DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 26. března 2016

Výchova soudců v Čechách aneb Úvaha velikonoční

Po postesknutí nad rostoucím počtem soudců stíhaných pro korupci – a v reakci na některé poznámky v diskusi k onomu postu – dovolujeme si doplnit stručné zamyšlení nad tím, proč je v této zemi v soudcovském stavu taková personální miserie. Thematu se kdysi věnoval Zdeněk Kühn a ve svých světlejších okamžicích též Michal Bobek, byť v rovině spíše neadresné, ne sice oficiosně předklonné, jako různé sborníky soudcovský stav a jeho, často jubileující, koryfeje oslavující, avšak rozhodně nikoli analyticky věrně a bez autocensury. Budeme se snažit být rasantnější a pojmenovávat věci pravými jmény, na straně druhé bychom nechtěli sklouznout do roviny povrchních nenávistných úvah, jaké zveřejňuje např. Jiří Fiala na svém jednomužném serveru K213; ty jsou pro pochopení problému vesměs zcela bezcenné.

Za posledních patnáct let, po které se o právo intensivněji zajímám, jsem se setkal s produkty stovek soudců, a mnohé z nich jsem měl tu čest, pravda, mnohdy pochybnou, vidět i při práci v jednací síni. Mohu si proto dovolit zobecňovat a na validitě svých zobecnění trvat, třebaže v každém jednotlivém případě mi bude moci být oprávněně vyčítáno, že existují výjimky. Ano, existují, ale pro celkový obraz jsou málo významné, proto přesnost výkladu neutrpí, budeme-li se věnovat tomu, co je běžné a typické, a to, co se děje výjimečně, ponecháme na okraji svého zájmu.

Demokratická Česká republika převzala téměř celý soudcovský stav po své totalitní předchůdkyni, nelze tedy započít jinde než v soudních síních někdejší Československé socialistické republiky. V ní byl soudce oporou represivního režimu a státním úředníkem, jemuž příslušela privilegia stavu (řečeno se Zdeňkem Svěrákem v jedné cimrmanovské hře, dobře si to chlapec vybral, je tady v teple, v tichoučku, a neztrhá se), ne však jeho prestiž, protože být lokajem totalitní diktatury není nikdy a nikde zdrojem obecné úcty a respektu.

Základním atributem, podle něhož byli soudci vybíráni, a hodnotou, k jejímuž respektu byli vychováváni, byla loyalita, resp. slepá poslušnost k vládnoucímu systému, representovanému komunistickou stranou a její tajnou policií, Státní bezpečností (StB). Jen minimum soudců, pokud vůbec někteří, byli sami spolupracovníky a agenty StB; nebylo to potřeba, soudci sami byli výkonným orgánem komunistické strany, k níž museli z velké části patřit – jinak by se jejich kariera zadrhla hned na prvním stupni soustavy –, a, co je důležité, k rebelii neměli prostor. Soudce, který by rozhodoval v rozporu s přáním stranických orgánů, by byl okamžitě personálně zlikvidován a jeho rozhodnutí by nepřežilo ani nejblíže vyšší instanci. Disent v soudnictví nebyl principiálně možný, to obávaný represivní aparát strany bez potíží zajistil.

Pokud se občas stalo, že soud rozhodl jinak, než si KSČ přála, což se stávalo např. v pracovněprávních sporech s chartisty, hromadně propuštěnými z práce (počet takových případů arci nepřeceňujme, šlo spíše o jednotky než desítky věcí, a propuštěných byly stovky), nebylo to důsledkem neposlušnosti soudce, nýbrž pravého opaku: soudce sám sebe považoval za subsumpční stroj a právo za vyčerpávající soubor psaných právních norem, které dokonale a kasuisticky pamatují na všechny právní situace. Formální pochybení na straně zaměstnavatele tak bylo pro soudce významnější než sdělovacími prostředky mohutně zjevované přání vedení strany a státu. Soudce se nestával disidentem, jen přesně a svědomitě plnil to, co od něj diktatura vyžadovala.

To je paradox, avšak jen zdánlivý. Doba posledních dvaceti let před Listopadem nepřála soudcovské normotvorbě a z psaného práva, jen marginálně dotvářeného judikaturou, se pro soudce stávalo alibi. Soudce by výtržníka, který lepil plakáty s propagací nedovolených webových stránek (ne, opravuji, to mi v mentálním gramofonu jen přeskočila jehla do současné doby, mělo být: nedovolené občanské iniciativy), rád zprostil obžaloby, ale nemohl, protože zákon to nedovoluje.

Došlo tak k definitivní a dodnes přetrvávající rozluce mezi právem a spravedlností. Nechvalně známý výrok soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 z ústního odůvodnění rozsudku, Vím, že moje rozhodnutí není příliš spravedlivé, je hrozivým ozvukem oné doby. Spravedlnost dostala ze soudních síní výhost a doposud neměla příležitost se tam vrátit.

K čemuž budiž dodáno, že existovala určitá míra variability v tom, jak jednotliví soudci alibi zákona využívali. Pamatuji ze svého okolí případ, kdy soud při ukládání trestu za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu v neprospěch obviněného zohlednil, že pachatel byl o několik let dříve vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky, ale také případy opačné, kdy alibi zákona bylo využito ve prospěch osoby režimu nepřátelské.

Výměna soudců po nástupu nového politického režimu se dotkla jen několika jednotlivých osob, které nejčastěji odešly samy, obvykle do advokacie. Většina soudců zůstala, a vinou neblahé politiky prvních polistopadových vlád dostala jak vysoké platy, tak definitivu. Příležitost provést reformu justice tím byla navždy zmařena, protože dobře placený neodvolatelný soudce je správnou volbou v systému, kde je soudnictví naplněno kvalitními a čestnými lidmi, avšak smrtícím cocktailem pro zkompromitovanou justici posttotalitní.

Zopakujme tedy, že bývalí komunističtí soudci byli charakterisováni dvěma atributy: slepou poslušností ke státu a jeho institucím a vírou, že základním úkolem soudce je subsumovat předkládanou skutkovou materii pod normativní systém domněle vyčerpávajícím způsobem representovaný korpusem psaného práva (což je přístup k rozhodování laiky nesprávně označovaný jako soudcovský formalismus). Soudce měl nacházet právo, ne spravedlnost, a posledně uváděný termín dodnes v odůvodnění naprosté většiny soudních rozhodnutí nenajdeme, je to téměř sprosté slovo justice.

Dalším neblahým krokem byla eliminace laického prvku v soudnictví. V komunistickém režimu fungující systém senátů složených z profesionálního soudce-předsedy a dvou přísedících se zkompromitoval, avšak nebyl nahrazen porotním systémem, což vedlo k tomu, že soudci chránili a chrání nejen stát před občany, jak byli zvyklí z předlistopadové doby, ale také mocné před bezmocnými a obecně silnější před slabšími, neboť na rozdíl od laických porotců se ztotožňují se systémem a s mocí, politickou i ekonomickou, nikoli s občanem, jemuž tato moc a její abusus často způsobují příkoří.

Výsledkem je mj. téměř úplná beznadějnost žalob ve spotřebitelských sporech. Soudci se identifikují s ekonomicky mocnějším žalovaným a před žalobce kladou překážky typu neúnosného důkazního břemene (dokažte, že ten telefon jste si nerozbil sám!), což se dále zhoršilo posunem hranice bagatelních sporů do výše částky pro valnou část veřejnosti naprosto nebagatelní.

Pro současnou justici charakteristickým znakem je rovněž její téměř úplné zlhostejnění. Soudci si v 90. letech navykli nezajímat se o důsledky svých rozhodnutí a své, často mnohaleté, nečinnosti, stali se egoisty žijícími v příslovečných věžích ze slonoviny, a skutečný zájem dokáží projevit pouze v případě, že ve hře jsou jejich vlastní platy nebo jiné prebendy. To postupně vedlo k úpadku prestiže soudcovského stavu do dnešní obludné formy, kdy je společenský respekt povolání soudce srovnatelný s respektem k profesi uklízečky, případně toaletářky, a je hluboko pod tradičně parijskými povoláními popeláře nebo pomocného dělníka.

Tím se stalo, že noví zájemci o talár mají jediný motiv, proč se touto cestou vydat: kdokoli z nich při pohovorech uvede, že se soudcem chce stát kvůli prestiži tohoto povolání, lže, jediným kredibilním důvodem je touha po penězích a postavení. Noví soudci proto až na nečetné výjimky nejsou lepší než stávající, tuto životní karieru volí lidé nikoli kvůli touze po spravedlnosti, ale proto, že chtějí pohodlný, zajištěný život bez risika osobní odpovědnosti za chyby. Soudci jsou proto bezcharakterní a morálně narušení již samotným způsobem výběru.

V poněkud paušalisující brutální zkratce řečeno, chceme-li mít v justici slušné, spravedlivé soudce, snižme jejich plat na dvojnásobek životního minima a do roka tam budou.

10 komentářů:

  1. Povrchní nenávistné úvahy na K213? Kdyby Vás více než 10 let terorizovali a zavírali, tak byste zde také změnil tón.

    OdpovědětVymazat
  2. Nadpisu "Výchova soudců v Čechách" se má rozumět tak, že se problém týká pouze Čech a nikoliv Moravy a českého Slezska?

    Více vizte http://www.czechia-initiative.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Název Čechy lze vztáhnout i na Moravu a Slezsko. Na rozdíl od tamtoho patvaru. Stejně jako užíváme slovo Francie na celé území dnešní Francie.

      Vymazat
    2. Název Čechy na Moravu a moravské Slezsko opravdu vztáhnout nelze. Ale opakuji, že jsem pouze parafrasoval tohle.

      Vymazat
    3. "…tohle.": Fujtajxl, Viewegh! Omlouvám se za to odplivnutí, vím, že se to ve slušné společnosti nedělá, ale nemohl jsem si pomoci.

      Q.

      Vymazat
    4. Tady jsme tolerantní, klidně se i pokřižujte.

      Vymazat
  3. Pěkné. Škoda, že Vaše vlastní blogy v poslední době připomínají spíše aplikaci "právního formalismu", než snahu o spravedlnost.

    OdpovědětVymazat
  4. Bývalí komunističtí soudci a státní zástupci před listopadem poslušně plnili pokyny strany a vlády a uplatňovali tvrdou represi především v ochraně socialistické ekonomiky, ale i v jiných oblastech nebo individuálně v případě potřeby, avšak po převratu, když se stali nezávislými, majíce psychický blok ze svého předchozího působení, nastolili opačný extrém, tj. stali se schovívavými a nedůslednými. S uspokojením sledovali, jak se jim spolu s definitivou naustále zvyšují platy.Na fungování státu neměli a nemají zájem. Roztočilo se kolo nezvládnutelné kriminality, což trvá dodnes. Po poslední velké amnestii Klause bylo věznicím značně odlehčeno, ale dnes již je situace opět téměř stejná. Paní Šabatová apeluje na jinou trestní politiku (alt. tresty apod.), ale to svědčí jen o tom, že o situaci a jejích příčinách nemá ponětí a že se tímto zbytečně zabývá. Důsledky - absence plnění úkolů státu a s novými nároky v souvislosti s uprchlíky bude situace ještě horší.

    OdpovědětVymazat
  5. Ze své praxe bych měl dvě připomínky:
    1. Neřekl bych, že stávající rozhodovací praxi charakterizuje soudcovský formalismus ve formě textualismu, tj. že soudce je nějaký subsumční stroj slepě a mechanicky aplikující zákon. Kéž by tomu tak bylo, protože to bychom alespoň věděli, na čem jsme... Osobně spíše pozoruji, že soudci zákon ani neznají a jakékoliv subsumpce vůbec nejsou schopni. Naopak bych řekl, že stávající rozhodovací praxi charakterizuje věta jisté soudkyně MS v Praze: "Na soudě musíte být připravený na cokoliv" (pronesená na mou zoufalou obranu, že v rámci námitkového směnečného řízení projednává něco, o čem není v námitkách ani čárka). Celé soudní řízení se pak zvrhává do podoby absolutně nepředvídatelné cochcárny, kde člověk pouze zoufale listuje zákonem a zírá jako blázen, co se to před ním odehrává.
    2. Také si nemyslím, že soudy chrání silné před slabými. Spíše (samozřejmě nikoliv výlučně) se setkávám s opakem, tj. že je-li někdo bohatec, je na soudě vždy bit. Např. jsem se v pracovněprávní věci za žalovaného zaměstnavatele na odvolacím (!) soudě setkal s vážně míněnou otázkou soudkyně zpravodajky, proč žalobci ty peníze nechceme prostě dát, když přece máme peněz dost (myšleno bez ohledu na to, jestli na ně má nárok nebo ne). Něco podobného jsem zažil opakovaně.

    Řekl bych, že to plyne z výrazně levicového světonázoru českých soudců, který se zhmotňuje mj. v patologické závisti a nenávisti ke každému bohatému člověku. Hezky to je vidět, pokud je advokát nucen podat palmární žalobu. V takovýchto případech dává soudce zpravidla volný průchod svému přesvědčení, že chudáci soudci hrozně dřou za mrzkou almužnu, zatímco advokáti berou hrozný ranec za nic.

    Pokud už např. soudce "jde" proti zaměstnanci, je to (opět dle mé zkušenosti) výsledkem jejich života ve věži ze slonoviny a z toho plynoucích komických představ o fungování pracovního poměru. Tj. konkrétně z toho, že soudce posuzuje reálné fungování pracovněprávních vztahů běžných lidí dle vlastních zkušeností ze svého pracovního poměru jako člena nedotknutelné kasty (typicky např. nepřiznání odměny za přesčasovou práci s odůvodněním, že "nechápe, proč tedy paní žalobkyně celou tu dobu neprotestovala a nijak to neřešila" - právní validitu takového odůvodnění rozsudku ponechávám stranou viz výše).

    PV

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>