DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 30. září 2015

Nemravný občan Blythe

Interpretace toho rozsudku na provedená iDnes je příkladně konformní:

Fakt, že v důsledku jeho jednání zemřel mladý člověk, zde zůstává, připomněla soudkyně Tereza Jachura-Maříková. Zproštění zpěváka obžaloby ze smrti fanouška podle ní neznamená, že tím mizí i jeho odpovědnost morální. Z hlediska dobrých mravů nemůže soud odškodné za nemajetkovou újmu poskytnout, zdůvodnila zamítnutí Blythovy žaloby.

Tedy za prvé, vztah mezi odškodňovaným poškozeným a odškodňujícím státem je sice de lege lata soukromoprávní, ale ve skutečnosti je tak veřejnoprávní, že ani veřejnoprávnější být nemůže. Korektiv dobrých mravů zde proto nemá místo: Blythe byl poškozen a jeho újma, i ve své imateriální složce, by měla být řádně odškodněna. Nemravné bylo vzít zpěváka do vazby (a to jen proto, že šlo o cizince), nikoli požadovat za to náhradu.

Za druhé, Randy Blythe nebyl odsouzen nejen pro úmyslný trestný čin (což by arci byla vražda, případně zabití, milí vzdělanci z iDěsu), ale ani pro trestný čin nedbalostní, tedy dovozovat, že fanoušek zemřel Blythovou vinou, je mimo meze přípustného soudcovského uvážení. Jakkoli existuje příčinná souvislost mezi Blythovým jednáním a fanouškovou smrtí, to se v daném řízení neřeší, tam se řeší jiný kausální nexus: mezi nezákonným rozhodnutím českého státního orgánu o zahájení trestního stíhání a o vzetí do vazby a újmou těmito rozhodnutími obviněnému způsobenou. Pokud by to tak šlo dál, za chvíli by nedostal náhradu ani Vlastimil Pechanec, protože žádného Roma sice nezabil, ale určitě to byl skinhead a odškodňovat skinheada je přece amorální!

Od Osla měsíce září proto soudkyni Jachura-Maříkovou zachraňuje toliko to, že Blythe není náš případ a podrobnosti známe jen z mediálního podání, navíc z deníku, který by, prominete-li mi, rozzlobena, trochu příkřejší formulaci, měl mít v záhlaví Blbci sobě.

úterý 29. září 2015

Průlom v případu Vlastimila Pechance aneb DNA vraha

Když Krajský soud v Hradci Králové letos v dubnu rozhodl, že znalecký posudek v případu Vlastimila Pechance nesmí zpracovat obhajobou přibraný znalec a přední odborník v oboru forensní genetiky Daniel Vaněk, ale vše, jen ne nestranný policejní Kriminalistický ústav Praha (KÚP), vypadalo to s možností obnovy Pechancova řízení prachbídně (pro pobavení dokument, kde se státní zástupkyně Hana Flídrová velmi strachuje, aby obhajobou najatý znalec možnost posudek zpracovat nedostal).

Stalo se však neočekávané a posudek KÚP vyzněl ve prospěch odsouzeného: zejména se prokázalo, že krev na noži, který se našel odhozený na dvorku svitavské diskotheky, patří osobě se stejnou krevní skupinou, jakou měl zavražděný Otto Absolon, a jediná individuálně identifikovatelná DNA, odebraná z místa, kde je nepravděpodobná kontaminace při odborném nakládání se stopou v soudním spisu (připomeňme, že soud sice obdržel nůž řádně zalepen ve foliovém obalu, avšak ten se vzornou péčí hradeckých soudních úřednic záhy protrhl a s nožem poté manipulovala celá řada osob), tedy tato jediná identifikovatelná DNA nepatří Vlastimilu Pechancovi, nýbrž jiné, dosud nezjištěné osobě.

To by v tuto chvíli mělo stačit na obnovu Pechancova trestního řízení, a co je možná ještě důležitější, DNA nalezená na vnitřní ploše nože patří nejspíše majiteli nože – a tedy s vysokou pravděpodobností skutečnému vrahovi Otto Absolona. Kdo touto osobou je, není arci obhajobě známo: podezřelých je několik, mezi nimi i dnes pětatřicetiletý Robert H. a Karel K., který cca v r. 2003 zemřel. Najít skutečného vraha bude tedy věcí dalšího vyšetřování a případně i dalších znaleckých posudků: mám za to, že nůž dosud nevydal všechna svá tajemství.

Veřejné zasedání o návrhu na obnovu řízení se koná v Hradci Králové už za dva týdny, 12. října; jste srdečně zváni.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

středa 23. září 2015

Kde končí svoboda slova

A máme tu dlouho očekávanou debatu. Do Debatního klubu k diskusi se mnou přijal pozvání soudní znalec Josef Zouhar a toto je výsledek:

Volkswagen a ekoteroristé

V očích průměrného českého občana, takového, který nenávidí Němce, Romy a muslimy a už se opět, pod vlivem chytré propagandy z Moskvy, chystá mít rád Rusy, se nestalo nic mimořádného: prostě jen ekoteroristickým lobbyingem sužovaný výrobce trochu upravil software v motorech, takže ty prošly testy, které by ve skutečnosti a při běžném provozu nesplnily, tudíž ekologický vlk se nažral a komerční koza zůstala netknuta.

V podobě obzvlášť zábavné a pro masy snadno stravitelné tuto historku presentují koncernoví novináři jako František Dvořák z iDnes (na jeho články o emisní affaiře jsem se, musím se přiznat, velmi těšil, nevybavuje si mnoho jiných žurnalistů tak dokonale zkompromitovaných a prodejných: no, snad jen placený milovník všeho z Microsoftu a překlápeč jeho tiskových zpráv z Živě.cz Jakub Čížek by obstál, leč i ten je méně kreativní).

Ve skutečnosti jde o sprostý podvod jak na zákaznících, tak na konkurenci, a ani ekoteroristé, ani zlotřilá zahraniční politika Spojených států nejsou na vině. Tento podvod nelze nijak omluvit a je naprosto přirozené, že se akcie Volkswagenu propadly a šéf koncernu se dnes musel poroučet. Slušný člověk totiž u podvodníka nenakupuje, protože ví, že podvedl-li dnes výrobce státní orgány, stejně ochotně může podvést – a možná už podvádí – i jeho, a klidně, popustíme-li uzdu fantasii, zabuduje do svých automobilů software, který bude vozidlo na základě pokynu downloadovaného při každém servisním zásahu více nebo méně poškozovat: takové, řekněme, individualisované online kurvítko.

Ale co bychom očekávali v zemi, kde spotřebitelé bez odporu kupovali balené maso s hmotností upravenou přídavkem nastříkané vody a kde se místo vepřových párků běžně prodává drůbeží separát. V takové zemi je podvod normální věcí a na prodeji vozidel VW se skandál jistě neprojeví: a když, tak naopak zvýšením zájmu o ně.

úterý 22. září 2015

Nestandardní standarta

Že se Česká republika stala po r. 1989 rozvojovou zemí, zemí třetího světa, je jasné kromě Čechů zřejmě každému; ne snad že by ostatní postkomunistické země stihl osud jiný: zlatá klec ruského imperia se otevřela a nelítostná příroda, nebo, jak říkají Angličané, the wild, si bere na nebohém ptactvu tuto spěšně a s radostí opustivším svou daň.

Průvodní jevy ve formě slámy z bot jsou arci zábavné a milé. Příkladmo poslední affaira s vyměněnou presidentskou standartou. Předesílám, že jsem nebyl šťasten, když Miloš Zeman usedl na presidentský stolec, namítaje od samotné volby, že se pro tento úřad bytostně, vnitřně stejně tak jako vnějškově, nehodí. V tomto kontextu jsou trenýrky s trikolorou trefnou zkratkou toho, jak se Zeman části elektorátu jeví: jeho výpady proti lumpenkavárně nebo trapnost s neexistujícím Peroutkovým článkem, nemluvě o kause těsného nepozvracení korunovačních klenotů, tak dostaly velmi pertinentní hrubou záplatu. Jak se do pražské kavárny volá, tak se z ní nyní ozvalo.

Právně, domnívám se, není co řešit: státní symbol nelze zneuctít tím, že na místo, kde obvykle bývá vystaven, umístíme cokoli jiného (to bychom byli na úrovni Ivo Svobody a jeho extremismu formou chybějící svastiky), případnou neslušnost nebo výtržnost lze jistě pokrýt právem na svobodný politický projev, a jediné, co theoreticky připadá v úvahu, je postih za krádež standarty, pokud by ji umělci hradní kanceláři po aktu nevrátili.

pondělí 21. září 2015

Stíhání Mariána Magáta nepokračuje

Neuvěřitelné věci se dějí v Praze: státní zástupkyně Zdeňka Galková zrušila obvinění slovenského extremisty Mariána Magáta, činíc tak s argumentací, kterou bychom očekávali od kohokoli jiného, arci rozhodně nikoli od ní. I na Voltaira došlo – jedním slovem nepředstavitelné!

úterý 8. září 2015

Jak umírá blog

Tiše a v bolestech nás opouští kdysi proslulý blog Jiné právo. Jeden z jeho zakladatelů, Michal Bobek, to popsal v červnovém postu na rozloučenou. Resuscitační operace mladí sekáči a ještěrky se nezdařila, pacientovi se ulevilo jen nakrátko a nyní opět upadl do komatu: příspěvků je několik do měsíce, těch, co stojí za přečtení, několik do roka (přeháním: jeden až dva do roka).

Vinni jsou podle Bobka samozřejmě nikoli ti, kdo blog tvořili a spravovali, ale všichni ostatní, zejména pak nezodpovědní komentátoři, kteří místo o problémech interiéru slonovinové věže české justice a jejího establishmentu chtěli diskutovat (považte tu opovážlivost!) o právu.

To je, domnívám se, velký problém české justice: je naplněna lidmi, kteří se o problémy skutečného práva – a ovšem také skutečného světa kolem nich – fakticky nezajímají. Kdokoli vybočí (a mám na mysli třeba Vojtěcha Cepla ml.), je okolím deptán a udoláván.

Justiční prostředí v této zemi je monokulturou prostřednosti, a zrcadlem této prostřednosti bylo i Jiné právo: na srážku s realitou reagovalo nejprve podrážděně (ostudný Bobkův text tam dodnes visí), poté se logicky dostavila frustrace a konečná, neléčitelná ztráta motivace.

Nechť tedy Jiné právo odpočívá v pokoji.

čtvrtek 3. září 2015

Jsou staré počítačové programy autorsky chráněny?

Tento problém se objevil v souvislosti s emulátory starých osmibitových počítačů, jimž se věnuji na svém třetím blogu. Povšiml jsem si, že někteří autoři emulátorů se snaží získat k emulaci souhlas tehdejších vývojářů, původců firmwaru a operačních systémů, a pokud ho nedostanou, publikují své dílo bez obsahu pamětí ROM s tím, že tyto soubory si musí opatřit a do příslušného adresáře nakopírovat uživatel sám, na své risiko.

Takový přístup pokládám za důsledek neznalosti práva. Ochrana počítačových programů byla totiž do českého práva zavedena až novelou autorského zákona, provedenou zákonem č. 89/1990 Sb. s účinností od 1. června 1990. Starší software žádné ochrany nepožíval. Stejně pošetilé je chodit za vývojáři, protože ti by stejně nemohli licenci k užití díla udělit, neboť svá díla vytvořili v rámci pracovního poměru pro své tehdejší zaměstnavatele, Teslu, ZPA Haida (chci říct Nový Bor) apod.

Práva jednou v dobré víře nabytá, iura quæsita, nemohou být v právním státě odňata, aniž by k tomu byl legitimní a ústavně aprobovatelný důvod, a musí se tak stát zákonem: příslušná novela AutZ však žádné takové přechodné ustanovení neobsahuje.

Ten samý problém jsme ostatně řešili v případě autorských práv k Hitlerovým projevům. Protože jeho smrtí tato práva zanikla, nemohl si je následně bavorský stát zákonem se zpětnou účinností osobovat.

středa 2. září 2015

Vrána končí, Vrána končí, přepínám

Vzpomínáte si, jak skončil exekutor Karel z mého námětu na seriál? Jeden z inspirátorů seriálu, ten nejbrutálnější, nejbezohlednější, a proto nejúspěšnější a nejbohatší z českých exekutorů Tomáš Vrána ohlásil ukončení své živnosti za okolností, jež nemohou mého fiktivního exekutora Karla nepřipomenout.

Problém soudních exekutorů ukazuje dysfunkčnost práva v České republice v té nejplastičtější podobě. Problém není ani tak v exekučním řádu, ten je novelisován snad každé dva měsíce, jako v celkovém nastavení systému.

Exekutoři, ačkoli vykonávají činnost, jaká je v právním státě vyhrazena soudům a kvasisoudním orgánům, jsou podrobeni zcela nedostatečné kontrole. Dohled jejich Komory nepočítám, ta je účinná zhruba stejně jako dohled České advokátní komory nad advokáty nebo komory lékařské nad lékaři, kontrola ze strany ministerstva je náhražková a nesystémová (a nefunguje rovněž): hovořím především o kontrole ze strany soudu. A protože čeští soudci jsou převážnou měrou osoby málo vzdělané, hloupé, bezcharakterní, za své chyby neodpovědné a až na výjimky nekonečně líné, vypadá stav na exekuční frontě tak, jak jsme toho denně svědky.

Soudní kontrola je nezastupitelná a klíčová. Probíhá dvojím způsobem, jednak na procesní úrovni, jednak následně formou rozhodování kompensačních sporů.

Každou exekuci nařídil (nebo, po jedné z novel, jejím provedením exekutora pověřil) exekuční soud a ten by měl projednávat spory mezi exekutorem, stranami a dalšími nezúčastněnými osobami. Projednání jejich podání by mělo být především rychlé: k čemu je mi rozhodnutí o excindační žalobě, které trvá byť jen půl roku, když např. počítač exekutorem neoprávněně odňatý jsem si stejně musel pořídit znovu? Nehledě na to, že soudy shodně s exekutory vyžadují, abych měl ke všem svým věcem nabývací doklad, např. fakturu na mé jméno; obecná promlčecí doba je tříletá, avšak exekutor si může podle zavedené praxe (nikoli podle zákona!) v bytě nebo domě, kde má povinný trvalý pobyt, vzít cokoli, a nemám-li o nabytí doklad, vlastnictví před exekutorem ani před soudem neprokážu, i kdyby to byl sto let starý porcelánový servis.

Neméně důležité je rozhodování o kompensačních sporech. Soudy by měly přiznávat nejen náklady na pořízení nové věci bez ohledu na to, že poškozený zvýšil hodnotu svého majetku (ovšem nedobrovolně: toto české soudy roky řešily v případě sporů o zhodnocení poškozeného motorového vozidla po nehodě), ale rovněž by měly odškodňovat transakční náklady a nemajetkovou újmu, která neoprávněným zahrnutím věci do soupisu vznikla. A také by měly být řešeny případy, kdy exekutoři zabavují šikanosně, jen aby povinného přinutili zaplatit, ačkoli je jasné, že hodnota věci nemůže nikdy pokrýt ani dražební náklady. Mobiliární exekuce jsou přitom obecně nedostatečně účinné a měly by být vedeny pouze tehdy, jeví-li se vyhlídky na výtěžek předem jako přiměřeně vysoké.

Nic z toho ovšem soudy nedělají, pro špatného českého soudce je jednodušší žalobu zamítnout a dát za pravdu exekutorovi; přitom tato regulační funkce je v celém systému klíčová: excesy nechť se řeší v kárném řízení, ale běžná pochybení by měla být pod hrozbou exemplární náhrady, jak je tomu v zemích, kde právo skutečně funguje.

Žel, dokud bude justice personálně naplněna tím, čím je naplněna dnes, nic se k lepšímu nezmění, a záplatování exekučního řádu povede pouze k větší obezřetnosti a vychytralosti exekutorů.