DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pondělí 29. února 2016

Hrách na stěnu

S názorem, že setrvá-li soud sedm měsíců v nečinnosti, dopouští se průtahů, jsem trapně osamělý: Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tomu tak není, a jak rozhodne Ústavní soud o mé ústavní stížnosti, si troufám už nyní predikovat: a to ani nezáleží na tom, jestli ji jako soudce zpravodaj dostane soudruh předseda fakultního výboru KSČ, soudruh vojenský prokurátor nebo pan předseda (tedy kdysi také soudruh, ale to už je dávno), který vůči mému advokátovi není ani trochu podjatý – přestože se mediálně vyslovil pro jeho přísné potrestání…

neděle 28. února 2016

Posseltovo sdružení se opět vzdalo majetkových nároků

Pro ten účel by už bylo vhodné instalovat na Sudetoněmeckém domě v Mnichově vhodné signalisační zařízení, aby kolemjdoucí okamžitě věděli, zda Sudetoněmecké krajanské sdružení po České republice požaduje nebo nepožaduje vrácení ukradeného majetku. Jak patrno z linků, momentálně tyto požadavky uplatňovány nejsou, ale není vyloučeno, že po dalším soudním řízení opět budou.

K technickému provedení: Vím, že je dnes v modě používat pro podobné účely součásti spodního prádla, ale možná by postačil symbol tradiční: třeba bílá vlajka. Anebo, pokud by posseltovci chtěli být kreativní, mohli by v době, kdy nároky neuplatňují, vystavit na sídle tyč, na jejímž konci by byla maňásková figurka Kašpárka.

středa 24. února 2016

Sedm

Ano, sedm. Tolik znaleckých posudků bylo zatím zpracováno v případu šíření českého překladu závadové knihy Bilala Philipse The Fundamentals of Tawheed, o níž jsme referovali zde. Obětí je Vladimír Sáňka – podrobnosti můžeme sledovat na infoSoudu.

Pomiňme, že iDnes suverénně píše o mnoha zemích, kde je prý kniha zakázána (můžeme, prosím, znát jejich seznam?), toto medium má populismus takříkajíc již v genetické výbavě: proti komunistům začalo prozíravě psát již několik měsíců před Listopadem; kdyby se blížila okupace země Sumery, poznali bychom to tak, že Mladá fronta by začala vycházet klínopisem, a mít k tomu příležitost, přinášel by deník ostře protičarodějnické články a komentáře k losinským procesům. Je-li dnes modní útočit na islám, nemůže Mladá fronta chybět v první řadě, to je prostě danost.

Děsivé je číst komentáře pod článkem: lidem, kteří orgánům činným v trestním řízení aplaudují, absolutně nedochází princip nedělitelnosti svobody ani to, že jsou svědky zástupného stíhání – Sáňka za Philipse, Philips za teroristy z Paříže – a že bez ohledu na to, že celé to bude mít, díky znaleckým posudkům, o něco seriosnější vnější formu než proces s Plastiky, obsah je identický a souzeno je jednání dovolené, které kdekoli v liberální demokracii požívá ústavní ochrany.

úterý 23. února 2016

Pověste je vejš

Ne, k tomu účelu přezkumné správní řízení skutečně neslouží. Průmyslovka, která potrestala studenty za šikanování učitelky trojkou z chování a podmíněným vyloučením, žádá po magistrátu, aby provedl přezkumné řízení a trest zpřísnil a studenty vyloučil.

Tedy za prvé cítím potřebu šikanujících se poněkud zastat. Učitel, jenž se nechá od svých žáků šikanovat, dokonce dlouhodobě, především prokázal svou nezpůsobilost učit, a kromě toho, i ve školském právu subsidiárně platí principy trestního práva a ty nedovolují dovodit úmysl z prostého kausálního nexu – přičemž v dané kause není nepochybný ani ten.

Za druhé ve správním právu platí zásada, že správní úřad je rozhodnutím, které vydal, plně vázán: nejen výrokem, ale i odůvodněním. Jeho vady může namítat leckdo, nikoli však správní úřad sám. Ten má účinný nástroj, jak reagovat na případná nová zjištění, ve formě obnovy řízení, ale pokud tu taková nejsou, musí si na svém rozhodnutí stát.

Nikoli nevýznamnou otázkou je tu vůbec smysluplnost institutu přezkumného řízení, jenž reaguje na faktický stav vpravdě strašidelné kvality správních rozhodnutí, aniž by se jakkoli vyrovnal s otázkou fairovosti rozhodnutí vydaných nadřízeným úřadem o své vůli, bez iniciativy stran. V tom se blíží jinému nespravedlivému opravnému prostředku, stížnosti pro porušení zákona (SPZ), jehož aplikaci již dávno omezil Ústavní soud na případy SPZ podávaných ve prospěch obviněného. Možná by bylo načase se zamyslet, zda by stejné dobrodiní nemělo být přiznáno i osobám, jež jsou předmětem správního trestání.

Obhajoba je zlo

Už se přiznal, tak ho vyslechněte s obhájcem. Tak nějak zní hláška z druhé řady Případů 1. oddělení, jejichž poselství ve smyslu nadpisu tohoto postu si nemohli nepovšimnout ani laici (např. Tribun; zde je náš názor na jeden z dílů první řady).

Ukázku, kam poptávka po efektivitě policejní práce ve stylu když se kácí les a další oslabování kontroly policie vede, přinesl Hlídací pes, který zveřejnil neuvěřitelnou výzvu policejního orgána redakci E15, požadující utajení usnesení o zahájení trestního stíhání v kause Sisák.

Připomínáme, že je naprosto nepřijatelné, aby policie bránila obhajobě zveřejňovat dokumenty prokazující, jakým způsobem je trestní stíhání vedeno. Utajení činnosti orgánů veřejné moci nevede k její kvalitě (vyjma snad činnosti tajných služeb, které arci v této zemi bojují především jedna s druhou a veřejnost má proto informací víc, než by bylo zdrávo).

Tedy opakujeme, obviněný má právo se hájit, a poskytování dokumentů z trestního spisu mediím a veřejnosti je esenciální součástí efektivní obhajoby. Ostatně v USA je pod veřejnou kontrolou celé přípravné řízení, včetně dokazování, a veřejné jsou i (celé) soudní spisy, a nepovšiml jsem si, že by tato země v důsledku popsané praxe jakkoli viditelně strádala.

pondělí 22. února 2016

Výzva čtenářům

Žádat čtenáře o pomoc je běžnou věcí, příkladmo Britské listy tak činí permanentně. Učiním tak i já, a nebudu chtít peníze, jen vysvětlení, an se neumím v tom, co čtu v mediích, už vůbec zorientovat.

Že na některé právně relevantní otázky v této zemi neexistuje odpověď, jsem si arci už zvykl: příkladmo, abychom byli aktuální, proč nebyl trestně stíhán nikdo z těch odpovědných, kteří před 11 lety umožnili Radovanu Krejčířovi odejít z domovní prohlídky z Černošic do Seychell.

Nyní je tu případ úřadující šefky Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové, a tento právní příběh nemohu rozumem pojmout. Na počátku byly dvě solární elektrárny Zemkova imperia, které, ač nedostavěny, dostaly povolení k provozu a tím i tučné dotace. Že to nebylo zadarmo, jest nám než tušit, ale pracovně předpokládejme, že nebylo. Následně kdosi jiný, neuplacený (případně uplacený konkurencí), na tom samém úřadě zahájil řízení o obnově, v jehož důsledku mělo být povolení odňato. A ve třetím kroku přichází A. Vitásková a řízení o obnově zastavuje.

Čím byl posledně jmenovaný krok Vitáskové motivován, není známo, a klidně přijmu hypothesu, že se tak stalo na základě přijetí úplatku. Nerozumím ovšem dvěma věcem: 1. proč nestojí před soudem ten, kdo povolení k provozu nedostavěného díla vydal; a/nebo, pokud se tak stalo následkem předložení nepravdivých podkladů, 2. ten, kdo o toto povolení požádal. Na rozdíl od Krajského soudu v Brně totiž nedokáži pochopit, jak k situaci, kdy trestněprávně zhřešila Vitásková, mohlo dojít bez toho, aby se tak stalo v přímé vazbě na jiný, nejméně stejně závažný trestný čin, a nerozumím, proč je stíhána ona a právě jen ona.

Pomůžete?

Aktualisováno.
Toto je poněkud úplnější zpráva, ze které se zdá, že Vitásková nebyla odsouzena sama, jak ostatní media naznačovala.

Pošpinil jsem stát

To nám s nasazením veškerého svého břitkého intelektu dnes vysvětlil ministr vnitra Milan Chovanec. Na mém blogu traktované video, které zachycuje něco, co podezřele připomíná inscenovaný střet zakuklených neonacistických násilníků s anarchisty, je tedy nutno interpretovat naopak jako ukázku bravurní policejní taktiky.

A že se nepodařilo vypátrat násilníky, kteří onoho dne večer zaútočili na komunitní centrum Klinika? Nevadí, dobrých zpráv nesmí být příliš naráz, aby obyvatelstvo příval chvály na policii mělo čas strávit. Ony proto dopadneme někdy jindy, řekněme třeba za pět let.

neděle 21. února 2016

Křečku, do boudy!

Neuplyne pomalu již ani měsíc, kdy by si ombudsmanka Anna Šabatová mediálně nevyšlápla na svého nemilovaného zástupce Stanislava Křečka, jenž má od počátku mandátu (oprávněný) pocit, že by byl lepším – a rozhodně odborně daleko kvalifikovanějším a fundovanějším – ombudsmanem než, mírně řečeno, systematičností a hlubší orientací v právu se nevyznačující aktivistka Šabatová. Ta je i politicky od umírněného sociálního demokrata Křečka nalevo.

K poslední přestřelce mezi těmi dvěma došlo v souvislosti s případem zmanipulované reportáže TV Prima, přezdívané přemalovaný kravín. K čemuž budiž předesláno, že Křečkovo mediální vystoupení se oné stanice zastalo neoprávněně, manipulace a účelové sestříhání rozhovoru se již jeví být naprosto zřejmými. Na straně druhé, pokud se týká formální stránky věci, Šabatová takříkajíc nemůže být na větším omylu.

Ombudsman ani jeho zástupce není z rozhodování určitého případu vyloučen z důvodu podjatosti, tento institut zákon o Veřejném ochránci práv vůbec nezná. Naopak může být vhodné, jestliže se ombudsman k určité otázce veřejně vyjádří silou své autority (a odbornosti, což se arci Šabatové bude týkat jen stěží).

Dále, zástupce není ombudsmanovým podřízeným, jeho činnost spočívá v zastupování nepřítomného ombudsmana a ve vykonávání té části působnosti ombudsmana, kterou mu tento svěří. Nesvěří-li Šabatová Křečkovi nic, bude Křeček bez práce. Zástupce ombudsmana není vázán ombudsmanovými pokyny, a to dokonce ani v těch případech, které mu podle shora traktovaného ustanovení přenechal, a v žádném případě není v souladu se zákonem, aby ombudsman svého zástupce omezoval v právu jménem svého úřadu veřejně vystupovat nebo i samotného ombudsmana kritisovat – k čemuž je v případě Šabatové příležitostí přehršel.

Proč zákonodárce volil poněkud bizarní uspořádání vztahů v Údolní, je sice záhadou, u monokratických institucí není obvyklé, aby si zástupce/pomocníka nemohl zvolit sám monokrat, ale stalo se, a bylo by velmi vhodné, kdyby obě strany tuto právní úpravu respektovaly a neusvědčovaly se každým dalším výstupem z ignorance platného práva. Ombudsmanka, která nerespektuje ani zákon, jímž je upravena její vlastní činnost, budí dojem, že je ve své funkci tak trochu omylem.

sobota 20. února 2016

Statistika

Činím bezprecedentní krok a poprvé za téměř sedmiletou existenci svého blogu zveřejňuji údaje o jeho čtenosti. Z ní je patrno, že zápas se svou grafomanickou poruchou jsem doposud ani zdaleka nevyhrál, ale nebudou-li mi čtenáři věnovat tolik přízně jako doposud, třeba se mi to podaří. Počet příspěvků jsem zredukoval z rekordních 256 v roce 2012 na loňských 150, tak teď ještě zapracovat na poklesu kvality…


čtvrtek 18. února 2016

Pořádek musí být

Kateřina Krejčová je mladá dáma zcela positivní, progresivní, ekologická, biologická, zelená, sluníčková, tedy, chtělo by se říct staromodním a politicky nekorektním slovníkem, tak trochu blbá.

Na jedné z loňských demonstrací se řečená dostala do střetu s policisty, kteří řešili prostorovou kolisi dvou shromáždění svým specifickým, k právům občana mimořádně citlivým a ohleduplným způsobem, jenž zachycen na videu (KK je osoba v karmínovém tank-topu):


Za svůj brutální útok na zasahující policisty byla odbojná Kateřina obviněna a postavena před soud, a nyní padl prvoinstanční rozsudek: měsíční podmínka s odkladem na rok.

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Edita Beranová prý během hlavního líčení projevila pro neposlušnou občanku jistou míru pochopení, ale na závěrečnou řeč jejího obhájce Pavla Uhla nebrala zřetel, ježto pořádek prý musí být, kam bychom došli, kdyby si kdejaká výtržnice mohla dovolovat na muže zákona, když jejímu příteli při svém přiměřeném zákroku nezlomili dokonce ani žádný z údů, pouze zub.

Nevím, ale tuším to: k právnímu státu.

Je to hoax!

Opakovaně na svých blozích upozorňuji, jak je nerozumné zakazovat zveřejňování informací o ethnicitě pachatelů trestné činnosti, protože v důsledku takové censury – případně autocensury – vznikne obecný dojem, že téměř všechnu trestnou činnost určitého druhu páchají Romové.

Tohle je podobná situace: Když v r. 2011 kolovala po sociálních sítích složenka na sociální dávky ve výši 35 000 Kč, bylo na vlnách Českého rozhlasu vysvětlováno, že je to hoax, protože tolik přece žádná romská rodina nemůže pobírat. Nyní TV Nova natočila díl své (s prominutím) přiblblé show Výměna manželek, kde se o sociálních dávkách pro romskou rodinu přesahujících čtyřicet tisíc měsíčně otevřeně hovoří; těžko se divit, že lidé si tyto dvě informace dají dohromady a svému veřejnoprávnímu rozhlasu, jenž je jejich už jen tím, že jeho provoz a v porovnání s komerčními vysilateli královské rozpočty pořadů nedobrovolně financují, budou věřit méně a méně.

Připodobňovat dnešní dobu ke konci normalisace mám obecně za nepřesné, míra svobody je dnes neporovnatelně vyšší a společenská nespokojenost se s tehdejší nedá ani zdaleka srovnávat, avšak pokud jde o důvěru lidí v pravdomluvnost státem kontrolovaných medií – tehdy přímo státních, dnes veřejnoprávních nebo minimálně vysílací radou censurovaných – shoda začíná být povážlivá.

středa 17. února 2016

Antithese právního státu aneb Slovenský ústavní soud zasahuje

Slovenský Ústavní soud odmítl naši ústavní stížnost ve věci Jana Antonína Bati. Způsob, jakým to odůvodnil, arci vyráží dech. Prosím, čtěte, neuvěříte.

Tisková zpráva, přílohy: [1], [2], [3], [4], [5], [6].

pátek 12. února 2016

Konspirátorův koutek

A na závěr týdne něco konspiračních theorií, jež byly čerstvými informacemi přiživeny nebo naopak utlumeny.

První se týká partičky podivných neonacistů v Thunovské ulici. Nové informace zatím do věci mnoho světla nevnesly, chování těchto osob zůstává nevysvětleným. Brutální násilníci, kteří na slovo poslouchají tajného policistu a dají se od útoku na dav svých ideových nepřátel odradit kordonem hrstky čepičářů, načež z místa střetu při prvním výpadu osamoceného anarchisty spořádaně utečou, to svědčí minimálně o předběžné zákulisní orchestraci, ne-li přímo o hranosti celé scenky. Obtížno uvěřit.

Druhá je o žižkovské Klinice a předpokládá, že její obyvatelé útok provedli svépomocí, ve snaze dosáhnout veřejné podpory a lepší posice při vyjednávání o dalším pokračování nájmu. Pro svědčí zprávy, že ještě před útokem měli být aktivisté varováni, že se něco chystá, a rovněž je podivné, že policii ani pět dnů nestačilo k pochytání útočníků. Rozsah a způsob útoku byly účelově ad usum medií zveličeny, to je již jasné, ve skutečnosti letěla jedna světlice a několik kamenů, ale tak daleko, abychom se přiklonili na stranu těch, kteří věří, že ony byly vypuštěny z anarchistických a nikoli neonacistických rukou, přece jen nezajdeme. Indicie tu jsou, přesvědčivé důkazy arci nikoli.

A za třetí opět Fajád, který si mistrným kouskem zajistil propuštění z vazby. Mediím poskytované výpovědi domněle unesených mužů se začínají povážlivě rozcházet (advokát: tlumočníka brutálně bili, tlumočník: byli ke mně slušní) a ukázalo se, že pro Fajáda už předtím pracoval nejen jeho obhájce, ale i tlumočník. Pochybnosti zesilují a s ohledem na to, co všechno Fajád dokázal zařídit, nebyl bych překvapen, kdyby si koupil i vstřícnost některého z vládních politiků. Ten pak přesvědčil ostatní, že drobná roztržka s Američany za záchranu pěti českých občanů stojí.

Svobodu pro Kajínka aneb Hurvínek opět promluvil o válce

Poté, co se Kancelář presidenta republiky dala slyšet, že presidenta jako svědka v civilním sporu u soudu zastoupí zmocněnec (geniálně glosováno zde), projevila se samotná státohlava, řkouc, že se s bývalou ministryní Helenou Válkovou dohodla na obnově řízení pro Jiřího Kajínka.

Být presidentovým právníkem je řehole: dle oficiálních výstupů soudě, vyvracet státohlavě její bludy je nemožné, a zjevně neuspívá ani snaha tyto aspoň korigovat do podoby, jež nebude použitelná budoucími historiky jako náplň marginálií a glos k pojednání o období raného postkomunismu v této zemi. Na druhou stranu, historiografické práce se čtou daleko lépe, jsou-li tu a tam ozvláštněny, a jejich ozvláštňovateli na poli práva tudíž patří dík příštích generací studentů. Čímž arci nepopírám osobní mínění, že Pražský hrad by neměl obývat právní troglodyt.

čtvrtek 11. února 2016

Vražda bezmála jako bagatelní delikt

Další ukázka, proč by měl být zákon o soudnictví ve věcech mládeže urychleně novelisován. Tři dívky brutálně zavraždily starého muže, ale protože dvě z nich v době skutku nedovršily věku osmnácti let, dostaly tyto pachatelky pouze 7,5 roku vězení. Z něhož, jak arci na Babiš Dnes nepíšou, budou pravděpodobně podmíněně propuštěny, a to nejpozději po dvou třetinách vykonaného trestu (připomeňme, že zákon u mladistvých umožňuje podmíněné propuštění i dříve).

Čtenáři tohoto blogu jsou mi svědkem, že nijak nehoruji pro nadměrnou trestní represi, naopak často upozorňuji, že jsou ukládány tresty nepřiměřeně přísné, ale opravdu si nemyslím, že je dobře, vyjdou-li zmíněné brutální vražedkyně z vězení po pěti letech – ne-li ještě dřív.

Bojí se Vlastimila Pechance i u Vrchního soudu v Praze?

Uvidíme. Krajský soud doručil zamítavé usnesení a odsouzený odůvodňuje stížnost, kterou proti němu podal.

Mimochodem, úprava, kdy o obnově trestního řízení rozhodují ti samí soudci, kteří obviněného předtím odsoudili (a tedy jsou z podstaty věci podjatí), je v současné době v civilisovaném světě naprostým unikátem. Neuplatňuje se už ani na Slovensku, kde naopak nový trestní řád z r. 2005 v § 397 odst. 2 výslovně stanoví, že tito soudci o obnově rozhodovat nesmějí, tedy nebudou návrh projednávat, ani kdyby jim byla věc přidělena náhodným výběrem.

Zároveň došlo k novému vývoji i u zkoumání nože, jímž byl Otto Absolon zavražděn. Soud se nakonec uvolil tuto stopu znalci obhajoby Danielu Vaňkovi, renomovanému odborníkovi v oboru forensní genetiky, vydat. Nyní se však ukazuje, že zkoumání nože bude finančně velmi náročné – minimálně v rozsahu několika desítek tisíc korun, spíše však ještě víc – a V. Pechanec zatím nemá dostatek prostředků, aby znalci nový posudek v požadovaném rozsahu zaplatil.

Proto odsouzený v nejbližších dnech k tomuto účelu vypíše sbírku, s tím, že pokud bude jeho proces obnoven a stát mu tyto výdaje v kompensačním řízení nahradí, všechny příspěvky, vyjma anonymních, budou přispěvatelům vráceny.

Rovněž se za účelem získání finančních prostředků k úhradě nové expertisy připravují benefiční koncerty; první z nich je plánován na 12. března. Podrobnosti budou upřesněny.

Aktualisováno.
Pozvánka na benefiční koncert.


středa 10. února 2016

Hanka, Tonča a strýček Ali

Budiž předesláno, že jsem v této věci předpojatý, an pevně zastávám názor, že vyděračům, teroristy a únosce v to včítaje, nesmí stát a jeho orgány nikdy ustupovat – nikdy. Je rozdíl mezi přístupem jednotlivé oběti a jejích blízkých, pro které může být zaplacení výkupného racionální volba, a přístupem státu, který je tu nejen pro současné, ale i pro potenciální budoucí oběti únosu. Jedno takto vysvobozené rukojmí je sice pro politika vynikající příležitostí dát se mediálně pojednat v příznivém světle, ale celkový efekt akce je těžce záporný: brutální kalkulace zločincům vyšla, stát prokázal svou slabost a příště zaplatí znovu. V podmínkách České republiky dokonce víme, i kolik přesně má jeden v zahraničí unesený občan cenu: je to pět milionů dolarů, i když je možné, že u větší unesené skupiny by se uplatnila množstevní sleva, protože státní pokladna přece jen není bezedná.

Jako občanu České republiky mi vadí, že jsem za dvě unesené dívky nedobrovolně zaplatil cca 15 korun, protože vedle záchrany jejich života – za což bych byl ochoten dát i víc – jsem si zaplatil snížení vlastní bezpečnosti, až pojedu jako turista do zahraničí někam, kde je méně bezpečno. A to není dobrý obchod: tak jako stát nemůže financovat své zločince doma, neměl by to dělat ani v zahraničí.

Ještě větším skandálem se začíná jevit případ výměny Aliho Fajáda za pět unesených Čechů, jejichž cestu k tomu účelu naplánoval a zafinancoval sám Fajád: před tím člověkem nezbývá než smeknout, kalkulace na hloupost českých tajných služeb, které k tomu účelu propůjčily i vlastního operativce, mu vyšla stoprocentně.

Jak správně na Hlídacím psu poukázal Aleš Rozehnal, policisté, kteří odvezli propuštěného Fajáda na Ruzyň (rozuměj na letiště, ne do věznice), posadili ho do letadla a ještě mu zamávali, porušili zákon, protože povinností trestních orgánů bylo jej okamžitě po rozhodnutí o nevydání obvinit a nedovolit mu, aby území republiky opustil. Za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí vrchního soudu o přípustnosti vydání do USA, je trestným činem jak rozhodnutí ministra Pelikána, který zneužil zákonnou pravomoc vetovat extradici k jinému účelu, než ke kterému slouží, tak policisty, který onu eskortu nařídil a podepsal.

Bránit se mohou tvrzením, že zachraňovali životy pěti Čechů, tedy že jednali ve stavu krajní nouze, případně v nutné obraně, avšak ve světle toho, co vychází postupně najevo, stává se stále méně pravděpodobným, aby ve fakticitu únosu mohli skutečně věřit.

Zkrátka a dobře, začínám přemýšlet, jak se z takového státu, jakým se tento v posledních dvou týdnech předvedl, pokud možno tiše odhlásit.

úterý 9. února 2016

K právu na bezplatné tlumočení porad s obhájcem

Státní zástupce Městského státní zastupitelství v Brně Jan Petrásek (ano, ten) vyslovil právní názor, že by se českým jazykem nevládnoucím obviněným neměli přibírat tlumočníci za účelem tlumočení porad s obhájcem.

Má pravdu, ten chlapec?

neděle 7. února 2016

Provokatéři aneb Jak to asi bylo na Klinice


Toto roztomilé video ze včerejšího demonstrování je k vidění na Facebooku hned na několika místech, původně zřejmě zde.

U vědomí jeho obsahu věru nelehko věřit, že večerní útok na aktivisty na Hlavním nádraží v Praze a poté na komunitní centrum Klinika na Žižkově, druze jmenovaný provedený kameny a zápalnými lahvemi, byl dílem dvaceti neonacistických násilníků a nikoli našeho chrabrého bezpečnostního sboru…

Aktualisováno.
Bezpečnostní informační služba zveřejnila na svém serveru Antifa.cz článek, ve kterém identifikovala několik maskovaných osob jako slávistické ultras. No, ještě že tak… SK Slavia blahopřejeme, pokud hoši fandí pod jednotným velením i při zápasech, musí být radost pro ně hrát!

Aktualisováno.
Dnes policie přiznala, že muž koordinující potyčku je skutečně kriminalista, což původně vehementně popírala. Bravo! I když osobně bych raději policii, která říká pravdu už na první pokus.

Aktualisováno.
Korigovány byly i informace týkající se útoku na Kliniku: útok nebyl veden vedle kamenů zápalnými lahvemi, nýbrž světlicemi a/nebo dýmovnicemi. To má arci značný dopad do právní kvalifikace skutku: z obecného ohrožení se sazbou do osmi let – případně patnácti, pokud by šlo o útok provedený organisovanou skupinou – se stává bagatelní přečin výtržnictví, případně násilí proti skupině obyvatelů (moudrý dávný zákonodárce a stejně moudrý zákonodárce recentní nám vskutku nadělili tuto bizarní jazykovou chybu: zřejmě v představě, že skloňujeme ten obyvatel–toho obyvatela).

Útok na Kliniku samozřejmě neschvalujeme a příčí se nám argumentace, že s ní spojení aktivisté dostali ochutnat vlastní mediciny, již uplatňují příkladmo vůči restauraci Řízkárna. Odpovědnost je třeba vyvozovat inidividuálně a za konkrétní skutky (a v případě Řízkárny v trestní sazbě nemalé), nikoli za přesvědčení nebo příslušnost ke skupině. Kromě toho, projektu Kliniky je v daném kontextu málo co vytknout, jde o veskrze sympathický pokus o realisaci autonomního životního stylu.

pátek 5. února 2016

Nevinen!

Mohlo to dopadnout ještě hůř? Nemluvím o případu zbrojíře Hizballáhu Fajáda a jeho výměně za pět českých hrdinů, pravděpodobně k tomu účelu fiktivně unesených v Libanonu; to hůř dopadnout nemohlo, tam bych podobnou otázku ani nepokládal.

Na mysli mám zamýšlené trestní stíhání Lubomíra Štrougala za obehnání republiky elektřinou nabitými dráty.

Když příslušný orgán pojal před rokem úmysl komunistického výtečníka stíhat, hleděli jsme na záměr se značnou dávkou pesimismu. Skutečnost byla arci ještě o stupeň absurdnější. Stíhání se nekoná, skutek je prý promlčen, a expotentát mediím sdělil, že on za nic nemůže, ježto od začátku svého působení v úřadě naopak činil vše pro to, aby byl elektrický ohradník na lidi vypojen.

Teď už jen zbývá, aby mu za onen šlechetný skutek president Zeman udělil Řád Bílého lva…

čtvrtek 4. února 2016

Zadeh

Tento příběh není nepoučný.

Shahram Abdullah Zadeh je Íránec, nebo, chcete-li, Peršan, který kdysi přišel do České republiky na studia, avšak záhy pochopil, že v této zemi se lze uživit i jinak než prací, resp. ony alternativní způsoby jsou výrazně výnosnější a nikoli zvláště riskantní, zvlášť ví-li osoba tyto provozující, jak a koho vhodně podmáznout.

Zadeh udržoval styky s vysoce postavenými muži a ženami této země, obchodoval a obchodoval a bohatl a bohatl. Vše šlo jako na drátkách až do r. 2014, kdy byl vzat do vazby pro podezření z daňového úniku ve výši bratru 2,5.109 Kč v souvislosti s podvody s pohonnými hmotami, jež Zadeh roky v rámci svého podnikání organisoval.

Nebyl arci všem dnům konec, české orgány činné v trestním řízení totiž nebyly schopny ani za 22 měsíců podvodníka odsoudit, a tak ho propustily z vazby na kauci 150 milionů korun. Což je v poměru k výši souzeného daňového úniku vskutku pakatel, percentuálně ještě nižší než slavný peněžitý trest pro exsenátora Alexandra Nováka v poměru k výši inkasovaného úplatku.

Aby se nezdálo, že jsou české trestní orgány nějací nazdárkové, navrhl státní zástupce Zadehovi novou vazbu na základě íránského mezinárodního zatykače. Zadeh si ovšem před časem opatřil české občanství a mohl se všem vysmát: u českého občana je extradice možná toliko s jeho výslovným souhlasem.

Zadeh byl propuštěn a dnešek je, myslím, milé děti, tím posledním dnem, kdy jsme o podnikavém Íránci v souvislosti s územím tohoto státu slyšeli. Ale nezoufejme: pokud to dobře půjde, třeba ho nakonec za něco odsoudí v Jižní Africe (jako Radovana Krejčíře) nebo na Bahamských ostrovech (jako Viktora Koženého)!

Aktualisováno.

středa 3. února 2016

Pandury

Že byl lobbista Marek Dalík chybně obžalován, náš blog upozorňoval již v červnu 2014. Téhož názoru je senát Městského soudu v Praze složený z předsedkyně Veroniky Čeplové a dvou komparsistů, leč ani zde problémy nekončí, minimálně pokud máme trvat na tom, že vina se prokazuje na základě dokazování, nikoli na základě momentální politické síly strany, jež nad obžalovaným drží ochrannou ruku.

Jde o to, že i kdyby bylo skutkové zjištění, že si Dalík řekl o úplatek, správné – a nevěřit tomu je v dnešní době projevem bezmála korupčnictví ve formě nápomoci – není vyřešena otázka, co by se dělo s penězi z úplatku, byly-li by vyplaceny, dál. Podle verse obžaloby Dalík nemohl výsledek výběrového řízení ovlivnit: čemuž nevěříme ani my, ani soud. Ale pokud ho ovlivnit mohl, je pouhým prostředníkem, jemuž by z úplatku zbyla nevelká provise, a hlavní část půlmiliardové pozornosti by si rozdělili pánové z ODS, přičemž nelze vyloučit, že něco drobných by se dostalo i koaličním partnerům.

Ergo, odsouzením Dalíka stínáme než poslíčka, který svědomitě předal vzkaz.