DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 29. dubna 2014

Janoušek

Jediný den po velkém mediálním svátku, násilné smrti celebrity, přichází další koňská dávka bulvární thematiky v podobě prvoinstančního rozsudku nad korupčním managerem Romanem Janouškem. Ten by měl být vyhlášen zítra. Přes těžko uvěřitelnou dobu dvou let a jednoho měsíce, které od skutku uplynuly, se jeho podstata jeví být překvapivě a průzračně jednoduchou – je-li mezi přítomnými někdo, kdo má za to, že opilý Janoušek poškozenou před svým vozidlem neviděl, nechť zvedne pravou ruku a výrazně jí mává nad hlavou. Děkuji, nikdo.

Pokus o vraždu je kvalifikace excesivní, s takovým následkem opilý Janoušek srozuměn jistě nebyl, takže odpovídající by byl § 145 odst. 1 TrZ se sazbou od tří do deseti let a vzhledem k okolnostem trest zhruba v její třetině až polovině, tedy mezi pěti a sedmi roky vězení.

Samozřejmě, že Janoušek nikdy do vězení nepůjde, na to je tato země příliš nakažená korupcí a obžalovaný příliš vlivný a bohatý. Každý pražský advokát vám potvrdí, že soudci městského i vrchního soudu berou, a řekne vám také, kolik za co: ceny se za roky korupční praxe víceméně stabilisovaly. Ovšemže, dozvíte se to jen mezi čtyřma očima, protože nikdo se nechce z tohoto zavedeného a lukrativního businessu diskvalifikovat (z úplatku má provisi i advokát, a byl by sám proti sobě, kdyby se takového příjmu do budoucna vzdával).

Roman Janoušek je schopný a úspěšný poskytovatel korupčních služeb, který měl to štěstí, že po dlouhou dobu pásl i pražského primátora. Takový člověk stojí mimo dosah místních OČTŘ, tak jako mimo jejich dosah stál Tomáš Krejčíř nebo – nejnověji nemocí zkajícnělý – expremier Stanislav I. řečený Upřímný.

Na dalším dění bude zajímavější než výsledek cesta k jeho dosažení.

Zkusme predikovat: První trest bude nejspíš drakonický, klidně i kolem navrhovaných deseti let. Poté spis půjde o instanci výš, k Vrchnímu soudu v Praze, kde si nejprve růček-dva poleží a pak se, s usnesením vytýkajícím nalézacímu soudu četné procesní vady, vrátí zpět. Nejlépe, kdyby se původní soudce vyloučil, aby se muselo zopakovat dokazování, to by byl další rok až dva v suchu. Mediální zájem mezitím poleví, na Janouška se začne zapomínat, a když se někdy kolem roku 2017 spis dostane na náměstí Hrdinů podruhé, budou mít media už úplně jiné hrdiny a jejich konsumenti jiné starosti. A tak to bude pokračovat dál, až ke konečnému rozsudku, jímž bude obžalovanému uložen kýžený podmíněný trest.

Aktualisováno.
Výsledek: za těžké ublížení na zdraví tři roky natvrdo a pět let zákazu činnosti. Kvalifikace v pořádku, ale trest nepochopitelně mírný, na spodní hranici zákonné sazby. Vrchní soud, bude-li motivován, nyní nebude mít problém trest změnit na podmíněný, protože tři roky bez podmíněného odkladu (s dohledem) se normálně ukládá jen recidivistům.

Cenu Osel měsíce dubna získala Milada Tomková

Dal jsem si předsevzetí, poté, co jsem nadepsanou cenou v únoru dekoroval Jana Musila, že se vystříhám oceňování ústavních soudců toliko za to, že si po svých asistentech něco pořádně nepřečetli, a vyhradím cenu jen těm největším excesům tohoto soudu. Na druhé straně, soudce je za své asistenty odpovědný, a když si neuměl vybrat takový team, za který by se nemusel stydět, měl by dělat nějakou jinou práci. Proto porušuji své předsevzetí a prestižní cenou tohoto blogu Osel měsíce s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů oceňuji soudkyni Ústavního soudu Miladu Tomkovou, za tento výkon (o případu jsme psali zde).

Chápal bych, kdyby v odůvodnění stálo,  že Ústavní soud se nemíní zabývat otázkou nákladů řízení a proto si mou ústavní stížnost ani nepřečetl, ale neakceptuji, jestliže tváří v tvář frapantní nesprávnosti nákladového výroku oslice Tomková napíše: Odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení doslovnou aplikací ustanovení 148 odst. 1 o. s. ř. nedopustil excesu, který by byl způsobilý otevřít prostor pro meritorní přezkum rozhodnutí obecného soudu, a tedy prostor pro přehodnocování úvah obecného soudu.

Promiňte, ale to si ze mě paní Tomková dělá legraci, anebo to myslí vážně?

Samozřejmě, že se odvolací soud právě takového excesu dopustil, protože byl-li jsem v řízení před obecnými soudy plně úspěšný a celou žalovanou částku jsem nedostal pouze proto, že soud výši plnění stanovil na základě znaleckého posudku, není možné, abych platil náklady řízení – v rozsahu svého neúspěchu – společně se žalovaným, prostě proto, že neúspěšný jsem v řízení nebyl. Takový výklad § 148 OSŘ je naprosto nesmyslný a nehorázný a Ústavní soud mohl a měl v této věci zasáhnout, neboť korigovat podobné případy tupého, literalistického (nikoli literaristického, jak negramotně píše Tomková) výkladu právních předpisů je jeho výsostnou doménou.

Miladě Tomkové blahopřejeme, bude opravdu špatnou ústavní soudkyní.

Malá bižuterní ouška pak posíláme i Kateřině Šimáčkové a Ludvíku Davidovi, kteří tu nehoráznost, ač svedeni soudkyní zpravodajkou, rovněž podepsali.

Čtvrtníček, Potměšil a Semelová uvádějí

Dvěma událostmi byl charakterisován začátek tohoto právního týdne:

Affaira s herci Čtvrtníčkem a Potměšilem se zdá být prima facie jasná, ke spáchání trestného činu bezpochyby došlo. Nemyslím si ovšem, že jeho pachateli byli herci. Ti jednali na základě scenáře, který pro ně někdo napsal, a pokynů, které jim někdo uděloval, a pokud jejich obsahem nebylo cosi naprosto excesivního jako např. vražda, není jejich povinností přezkoumávat právní důsledky jejich splnění. Herec na place je pouhou loutkou v rukou režiséra a režisér za zákonnost pokynů herci vydaných plně odpovídá.

Kromě toho podala vysvětlení jáchymovská popíračka Marta Semelová. Je sice holý nerozum bavit se s policií (o čemkoliv), ale když už se Semelová do tohoto dobrodružství pustila, neměli bychom její případ pustit ze zřetele. Neočekávám, že by Janu Petráskovi jeho komunističtí šéfové dovolili požádat o její vydání – státní zastupitelství jsou bývalými komunisty obsazena na všech úrovních a prakticky neprodyšně – ale pokud by přesto k takové provozní nehodě došlo, byli bychom svědky dozajista výživné rozpravy ve sněmovně a poté neméně cenného hlasování, ve kterém by se ukázalo, kdo respektuje svobodu projevu a kdo uznává svobodu jen pro ty projevy, s nimiž souhlasí (což, jak víme od Noama Chomského, ve skutečnosti žádná svoboda projevu není).

Vůbec nejzajímavější by byl postoj ODS, která pomalu začíná vyrůstat ze střevíců klausismu a jeho pohrdání právem a právníky, aniž by arci posud dospěla k úplnému poznání, že lepší než politiky ovládaná justice je justice nezávislá, protože tu sice nemůžeme využívat pro své politické cíle my, ale také ji nedokáží zneužít proti nám naši nepřátelé ve chvíli, kdy nás u vesla vystřídají. Lekce Nečas byla cenná, a snad ji aspoň rudimentární schopností analytické úvahy nadaní jedinci z řad poslanců ODS budou s to zobecnit a aplikovat.

neděle 27. dubna 2014

Městský soud v Praze vyhověl odvolání obžalovaných členek RWU

Usnesením senátu Jamily Löffelmannové, vypracovaným Václavem Kašíkem, Městský soud v Praze přisvědčil odvolacím námitkám obžalovaných bývalých členek hnutí Resistance Women Unity a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí, s tím, že obiter dictum doporučil řízení ve vztahu ke všem obžalovaným, včetně těžší zločinecké skupiny, zastavit. V novém řízení již nebude moci rozhodovat soudkyně Daniela Reifová, neboť jsou dány pochybnosti o její nepodjatosti vůči obhájci obžalovaných Robertu Cholenskému. Na adresu státního zástupce Richarda Houdka jakožto odvolatele měl soud slova stejně příkrá jako my v našem vyjádření: nepřiházívá se arci často, aby kasační rozhodnutí hovořilo o některém procesním návrhu veřejné žaloby jako o vrcholu nekompetentnosti, leč tentokrát se tak stalo.

Ještě není vyhráno, protistrana jistě neustoupí bez boje, ale rozhodnutí je natolik příznivé, že již nyní můžeme spekulovat o tom, jak se asi budou cítit dvě přiznané extremistky, any budou ještě několik let docházet na probační a mediační službu a prokazovat, že žijí neextremistickým životem, a dvě další, které výměnou za podmíněné zastavení svého stíhání zaplatily na konto pomoci obětem trestné činnosti nemalé finanční obnosy. Jsou chvíle, kdy věru nesnadno nebýti škodolibým…

Čeští lvi znovu uspěli u Nejvyššího správního soudu

I ve druhém případě zaznamenali Čeští lvi u Nejvyššího správního soudu plný úspěch. Jeho senát ve složení Eliška Cihlářová, Tomáš Foltas a Jaroslav Hubáček zrušil obě předchozí rozhodnutí a umožnil tak, aby se i druhé zakázané shromáždění v Duchcově mohlo konat. Odůvodnění je stručnější, ale nosné důvody jsou shodné jako v případě judikátu vydaného Šimíčkovým senátem.

Aspoň pokud jde o Duchcov, doblokováno je tedy definitivně. A ještě jeden aspekt věci stojí za zmínku: V celkovém součtu činí náklady řízení bratru 41 tisíc korun. V ideálním světě by je dostali, půl na půl, k náhradě Miroslav Neprojdou! Brož a Ivanka Motýl Čonková, v méně ideálním by je zaplatila Jitka Vlastníková z duchcovské radnice, která nezákonná rozhodnutí vydala, no a v tom našem je zaplatíme ze svých daní všichni. Ale co, boj proti extremismu něco stojí.

pátek 25. dubna 2014

ÚOOZ opět prokazuje své kvality

Vlivem dlouhodobého studia onoho útvaru dospěl jsem k náhledu, že označit výsledky Útvaru pro odhalování organisovaného zločinu (ÚOOZ) pod vedením Roberta Šlachty za nepřesvědčivé by bylo nepřijatelným eufemismem: jeho výsledky jsou naprosto žalostné.

Aby si Šlachtovi muži vylepšili mediální obraz, notně potřísněný zprávou a pokutě ministerstvu vnitra za tímto útvarem neoprávněně zveřejněné video ze zadrženy Jany Nagyové-Nečasové, provedli dnes razii v pražské muslimské komunitě, pravděpodobně v souvislosti s vydáním jisté náboženské publikace. Tou by měly být Základy tauhídu od světově proslulého muslimského učence Bilala Philipse. Její český překlad prý, podle policejního mluvčího, obsahuje rasismus, antisemitismus, xenofobii a násilí proti takzvaně méněcenným rasám.

Pozoruhodné; že by se známý znalec a objevitel extremisty v každém z nás Ivo Svoboda nově přeorientoval na islámský terorismus? Philipsova kniha je dostupná na mnoha místech na Internetu, máme proto možnost pokusit se závadový diskurs v ní identifikovat sami (pokud byste měli potíže ji vyhledat, zde je kopie v angličtině na mém serveru).

V každém případě bychom měli být nanejvýš ostražití: ve slušných zemích se za vydávání knih do vězení nechodí a razie jako ta dnešní se v modlitebnách neprovádějí, bez ohledu na to, že islamismus a islámský terorismus představují pro západní civilisaci reálnou hrozbu. Netleskejme těm, kteří dnes připravují o svobodu naše nepřátele, jejich pomoc a podpora by nám mohla scházet ve chvíli, kdy budeme týmiž lidmi o svobodu připravováni sami.

I já jsem dnes muslimem a i já proti Šlachtově akci a bezprecedentnímu porušení práv místních muslimů protestuji.

Aktualisováno.
Doplňujeme českou versi závadové knihy a odkaz na video dokazující přiměřenost a nebývalou profesionalitu policejní akce. Ale teď bez ironie: opravdu budeme tolerovat, aby naše policie jednala s občany způsobem, jaký je přisuzován gestapu? Pohrůžka střelbou je cosi neuvěřitelného a pevně věřím, že tento Šlachtův exces byl tou poslední kapkou, která bude znamenat jeho konec.

Aktualisováno.
Podle všeho se zdá, že obviněným je Vladimír Sáňka. Informací o něm na webu je dostatek, zde je např. rozhovor pro týdeník Redhot z r. 2001, který převzaly Britské listy. Osobně jsem zděšen vlnou antiislamismu, který se v souvislosti s razií vyvalil na různých internetových forech. Schopnost chápat, v čem jsou risika islámského radikalismu, nulová, výron primitivních emocí maximální. Věřím, že kdyby v těchto dnech došlo na území České republiky k teroristickému útoku, lhostejno, kým způsobenému, tento holubičí národ by byl schopen všechny místní muslimy i s rodinami pozabíjet.

čtvrtek 24. dubna 2014

Nejvyšší soud k bankovním poplatkům

K názoru Ústavního soudu ve věci bankovních poplatků za úvěr, o němž jsme psali zde, se připojil i Nejvyšší soud stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia. Z něj je dostupný pouze stručný extrakt, podle kterého soudci judikovali:
Správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby), a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu. Z ekonomického hlediska každá cena odráží náklady prodejce a jeho marži, a proto není neobvyklé ani nelegitimní, aby náklady úvěrového věřitele na správu úvěru kryl příslušný poplatek jako součást ceny plnění.
Porovnejme to s tím, co ke stejné otázce uvedl německý nejvyšší soud (Bundesgerichtshof) v rozsudku ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10: Die Kontoführungsgebühr dient nicht der Abgeltung einer vertraglichen Gegenleistung oder einer zusätzlichen Sonderleistung der Bank. Diese führt das Darlehenskonto vielmehr ausschließlich zu eigenen buchhalterischen bzw. Abrechnungszwecken. [Poplatek za vedení účtu neslouží k úhradě smluvního protiplnění nebo dalšího zvláštního plnění ze strany banky. Ta vede úvěrový účet naopak výhradně pro vlastní účetní, resp. zúčtovací účely.]

Tzn. tam, kde němečtí soudci nalezli pouze účetní, resp. zúčtovací účely samotné banky, vidí jejich čeští protějšci celou plejádu protiplnění: mj. poradenství – pod čímž si arci obtížno představit cokoli jiného než nabízení dalších bankovních produktů (více pod heslem šrouby do hlavy), informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy nebo vydávání různých potvrzení. Pomineme-li, že v podobném rozsahu poskytují svým klientům doprovodné služby prakticky všichni podnikatelé, kteří mají se svými zákazníky jiný než jednorázový kontakt, nelze přehlédnout, že mnohé z těchto cenností jsou klientům zpoplatňovány zvlášť. Ale nebuďme zbytečně šťouraví: soudruzi soudci z kolegia by nám jistě vyložili, že bankovním poplatkem klient hradí možnost o takovou dodatečnou službu požádat. Prostě, kde je vůle, tam je i cesta, a po skutečných důvodech, proč se Nejvyšší soud bank proti jejich klientům zastal, raději nepátrejme.

pondělí 21. dubna 2014

Námět aneb Ze života společenské smetánky

Vyčítáno mi porůznu na sociálních sítích, že jsem poslední dobou ve svých postech cynický. Rád bych to napravil, a proto jsem se rozhodl napsat dnes něco opravdu positivního a prýštivě, nelomeně a hlubinně optimistického.

Bude to námět na seriál ze současnosti, dietlovského půdorysu. Jmenovat by se mohl Úřad.

středa 16. dubna 2014

Ústavní soud k bankovním poplatkům

Prostý Čech, k jehož dobrým vlastnostem vždy patřil odpor k hujerům a patolízalům a který nechodil pro ostřejší, leč výstižné slovo daleko, kdysi pravíval, že když někdo zastává funkci v komunistické straně, nemůže to být žádná malá svině. Malá svině arci není ani ústavní soudce Jan Filip, komunistický nomenklaturní kádr narychlo přeškolený na demokrata; je ostudou této země i jeho ústavního soudu, že takový bezcharakterní jedinec tam smí soudit, ale nerad bych se opakoval a obtěžoval své čtenáře lítostnými explikacemi, jež jsou vzhledem k naladění veřejnosti vůči bývalým komunistům v justici bezzubé: jediné, co nám zbývá, je soudruhu soudci Filipovi při každé vhodné příležitosti připomínat, co si o něm myslíme a za co jej považujeme.

Leč neodbočujme. Prvním mediálně exponovaným počinem J. Filipa v jeho funkci je včera vyhlášený nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 týkající se hromadných žalob na vrácení bankovních poplatků vybraných v souvislosti se spotřebitelskými úvěry. Případ jsem nesledoval podrobně, nicméně nález nemám za právě přesvědčivě odůvodněný, a dokážu si snadno představit, že jiný soudce zpravodaj, příkladmo Pavel Rychetský nebo Kateřina Šimáčková, by dospěl k opačnému závěru.

Kausa bankovních poplatků je význačná i tím, že jde o jeden z prvních případů, kdy advokátní kancelář využila pro nábor klientů taktiky krycího občanského sdružení, čímž pro forma vyhověla ethickým regulím, které advokátům zakazují aktivně oslovovat klientelu formou reklamy (o jejich smysluplnosti a účelnosti by se arci rovněž dalo široce debatovat, ale to je zase jiná právnická pohádka).

Na počátku stála praxe bank, které svým klientům vedle úroku z úvěru naúčtovaly nejrůznější poplatky, o jejichž existenci neměl klient v době uzavření úvěrové smlouvy ponětí, např. poplatek za vedení úvěrového účtu nebo za správu úvěru. A aby toho nebylo málo, minimálně některé banky tyto poplatky během smluvního vztahu jednostranně zvyšovaly.

To je marketingový trik, který nelze ani při nejlepší vůli označit za poctivý. Představme si, že by tak postupoval supermarket prodávající nábytek. V pondělí bychom tam nakoupili zboží za deset tisíc korun, za výhodné ceny, a ve středu by dorazila faktura na další dva tisíce za správu nákupu. Ale holenkové, vy jste snad nečetli naše všeobecné obchodní podmínky, kde se na straně šest pětibodovým písmem o tomto poplatku jasně hovoří? Vaše chyba.

Banky tedy klientům účtovaly poplatky za služby, které buď fakticky neposkytovaly vůbec (vedení účtu) anebo šlo o samozřejmou a nedílnou součást úvěrového obchodu (správa úvěru). Pod vlivem německé judikatury, která výběr takových poplatků označila za nepřípustný, se klienti českých bank domáhali po svých bankách vrácení těchto poplatků, a včera u Ústavního soudu poprvé neuspěli.

Nález je sice relativně obsáhlý, ale pohříchu málo přesvědčivý.

Ústavní soud se předně pokusil zbavit povinnosti o sporu rozhodnout s poukazem na to, že se vesměs jedná o bagatelní částky a z bagatelních sporů zásadně nemůže vzejít porušení ústavních práv. Nález mimo jiné argumentoval tím, že soudy I. stupně rozsudky v bagatelních věcech nemusejí zevrubně odůvodňovat, takže by Ústavní soud musel dělat práci za ně a důvody rozhodnutí domyslet. Tak tomu ale není, a v této části připomíná nález produkty z doby vrcholného holländerovského svévolismu: k porušení základních práv dochází relativně velmi často právě v oblasti justičního bagatelna, protože právě tam je největší prostor, jak podnikatelé mohou využít oslabené možnosti právní obrany poškozených-spotřebitelů. Ostatně i nejvyšší soudy jiných zemí rozhodují o bagatelách relativně často a tyto případy, jsou-li typově významné, v rámci selekce nápadu aktivně vyhledávají.

Poplatková praxe bank se dotkla velkého počtu osob a rozměr řešené právní otázky rozhodně bagatelní není, neboť jde o to, zda soudy poskytnou nebo neposkytnou spotřebiteli ochranu před fraudulentním jednáním dodavatele-bankovního podnikatele. V pasáži věnované smluvnímu vztahu je nález zřejmě vůbec nejslabší. Principem ochrany spotřebitele je, že stát zasahuje do principem smluvní volnosti jinak ovládaných vztahů s cílem zabránit podnikateli v nepoctivém jednání, ve kterém by mu jinak zabránila samotná protistrana, pokud by jí byl plnohodnotný kontrahent a nikoli neinformovaný, zmatený, manipulovatelný a často i nedostatečně motivovaný spotřebitel.

V daném případě nelze rozumně pochybovat, že banky zneužily svého postavení a přiměly své klienty k uzavření smluv za horších podmínek, než jim presentovaly. Obecné soudy poškozeným klientům ochranu neposkytly a nápravu tedy mohl zajistit pouze Ústavní soud. Nejde tu o typický spor mezi socialisty, požadujícími ochranu občana na každém kroku, a liberály, ale o to, že jednání bank, ač nebylo klientům zcela skryto, bylo prima facie nepoctivé. Ústavní soud se této nepoctivosti bohužel zastal a dal tak bankám, ale i dalším podnikatelům, zelenou k vymýšlení nových triků, jak své zákazníky oškubat.

Podobná je situace u nákladů řízení. Tam Ústavní soud judikoval v přímém rozporu se svou vlastní přísudkovou judikaturou a umožnil advokátům zastupujícím banky dosáhnout za velký počet typově zcela identických sporů plné odměny. Asi aby si klienti bank lépe rozmysleli, než si příště troufnou podat na někoho mocného a bohatého žalobu.

úterý 15. dubna 2014

Rozsudek ve věci Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Dnes byl doručen rozsudek ve věci registrace Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, o němž jsme krátce referovali již minulý týden.

Jak víme, ministerstvo vnitra v posledním, v pořadí třetím rozhodnutí o odmítnutí registrace uvedlo, že název sdružení je nedovolený. To soud podle očekávání neakceptoval, judikovav:
Závěr žalovaného o nedovolenosti zamýšleného sdružení považuje soud za zmatečný. Shledal-li žalovaný, že cíle činnosti zamýšleného sdružení neodůvodňují zásah do sdružovacího práva, pak nelze učinit závěr, že jde o sdružení nedovolené podle § 4 písm. a) zákona. Považuje-li žalovaný za zásadní důvod postupu podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o sdružování občanů název zamýšleného sdružení jako způsob dosahování cílů sdružení, tedy že jde o sdružení nedovolené podle § 4 písm. b) téhož zákona, musí konkrétně uvést ustanovení ústavy či zákona, se kterými je způsob dosahování cílů zamýšleného sdružení, to je název sdružení, v rozporu. Chtěl-li snad žalovaný odlišit cíle sledované stanovami, které shledal v pořádku, od cílů sledovaných názvem zamýšleného sdružení, které shledal závadnými, obsahuje jeho úvaha logický rozpor. Je-li název zamýšleného sdružení způsobem, jímž jsou dosahovány cíle sdružení, nemůže být sám název hodnocen jako cíl, jehož chce sdružení dosáhnout.
Soud nezpochybňuje možnost hodnotit občanské sdružení jako nedovolené na základě jeho názvu, může se však jednat pouze o případy, kdy by již samotný název byl v rozporu s ústavou či zákonem, např. vybízel k páchání trestné činnosti, vyzýval k rasové nesnášenlivosti, zpochybňoval suverenitu státu apod. Po takovém zjištění by pak musela následovat úvaha o nezbytnosti zákazu tohoto sdružení v demokratické společnosti.
Vzhledem k tradičně strašidelné úrovni senátu Evy Pechové to není špatné, avšak naši registraci to dál neposouvá, zvlášť jestliže soud v závěru rozsudku ministerstvu doporučil, aby v dalším řízení zohlednilo účinnost nového občanského zákoníku a rejstříkového zákona – přestože ObčZ v § 3410 odst. 1 postuluje, že běžící řízení o zápisu právnické osoby do veřejného rejstříku se dokončí podle dosavadních předpisů.

Klíčovým nyní bude, zda toto ustanovení dopadá i na registraci občanských sdružení, jestliže ta se dosud stricto sensu do veřejného rejstříku nezapisovala. Systematický výklad je zde jednoznačný, a je podporován rovněž výkladem logickým: protože stanovy z r. 2009 i samotný návrh registrace odpovídají zrušenému SdrZ, nemohl by mu soud podle ObčZ vyhovět, ledaže by přistoupil na to, že z hlediska hmotného práva bude postupovat podle SdrZ, procesně však podle ObčZ a RejZ. To je ovšem taková singularita, že se ji i moje jinak dosti široká právnická fantasie vzpírá pojmout. Jasno by mohla do problému vnést přechodná ustanovení RejZ, ta však v § 125 zarputile mlčí.

Výsledkem v každém případě je, že boj nekončí, státní orgány dál nemíní činnost našeho spolku umožnit, a k soudům vyšších stupňů máme stále stejně daleko jako dosud.

pondělí 14. dubna 2014

Žádné peníze jsem neukradl, a ta částka taky nesouhlasí!

Má ještě smysl rozčilovat se nad úrovní soudců v této zemi? Znovu připomínat, že prestiž této profese je kdesi na úrovni metaře (a mnozí by ještě dodali, že metař aspoň dělá něco užitečného)? Patrně nemá, a je tím nepochopitelnější, proč byl šéf soudcovských quasiodborů Tomáš Lichovník navržen ústavním soudcem.

Leč neodbíhejme: jak referovala televise Nova, předseda sokolovského okresního soudu hájil svou soudkyni Ivanu Hovorkovou, která měla na chodbě soudní budovy urážet strany, těmito památnými slovy: Především musím zdůraznit, že doktorka Hovorková nikoho neurážela, nikomu nenadávala a už vůbec ne účastníkům. Výroky byly vyneseny neveřejně, v soukromí.

Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Catilino, naší trpělivosti? Pomineme-li komický náboj výroku, který nemá daleko k onomu nadepsanému, nelze se nepozastavit nad neuvěřitelnou drzostí předsedy soudu, jenž v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, nařizujícím soudci i v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce, tvrdí, že pokud snad nadávky účastníkům padly mimo jednání, vlastně se nic nestalo.

To je arci systémový problém a nezbývá mi než znovu zopakovat, co jsem napsal již několikrát: na rozdíl od zesnulého Vojtěcha Cepla st. jsem se vždy domníval, že soudcovská nezávislost má svou nepopiratelnou hodnotu, ale ta je jen relativní a musí být poměřována i dalšími měřítky, která společnost na justici klade. Je pěkné, že máme o něco nezávislejší soudce než např. Slováci nebo Rusové, ale je-li naše justice naplněna personálním substrátem kvality toaletářka, opilec nebo laciný con artist (což řka, patřím směrem k Litoměřicím, jejichž soud se stal přímo symbolem soudcovské korupce), je takové soudnictví pro kočku úplně stejně jako to slovenské nebo ruské.

Pochopí už konečně někdo, že autorita soudce vyvěrá primárně z jeho osobních a morálních kvalit, a že moudrá společnost o úroveň svých soudců dbá tak, že profese soudce tam nezaujímá na žebříčcích pollsterů nejnižší, ale nejvyšší příčky? Neodvolatelní, hloupí a arogantní soudci, to je, bohužel, pro zájem spravedlnosti smrtící cocktail.

pátek 11. dubna 2014

Bachař Vondruška nevinen

Netěžko být v této zemi prorokem. Před půlšestým rokem jsem na svůj, tehdy novotou zářící, blog a margo oné záležitosti napsal: Výsledek hlavního líčení si lze celkem živě představit: jen velmi neschopný advokát by nedosáhl zprošťujícího rozsudku za situace, kdy celá obžaloba týkající se události 25 let staré stojí na několika svědeckých výpovědích osob, které mají tisíc a jeden důvod vypovídat v neprospěch obžalovaného. Pravda a láska tak zase jednou nezvítězí nad lží a nenávistí, a výjimečně zcela po právu.

Stalo se.

úterý 8. dubna 2014

Městský soud v Praze zrušil i třetí rozhodnutí o odmítnutí registrace našeho spolku

Pouhý rok stačil Městskému soudu v Praze, aby projednal naši správní žalobu proti již třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra o odmítnutí registrace Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zatím je k disposici pouze výrok rozsudku, avšak lze se důvodně domnívat, že i poslední rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, jak jsme ostatně sami navrhovali.

Nyní je otázkou, co dál. Registrační řízení běží čtyři roky a osm měsíců, a taktika ministerstva obstruovat naši činnost opakovaným vydáváním nepřezkoumatelných rozhodnutí slaví úspěch: točíme se v bludném kruhu mezi ministerstvem a soudem první stolice a nemůžeme z něj ven. Máme čekat na další rozhodnutí, na páté, šesté, anebo bychom měli prohlásit pořad správního soudnictví za neúčinný a jít přímo k Ústavnímu soudu?

pátek 4. dubna 2014

Ústavní přestupek aneb K otázce správněprávní nezpůsobilosti positivních lustrantů

A pak, že právo nemůže být zábavné: Úřad městské části Praha 1 hodlá zahájit přestupkové řízení s Bohuslavem Sobotkou za to, že ten jako premier navrhl jmenovat ministrem positivně lustrovaného Andreje Babiše. S podobnou mírou právní relevance by mohl být chodec, který přešel na červenou, stíhán pro rozpoutání útočné války.

Zajímavější bude arci osud správních aktů, které Babiš vydal a vydá. Pokud by fakt positivní lustrace vyšel najevo až později, nebyla by jejich platnost patrně napadnutelná, ale protože Babiš lustrační osvědčení nepředložil, ač k tomu byl povinen, lze zpochybnit jeho oprávnění k výkonu ministerských pravomocí a limine. Podobně, byl-li by ministrem jmenován nezletilec nebo nesvéprávný, a tento fakt by byl znám již v době jmenování, byla by nicotná všechna jednání, která by tato osoba jako ministr domněle učinila: ministrem se totiž nikdy nestala.

Můj odhad je ovšem takový, že Babiš si negativní lustraci na Slovensku prostě koupí a tím bude problém zažehnán.

čtvrtek 3. dubna 2014

Šikana soudců na Slovensku

Píšeme tu často o žalostné úrovni českých soudců, z nichž většina má morální kvality nedosahující kvalit průměrného obžalovaného kapsáře nebo pasáka; je dobře si připomenout, že jinde jsou na tom s justicí ještě hůř: na Slovensku je kupř. v modě šikana soudců kárnými návrhy, což vnáší do rozhodování soudů nový motivační prvek: prvek existenční nejistoty a strachu.

Jeden takový karas padl v kause trestního řízení Jana Antonína Bati, jehož potomky mám tu čest právně zastupovat. Vše podstatné je v odkazovaném článku, sluší se dodat, že jsem paní redaktorce řekl cosi velmi nepěkného i na adresu předsedy slovenského Nejvyššího soudu Štefana Harabina, který z pronásledování svých nepřátel kárnými návrhy učinil cosi jako standardní pracovní methodu; to se arci do novin nedostalo – inu, každé medium má a zná své politické limity.

Kárná žaloba samotná, resp. kárné provinění, jehož se měl soudce Pavol Tomík dopustit, je smyšlené a jeho jediným cílem je zastrašit jeho kolegy, neboť k nim se zakrátko dostane i žaloba týkající se náhrady za znárodněný majetek Baťova koncernu na Slovensku, a co kdyby chtěli rozhodnout podle práva a nikoli podle představ slovenských vládních vašnostů…

Návrh na povolení obnovy řízení z r. 2010, jemuž Tomíkův senát po téměř třech letech vyhověl, je prima facie důvodný a ani sebeintensivnější spin doctoring slovenské vlády – a patrně i tajné služby –, které si v posledních měsících objednávají protibaťovské články a televisní reportage jako na běžícím pásu, nemůže změnit nic na tom, že J. A. Baťa nejenže nebyl nacistický kolaborant, ale byl zřejmě vůbec nejštědřejším sponsorem jak Benešovy vlády, tak Slovenského národního povstání. Proradný Beneš se mu arci po válce odvděčil tak, jak bylo jeho zvykem.

Čistě pragmaticky, pokud se kárné řízení se soudcem Tomíkem skutečně bude konat, je to jen v náš prospěch, protože ve Štrasburku si jistě rádi poslechnou, jak se vedlo soudcům, kteří měli tu smělost rozhodnout bez ohledu na přání vlády.

úterý 1. dubna 2014

Krajský soud v Praze uvolnil další informace o historiku Uhlířovi

S neklidem pozoruji nárůst pravicového extremismu v ČR a rád bych v rámci svého oboru přispěl k boji proti němu, napsal historik Jan Boris Uhlíř do žádosti o zápis na seznam znalců. Jak se jeho bojový animus snáší s potřebou nestrannosti a nezávislosti znalce, nám tato perla místního znalectví jistě objasní při výslechu u některého soudu, stejně jako to, jak probíhaly jeho vstřícné kontakty s ministerstvem vnitra a Útvarem pro odhalování organisovaného zločinu, o nichž se v doporučení pochvalně zmiňuje ředitel odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra Martin Linhart.

Krajský soud v Praze, s nímž o tyto informace vedeme již půl roku boj, se arci nevzdal, a když už nemohl naši žádost odmítnout, aspoň některé pasáže požadovaných rozhodnutí znečitelnil. Nevím, jak vzniklo úsloví leze to z něj jak z chlupaté deky, ale řekl bych, že z krajského soudu vypadávají informace podstatně pomaleji.

Tedy popořádku: nové rozhodnutí, přiložený balík dokumentů, a – protože se nemíníme vzdát – naše další odvolání a stížnost.