DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 31. října 2014

Hitlerovy projevy půjdou zřejmě znovu k Ústavnímu soudu

Jak jsme informovali ihned po zprošťujícím rozsudku, společnost guidemedia etc s. r. o., viněná vydáním knihy Hitlerových projevů, požádala o uvolnění zajištěných prostředků na účtu. Jde o obdobnou situaci, jakou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/10: po zprošťujícím rozsudku, třebaže nepravomocném, nelze obviněného dál držet ve vazbě. Není proto logické, aby soud přes své přesvědčení o nevině obžalované právnické osoby zadržoval její peníze a tím ji fakticky poslal do insolvence. Po odvolání státního zástupce může řízení pokračovat methodou ping-pong a trvat klidně ještě pět let.

Soud se vyhovět zdráhá, podáváme proto návrh na určení lhůty a pokud ani ten nebude úspěšný, obrátíme se na Ústavní soud.

Senát Elišky Cihlářové opět zklamal

Nejvyšší správní soud v senátu předsedkyně Elišky Cihlářové a soudců Tomáše Foltase (soudce zpravodaje) a Jaroslava Hubáčka se postavil proti svobodě shromažďování a rozsudkem, z něhož je k disposici zatím pouze zkrácené znění, rozhodl, že obce mají právo zakazovat shromáždění pouze na základě nevhodnosti osoby svolavatele. Je to velké zklamání a posun od demokratického pojetí lidských práv k totalitnímu modelu, jaký známe např. z Číny, kde se lze shromažďovat pouze ke státem aprobovanému účelu a pod záštitou státem kontrolovaných organisací. Rozsudek, který byl takto posvěcen, je přitom jednoznačně hanbou české justice a měl by být zrušen už jen pro své skandální formulace.

K ochraně pošlapaných základních práv tak žalobci nyní zbývá už jen ústavní stížnost. Pokud by i Ústavní soud potvrdil právo obcí zakázat shromáždění jen proto, že policie ve své zprávě označí svolavatele za extremistu, jsme přibližně tam, kde jsme byli v letech 1988–9.

Že je Eliška Cihlářová špatná soudkyně a její výstupy ostudou NSS, víme dlouhou dobu, o bývalém členu komunistické strany a soudci do počtu Jaroslavu Hubáčkovi raději ani nemluvě, ale osobně je pro mne zklamáním Tomáš Foltas. Od něj jsem přece jen očekával víc respektu k ústavním principům. Zdá se, že v nedemokratickém prostředí se i relativně mladý soudce rychle přizpůsobí.

Rozsudek budeme podrobně komentovat po doručení písemného vyhotovení.

čtvrtek 30. října 2014

Odvolání státního zástupce v kause Hitlerových projevů bylo včasné

Informujíce o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku v případu knihy projevů Adolfa Hitlera, poznamenali jsme, že bylo-li snad opožděné, ano se takovým prima facie jevilo, oni už to v Brně nějak ošolíchají. Stalo se: aby se odvolání podané 15. října stalo včasným, bylo doručováno nikoli do datové schránky, nýbrž kurýrem, a nikoli 3. října, jako všem ostatním adresátům, ale až osmého. Přičemž doručení není doloženo úřední doručenkou na formuláři formátu A4, jaká se při tomto způsobu doručování běžně užívá, nýbrž doručenkou zjednodušenou, na které schází téměř vše, notabilně pak jméno a podpis soudního doručovatele. Prostě, jak jsem napsal – dobrý šolich, Brno style.

Nebuďme však paranoidní, téměř týdenní zpoždění je jistě jen výsledkem náhody: vždyť přece co by mohlo být v této zemi větší garancí poctivosti než nezávislý soud!

Samotné odvolání je arci blanketní, takže k jeho důvodům se prozatím vyjádřit nemůžeme.

Aktualisováno.
Podali jsme stížnost, ale naděje na úspěch je minimální: každý předseda soudu dobře ví, co se na jeho soudu děje, a podvody jeho zaměstnanců bude za všech okolností krýt; jinak by předsedou soudu nebyl, jak ostatně nedávno demonstrováno na příkladu krajského soudu ústeckého.

středa 29. října 2014

Obiter dictum

Miluji tyhle subtilní justiční vzkazy: Vrchní soud v Praze sice vyhověl naší stížnosti proti usnesení o zničení nože, avšak obiter dictum nám tak nějak otcovsky, citlivě vysvětlil, že snažit se o očištění jednou odsouzeného pachatele je činností pošetilou, jíž bychom měli ve vlastním zájmu zanechat: česká justice se přece nemýlí a Vlastimil Pechanec zůstane usvědčeným vrahem, i kdyby v jeho prospěch svědčilo tisíc nových forensních expertis. Jak jsem kdysi kdesi napsal, každý český soud by měl mít na průčelí vytesán Dantův citát Lasciate ogni speranza voi ch'entrate, aby každý věděl, co jej uvnitř čeká, a nečinil si zbytečných nadějí, že tam snad nalezne spravedlnost.

Případ Kabzan aneb Paradoxy

Něco tak zvráceného jsem dlouho nečetl: Obvodní soud pro Prahu 1 odsoudil bývalé příslušníky Státní bezpečnosti Petra Berana a Kamila Líbala za to, jak se v souvislosti s tzv. Palachovým týdnem v r. 1989 chovali k sedmnáctiletému Davidu Kabzanovi, jehož násilím přinutili k nepravdivé výpovědi (již onen arci posléze před soudem v procesu s Václavem Havlem odvolal). A co je na tom zvráceného? To, že odvolají-li se nyní obžalovaní, půjde jejich případ k Městskému soudu v Praze, kde v odvolacích trestních senátech dodnes působí celá řada soudců, kteří se – a právě i v procesech za Palachův týden – provinili přinejmenším stejně jako Beran s Líbalem, ale měli štěstí, že nový režim jejich služby potřeboval a na tato pochybení bylo proto milosrdně zapomenuto – a na rozdíl od zločinných estebáků jsou z nich dnes ctihodní, spravedliví a nezávislí soudci demokratického státu. Je-li řeč o Havlovi, tak příkladmo Eva Burianová, která jej v onom roce poslala do vazby.

Zabývám se sbíráním rozsudků z politických procesů nad předlistopadovými disidenty, a i když to nejde snadno (soudy většinu spisů již poslaly do archivu, kde jsou před badateli chráněny archivním zákonem), poměrně dost jmen dodnes činných komunistických soudců, kteří posílali do vězení disidenty, se mi podařilo získat: jen v souvislosti s Palachovým týdnem jde, vedle Evy Burianové, např. o soudce Městského soudu v Praze Tomáše Stuchlíka a Petra Stutziga a o soudce Vrchního soudu v Praze Jiřího Lněničku. A ačkoli nevěřím v nahodilé přidělování nápadu počítačem, docela bych si přál, aby některý z těchto výtečníků musel obléknout talár s fialovým lemem a rozhodovat o odvolání ve shora zmíněné trestní věci, a aby mu obvinění vmetli pravdu do tváře: to by teprve byly ty správné havlovské paradoxy!

pondělí 27. října 2014

Městský soud v Praze nám nepřiznal náklady řízení za průtahy

Usnesení, jímž (dvě bývalé členky KSČ obsahující) senát Městského soudu v Praze zastavil řízení o naší žalobě proti nečinnosti ministerstva vnitra, aniž by nám přiznal právo na náhradu nákladů řízení, mne nepřekvapilo: tyto náklady jsou v součtu toho, co jsme už do sporu s vnitrem o registraci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vložili, celkem bezvýznamné.

Znepokojivé je však to, co soud v rozhodnutí vyslovil, totiž že žaloba by nemohla být úspěšná, neboť prodloužení lhůty do doby, než Nejvyšší správní soud projedná kasační stížnost ministerstva, bylo oprávněné.

Takový závěr má závažné precedenční důsledky, protože každý správní úřad, který nebude před krajským soudem v řízení o správní žalobě úspěšný, podá kasační stížnost a lhůtu pro vydání nového rozhodnutí si prostě o půl roku nebo o rok prodlouží. A když bude potřeba, klidně i opakovaně: proč se snažit a domáhat se získat přiznání odkladného účinku u soudu, když si takto snadno může žalovaný pomoci sám.

Usnesení městského soudu je navíc vnitřně rozporné, protože neřešitelný stav, který by novým rozhodnutím vznikl, se dostavil stejně, takže není patrné, v čem vlastně ministerstvu půlroční odklad pomohl (a ani, v čem neřešitelnost současného stavu spočívá).

Bohužel, jediným prostředkem obrany je nyní ústavní stížnost, o níž se nedomnívám, že by mohla uspět.

Wonka

Kdyby mi to někdo řekl tehdy, pokládal bych to za špatný vtip, ba perversi: tedy že si estebáci jednou budou slušně vydělávat tím, že budou před soudem vystupovat jako svědci, případně že budou před kamerou jako pamětníci říkat to, co je právě vhodné, přínosné – a zainteresovanými dobře placené. A hlavně, že jim to bude věřeno, protože pro soud bude mít výpověď důstojníka Státní bezpečnosti vyšší hodnotu než listinné důkazy z StB vedených svazků, a procítěné podané svědectví někdejších operativců kontrarozvědky vezmou za bernou minci i relativně seriosní publicisté jako Libuše Rudinská.

Stalo se: první prokázala serie civilních rozsudků, z nichž nejznámější jsou nespolupráce Jiřiny Bohdalové, Jana Kanyzy a zejména Andreje Babiše, druhé prožíváme právě teď v kause disidenta Pavla Wonky.

Viděl a četl jsem tisíce stran estebáckých dokumentů a nesetkal jsem se s jediným případem, že by si StB své úřední záznamy vymyslela. Risiko bylo velké, možnost odhalení značná, a nikdo si nepřál pro pár korun za neoprávněně vyúčtované pohoštění smyšlenému agentu jít za trest na ulici, k pendreku a vysílačce. Materiály StB jsou tak relativně spolehlivým zdrojem informací o dané době a o jednání konkrétních lidí. Proto například věřím, že Jaromír Štětina udal své spolupracovníky a dobrovolně se zavázal poskytovat komunistické bezpečnosti informace o nepřátelích režimu v zahraničí (k čemuž, jak víme, arci nikdy nedošlo, pokud Štětina někoho informoval, nešlo o československé, ale o sovětské bezpečnostní orgány – jejichž archivy jsou zatím bezpečně pod zámkem).

Právě opačně je tomu u výpovědí estebáků. Ti dnes mají své jisté, a drobná úplata od vděčného exagenta může být pěkným přilepšením k pensi. A naopak, ukáže-li se to vhodným a účelným, proč nenanést trochu špíny na obraz disidenta.

Nemám dostatek informací k tomu, abych si vytvořil názor na činnost Pavla Wonky a na jeho údajnou spolupráci s různými bezpečnostními složkami; příslušné spisy byly, jak se zdá, z velké části skartovány. Jeví se mi ovšem docela troufalým, pouští-li se Libuše Rudinská do svých divokých konstrukcí jen na základě očitých svědectví osob, které nic neriskují a mohou jí napovídat prakticky cokoliv: kdyby došlo k nejhoršímu, mohou kdykoli říct, že to bylo dávno a asi se spletly.

Na druhou stranu, velmi nerad bych se dožil dne, kdy by stanul před soudem o postmortální ochranu fiktivní Pavel Wonka a na druhé straně estebáci, kteří na něm kdysi pracovali. Myslím, že jeden proces s bachařem Vondruškou by měl stačit, aby i ti méně důvtipní antikomunisté pochopili, jak takové spory musejí před postkomunistckou justicí, která z minulého režimu zdědila nejen prakticky všechny soudce, ale i kompletní kolektivní mindset, dopadnout.

sobota 25. října 2014

Ústavní soud selhal v kause vítkovských žhářů

Čtvrtý senát Ústavního soudu doplněný soudcem zpravodajem Pavlem Majáčkem Rychetským odmítl ústavní stížnost dvou odsouzených v kause tzv. vítkovských žhářů, Davida Vaculíka a Jaromíra Lukeše. To nás nepřekvapilo, poté, co se Rychetský odmítl z případu vyloučit, přestože má blízké rodinné vazby na zmocněnce poškozených Pavla Uhla a případ v mediích sám obsáhle komentoval, se ani nedalo nic jiného čekat.

Pochybnosti o přiměřenosti uloženého trestu, resp. zákonnosti použité právní kvalifikace, máme od samotného počátku. Ačkoli se jednalo o trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 písm. a) TrZ/1961 se sazbou od osmi do patnácti let vězení, vítkovský žhářský útok byl účelově kvalifikován jako pokus vraždy. Srovnatelný případ v Býchorech, kde ke vznícení domu nedošlo, byl naopak posuzován jako pokus těžkého ublížení na zdraví a pachatelé vyvázli s podmínkami. Obojí je právně nesmysl: kdo vhodí do domu, který je nebo může být obydlen, zápalnou láhev, hořící louč nebo ho jiným způsobem podpálí, jedná s vědomím možného následku na zdraví osob, jenž je inherentně nejistý, a tento následek se zrcadlí v různé sazbě. Proč by ve Vítkově chtěli útočníci zabíjet, a v Býchorech pouze těžce zranit? Tento přístup otevírá stavidla svévole a je nepřijatelným narušením principu právní jistoty. Tresty za Vítkov měly být blízko horní hranice, případně u hlavního pachatele nebo pachatelů i na ní, avšak neměly být uloženy výjimečné tresty v trvání nad 20 let. Naopak za Býchory měl být uložen nepodmíněný trest mezi třemi a pěti lety, stejně jako v podobné kause nezpůsobilého pokusu v Českých Budějovicích. Všechny tyto případy byly selháním justice a ten vítkovský navíc ukázkou, jak snadno podléhají soudci politickým tlakům.

Ke kause se znovu vrátíme poté, co bude usnesení Ústavního soudu zveřejněno v databasi NALUS.

čtvrtek 23. října 2014

Šašci

Po videu s Petráskem tu máme další pěkný kousek, zachycující společensky nesmírně škodlivé jednání nepřátelského cizozemce-výstředníka v centru Prahy. Naštěstí byl řečený strážníky Městské policie Praha rychle dopaden a zpokutován. Za všechny vděčné Pražany: Děkuji, naši hrdinové!

Když se chce

První přímá presidentská volba nebyla hvězdnou hodinou české justice, od tolerance k vadám volebního zákona a následné odstranění ambiciosního populisty Tomio Okamury, tehdy v rozpuku politických sil a obliby, přes benevolenci k Zemanovým teamem objednaným velkoformátovým difamačním inserátům po korupční koncovku, povýšení Vojtěcha Šimíčka mezi ústavní soudce; posledně jmenovaný ze sebe může dělat velkou osobnost českého práva snad na universitě před čerstvě postpubescentními studentkami, ale platí pro něj to, co říkám ve vztahu k soudcům-bývalým členům komunistické strany: morální integritu má člověk jen jednu a pokud o ni přijde, zůstává nečestným navždy. Na toto thema jsou ostatně napsány celé knihy, příkladmo Lord Jim od Josepha Conrada.

Zdánlivě uzavřenou kapitolu justičních dějin překvapivě otevřelo usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto, že organisátoři petice k místnímu referendu o odsunu tamního hlavního nádraží shromáždili dostatek podpisů a petice byla Onderkovým vedením města svévolně vyhodnocena jako nedostatečná. Protože obstrukce zabránila konání referenda současně s volbami, je judikát spíše jen akademický – v jiném termínu nelze reálně předpokládat dostatečnou účast oprávněných voličů – avšak je dobře porovnat si to, co konstatoval krajský soud, s někdejším rozhodnutím Šimíčkem vedeného volebního senátu Nejvyššího správního soudu u Tomio Okamury.

Tehdy se nechtělo, a proto se soud spokojil se zcela povrchním posouzením správnosti vyřazovaných podpisových záznamů. Nyní se chtělo, a soud odhalil celou řadu nápaditých technik, jimiž Onderkovi lidé stlačili počet petentů pod požadované minimum: petent zapsal své jméno jako ALEXANDR, avšak skutečně se jmenuje ALEXANDER, magistrát přečetl CEHNALOVÁ a petentka SEHNALOVÁ měla smůlu, petent MARČÁK zapsal K ve svém jméně dvěma neprotínajícími se tahy a hned byl z něj v očích úředníka neexistující občan MARČÁIL, petent změnil trvalé bydliště a v době kontroly petičních archů již byl evidován jinde než v den podpisu atd. atp. – přečtěte si to v usnesení podrobně sami.

Jestliže bychom podobným způsobem zkontrolovali petiční archy, které předložili Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý, je dost možné, že výsledek by byl jiný a ve druhém kole volby by se byl neutkal Miloš Zeman se Schwarzenbergem, nýbrž právě s Okamurou, jenž, pokud je mi známo, dodnes marně usiluje, aby ho vnitro k jeho vlastním petičním archům aspoň dodatečně pustilo.

Jak však uvedeno shora, referendum se stejně společně s volbami konat nemohlo. Tím vyvstává otázka imanentního nedostatku správního práva, jež neposkytuje v řadě případů dostatečnou ochranu před úřednickou svévolí. Šesti- a vícekolová informační bitva, jakou známe z Karlových Varů, ze Zlína nebo z Boru u Tachova, začasté vede k tomu, že informace se v mezidobí stanou pro žadatele bezcennými. Ten, kdo je odpíral, je přitom prostředky správního práva nepostižitelný, a zbývá naděje, že ho pro zneužití pravomoci začne stíhat policie, což je eventualita svou pravděpodobností blízká možnosti, že dnes večer proběhne zatmění Měsíce (případně, abychom byli styloví, že V. Šimíček přizná, že si počínal nečestně, a resignuje). Nic se pochopitelně nestane ani brněnským úředníkům: jen měli jiný právní názor na přezkoumání správnosti podpisového záznamu než soud, a ještě při tom udělají na organisátory referenda dlouhý nos.

Jak říká Miroslav Macek, jediným řešením je zřejmě defenestrace, již arci platné právo jako prostředek procesní obrany nepřipouští.

středa 22. října 2014

Pochvala Nejvyššímu správnímu soudu aneb Informační žalozpěvy borské

Dnes vyhlášeným rozsudkem rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, že soud setrvá na dosavadní praxi, podle níž se žadatelům o informace poskytovaly všechny údaje týkající se odměn a platů zaměstnanců veřejného sektoru, modifikovav ji toliko nepatrně v tom, že se neposkytnou informace o osobách, u nichž jsou cumulative splněny dvě podmínky: 1) osoba, o jejíchž platových poměrech má být poskytnuta informace, se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a při zohlednění všech okolností nevýznamným způsobem; a 2) nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.

To je velmi rozumné rozhodnutí, jímž snad bude konečně vyřešena nyní již šestikolová informační bitva mého klienta, Občanského sdružení Borsko (míněn Bor u Tachova, nikoli podobně pojmenovaná věznice v Plzni), o informace týkající se mimořádných odměn tajemníka tamního městského úřadu a jeho spřátelené vedoucí odboru. Pro klienta jsem sepsal celkem šest odvolání, aniž by se věci pohnuly kupředu, neboť povinný subjekt, město Bor, ústy informační žádostí přímo dotčeného tajemníka městského úřadu tvrdilo, že se mu líbí víc názor osmého senátu NSS než senátu pátého, a když provedlo oním senátem nastíněný test proporcionality (resp. to předstíralo), překvapivě mu vyšlo, že poskytnutí těchto informací by příliš silně negativně zasáhlo do osobnostního práva tajemníka a vedoucí odboru, takže žádné informace o jejich odměnách poskytnout nelze.

Odvolacímu krajskému úřadu se rovněž líbilo, že by se měl provést test proporcionality, a tak do jeho řádného provedení povinný subjekt nutil – což bylo arci úsilí evidentně ultra vires, pročež výsledkem je prozatím zcela frustrovaný klient, pět zrušených prvoinstančních rozhodnutí a šest odvolání, to celé v trvání jednoho roku. Nyní, kdy test proporcionality provedl paušálně Nejvyšší správní soud, by výsledek měl být jasný – a tajemník si bude muset najít jiný důvod, proč své příjmy před žadateli o informace tajit.

Informační spor o šifrovací zakázce o level níž

Překvapivý vývoj nastal v kause informací o brněnských státem dotovaných luštitelích šifer: ministr vnitra spoře odůvodněným rozhodnutím o rozkladu vrátil věc svým podřízeným.

Zúčtování aneb Náklady za Petráska

Protože státní zástupce nepodal odvolání proti rozsudku, jímž byl prvomájový řečník z Německa Robin S. v plném rozsahu zproštěn obžaloby, rozsudek nabyl právní moci a nastává čas účtování. Náklady obhajoby, včetně úhrady za tlumočení, činí cca 155 tisíc korun, výdaje spojené s cestami obžalovaného ke třem hlavním líčením, plus jeho ušlá mzda, dosud nejsou přesně stanoveny, ale budou se pohybovat kolem 30 tisíc, a na náhradě nemajetkové újmy za nedůvodné trestní stíhání bude Robin S. po českém státu předběžně požadovat 250 000 Kč.

Děkujeme, Jene Petrásku, s láskou tví vděční daňoví poplatníci!

pondělí 20. října 2014

Ivo Svoboda u bezpečnostního pohovoru

S nadcházejícím podzimem na sebe opět upozornila poslední dobou lehce pohasínající hvězda tohoto blogu i boje proti politickému extremismu obecně JUDr. PhDr. Ivo Svoboda, Ph.D. O jeho strastech tváří v tvář Národnímu bezpečnostnímu úřadu (NBÚ) si můžete počíst zde, a jak bude jeho spor pokračovat, lze průběžně kontrolovat zde. Pokud jde o zmiňovaný úřad, jsem ten poslední, kdo by jeho práci i kvalitu jeho personálu chtěl chválit (a souhlasím s Michalem Vieweghem, který o něm ve své beletrii píše jako o jedné z předních expositur mafie a cizích zájmů v tomto státě), pročež se spokojuji s poznámkou, že nedostatky bezpečnostní spolehlivosti I. Svobody dokáže po pětiminutovém rozhovoru odhalit průměrně intelektuálně disponovaný chovanec ústavu pro choromyslné, proto není divu, že uspěli i agenti Bezpečnostní informační služby.

sobota 18. října 2014

Já chci jenom vidět strážníky v akci aneb Petrásek před kamerou

Ne, nebudu pokrytec a nehodlám tvrdit, že následující post nemá žádný vztah ke čtvrtečnímu odvolání proti zprošťujícímu rozsudku za Hitlera. Na druhé straně, kdyby státní zástupce Jan Petrásek odvolání nebyl podal (nebo aspoň konečně připustil svou podjatost a vyloučil se), byl by mne postavil před složité rozhodování a potenciálně tak připravil mé čtenáře o audiovisuální zážitek, jakých jsem jim za více než pět let existence svého extremistického blogu mohl zprostředkovat jen nemnoho.

Jde přirozeně o největší kausu, jíž se zde obíráme, o affaire Coco, a téměř půlhodinový videozáznam zachycuje Petráska v poloze, již shledávám prostě neodolatelnou a nemám nejmenších pochyb, že některé hlášky z jeho monologu v oblasti širší Bystrce zlidoví, příkladmo přimět někoho k dialogu (rozuměj: zbuserovat) nebo insitní žalná pasáž, kde státní zástupce běduje nad osudem přestupkových udavačů, již se nemají možnost na úřadě dozvědět, nakolik bylo jejich udání úspěšné a jak přísně byl jimi odhalený pachatel postižen. Mít v tu chvíli namísto cigarety v ruce Yorickovu lebku, mohl by se řečený výtečník směle vydat na prkna, jež znamenají svět. A mimochodem, že Petrásek není jen tak někdo, ale státní zástupce, se strážníci od něj jaksi mimoděk dozvídají hned v první minutě nahrávky, v rámci zjištění totožnosti.



Pro úplnost zveřejňujeme i rozhodnutí, jímž byl Petrásek shledán nevinným. Původně jsem měl v úmyslu podat podnět k přezkumnému řízení, ale po zhlédnutí videa již takové nutkání nemám: člověk, který předvádí na veřejnosti to, co on, zasluhuje od svého okolí porozumění a citlivé, vstřícné zacházení; třeba se to ještě dá léčit.

Dodatečně uspokojíme zvědavost čtenářstva, i pokud jde o další dokumenty ze spisu, jimiž např. snadno vyvrátíme tvrzení, že svědek V. potvrdil Petráskovu versi nebo že si napadená ve výpovědích protiřečila; jako teaser pro tuto chvíli postačiž uvést, že úřední záznamy z místa činu byly ve skutečnosti tři, z 8. 7., ze 14. 7. a z 13. 8.

Aktualisováno.
Za těchto okolností se arci nelze s tím, jak videozáznam vyhodnotila Petráskova nadřízená Kateřina Jirásková, spokojit, a je na místě požádat o intervenci krajského státního zástupce.

Aktualisováno.
Video z kamery druhého strážníka je nudné (ovšem, ne každý má komediální talent Felixe Holzmanna), avšak prokazuje, že si poškozená před komisí v ničem nevymýšlela; tvrzení komise, že její výpověď byla svědectvím MVDr. V. vyvrácena, je jednoduše směšné: pokud V. viděl jeden ze čtyř dílčích konfliktů, a to z poměrně velké vzdálenosti, není tím vyvráceno tvrzení, že Petrásek do poškozené strkal. K naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití arci stačí, že ji prokazatelně neoprávněně omezoval ve volném pohybu.


Aktualisováno.
Post, jak jsme slíbili, ukončujeme dvěma dokumenty z Petráskova přestupkového spisu. Na pokynech městské státní zástupkyně Jiráskové přestupkové komisi oceňme jemnost, s níž je úředníkům naznačováno, jaký výsledek řízení je žádoucí (dalo to práci, ale jak víme, bylo jí v posledku plně vyhověno), a výpověď svědka V. můžeme porovnat s tím, co o ní stojí ve shora zmíněném rozhodnutí. Řízení bylo evidentně vedeno zásadou, že pokud je to potřebné, černá je bílá a vice versa. Dva nově objevené úřední záznamy zveřejňovat nebudeme, neboť by to bylo netaktické z hlediska dalšího postupu, konstatujíce toliko, že všechny tři se navzájem liší mj. tím, kdo je podepsal a jaký počet řádků je v nich vynechán: to nasvědčuje domněnce, že změn bylo ve skutečnosti více, než se zdá, jen nejsou na těch vyhotoveních, která nám byla poskytnuta, patrné. Pravda je tam venku: tedy v počítačovém systému městské policie, odkud se arci stěží kdy dostane.

pátek 17. října 2014

Fuka v nesnázích

Hezké, arci nijak zvlášť složité, cvičení z občanského práva hmotného představil na svém webu František Fuka. Onen se stal obětí podvodníka, jenž z něj vylákal částku v kryptoměně, v hodnotě 2.200 Kč, tedy – patrně záměrně – nižší než 5.000 Kč, a to tak, že druhé oběti podvodu slíbil poslat zboží – léky –, pokud ta za ně tuto částku uhradí na Fukův účet. Což se stalo, peníze dorazily a proběhl i převod kryptoměny, načež oběť č. 2 skončila bez peněz a bez léků, Fuka s penězi bez bitcoinů a podvodník bezplatně s nimi.

Právně to vidím tak, že byla platně uzavřena smlouva o koupi bitcoinů, druhá smlouva, na prodej léků, platně uzavřena nebyla, neboť podvodník prodej toliko fingoval a jeho skutečným úmyslem bylo přimět oběť č. 2, aby za něj domněle zaplatila kryptoměnu (§ 583 ObčZ). Fukovi tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení, které byl povinen bezodkladně vydat (a pochybil, pokud tak neučinil dobrovolně, protože mu nyní k újmě přirostou náklady řízení), a právo požadovat po podvodníkovi, aby kryptoměnu řádně uhradil. Posledně zmíněný, je-li schopen ovládat svůj e-mailový účet s dostatečnou mírou anonymity, je ovšem vysmátý, protože podvod se škodou dva tisíce korun není trestným činem a co policie v rámci vyšetřování předtím, než věc postoupí přestupkovému orgánu, zjistí, nelze na tomto vytříbenými mravy se pyšnícím blogu ani napsat.

Jak to u soudu skutečně dopadne, můžeme sledovat např. zde.

čtvrtek 16. října 2014

Státní zástupce se odvolal proti zproštění vydavatelů

Dokonale nepodjatý státní zástupce Jan Petrásek dnes podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku v kause knihy Hitlerových projevů, takže pokračujeme druhým kolem u Krajského soudu v Brně.

Poněkud překvapuje, že podle infoSoudu mělo být odvolání podáno až 16. října, tedy třináct dnů po doručení rozsudku obhajobě (odvolací lhůta je osmidenní), ale i kdyby snad odvolání bylo opožděné, oni to tam v Brně, jak je znám, už nějak ošolíchají.

středa 15. října 2014

Kausa Dubský aneb K procesním právům duševně nemocných obviněných

V souvislost s tragedií ve Žďáru nad Sázavou, kdy kdosi neodhadl nebezpečnost propouštěné pacientky trpící schizofrenií a odnesli to tři lidé bodnými ranami a jeden zaplatil životem, objevují se v tisku další pozoruhodné texty na podobná themata. Příkladmo tento kousek, v němž se vyznamenala svou hloupostí a neschopností (řekněme raději explicitně: donebevolající pitomostí) proslavená soudkyně pražského městského soudu Silvie Slepičková.

Z hlediska reportujícího novináře bylo vše v nejlepším pořádku, obžalovaný si na rozsudek počkal pěkně v Bohnicích a když ošetřující lékař uzná za vhodné, třeba mu ho časem dají přečíst. Něco takového je ale v právním státě absolutně nepřípustné. Z článku je patrno, že soud překročil maximální přípustnou dobu vazby – čtyři roky –, což zřejmě vyřešil tím, že obžalovanému nařídil detenci. Jenže to dost dobře nejde: buď je obviněný cvok, a pak nelze trestní řízení vůbec vést [např. § 173 odst. 1 písm. c) TrŘ], anebo cvok není, a pak ho nelze zavřít do léčebny a je nutné umožnit mu výkon všech procesních práv, zejména práva účastnit se hlavního líčení; tertium non datur.

úterý 14. října 2014

Recidiva

Jean Valjean byl poslán na galeje, protože ukradl pecen chleba. Dvaadvacetiletý pachatel z Bruntálu může jít do vězení, protože ukradl koblihu. Koblihu v ceně čtyři korun a devadesáti haléřů snědl v prostorách mezi regály, a když poté u pokladny platil další zboží, nenahlásil ji ani neuhradil, pravila poučeně policejní mluvčí. A jelikož byl za obdobnou trestnou činnost v posledních třech letech už trestán, zahájila policie jeho trestní stíhání. Krádež vody z městské kašny i úkladnou krádež knedlíku jsme tu už řešili, krádež koblihy, minimálně z hlediska trestního práva, dosud nikoli; přemýšlím, zda studentům na policejních rychlokursech nezapomínají cosi důležitého sdělit.

sobota 11. října 2014

Záhada

Chystal jsem se původně psát o hidžábové kause a stanovisku ombudsmáni Šabatové, jež mne svou povrchností a účelovostí notně rozzlobilo, ale to počká, protože tu mám jiný zajímavý dokument. Onen se týká Vlastimila Pechance, jinak též usvědčeného, odsouzeného a momentálně podmíněně propuštěného rasistického vraha.

Jde o úřední záznam městské policie, který si obhajoba vyžádala a který, k mému překvapení, nebyl dosud skartován. Obeznámenější s případem vědí, že v původním řízení nebyl vyslechnut ani jeden ze strážníků, kteří na místě zasahovali (stejně jako jeden ze tří policistů), a jako důkaz nebyl do trestního spisu založen ani tento záznam. Což arci odpovídalo způsobu, jak bylo dokazování vedeno, totiž podle zásady pachatele máme, tak to nekomplikujme nějakými důkazy.

Záznam pro mne představuje záhadu. Jan L., který se bez úspěchu domáhal vstupu na služebnu MP, totiž není jen tak někdo, ale je to jeden z nejdůležitějších, klíčových svědků, kteří u hlavního líčení svědčili proti Pechancovi. Útok prý viděl a stejně jako další svědkové v útočníkovi Pechance spolehlivě poznal – a pamatoval si, stejně jako oni, že onen byl oblečen celý v černém. Skutečný Pechanec měl sice bílé tričko a seprané, téměř bílé rifle, ovšem to soudům obou stolic ve spolehlivém závěru o vině nevadilo: svědkové se přece mohli splést, no ne?

To nechme stranou. Co je mi divné, je výrok, který měl Jan L. pronést, dobývaje dveře policejní stanice, totiž že se v podniku, kde k vraždě došlo, bijou cikáni; podle oficiální odsouzené verse, jak víme, se tam nic takového nestalo, rasistický Pechancův útok přišel jako blesk z čistého nebe. A Jan L. to dobře viděl, vždyť to při hlavním líčení sám barvitě popsal. Proč tedy tento svědek, přiběhnuv na polici, volal to, co volal, a ne třeba pobodali tam cikána, jak by odpovídalo logice toho okamžiku?

Vysvětlí mi to někdo?

pátek 10. října 2014

Státní zástupce Petrásek je nevinen

Kdo skutečně čekal něco jiného, nechť navštíví lékaře a nechá se vyšetřit na podezření z vážné poruchy vnímání postkomunistické reality. Stačilo předělat jeden úřední záznam, odstranit ze spisu usvědčující video a Jan Petrásek, který opilý napadl přítelkyni Pavla Kamase a pokusil se ji zadržet pro podezření z přestupku nedovoleného venčení, je čistý jako růže sáronská a lilium při dolinách.

Přestupková komise k byla k Petráskovi příkladně benevolentní:
Pokud ze strany obviněného došlo prokazatelně k bránění ve vstupu do domu, což při fyzické konstituci obviněného nevyžadovalo ani užití větší fyzické snahy, komise ze zjištěných důkazů dospěla k názoru, že toto bylo vedeno pouze snahou zadržet na místě Marcelu Šteflovou za účelem toho, aby nebylo zmařeno projednání deliktu ze strany Městské policie Brno, kdy Marcela Šteflová prokazatelně odmítla setrvat na místě, hodlala z místa odejít, přesto, že věděla, že Mgr. Petrásek volal na místo Městskou policií Brno.
Pobavilo? Mne rozhodně!

A pokud jde o svědka MVDr. V., mám k disposici zvukový záznam z chodby před jednací místností, kde říká na adresu Petráska něco úplně jiného, než stojí ve vyrozumění MSZ. Bohužel, nebyl pořízen s jeho vědomím a souhlasem, proto ho nemohu zveřejnit.

Aktualisováno.
Aby si laskaví čtenáři mohli učinit sami názor, jak usvědčená lhářka Marcela Šteflová postupně měnila svou výpověď, zveřejňuji zvukový záznam podstatné části telefonátu, který jsem s ní uskutečnil cca hodinu po incidentu, dne 8. 7. 2014 ve 21.06 hod (cca 5 minut, MP3). Srovnejte si to, prosím, s tím, co vypověděla před komisí. Kdo najde tři rozdíly, vyhrává předplatné mého blogu na rok zdarma.

čtvrtek 9. října 2014

Námitky proti znalci Uhlířovi

Jak avisováno, podal Patrik Vondrák obžalovaný pro zvlášť těžký zločin lepení samolepek k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 námitky proti znalci Janu B. Uhlířovi. Ty publikujeme zejména proto, že by se mohly stát inspirací pro další obviněné, kteří tohoto svérázného znalce-aktivistu dostali. Pro úplnost i soubor osmi příloh – od originální sady se liší toliko v tom, že rozsudek Městského soudu v Brně je anonymisován.

Měníme postoj ke kasační stížnosti ministerstva

Po úvaze jsme se rozhodli změnit své stanovisko ke kasační stížnosti, podané proti třetímu rozsudku ministerstvem vnitra. Nově navrhujeme, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil.

Je to ústupek a nesystémové řešení, ale zřejmě nejrychlejší cesta, jak se dostat k Ústavnímu soudu a případně k ESLP, a také neobvyklá situace, protože jen málokdy se stane, aby obě strany žádaly od NSS totéž. Pochopitelně si nepřejeme to samé co Václav Henych a jeho podřízení, pokud jde o odůvodnění rozsudku; a také nepochybujeme, že si Henych, který se s Michalem Mazancem, předsedou senátu, jenž o kasační stížnosti rozhoduje, jistě dobře zná ze stranických schůzí, případně z VUMLu, výsledek již po-soudružsku předjednal.

Nicméně bez ohledu na to nelze dále strpět, aby se ministerstvo soudním rozsudkům jen vysmívalo a vydávalo další nepřezkoumatelná rozhodnutí prostě jen tím, že argumentaci předchozího, soudem zrušeného, do nového rozhodnutí zkopíruje. Pokud NSS rozsudek zruší a nařídí městskému soudu žalobu zamítnout, budeme mít – po pěti letech a dvou měsících – konečně otevřenu cestu k Ústavnímu soudu a do Štrasburku. Tam budeme mít relativně silnou posici už tím, že jeden ze stěžovatelů má vedle českého švýcarské a jeden německé občanství.

středa 8. října 2014

Když se u nás holky poperou aneb Nad ústavněprávními důsledky excesivní právní kvalifikace

Vzdor nadpisu se v tomto postu nebudeme hlouběji obírat bosonožským případem, kdy patnáctiletá dívka usekla o pět let mladší poškozené sekerou prst (opustivše thema s konstatováním, že v oblasti Kohoutovic a Bosonoh mají patrně hodně husté patnáctky a že děvčeti několikaletý pobyt v zamřížovaném prostředí jen prospěje: je to rozhodně optimální místo pro kultivaci její duševní úchylky). Jde nám o jediný aspekt kausy, totiž o naprosto nelogickou, excesivní právní kvalifikaci skutku jako pokusu vraždy.

Není to arciť první případ, kdy policie se souhlasem státního zástupce nakvalifikuje skutek účelově výš, než odpovídá jeho povaze. Nejznámějším případem je vítkovské žhářství, což bylo obecné ohrožení ve druhém odstavci se sazbou osm až patnáct let, žalované a odsouzené však jako pokus vraždy, což umožnilo uložit pachatelům výjimečné tresty. Flagrantní abusus a politicky motivovaný rozsudek.

Podobně případ opilce Janouška. Tam byla motivem vyšší kvalifikace, než odpovídá okolnostem, možnost využít proti obžalovanému odposlechy, což náš benevolentní trestní řád v případě pouhého těžkého ublížení na zdraví nedovoluje, ale u pokusu vraždy to možné je. A i když soud excesivní kvalifikaci odmítne, na použitelnost důkazů to nemá vliv, protože ta se odvíjí nikoli od rozsudečného, nýbrž od prvotního (policejního) a posléze žalobního právního posouzení skutku.

Našli bychom i další příklady, kdy bylo pro OČTŘ výhodné kvalifikovat nepřiměřeně až fantasmagoricky, např. z důvodu snazšího odůvodnění prodloužení vazby.

Pokud jde o vazbu a o rozsudek, k deficitu ústavnosti nedochází, protože v obou případech rozhoduje soud a případná nesprávná právní kvalifikace nemá na práva obviněného vliv. Jinak je tomu však u přípustnosti zvlášť invasivních důkazních prostředků, notabilně odposlechů. Ty sice nařizuje soud, ale stane-li se tak na základě nepřiléhavé právní kvalifikace, obviněný nemá možnost, jak tomu v řízení před soudem čelit. A už vůbec nemůže nic dělat proti tomu, jsou-li odposlechy použity v jiném řízení. Soud nemůže důkaz odmítnout s odůvodněním, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, a důkazy nelze zpětně zneplatnit ani po rozsudku.

Deficit ústavnosti je tu zřejmý: přípustnost důkazů používaných k usvědčení obviněného, a tedy otázka, která se bytostně dotýká sfery jeho ústavních práv, se tu odvíjí od úvahy státního zástupce, která je sice soudem formálně přezkoumávána, avšak obviněný není oprávněn na tomto přezkumu nijak participovat a procesně do něj svými návrhy a argumenty zasahovat, a nemá ani možnost, jak svá práva ochránit následně, protože opravný prostředek proti nadměrné právní kvalifikaci skutku v obžalobě náš právní řád nezná.

Papeho soudnička aneb Proč bojující demokracie nevítězí

Server Romea.cz zveřejnil překvapivě umírněnou a rozumnou úvahu Markuse Papeho nazvanou Soud s údajným tvrdým jádrem Národního odporu pokračuje. Pape v ní patrně poprvé ve veřejném prostoru připouští, že serie politických procesů s pravicovými extremisty nevede k očekávanému výsledku a bojující demokracie, v níž, zdá se, osobně stále pevně věří, stojí tváří v tvář potupné porážce.

Pomiňme některé faktické chyby, které jsou nutným důsledkem toho, že autor vychází toliko z dokumentů, které jsou veřejně přístupné – převážně na mém blogu – a z návštěv soudních jednání: nikdo z obviněných mu kompletní spisovou dokumentaci nezpřístupní a tak se určitým nepřesnostem nelze vyhnout.

Jádro jeho úvahy je arci správné: politické procesy se vymkly svým osnovatelům z rukou a obecně se ukázaly být slepou cestou; ti, proti nimž jsou zaměřeny, z nich vycházejí jako vítězové, po úspěšném soudním sporu zkušenější, odhodlanější a silnější než předtím. Slovy Pavla Kamase, po vyhraném sporu přidávají plyn a zařazují dvojku.

Dlouho to vypadalo jako ztracená bitva, zejména když Ústavní soud nejprve brutálně potlačil svobodu slova v judikátu o trestnosti číslovky 88 a poté se v ostudném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 přihlásil ke konceptu bránící se demokracie. Poté však přišla pomoc z míst, odkud ji málokdo čekal, od obecných soudů, které odmítly novou judikaturu aplikovat a postavily se na obranu demokratických hodnot.

Jmenujme na tomto místě jen několik přelomových rozsudků: Městský soud v Brně a soudce Michal Kabelík, který odmítl odsoudit aktivistu jen proto, že měl tričko s extremistickou symbolikou, v níž bývalý znalec Ivo Svoboda objevil závadový diskurs. Okresní soud v Berouně a soudce Michal Pařez, který odmítl projednat obžalobu na Jana Šinágla týkající se alternativního hodnocení Protektorátu. Okresní soud v Mostě, soudce Pavel Plch a známá kausa závadového mávání. Překvapivě však i komunistická soudkyně téhož soudu Bohumila Huňáčková, která navzdory dvěma znaleckým posudkům neodsoudila Lucii Šlégrovou za její projev. Podobně Obvodní soud pro Prahu 1 a první zprošťující rozsudek v kause samolepek (soudkyně Dana Šindelářová) a také Městský soud v Praze, který se zastal aktivistek Resistance Women Unity (soudce Václav Kašík). Nejnověji pak brněnští soudci Martin Hrabal a Dagmar Bordovská v kausách Hitlerovy projevy, resp. prvomájový řečník. Přitom stačilo málo, okopírovat judikaturu Ústavního soudu a prohlásit, že demokracie se musí proti svým nepřátelům bránit.

K obratu přispěla i změna celkové nálady ve společnosti. Ta byla v letech 2008 a 2009 rozjitřena jednak Pochodem na Janov, jednak žhářským útokem ve Vítkově, a byla proto k myšlence represe radikálních názorových skupin poměrně tolerantní. Postupně se však ukázalo, že pravicovými extremisty to nekončí a za vyjádření politického názoru putoval do vězení tykadlový zločinec Roman Smetana, a to po procesu, který byl veřejností oprávněně vnímán jako travestie a výsměch spravedlnosti, když nezávislou soudkyní mu byla manželka jednoho z pomalovaných. Jde tu o klasický efekt slippery slope, a navzdory setrvalé propagandě aktivistických masmedií, zejména veřejnoprávních, to lidem postupně došlo.

Rovněž se změnil pohled na romskou problematiku, která přestala být agendou okrajových skupin, ale mnohatisícových protiromských demonstrací na Šluknovsku a v Českých Budějovicích se zúčastnili lidé, kteří po stránce politického názoru představují spíše než neonacistickou úchylku solidní střed, nebo, jak by řekl někdejší premiér, vepřo-knedlo-zelo.

Česká republika roku 2014 je tedy značně jiná než o čtyři až pět let dříve, a bojující demokracie nyní stojí proti podstatně silnějšímu nepříteli, jehož si dokázala vytvořit, vyškolit a po serii odškodňovacích řízení jej vybaví nezanedbatelnými finančními prostředky. Neonacisté nyní vědí co, vědí jak a mají k tomu potřebné zázemí, a dokáží-li se konečně zbavit neschopného vedení své vlajkové Dělnické strany sociální spravedlnosti, stanou se v příštím období relevantní politickou silou, která nebude mít problém sbírat hlasy v širokém spektru od fundamentalistů z Národního odporu přes nespokojené příznivce Úsvitu po zklamané dnešní voliče Babišovy – přesně tak, jako je tomu v jiných srovnatelných zemích, ve Francii, v Maďarsku nebo na Slovensku. Čeká je cesta nejprve přes procento, pak přes pět procent a v konečné fasi možná i do vlády.

Ostatně soudím, že to bude užitečná lekce: čím dřív si politický establishment uvědomí, že s oposicí je nutné bojovat u voleb a ne v soudní síni, tím lépe.

úterý 7. října 2014

Rozsudek nad prvomájovým řečníkem

Dnes dorazil i rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byl obžaloby zproštěn prvomájový řečník z Německa Robin S. Sedmistránkové dílo soudkyně Dagmar Bordovské vykazuje četné formální nedostatky a je z něj patrné, že prvotním cílem bylo co nejrychleji se kausy zbavit, avšak pro případné odvolací řízení jsem optimistou. I když Krajský soud v Brně nemá na justiční kreace svých podřízených soudů věru vysoké nároky, velmi bych se divil, kdyby mu nevadilo, že znalecký posudek byl zpracován na základě nepředneseného, od finální verse podstatně odlišného konceptu řeči nebo že tlumočnicí při úkonech trestního řízení byla policistka, německého jazyka víceméně neznalá, jež obviněnému toliko neustále opakovala, že musí ve vlastním zájmu s policií spolupracovat (jinak ze služebny živý neodejde – to arci žertuji, tak daleko její němčina nesahala). Věty, jež v německém projevu nikdy nezazněly, figurují i v samotné skutkové větě obžaloby, proto mám za to, že státní zástupce Jan Petrásek do odvolacího dobrodružství v tomto případě nepůjde; a pokud snad ano, vyjádření obžalovaného k odvolání si za rámeček rozhodně nedá.

pondělí 6. října 2014

Velký nálepkový proces byl odročen na neurčito

Hlavní líčení s protistátním spikleneckým centrem, samolepkovou skupinou Vondrák-Rodová byl dnes u Obvodního soudu pro Prahu 1 odročen na neurčito, neboť se nepodařilo doručit předvolání všem obžalovaným. Jediné, co se přítomní dozvěděli, je, že místo Ivo Svobody byl jako znalec přibrán dosud netrestaný Jan B. Uhlíř, proti němuž obhajoba okamžitě podala s ohledem na zjevené motivy jeho znalecké činnosti námitku podjatosti.

Protože lze těžko očekávat, že by se proces podařilo ukončit dřív než na jaře příštího roku, do hry se dostává šestiletá lhůta, kterou soudy v souladu s judikaturou ESLP uznávají jako nejzazší hranici, do kdy musí být trestný čin pravomocně projednán – samozřejmě s výjimkou situací, kdy se obviněný skrývá nebo jinak řízení efektivně maří. Ke zvlášť závažnému zločinu lepení mělo dojít dne 4. prosince 2008, okno příležitosti se tedy velmi rychle uzavírá. V únoru to bude šest let od koncertu závadové hudby, z jehož organisace je obžalovaná Michaela Rodová viněna, a začátkem června příštího roku uplyne šest let i od neuskutečněného jihlavského pochodu.

pátek 3. října 2014

Rozsudek v kause Hitlerových projevů

Dnes byl doručen zatím nepravomocný rozsudek, jímž senát Městského soudu v Brně zprostil obžalované vydavatele Hitlerových projevů Pavla Kamase, Lukáše Nováka a jejich společnost guidemedia etc, s. r. o., jakož i autora předmluv Lukáše Beera, v plném rozsahu obžaloby pro vydání souboru komentovaných projevů Adolfa Hitlera.

Odůvodnění je srozumitelné, přesně formulované a k autoru obžaloby státnímu zástupci Janu Petráskovi (známému na tomto blogu spíše svým statečným bojem proti domácímu zvířectvu a následnou péčí o příznivé vyznění úředních záznamů v přestupkovém spisu) nekompromisní: nic z toho, co Petrásek obžalovaným kladl za vinu, není trestným činem. Naopak obhajoba dostala ve všech svých meritorních argumentech zapravdu a lze ji tedy hodnotit jako stoprocentně úspěšnou.

Nyní nás čeká druhé kolo, které bude následovat před Krajským soudem v Brně, pokud shora zmíněný jurisprudent podá proti rozsudku odvolání. Jak naloží s rozsudkem ostatní obžalovaní, nevím, já osobně se chystám zaslat po právní moci jedno vyhotovení s věnováním oznamovatelce Mgr. Kláře K.; piluji pouze vhodné znění dedikace: S láskou! by nebylo upřímné, Heil Hitler! se také asi nehodí a cliché o dalším vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jeví se mi být poněkud otřepaným a nedosti původním. Snad poradí laskaví čtenáři.

O vrácení zajištěných prostředků na účtu zatím soud nerozhodl.

Aktualisováno.
Text věnování jsem finalisoval do této podoby:
Vážená paní magistro K.,
milá Kláro,

jménem společnosti
guidemedia etc, s. r. o., Vám srdečně děkuji za vše, co jste svým trestním oznámením pro propagaci jak této společnosti, tak jejího edičního programu vykonala. Na znamení vděčnosti si dovoluji v příloze zaslat několik dalších titulů, u nichž prodejnost v posledních měsících stagnuje, v prvé řadě pak Hitlerovy Čechy autora Lukáše Beera a Program NSDAP; jistě už budete vědět, jak s nimi správně naložit.

Ještě jednou: děkujeme za vše!

S úctou
Váš
T.P.

Aktualisováno.
A jako zvláštní pozornost pro všechny nepřející si můžeme pustit video ze závěrečného dne procesu, do něhož autor, těmto zjevně na zlost, zakomponoval i Queeny s We Are the Champions a usmívajícího se Hitlera (znalec Uhlíř určitě už brousí klávesnici a chystá se sepsat odborný traktát, kdo všechno tím byl závadově potěšen – otázkou je, zda si ho od něj po minulém fiasku kdo koupí):

Ministerstvo počtvrté odmítlo registraci našeho sdružení

Dnes vydaným rozhodnutím, již čtvrtým v téže věci, odmítlo ministerstvo vnitra registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přestože rekapitulace hypertrofovala již natolik, že rozhodnutí má patnáct stran, je jeho argumentace zcela identická s tou, kterou ministerstvo neúspěšně uplatnilo v řízení o žalobě proti třetímu odmítavému rozhodnutí.

Budeme samozřejmě reagovat další správní žalobou a protože ministerstvo ignoruje závazný právní názor soudu a opakovaně předkládá identické, minulým rozsudkem odmítnuté argumenty, patrně i trestním oznámením.

Aktualisováno.
Správní žaloba.

středa 1. října 2014

Omyl

Právě. Politováníhodný omyl, takový, k jakému dochází nejvýš jednou za deset let. Tímto způsobem mi vysvětlila Městská policie Brno, proč je ve spisu bystrckého úřadu jiný úřední záznam než ten, který původně vyhotovili její strážníci (podrobnosti zde).

Tak ne, abyste si mysleli, že je za tím nějaký protekcionismus nebo zastrašování. Je to prostě omyl!

Naruby

Nejvyšší soud dnes ve veřejném zasedání rozhodl, že kterýsi nižší soud pochybil při rozhodování o tom, zda má být notorickému obviněnému Ivo Rittigovi zakázáno vycestovat do zahraničí. Řečený byl mezitím již potřetí zadržen a přinucen přenocovat v policejní cele, načež byl, stejně jako v obou předchozích případech, propuštěn: policii se ani tentokrát nepodařilo uspět ve snaze dostat ho do vazby. Těžko si za těchto okolností představit něco absurdnějšího než rozhodování o návrhu, který byl dnes v Brně předmětem projednávání.

Pokud jde o mediálně exponované případy, smysl trestního řízení je v této zemi obrácen zcela naruby a místo aby konání OČTŘ směřovalo k dopadení, usvědčení a odsouzení pachatele, vše se soustřeďuje na přesvědčování státního zastupitelství a následně soudu, že obviněný patří do vazby. Podaří-li se to (jako, příkladmo, v kausách Rath nebo Nagyová), je dosaženo saturace veřejného sentimentu a zbytek trestního řízení jeví se být jen nepodstatným korolárem či apendáží rozhodování o vazbě. Ostatně jeho průměrná délka v těchto případech pravidelně přesahuje délku jednoho volebního období, někdy i několikanásobně (Uzunoglu, H-systém, Berkův gang), a nemá přece smysl připravovat politické body pro konkurenci.

Není to jediná situace, kdy se v této zemi věci dějí naruby: policie nedohlíží na bezpečnost silničního provozu, ale na to, zda auta mají lékárničky vybavené certifikovanými nůžkami a jestli řidiči na zcela bezpečných a přehledných úsecích nepřekračují absurdně nízko stanovené rychlostní limity. A podobně i mimo právo: k volbám nechodíme vybrat ty, které bychom si přáli, ale vykroužkovat z kandidátek aspoň ty největší grasly a gaunery.

Arci zpět do cel: Dalším vděčným představením jsou policejní razie, lhostejno zda u subjektů veřejných nebo soukromých. To vše naprosto bez ohledu na výsledek, který, jak řečeno shora, stejně přijde za pět až deset let, optimálně; neoptimálně nikdy.

Dosud byly tyto razie pořádány zejména v předvolebním období, což se mi jeví nepříliš důmyslným. Existují roky, kdy nejsou ani jedny volby, a v jiných se volí třeba i třikrát. Proto bych se přimlouval za optimalisaci policejní taktiky: razie by se konaly pravidelně například dvakrát ročně. Obvinění by si na ten den přichystali teplé prádlo a bezpečně zazálohovali počítačová data, a už by jen čekali, kdy si pro ně přijde komando v kuklách.

Anebo, aby se ušetřily náklady za mzdy a pohonné hmoty, mohli by se i s počítači a dokumenty dostavit na policii sami. Tam by je jen zapsali, zajištěný materiál by se nasoukal do igelitových pytlů, zapečetil a uložil do skladu a obviněné by ubytovatelé rozdělili do cel, kde by bez stresu vyčkali uplynutí lhůty k zajištění a buď se vrátili domů, nebo, pokud by na ně padla nepřízeň osudu a špatná nálada nikomu neodpovědného a nepředvídatelného soudce, byli by předáni do vazební věznice.