva spravedlnosti, které by nejraději vyřešilo obludné průtahy konstatováním porušení práva, což je velmi účinný prostředek nápravy, oním universálně a s velkou oblibou aplikovaný, v přibližném významu tak jsme tedy udělali chybu, no co, a teď si, občane, laskavě trhni nohou.

Nevěnuji se právu tak dlouho, aby průtahy v mých řízeních dosáhly této dimense; nejstarší dosud neskončený spor byl zahájen v prosinci 2003, a soudy, jmenovitě soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, na něm spolu s nadřízenými soudy tudíž pracují pouhých 12 let a 8 měsíců, dobře vědouce, pro koho jest dobré všeliké spěchání.

pátek 5. srpna 2016

Cibulka aneb Příspěvek k aplikovanému šámalismu

Pavel Šámal je předseda Nejvyššího soudu, přirozeně bývalý komunista, a zřejmě vůbec nejvlivnější persona v této zemi v oblasti trestního práva. P. Šámal komunistou nejen byl, ale i zůstal, neboť jeho pojetí procesního práva se od chápání předlistopadového liší toliko v nuancích postřehnutelných než pod mikroskopem. Šámal hluboce nenávidí Ústavu a Listinu základních práv a svobod a byl by nejšťastnější, kdyby v trestním řádu stálo prostě obviněný nemá žádná práva; svými legislativními počiny ostatně činí vše k aproximaci tohoto žádoucího stavu, a ve svých snahách dosáhl pozoruhodných úspěchů.

Nechápejte mne, prosím, chybně: tato právní filosofie není důsledkem Šámalovy zkaženosti nebo bezcharakternosti, toliko realistickou reflexí toho, že orgány činné v trestním řízení jsou natolik neschopné, že svážeme-li je povinností respektovat práva obhajoby, nedopadnou, neusvědčí a neodsoudí už vůbec nikoho. A jako každý komunista, Pavel Šámal raději uvidí deset nevinných ve vězení než jednoho viníka na svobodě (to mu možná křivdím: řekněme tedy devět nevinných…).

Toto nazírání na právo, jemuž soukromě přezdívám šámalismus, nachází odraz mimo jiné v tom, že platný trestní řád nerespektuje čl. 4 Ústavy, jenž říká, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. To by mělo v praxi znamenat, že žádný zásah do základních práv jednotlivce nesmí procesně končit u státního zástupce, ale vždy musí existovat rekurs k soudu. To se týká mnoha aspektů trestního řízení, vazbou počínaje a pořádkovou pokutou konče. V šámalovsky pojatém trestním řádu je soud institucí, která má obviněného odsoudit, nikoli vstupovat do přípravného řízení, neřku-li obviněného před případnou zvůlí policie a státního zástupce chránit, a jakékoli výjimky z tohoto pravidla jsou proto pojaty s notnou legislativní nelibostí a vždy in favorem orgánů činných v trestním řízení, nikdy obviněného.

Pěkný příklad, co znamená šámalismus v praxi, ukázal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 11/2016-153 (zkrácené znění na mém serveru). Rozsudek se týká policejního vyklizení squatu Cibulka v Praze 5, při němž si policie počínala dosti brutálně a, inter alia, zakázala průběh zákroku natáčet na video; ovšemže, jak tvrdí v procesním stanovisku ministerstvo vnitra, bylo to jen ve prospěch squatterů, aby nahrávkou nedošlo k újmě na jejich právech.

Městský soud v Praze většinu bodů petitu zamítl, avšak právě v otázce zákazu natáčení žalobcům vyhověl. Nejvyšší správní soud nyní rozhodl, že k zákazu došlo v souvislosti s úkonem podle trestního řádu a ten proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Žalobci se tedy měli obrátit – ano, přesně tam: na lampárnu, protože Šámalův trestní řád nedává osobám, do jejichž práv policie v trestním řízení neoprávněně zasáhla, možnost obrátit se na soud, a jedinou – hypothetickou – možností je využít prostředků daných zákonem č. 82/1998 Sb. Základní právo nebýt vystaven nezákonnému donucení není tak chráněno jinak než možností domáhat se za jeho porušení kompensace, což není ve světle čl. 4 ochrana dostatečná, neboť řádná ochrana základního práva musí být přiznána souběžně ve formě konstatace, prevence a kompensace. Přeneseno do jiného kontextu, představme si, že by policie přestala stíhat zloděje a okradeným sdělila, že se s nárokem mají obrátit na soud v civilním řízení a zloděje žalovat o vydání věci nebo o náhradu škody: přesně to názor Nejvyššího správního soudu říká ve vztahu k nezákonnému jednání policie, dojde-li k němu v rámci úkonů trestního řízení.

Doufejme tedy, že případ vyklizeného squatu Cibulka bude mít relevantní pokračování u Ústavního soudu.

středa 3. srpna 2016

Povolání: censor

Já nosím hrdé jméno práskače 
a moje přijmení je fízl.
— Karel Kryl: Synonymická

Až budou jednou historici analysovat dnešní dobu, budou si lámat hlavu tím, jak je možné, že ve společnosti dosáhli takového vlivu lidé posměšně přezdívaní Havlovi pohrobci, tedy nejčastěji příslušníci druhé generace někdejších chartistů, Uhlovi, Jiří Dienstbier ml. a další. Bez voleb a bez skutečných schopností, toliko na základě vzájemných vazeb a kontaktů.

Některé výstřelky těchto osob jsou věru na pováženou, a kdyby jejich setrvání ve funkcích bylo závislé na voličské přízni, dávno by byly vyměněny a skončily by – jak jejich rodičům paradoxně přáli komunisté – na smetišti dějin.

O excesech Anny Šabatové píšeme na tomto blogu opakovaně, je tedy čas věnovat se dalšímu z koryfejů Pravdy a Lásky, Jiřímu Dienstbierovi. Ten před časem nabídl společnosti Facebook, že jí stát dodá placeného censora, který bude rozhodovat o tom, které příspěvky mají být zachovány a které se vymažou.

Facebook odmítl, dobře si vědom, že sice business je business a vycházet vstříc nedemokratickým režimům je často jedinou cestou, jak v těchto zemích podnikat, avšak na americkou veřejnost by nemusel takový ústupek vládě domněle demokratické České republiky učinit dobrý dojem. Censura ano, ale přece jen raději interní, taková, na kterou má arci Facebook jako každý jiný internetový podnikatel právo.

Na Dienstbiera bylo následně politiky z Úsvitu podáno trestní oznámení pro trestný čin zneužívání pravomoci, případně sabotáže.

Domníváme se, že obojí je přinejmenším předčasné. Pokud by Zuckerberg byl návrh akceptoval a česká vláda skutečně instalovala ve Facebooku svého režimního censora, byl by to nepochybně krok narážející na zákaz censury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny a osoby, které k tomu zneužily svou pravomoc, by byly vinny zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 3 TrZ; s přihlédnutím k celospolečenskému významu Facebooku tu lze jistě hovořit o škodě velkého rozsahu.

Na straně druhé, tím, že nabídka byla učiněna, avšak protistranou odmítnuta, může se jednat toliko o pokus tohoto zločinu, a trestnost pokusu je třeba posuzovat podstatně mírněji než dokonaný trestný čin. Proto máme za to, že Dienstbierova odpovědnost je toliko politická, a trest mu vystaví v příštích volbách voliči jeho ČSSD.

Dobře si proto pamatujme: případnou volbou této strany dáváme souhlas, mimo mnoha jiných excesů z demokratické praxe, se státní censurou privátních medií.

Smí soud zpoplatnit anonymisaci rozsudku?

Měl jsem před časem debatu s Oldřichem Kužílkem, jedním ze spoluautorů informačního zákona, ohledně oprávnění soudů žádat úhradu nákladů na anonymisaci rozhodnutí. Jeho názor byl, že soudy tak činit mohou, můj byl opatrně opačný. Nyní bude tento spor konečně autoritativně rozhodnut.

Požádal jsem Krajský soud v Plzni o rozsudky ke kause ašských žhářů, načež se mi dostalo odpovědi, že prozradí za 1 200 korun. Což se mi přirozeně nelíbilo, a bráním se tudíž stížností, po níž bude v případě nezbytí následovat i správní žaloba. Výsledek – doufejme – bude precedenčně významný.

Aktualisováno.
O. Kužílek zaslal následující upřesnění: Neříkal jsem, že soudy mohou zpoplatnit anonymisaci jen tak, ale říkal jsem, že si dovedu představit, že by bylo možné při rozsáhlých anonymisacích požadovat po žadateli nějaký poměrný díl nákladů na ni. Jinými slovy, že vždy by významná část nákladů na anonymisaci měla jít k tíži povinného subjektu. Důvodem je, aby toto zatížení ho trvale nutilo organisovat svou činnost a přípravu dokumentů tak, aby anonymisace již nečinila potíže.

V kause infoSoudu žalujeme ministerstvo spravedlnosti

Naše žádost o informace týkající se infoSoudu jaksi uvízla na mělčině: ministerstvo spravedlnosti si nejprve prodloužilo lhůtu k poskytnutí informací o 10 dnů, a poté si řeklo, že nejbezpečnější je žádosti o informace prostě ignorovat. Když v zákonné lhůtě nepřišla odpověď ani na stížnost, nezbylo nám než ministerstvo zažalovat; nu, není to poprvé, pokud si dobře vzpomínám, dvakrát nebo třikrát jsem ministerstvo poslal kvůli liknavosti při poskytování informací do exekuce.

Na data se těším, protože současné fungování mého informačního systému je krajně neuspokojivé: database se plní daty o nařízených jednáních na základě velkého počtu dotazů podle jednotlivých soudních síní a zbytečně tak zatěžuje oba servery, které generují a parsují relativně velký objem dat, místo aby se každý den ráno načetla data jako jeden soubor XML a než se uživatelé probudí, informace o jednáních na dalších 30 dnů se pro ně naskládaly do database. Můj systém umí oproti tomu oficiálnímu o dost víc: zejména dokáže vyhledat i minulá, již uskutečněná jednání, a umí vyhledávat podle nejrůznějších kriterií, např. podle soudů, soudců a jmen účastníků řízení. infoSoud je schopen hledat pouze do budoucnosti a jedinými dvěma možnostmi je vyhledání podle soudní síně nebo podle spisové značky.

Sladce nečinný je rovněž ÚOOÚ, který na mou červnovou žádost o stanovisko ještě nebyl schopen reagovat jinak než sdělením, že věc předává svému inspektorovi a ten se jí bude zabývat; snad napřesrok, zdá se.

úterý 2. srpna 2016

Nad rozhodnutím v kause soudce Zbránka

Více než měsíc trvalo Nejvyššímu správnímu soudu, než vystavil anonymisované rozhodnutí v kárné věci ústeckého soudce Miloše Zbránka, jemuž vytýkáno, že při své publicistice vykročil z mezí soudcovské důstojnosti. S hodnocením judikátu, jehož původcem je smíšený senát pod vedením Radovana Havelce, jsem vyčkal, až budeme mít k disposici plný text, nicméně původní obavy, že jde o splnění politické objednávky, se jeho publikací naplnily.

M. Zbránek není zdaleka jediný literárně činný soudce; své feuilletony často publikuje např. i soudce Městského soudu v Brně Michal Kabelík. Budiž poznamenáno, že články, které jsou Zbránkovi kladeny za vinu ([1], [2]), nepředstavují vrchol stylistické vytříbenosti; jsou to díla literárních kvalit spíše prostředních a svým zaměřením poněkud konjunkturalistická, užitým stylem a výrazovými prostředky pak lehce pokleslá.

Přesto jsem přesvědčen, že skutečným důvodem rozhodnutí byl politický tlak a snaha vyhovět tomu, co Havelec a jeho kolegové cítili jako momentálně výhodné: motivem rozhodnutí byl tedy především oportunismus, podrobení se nositelům moci. Jakkoli složitou otázkou se může jevit věcné posouzení kárné žaloby, právě fakt, že je zde silný politický zájem na rozhodnutí proti Zbránkovi, měl být tím rozhodujícím faktorem, pro který měl být Zbránek v takto složitém a nejednoznačném případě kárného obvinění zproštěn.

Ve výsledku je totiž daleko větším ohrožením soudcovské nezávislosti takovéto, mocným zřetelně poklonkující rozhodnutí, než pár – s prominutím – pitomých článků soudce někde na webu.