DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 30. ledna 2016

Zákaz sezení k Ústavnímu soudu

O zákazu sezení jsme na tomto blogu psali před 3,5 lety, a tehdy jsme zaujali opatrný názor, že taková obecní vyhláška není protiústavní, je-li omezena na určité části obce. Nyní se problému ujala aktivistka/ombudsmanka Anna Šabatová.

Že kvalita právníků na ombudsmanském úřadu je děsivá (a nepřímo úměrná výši jejich platů), je dlouhodobě známo, takže ani nepřekvapí, že vyhlášku napadají pro tvrzený zásah do svobody pohybu. To je arci zcela jiné právo, které se svobodou sezení, kdekoli se občanu zamane, nemá pranic společného.

Vyhlášku lze napadnout víceméně toliko pro překročení zákonem stanoveného rámce obecní normotvorby, tedy pro to, že jí zaváděné omezení není opatřením předpokládaným ustanovením § 10 písm. a) nebo c) obecního zřízení.

Tam není argumentace vůbec snadná, protože podle písm. a) lze na některých prostranstvích v obci zakázat činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, a podle písm. c) lze vyhláškou upravit užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. Obce by tedy měly prokázat, že sezení mimo lavičky na vyhláškou dotčených místech může vést k narušování veřejného pořádku (což je, jak víme, nesmírně gumový právní pojem) nebo ohrožovat bezpečnost, zdraví nebo majetek, anebo že se jedná o úpravu užívání zařízení sloužícího potřebám veřejnosti, kde může být normotvorba restriktivnější; napadá mne třeba městský park, kde lze zakázat leccos, žel, v praxi často i to, k čemu parky primárně slouží.

Budeme tedy zvědavi, jak si s vyhláškami poradí Ústavní soud.

Změna stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení je neplatná

Zatím k tomu máme pouze krajně stručný výtah z rozsudku, avšak i z něj jeví se býti zřejmým, že Posseltovo Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL) prohrálo i ve druhém stupni spor o změnu stanov, jíž se sudetští Němci měli vzdát nároku na vlast a na konfiskovaný majetek.

Přirozeně, že škody, které změna napáchala, jsou z větší části nevratné: SdL se tím samo odsoudilo k bezvýznamnosti, protože nikdo z české strany nebude vážně jednat s někým, kdo nejdřív prohlásí, že vlastně nic nechce, a pak je soudem přinucen vzít to zpět a tvrdit, že tedy opět chce to, co předtím nechtěl; připomíná to okřídlené odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Takový partner bude, arci zcela po právu, pokládán za tlučhubu a kašpara.

Úspěšnému žalobci a jeho právnímu zástupci v každém případě blahopřejeme – dobrá práce, pánové!

pátek 29. ledna 2016

Perlustrovaná ředitelka aneb Nejvyšší správní soud a ius buserandi

V listopadu jsme ke kause perlustrace právní ředitelky Ligy lidských práv napsali: Nyní se poškozené zastal Krajský soud v Brně, avšak u vědomí kvalit soudců Nejvyššího správního soudu a jejich respektu k lidským právům bych byl s definitivními závěry opatrný: šanci, že žalobkyně uspěje i tam, hodnotím velmi střízlivě.

Naše obava se ukázala důvodnou, desátý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Daniela Zemanová, Zdeněk Kühn a Miloslav Výborný rozsudek krajského soudu zrušil a s výjimkou otázky zákonnosti opakované osobní prohlídky sprosté perlustrantky se plně zastal policie a jejího práva obtěžovat občany bezdůvodnými úkony.

Protože nelegální imigranti mohou být všude a mohou se dokonale maskovat za Čechy, policie má právo kdykoli a od kohokoli požadovat předložení občanky; tedy přesně tak, jak tomu bylo před Listopadem.

Ježto se Ústavní soud domnívá, že soudcům by se nemělo nadávat, omezme se na konstataci, že i ve správním soudnictví už je vše tak, jak má být, a rozhodnutí soudu vyšší stolice začínají být pravidelně horší než rozsudky prvoinstanční. Čest vaší práci, soudruzi!

Prestižní ocenění Osel měsíce za leden 2016 spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů má arci jasného vítěze. Gratulujeme, jistě budou slušet.

Aktualisováno.
Sprostá žalobkyně na Facebooku uvedla, že výzvu k replice obdržela do datové schránky 21. ledna, se lhůtou 10 dnů. Ale na co čekat, když je vše, jasné, že? Prostě napíšeme, že žalobkyně práva repliky nevyužila (§ 17) – což je, prozatím, technicky pravda.

čtvrtek 28. ledna 2016

Baarová, Schwarzenberg a ti druzí

Ne, ne a ne, prostě říkám ne! Na Renčův film Lída Baarová do kina nepůjdu, ledaže by mne snad o doprovod požádala některá sličná čtenářka mého blogu (dodávám, že můj blog žádné sličné čtenářky nemá, a i kdyby měl, je pravděpodobné zhruba jako vítězství Balbínovců v příštích volbách, že by některá z nich nutkavě pocítila onu shora artikulovanou potřebu býti právě mnou do biografu doprovozena, pročež přípustka zůstaniž ryze hypothetickou).

Film neviděv, nemohu o něm podat zprávu formou řádné recense, pro niž by stejně bylo místo spíše na mém sousedním blogu, ale mohu se rozčílit jaksi neadresně, nad tím, jak bylo s Baarovou zacházeno, připojuje doušku, že shledávám pozoruhodnou paralelu mezi osudem jejím a tím, co postihlo Adolfa knížete Schwarzenberga, vévodu krumlovského a posledního majitele hlubockého panství.

Budiž předesláno, že v této zemi žilo před válkou jen málo lidí, kteří by byli nacisty nenáviděni tak jako právě Schwarzenberg a kteří by své názory dávali tak nepokrytě najevo. Jak podrobněji pojednáno např. na stránkách www.lexschwarzenberg.cz, když Hitler slavil své vítězství ve Vídni, nařídil [Schwarzenberg] všem svým domům, včetně prominentního Schwarzenberského paláce v centru Vídně, vyvěsit černé vlajky. Když nacisté zakázali vstup Židům do všech parků, poprvé v historii otevřel veřejnosti velké parky kolem Schwarzenberského paláce s nápisem znějícím: Zde jsou Židé vítáni.

Přesto, ani ne dva roky po návratu z amerického exilu, kam se Adolf Schwarzenberg musel uchýlit (a odkud podporoval mj. Benešovu londýnskou vládu), musel se v důvodové zprávě k zákonu o konfiskaci svého panství (lex Schwarzenberg) dočíst:
Převodu podrobený majetek jihočeských Schwarzenbergů představuje svojí rozlohou tak ohromný komplex nemovitostí, že se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky. Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce, a to tím spíše, že postup správy tohoto panství v minulosti není právě nejlepší zárukou, že by majetek byl v budoucnosti veden výlučně a jednoznačně v duchu českém, když ani v osobách vlastníků není beze všech pochyb prokázána naprostá a ryzí česká jejich národnost. Dr. Adolf Schwarzenberg byl při sčítání lidu v r. 1930 – patrně svým zaměstnancem – hlášen jako osoba nepřítomná, národnosti německé. Ve sboru vedoucích úředníků jeho panství byli po celou dobu prvé republiky vynikající měrou zastoupeni vždy také úředníci národnosti německé, naposled mimo jiné na př. dva [z] pěti ústředních ředitelů.
Nacistu si z knížete arci stateční Češi udělat netroufli, ale stačilo, že byl, kýmsi třetím, nahlášen jako Němec, a zaměstnával na svém panství – jež leželo převážnou měrou v Sudetech! – nejen české, ale rovněž německé správce. Víc nebylo potřeba, čeští nacisté prokázali, že si s těmi německými nemají věru co vyčítat.

Baarová antinacistkou nikdy nebyla, ovšem vztah ke Goebbelsovi musela ukončit a Německo, kde natáčela, opustit ještě před okupací, načež po větší část války žila a pracovala v Itálii. Nic z toho, co natočila, nebylo propagací nacionálně socialistické ideologie, což se arci nedá říct o dílech takových velikánů předválečné, válečné i poválečné kinematografie, jako byl Zdeněk Štěpánek. Udělala jedinou chybu: nedokázala se dostatečně rychle přihlásit ke komunistické ideologii a zapojit do budování lepší, benešovsko-gottwaldovské budoucnosti Československa jako sovětského vasala.

Prostě, na tenhle film já nepůjdu, tuhle hloupou hru na zapomínání s nikým hrát nemíním.

Aktualisováno.
Opravil jsem faktickou nepřesnost: v koncentračním táboře nebyl Adolf, ale jeho bratr Jindřich. I jeho majetek – orlické panství – byl arci komunisty zabaven.

neděle 24. ledna 2016

Náš furiant v. Norsko

Jeden by neřekl, že hitem uplynulého week-endu a thematem mého blogpostu nakonec nebude poutavý a veskrze sympathický kandidátský projev na volebním mejdanu/kongresu Strany Zelených, nýbrž mediální plk Miloše Zemana ohledně pravomoci presidenta sjednávat mezinárodní smlouvy.

K závěru o takové pravomoci prý Zemanův team dospěl tvůrčím vnímáním Ústavy. Právní předpisy se arci nevnímají, nýbrž vykládají, a výklad může být gramatický, logický, systematický, doktrinární, teleologický, historický, analogický, komparativní, ba i opravný, tvůrčí však, žel, nikoli. Aplikací výkladu gramatického na čl. 63 odst. 3 Ústavy nezbývá než dojít k nezvratnému závěru, že jakýkoli úkon presidenta směřující ku sjednání mezinárodní smlouvy vyžaduje kontrasignaci premiera, tedy Zeman nesmí bez Sobotkova podpisu ani předložit norské straně svůj návrh.

Což je dobře, protože jeho představa o smlouvě jako formě nátlaku (on si to zřejmě nemyslí, ale počítá s tím, že to bude znít jeho primitivnímu voličstvu libě) by znamenala návrat kamsi do dob RVHP, kdy Moskva nařídila, například co kdo smí vyrábět, a ostatní uposlechli.

Norové si do svého systému sociálně-právní ochrany dětí mluvit nedají, a mají pro to dostatečné alibi ve formě Úmluvy o právech dítěte, přičemž výroky podobné tomu Zemanovu jsou v Norsku vnímány stěží jinak než jako humorná ilustrace toho, co je ještě ve východní Evropě možné.

pátek 22. ledna 2016

Dva týdny, které otřásly českou justicí

Ty dva rozsudky, resp. řízení, která jim předcházela, překonávají vše, co jsem z hlediska obludnosti v místní justici zažil. Mám na mysli odsuzující verdikt v kause Petra Kramného a zprošťující u Věry Marešové.

V prvém případě soud shledal v kause takovou masu nepřímých důkazů, že obžalovaného poslal bezmála na 30 let do vězení, ve druhém obžalovanou po mnoha měsících ve vazbě zprostil obžaloby.

Skandální je už samotný akt uvalení vazby. Kramný žádnou další manželku a dceru k zavraždění neměl, a stejně tak neměla přístup k dalším pacientům Marešová, eventualita ovlivňování svědků je tu ryze hypothetická a možnosti, že někdo z obviněných uteče na Seychely, snad nevěřili ani státní zástupci, kteří návrhy podávali. Vazba byla v obou případech neomluvitelným excesem a alibismem pramenícím z obav před medii, a tedy selháním soudu.

Neméně arci šokuje průběh trestního stíhání, resp. dokazování. V případě Kramného OČTŘ hodily pod stůl vše, co vyšetřily k tomu příslušné egyptské úřady, které na rozdíl od těch českých měly bezprostřední přístup ke všem důkazům, a dovodily motiv vraždy, psychologicky naprosto nepravděpodobný, a její mechanismus, který se vymyká logice i fysice. S jistotou víme jediné, totiž že pokud Petr Kramný manželku a dceru zavraždil – a o tom mám poměrně silné pochybnosti – stalo se to jinak, a patrně velmi jinak, než jak nalezl ostravský krajský soud.

U Věry Marešové je zase neuvěřitelné, jak nedbale policie přistupovala k dokazování znaleckým posudkem. Ač to trestní řád výslovně nestanoví, v případě šestinásobné vraždy by mělo být samozřejmostí, že klíčová a potenciálně kontroversní znalecká zjištění musí učinit nezávisle na sobě nejméně dva znalci, tak aby se hlavní líčení nestalo arenou, v níž budou rohovat znalci obžaloby proti znalcům obhajoby a obžalovaný odejde podle výsledku klání buď na svobodu nebo na doživotí do vězení.

Nejen v sociálních vědách platí, že znalec nesmí být potulný šarlatán à la Ivo Svoboda ani flagrantní šejdíř a podvodník jako Michal Mazel, ale odborník, za jehož závěry stojí roky praxe a který cokoli z toho, co do posudku napíše, dokáže obhájit, protože to bude dokonale transparentní a přezkoumatelné.

Mezi případem Kramného a Marešové spatřuji souvislost, již se závěrem pokusím stručně nastínit:

Jedním z nejdůležitějších znaků, jimiž se liší orientální a okcidentální společnost, je přesvědčení o ceně lidského života. Pro východní společnosti není život jednotlivce zvlášť významnou hodnotou, vždyť lidí je mnoho a umírají tak jako tak z nejrůznějších příčin. Na Západě je fungování společnosti založeno na humanistické víře a respektu ke každé lidské bytosti v její jedinečnosti. V západní zemi si – stejně jako na Východě – můžete koupit nájemnou vraždu, ale nemůžete si koupit beztrestnost, protože spravedlnost, v onom ideálním smyslu, je zde imanentně vyšší hodnotou než bohatství. Pravidla jsou pro všechny stejná a lidé jsou jim bezpodmínečně podřízeni. Říká se tomu rule of law, neboli primát práva, právní stát.

To, co nám česká justice ve zmíněných dvou kausách předvedla, je dokonalou antithesí právního státu a je to, obávám se, silný argument pro ty, kteří v možnost poevropštění české společnosti pragmaticky nevěří a jen trpělivě vyčkávají, až anomálie posledních 25 let pomine a Češi se opět vrátí tam, kam patří a kde se cítí lépe než v Evropě, neboť jejich hodnoty jsou jiné než ony evropské; jiné právě v tom smyslu, v jakém nyní oni sami masově odsuzují imigranty, aniž by naznali, že rozdíl mezi Čechem a Západoevropanem je dosud v průměru větší než rozdíl mezi Čechem a příchozím muslimem.

Aktualisováno.

I odkaz může být trestný

O Pirátech nebylo dlouho slyšet, ale podobně jako u ABB se do předvolební popularisace zapojila policie: strana byla obviněna z neupřesněného trestného činu v souvislosti se stránkou www.sledujuserialy.cz. Tisková zpráva je legrační: ne, trestní stíhání opravdu není soudní spor, a Piráti se mýlí, jestliže prohlašují: Pokud bychom přijali optiku, kterou policie v této kauze uplatnila na Pirátskou stranu, musely by být v nejbližších dnech obviněny také servery Facebook, Twitter či Youtube. Ty totiž na rozdíl od odkazovacích webů videa nejen kopírují, ale na jejich šíření a přehrávání vydělávají. Jest velký rozdíl mezi tím, vloží-li odkaz na stránku uživatel, a umístí-li ho tam sám provozovatel serveru, resp. ten, kdo se k němu veřejně hlásí (ČPS je navíc registrovaným držitelem zmíněné domény).

Stíhaným trestným činem bude stěží co jiného než porušení autorského práva podle § 270 TrZ a klíčovou otázkou je dle mého soudu výklad ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) TrZ. To obsahuje demonstrativní výčet situací, které jsou subsumovány pod účast na trestném činu formou pomoci. Pomocníkem je podle zákona ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Podotýkám, že samotné stažení autorsky chráněného audiovisuálního obsahu je podle současného výkladu autorského zákona legální, nelegální je ovšem jeho vystavení nebo sdílení, a páchání právě tohoto trestného činu Piráti napomáhají.

Zveřejnění stránky s odkazy lze hodnotit jako obdobu inserátu nabízejícího služby nájemného vraha, vyděrače nebo jiného pachatele, přičemž v těchto případech nemůže být o odpovědnosti media, které takový inserát zveřejní (nebo dokonce k tomu účelu zřídí webserver, např. www.vrazdy-levne.cz), rozumných pochybností.

I když Pirátům nehrozí jiný než peněžitý trest, mám pocit, že tuto akci vzali za špatný konec; ostatně ani zahraniční judikatura závěru, že pouhým odkazem (anebo, a minori ad maius, torrentem) se nelze dopustit porušení autorského práva, nesvědčí.

středa 20. ledna 2016

Hacker Vencl a jeho přátelé

Už jsem myslel, že něco, ale nic.

Že se z metadat dají občas zjistit zajímavé věci, víme už z kausy Židovské obce v Praze. Zkusili to na serveru Evropský rozhled, kde analysovali metadata u souborů na stránkách White Media, ale nemyslím, že by výsledky, jichž se dopátrali, pomohly odhalit pachatele.

Budiž předesláno, že ve světě, ve kterém touží žít lidé jako ministr vnitra Milan Chovanec, jsou metadata v počítačových souborech důležitá, protože každý digitální fotoaparát nebo mobil zapíše na všechny snímky, které jsou jím pořízeny, své výrobní číslo, a podobně je tomu i v případě, že soubor upravíme: software doplní nejen svou jedinečnou identifikaci, ale i údaje o uživateli, který úpravu provedl. Nikdo není anonymní, nikdo policejním vyšetřovatelům neunikne.

Skutečný svět ovšem takto nefunguje, an každý výrobce se doposud otřese hrůzou při představě, že by ho mohlo postihnout totéž, co se před deseti lety přihodilo společnosti Sony BMG, na niž prasklo, že na své nosiče bez vědomí zákazníků přidává rootkit: ztráta na prodejních číslech masivní, ztráta kreditu nevratná. Pokud jsou údaje o fotoaparátu/uživateli vůbec zaznamenávána, děje se tak formou steganografického záznamu, přičemž je otázkou, zda není risiko odhalení příliš vysoké, aby si s tím někdo, jehož zájmy nejsou shodné se zájmy bezpečnostních složek státu, dával tu práci.

Linda Janků
Evropský rozhled uvádí, že soubory protiteroristického balíčku (ty jsem ovšem na svém lokálním mirroru nenašel a nemohu to ověřit) obsahují informaci o tom, že je modifikoval uživatel jankul. Kdo je tajemný jankul, nezjišťovali, my máme určité, arci ne obzvláště silné, podezření, že jde o Lindu Janků (dříve Nesehnutí, nyní úřad ombudsmanky). Přímé propojení ministerstva vnitra s úřadem veřejného ochránce práv by v této zemi nepřekvapovalo, ale to je tak vše, co se k tomu dá říct.

Dále byli zjištěno, že na fotografii pocházející z Google Streetview, pořízené v r. 2012, je EXIF tag XP Author obsahující text Polák (zde je kompletní výpis). To je o něco zajímavější, protože by to opravdu mohlo znamenat, že uživatel, který screenshot pořídil, se tak jmenoval, a program, který k tomu použil nebo kterým vytvořil výřez, bez vědomí uživatele toto jméno zapsal. V každém případě White Media si toho nevšimly a tag neodstranily. Problém je ovšem v tom, že příjmení Polák není v této zemi právě řídké a domovní prohlídku u všech asi nepovolí ani Pravdou a Láskou silně indoktrinovaný soudce.

Třetím použitelným zjištěním je komentář by Vencl na začátku souboru kaskádových stylů index_style.css. Jde o standardní, boilerplate CSS, který si White Media určitě nepsaly samy, pouze ho odněkud zkopírovaly a mírně upravily. Zda se autor webu pod své dílo skutečně takto hloupě podepsal nebo jen opomněl vymazat podpis toho, jehož web zkopíroval, nevíme, a protože vyhledávače soubory CSS neindexují, není jednoduché zjistit, ani kudy tento komentář mohl na White Media doputovat.

Takže, jak jsem napsal, dobrá práce, chlapci, ale zřejmě zase nic.

Aktualisováno.
Dalším podezřelým je Lubomír Janků z ministerstva vnitra. Teď hlavně, aby se nám podezřelí dále nerozmnožovali, mohli bychom dopadnout jako inspektor Trachta s praktikantem Hlaváčkem ve vile továrníka Bierhansela.

úterý 19. ledna 2016

Norsko a Evropa

Když jsem se na thema zločinného Barnevernu rozepsal naposledy, strhla se pod postem nevídaná debata. Žel, ostudná kampaň neustala a po Novém roce se zdá dostávat do vyšších obrátek. Jde už o jakousi mýdlovou operu: měsíc co měsíc přicházejí přívrženci sekty Evy Michalákové s dalším skandálním zločinem, jehož se norští úředníci dopustili, a pokud se ukáže, že ve skutečnosti to bylo jinak – což se stává dosud naprosto pravidelně – nevadí, kulometná palba kitschovitých příběhů pokračuje další salvou.

Příkladmo kausa rumunské rodiny Bodnariu. Podle michalákovských (smím-li označit přívržence oné sekty tímto lehce archaisujícím termínem) oběť zvrhlých norských úřednic, které ve svém multikulturně-neomarxisticko-atheistickém zápalu nenávidí náboženství a odebraly rodině děti jen proto, že ty byly vychovávány ve víře v Boha. Fakta jsou jiná: děti byly odebrány poté, co se zjistilo, že dvě nejstarší holčičky, ve věku cca 6–7 let, dostávaly od rodičů výprask. V Rumunsku, stejně jako v České republice, běžná věc, arci nikoli v Norsku. Norové své děti nebijí. Moje země, moje zákony.

Nebo dítě odebrané matce jen proto, že je hluchá. Skutečnost: matka je sice hluchá, ale vedle toho je také těžká narkomanka. Nebo nejnovější přírůstek: odebrané dítě na dialyse.

Příval tklivých lidských příběhů se valí dál a dál, lidé věří, dojímají se, odsuzují, na sociálních sítích lajkují a sdílejí, a veškerá racionalita se dávno vytratila.

Samozřejmě, že právně nebudou mít tyto kampaně sebemenší význam, avšak jsou důležitým prostředkem, jak ovlivnit národní emoce a vytvořit u Východoevropanů (všechny odebrané děti jsou odtamtud, přirozeně!) představu západní Evropy jako prostoru nesvobody, nesmyslné regulace a zvrácenosti. Tedy přesně to, co potřebuje jistá velmoc na východě, která se dosud nesmířila s oslabením svého vlivu v těchto zemích.

Pokud Evropská unie padne – a to se reálně může stát, je to strukturně mimořádně labilní uskupení, pro něž kupř. imigrační krise představuje smrtelné risiko – ve východoevropských zemích budou, obávám se, nastoleny autoritativní režimy nikoli nepodobné někdejšímu mečiarovskému, které lidem vezmou, pod záminkou posílení národní suverenity, i ten zbytek svobod, jež jim dosud z období změn přelomu 80. a 90. let jakýmsi nedopatřením zůstaly. Slibně našlápnuto k tomu má i Česká republika.

Možná nepotrvá dlouho, a budeme si spolu s Mariánem Labudou moci říct: Konečne je všetko, tak ako má byť, tam, kde som mal hlavu… – dál to jistě znáte sami.

středa 13. ledna 2016

Jak se žije policistům

V rámci akce Fénix, zdejším čtenářům dobře známé policejní operace, jíž policie s nasazením svých nejlepších specialistů zabránila zákeřnému žhářskému útoku levicových extremistů na vlak, a to dokonce – což kvalitu policejní práce podtrhuje – na úseku trati, kde žádné nejezdí, byl zadržen a posléze propuštěn aktivista V. M., dále jen neobviněný.

Neobviněný si to nenechal jen tak líbit a poslal policii žádost o informace, týkající se rozpočtu a platů policistů onoho elitního útvaru, ÚOOZ. Po počátečních obstrukcích policie informace poskytla, a my je můžeme předložit čtenářům ku potěše a poučení ([1], [2]).

Roční rozpočet útvaru není nijak malý, a neustále se zvyšuje, patrně s rostoucími úspěchy onoho v boji se zločinností. Překvapivě nerostou odměny ředitele ÚOOZ (momentálně Roberta Šlachty), ty naopak před pěti lety z roku na rok strmě klesly a nezdají se vykazovat tendenci k růstu.

Což je hrubá nespravedlnost: vždyť který jiný policejní útvar v této zemi kdy dokázal svrhnout vládu? A tohle má chudák Šlachta dělat za mrzkých 150 tisíc odměn za rok? Z takové gáže mu nezbyde ani na činky!

neděle 10. ledna 2016

K intimní anatomii premierova poradce aneb Když je šídlo z pytle venku

V kause hackerského útoku na účet premiera a dalších osob s ním spojených, který jsme tu stručně pojednali včera, se dodatečně objevil další, tentokráte právní aspekt. Jde o to, že několik ze zveřejněných e-mailů se týkalo intimní sfery poškozených, mj. toho, že premierův poradce Otto Novotný si objednal na dobírku (!) za bratru čtyři tisíce zvětšení penisu, nebo že své milence, toho času činné v jedné z renomovaných institucí, poslal e-mail s erotickým obsahem. Linkovat nebudu, koho zajímají podrobnosti, snadno si je sám vyhledá.

Hackerský útok je trestný sám o sobě, bez ohledu na to, jaké informace byly zveřejněny. Jde o to, že se informací chopil bulvár (jmenovitě Blesk) a jeden z e-mailů reprodukoval. Čímž nastolena právní otázka, zda je vydavatel Blesku za tento zásah do poradcovy intimní sfery právně odpovědný.

Jelikož je Česká republika státem s rozloženou, dysfunkční justicí, není divu, že podobné případy se nežalují a není proto k disposici ani judikatura: bylo sice judikováno, že osočení z homosexuality je zásahem do (heterosexuálovy) osobnosti, nikoli však, že by jím byla i pravdivá informace o menšinové sexuální orientaci žalobce, a arci ani naopak, že by takovým zásahem nebyla. Lidé se bojí bulvár v takto nejasných případech žalovat, náklady prohraného sporu jsou vysoké a šance dočkat se rozsudku v horizontu několika málo let nízké, nemluvě o tom, že omluva ve znění Omlouváme se panu Novákovi, že jsme o něm před osmi lety zveřejnili pravdivou informaci, že je homosexuál, čímž jsme neoprávněně zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti, není, upřímně řečeno, satisfakčním prostředkem z pohledu žalobce zvlášť atraktivním.

Soudy, přesvědčené, že satisfakce nesmí plnit punitivní (sankční) funkci, ale musí zůstat pouhou reparací, tak v této oblasti konservují stav faktického bezpráví.

Což je škoda, protože podle našeho právního názoru by měl být každý, kdo šíří informace zveřejněné na Internetu, odpovídat za jejich difamační způsobilost. Není to volání po censuře, v titulku zmíněné příslovečné šídlo je skutečně z pytle venku a jak kdysi napsal Michal Ryška, co Internet schvátí, více nenavrátí, na druhou stranu sunt denique fines a pravdivá pikanterie, že si poradce předsedy vlády objednal prostředek na růst přirození, zveřejněná na relativně obskurním a marginálním serveru, nemá stejný difamační potenciál jako totéž zveřejněné na stránkách nejčtenějšího bulvárního deníku (nerad bych arci Blesku křivdil, ten zveřejnil pouze e-mail, kde poradce vyjevuje svou touhu být v pracovní době orálně uspokojen).

Vše tedy nasvědčuje tomu, že se autoritativní odpovědi na nastíněnou otázku od českých soudů jen tak hned nedočkáme, a bulvární media budou mít nadále v tomto směru zelenou, jak to má ve správné středoamerické zemi být.

sobota 9. ledna 2016

Sbírka

Dnes na thema ne úplně právní, leč neméně zajímavé. Adamu B. Bartošovi se povedl další husarský kousek. Banner, zde vystavený, vyprovokoval k neuvěřitelné, kojzarovské reakci Martina Zvěřinu, druhdy celkem soudného komentátora Lidových novin.

Kolik ze sbírky má jít na pomoc imigrantům, je na celé věci nejméně podstatné: i kdyby si Bartoš pozemanovsku vše vymyslel (nevymyslel), nemohl dostat s vynaložením menšího úsilí více mediálního prostoru: media, umí-li jich člověk využít, jsou fenomenálním zesilovačem informace, a v tomto případě byla zapojena, dle mého soudu, takříkajíc na plný výkon.

Projekt bojkotu je vedle toho právně nenapadnutelný: pořadatelé sbírky nemohou dost dobře žalovat Národní demokracii pro újmu na dobré pověsti s odůvodněním, že byli dotčeni osočením ze záměru pomáhat imigrantům, neboť se nelze dopustit nactiutrhání tím, že někoho obviníme, byť křivě, z chvályhodného, veřejně prospěšného skutku. A dovodit z inserátu trestný čin podněcování/hanobení nedokáže žádný z žijících znalců, na to by se muselo jít diskursivně-analyticky, a jak referováno průběžně, největší odborník na tuto methodologii je nyní na trestné lavici, patrně do konce zápasu.

Sledujme tento kanál – myslím, že ten chlapec se hodně rychle učí.

Aktualisováno.

středa 6. ledna 2016

Únik anebo Promigrační večerníček a jiné ohavnosti

White Media jsem doposud sledoval než namátkou, maje jejich pošťuchování s levicí za poněkud infantilní kratochvíli (což mezitím arci naznaly i oběti, jež mají účast v galerii imigrantů, xenofilů, hnusáků, úchylů a neomarxistů bezmála za aktivistickou povinnost – věru, kdo z levice tam chybí, je imanentně podezřelý z ideové vlažnosti).

Dosti málo podstatného přinesly i výsledky jejich hackerských aktivit. Že je česká levice (neo)marxistická, idealistická a naivní, je známo, a je dobře, že tomu tak je: posledním nemarxistickým, neidealistickým a nikoli naivním předsedou sociální demokracie byl Stanislav Gross, a jeho éra byla pro tuto stranu učiněnou pohromou, ze které se zcela nezotavila dodnes.

Příležitostně publikované výpisy z mailových schránek levičáků jsou nevinné, stejně jako jsou politicky nevinní (a snadno manipulovatelní) sami tito lidé, druhou generací chartistické šlechty (Uhlovi, Dienstbier ml.…) počínaje a trockistickými spolky přelomu tisíciletí odchovanými intelektuály konče. Vskutku, toto jsou lidé, jejichž politický obzor končí, řečeno s klasikem, u opravdu, ale opravdu masivní letákové kampaně. Skutečnou politiku dělají pragmatici jako Babiš nebo Zeman, jimž jsou tito idealisté jen stafáží a výzdobou.

Nyní se hackeři nabourali do soukromého účtu premiera Bohuslava Sobotky, patrně nejslabšího předsedy vlády celého polistopadového období, a zveřejněné materiály jsou přece jen o něco více šokující. Už fakt, že premier si vyřizuje politickou agendu přes e-mailový účet na notoricky nespolehlivém a nebezpečném freemailu, svědčí o mnohém: ale néšť, podobné případy jsou známy i ze zahraničí.

Za neuvěřitelné ovšem pokládám, jak sociální demokraté reagovali na imigrační krisi (zde). Oni si skutečně myslí, že proti s největší pravděpodobností z Ruska řízené zpravodajské operaci vystačí s promigračním večerníčkem a Zdeňkem Svěrákem, který národu z televisní obrazovky vysvětlí, co si má myslet!? Ztratili ti lidé už docela soudnost?

Ano, jsou tam i komické vstupy, jako stranický šíbr dožadující se s ohledem na svůj věk přiměřeného postu (rozuměj: trafiky), ale hlavním zjištěním je, že vláda této země je řízena člověkem, který je tak naprosto odtržen od reality, že v tomto směru připomíná Antonína Novotného. Po Novotném přišla realita na hlavních ruských tanků, co přijde po Sobotkovi, těžko domýšlet.

neděle 3. ledna 2016

Posudek aneb Kde je ten průvodčí, ten se špínou zatočí!

Řekněme si na rovinu, bez procesu s nálepkovými zločinci by tento blog nebyl ani zdaleka tím, čím je: věru, čím bychom byli, kdyby orgány činné v trestním řízení nebyly sveřepě stíhaly domnělé polepovače klandrů, dopravních značek a schránek na psí exkrementy svými nálepkami? Tento proces, jenž je mimochodem jen o rok mladší než náš blog, je jeho ideovou osou, a arci ani v sedmém roce svého trvání nám nepřestává dodávat dostatek materiálu a podnětů k přemýšlení.

Do zmíněné druhé sedmiletky vstoupil proces se zcela novým znalcem, poté, co soud naznal, že odsouzený zločinec a sexuální predátor Ivo Svoboda není jako základní kámen obžaloby dále udržitelný, a Jan Boris Uhlíř, mezi přáteli zvaný Claus (von Stauffenberg), se činil: nedivme se, hypotheka na domek v satelitu není ještě zdaleka splacena a i když zatím nevíme, kolik za jeho výtvor daňový poplatník zaplatil, Uhlířem vytvořené dílo je rozsáhlé, košaté a mnohomluvné.

Vlastní posudek a přílohy: [1] až [8] jsou předchozí posudky a opatření, které jsme již vesměs zveřejnili a proto je neuvádíme, zajímavé a nové jsou [9], [10], [11], [12], [13], [14] a [15]. Pozornosti doporučujeme zejména přílohu č. 10 obsahující fotografii nesmírně závadového národně-socialistického polštářku a č. 12, z něhož jsme si vypůjčili citát pro nadpis.

J. B. Uhlíř je dobrý, Straně oddaný soudruh, a z posudku je to patrné.

Bylo by netaktické rozvíjet argumentaci obhajoby ještě před výslechem znalce (připomínáme, že došlo ke změně složení senátu a proto se všechny úkony hlavního líčení, počínaje čtením obžaloby a výslechem obžalovaných, svědků a dalších pamětníků musejí opakovat), proto se toliko pozastavme nad tím, že Uhlíř na dvou místech suverénně tvrdí, že Vondrák s Hrochem zajistili dopravu závadových rakouských řečníků do Jihlavy, přestože je to prozatím pouze tvrzení obžaloby, které se teprve bude prokazovat, a že své závěry staví valnou měrou na předmětech zajištěných, jak uvádí, u obžalované Rodové: pomineme-li fakt, že držení extremistických materiálů dosud není, po vzoru Slovenska, trestné, obžalovaná obývala byt společně se třemi nebo čtyřmi dalšími osobami, vesměs nestíhanými, a nebylo prokázáno, které věci patřily jí a které ostatním. Úvaha o závadovosti zajištěných předmětů je tudíž založena na známém Haškově To je bratr toho zavražděnýho, to bude asi taky pěknej lump!

Neméně komicky působí Uhlířovo tvrzení na str. 19 posudku, že Národní odpor představuje v současné době nejvýznamnější organisaci na české neonacistické scéně. Jak kdysi pravil Jiří Suchý, Jonáš existoval, existuje a vždy bude existovat – a stejně tak je pro účely trestních řízení nesmrtelný i dávno zaniklý Národní odpor.

Na závěr bych si dovolil poznamenat a Janu Borisu von Stauffenberg vzkázat, že kdybych chtěl být znalcem na antikomunismus, asi bych používal jiný e-mail než, řekněme, asolzenicyn@seznam.cz, protože je jednak poněkud dětinské takto se veřejně stylisovat, jednak mne to usvědčuje z nedostatku profesionální neutrality a odstupu. Ano, chápu, že bojovat proti extremistickým hnutím je potřebné (a výnosné!), vždyť si všichni dokážeme představit, že kdyby se tato hnutí dostala k moci, mohla by svrhnout naši křehkou demokracii a nahradit ji nějakým odporným nedemokratickým režimem, ve kterém by nebyla respektována dokonce ani svoboda slova, ale člověk by si při tom měl udržet aspoň v minimálním stupni úroveň.

pátek 1. ledna 2016

S Hitlerem na silnici

Nový rok nám právně začíná na eurounijní notu: v České republice se začínají vydávat registrační značky motorových vozidel s textem na přání majitele, přičemž ochránci veřejných mravů opomněli zakázat texty odkazující na nacismus (zde o tom píše Blesk).

Blesk varuje, že majitel by prý mohl mít problémy, kdyby s takovým automobilem vjel na území Německa nebo Rakouska, protože tam je to zakázané.

Mám arci za to, že se mýlí. Německo a Rakousko musejí respektovat evropské právo, a to přirozeně nedovoluje zakázat provoz motorovému vozidlu, které bylo řádně registrováno v jiné členské zemi Evropské unie, z důvodu závadové značky.

Relevanci má registrace i v rámci českého práva: pokud si o Hitlera na espézetce požádám a dostanu ho, nemohu se tím dopustit trestného činu, protože vydáním tohoto identifikátoru vyslovuje veřejná moc implicite souhlas s tím, že značka bude veřejně vystavována.

Tak schválně, jak si s tím úřady poradí!