DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 31. května 2016

Politika je čistá

Řeknu vám, spadl mi dnes kámen ze srdce: Vrchní soud v Praze rozhodl, že česká politika je v pořádku a poslal lobbistu Marka Dalíka za to, že si řekl o úplatek za něco, co nemohl ovlivnit, na čtyři roky do vězení. Hypothesu soudu I. stupně ohledně Dalíkova korupčního potenciálu odvolací soud odmítl a judikoval, že obžalovaný se dopustil žádostí o úplatek za ovlivnění zakázky na nákup Pandurů, na niž neměl vliv, pouhého podvodu ve stadiu přípravy.

Celé mi to poněkud připomíná prohlášení Miroslava Pelty, předsedy fotbalového svazu, že liga je čistá. Ano, došlo k drobným pochybením, pár klíčových zápasů v závěru saisony ovlivnili rozhodčí a jeden sami hráči, ale to jsou drobnosti; korupce ve fotbalu neexistuje, fotbalová liga je, jak by řekl již nežijící klasik, křišťálová tak, že ani křišťál nemůže být křišťálovější! Právě tak jako česká politika.

Přečin závadového lajku

Že se třídní boj zostřuje, věděl už Trockij, a nejinak je tomu v případě boje proti extremistické trestné činnosti. Jak zřejmo z usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného policejním orgánem Obvodního ředitelství Policie Praha IV por. Bc. Michalem Vlasákem DiS., – jež tentokrát nebudeme citovat v úplnosti, ale pouze v relevantním výseku, jenž pochází ze skutkové věty k přečinu projevu sympathií podle § 404 TrZ – trestným bylo shledáno, inter alia, že pachatel na svém profilu dal lajk závadovým stránkám, např. i stránce Bartošovy strany:



Buďte proto obezřetní, co lajkujete, nebo vám to bdělí orgáni spočítají: vzorný občan bojující demokracie, když už tedy má tu odvahu, lajkuje pouze kvalitní sluníčkové a Pravdě a Lásce věrné facebookové stránky, a ještě pravidelně prověřuje, zda se na nich v mezidobí neocitlo něco závadového.

Policii arci blahopřejeme, takového orgána věru aby jeden pohledal i v našem policejním sboru!

pondělí 30. května 2016

Nařízený odposlech považuji za zákonný a myslím si, že Ústavní soud na tom nemůže nic změnit

Tak pravil soudce Městského soudu v Praze Petr Novák a dodal, že nález zakazující účelovou volbu soudu v přípravném řízení nebude možné používat ani v budoucnu v obdobných případech, kdy kvůli propojení určitých osob hrozí vyzrazení odposlechů.

Ovšem: Ústavní soud, to je taková právní dekorace, kdo by ho bral vážně, že? Neméně arci zaráží, že podle pana (dříve soudruha) soudce Nováka je trestní řád cosi jako nezávazné doporučení, které lze, kdykoli to OČTŘ shledají účelným, v zájmu nerušeného vyšetřování porušovat.

Do principů trestního práva se nám tak vrací prokurátor Vyšinskij a jím zprostředkovaný Ignác z Loyoly, podle něhož rovněž účel posvěcoval prostředky.

Kdo lže, ten krade, kdo šifruje, ten…

Ze zpráv posledních dnů mne tolik nezaujal ani nový náhubkový zákon v podobě zavedení možnosti stíhat pro pomluvu právnické osoby (je to jen koloraturní detail bez faktických důsledků), ani censura Internetu dle seznamu stránek dodávaných ministerstvem financí, ale to, že se u státní zástupkyně Dagmar Máchové prý našel šifrovaný telefon.

Slušný člověk by takovou věc přece nepoužil, takže jde – minimálně podle medií – o jasný důkaz o její vině. Ve skutečnosti je tu v sázce princip práva na informační sebeurčení, práva nebýt odposloucháván, a jedná se o zásadní, kriticky důležitou otázku, jejíž význam bude do budoucna ještě vzrůstat.

Právo používat komunikační prostředek, který je při současném stavu technologie imunní vůči odposlechu, pokládám za esenciální součást práva na ochranu soukromí, jež svědčí výhybkáři stejně jako presidentu republiky.

sobota 28. května 2016

pátek 27. května 2016

Plzeňský genius opět exceluje

Plzeň, město slynoucí pivem, fotbalem a vynikající právnickou fakultou, ze které co absolvent, to velikán svého oboru. Kupříkladu Milan Chovanec, t. č. ministr vnitra. Ten své vzdělání zocelil v dalším špičkovém učilišti obdobné pověsti, v Karlových Varech. Výsledek je patrný na jeho nápadu, že proti rozhodnutí pražského magistrátu nezahájit přezkumné řízení ve věci šibenicového pochodu podá žalobu.

Primo, správní žaloba je nepřípustná, což bylo judikováno např. v jedné z chomutovských kaus (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1344/09).

Secundo, ještě předtím, než soud rozhodne, odpovědnost za přestupek v roční lhůtě počátkem července letošního roku zanikne. Čímž zazvoní zvonec a pohádce o chytrém a vzdělaném ministrovi vnitra bude konec.

čtvrtek 26. května 2016

Guidemedia, druhé podání

První pokus o trestní stíhání vydavatelství guidemedia se nezdařil, a pokud nepřiloží ruku k dílu soudružka soudkyně Milada Šámalová a její dva exkomunističtí kolegové na Nejvyšším soudu, skončí případ pro trestní orgány neslavně.

Proč to však nezkusit znovu, řekl si policejní orgán Milan Ulrich a obeslal společnost žádostí, aby mu poskytla důkazy svědčící proti ní v kause publikací stíhaného politika Adama B. Bartoše. Kam byl se svou žádostí poslán, mí čtenáři již asi tuší. Ano, právě tam.

Rozsudek v kause Krejčová

Dnes jsme obdrželi od Obvodního soudu pro Prahu 1 rozsudek odvolacího soudu v kause skákající výtržnice Kateřiny Krejčové. Stejně jako my Městský soud v Praze naznal, že společenská škodlivost skutku je zanedbatelná, lišíme se toliko v tom, že nehodnotíme pouze okolnosti útoku, nýbrž – a to zejména – způsob jeho provedení. Na druhou stranu se takto soud vyhnul komplikacím, které by způsobilo, kdyby musel odlišně od soudu I. stolice posoudit otázku zranění ramene, jež bylo údajně poškozenému způsobeno.

Soudem provedenou anonymisaci máme arci za přehnanou: informace typu xxx a xxx se dohodli, že půjdou za xxx a požádají ho o peníze na úplatek pro xxx, skutkový děj zcela zamlžuje a kdybychom nevěděli, o co v případě Krejčové šlo, nebyli bychom z rozsudku moudří.

Samková

Minulý týden přednesla advokátka Klára Samková na parlamentním semináři nazvaném Máme se bát islámu? projev. To už se v parlamentu občas stává, že tam lidé hovoří, ba samotný termín parlament má prý s mluvením etymologicky cosi společného.

Jenže tolik demokracie, aby si každý mohl – notabene v parlamentu! – říkat, co si myslí, nemáme, a proto ideologický tajemník (zatím jen tajemník, ale to přijde) České advokátní komory Ladislav Krym podal Komoře podnět, aby se projevem zabývala. A takový podnět je potřeba přísně prošetřit, čehož se Komora ochotně ujala.

Připomeňme, že podle ustanovení čl. 4 odst. 3 ethického kodexu platí, že projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé. Soudruh tajemník nespecifikoval, čím tento projev z řečených mantinelů vybočil, to arci nebude šikaně Komorou neoblíbené advokátky na překážku: možná by se kárný orgán mohl inspirovat soudy a dát projev přezkoumat znalcem, který, jak víme z mnoha případů kontextuálního extremismu, jediný umí kompetentně zjistit, co pachatel svými slovy ve skutečnosti mínil.

středa 25. května 2016

Klinika

Zatím byla v Autonomním centru Klinika nahlášena bomba dvakrát, a v obou případech se opakoval proces, který po několika hodinách plného policejního i aktivistického nasazení vyvrcholil osvobozením Kliniky a návratem do bodu nula, neboli, jak říkáme my programátoři, GOTO 10.

Napadá mne, že bude-li počet opakování narůstat, musí chtě-nechtě dojít k určité ritualisaci této události. A proč se neinspirovat ve Velké Británii, kde se každý rok, již více než půl tisíciletí, koná State Opening of Parliament, honosná a symboly naplněná rituální podívaná.

Představme si, jak by to mohlo vypadat v případě Kliniky:

První událostí na itineráři je samotné ohlášení bomby anonymním e-mailem. To se jeví být nadbytečným, risiko explose s ohlášením nijak nekoreluje, proto bych navrhl od něj upustit a konat vyklizení např. každý třetí pátek v měsíci, anebo, aby to bylo stylovější, první úterý následující po úplňku.

Policie by se dostavila na místo a zvláště k tomu vybraný ozbrojenec by tonfou zabušil na dveře. Squatteři by se otázali, kdo přichází a čeho sobě žádá, a policista by pronesl úřední formuli. To by se opakovalo řekněme třikrát po sobě, pak by squatteři pustili policii dovnitř, ale předtím by se zvlášť k tomu vybraní a vycvičení jedinci odebrali na střechu, kde by se připoutali ke komínu.

Po vpuštění policistů na Kliniku obvykle následuje čtení předběžného opatření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 3. To je sice irelevantní (předběžná opatření vykonává exekutor, nikoli policie), ale rozhodně je to příležitost pro další rituál. Předběžko vytištěné na pergamenu, svinuté do svitku a převázané zelenobílou stuhou s nápisem Pomáhat a chránit by ze zdobené kabely vyňal velitel zásahu, předal ho policejnímu čteci a ten by jeho obsah pomalu, slavnostně deklamoval, právě tak, jako čte britský monarcha legislativní program vlády. Squatteři by reagovali skandovaným voláním Hanba! a Kliniku nedáme!, avšak protože, jak vysvětleno, předběžné opatření nemá stejně žádný význam, tyto projevy nevole by mohly být tlumené a symbolické.

Stalo se pravidlem, že policisté při akci něco na Klinice poničí. I to by se dalo ritualisovat. Dva squatteři by např. mohli podržet z veřejí vysazené dveře, do kterých by velitel zásahu slavnostně kopnul.

Pak by následovalo sundávání squatterů se střechy. Zásah se může konat za každého počasí, je tedy nutné dbát na bezpečnost zúčastněných. Představuji si to např. tak, že policista lezec by protáhl horní polovinu těla střešením okénkem, poklepal by vybranému squatterovi připoutanému řetězem ke komínu na rameno a vyzval ho Slez!, na což by následovala odpověď Neslezu!, a po trojím opakování konversace by se lezec vrátil dolů a ohlásil veliteli: Nesleze!

Jádrem ceremoniálu musí být arci hledání samotné bomby. Navrhoval bych, že squatteři připraví pět atrap z lepenky, a ty v budově schovají. Pyrotechnici by pak tyto atrapy hledali, a až by všech pět nalezli, rituálně by je přímo před Klinikou zneškodnili. Anebo, aby to bylo pro policii více motivující, mohly by být v atrapách koblihy, jako symbolické výkupné za to, že policie Kliniku fakticky nevyklidí.

Tím by byl program vyčerpán. Policisté by squattery vyzvali, aby se do budovy, jež patří státu, nevraceli, ti by na ně symbolicky vystrčili k tomu účelu užívanou část těla, a po odjezdu všech jednotek by přestřihli řetěz a vrátili se k rozdělané práci.

úterý 24. května 2016

President před stolicí

Zdroj: Právo
Stolicí soudní, přirozeně.

Zda a jak mohou soudy vyslýchat panovníka a jak k němu přistupovat, je-li stranou řízení, je prastarý právní problém, který kdysi vedl ke vzniku dichotomie aerarium/fiscus. Ta arci neřešila situaci, kdy měl být panovník soudem toliko slyšen jako svědek. Např. v Německu existovala úprava, podle níž soud nesměl císaře k výslechu předvolat, ale musel se k němu sám dostavit, a ta má kuriosní dozvuky v dnešním § 48 StPO a § 375 odst. 2 ZPO, podle nichž toto privilegium – arci jako pouhý anachronismus – svědčí spolkovému presidentu.

V České republice bohudíky nic podobného nemáme, a tak, když vystoupil před Ústavním soudem bývalý president Václav Klaus, mohli jsme oprávněně žertovat, že při jeho řeči zřejmě budou muset ústavní soudci povstat; fakticky jsou si ovšem před soudem všichni rovni, a soud může předvolat k výslechu presidenta republiky stejně jako kteroukoli jinou fysickou osobu. Jediný rozdíl je v tom, že presidenta nelze zadržet, a proto není možné ho ani předvést, soud by ho však mohl k výslechu nutit ukládáním pořádkových pokut, na něž jeho indemnita nedopadá.

Zemanův příchod do soudní síně, jak ho zachytily Novinky, nebyl arci prost kuriosního, neboť onen se dostavil s početným doprovodem, včetně tiskového mluvčího a kancléře. Až president přijde k soudu sám nebo nejvýš s ochrankou, a ke vstupu do jednací síně bude běžným způsobem vyzván, budeme si moci říct, že žijeme v normální evropské zemi a nikoli v jediné banánové republice mimo oblast tropů. Zatím k tomu ještě dost schází.

Aktualisováno.
Zvukový záznam výpovědi v MP3. Poučení bylo správné, bez upozornění na možnost trestního stíhání.

pondělí 23. května 2016

Nečesaný II aneb Rozkaz zněl jasně

Krajský soud v Hradci Králové zveřejnil nový rozsudek v kause Lukáše Nečesaného, řečený aprílový; činíme tak i my (zde). Zatímco v případě Petra Kramného nevylučujeme, že jde o vraha, přestože soudem zjištěný skutkový stav flagrantně postrádá podklad v provedeném dokazování, u L. Nečesaného máme za to, že dokazování vinu obžalovaného spolehlivě vyvrátilo.

Proč je tomu tak, jsme s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu stručně rozebrali v předchozím postu, a nové úvahy krajského soudu jsou takového druhu, že by se nad nimi ustrnul i průměrný absolvent zvláštní školy. Důkaz výpovědí spoluvězně J. F., jemuž se měl obviněný doznat, je jedním slovem trapnost, a trvat na tom, že něco prokázala námi kritisovaná fotorekognice (str. 54) a zjevnou manipulaci ze strany policistů vydávat za důsledek toho, že poškozená byla pod vlivem léků, je jasným indikátorem kritické důkazní nouze, ve které se soud nacházel.

Souhlasíme tedy s Nejvyšším soudem, s jehož výhradami k hodnocení důkazů se Vackův senát vůbec nedokázal vypořádat, a konstatujeme, že případ Nečesaný je dalším argumentem, proč by v takto závažných trestních věcech měly rozhodovat porotní soudy a nikoli senáty složené z profesionálního soudce a dvou přísedících do počtu.

pátek 20. května 2016

Malá domů

Zdroj: k213.cz
Český soudce. Vzor mravnosti, morální páteř společnosti. Je vůbec možné, že by se někdo takový dopustil nečestného jednání? Vyloučeno, řekl jsem si – jak jistě nepochybuje nikdo, kdo zná mou mnohaletou praxí vytvrzenou úctu k českému soudcovstvu – resolutně nad informací na webu K213, že Soudcovská unie má v budově Obvodního soudu pro Prahu 1 pronajatu kancelář.

Přesto červík pochybností zahlodal, a poslal jsem tedy pro jistotu žádost o informace, očekávaje, že nájemní smlouva bude zcela v pořádku, s ohledem na nadprůměrné příjmy soudců a četnost členstva Unie znějící možná i na vyšší než tržní nájemné.

Dnes jsem obdržel odpověď: [1], [2], [3], [4], [5], [6].

Nyní bez ironie: jestli mi ještě někdo někdy bude tvrdit, že soudce v této zemi je v zásadě slušný člověk, který by se nedopustil žádné špatnosti, tuhle smlouvu mu ukážu. Pravý opak je pravdou: soudce v České republice nebývá až na výjimky o nic menší gauner než ti, kteří před něho přestupují jako obžalovaní, a čím déle si tato společnost bude nalhávat, že je tomu jinak, a bude svým soudcům připisovat jakoukoli míru charakteru a bránit jejich nezávislost, tím horších služeb se od své justice dočká.

V tom jsou právě ty subtilní rozdíly mezi postkomunistickou a vyspělou společností: v obou nosí soudci taláry a tváří se jako vtělení krále Šalamouna, ale neumím si představit, že by něco podobného dovolili soudci němečtí, britští a už vůbec ne američtí.

Věc tedy nezbývá než uzavřít procesně. Myslím, že státní zástupkyni Zdeňce Galkové nad mým trestním oznámením samou radostí nadskočí poncho; o vyrozumění, proč popsané jednání nemůže být trestným činem, o barvě podkladu i o počtu vykřičníků budeme na tomto místě – nebudeme-li pro zpupnost mezitím vzati do vazby – neprodleně informovat.

Agent Petr a jeho přátelé

Foto: Asociace Alerta
Monstrosní konspirace anarchistických center zaměřená na podpálení vlaku převážejícího vojenský materiál (nikoli nepřípadnou vtírající se otázkou je, odkud kam, totiž zda náhodou ne na vrakoviště) nemůže v právně vnímavém pozorovateli nevzbuzovat řadu judikatorních reminiscencí.

Obhajoba dosud publikuje jen útržky informací, nejčastěji v Deníku Referendum. Tam se rovněž píše o policejních provokaterech Petrovi a Robertovi, a pokud je pravda jen část z toho, co o jejich zapojení do trestné činnosti obhajoba tvrdí, bude mít státní zástupce v hlavním líčení co dělat, aby ubránil aspoň zlomek z obžaloby.

Judikatura týkající se policejní provokace je totiž poměrně kategorická. Klíčovým a dodnes aplikovaným je rozsudek ESLP ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko z r. 1998. Řečený byl dvěma policisty v civilu požádán, aby jim opatřil dávku heroinu, načež byl, vyhověv, za tento skutek odsouzen a poslán na šest let za mříže. ESLP byl však nemilosrdný (§ 38): [T]he Court concludes that the two police officers’ actions went beyond those of undercover agents because they instigated the offence and there is nothing to suggest that without their intervention it would have been committed. That intervention and its use in the impugned criminal proceedings meant that, right from the outset, the applicant was definitively deprived of a fair trial. Smůla.

Co rozumět policejní provokací, vyložily i české soudy, např. ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014 (in Rt 51/2014): Za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. / Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.

Významným může být i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2002: Pachatel nemůže být trestně stíhán a odsouzen za tu část trestné činnosti, kterou spáchal za nepřípustné účasti policie, přestože policie jeho původní úmysl spáchat v určitém rozsahu trestný čin nijak nevyprovokovala. Proto jestliže pachatel chtěl sám původně odcizit a zpeněžit např. jen jedno motorové vozidlo, ale následný úmysl odcizit a zpeněžit více motorových vozidel pojal až na základě jednání se svědkem, který v tomto směru spolupracoval s policií, nejednal pachatel ohledně odcizení dalších motorových vozidel z vlastní vůle a v této části již sám nerozhodoval o rozsahu a spáchání trestné činnosti.

A jednoznačný je i Ústavní soud, který jednak v nálezu sp. zn. II. ÚS 710/01 recipoval závěry rozsudku Teixeira de Castro a v nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99 judikoval: Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.

To byl arci toliko příkladmý výčet. Principem je, že jakmile stát svými orgány vstoupí do skutkového děje tak, že určité jednání, jež by jinak bylo trestným činem, způsobí nebo mu napomůže, případně je modifikuje – v daném případě např. tak, že z úmyslu něco podpálit udělá úmysl zapálit vojenský transport –, vybočil z mezí stanovených podmínkami materiálního právního státu a není oprávněn toto jednání oběti provokace následně postihovat prostředky trestního práva.

čtvrtek 19. května 2016

Rozsudek v případu Ševcov

Máme tu rozsudek ve věci suchdolského žháře a účastníka sprayerství formou natáčení a souhlasného pokřikování Igora Ševcova. Že se jedná o jedince kromobyčej zpustlého a společensky nebezpečného, seznala soudkyně Bedřichová již na str. 4–5 rozsudku, konstatujíc:
Obžalovaný sám svoji anarchistickou příslušnost nepopírá, hrdě se k ní hlásí a pokoušel se demonstrovat své anarchistické postoje i v průběhu hlavního líčení, a to za přítomnosti veřejnosti, tvořené z velké části stejně orientovanými příznivci (v některých případech zachycenými na fotografiích z neohlášených veřejných shromáždění, zajištěných ve vyšetřovacím spisu, včetně setkání demonstrantů dne 10.5.2015). Svou příslušnost k anarchistickému hnutí obžalovaný dále demonstruje nejen vlastními postoji, ale též četným tetováním na těle včetně nápisů na pažích a krku, na kterém má po celé šíři krku vytetována písmena A.C.A.B., tedy zkratku posměšného nápisu All Cops Are Bastards (Všichni policajti jsou parchanti). Není tedy žádných pochyb o tom, že obžalovaný svými životními postoji hluboce pohrdá státním zřízením České republiky, neuznává zákony České republiky, neboť se jimi necítí být z titulu svého smýšlení vázán a domnívá se, že demokratická země, která toleruje demokratické projevy včetně demonstrací a která mu umožňuje zdarma studovat na českých vysokých školách, obnáší kromě kritiky i právo zasahovat proti výkonné složce státní moci, a to i násilnými prostředky.
Odsoudit ho pro žhářský útok arci nemohla, přestože jeho obhajobě, jak mohlo dojít ke zjištění pachové stopy na láhvi, neuvěřila, s bystrostí sobě vlastní dedukujíc:
Soud současně neshledal vysvětlení pro výskyt pachové stopy obžalovaného na zajištěné láhvi, když v kontextu s dalšími nalezenými typově shodnými lahvemi v pokoji obžalovaného považuje obhajobu obžalovaného, že právě zkoumané láhve se mohl dotknout v popelnici, odkud běžně vybírá jídlo, jako zcela účelovou a nevěrohodnou. Konečně obžalovaný sám v průběhu hlavního líčení uvedl, že předmětný večer u popelnic nebyl, byl v klubu, odkud komunikoval prostřednictvím FB se svou přítelkyní, k popelnicím by jít už nestihl. Trvanlivost pachové stopy je skutečností notoricky známou a s ohledem na výsledky dokazování ji soud nepovažoval za nutné osvědčovat výslechem zpracovatele odborného vyjádření z oboru pachových stop.
I když si nemyslíme, že by se pachová stopa na láhev dostala právě tímto způsobem, nad touto úvahou nám nezbývá než zalitovat, že jsme květnového Osla měsíce vyplývali na kandidáty evidentně méně příhodné.

Osel měsíce aneb A jestli neumřeli, odposlouchávají ho dodnes

Byli dva. Novinář Jan, řečený Janek, Kroupa, a lobbista Marek Dalík, řečený Bralík. První psal, druhý, jak plyne z jeho přezdívky, bral. Dalík nebral pro sebe, ale pro svého patrona, bývalého premiera Mirka Topolánka, proto se o jeho činnost začala zajímat policie (dodejme, že nikoli zcela sua sponte, ale to můžeme pominout), a po spletitostech přípravného řízení a hlavního líčení byl za svůj výkon v kause úplatku za Pandury oceněn v prvním stupni výrazným nepodmíněným trestem. Jak to celé dopadne, nelze prozatím odhadovat, spíše u vědomí toho, jaký mají Dalík s Topolánkem vliv, kloníme se k variantě zproštění.

Zpět ke Kroupovi. Ten o Dalíkovi psal, a protože leccos věděl, napadlo policii, že by nebylo špatné nechat odposlouchávat jeho mobil. Jako vždy ochotný, místně nepříslušný Okresní soud v Ostravě vyhověl, a Kroupa byl tedy řadu měsíců odposloucháván. Což se, pochopitelně, od svých zdrojů rovněž dozvěděl, a jako osoba právně naivní dospěl k přesvědčení, že musí existovat prostředek, jak proti tomu brojit.

Dnes vyhlášeným nálezem Ústavního soudu (soudce zpravodaj ten nejhorší možný, Jan Musil) mu bylo sděleno, že se mýlí: povinností každého občana je nechat se neomezeně odposlouchávat, příkaz k odposlechu je sice formálně přezkoumatelný Nejvyšším soudem, avšak pouze tehdy, když se o něm odposlouchávaný dozví přímo od OČTŘ (§ 88 odst. 8 TrŘ); to se arci v praxi nikdy neděje, exempční ustanovení § 88 odst. 9 TrŘ je natolik široké, že by ho bylo možno nahradit jednodušším: Pokud orgán informaci odposlouchávané osobě sdělit nechce, nemusí.

Před časem se na toto thema rozčiloval poslanec Daniel Korte, leč marně: odposlechy jsou a po dnešním nálezu Ústavního soudu i zůstanou zásadně soudně nepřezkoumatelné. Naději na přezkum má pouze ten, kdo vyčká pravomocného skončení trestního řízení, v němž byl odposlech nařízen (tedy pět, šest, sedm, deset nebo dvanáct let), a zároveň musí mít to obrovské štěstí, že si vytáhne bílou kuličku a oznámení mu nebude podle odst. 9 odepřeno.

Soudcům Jaromíru Jirsovi, Janu Musilovi a Vladimíru Sládečkovi děkujeme za příspěvek k budování právního státu a za jejich nález je dekorujeme prestižní cenou tohoto blogu Osel měsíce, spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů.

středa 18. května 2016

Řekni, kde ty listiny jsou

Affaira kolem Čapího hnízda nabrala na obrátkách poté, co auditní orgán ministerstva financí připravující podklady pro Evropskou komisi seznal, že nemá k disposici seznam akcionářů příslušné akciovky v době, kdy tato čerpala dotaci pro malé a střední podnikatele.

Kdosi mediálně navrhoval, že by mohl listinu doplnit notář, který osvědčoval průběh valné hromady, avšak to je, domnívám se, marný pokus, neboť zákon neukládá notářům presenci k notářskému zápisu přikládat (tento postup potvrdilo jako správný i presidium notářské komory usnesením ze dne 12. července 1994) a není důvod ani ji zvlášť archivovat v notářském spisu.

Ztráta, bezpochyby řízená, tak znamená, že přes Babišovo přiznání může nakonec vzniknout situace, kdy policie podezření z dotačního podvodu odloží, protože nebude koho stíhat: nikdo nebude vědět, komu společnost provozující farmu v předmětném období patřila. Protikorupční policie dostala před několika dny varování, co by se mohlo stát v případě nadměrné horlivosti, a tak všichni budou raději horliví nedostatečně, čímž příběh dotace na Čapí hnízdo definitivně skončí.

Nedáte si koblihu?

úterý 17. května 2016

Náš spolek bude žalovat Kancelář Senátu

Důvodem je nehorázný projev předsedy Senátu Milana Štěcha v Terezíně. Samozřejmě v případě, že se nám Česká republika neomluví na základě naší výzvy dobrovolně.

Příprava

Konečně opět něco bulvárního!

Že hypertrofované postihování přípravy trestného činu je neblahým dědictvím komunismu, jsme vysvětlovali nedávno, arci v té době ještě netušíce, že nejen trestný čin lze deliktně připravovat. Objev učinila Dimunova Česká justice a autorem kárného návrhu, přípravu pod bodem II zahrnujícího, je předseda Obvodního soudu pro Prahu 2.

Útok měl spočívat v tom, že v období od 2. 8. 2012 za pomocí J. S., bytem v P. 5, S. 899/38 [ach, ta anonymisace!] [kárně obviněný] připravoval fyzický útok na tehdejší místopředsedkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. M. K. [Martinu Kasíkovou], který měl spočívat přinejmenším v tom, že měl JUDr. O. H. [Ondřej Havlín], popřípadě jiná osoba, vykonat velkou potřebu před dveřmi jejího bytu, přičemž motivem takového jednání byla msta za výkon pravomoci místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2.

K dokonání skutku nedošlo, a nedošlo ani ke kárnému potrestání, an kárně obviněný čelí mezitím daleko závažnějšímu obvinění trestnímu. O české justici vydalo nicméně toto usnesení jasné svědectví.

pondělí 16. května 2016

Omluva s podmínkou

O week-endu vystoupil Daniel Herman, lidovecký ministr kultury, na sněmu sudetských Němců pořádaném Sudetoněmeckým krajanským sdružením v Norimberku s projevem, který vzbudil určitý rozruch, neboť byl pronesen členem české vlády a obsahoval omluvu za poválečné vyhnání. Zde je zvukový záznam v MP3, zde oficiální český překlad, zde ostatní projevy.

Přednést takovou řeč je projevem odvahy a nezávislosti v Sobotko-Babišově vládě a lidovcům za to patří uznání; Herman si za své gesto jistě vyslechne své od českých nacionalistů zprava i zleva. Obsah projevu je arci chvályhodný o poznání méně.

Jedná se totiž o omluvu podmíněnou, a cynik ve mně napovídá silnější formulaci, o omluvu za odměnu: odměnu za to, že se německá organisace vzdala svých majetkových nároků a práva na vlast. To neopomněla připomenout Česká televise, která o projevu referovala přímo s tím, že Němci se svých nároků vzdali vloni. Kdyby se jich vzdali dřív, ničemové, mohli o to dřív dostat i omluvu.

Daniel Herman je křesťan a jako takový si jistě uvědomuje, že omluva není platidlem, ale projevem vnitřního přesvědčení. Právě to, že je z české strany omluva podmiňována garancemi, že Němci nebudou uplatňovat svá práva, je důkazem toho, že tato práva existují a že si to Češi velmi dobře uvědomují. Jde o oboustranné pokrytectví: vy budete předstírat, že na nic nemáte nárok, a my zapředstíráme, že zločinů svých předků litujeme.

Druhý problém spočívá v absenci jakékoli zmínky o Benešových dekretech a ostudném amnestijním zákoně, zakotvujícím pravidlo, že (ani) vražda na Němci není zločinem, který před několika dny oslavil právě 70 let. Kdyby se Hermana přímo zeptali, musel by v souladu s českou státní doktrinou a nálezem Dreithaler odpovědět, že Benešovy dekrety zůstávají pevnou součástí právního řádu České republiky. Ale nezeptali se, dobře vědouce, že by tím narušili dojemný okamžik předstíraného smíru.

Poslouchám ostatní projevy a nemohu se při tom zbavit pocitu, že vyhnaní Němci svým loňským gestem nabídli druhou tvář a Češi je přes ni jen udeřili.

Aktualisováno.



Aktualisováno.
Pokud snad někdo pochyboval, že omluva je odměnou za změnu stanov, může si pustit záznam interview D. Hermana u Daniely Drtinové ma DVTV.

Rath: nové (právní) osudy

Na manipulativní praktiky zejména státních zástupců Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana při svévolném měnění příslušnosti státních zastupitelství v řadě kaus reagoval Ústavní soud plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14, ve kterém sice zamítl derogaci části vyhlášky, jež některé z těchto postupů umožňovala, ale pokusil se o ústavně konformní výklad ustanovení § 26 TrŘ v případech, kdy je prima facie dána příslušnost většího počtu okresních soudů, ze kterých si státní zástupci zvykli vybírat ten, který měli za svým záměrům s obviněnými za nejpříznivěji nakloněna (pars pro toto: vazba pro Nečasovou-Nagyovou a trafikami uplacené exposlance u Okresního soudu v Ostravě). Proti majoritě disentovali tři ústavní soudci, plaidujíce za vyhovění návrhu.

V této věci souhlasíme s plenem co do výroku, nikoli však co do odůvodnění, neboť ústavně konformní výklad máme za natolik násilný, že je sám spíše další svévolí než rozumnou interpretací zákona.

Majorita Ústavního soudu má za to, že tam, kde státní zástupce může v přípravném řízení podat návrh u libovolného okresního soudu v obvodu svého zastupitelství, tedy tam, kde tento návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství (NSZ takové návrhy přímo nikdy činit nemůže, tedy to nepřichází v úvahu), nepoužije se ke stanovení místní příslušnosti soudu § 26 TrŘ, nýbrž § 18 TrŘ. V praxi by to znamenalo, že jestliže dozor nad stíháním Davida Ratha byl přenesen z Prahy do Ústí nad Labem, návrh na povolení odposlechu by musel státní zástupce přesto podat u některého ze soudů, kde se vyšetřované skutky odehrály, tedy např. do Prahy nebo do Kladna.

Naopak, pokud by byla, příkladmo, věc přenesena z Nového Jičína do Chebu, chebský státní zástupce by mohl, tak jako doposud, podávat návrhy chebskému soudu, neboť nemá na výběr z více okresních soudů.

Důležitou otázkou je, co tento, třebaže neústrojný, avšak Ústavním soudem oktrojovaný, výklad udělá s dosud pravomocně neskončenými případy, mezi nimi notabilně s tím Rathovým nebo Zadehovým. Na rozhodování o vazbě to zřejmě nebude mít vliv, protože její nezákonnost se už neřeší: všechny lhůty uplynuly a obvinění byli propuštěni. Bez vlivu bude nález zřejmě i na otázku náhrady za vazbu, neboť její přiznání se bude odvíjet toliko od výsledku stíhání.

Jinak je tomu u dokazování. Ty důkazy, jako např. věci z domovních prohlídek nebo informace z odposlechů, které byly získány na základě příkazu vydaného místně nepříslušným soudem, se stávají procesně nepoužitelnými a trestní řízení, která jsou buď neskončená nebo dosud běží dovolací lhůta, tak mohou být naprosto zásadním způsobem zpochybněna. A do koše poputují i všechny derivativní důkazy, tedy ty, které byly získány, jako známé ovoce z otráveného stromu, na jejich základě. Tak je to, přátelé, jednoduché.

Tedy, pokud Ústavní soud, jak je jeho zvykem, nevydá k nálezu dodatečné sdělení, v němž užaslé odborné veřejnosti intimuje, že to myslel úplně jinak a nic se nemění, jedeme dál, močálem černým kolem bílých skal.

sobota 14. května 2016

Kitsch

Jaký je původ slova kitsch, není přesně známo; domníval jsem se, podle zvukové podoby, že se jedná o termín pocházející z jidiš, avšak to je jen jedna, a méně pravděpodobná, z několika hypothes. Jak to bylo přesně, už asi nikdo nikdy nezjistí.

Proč hovořím o kitschi? Protože poučení tvrdí, že celé politické dějiny českého národa jsou dějinami kitsche. Cosi na tom bude, když začneme rokem 1918, první dva velké spojité státotvorné kitsche byly TGM a statečný boj legií, další kitsch přišel o dvacet let později v podobě tzv. mnichovské zrady, pak Pražské jaro a kitsch Dubček, potom kitsch Palach, kitsch Havel a jeho nepolitická politika, a poslední v řadě kitschovitý obrázek punkového knížete Karla.

A proč hovořím o kitschi na blogu o právu? Protože se nám před očima rodí nový, nesmírně nebezpečný kitsch v podobě Lenky Bradáčové, státní zástupkyně, která, kdyby kandidovala, s převahou zvítězí v příštích presidentských volbách nad kýmkoli, i nad Zemanem (míněno Milošem, nikoli Pavlem).

Podstatou tohoto kitsche je nízkopříjmovými skupinami obyvatel (mentálními potomky někdejších služek a podomků) sdílený archetypální obraz policajta – případně policajtky, arci to je méně rozšířené – který kašle na zákony a díky tomu je ve své práci úspěšný.

Řečení mentální podomci a služky žel ani nerozumějí principům ústavního práva, ani nejsou nadáni schopností kritického myšlení, zato jsou vybaveni gramotností postačující k četbě Blesku a televisním přijímačem schopným přijímat bulvární kanály, z kterýchžto zdrojnic čerpají ideové základy svého světonázoru.

Kdyby kriticky přemýšleli, museli by si položit spolu se starými Římany otázku Quis custodiet ipsos custodes? a ptát se, co vede toho báječného poldu – potřebujeme-li konkrétní obraz, vezměme příkladmo detektiva Popeye z filmu The French Connection – tedy co vede Popeye, že při své válce proti drogy pašujícím žabožroutům a jiným drbanům často porušuje zákon, ale nikdy se nezpronevěří svému poslání? Chladná mysl a planoucí srdce, tak jako slavného Felixe, zakladatele Čeky?

Francouzská spojka je právě ten kitsch, o kterém hovořím; realita je poněkud jiná: policista nerespektující pravidla se podobá daleko spíš inspektoru Boisrondovi, hrdinovi jiného filmu o životě policajta, Les Ripoux. Čímž se dostáváme k principu právního státu a k tomu, proč je tak důležité míti (funkční a efektivní) GIBS.

Právní stát je zařízení, ve kterém jsou lidé podřízeni pravidlům a kde se nespoléhá na to, že státní zaměstnanec, úředník, policista, státní zástupce nebo soudce, bude jednat v souladu s vyšším principem mravním, ale striktně se vyžaduje, aby jednal v souladu s právními předpisy. Ano, i za cenu, že jeho činnost bude málo efektivní.

Život v zemi, založené na kultu drsného policajta nebo prokurátora, se dřív nebo později stane nesnesitelným, protože vláda práva, rule of law, bude postupně nahrazena vládou kasty ctnostných. A ctnost, jak víme z dějin notabilně Velké francouzské revoluce, je prekursorem bezpráví, a pod záminkou ochrany veřejného blaha pravidelně přichází vláda teroru a Madame Guilottine.

Proto i já soudím, že podpora Bradáčové, Šlachty a Ištvana je pro svobodu a skutečné právo škodlivou propagací samotné antithese právního státu; snad ještě není pozdě tuto revoluci zastavit, bude to arci nesnadné, protože těžce budované základy právního státu se v této zemi drolí rychleji, než si stačíme uvědomovat.

Navara obsedantní

Po odročeném jednání ve věci mého sporu s Davidem Navarou (nebo přesněji: sporu Davida Navary se mnou, an já s ním žádný nemám a nevedu) stupňuje onen argumentační ofensivu, nahrazuje arci kvalitu kvantitou. Navarovo poslední, odhadem již šesté procesní stanovisko čítá i s přílohami 70 stran a Robert Cholenský mne v řízení odmítá dál zastupovat, což se nedivím: oskenovat tolik listů textu je úmorné, a být nucen je i přečíst mám i já za naplnění skutkové podstaty týrání právního zástupce. Naše reakce.

čtvrtek 12. května 2016

Miloslav Ransdorf posmrtně rehabilitován

Dopadlo to přesně tak, jak jsme predikovali: švýcarské trestní orgány naznaly, že prosincový výlet europoslance Miloslava Ransdorfa do curyšské banky nebyl trestným činem. Velké zklamání pro všechny, kteří snad očekávali něco jiného. Ransdorf byl rehabilitován a pravomocně – žel, posmrtně – uznán troubou.

Rozsudek nad Petrem Kramným

Takto nějak bychom si vyřizování žádostí o informace představovali: v úterý odpoledne požádáte, ve čtvrtek ráno informace dorazí. Do Ostravy chválíme.

Předmět žádosti, rozsudek nad elektrovrahem Petrem Kramným, má 101 stran a zatím jsme ho nestačili prostudovat, arci předběžné informace, jako např. ta o vyphotoshoppovaných mikrofotografiích tkání oběti, slibují napínavou četbu a pozvánku k odvolacímu soudu.

To be continued…

Aktualisováno.
Rozsudek potvrdil můj předchozí dojem, tedy značnou míru tendenčnosti při hodnocení – a dokonce i rekapitulaci – důkazů, jakož i absenci dostatečné, nadkritické masy nepřímých důkazů o vině obžalovaného.

Nelze vyloučit, že Kramný je vrahem, ale k tomuto závěru provedené dokazování nevede. Většina znaleckých posudků má žalostnou úroveň a měly být revidovány prostě proto, že na klíčové otázky nedávají přesvědčivé odpovědi.

I bez konsultace s pathologem (která by mi velmi pomohla udělat si lepší obrázek) mne kupř. překvapuje, že krátký úrazový děj měl způsobit pitvou detekovatelné otoky několika orgánů obětí. Tvrzení znalců obžaloby, že otok se vytvoří již za 10 sekund, jeví se mi poněkud účelovým a připadá mi spíš jako dolní mez.

Dále, ne každý Egypťan je idiot, jak si čeští lékaři i soud patrně myslí. Pokud příkladmo v lékařské zprávě stojí, že u obětí byla zjištěna dehydratace, není možné jen tak to obejít. Tomu měl soud věnovat podstatně větší pozornost, a případně, jak navrhovala obhajoba, vyslechnout i autora této zprávy.

Nepochopitelným zůstává mechanismus vraždy. Jak si mohl být Kramný jist, že žádná z obětí nebude při elektrokuci křičet, což by slyšeli hosté v okolních pokojích? Na těle dcery přitom nebyly zjištěny stopy po vstupu proudu a znalci z toho vyvozují, že k usmrcení došlo tak, že elektřina se do jejího těla dostala bez popálení kůže, spekulujíce, že se mokrá, případně zpocená, Klárka držela matky. Ovšem v takovém případě by byl nižší i proud, ledaže by se dcera pokoušela matku bránit tak, že by se – mokrýma rukama – chytila přímo elektrod. Proč u toho ale nekřičela?

A v neposlední řadě, jak se Kramný dokázal smrtícího nástroje zbavit? Vždyť hotel po vraždě neopustil. Vložil ho do sáčku a vyhodil z balkonu hotelového pokoje nebo z jiného okna? S obrovským risikem, že ho někdo najde? To je šílený plán, který měl minimální naději na úspěch.

Být na místě odvolacího soudu, Kramného bych pustil z vazby, kde je už přes dva roky, rozsudek bych zrušil a nechal udělat nový posudek, včetně nové histologie; pro vyloučení pochybností i s ověřením, že tkáně patří skutečně obětem, pomocí rozboru DNA. Dále bych nařídil vyslechnout pitvajícího egyptského lékaře a začal se vážně zabývat tím, co všechno Egypťané vlastně zjistili a co na místě činu zajistili. Např. pokud zajistili tekutinu v kbelíku s údajnými zvratky, bylo by na místě ověřit, jaká DNA se tam najde, a pokud by to byla DNA všech tří osob, byl by to silný důkaz v Kramného prospěch.

Odvolací soud arci nejsem, tím je Vrchní soud v Olomouci, jeden z nejhorších soudů v České republice. Proto předpokládám, že rozsudek bude hladce potvrzen.

Nepoškozený

Neútočník.
Ten příběh u mne okamžitě vyvolal nedůvěru, avšak byl jsem zdrženlivý, protože jsem nechtěl být nařčen z podpory PEXů a jim podobných závadově zaměřených osob. Důvodem mé nedůvěřivosti bylo, že útok nožem do oblasti břicha není příhodou, ze které by se oběť do druhého dne vzpamatovala a mohla vesele rozdávat rozhovory mediím. A další kapkou byl identikit, odpovídající nikoli skutečné osobě, ale archetypální, stereotypní představě neonacistického, rasistického militanta.

Pobodanému Isaaku T. Bekšokovovi a jeho české přítelkyni Evě Zahradníčkové jsem proto nevěřil, a dobře jsem udělal: útok dvou neonacistů si podle všeho oznamovatelé zcela vymysleli.

Což neznamená, že by k trestnému činu nedošlo vůbec. Bekšokov a Zahradníčková se uvedením lživých údajů mohli dopustit přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 TrZ; sazba je do tří let. V jednočinném souběhu s tím spáchaný přestupek křivého vysvětlení podle § 47a PřZ se sazbou pokuty do 50 tisíc je tím konsumován.

Docela mne mrzí, že toto trestní stíhání je spíše jen hypothetickou eventualitou, protože mnozí slepotou ranění sluníčkoví lidé budou oběma lhářům věřit i nadále a Hate Free kultura by tak mohla konečně mít své mučedníky.

středa 11. května 2016

A opět Novák aneb Vůně peněz (a bensinu)

Jsou themata, o nichž se mi psát na svůj blog nechce prostě z důvodu jejich nekonečné trapnosti. Jedním z nich je kausa Alexandra Nováka, jejíž velmi pravděpodobný skutkový základ je prostý: Novák – byť nikoli sociální demokrat, nýbrž člen ODS – kudy chodil, tudy krad', a protože se o nakradené dokázal rozdělit jak se soudcem, tak s chomutovskými státními zástupci, ač usvědčen z přijetí úplatku ve výši cca pěti rathů (rath, zkratka Rth, je, jak jistě víte, jednotka korupce), málem vyvázl s podmínkou. Nakonec do vězení šel, ale v něm si dokázal díky svým penězům zařídit celkem fešácký kriminál [pokud jste viděli film Gangster Ka (2015), víte, že to není nikterak nákladné, postačí k tomu pár obhájcem propašovaných kartonů cigaret]. A problémem nebylo, po určitých úvodních perturbacích, způsobených patrně jen podceněným managementem korupce (tomu dala, tomu dala, ale na toho zapomněla, a tu máš rozhodnutí krajského soudu!), zařídit, že Novák byl na přímluvu motorkářského gangu přibližně po polovině trestu podmíněně propuštěn.

Řešit to celé kosmetickým snížením platu jednoho z pravděpodobných recipientů úplatku a toto rozhodnutí pak sofistikovaně odůvodňovat je prostě a jednoduše trapné, a navíc, pokud by kárně potrestaný státní zástupce Ladislav Kosán chtěl, dosáhl by nejspíš zrušení verdiktu u Ústavního soudu, protože obvinění stojí na vodě: Kosán byl uznán vinným toliko tím, že posoudil jinak než kárný senát zákonodárcem široce a obecně vymezené podmínky pro podmíněné propuštění – neignoroval žádný pokyn, nezmeškal žádnou lhůtu, nikomu nezpronevěřil peníze, nebyl přistižen na veřejnosti opilý, veřejně se nebratříčkoval s bossy místní mafie, prostě jen využil svou zákonnou pravomoc a nepodal stížnost proti rozhodnutí, které sice bylo s pravděpodobností hraničící s jistotou koupené, ale jeho odůvodnění určitě neznělo: Protože mi kmotr Novák předal v hotovosti dvě stě tisíc, propouští se podmíněně z výkonu trestu.

Z takové justice, moji milí, se člověku občas chce skutečně zvracet.

pondělí 9. května 2016

Obvinění A. B. Bartoše

Adam B. Bartoš uveřejnil text 23stránkového usnesení, jímž byl obviněn z přečinů hanobení, podněcování a popírání. Na jeho vzniku se nepodílel elitní ÚOOZ, nýbrž jde o spisek vzešlý ze svěžího pera kpt. Bc. Milana Ulricha, DiS. (co znamená tato zkratka, jsem nikdy netušil, arci začínám), z 9. oddělení OOK pražské krajské správy. Zápas onoho s jazykem byl místy obtížný, ale obecně se dá říct, že až na nepochopení pravidla o psaní velkých písmen (Víra, Židovský…) převážně vítězný.

Trestná činnost obviněného extremisty spočívá více nebo méně ve všem, co za poslední tři roky řekl, napsal nebo vydal, tedy můžeme úvodní stránky přeskočit a zaměřit se na důkazy. Hlavním je – nepřekvapivě – znalecký posudek Josefa Zouhara, ve kterém tento prý uvedl, že v Bartošem vydané knize je zaznamenán silný antikomunismus, což je dle znalce ve spojení s židovským živlem ta nejhorší kombinace vůbec. No, to si, při vší úctě, nemyslíme, ještě horší by bylo, kdyby kniha byla taky antisovětská!

Orgán se pokusil i o ústavněprávní argumentaci, uveda:
Důvodem nemožnosti subsumpce jednání pod svobodu projevu je skutečnost, že se v tomto případě nejedná o jednání podřaditelná pod tzv. hodnotící soudy a naopak se jedná o skutková tvrzení, která nemají reálný či prokazatelný základ. Jedná se tedy o tak zásadní vybočení z práva na svobodu projevu, že nelze než těmto prohlášením zákonem garantované, politické právo na svobodu projevu nepřiznat a to zejména proto, že prohlášení zasahují do primárních práv a svobod jiných osob, jako jsou například právo na život, lidská důstojnost, svobodné náboženského vyznání, apod.
Jak je kodifikováno v čl. 17 odst. 4, Listiny základních práv a svobod, zákon číslo 2/1993 Sb., lze svobodu projevu, popřípadě jiná práva omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
V tomto případě jde o využití právě takového práva, neboť stát v rámci ochrany majoritní části obyvatelstva prostřednictvím konkrétních ustanovení trestního zákoníku vyjádřil jaká práva a svobody jsou důležitější.
Tedy policejní logika v kreativním podání, s přidanou hodnotou v podobě nového nápadu, že svoboda projevu svědčí toliko hodnotovým soudům.

Ctěnému publiku doporučuji nakoupit rodinné balení popcornu, toto představení slibuje mimořádný divácký zážitek!

neděle 8. května 2016

Fénix

Na základě policejní operace Fénix byla podána obžaloba na první obviněné. Samotnou obžalobu zatím k disposici nemáme, proto se musíme spolehnout na to, co z ní zveřejnily Lidové noviny ([1], [2]). Naše skepse ohledně správnosti obvinění tím rozhodně není rozptýlena.

Důvodem je totiž samotná konstrukce obžaloby. Ta byla podána pro přípravu teroristického trestného činu, útoku na vlak převážející vojenský materiál, a to přesto, že v posledních letech došlo v souvislosti s tzv. Sítí revolučních buněk k celé řadě dokonaných trestných činů, zejména spočívajících v poškozování policejních vozidel a majetku vlastníka pražského restaurantu Řízkárna, kterýžto se aktivistům jevil být liknavým při vyplácení mezd zaměstnancům. Tyto skutky však, aspoň prozatím, žalovány nejsou.

Široký postih přípravy trestného činu je dědictvím stalinského pojetí práva a měl z trestního kodexu dávno zmizet. Pro srovnání, v Německu je trestná příprava pouze u několika závažných zločinů, např. penězokazectví; v České republice je trestná příprava více než padesáti trestných činů.

Pochybnosti vzbuzuje zapojení policejních provokatérů. Pokud se prokáže, že aktivně tlačili anarchisty do přípravy žhářského útoku na vojenský vlak, bude mít veřejná žaloba značné potíže, a ty jí vzniknou i v případě, že podíl provokatérů byl pro trestnou činnost podstatný. U přípravy trestného činu je totiž důležité, aby byl cíl útoku dostatečně určitý, nestačí, aby si např. pachatel namíchal jed a říkal si: Já teď asi někoho otrávím! anebo, v daném případě, aby si enthusiastičtí chlapci a dívky ze SRB namíchali zápalné láhve a na schůzích teprve debatovali, co jimi podpálí.

Samozřejmě bude záležet i na kvalitě a agresivitě obhajoby (ta v případech, kdy policie nehraje fair, nesmí být vedena v glacé rukavičkách, to jsme poznali na druhém konci extremistického spektra v případech nálepky, RWU a Lucie Šlégrová), a také na tom, jak empathickému a k policii vstřícnému senátu provinstančního soudu se podařilo věc náhodně přidělit.

pátek 6. května 2016

Nálepky

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar… Na budovy užívané orgány veřejné moci, včetně ministerstva spravedlnosti a pražského magistrátu, jsou nalepovány růžové etikety propagující tzv. Hatefree Culture.

Přes bagatelnost věci máme fakt, že se tak děje a je to vesměs tolerováno, ne-li adorováno, za relativně nebezpečný precedens.

Jednou ze základních náležitostí materiálního právního státu je, že veškeré orgány veřejné moci musí zachovávat povinnost neutrality a stranit se jakýchkoli projevů aktivismu. To bývá arci běžně porušováno vyvěšováním různých vlajek, ať tibetské nebo nejnověji – v případě Kotlebova županského úřadu – ruské, a občan nemá mnoho možností, jak proti tomu zasáhnout: žalobou ve veřejném zájmu, actio popularis, jež by byla plně na místě, občané nedisponují a domáhat se nápravy žalobou zásahovou je značně riskantní podnik, protože schází prvek konkrétního do právní sfery žalobce směřujícího zásahu. V případě nálepek se může jednat o přestupek podle § 47 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona, avšak opět – občan nemá, jak se stíhání pachatelů domoci.

Máme tak jedinou možnost: ty politiky, kteří takovému aktivismu dávají průchod, v příštích volbách nevolit, aby si mohli po příští volební období etiketami pojednávat nejvýš vlastní stranická sídla a kanceláře.

Komunističtí soudci nejsou podjatí

Nejvyšší soud rozhodl, že tři komunističtí soudci v čele se soudružkou Miladou Šámalovou nejsou vyloučeni z rozhodování ve věci vydání projevů Adolfa Hitlera. Námitku podjatosti citlivě rekapitulovali, o čemž svědčí věta: Za důvod tohoto svého názoru obviněná společnost považovala, že KSČ byla zločinná a zavrženíhodná organizace založená na nenávistné ideologii marxismu-leninismu, z čehož lze podle obviněné společnosti dovodit, že soudci tuto ideologii skutečně vyznávali a neopustili své politické přesvědčení proto, že z toho v nových společenských poměrech neměli osobní prospěch. Děkujeme, Nejvyšší soud umí vždy pobavit. Podstaty námitky se soudruzi přirozeně ani nedotkli, jejich odůvodnění je s ní dokonale mimoběžné, ale tak už to u rozhodování tohoto soudu bývá, a ani nemusejí rozhodovat členové KSČ (kterých je u tohoto soudu tolik, že sestavit senát bez nich je téměř nemožné).

Ústavní konotace má arci fakt, že o námitce rozhodovali sami exkomunističtí soudci a že proti jejich usnesení není přípustná stížnost (což z TrŘ výslovně neplyne, ale je to dáno absencí nadřízeného soudu). Tím je hrubě porušována zásada nemo iudex in causa sua: aby byl konečným arbitrem nepodjatosti ten, vůči němuž je tato namítána, je úprava hodná ještě většího bananistánu, než jakým je Česká republika.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost; ano, vím, že je to jen házení hrachu na stěnu, ale je to přece jen o trochu lepší, než nedělat nic a nechat si od lidí jako M. Šámalová všechno líbit, tváříce se přitom, že to, co se děje, má cokoli společného s demokratickou justicí. Nemá: jde o čirou justiční zvůli.

Aktualisováno.
Takto thema pojednali v Lidových novinách.

Kausa RWU k Ústavnímu soudu

Jak avisováno, čtyři obžalované mladé ženy souzené ve Velkém čarodějnickém procesu se rozhodly podat ústavní stížnost. V ní se pozastavují nad otázkou, zda trestní stíhání, jež se pomalu přibližuje deseti letům od spáchání prvního ze žalovaných skutků, je vůbec schopné plnit svou společenskou funkci, anebo jde už jen o vyprázdněný monolog státu a důkaz fatálního selhání jeho orgánů.

K tomu lze obecně dodat, že ve státě s takto dysfunkční justicí se posouvá i samotný význam jednotlivých fasí a úkonů trestního řízení: rozhodnutí o trestu, které snad jednou v daleké budoucnosti padne – tedy pokud nebude skutek do té doby amnestován – je zde vnímáno jako bezvýznamné oproti rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť ta v takovém systému trest efektivně nahrazuje. Kdo jde za určitý skutek, bez ohledu na to, zda se ho dopustil a zda se jedná o trestný čin, do vazby, ten v justiční loterií prohrál, kdo je stíhán na svobodě, je na dlouhou dobu, ne-li natrvalo, vysmátý.

Tomuto neblahému posunu přispívají i media, která obviněné a podezřelé s oblibou zachycují v nedůstojné roli válečných zajatců s pouty na rukou, případně i na nohou, aniž by v naprosté většině případů byl k použití donucovacích prostředků důvod, stejně jako neexistuje důvod k nasazování zásahových jednotek se samopaly a v kuklách tam, kde by stačilo zazvonit anebo dokonce jen poslat obsílku.

Jako by tím media zdůrazňovala fakt, že státní moc je v postkomunistickém světě jen jednou z větví organisovaného zločinu, která neslouží k ochraně, ale primárně k zastrašování občanů a k vyřizování si politických účtů.

Zvlášť kuriosní příchuť dostává tato praxe v případě verbálních, resp. politických trestných činů. Dvě malé děti Adama B. Bartoše, ve věku 2,5 a 5 let, jak si onen na sociálních sítích posteskl, teď řeší, jakou barvu měla pouta, která tatínkovi v jejich přítomnosti nasadili, jestli byla zlatá, stříbrná nebo šedá, a co to vlastně znamená, když je teď jejich otec zločinec. Podotkněmež, že pokud je nám známo, ani StB nezatýkala disidenty tímto ponižujícím způsobem a dveře nevyrážela beranidly; to je specifikum ideopolicie postkomunistické, jejímuž etablování napomohly jak levicové, tak pravicové vlády.

čtvrtek 5. května 2016

Řecko

Vyšetřování trestné činnosti musí být důkladné, nic se nesmí zanedbat. To vědí i v Řecku, kde budou po necelých čtyřech letech postaveni před soud dva čeští vývojáři za to, že si v r. 2012 pořizovali fotografie vojenských objektů na ostrově Λημνος, údajně pro účely počítačové hry, na níž pracovali. Právní kvalifikace: špionáž.

Arci není na místě příliš se pohoršovat. Trestná činnost zločinecké skupiny Resistance Women Unity (RWU), souzené v tzv. čarodějnickém procesu, probíhala od září 2007 do září 2009, stíhání začalo v únoru 2012, obžaloba byla podána v dubnu 2013 a tento měsíc, tedy šest a půl roku po posledním skutku, začíná obnovené hlavní líčení.

Vyšetřování protistátní činnosti musí být důkladné, protože když jde o zvlášť závažný zločin, je třeba prověřit každou konfetu a dílek stavebnice: mí čtenáři si jistě umějí představit, co by znamenalo, např. kdyby konfety byly v zakázané barevné kombinaci a do jak závadových tvarů se dají spojit dílky dětské stavebnice, a to ani nemluvím o polohách končetin plastových panáčků nebo šlehačkovém zdobení sladkého pečiva! Na to všechno je potřeba mít zevrubný (a patřičně drahý) znalecký posudek, nejlépe ústavní.

Že je obvinění ze špionáže absurdní? No a? Předepisuje snad některý zákon, že takové být nemůže?

Nepohoršujme se nad Řeky: nedělají svou práci o nic hůř, než naše vlastní trestní orgány.

pondělí 2. května 2016

Obžaloba aneb Příspěvek k theorii oboustranného pozorování

Pro po originální dokumentaci lačnící čtenářstvo přinášíme obžalobu podanou OSZ pro Prahu 6 na Igora Ševcova. Vše je jasné, přiveďte odsouzeného, smíme-li parafrasovat Jaroslava Haška.

Z jiných klasiků, v této zemi pohříchu téměř neznámých, upomíná mi proces román ruského emigrantského spisovatele Vladimira Nabokova Приглашение на казнь. Jak zmíněno, šlo o poříjnového emigranta, tedy v celém východním bloku o neosobu, a velká část jeho díla tak zůstala do češtiny nepřeložena, snad s výjimkou Lolity, což bylo arci toliko zásluhou slavného (a skandálního) Kubrickova filmu. Nabokov žil určitou dobu i v Praze – na což vzpomíná v autobiografickém díle Другие берега – a z celé ruské aristokratické emigrace byl nejvýznamnějším a nejuznávanějším autorem.

PS: Pivovaru Bernard blahopřejeme k originálnímu product placement-u. Když zápalná láhev, pak jedině v pivní láhvi od Bernarda!

Aktualisováno.
Neméně hodnotné je i usnesení o vzetí do vazby vydané soudcem Obvodního soudu pro Prahu 6 Kryštofem Novým.

Soudce posoudil pachovou stopu jako absolutní důkaz viny, takový, o jakém se nepochybuje; k tomuto důkazu mají arci i jiní čeští soudci tendenci přistupovat jako k důkazu královskému, jehož věrohodnost je snad ještě vyšší než důkaz výpovědí policisty a blíží se koruně všech důkazů, znaleckému posudku. V zadrženém rebelu, buřiči, petrolejníku a nihilistovi soud správně rozpoznal osobu schopnou dosáhnout rozvratu tohoto státu, nenechav se zviklat ani nešťastníkovým tvrzením, že do České republiky přicestoval za účelem studia, nikoli pouze za realisací svých anarchistických plánů, a k tíži mu přičetl i fakt, že tato země je součástí schengenského prostoru, takže by se mohl snadno skrývat v zahraničí.

Vůbec nejfantastičtější mi ovšem přijde zdůvodnění kolusní vazby: protože policie způsobem podobně inteligentním jako Ševcova vytypovala další dva možné pachatele (z nichž jednomu přitížilo, že pracoval jako vařič piva v Bernardově pivovaru a tedy měl možnost dostat se k příslušné láhvi – sic!), nelze vyloučit, že by se tito podezřelí navzájem spojili a svou obhajobu koordinovali.

Incident

Sociální sítě rozvířilo toto video:


Protože incident není zachycen od počátku, je nám než se domnívat, že kombinovaná protiteroristická hlídka vyzvala fysickou osobu k prokázání totožnosti, na což má podle – námi kritisovaného – názoru Nejvyššího správního soudu právo, neboť se tak stalo na autobusovém nádraží v Praze na Florenci, tedy na místě, kde by se mohli vyskytovat ilegální imigranti, a když ona fysická osoba nepřeložila průkaz totožnosti, byla předvedena.

Předešlemež, že protiteroristické hlídky se samopaly v ulicích jsou institucí stejně zbytečnou jako každou mocí milovanou: ukazují lidu, že země se nachází ve svého druhu výjimečném stavu a je tedy potřebná zvýšená míra loyality a poslušnosti. Jelikož teroristé mají tu nepříjemnou vlastnost, že nenosí uniformu, jsou samopalníci v boji proti nim platní zhruba jako stěrače na ponorce: pravděpodobnost, že nějakého teroristu zneškodní, je významně nižší než risiko, že zraní sebe nebo nezúčastněnou osobu, zejména pokud mají v samopalech ostré střelivo (čemž se u vědomí sklonu tohoto národa ke švejkovství zdráhám věřit).

Nicméně zpět k perlustraci a následnému předvedení. Vojáci nejsou pro takový úkon cvičeni a zvlášť obratným se neukázal ani jediný policista v hlídce (který, jak si představuji, normálně tráví své dny někde na venkovské služebně u psacího stolu a ne v terrainu), proto byl výsledek takovou komedií. Neschopnost, byzantskost, idiotství – ano. Porušení zákona o policii ovšem nutně nikoliv.