DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 26. března 2014

Za Velkou párkovou loupež padl pětiletý trest

Tento případ je od začátku nepřehledný, a jasno mi do něj nevnesl ani prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jisto je tolik, že dva Neromové se vloni v květnu v Teplicích střetli se skupinou šesti Romů; výsledkem byli tři pobodaní Romové, z nichž jeden následkům svých poranění podlehl. Bodné rány mu zasadil třikrát trestaný Stanislav Sýkora, kterýžto si nyní od soudu odnesl pětiletý trest, a to – pro všechny nečekaně – za zločin rvačky podle § 158 odst. 3 TrZ.

Tento trestný čin má v systému hmotného trestního práva poněkud zvláštní postavení, neboť se – částečně – jedná o speciální skutkovou podstatu k trestnému činu ublížení na zdraví, umožňující soudu uložit trest (arci mírný) za účast na rvačce i v případě, že při ní k trestněprávně relevantní újmě na zdraví nedojde, avšak na druhé straně je zranění ve rvačce způsobené posuzováno mírněji, než kdyby v němu došlo za jiných okolností. To našlo uplatnění právě v tomto případě, a Sýkora tak mohl odejít od soudu s relativně velmi mírným trestem za jednání, které by jinak mohlo být posouzeno až jako vražda: bodnutí nožem do hrudníku oběti je jednáním, u něhož lze srozumění se smrtelným následkem jistě presumovat.

Posuzováno v této základní rovině, jeví se ústecký rozsudek jako alibismus a snaha vyhnout se složitému (a politicky citlivému) rozhodování, zda šlo jednání v nutné obraně, potenciálně excesivní, a jako řešení, jež bude akceptovatelné jak pro mediálně-antidiskriminační frontu, tak pro obžalovaného. Mnohé okolnosti jeví se nasvědčovat tomu, že kdyby soud skutek zkoumal důkladněji, musel by buď obviněného zcela zprostit obžaloby, nebo mu naopak uložit přísnější, následku usmrcení poškozeného odpovídající trest.

K takové hypothese – a s ohledem na skutkovou složitost a nejasnost incidentu se nic než vagní hypothesy formulovat neodvažuji – mne vedou dvě okolnosti. Za prvé fakt, že konflikt vznikl na základě skutečné nebo domnělé krádeže dvou opečených klobás, které se některý z Romů měl Sýkorovu společníkovi pokusit odcizit (pro novináře: zcizit), a za druhé to, že fysický střet iniciovali Romové, údajně v reakci na verbální agresi ze strany Neromů.

V tom je arci jádro problému, který s rozsudkem mám: pod rvačkou si umím představit fysický konflikt, jehož se na obou stranách účastní přibližně stejný počet osob, nikoli situaci šest-na-dva, ledaže by šlo o střet jedinců výrazně odlišně fysicky disponovaných. Jestliže tedy Romové v šesti zaútočili na dva Neromy, bylo právem Sýkory se bránit, a s ohledem na početní převahu útočníků mohl být k této obraně použit i nůž, a to i s plným vědomím možného následku usmrcení protivníka. Použití nože bylo ospravedlnitelnou kompensací početní převahy Romů.

Trest za rvačku se mi proto jeví nepřesvědčivým, polovičatým a alibistickým: buď byl konflikt vyvolán Sýkorou, a pak nechť nese za následek svého jednání odpovědnost jako za vraždu, včetně případné rasistické pohnutky, anebo nikoli, a pak by měl být Sýkora zproštěn.

pondělí 24. března 2014

Případy 1. oddělení aneb Policejní rada Vacátko po 45 letech

Pětiletí co pětiletí se s železnou pravidelností pokouší Česká televise zopakovat to, co se jí kdysi, v r. 1968, náramně povedlo, totiž natočit seriál ze života pražských kriminalistů aspoň zpola tak dobrý, jako byli Hříšní lidé města pražského. Nikomu se to zatím nepodařilo: dnešní herci prostě nemají kvality Jaroslava Marvana, Josefa Bláhy nebo Františka Filipovského, dnešní hudební skladatelé neumějí to, co geniální Zdeněk Liška, a brilantní, psychologicky věrohodný scenář Jiřího Marka spolu s régií Jiřího Sequense je kombinace, která se od té doby nesešla a je dost možné, že ani nesejde.

Nová reinkarnace Hříšných lidí, seriál Případy 1. oddělení, z nichž jsem zhlédl jeden díl, mne zklamala jak umělecky, tak i odborně-právnicky – a to je důvod, proč se o serialu zmiňuji na tomto a nikoli na sousedním blogu.

Ohledně umělecké hodnoty se tedy omezme na konstatování, že tak špatně herecky obsazený (miscast) seriál aby jeden pohledal: charismatický Bolek Polívka hraje pedantského starého vyšetřovatele, jednoduchý Ondřej Vetchý inteligentního policistu a Miroslav Vladyka byl obsazen do jakési zábavné figurky, která nemá s policií společného vůbec nic. Dialogy jsou ploché, kamera nudná, hudba instantně zapomenutelná.

Právně je arci seriál, soudě dle zmíněného jediného dílu, celkem věrný, neboť díky tomu, že na jeho přípravě participovali skuteční kriminalisté, pronikla do něj esence policejního myšlení a logiky. Pomiňme pokusy používat v dialozích policajtský slang, které vyznívají lehce trapně, a soustřeďme se na vyšetřovací techniky a taktiku.

Ve dílu nazvaném Hodinka k dobru jde o volnou rekonstrukci nájemní vraždy mladé dívky zosnované majitelem domu Zdeňkem Bruthansem, tedy o materii všeobecně známou. Policisté k vyšetřování přistupují methodou podezřelého už máme, tak ho zmáčkneme a třeba se přizná, státní zástupkyně není orgánem dozorovým, ale pouhým submisivním poslíčkem tlumočícím přání vyšetřovatelů soudu (který samozřejmě automaticky vyhoví, jde přece o vraždu!), a co mne zaujalo vůbec nejvíc, v celém případu se nevyskytuje ani jeden obhájce. Ačkoli je jasné, že v případě podezření z vraždy jsou dány podmínky nutné obhajoby, policisté klidně vyslýchají bez jeho přítomnosti, a vrcholem je, když po zadržení (falešného) podezřelého udělají v jeho bytě prohlídku, aniž by mu umožnili se jí zúčastnit, a ještě si pochvalují, že jeho manželka by jim jakýkoli kompromitující materiál svědčící proti manželovi, kterého nenávidí, ráda sama vydala. Že by takový předmět nemohl být vůbec použit jako důkaz u soudu, ani policii, ani tvůrce seriálu sebeméně nezneklidňuje.

Toť v kostce celé policejní myšlení, o kterém jsem psal na svých blozích mnohokrát: policista nejlépe ví, co na sprostého podezřelého platí, a každý pokus o jeho obhajobu je téměř tak zavrženíhodný jako samotný zločin.

Aktualisováno.
Ač obvykle nedivák (po vzoru nekuřák), zkonsumoval jsem mezitím i ostatní díly. Serialu jsem lehce křivdil z hlediska umělecké kvality, onen díl je patrně nejslabší, některé jiné jsou naopak docela zdařilé. Avšak co jsem napsal o policejní mentalitě, platí vrchovatě. A mimochodem, i na obhájce (resp. spíš obhájce) se v jednom dílu dostane: nad takovým musí srdce Karla Čermáka poskočit radostí, protože vyšetřování neztěžuje, pochvaluje si, jak rychle byl jeho klient dopaden a nakonec mu poradí, aby se přiznal i ke skutku, který nespáchal. Takový by to v Komoře dotáhl daleko, možná až do kárného senátu, po bok velikána advokátské ethiky (a podnikatele v podvodných arbitrážích) Tomáše Sokola!

středa 19. března 2014

Mírné tresty za útok v Duchcově

Dnes uložil Krajský soud v Ústí nad Labem v prvním stupni tresty za loňský brutální útok v Duchcově. Rozsudek byl k útočníkům značně shovívavý: od roční podmínky po tři roky vězení.

Takové tresty arci neodpovídají závažnosti toho, co se stalo: útok byl veden ve skupině z pohnutky, kterou nelze než hodnotit jako zavrženíhodnou (Romové se před incidentem pokusili ukrást poškozenému bicykl), a jeho následkem je těžké ublížení na zdraví, s jehož způsobením nemohli útočníci dost dobře nebýt srozuměni; někteří obžalovaní byli nadto již pro trestnou činnost různého druhu trestáni, takže adekvátní by byly tresty mezi šesti a osmi roky vězení, pro mladistvého iniciátora útoku polovina.

Otázkou je, nakolik k rozsudku přispěla zmocněnkyně poškozených Klára Kalibová, která místo, aby řádně hájila jejich zájem, pronášela do medií výroky jako Podle poškozených šlo o rasistický čin. Nicméně říkají, že v každém národě žijí rasisté a nelze uplatňovat princip kolektivní viny, což je tvrzení sice pravdivé, ale zmocněnci poškozeného podobná hodnocení nepříslušejí; ten by měl především dbát ochrany práv svého klienta: jestliže se snad osobně nedomnívá, že útok byl motivován rasisticky (a ani já si to nemyslím), a její klienti jsou opačného názoru, je její povinností zastoupení vypovědět.

Protože je Kalibová advokátní koncipientkou Michala Mazla, lze její postup hodnotit jako zaviněné porušení povinností advokátního koncipienta, za něž by měl následovat kárný postih od České advokátní komory: ale počkat, ta přece trestá opačné jednání než nedbalé hájení práv klienta!

Akutalisováno.
Server Romea zveřejnil video z ústního vyhlášení výroku rozsudku. Doporučuji: kontrast mezi popsanou brutalitou útoku a směšně nízkými tresty nemůže být zjevnější. Připomínám, že k disposici měl soud sazbu od pěti do dvanácti let [§ 145 odst. 2 písm. a), h) TrZ].

čtvrtek 13. března 2014

Padla facka, padla na schodech aneb O trojím metru

Nechápu to. Chrastavský atentátník Pavel Vondrouš na veřejnosti zaútočil na presidenta Klause kuličkovou pistolí, za což byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a od soudu odešel s podmínkou.

Ministr Miroslav Kalousek na veřejnosti zfackoval drzého spratka, a dostal v přestupkovém řízení tisíc korun pokuty.

Ústecký herec Jiří Maryško nafackoval radnímu Eichlerovi, opět veřejně, leč ani on před soud nepůjde.

Nerozumím tomu, v čem je Vondroušův čin tak strašný, že musel být posouzen (a odsouzen) jako přečin násilí proti úřední osobě, jestliže Kalouskovo i Maryškovo brachiální násilí zůstalo pouhým přestupkem.

Napadá mne, že hlavní rozdíl zřejmě spočívá ve statusu útočníka, resp. napadeného: i když už nejsme dobrých dvě stě padesát let nevolnými smraďochy a aspoň na papíře Ústavy a Listiny jsme si všichni rovni, v očích vrchnosti (a jí sloužících OČTŘ) zůstává stavovský rozdíl mezi dělníkem Vondroušem a hercem Maryškem nesmazatelný. Facka na ústeckém schodišti byla fackou mezi rovnými, a s jejím dárcem proto nemůže být naloženo stejně jako se sprostým poddaným Vondroušem.

středa 12. března 2014

A když nejde o knedlík?

To je potom česká justice daleko shovívavější. Vezměme takového Jana Komárka, jehož obžaloba vinila z toho, že způsobil škodu téměř půl miliardy korun v souvislosti s nevýhodným nákupem elektřiny pro svého zaměstnavatele, Správu železniční a dopravní cesty. Nyní byl pravomocně zproštěn, a jak uvádí agenturní zpráva, Komárkovi podle HN nikdo neprokázal, že při podpisu kontraktu věděl o tom, že ceny ve smlouvě neodpovídají aktuálním tržním cenám. Bývalému řediteli prý pomohlo i to, že v zákoně o SŽDC ani ve vnitřních předpisech nic řediteli organizace nepřikazuje, aby s jejím majetkem hospodařil zodpovědně.

Poměry u Městského soudu v Praze znám dost dobře na to, aby mi bylo jasné, že tento rozsudek nebyl zadarmo (i když nebyl levný). A podobný výsledek čekám u Tomáše Kadlece, jenž rovněž, ve státních službách, zázračně zbohatl.

Kdyby pánové ukradli knedlík, byli by na tom hůř.

Můžeme však být klidní, spravedlnost zvítězí aspoň u komunistického prokurátora a vraha Heliodora Píky Karla Vaše. Bude degradován. Posmrtně.

neděle 9. března 2014

Kausa knedlík

Paní A. K., pomocnou kuchařku, přistihl její zaměstnavatel, Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10, příspěvková organisace, ana si z práce odnáší potraviny nezanedbatelné hodnoty, mj. maso, zelí, sušenky a knedlíky. Věc měla arci háček: kdyby tak A. K. nebyla učinila, skončily by tyto potraviny v drtičce. Přestože zaměstnavateli nebyla způsobena žádná škoda, se zlodějkou zrušil pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Proti čemuž se tato bránila, leč, jak informuje Tribun, neubránila, a Nejvyšší soud, v senátu složeném z předsedy Jiřího Doležílka a soudců Zdeňka Novotného a Ljubomíra Drápala (obou bývalých komunistů, přirozeně) judikoval v její neprospěch.

S výrokem rozsudku bych se snad ještě dokázal smířit, ius abutendi je silné oprávnění, které nelze pomíjet, leč v žádném případě nikoli s jeho odůvodněním, zejména v této passagi:
V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně – pochyb o tom, že žalobkyně jednáním, které jí bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 2. 11. 2010 (dne 27. 10. 2010 se pokusila odnést ze svého pracoviště potraviny, které byly majetkem žalovaného), zaviněně porušila jednu ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.
Chtějí tím soudruzi soudcové říci, že nezničení ke zničení určeného je porušením povinnosti řádného hospodaření? Nebo snad A. K. majetek zaměstnavatele nedostatečně střežila a ochraňovala a vystavila ho tak nebezpečí poškození, ztráty, zničení (sic!) nebo zneužití?

čtvrtek 6. března 2014

V Tišicích dobojováno

V Tišicích se dostavila očekávaná koncovka, a po neuvěřitelných dvou a půl letech bude obecní vodárenská společnost nucena rozhodnout o žádosti člena zastupitelstva pana Ch. o informace. Což ovšem ještě zdaleka neznamená, že by mu nějaké informace musela poskytnout: na to si počkáme možná do příštího desetiletí.

Krajský soud v Praze, jehož správní senát byl za předchozí výkon kritisován námi i Nejvyšší správním soudem, si tentokrát opravdu dal na čas, takže informace, pokud ji náhodou dostane, bude mít pro žadatele už nejspíš jen historickou hodnotu.

Tak, bohužel, fungují v České republice soudy. Krajský soud v Praze za jeho jinak správný rozsudek tentokrát rozhodně nepochválíme, neboť justice delayed is justice denied. Vyjma nejsložitějších případů by mělo být o každé správní žalobě rozhodnuto nejpozději do půl roku: když to jde ve většině zemí světa, musí to jít i tady.

Vydavatelům projevů Adolfa Hitlera hrozí nově až deset let za mřížemi

Orgány činné v trestním řízení musejí pracovat s momentem překvapení, to je známá věc, a pokud jde o stíhání ideozločinů, platí to dvojnásob. Pražský státní zástupce Richard Houdek kupř. přečetl u soudu úplně jinou obžalobu, než kterou obžalované členky RWU dostaly, a na svém stanovisku, že do znění obžaloby nikomu nic není, setrval až do konce. Dodejme arci, že obžalobu neposlal ani soudu, což od něho bylo fairové a výsledkem byl fair trial, protože nikdo nebyl ve výhodě: soud soudil – a odsoudil – obžalované podle obžaloby, kterou neměl, a ty se proti ní přesto snažily hájit, ač ji neznaly.

Brněnský státní zástupce Jan Petrásek si vzal ze svého kolegy příklad a ohromil stíhané vydavatele Hitlerových projevů rekvalifikací jejich skutku v obžalobě: nyní jsou stíháni pro zvlášť závažný zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, ve druhém odstavci, za což jim hrozí od tří do deseti let vězení. Takovým těžkým zločinem může být, jak víme ze zmíněné kausy RWU, např. organisace mikulášské besídky nebo účast na demonstraci proti potlačování svobody slova. Právnická osoba-obchodní společnost se dočkala rekvalifikace rovněž, arci jen na projev sympathií podle § 404 TrZ (to právnické osoby běžně dělají, že projevují sympathie).

Písemné znění obžaloby zatím nemáme, a jsme proto zvědavi, jak se MSZ Petrásek, osoba, řekněme to kulantně, intelektu spíše mdlejšího, popral s kumulovaným nepřítelem větné stavby, orthografie a nutnosti udržet myšlenku když už ne z odstavce na odstavec, tak minimálně v rámci sousledných vět a souvětí. Očekával bych copy-paste policejního usnesení, výtečně to sestaveného dokumentu, ze kterého není zřejmé, zda byl policejní orgán pouze v krajní míře nepozorný nebo namol opilý, ale mohu se mýlit. Vyčkejme tedy v poklidu věcí příštích.

středa 5. března 2014

I státní zástupci mají své dny

Tento pokus je sice odvážný, ale rychle skončí: brněnský státní zástupce Jan Petrásek se zapomněv a neuvědomiv si, kdo tvoří páteř české justice, dal v úsilí o svébytnou vyváženost pokyn policii zahájit úkony trestního řízení stran výroků komunistické poslankyně Marty Semelové. Variant je několik, nejpravděpodobnější jsou dvě: buď Petrásek dostane kartáč od šéfů hned v zárodku a schílple kapituluje, nebo věc dovede do fase žádosti o vydání poslankyně k trestnímu stíhání, které sněmovna pochopitelně nevyhoví. Třetí, o něco méně pravděpodobnou, eventualitou je intervence Nejvyššího soudu, který, aplikovav principy, jež zavedl v kause povedeného dua Bárta & Škárka a poté u exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy, vysloví, že i na výroky poslance v televisním pořadu se vztahuje materiální imunita (indemnita).

Škoda: ten proces mohl být zajímavý, zvlášť ve světle toho, co Milada Horáková skutečně před Lidovým soudem v Praze vypověděla.

Nepřátelé svobody chtějí znovu blokovat Duchcov

Charakteristickou, prakticky definitorickou vlastností toho, co jsme si zvykli nazývat Pravdou a Láskou, je její hluboká, nevykořenitelná nedemokratičnost. Pro stoupence P&L není nic horšího než představa, že by měli stanout s ostatními občany České republiky na stejné platformě práva a spravedlnosti. Oni jsou ti morální, ti vyvolení, a jako takoví nemůžou být přece kladeni do stejné posice jako běžný občan nebo dokonce občan neběžný, tzv. extremista, jemuž by – podle jejich hlubokého přesvědčení – měla být základní občanská práva upřena. V tom je arci nezastaví ani argumenty protistrany, ani rozhodnutí státních orgánů.

Nepřekvapuje, že Miroslav Brož ze sdružení Konexe se rozhodl ignorovat loňský rozsudek Nejvyššího správního soudu a znovu si reservoval na dobu šesti měsíců celé centrum Duchcova. Každý den, od osmi ráno do deseti večer, tam předpokládá účast 100 osob, pro něž se zavázal zajistit pořadatelskou službu v počtu sedmi lidí.

Dyslexií, případně funkční negramotností trpící sdružení Konexe si nepovšimlo, že podle rozsudku NSS nemůže být blokační shromáždění důvodem zákazu shromáždění jiných, takže jde o prázdné, totálně neúčinné gesto. A být Českými lvy, pořádně bych si na duchcovský městský úřad došlápl a den co den kontroloval, zda Brože za nekonání oznámených demonstrací, případně nezajištění pořadatelské služby, tak jak bylo traktováno v judikatuře, řádně pokutuje.