DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 30. května 2014

Ministerstvo vnitra podalo kasační stížnost

Novou obstrukční techniku zvolilo ministerstvo vnitra, které ani po třetím neúspěchu u soudu nepolevuje ve své snaze nedovolit našemu Sudetoněmeckému sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku činnost.

Přestože rozsudek je v jeho prospěch (nemusí registrovat, může počtvrté odmítnout), podalo proti němu kasační stížnost. Tu by měl projednávat osmý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Michal Mazanec, Jan Passer a David Hipšr, tedy to nejhorší z bojující demokracie, co u tohoto soudu působí.

Reagujeme poněkud sžíravě formulovanou replikou.

čtvrtek 29. května 2014

Dva noví ústavní soudci

Senát dnes podle očekávání potvrdil do funkce ústavních soudců Vojtěcha Šimíčka a Tomáše Lichovníka, avšak překvapením je, že odmítl Jiřího Nykodýma. Pravděpodobným důvodem jsou Nykodýmovy pravicové názory, zejména názor na církevní restituce.

Šimíček byl bezesporu povýšen za to, že v presidentské volbě jeho senát nejprve pokryl podvod s vyřazenými podpisy na arších Zemanova vážného soupeře Tomio Okamury a poté přimhouřil oko nad inseráty špinícími Karla Schwarzenberga a jeho manželku. To jsme čekali, ba predikovali, a překvapit nás proto může jen to, že nominace trvala tak dlouho. Špinavost a slouhovství je potřeba odměnit rychle, jinak odměna ztrácí motivační efekt.

U T. Lichovníka není jasné, za co jmenování přišlo, kromě působení v soudcovských quasiodborech se tato osoba ničím mimořádným nevyznamenala, i když je možné, že některé Lichovníkovy mediální výroky, např. o tom, že by se nikdo neměl zajímat o minulost soudců, mohly senátorům, z nichž nejeden má sám podivnou totalitní minulost, docela lahodit.

Nejmenování J. Nykodýma, jehož jsem si vážil jako advokáta stejně jako ústavního soudce, mám však za projev politické zvůle a vpravdě kanální politické kultury v této zemi. Ačkoli to ctěným senátorům možná doposud nedošlo, Ústavní soud není senátním orgánem a vykonavatelem politiky toho, kdo v Senátu drží většinu, na poli justice, nýbrž nezávislým soudem, vrcholným orgánem kontroly ústavnosti, který se musí skládat z názorově pestrých a nezávislých osobností, jinak bude k ničemu.

Poskoci a bezpáteřní karieristé jako Šimíček tento soud a jeho prestiž zničí, udrží ji naopak takoví soudci, kteří budou při svém rozhodování respektovat principy práva a hledat spravedlnost, a i když Nykodým nebyl v sestavě soudců Ústavního soudu nikdy špičkou z hlediska odbornosti a znalosti ústavněprávní theorie, jeho rozhodování vykazovalo značnou konsistenci a bylo fundované a fairové, tedy takové, jaké rozhodování bezcharakterního Šimíčka nikdy nebude.

středa 28. května 2014

Mají Piráti a Zelení naději na křeslo v Evropském parlamentu?

Jsem přesvědčen, že nemají, a to z důvodů, které hned vysvětlím.

Po weekendových volbách do Evropského parlamentu (EP), ve kterém dvě kandidující strany, Piráti a Zelení, skončily relativně těsně pod pětiprocentní hranicí, se vynořily spekulace ohledně toho, zda by Ústavní soud nemohl po vzoru svého německého protějšku zrušit pětiprocentní uzavírací klausuli, jež způsobila, že ač by při D'Hondtově přepočítání hlasů a mandáty získaly obě strany po jednom křesle, do EP se neprobojovaly (podrobněji k tomu Marek Antoš).

O tom, že uzavírací klausule, jež jinak podporuje povolební integraci a ulehčuje – ne však garantuje – možnost sestavení většinové vlády, nemá ve volbách do EP význam, není asi sporu, neboť v něm se v rámci národních poslaneckých kontingentů žádné koalice nevytvářejí. Samotná neúčelnost určitého ustanovení sice vadu neústavnosti nezakládá, avšak porušuje-li toto ustanovení základní principy, na nichž je procedura demokratických voleb postavena, může se stát, že je Ústavní soud sezná neslučitelným s ústavností a přistoupí k jeho derogaci.

Otázkou, již si Marek Antoš z nějakého důvodu neklade, však je, co by takový zrušující nález učinil s volebními výsledky. Dosud nikdy se nestalo, aby Ústavní soud změnil volební proceduru, tedy pravidla hry, až po proběhlých volbách, a neučinil tak arci ani ústavní soud německý: jeho rozhodnutí přišla vždy v mezidobí mezi volbami, před začátkem další volební kampaně.

A to má dobrý důvod: Existuje totiž nemalý počet voličů, na jejichž volební rozhodnutí měla existence této klausule podstatný vliv. Nebýt jí, nebáli by se kupř. volit Svobodné a nebyli by dali hlas ODS, u niž měli (relativní) jistotu překročení pětiprocentní hranice, anebo by naopak hlasovali pro ČSSD, protože by se necítili morálně zavázáni podpořit Zelené a pomoci jim k překročení bariery. Výsledky voleb tím byly v každém případě značně ovlivněny.

Proto, nechtěl-li by Ústavní soud postupovat zcela svévolně, musely by po zrušení pětiprocentní uzavírací klausule následovat nové volby – a to je eventualita, již mám za prakticky vyloučenou. Ústavní soud by tedy buď ústavní stížnosti nevyhověl vůbec, anebo by klausuli zrušil, avšak ex nunc, tedy až s účinky pro příští evropské volby. Takové řešení je procesně přípustné, i když by bylo dosti kuriosní, protože pro ústavní stěžovatele by žádný přínos nepředstavovalo, jen by odstranilo neústavní stav pro futuro.

V Mostě se bude znovu soudit držení praporu

Saisona politických procesů je v plném proudu nejen v Brně, ale i v Mostě, kde je tamnímu okresnímu soudu svěřen úkol potrestat Lucii Šlégrovou za činnost v někdejší Dělnické straně. Zatím se to nepodařilo, avšak v potírání oposice nelze polevit, a tak poté, co byla tato mimořádně nebezpečná čtyřiadvacetiletá extremistka zbavena zvoleného obhájce Petra Kočího, stane v září před soudem znovu v kause závadového držení praporu Dělnické strany.

Prozatím byly zpracovány znalecké posudky. Jan B. Uhlíř vysvětlil, že ÚOOZ své odborné vyjádření neposlal ze svého rozhodnutí, nýbrž na vyžádání a na základě předchozích kontaktů (o jeho výborných vztazích s různými policejními útvary nepochybujeme, o jeho nestrannosti arci ano), a k thematu ozubeného kola se poté znalecky vyjádřil tak zevrubně, že to vzbuzuje až úsměv: schází snad už jen popis toho, jak se význam tohoto symbolu vyvíjel od starověku po moderní dobu. Je pozoruhodné, že stejně jako mnozí laici ani on, ač vystudovaný historik a tedy osoba, u níž by se znalost základů vexilologie měla předpokládat, nezná rozdíl mezi vlajkou a praporem, tvrdě, že držena byla vlajka. Nikoli, a pravidlo je jednoduché: je-li to k žerdi uchyceno za rohy (cípy), je to vlajka, pokud je to na žerdi navlečeno nebo k ní upoutáno v několika bodech, jmenuje se to prapor.

Na doplnění zadal soud posudek i Josefu Zouharovi. Ten byl stručnější než Uhlíř, a vyznamenal se pro změnu jako výtečný filolog. Nu, co naplat, život je krutý: chci-li vypadat jako odborník a ne jako negramotný bambula, nemohu psát Dritte Weg, nýbrž Dritter Weg, protože Weg je, k překvapení nejednoho Čecha, v němčině maskulinem: der. Dvakrát opakovaná chybná verse tahá za uši a stejně jako znalcova Sturm Abteilung (což je v němčině jedno slovo, nikoli dvě) jej usvědčuje z toho, že píše znalecký posudek o něčem, co zná jen z doslechu.

Společnou vlastností obou posudků je jejich úplná irelevance: věc se má tak, že na základě opakovaného mediálního vyjádření soudce Vojtěcha Šimíčka, že rozpuštění Dělnické strany nijak nepostihuje její symboliku, použili obžalovaní prapor této strany v rámci protestu proti rozhodnutí o jejím rozpuštění, jednajíce v oprávněném přesvědčení o právnosti svého počínání. O nic víc a o nic méně v tomto již čtvrtý rok se vlekoucím procesu nejde.

Otázka, jaký vztah má ozubené kolo v logu Dělnické strany k německému nacismu, je ryze akademická. Osobně jsem přesvědčen, že ozubené kolo bylo do emblemu zvoleno s plným vědomím, že jde o symbol užívaný nacistickým hnutím, avšak zároveň je natolik nespecifický, že ho nelze označit za symbol nacistický, jako např. svastiku. Podobných symbolů je celá řada, stačí se podívat na Triumph des Willens a máme je tam všechny pohromadě: orel s roztaženými křídly, lopatka a obilný klas, věnec, trámový kříž (Balkenkreuz), runa Týr, dubová a smrková ratolest, to vše nacisté užívali, stejně jako mnoho dalšího (nevinná protěž horská budiž příkladem).

Jestliže by každý takový symbol měl být studován a posuzován podle stejných kriterií jako ozubené kolo, zřejmě by nezbylo než zřídit na ministerstvu vnitra odbor povolených symbolů, který by nově vzniklému subjektu vhodné logo vybral a přidělil, ovšem s tím, že bude-li přidělena tzv. pravicově extremistické straně např. borová šiška, stane se záhy neonacistickým symbolem i ona, přesně podle Marešovy a Mazlovy theorie kontextuálního extremismu a transsubstanciace závadových symbolů.

Od čehož už arciť není daleko k situaci, kdy řečník vystoupí na řečniště, za bouřlivého aplausu publika vykřikne: Sešli jsme se tu, vy víte proč, a všichni si o tom myslíme totéž, načež poputuje do vazby, neboť znalec v jeho projevu rozklíčoval nepochybné prvky podpory a propagace zakázaných hnutí.

Ale tak, přátelé, skutečná liberální demokracie nevypadá.

úterý 27. května 2014

Vydavatelé Hitlerových projevů věnují každému návštěvníku hlavního líčení bezplatně jedny Projevy

Aby se mohl každý na vlastní oči přesvědčit o lžích v obžalobě sepsané brněnským státním zástupcem Janem Petráskem, rozhodli se vydavatelé Hitlerových projevů k bezprecedentnímu kroku: každý, kdo se zúčastní v pondělí jejich hlavního líčení u Městského soudu v Brně, obdrží bezplatně jeden exemplář inkriminované knihy; ta normálně stojí 790 Kč.

Tisková zpráva.

sobota 24. května 2014

What's in a name

Musel to být pohled (a poslech) pro bohy: komunistický senát Městského soudu v Praze soudkyně Hany Veberové, který jako by vypadl z komiksu, a před ním Tomáš Vandas, vůdce s hodně malým v a politik téměř zcela prostý charismatu i schopnosti přesvědčit jiné než již přesvědčené.

Thematem bylo, zda smí být po rozpuštění Dělnické strany její název užíván jiným politickým subjektem čili nic. Dilema by nebylo vzniklo, kdyby zákonodárce neopomněl přijmout zvláštní zákon, předpokládaný ustanovením § 16 zákona o politických stranách, který by upravil další důsledky zrušení strany a hnutí a pozastavení jejich činnosti. To, že takový právní předpis nebyl vytvořen, způsobuje nutnost kreativního výkladu, a při něm tahá městský soud za kratší konec provazu: positivněprávní zákaz užívat tímto způsobem opuštěný název totiž neexistuje.

Lze pouze tvrdit, že ten, kdo by název rozpuštěné strany převzal, by na ni ideově navazoval, jenže platné právo zná nejvýš sukcesi, nikoli ideové navazování, a navazuje-li na tuto stranu někdo, pak je to jistě – a dosud bez konfliktů se státní mocí – Vandasova DSSS.

V úvahu by přicházela i cesta aplikace ustanovení § 132 odst. 2 občanského zákoníku, tedy klamavost názvu právnické osoby, který skutečně může na určitý okruh osob působit dojmem totožnosti se stranou zrušenou, a protože Ústava, Listina i zákon o politických stranách o názvu strany mlčí, subsidiárně by se mohla uplatnit úprava obsažená v občanském zákoníku (to však není tak samozřejmé, protože např. rozpuštění politické strany trestním rozsudkem nejspíš možné není).

Pokud tentokrát náhodou Vandas nezmešká některou lhůtu, konečným arbitrem nebude Nejvyšší správní soud, nýbrž soud Ústavní, jemuž Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. j) svěřuje pravomoc rozhodovat o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Těšíme se.

čtvrtek 22. května 2014

Hlasování

Tohle vypadá na další trestněprávní pikanterii: Poslankyně Zuzana Kailová (ČSSD) má být vydána k trestnímu stíhání, protože jako ústecká radní mohla, ale nemusela, hlasovat pro korupčně relevantní projekt Vítání občánků (vedlejší otázkou budiž, zda se v komunální politice ještě vůbec vyskytují jiné než korupčně relevantní akce…). To, jak kdo hlasoval, policie totiž neví, resp. ví, že jeden z radních z jedenácti přítomných pro návrh nehlasoval, aniž by mohla prokázat, který z nich to byl. Souhlas Kailové prý policie dovozuje z toho, že projekt podporovala i mimo hlasování.

Ať už případ dopadne jakkoli, je to použitelný návod pro ostatní orgány, které rozhodují kolektivně: nikdy nehlasujte jednomyslně, vždy zajistěte, aby se aspoň jeden z hlasujících zdržel nebo hlasoval proti, a do zápisu uvádějte pouze počty hlasů. Pak proti vám bude policie bezmocná.

Komu fandit

Tento text, ač se tak snad může podle titulku jevit, nebude o fotbale, nýbrž o politice a právu v této zemi. V ní se poslední dobou odehrávají děje, jejichž pochopení přestává vyžadovat dovednosti politologa, resp. právníka, ale číst místní tisk správně a s porozuměním začíná být doménou oborů zcela jiných, více či méně esoterických.

Českou politiku posledních let charakterisuje stav rostoucí a prohlubující se neprůhlednosti: jde stále více o mocenskou hru, která se odehrává v pozadí a na povrch vystupuje spíše jen sporadicky, v okamžicích krisí a provozních nehod.

Ještě před patnácti lety bylo možné dění v zemi popsat prostředky víceméně regulerní politologie: byly zde politické strany, aspoň nominálně pravicové a levicové, byli tu podnikatelé a podnikatelské zájmy, byla tu media a jejich vlastníci a byly tu arci i orgány činné v trestním řízení, které sice aktivitou ani schopnostmi neoplývaly, ale chovaly se přece jen do určité míry transparentně a předvídatelně.

Ne tak dnes. Zemi ovládají podnikatelské skupiny, jejichž vlastnická struktura i vazby jsou z větší části nejasné a širší veřejnosti nesrozumitelné, a tyto skupiny uplatňují svůj vliv na zkorumpované politiky prostřednictvím sítě svých agentů, různých janoušků a rittigů. Politici, komunální i celostátní, se stali pouhými překupníky vlivu, politické programy, se kterými jejich strany kandidovaly, jsou rok od roku méně významné.

Korupce je v zemi normou, veřejná zakázka, která by nebyla za mnohonásobek tržní ceny a s provisí, se stala naprostou raritou; dodavatelé vědí, kde je jejich místo, resp. kde je čí. A až na pár populistů a chaotů typu Rekonstrukce státu nikdo neprotestuje a nesnaží se tento systém změnit.

Novou roli však získaly orgány činné v trestním řízení. Ty jsou nyní přímým vykonavatelem politické objednávky a převodovou pákou moci. V mnoha podobách se opakuje standardní scenář, takový, jaký se odehrál na pražském magistrátu v kause Opencard. Garnitura, která na uplacené zakázce zbohatla, si objednala trestní stíhání těch, kteří z ní neměli nic a aspoň verbálně usilovali o její vyšetření. Policie a státní zástupci se činí a objednávku plní, a i když soud, až se k němu obžaloba dostane, ji za pár let s největší pravděpodobnosti shodí se stolu, účel bude splněn. Našel by se za těchto okolností dobrodruh, který by šel třeba do vyšetřování korupce kolem tunelu Blanka? Možná v pohádce, v realitě pražské komunální politiky rozhodně nikoliv…

To samé na Úřadu vlády. Premier, který nastupoval do funkce s programem boje proti korupci, byl zlikvidován tak spektakulárně, že na to bude vzpomínat ještě generace našich vnuků, a sám nyní čelí obvinění – překvapivě – z korupce.

Problémem ale je, že nevíme, kdo si Svobodovu a Nečasovu likvidaci objednal. Byli to skutečně jen Bém a kmotři napojení na ODS? Anebo je takové vysvětlení příliš prvoplánové a v celé akci byli zainteresováni ti, kteří ovládají presidenta Zemana a díky putschi tak získali pod svůj vliv na půl roku celý státní aparát? A kdo ovládá Babiše, je skutečným oligarchou, jak se tváří, nebo je to jen figurka representující zájmy těch, které mají dobrý důvod zůstat v zákulisí?

Právě v tom je největší potíž současné politiky v této zemi: jsme svědky jakési šachové partie, ale vůbec netušíme, kdo hraje proti komu a kdo kterou figurkou táhl.

Nepopírám, že existují různé zjednodušující výklady toho, co se děje. Např. antikomunistický: zemi se snaží ovládnout bolševici otevření i skytí, komunisté, sociální demokrati, babišovci a další Putinovi agenti, a ODS spolu se zbytky roztříštěné a fatálně oslabené pravice jim v tom z posledních sil brání. Nebo televisně-posthavlovský, pravdoláskařský: v zemi probíhá authentický, upřímný zápas s korupcí, jehož protagonisté, notabilně státní zástupci Bradáčová a Ištvan, čelíce mnohým protivenstvím, utínají korupční hydře jednu hlavu za druhou. A naopak populistický: zkorumpovaní jsou tam nahoře všichni stejně a čím víc se jich navzájem vybije, tím lépe.

Přiznám se, že občas lidem schopným věřit těmto jednoduchým ideologickým schematům závidím, protože sám vím o této zemi rok od roku méně a méně a stále hůře jí rozumím. Od bodu nula, roku 1989, kdy bylo vše zdánlivě jasné a popsatelné politologickými paradigmaty, pomalu dospíváme do stavu, kdy se jevová stránka politického života už zcela odtrhne od stránky kausální, a kdy se volební billboardy začnou podobat těm, které známe třeba z Nigerie: ať budeme volit kohokoli, vládnout budou stále jedni a ti samí, ovládajíce politiku stejně jako media i justiční orgány – noví majitelé státu.

úterý 20. května 2014

Kausa Nezmarová

A máme tu další affairu, nebo spíš affairku: šéfka protokolu ministerstva obrany Štěpánka Nezmarová se dostala do konfliktu s policistou, který nevěděl nic lepšího, než na ni vytáhnout služební pistoli. Media, včetně debaterů pod články, řeší naprosto podružnou otázku, zda úřednice na policistu opravdu najížděla, anebo zda si to vymyslel, jak je běžnou policejní taktikou, místo aby zmlkla v úžasu nad tím, jak je možné, že ten cowboy za dané situace skutečně vytáhl služební zbraň. Co s ní, proboha, mínil udělat? To chtěl Nezmarovou zastavit střelbou, jak mu nesmyslné ustanovení PolZ dodnes umožňuje? Nebo snad hodlal pro výstrahu začít střílet do vzduchu!?

Ministerstvo spravedlnosti v akci

Není arci novinkou, že tzv. ministerstvo spravedlnosti nemá se spravedlností nic společného a je spíše jen příhodnou zašívárnou pro několik stovek nepříliš pracovitých a vesměs zcela neschopných úředníků (mimochodem, věděli jste, že jen samotné ministerstvo zaměstnává tři sta padesát lidí?). Co začal tento ústřední úřad předvádět pod posledními dvěma šéfy, resp. šéfkami, je však na pováženou; v zemi s normálně fungujícími úřady by oba případy, o kterých chci psát, stály odpovědné osoby místo.

Patrik Vondrák, obviněný ze zvlášť závažného zločinu lepení protistátních samolepek, byl v prosinci 2010 propuštěn z vazby, za což musel zaplatit kauci 400 tisíc korun. Po uplynutí dvou let od zadržení, v říjnu 2011, požádal o její vrácení: podle judikatury nejvyššího soudu nemůže být po uplynutí maximální přípustné doby vazby tato nahrazována ani svými substituty, a tedy ani kaucí – což je správné a logické. Městský soud v Praze však judikaturu ignoroval a na základě stížnosti státní zástupkyně Zdeňky Galkové vrácení kauce odmítl, s tím, že obviněný ji dostane zpět, až pokud řádně nastoupí trest. Vondrák poté požádal ministra spravedlnosti, aby v jeho prospěch intervenoval u nejvyššího soudu stížností pro porušení zákona; to se stalo v březnu 2012.

Tento měsíc, po dvou letech a dvou měsících, na podnět konečně přišla odpověď. Že je zamítavá, nevadí, obviněný kauci mezitím dávno dostal zpět, ale je neuvěřitelné, jestliže ministerstvo dokázalo důvodnost podnětu posuzovat neuvěřitelných 26 měsíců. Jediné štěstí, že byl zrušen trest smrti, protože tímto tempem by se nespravedlivě odsouzení dočkali možná tak exhumace!

Neméně pracovité bylo ministerstvo i v případě domnělého neonacisty, jemuž policie mezi věci z domovních prohlídek vložila CD s dětskou pornografií. Obvodní soud pro Prahu 8 konstatoval, že se přítomnost CD mezi věcmi z prohlídky neprokázala, a před rokem jej v plném rozsahu zprostil obžaloby. (Bývalý) obviněný poté požádal o náhradu nákladů obhajoby, bratru 155 tisíc, a o dalších dvě stě tisíc jako náhradu nemajetkové újmy nedůvodným stíháním způsobené.

Ačkoli zákon stanoví, že náhradu je třeba vyplatit do šesti měsíců od podání žádosti, ministerstvo nechalo žádost sedm měsíců uležet a poté na ni reagovalo tímto nonchalantním sdělením, ve kterém poškozeného požádalo, aby na Českou republiku další čtyři měsíce nepodával žalobu; po omluvě za porušení zákonné povinnosti samozřejmě ani stopy.

Nejhorší ale je, že kdyby poškozený projevil vstřícnost a žádosti vyhověl, po uplynutí požadovaných čtyř měsíců by se dozvěděl, že jeho nárok – pokud jde o náhradu nemajetkové újmy – je promlčen. Zřejmě nová taktika, jak ušetřit státní peníze.

Udělit Jaroslavu Vlachovi, který tento úskok realisoval, oslí uši by nebylo na místě, ale domníváme se, že zcela bez ocenění by odejít neměl. Proto mu za jeho zákeřné jednání udělujeme jako mimořádnou cenu tohoto blogu skunčí ocas a titul Skunk měsíce května 2014. Blahopřejeme!

pondělí 19. května 2014

Tisíc!

Toto je přesně tisící příspěvek na tomto blogu, jenžto byl založen shodou okolností právě před pěti lety, 12. května 2009.

Nu což, hlavně že mne mají čtenáři rádi, tak jako pseudonym Shimon Jordaen, který mi dnes z adresy p.simon.sto@gmail.com poslal následující povzbudivý e-mail:
Pecino,
nechce se mi psát pane ani dobrý den, vyzývám tě praskni, bublino v lidské kůži!!! Náhodou jsem objevil článek o J.Palachovi a následně další..... . Jsi opravdová ubohost navlečená v lidské kůži. Za ty názory jde pouze jedno, vyzvat tě praskni bublino. Tučná nafouknutá slepá bublina bez obsahu a jádra.
Pokud je v té schránce zvané Pecina alespoň trochu hniloby která je ještě schopna růst více a do většího objemu, přistoupí hnis v lidské kůži Pecina na tuto výzvu. Jediný možný argument na to co plnivo v lidské kůži s názvem Pecina může dostat. Jinak je prázdo a prázdno a zkažené maso a místo očí skla nenávisti a zapšklosti z neviditelného nafouknutého nic s názvem Pecina.
Praskni Pecino a v prach se obrať a doufej, že peklo není peklem a nebe nebem, protože i peklo je pro tebe příliš honosné zařízení. Bude asi lépe pokud ten pšouk až praskneš nebude zaznamenán jako doposud nebylo od tebe nic do země chodu vtištěno a ty se staneš plevelem v milinté dimenzi vesmíru pro bubliny. Slepé, tlusté, mastné, slizké, hnisající závistí a žalem nad sebou i vším co za smrad z tebe pochází.
Ne amen, ne život jen nic, prázdon a pecina, pecina, pecina prásk.
Řekněte, není to milé, když lidé projevují takový zájem o vaši práci?

Profesionálové aneb Berte je po řadě

Mám rád tyhle zprávy z rubriky Krimi: způsob, jak místní journalisté a journalistky dokáží dění v soudní síni podat, nemůže u vnímavého čtenáře nepovzbudit obrazotvornost. Příkladmo nejnověji traktovaný případ od Vrchního soudu v Olomouci:

Blíže neupřesněný úředník z Novojičíska měl být vydírán na základě videonahrávky pořízené prý v nočním klubu (čímž patrně míněn bordel), kde byl onen zachycen v kompromitující situaci. Ale pozor, ne abyste si mysleli, že úředník se v tom místě oddával neobvyklým sexuálním praktikám či jiným nevázanostem, kompromitující situací je, jak se ze zprávy dozvíme, míněno, že muž ve vířivce na záznamu popisoval okolnosti zakázek na radnici.

Neméně zdařilý je arci i závěr zprávy:
Obhájci také poukazovali na to, že posttraumatická porucha údajně vznikla u poškozeného až po zásahu policie. I znalec dnes naznačil, že pro vydíraného muže byl nejtěžší okamžik, kdy jej v červnu 2011 před bankou při dopadení pachatelů i jeho muži v kuklách a samopalech zadrželi. Muž byl svázán, byl mu naražen na hlavu pytel a pak ho nacpali do auta a s pytlem na hlavě je odvážen z místa činu, popsal událost znalec. Podle soudu však potíže poškozeného mají přímou souvislost s jednáním obžalovaných.
A kdyby URNA náhodou poškozeného při svém vysoce profesionálním zásahu zastřelila, nemá si na co stěžovat, i to by bylo plně přičitatelné obžalovaným.

Jaroslav Hašek: Muž bez lístku

K poučení a ku potěše svých čtenářů dovoluji si publikovat méně známou právně zaměřenou povídku Jaroslava Haška z r. 1911; její podobnost se současností není, obávám se, pouze náhodná, rozdíl je toliko v tom, že tehdy ještě nevynalezli znalce.

úterý 13. května 2014

Obžaloba za Hitlerovy projevy byla doručena

Můžete se ji přečíst zde a hlavně, bude-li mít čas a náladu, zajít 2. června k brněnskému městskému soudu, kde se bude na thema svobody projevu konat činoherně pojatá fraška.

Státní zástupce Jan Petrásek v obžalobě konečně vyjevil, které komentáře a mezititulky jsou podle jeho názoru závadové, proč podle něj není relevantní judikatura týkající se knihy Mein Kampf (více viz rubrika Ukázky chybné argumentace v trestním právu) a proč postačí místo znaleckého posudku odborné vyjádření (podrobnosti tamtéž). Příjemnou četbu!

pondělí 12. května 2014

European Grassroots Fraudsters Movement a sdružení Konexe uvádějí plus Něco zábavného nádavkem

Tohle je tak komická zpráva, že jsme si prostě nemohli odpustit s čtenáři se o ni podělit: občanské sdružení Konexe o. s. nám dobře známých aktivistů Miroslava Brože a Ivany Čonkové provedlo terénní průzkum stavu diskriminace v ústeckých barech a šokující závěr, že k rasové diskrimaci dochází v padesáti procentech z nich, poté intimovalo do Paříže organisaci European Grassroots Antiracist Movement (EGAM), s níž dlouhodobě spolupracuje, zajistivši tak České republice nelichotivé poslední místo v pořadí testovaných zemí v následně vydané tiskové zprávě. Že se pokus uskutečnil přesně ve dvou barech, sdružení doplnit opomnělo. Nám nezbývá než vyjádřit podiv nad tím, jak může EGAM spolupracovat s tak absolutně nedůvěryhodným partnerem, jakým jsou Brož a Čonková, a s napětím čekat, jak skandál pojednají na tradičně objektivním serveru Romea.

Pěkný úlovek se podařil i Lukáši Beerovi, vydavateli Našeho směru. Jím traktované komentované vydání projevů Josepha Goebbelse ilustruje, že v zemi s infantilní a stádovitou populací zřejmě nelze jinak, než se chovat infantilně a stádně. Four legs good, two legs bad. Béé! Béé! Béé!

Případ Hitlerových projevů byl přidělen senátu soudce Hrabala

Jak plyne ze zprávy zastupujícího místopředsedy soudu, kausa vydání Hitlerových projevů byla přidělena osmému trestnímu senátu Městského soudu v Brně, jemuž předsedá soudce Martin Hrabal. Ten prý musí nejprve celou knihu prostudovat – což mu rozhodně nezávidíme.

O soudci Hrabalovi máme pouze kusé informace, mediálně se presentoval v kause vulgárních e-mailů mezi vysokoškolskými profesory Hroch v. Horyna (zde i s videem z vyhlášení rozsudku). Onen skutek bylť arci podle našeho mínění spíše než přečinem demonstrací kvality a stavu špiček brněnské akademické obce (trestní právo by nemělo sloužit k postihování deliktů na úrovni krádeže třídní knihy), leč nepředjímejme, třeba bude jeho přístup v kause závadových předmluv rozumnější.

Kausa methanol jako obraz právního státu v této zemi

Během několika dnů, možná již dnes, skončí vyhlášením rozsudku hlavní líčení s klíčovými obžalovanými v methanolové kause.

Předesílám, že obžalobou navrhované doživotní tresty nemám za zjevně nepřiměřené: vztah lhostejnosti k důsledku jednání pachatelů spolu s mimořádně závažnými následky, desítkami mrtvých, je plně odůvodňuje. Trestní zákoník ovšem ve zvláštní části obsahuje nesmyslně kasuistickou skutkovou podstatu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 156 TrZ), za kterou je ve čtvrtém odstavci, v případě smrti nejméně dvou osob, stanoven trest v rozmezí pěti až dvanácti let. Na eventualitu, že může dojít k situaci, kdy se dvanáctiletý trest bude jevit nepřiměřeně shovívavým, autoři zákoníku jaksi nepomysleli, a proto musí soud tento nedostatek nyní řešit právně nečistým způsobem a sáhnout buď k trestu za vraždu anebo za obecné ohrožení, přičemž v obou případech mají obžalovaní k dobru silný argument, že speciální skutkovou podstatu, pod kterou je stíhané jednání dokonale podřaditelné, nelze ignorovat jen proto, že není potrestána dostatečně přísně.

Dalším aspektem je vina uplacených celníků, případně i policistů, o nichž je před soudem rovněž řeč. Její míra je s vinou pachatelů plně srovnatelná a v ideálním světě by skončili na lavici obžalovaných spolu s Křepelou, Fianem a dalšími i oni a odnesli si stejné, a možná ještě přísnější tresty. V České republice se nic takového nestane: fakt, že celníci a policisté v methanolu po celou dobu jeli a z výtěžku inkasovali ve formě úplatků nemalé částky, bude zameten pod koberec. Tak funguje v této zemi právní stát, či spíše jeho imitace a atrapa – korupce se stala tak prevalentní a samozřejmou součástí veřejného života, že bych se nebál sáhnout k parafrasi: korupce je základem (tohoto) státu, jenž by mohl být od minuty přejmenován na Českou úplatkářskou republiku.

středa 7. května 2014

Pavel Rychetský není vůči Petru Kočímu podjatý

Ani trochu ne. Sice se domnívá, že by onen měl být nadosmrti vyškrtnut se seznamu advokátů, ale to vůbec neznamená, že by k němu pociťoval cokoli jako zášť, nepřátelství nebo jinou formu nelásky: vždyť přece složil soudcovský slib a soudce podjatý prostě být nemůže! Nevěříte-li, přečtěte si onu nehoráznost sami.

Řízení o ústavní stížnosti, které se tím mění ve frašku, dále na tomto blogu sledovat nebudeme, a procesně reagovat, bude-li to nezbytné, budeme pouze v takové míře, aby to Petru Kočímu nemohlo způsobit další šikanu; rozhodnutí o ústavní stížnosti, přirozeně nepříznivé, posléze na znamení úcty k Pavlu Rychetskému vytiskneme na jemný papír a rozděleno na vhodně dimensované díly zavěsíme k použití do nejmenší z místností v mém bytě.

Osobně jsem si P. Rychetského z doby jeho vládního působení vážil a proto naprosto nechápu, proč se nyní sveřepě odmítá vyloučit již z druhé kausy, v níž je osobně zainteresován a nemůže být proto nestranný: prvním byl případ vítkovských žhářů, ve kterém poškozené zastupoval Pavel Uhl, Rychetského protégé a advokát jeho vlastní kanceláře Rychetský, Hlaváček, Krampera a partneři.

pondělí 5. května 2014

Rozkaz zněl jasně

Ano, jasně: antisemitských incidentů musí být ve výroční zprávě pražské židovské obce víc než vloni, pokud možno výrazně víc. A tak musel přijít na pomoc malý podvod: projdete-li přehled počínající na str. 11 a budete pozorní, nemůže vám ujít, že až do 2. května 2013 je vše zdánlivě v pořádku, ale pak se uděje zázrak přírody, a užaslý pozorný čtenář sleduje, že se mezi incidenty loňské přimíchaly, jakoby nedopatřením, ty z předloňska. Jen podle data v URL je jejich celkem třicet, přičemž to, že je u nich uvedeno správné, o rok posunuté datum, usvědčuje Obec z vědomé a záměrné lži a podvodu.

Zázračnými počitadly Věry Tydlitátové to začíná, a podvody podobného kalibru – na tento, mimochodem, naletěla všechna česká media – to končí.

Kontrolní otázka: domníváte se, že se židovská obec za nyní toto faux pas omluví a zprávu opraví? Jsem asi naivní, ale přese všechny špatné zkušenosti s ní si myslím, že ano.

Aktualisováno.
Obci jsme napsali a napjatě očekáváme odpověď.

Aktualisováno.
Nevěříte, že existuje cosi jako institucionální paměť? Děláte chybu: mění se lidé, mění se okolnosti, ale způsob, jak instituce reaguje na podněty určitého druhu, jsou pevně dané po celou dobu její existence.

Lukáš Beer napsal České televisi upozornění na podvod ve zprávě o antisemitismu, přirozeně včetně všech odkazů, a odpověď, která mu přišla, je typově naprosto shodná s tou, jakou by státní předchůdkyně zmíněné poslala v r. 1975 divákovi, který by upozornil na faktické chyby v dokumentu ÚV KSČ.

Živě si představuji, jak se paní/slečně Malečkové orosilo čelo z představy, že někdo Židovské obci přišel na podvod, a možná se musela poradit s nadřízeným, jak má nejlépe odpovědět. Stav se blbou, to máš nejjistější, zněla nejspíš rada zkušenějšího.

Zde máte onen skvost:
Vážený pane Beere, 
děkujeme za Váš zájem o Českou televizi i za ohlas k našemu zpravodajství. 
Článek na webu ČT24, který zmiňujete, vychází z informací, které uveřejnila ČTK a Židovská obec v Praze. Konkrétní články nebo příspěvky, které jsou považovány za antisemitistické, však nejsou uvedeny, proto ani nelze hovořit o původu v roce 2012 nebo 2013. 
Vašeho podnětu si ale v každém případě vážíme a ponecháváme si jej jako námět k možnému využití. 
Budeme rádi, pokud zachováte České televizi přízeň a obrátíte se na Divácké centrum i v budoucnu. 
S pozdravem a přáním hezkého jara
Žaneta Malečková
 
ČESKÁ TELEVIZE
Divácké centrum
Kavčí hory
140 70 Praha 4
Tel.: 261 136 113
Fax.: 261 014 101
e-mail:info@ceskatelevize.cz
http://www.ceskatelevize.cz
Ale buďme rádi, že se už nepíše rok 1975: to by televise na disidenta Beera zároveň poslala StB.

A. B. Bartošovi s láskou věnuje Česká televise

Nevesel, ba žalostiv byl by předvolební život v této skutečnou demokracií nenavštívené zemi, kdyby nebyl aspoň jeden předvolební spot ředitelem příslušné veřejnoprávní sdělovací instituce zakázán. Původci zakázaného díla si obvykle nemají důvodu stěžovat, neboť tato forma propagace je levná a účinnější než cokoli, co by to televisního nebo rozhlasového vysílání dokázali sami vpravit.

Před evropskými volbami, touto škraboškou zakrývající demokratický deficit Evropské unie (jež, jak jako přesvědčený eurofederalista již dlouho tvrdím, se buď zreformuje nebo v bolestech zanikne, ale neodbíhejme), připravila takový spot skupina podivínů okolo novináře Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka; přesný název jejich truchlivého spolku po mně, prosím, vědět nechtějte, schopnost vybrat název snadno zapamatovatelný není oné skupině stejně jako jiným, notabilně např. Pravým Cibulkovcům, vlastní.

Zde je:



Vidíme pot pourri všech zel, co jich soudobé konspirační theorie znají: přistěhovalectví, islamismus, svobodné zednáře, sionismus, surveillance state, povinné očkování, euro, chemtrails, 911, Matrix a nakonec přirozeně pereniální ikonu všech antisemitů, Leopolda Hilsnera podřezávajícího košeráckým nožem naši modrookou holku Anežku.

Osobně soudím, že takto pojatý volební spot je spíše než pro politologa materiálem pro psychiatra, avšak klíčová otázka je tu jiná. Totiž: je přijatelné, aby se ředitel rozhlasu a televise stali v předvolebním období garanty zákonnosti nebo dokonce politické korektnosti k odvysílání předloženého materiálu?

Jsem přesvědčen, že nikoli, takovou roli musí plnit nezávislý orgán veřejné moci, např. Nejvyšší správní soud, a své ingerence do volebního procesu by při tom měl omezit na naprosto nezbytné minimum. Jestliže dosavadní případy proskribovaným spotům a jejich tvůrcům spíše dopomáhaly k popularitě, jak dlouho bude trvat, než některý příliš iniciativní (nebo, jak prostý lid praví: předposraný) ředitel pocítí nutkání pomoci svému volebnímu favoritovi a zakáže spot jeho konkurenta?

Jestliže mám všechny dosavadní zákazy za excesivní a v demokratické společnosti neodůvodněné (a ten poslední, v tomto textu traktovaný, asi ze všech nejvíc), za daleko větší nebezpečí pokládám samotnou možnost takové předvolební selekce, soustředěné do rukou dvou lidí, ředitelů veřejnoprávních medií.

Jistě lze namítnout, že bude-li kontrola spotů svěřena soudu, dostane při známém soudcovském alibismu rozhodování o výsledku voleb do rukou znalci na extremismus kvality Svoboda, Mazel nebo Papiežová, avšak i to je lepší, než praxe stávající, kdy je garantem naší správné volby sám rozhlas nebo televise.

sobota 3. května 2014

Branky, body, úplatky aneb Co je Pelta

Snad v žádném jiném sportovním odvětví se nezrcadlí celkový stav této společnosti tak přímočaře jako ve fotbale. Ten je v zemi provozován profesionálně a skandálů je v něm tolik, že se jeví nepraktickým je odlišovat a oddělovat: Trockij psal o permanentní revoluci, v českém vrcholovém fotbale probíhá cosi jako permanentní úplatkářsko-sázkařský skandál, který nikdy nezačíná ani nekončí, pouze se mění intensita jeho vnějších projevů a jednotliví aktéři, jimž se, obvykle spíše nešťastnou shodou okolností než cílevědomým úsilím k tomu povolaných orgánů, na něco přišlo.

Přijde se arci sporadicky, a tak jsou v českém fotbale k vidění věci nebývalé. Minulý týden, snad k důstojné oslavě desátého výročí vypuknutí affairy Ivánka a Milánka, uspořádali takové povyražení v Příbrami, kde sídlí klub vlastněný Jaroslavem Starkou, osobou známou fotbalové i nefotbalové veřejnosti v kontextu rozhodně jiném než jako poctivý podnikatel nebo nezločinec. O Starkovi se mluvilo i v Ivánkovi, a své pověsti nezůstal ničeho dlužen ani v letošním ročníku první fotbalové ligy. Před několika týdny jeho mužstvo zvítězilo nad Libercem poté, co rozhodčí odpískal v jeho prospěch dvě penalty, a minulé pondělí, před televisními diváky, odehrálo se v Příbrami cosi věru nevídaného i na divé české poměry. Starkovi fotbalisté prohrávali o gol se Znojmem, leč nakonec dosáhli remisy, když se příbramský brankař zapojil v poslední minutě prodloužení do útoku, v pokutovém území soupeře svedl za pomocí hmatů a chvatů k zemi brankaře Znojma, načež Příbram z rohového kopu vyrovnala. Rozhodčí tuto evidentně neregulerní branku uznal. Nevěříte-li, přesvědčte se sami.

Další velkou osobností je předseda fotbalového svazu Miroslav Pelta. Ten se proslavil v jednom z odposlechů nyní již zlidovělým výrokem, který bych si dovolil ocitovat v jeho úplnosti, neboť pouze tak vyniknou všechny jeho půvaby a laskavému čtenáři zprostředkuji plný vhled do poměrů, jež v českém fotbale panují: Ty vole, já bych mu nejradši řekl: ty č…ku, tys přišel do Sparty, měli jsme náskok, vole, na jaře jsme se klepali, vole, všechno bylo cinklý, vole, jinak byl konec, nevyhráli jste ani jedinej zápas, ani s Hradcem to nešlo. Jo, tragédie, ostuda, blamáž, ty vole, Champions League, kvalifikace. Tak si na to vzpomeň, jak jsme postoupili, ty č…ku.

Pelta se poté stal vlastníkem jabloneckého klubu a aniž by mu přišlo neobvyklým, že je ve zjevném střetu zájmů, šefuje jak českému fotbalu, tak jednomu z prvoligových teamů. Není divu, že fanoušci nemají tohoto dobrého muže příliš v oblibě, a tak jej na každém utkání častují nezdvořilými pokřiky, z nichž Pelta ven je ten nejmírnější. Ony pokřiky začaly připomínat pověstné nápisy o Servítovi, a tak se Peltou vedená asociace rozhodla učinit tomu přítrž: pokud fanoušci křičí cokoli jiného (oblíbené jsou pokřiky jako Jude Slavie atp.), neděje se nic, ale za urážku svazového předsedy se zápasy přerušují a hrozí kontumace.

Je tedy veselo v českém fotbale, a ještě něčím připomíná fotbalové dění stav v celé společnosti: stejně jako v případě veřejných zakázek, u nichž nikdo aspoň minimálně v místě orientovaný nepochybuje, že ve hře není výběr nejlepšího, ale faktory naprosto jiné, i na fotbal chodí fanoušci už jen proto, aby se podívali, kdo tentokrát uplatil rozhodčího. Protože, jak druhdy pravil Ivánek, fotbal se sám neudělá, tak jako se sám neudělá ani výběr vítěze tendru nebo, jak jsme viděli tento týden, skutečně spravedlivý trestní rozsudek.