DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 29. července 2016

Database

Pamětníci si možná vybaví obrázek Turingova stroje z lega, jímž jsme ilustrovali text o Národní databasi DNA, u níž je pouhé zjištění počtu záznamů operací tak složitou, že nad tím programátor musí strávit celý pracovní týden.

Nemýlili jsme se. Spor mezitím dospěl k soudu a ministerstvo vnitra nám to ve svém vyjádření vysvětlilo:
Informační systém FODAGEN má velmi složitou strukturu dat, která je dána účelem, k němuž je tento informační systém zřízen, a službami, jež by měl v budoucnu po svém dokončení Polici[i] České republiky poskytovat při odhalování trestné činnosti, zjišťování jejích pachatelů a plnění úkolů podle trestního řádu. Vhledem k této složitosti systému nelze získat údaje požadované v otázkách č. 1 a č. 2 předmětné žádosti jednoduchým SQL dotazem, jak si žalobce představuje. V době moderních informačních technologií Policie České republiky pracuje při plnění svých úkolů s nesmírně rozsáhlými objemy různě navzájem souvisejících dat, a proto získání zdánlivě jednoduchých statistických údajů z informačního systému je ve skutečnosti komplikovaný proces. Podle sdělení Kriminalistického ústavu Praha, který informační systém FODAGEN spravuje, bylo nutno k získání údajů požadovaných v otázkách č. 1 a č. 2 žádosti vytvořit program, který má celkem 771 řádků. Práce na vytvoření tohoto programu zabrala jednomu programátorovi celých pět pracovních dnů, tj. 37,5 hodiny.
V replice na to reagujeme: Pokud by žalobce měl žalovanému věřit, že zjištění objemu dat evidovaných v Národní databasi DNA vyžaduje 37,5 pracovních hodin, vyvstává otázka, zda a jak lze takový systém vůbec rozumně a efektivně využít k tomu, k čemu je určen, tedy primárně k boji proti zločinnosti.

Nevíme, arci dokážeme si představit, kolik času by programátorům z ministerského teamu zabralo řešení problému skutečně složitého, např. zjištění, zda systém neobsahuje duplicity. To by, tušíme, byl úkol pro několik generací.

Náš spor řeší senát Městského soudu v Praze 8 A Slavomíra Nováka, s nimž máme smíšenou zkušenost: na jedné straně vydal vynikající rozsudek ve věci policejního zákazu nahrávat zasedání zastupitelstva obce, na straně druhé s tímto senátem bylo dost mrzení, a to i před Ústavním soudem.

čtvrtek 28. července 2016

Zdar útvare!

Za dobře odvedenou mediální práci je na místě policii poděkovat.

Jen si nejsem jist ohledně návrhu na povýšení velitele (zdar) útvaru do hodnosti generálmajora. Muž takových schopností a ambic jistě myslí výš, proto bych doporučil nejméně hodnost kontraadmirála a na výložky, na památku nesmrtelného Kořínkova nadřízeného a jistě i velkého vzoru, ve zlatě vyvedené kolo od traktoru.

středa 27. července 2016

Stopa peněz

Tento příběh je poučný, ostatně jako mnohé, o nichž na tomto blogu píšeme. Odvíjet se začal v r. 2008, kdy parta zločinců fingovala útok na auto bezpečnostní služby převážející peníze. Čistý zisk: 74 milionů korun. Přestože kausu vyšetřovala elitní jednotka Milana Jušty, známého hradeckého kriminalisty, specialisty na nenávodné rekognice, pachatele se podařilo odhalit; možná proto, že jeden z kompliců promluvil a své kumpány udal. Vypátrat se arci nepodařilo, kam zmizel lup, z něhož byly zajištěny jen cca čtyři miliony. Zbývajících sedmdesát mega figuruje v případu dál, a to způsobem, který je pro podobné příběhy typický.

Dva hlavní pachatelé, Josef Blažek a Rudolf Tesárek, se ocitli, jak řečeno, ve vazbě a poté ve vězení, kam byli soudem po zásluze na dvanáct let posláni. Avšak jejich peníze pracovaly dál, a tak neuplynula dlouhá doba a tehdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová podala v jejich prospěch stížnost pro porušení zákona. A co bylo nejdůležitější, oběma mužům přerušila trest (to byla pravomoc, která podle tehdejšího znění trestního řádu ministru spravedlnosti svědčila – dnes už to může učinit na návrh ministra pouze Nejvyšší soud).

Blažek s Tesárkem se ukázali nezodpovědnými obviněnými a nevyčkavše, jak řízení o SPZ u Nejvyššího soudu dopadne, milovanou vlast opustili (a dopadeni byli až po několika letech v Thajsku: což je, uznejme, po tolika štrapácích a výdajích pech).

Že rozhodnutí o přerušení trestu nebylo zadarmo – a nebylo levné – je nasnadě. Ostuda byla velká, a proto bylo rozhodnuto, že je třeba najít někoho, kdo měl s věcí pokud možno co nejméně společného, a toho pro výstrahu odsoudit.

Volba padla na ministerského úředníka Vladimíra Chrásteckého a stážistu-soudce kladenského soudu Vlastimila Matulu. Zda a kolik za příkladnou iniciativu některý z nich dostal, se zřejmě nikdy nedozvíme; 70 milionů je hodně peněz a spíše by se dalo předpokládat, že úplatky byly rozděleny mezi širší okruh adresátů. Faktem však je, že vybráni za pachatele byli tito dva, a oba také dostali podmínku.

Pro V. Matulu měl rozsudek okamžitý důsledek ve formě ztráty taláru, a tak není divu, že se proti chatrně odůvodněnému verdiktu bránil – a právě včera ubránil u Ústavního soudu.

Jeho případ v mnohém připomíná nedávné odsouzení Marka Dalíka: protože OČTŘ nedokázaly zjistit dostatečně přesně skutkový stav, vytvořily umělou konstrukci, a nyní nastává převeliké divení, že Ústavní soud tento postup neakceptoval. Nejzávažnější se jeví účelovost, s níž byli před soud postaveni právě Matula a Chrástecký, jestliže se na přípravě návrhu pro ministryni Kovářovou na ministerstvu prokazatelně podílelo mnohem více osob: minimálně též Jiří Balzer, jehož podpis se pod návrhem rovněž stkvěl. Kdo všechno měl ze sedmdesátimilionové kořisti provisi, těžko zjistíme, a i když se Matula jeví být jedním z pravděpodobných příjemců úplatku, není rozhodně jisté, že jím skutečně byl.

Ministerstvo se nyní snaží zabránit aspoň tomu, aby se V. Matula vrátil k soudu, ale ani v tom zřejmě nebude úspěšné: zanikla-li jeho funkce přímo ze zákona, působením právní skutečnosti pravomocného rozsudku, po zrušení tohoto rozsudku se opět obnovuje; není nezbytné, jak tvrdí ministr, znovu jej do funkce jmenovat. Je to stejné, jako kdybyste přišli o řidičské oprávnění, a po zrušení příslušného rozhodnutí policie chtěla, abyste znovu absolvovali autoškolu.

úterý 26. července 2016

Příští týden na Fénixe

Nečekaný dárek ku zpestření nudného léta nám připravil Městský soud v Praze, jehož senát soudružky soudkyně Hany Hrnčířové se pustí do souzení teroristického útoku ve fasi přípravy, resp. nepřekažení. Obžalovaní Martin Ignačák (jako jediný dosud vazebně stíhaný), Radka Pavlovská, Petr Sova, Alexandra Ščambová a Katarína Zezulová by měli mít poměrně snadnou úlohu, ovšem nepodceňoval bych schopnosti obhájců ex offo: tito jedinci, pokud si dají záležet, dokážou svým výkonem dostat do vězení i osoby zcela nevinné, jak se ukázalo v nedávno Ústavním soudem napravovaném případu černého pasažera Víta E. Hassana (jeho případ poměrně dobře znám a mohu zodpovědně prohlásit, že kdyby si onen nebyl i přes varování ponechal zcela neschopnou a jeho zájmy evidentně poškozující obhájkyni – právě takovou, jaká by se líbila Karlu Čermákovi –, jistou JUDr. Kateřinu Dlouhou z Prahy, nikdy se do vězení nemohl dostat).

Tedy se budeme příští týden těšit.

Daň z Petráska

Neschopnost není levná záležitost. Jak informuje Hlídací pes, bývalý šéf kopřivnické tatrovky Ronald Adams vysoudil v prvním stupni za nedůvodné trestní stíhání, mistrovské to dílo nám dobře známého Jana Petráska, 435 tisíc korun a případ nyní směřuje k soudu odvolacímu.

Věru slušné. I další Petráskovy úspěchy mají podobnou dohru. V případě prvomájového řečníka Robina S. bylo požadováno přes 800 tisíc korun, ministerstvo dobrovolně zaplatilo 44 tisíc a o zbytek se soudíme (rozsudek v I. stupni se očekává na podzim), u vydavatelů Hitlerových projevů ještě nebyla vydáno ani stanovisko, ačkoli výzva byla ministerstvu spravedlnosti zaslána již před půldruhým rokem: prostě dobrej oddíl, tohle Pelikánovou ministerstvo. Obojí se arci jen otázkou času: nelze pochybovat, že konečný účet za Petráska a jeho právní břídilství bude v obou případech imposantní.

Co vlastně nesmím?

Kuriosní dohru má rozsudek Vrchního soudu v Praze nad Igorem Ševcovem. Protože náš nekonečně moudrý zákonodárce v návalu jiných, podstatnějších úkolů opomněl novelisovat komunistické ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) TrŘ, je Ševcov povinen podrobit se omezení trestem mu uloženému, aniž by přesně věděl, co všechno mu bylo zakázáno.

Je to dosti podobná situace jako ta, o níž jsme psali minulý týden v souvislosti se správní žalobou proti rozhodnutí, které není třeba písemně vyhotovit. Protože rozsudek odvolacího soudu se stává pravomocným a vykonatelným vyhlášením, nikoli doručením písemného vyhotovení, může Ševcov toliko pátrat v paměti, co přesně soud řekl a jak svůj zákaz mínil. Nesmí se účastnit jen výslovně archistických akcí, anebo se omezení vztahuje na všechna politická shromáždění, včetně sluníčkářských a nacionalistických? A co další sportovní a společenské akce, ty mu byly rovněž zapovězeny?

Než bude rozsudek doručen, což obvykle trvá přibližně měsíc, bych odsouzenému doporučil, aby z důvodu opatrnosti raději nevycházel z domu; jeden nikdy neví, do čeho se nechtěně přimotá.

pondělí 25. července 2016

Ústavní soud se Vlastimila Pechance nezastal

Ústavní soud v senátu ve složení Vojtěch Šimíček, Ludvík David a soudce zpravodaj Jiří Zemánek odmítl jako zjevně nedůvodnou ústavní stížnost Vlastimila Pechance, neprávem odsouzeného pro vraždu svitavského Roma Otto Absolona.

Usnesení je nesnadné komentovat, protože stížní námitky ponechává prakticky netknuty, omezujíc se na hraběcí rady typu, že Pechanec měl podat ústavní stížnost proti původnímu rozsudku.

Stížnost do Štrasburku příliš šancí neskýtá, nadějnějším se jeví opakovaný návrh na povolení obnovy na základě nového, podrobnějšího rozboru DNA na noži, jakmile bude dokončen.

neděle 24. července 2016

K trestu zákazu demonstrovat

Byl jsem upozorněn, že na Jiném právu – jež jsem po Vučka-gate přestal sledovat – vyšel text Jakuba Drápala hájící trest zákazu účasti na demonstracích uložený Igoru Ševcovovi.

Článek bohužel neobsahuje ústavněprávní analysu problému, toliko uváděje:
Lze si představit třeba osobu, která násilně útočila v průběhu demonstrace nevyprovokovaným házením dlažebních kostek na jiné demonstranty / policisty / přihlížející. Pro takovou může být výchovnější / jasnější / spravedlivější, pokud dostane zákaz chodit na určité demonstrace/shromáždění, než pokud dostane podmínku bez bližší specifikace. Stejně tak tento zákaz ochrání společnost a průběh demonstrací, během kterých se nebudou páchat trestné činy.
To je dosti zjednodušující pohled. Je totiž třeba vycházet z čl. 4 odst. 2 Listiny, jenž stanoví že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, a z odst. 4, podle kterého musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Konkrétně, je-li čl. 19 odst. 2 Listiny připuštěno omezení shromažďovacího práva tak, že toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu, znamená to, že nejsou vůbec přípustná omezení z hlediska okruhu účastníků, ledaže by je stanovila sama Listina. Demonstrovat smí tak každý, komu v tom nebrání např. fakt, že se nachází ve vězení, ve vazbě nebo v detenčním ústavu.

Rozsudek nemůže arci obstát ani sub specie podústavního práva. Výklad ustanovení § 76 odst. 3 TrZ provedený Vrchním soudem v Praze je totiž nepřípustně rozšiřující, neboť trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce podle tohoto ustanovení předpokládá, že se odsouzenému zakazuje vstup na stanovené sportovní, kulturní a jiných společenské akce; politická demonstrace ovšem společenskou akcí není, a to ani jinou, neboť na demonstraci se nechodí za účelem socialisace, nýbrž ku prosazení určitých politických požadavků anebo – minimálně – vyjádření nespokojenosti s politickou situací.

sobota 23. července 2016

Soudcovská malá domu, tentokrát v Děčíně

Pohled do pramenité studánky – chci říct žumpy – jíž je již dlouhou dobu české soudnictví, poskytlo kárné rozhodnutí nad expředsedkyní Okresního soudu v Děčíně Květoslavou Urbánkovou.

Rozhodnutí si, prosím, přečtěte sami; je stručné. Nad tím, co je pro smíšený kárný senát soudruha Petra Průchy proviněním tak mírným, že pro jeho řešení postačuje důtka, zůstává věru rozum stát: soudkyně takřka v přímém přenosu ovlivnila rozhodování svého podřízeného týkající se přítele její dcery, což nebylo formálně prokázáno toliko z důvodu, že kdyby to soudce Radomil Bajer, který se nechal ovlivnit, připustil, přiznal by se k trestnému činu.

Přesto, souzené jednání je právě tím, za co musí automaticky přijít zbavení taláru, protože máloco znevažuje pověst justice tolik jako situace, kdy soudce zneužije svého postavení ve svůj osobní prospěch; pouhá důtka je výsměchem všem občanům a signálem, že soudci nemíní pro zlepšení strašidelné pověsti, kterou si za posledních 25 let vybudovali, ani do budoucna nic dělat.

Tady to podepište!

Dnes budeme výjimečně chválit, a to druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Karel Šimka, Miluše Došková a Eva Šonková, který zrušil rozsudek ve věci J. V, t. č. nedobrovolného obyvatele příbramského polepšovacího ústavu; díky naší aplikaci dokonce víme, o koho jde, to arci není podstatné. J. V. dostal kázeňský trest, proti němuž podal stížnost, a poté, co mu bylo řečeno, že ředitel věznice ji zamítl, marně se domáhal písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí: podle platného zákona o výkonu trestu odnětí svobody to není potřeba, postačí, když se vězni důvody rozhodnutí sdělí ústně. Což se prý stalo, a J. V. to dokonce potvrdil podpisem.

Jak může vězeň napadnout takové rozhodnutí, nesouhlasí-li s ním, správní žalobou? Snadno, prostě napíše, co se mu nelíbí, a věznice poté dodá soudu takovou versi odůvodnění, ve které se s žalobou vypořádá takříkajíc ex ante. A vůbec, je to vězeň, nemá co obtěžovat soudy. To si aspoň myslí senát 46 A Krajského soudu v Praze, který o J. V-ově správní žalobě rozhodoval a jako opožděnou ji odmítl.

Že je to nesmysl? Ovšemže, ovšem v české justici platí železné pravidlo, že žádné podání uvězněné osoby není důvodné – nikdy. Tomuto pravidlu se nyní Šimkův senát vzepřel a prosadil zdánlivě samozřejmou věc, že mám-li právo napadnout něco žalobou, musím to obdržet písemně.

Je to maličkost, já vím, ale i ty se v bahnitém prostředí místní justice počítají.

pátek 22. července 2016

Past

V Břeclavi by chtěl žít každý. Samozřejmě jen žertuji – v Břeclavi by nechtěl žít nikdo, což lze doložit faktem, že osoby toto místo obývající považují za civilisaci dokonce i Brno, pokud tam dojíždějí.

Proč o Břeclavi hovořím: nachází se tam totiž ulice zvaná Lednická, jejíž charakteristickou vlastností je, že jde o vynikající dopravně-policejní past: jedete otevřenou krajinou, po jedné straně nic, po druhé jakýsi kravín, pak dobrých 200 metrů nic opět po obou stranách, a najednou vyskočí policajt s plácačkou a jestli prý, pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil, totiž že jste už dávno v obci a překročil jste nejvyšší dovolenou rychlost. Formálně má pravdu, orgán, cedule tam skutečně byla, ještě daleko v polích, ale o přestupku nelze hovořit, neboť tím může být toliko jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti: a v daném místě není nic, co by mohlo být vaší o něco rychlejší jízdou ohroženo. Jenže vysvětlujte si to orgánu, že…

Podobných pastí je na řidiče nalíčeno v této zemi mnoho, v každém okrese nejméně jedna, aby policie měla kde předstírat plnění svých úkolů. Což činí, zejména za dobrého počasí, s oblibou.

Až doposud ponechávala tato praxe Ústavní soud klidným. To se arci může změnit, neboť do břeclavské pasti chytili jednoho z ústavních soudců, Radovana Suchánka – ano, právě toho, který se stal soudcem nikoli pro své odborné kvality – žádné takové neexistují, Suchánek je právník naprosto tuctový – ale jen díky svému členství v ČSSD a zásluhám o tuto stranu.

Ústavní soudce je nadán přestupkovou indemnitou, je možné toliko stíhat ho kárně. Existuje tedy několik variant: 1. Ústavní soud kárné řízení ani nezahájí, věren zásadě, že ústavní soudce je bytost tak dokonalá, že žádné špatnosti, natožpak porušení zákona, není schopna; 2. řízení bude zahájeno, ovšem přítel Suchánek v něm příteli Rychetskému prokáže, že jednání policie bylo zneužitím práva, případně že za co jsou právem trestáni prostí občané, nemůže být vytýkáno soudci; anebo 3. kárné řízení skončí se závěrem, že se velikán deliktu dopustil; ostatně nic přísnějšího ani tato parodie na kárné řízení neumožňuje, potrestat ústavního soudce v něm není možné, ledaže by byl zbaven úřadu, což je arci možnost zcela hypothetická a upomínající úsloví o kaprech a vránách.

Vaše laskavé tipy, milí čtenáři, očekávám v diskusi pod tímto postem.

čtvrtek 21. července 2016

Advokátka

Úkolem obhájce v trestním řízení je napomáhat soudu při odsouzení pachatele, to už víme. Povinnosti advokáta se tím ovšem nevyčerpávají, v souvislosti s paragrafy neustále obrůstající legislativou proti praní špinavých peněz se má za to, že advokát by měl svého klienta přímo udat. ČAK k tomu – přirozeně – dlouhodobě mlčí.

Vezměme dnes medialisovaný případ údajného daňového úniku ve výši 1,2.109 Kč. Trestná činnost advokátky (předesílám, že nevím, zda jde o Kláru Samkovou, arci v posledních týdnech je jaksi automatické, že když se v mediu napíše advokátka, nemůže to být nikdo jiný), tedy trestná činnost oné advokátky byla Novinkami popsána takto:
Poté, co správce daně pojal podezření a zahájil kontroly, se muži obrátili na advokátku. Podle policie vypracovala projekt fúze jejich společnosti a snažila se o vymazání firmy z obchodního rejstříku, čímž chtěla znemožnit státním orgánům další komunikaci.
Máme tedy před sebou nový trestný čin, poskytování právní pomoci kriminálně závadové osobě. Zcela v souladu s čermákovským pojetím advokacie: advokát musí být předzvědnou osobou, která neschopné policii dodá informace o trestné činnosti, optimálně včetně kompletního důkazního materiálu.

Pořádková pokuta aneb Balada o odstávajících uších plukovníka Šlachty

Policejní orgán je bytost křehká a citlivá, jíž se lze dotknout pouhým náznakem. Neradno arci orgána popouzet, neboť onen má k disposici institut pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu, jímž může – alespoň podle svých představ – jakékoli urážky své osoby, ať na souši, na vodě či ve vzduchu, nemilosrdně pronásledovat a viníky stíhat.

Dojde-li k takovému případu, výsledkem bývají komická policejní usnesení a méně vtipné a lakonické, leč, doufejme, úspěšné stížnosti proti nim.

středa 20. července 2016

Červencový Osel měsíce zůstává v Praze

Musel jsem se hluboce zamyslet, abych si vzpomněl, kdy jsem se s něčím podobným setkal naposledy. Bylo to cca před patnácti lety, kdy bývalý vojenský prokurátor, tehdy soudce – naštěstí již dosluhující – Obvodního soudu pro Prahu 7 Rudolf Šídlo uložil Janu Kopalovi, provinivšímu se autorstvím hanopisu na kteréhosi lokálního severočeského spektábla, trest zákazu publikační činnosti. Trest v dalším řízení pochopitelně neobstál, an obviněného nelze zbavovat základního politického práva – stejně jako mu nelze rozsudkem upřít kupříkladu právo volební.

Dámy prominou, případně následující pasáž přeskočí, ale mírnější formulace by byla neupřímnou a nepřiléhavou: Crétin k pohledání, soudce Vrchního soudu v Praze (a samozřejmě exkomunista, jak jinak!) Petr Píša dnes tento kousek zopakoval a spolu se svým senátem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze nad ruským anarchistou Igorem Ševcovem a namísto vyhoštění mu za domnělý přečin sprayerství formou natáčení kamerou uložil tříletý zákaz účastnit se veřejných shromáždění. Rozsudek je pravomocný, odsouzenému nyní zbývá pouze dovolání, což ve světle toho, že u Nejvyššího soudu má soudruh soudce Píša mnoho mentálních souputníku (říci, že na onom místě, minimálně pokud jde o trestní kolegium – dámy opět, prosím, o řádek níž! – co soudce, to debil, by bylo neuctivé, bohužel, obávám se, obsahově téměř přesné), není akcí skýtající výraznější naději na úspěch: už proto, že Nejvyšší soud by mohl trest jako neústavní zrušit a delikventa potrestat něčím mírnějším, třebas vyhoštěním.

Odměna senát Vrchního soudu v Praze samozřejmě nemine: za tento mimořádný počin na poli českého práva dostávají všichni tři soudci prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!

Vazební důvod podle písm. j): pro jistotu

K případu dvacet let staré vraždy mafiána Antonína Běly budiž řečeno, že poškozeného nebyla škoda, tak jako nebyla o několik let později škoda Františka Mrázka, kterýžto si zřejmě vraždu prvně jmenovaného objednal. Obě vraždy byly skutkem společensky nanejvýše prospěšným, žel, zákon vidí věc jinak a policie se proto rozhodla, těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby, z Bělovy vraždy obvinit Pavla Šrytra a Jána Kaca.

Neuvěřitelné ovšem je, že soud vzal oba obviněné do vazby. To máme za frapantní zneužití toho institutu, neboť vazba je subsidiárním prostředkem, jak zajistit účast obviněného v trestním řízení a zároveň chránit společnost před jeho další trestnou činností, případně mu zabránit v ovlivňování svědků. Když Šrytr s Kacem nikoho dalšího nezavraždili během uplynulých dvacet let, není důvod k obavě, že by tak učinili nyní (ostatně tento vazební důvod zpráva neuvádí), a obavy z útěku musí být podloženy konkrétními skutečnostmi, které ji vytvářejí: nemůže postačit, že obviněným hrozí vysoký trest a proto se možná – třeba – snad pokusí vzít roha.

Výsledek trestního řízení, prováděného s tak enormním časovým odstupem od skutku, je vždy nejistý; i to měl soud vzít v úvahu. Ale to bychom nesměli být v České republice, nejzápadnější výspě Orientu v Evropě, kde nemůže být pro soudce méně významné hodnoty, než je osobní svoboda občana.

úterý 19. července 2016

Turecká inspirace

V rámci nezdařeného pokusu o putsch (či co to bylo) provedla Erdoğanova exekutiva masivní útok na místní justici; jejím cílem se staly přes dva tisíce soudců a blíže neupřesněný počet prokurátorů. Což je jistě neblahou známkou věcí budoucích: justice, representovaná především svým personálním substrátem, tedy soudci, je nesmírně cenným aktivem každé demokratické společnosti, protože soudy jsou vposledku tím jediným, co dokáže čelit mocenské zvůli. Když selžou ony, přicházejí na řadu presidentem, tedy nikoli tureckým, nýbrž pro změnu českým, zmiňované kalašnikovy. Demokracie skončila, zapomeňte.

Aby byly soudy schopny tuto důležitou roli zastávat, musí být splněny dva předpoklady: formální, jímž je pravomoc soudů postupovat proti exekutivě, a materiální, daný ochotou a začasté odvahou soudců tuto pravomoc využít. Chybí-li kterýkoli z nich, je justice k ničemu a stává se toliko potvrzovací instancí exekutivního rozhodování.

České soudnictví, jak víme, bylo personálně zdecimováno ve dvou vlnách: nejprve, na začátku minulé války, odstraněním židovských soudců, poté, arci daleko důsažněji a definitivně, zgleichschaltováním stavu komunistickými čistkami, vulgo zlidověním soudnictví, jež proběhlo především v letech 1948–50.

Polistopadový régime se ukázal sametovým i v tomto směru: špatní, totalitnímu státu loyalní (čti: ustrašení a/nebo oportunističtí) soudci zůstali a všichni se svorně tvářili, že tak to má být, že být soudcem je přece odborná – a toliko odborná – záležitost. Soudce nemusí být charakterní člověk, postačí, bude-li dobrým odborníkem-právníkem.

Výsledek vidíme na každém soudu, kde bezmála co soudce, to morální zrůda, representující to nejhorší z polistopadového vývoje. Dokonce bych řekl, že v této zemi neexistuje horší a mravně zkaženější společenská skupina, než jsou soudci: líní, k právu a spravedlnosti indiferentní, oportunističní, namnoze úplatní, charakterem plně srovnatelní se zločinci, které soudí. Dokonce, myslím, i politici jsou proti soudcům v průměru hotovým vzorem občanských ctností.

Pokud by se našel diktátor, který by zemi soudců zbavil tak, jako to činí turecký president (nyní spíš už jen diktátor), udělal by pro tuto zemi to nejlepší, co by udělat mohl. Jen, pochopitelně, by je nesměl nahradit lidmi ještě horšími než jsou ti, kteří dnes taláry s fialovým lemem oblékají. A to by asi byl problém, protože kvalitní a sebevědomou justici nevybudujeme za pět ani za deset let, ta vzniká dlouhá desetiletí. Přesto, bohužel: i nic by bylo více než to, co máme nyní.

Na extremistické frontě klid

Letní příměří panuje v zápase mezi silami prosluněného Dobra a pravicově-extremistického Zla.

Výjimkou je kausa Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka, v jejichž případu nařídil soud hlavní líčení na 6. září (na osmou ráno, patrně aby delikventy přišlo podpořit co nejméně příznivců), a případ Lucie Šlégrové, jenž dospěl po pěti letech, pěti měsících a osmadvaceti dnech do pravomocné koncovky v podobě promlčení. Státní zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání nepodal stížnost, čímž případ definitivně končí. Za újmu způsobenou vleklým a nedůvodným trestním stíháním se bývalá sprostá obviněná, nyní sprostá poškozená domáhá po státu náhrady ve výši cca 393 tisíc korun: jako daňovému poplatníku mi nezbývá než výkonu soudkyně Bohumily Huňáčkové i senátu soudu odvolacího zatleskat: bravo, soudruzi!

pondělí 11. července 2016

Podezřelá, co jste svým projevem významově sledovala?

Spíláno mi, a to nejen od – na tomto blogu arci výjimečných – čtenářů, u nichž lze mít důvodné podezření, že jejich kognitivní funkce odpovídají nižším stadiím hlavonožce a příslušné k tomu uzpůsobené fysiologické ústrojí dorostlo rozměrů lískového ořechu, že prý zveličuji a situaci zbytečně dramatisuji, tvrdím-li, že v boji s extremismem platí princip slippery slope: rozsah toho, co je trestné říkat na veřejnosti, má tendenci k samovolnému rozšiřování.

Co se před pěti lety zdálo malováním čerta na stěnu, je dnes realitou: jako by se nám, minimálně v oblasti svobody projevu, vracela léta husákovské normalisace. Klára Samková tak musela na policii hájit svůj projev v poslanecké sněmovně. Dobře vědouc, že policista není placen za filosofické disputace se sprostým podezřelým, pojala svou obhajobu vstřícně, a poručíku Vojtěchu Motykovi, jenž se na její výslech zjevně intelektuálně nachystal lépe než na výslech, řekněme, notorického zloděje bicyklů (o čemž formulace jako ta z titulku mého postu nezvratně svědčí: ten dobrý muž se evidentně domníval, že vyslýchá-li právničku, musí tak činit slovy aspoň zdánlivě kultivovanými a jazykem prima facie právnickým; výsledek je arci více než směšný), připadla nevděčná role postavy, již v Přítelkyních z domu smutku výborně ztvárnil Michal Dlouhý: vyšetřovatele, který ví, že je jen vykonavatelem politické represe, hrubým nástrojem režimu, s jehož praxí se sám příliš neztotožňuje, avšak protože si chce zachovat všechny výsady příslušníka privilegované kasty, poslušně plní uložené zadání.

Snad jsem nespravedlivý, ale docela bych si uměl představit, že poručík Motyka si po výslechu Samkové musel svou frustraci vybít na dalším vyslýchaném.

neděle 3. července 2016

Neodsouzení

Jak silná je domněnka (presumpce) neviny? Nepříliš. Obviněný, a tím spíš obžalovaný, je veřejností vnímán jako pravděpodobný viník, a tato percepce trvá, dokud řízení neskončí pravomocným zprošťujícím rozsudkem – a někdy pokračuje i poté. Za situace, kdy je stíhání zastaveno, zbývají neodsouzenému-nezproštěnému oči pro pláč, a právě jen ona slabá, často jen akademická presumpce neviny.

Situace Lucie Šlégrové, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno toliko proto, že trestní orgány ji v promlčecí době nestihly odsoudit, spadá přesně do této kategorie: pronesla projev, za který byla postavena před soud, ale vinou liknavého postupu justičních orgánů nedostala možnost se obhájit.

Případ, na který upozorňuje Aleš Rozehnal na Hlídacím psu, je svým způsobem ještě perversnější: policie oznámila, že podle jejích informací se nástupce Vladimíra Sněžila Dbalého ve funkci ředitele Nemocnice Na Homolce Michal Šetlík dopustil korupčního jednání, avšak nelze jej s ohledem na promlčení stíhat.

Oběma situacím je společné jedno: otázka, zda je pro stát občan drban, který může být rád, že vyvázl tak hladce, anebo imanentní ctí a důstojností nadané individuum, do jehož osobnostní sfery do konce nedovedené trestní stíhání, případně avisované podezření zasáhlo s takovou intensitou, že zásah musí být exemplárně odškodněn.

S tím arci mívá justice problém. Její soudci vychovaní komunistickým právem se dívají na občana jako na poddaného a služebníka státu, nikoli jako na toho, kdo by mohl mít vůči němu nějaká práva. V komunistickém systému jsou lidé bezcenní a nahraditelní, a ve vztahu k vyšší entitě, státu, bezprávní: vzpomeňme třeba na směšné částky odškodnění za bolest, které přetrvaly celá 90. léta. Důležitá byla ztráta na výdělku, to, že vám zlomili ruku nebo jste přišli o oko, bylo nepodstatné a odškodňovalo se to částkami víceméně symbolickými. Ten samý pohled soudci uplatňovali – a dodnes uplatňují – i na další práva fysických osob, na něž nahlížejí, smíme-li se vyjádřit poněkud pregnantněji, jako na občanský dobytek, který je obtěžuje svými žalobami.

Než českou justici vyškolil Štrasburk, neodškodňovaly se například ani průtahy v řízení, a proto můžeme důvodně očekávat, že ochota poskytnout náhradu za promlčení trestního stíhání bude nulová, resp. Lucii Šlégrové ministerstvo vyplatí náhradu za obhajobu a za průtahy (to, jak řečeno, díky ESLP už musí), možná i jízdenky za autobus k soudu jí proplatí, ale k odpovědnosti za neschopnost soudů dovést její kausu k pravomocnému rozsudku se nebude znát. A Šetlíkovi nedá nic: může být rád, drban doktorská, že mu to protentokrát prošlo.

pátek 1. července 2016

Úřední deska

Poté, co jsem víceméně úspěšně naprogramoval sledování řízení v infoSoudu, pustil jsem se, abych si zkrátil čekání na data od ministerstva spravedlnosti, do úřední desky Nejvyššího správního soudu. Ta nabízí výrokovou část rozhodnutí včetně všech osobních údajů, avšak pouze za posledních 14 dnů. Já všechna tato rozhodnutí denně archivuji a nabízím v nich možnost fulltextového vyhledávání podle jména účastníka.

Výsledek vyvolává určité nikoli nepodstatné otázky týkající se ochrany osobních údajů. Provoz takového systému, má-li být ponechán veřejně přístupným, je bezesporu zpracováním osobních údajů podléhajícím registraci u ÚOOÚ, přičemž je sporné, zda je agregace dat obsahujících osobní údaje s fulltextem vůbec souladná se současnou – podotkněmež, že poněkud hypertrofovanou – praxí v této oblasti.

Např. pan Kubát, jehož přestupek byl projednáván a patrně k jeho nelibosti o něm bylo rozhodnuto. Tím, že byla výroková část rozsudku vystavena na úřední desce, může si jeho adresu a poté, co se objeví v databasi, i celé znění rozsudku, jemuž arci už anonymisace nepomůže, kdokoli vyhledat v mé databasi – a když ne v mé, tak ve kterékoli jiné, případně i v zahraničí, kam ÚOOÚ nemůže, dle zásady, že co Internet schvátí, více nenavrátí.

Úřadu jsem poslal žádost o stanovisko, jež zatím zůstala bez odpovědi (nejde o žádost o informace podle InfZ a ÚOOÚ odpovědět ani nemusí). Nejsem v této věci fundamentalistou, pokud jde o technickou stránku, ta je tak nenáročná, že budu-li chtít, aplikaci vložím do containeru a spustím třeba v Hong Kongu, pročež si, milý Úřade, trhni pravomocí, ale o obecnější problém nezvratné a trvalé ztráty anonymity na Internetu.

Facebook jako semeniště zločinu

O facebookovém zločinci nepředloženě olajkovavším závadové stránky jsme na tomto blogu již psali; nyní jeho stížnost přezkoumala státní zástupkyně OSZ pro Prahu 10 Ita Klabíková a obdařila nás tímto hodnotným usnesením. Pasáž vysvětlující, jak je Facebook nebezpečný a proto vyžaduje obzvláštní ostražitost orgánů ideového dozoru, by, myslím, mohli beze změny převzít čínští a severokorejští soudruzi.

Prostě Alen Jacta est, a nebude-li se zločinec obhajovat dostatečně účinně, zasloužený trest od naší křehké bojující demokracie jej nemine.