DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 28. února 2014

Krajský soud v Praze se tvrdošíjně odmítá podvolit rozhodnutí ministerstva

Informační spory bývají pravidelně vleklé a plné procesních kliček a zákrutů, kterými ne právě optimálně napsaný InfZ dovoluje povinným subjektům oddalovat poskytnutí informací. Jak víme, místopředsedkyně Krajského soudu v Praze, soudružka soudkyně Lenka Ceplová, se svým odmítavým rozhodnutím neuspěla u ministerstva spravedlnosti, ale nevzdává se a v obstrukcích pokračuje.

Nyní se její soud stylisoval do posice mrtvého brouka a na zrušení předchozího rozhodnutí nereaguje, využívaje toho, že nadřízený orgán jí sice může nařídit, aby žádost vyřídila, ale podle stávající – mimořádně nepovedené – judikatury není takové rozhodnutí než cárem papíru, protože podle něj nelze exekuovat a pokud povinný subjekt neuposlechne, je nutné jej nejprve žalovat u soudu. Kterým v tomto případě bude… hádejte, můžete jednou.

pondělí 24. února 2014

Týden v právu (a tentokrát i trochu mimo ně)

Anna Šabatová ujala se úřadu ostrým prohlášením na adresu svého zástupce (a protikandidáta) Stanislava Křečka, kterýžto měl tu drzost a vyslovil se k událostem na Ukrajině způsobem, který není v souladu se Šabatové světonázorem. Přitom měl pravdu: v zemi, kde existují tak silná společenská pnutí jako na Ukrajině, musí výsledek demokratického procesu nutně připomínat situaci, že se člověk nemůže rozhodnout, jestli si k obědu uvaří slepici na paprice nebo jahodové knedlíky, a tak udělá kompromis a vyjde mu něco mezi tím. Janukovyč nebyl krvavý diktátor, ale politik, který se snažil zachránit svou zemi před pohromou nové jelcinisace, což se mu arci vposledku nezdařilo. Co přijde po něm, bude stěží lepší. A co se týká Šabatové, opravdu by mě zajímalo, zda by reagovala stejně, kdyby Křeček byl řekl něco politicky líbivého (a falešného), např. že na Ukrajině konečně zvítězila svoboda – a ovšem: pravda a láska nad lží a nenávistí.

Celý minulý týden doznívaly ohlasy nad nehorázným projevem komunistické poslankyně Marty Semelové. Základním modem, jak její demokraticky neorthodoxní názor pojmout, jsou trestní oznámení a volání po tom, aby se orgány činné v trestním řízení ujaly svých povinností a prostořekou poslankyni začaly úředně popotahovat, neboť, jak známo, demokracie se od totalitní diktatury liší tím, že v demokracii jsou trestány pouze nesprávné názory.

A také proběhl ceremoniál předávání Českých lvů, na němž byl oceněn film režiserky Agnieszky Holland Hořící keř. Upřímně řečeno, už dlouho jsem neviděl filmové dílo umělecky tak plytké a vykalkulované; posledním podobným byl před téměř dvaceti lety Kolja.

čtvrtek 20. února 2014

Pan Ž. dostane od státu 150 tisíc za průtahy v řízení

Pan Ž., řízení o jehož žalobě na ochranu osobnosti trvá již neuvěřitelných 10 let, dostane – jako svého druhu zálohu – odškodné za průtahy ve výši 150 000 Kč. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Pavel Vlach na tak dlouhém řízení nic odškodněníhodného neshledal, ale Městský soud v Praze v senátu Evy Adamcové nakonec skandální rozsudek změnil a požadovanou náhradu žalobci přiznal.

Citlivějším čtenářům doporučuji rozsudek odvolacího soudu raději nečíst: v části, kde je rekapitulována Vlachova představa o tom, jak rychle mají fungovat soudy, by se mohli nad kvalitou české justice rozplakat. Připomínáme, že Pavel Vlach za svůj výkon už jednu odměnu dostal, an byl vloni v dubnu vyhlášen Oslem měsíce toho blogu. K blahopřání se tedy nyní připojil i městský soud.

V případu Hitlerových projevů policie definitivně odmítla přibrat znalce

Včera bylo rozhodnutí obviněným intimováno. Důvod je zřejmý: státní zástupce Jan Petrásek má panickou hrůzu z toho, že by se znalec J. B. Uhlíř musel v soudní síni utkat s dobře připravenou obhajobou. Před dvěma lety totiž takový souboj prohrál jeho znalec Ivo Svoboda v kause strasserovského trička K.O. a proto Petrásek usoudil, že bude lépe znalce vůbec nepřibírat a předstírat, že úplně postačí odborné vyjádření, tedy dokument, který znalecký posudek nenahrazuje, ale dobře předzpracovaný soudce bude ochoten ho jako důkaz proti obžalovaným použít.

Nedomnívám se, že je to dobrá taktika, protože přimhouří-li oko soud I. stupně, odvolací nebo dovolací soud by neměl nechat tento úskok bez povšimnutí.

Daniela Reifová vyloučena z kausy Resistance Women Unity

Když jsem minulý týden odcházel ze schůzky s neonacistkou obviněnou v kause RWU, necítil jsem se dobře, protože jsem neměl, co positivního bych jí řekl, a opakoval jsem si, arci jen sám pro sebe, ano není mým zvykem poskytovat laciné sliby a planou útěchu, rčení, jež pro takové situace mají Angličané: the darkest hour is just before the dawn.

Potvrdilo se: usnesením senátu Felicie Hruškové rozhodl Městský soud v Praze, že soudkyně Daniela Reifová je z důvodu podjatosti vyloučena z úkonů trestního řízení, prozatím pouze těžší zločinecké skupiny. Městský soud přisvědčil námitce podjatosti a označil za nepřijatelný způsob, jakým se soudkyně Reifová vyjadřovala na adresu obhájce obžalovaných Roberta Cholenského, neboť tím nepřijatelným způsobem obhájce znevážila v očích obžalovaných a obvinila ho z nekompetentního vedení jejich obhajoby.

Není ještě vyhráno, zejména jestliže podle rozvrhu práce by měla na místo D. Reifové nastoupit Monika Křikavová, bývalá členka KSČ a mediální hvězda tamního soudu, proslulá z kausy katarského prince, avšak zdá se, že nejhorší je snad už za námi. Tluč a bude ti otevřeno, praví Písmo, a je dobře, že jsme, ač viněni malověrníky z obsese, na obhajobu a způsob jejího vedení neresignovali.

sobota 15. února 2014

Nad posledním týdnem v právu

K událostem posledních dnů jeví se mi záhodným přičinit několik poznámek.

Novým ombudsmanem místo odstoupivšího Pavla Varvařovského byla zvolena Anna Šabatová. To nemám za šťastnou volbu. Ombudsman musí být schopen, osobně či prostřednictvím svého teamu, poskytovat žadatelům o pomoc efektivní právní pomoc – to v prvé řadě – a v řadě druhé, podstatně méně často, pak i přímou intervenci. Není to práce pro nadšeného laika, a výsledky A. Šabatové v minulém funkčním období byly mírně řečeno nepřesvědčivé. Řečeno nemírně a natvrdo, její práce nestála za nic, přes veškerou snahu, o jejíž upřímnosti nemám důvodu pochybovat. I když nerozumím, proč se protikandidát Šabatové Stanislav Křeček nedávno pustil do málo relevantních populistických úvah na thema lidská práva (ne)jen menšin, jako ombudsman by byl daleko lepší, protože, ač jsem s ním často nesouhlasil např. v otázkách nájemního bydlení, mám jej za vynikajícího právníka a slušného, pracovitého člověka. Anna Šabatová je, bohužel, enthusiastický chaot, který se pro tak náročnou funkci nehodí; její parketou je práce s romskou menšinou, kde by své schopnosti uplatnila daleko lépe než v odborně složité činnosti v tomto úřadu.

Státní zástupce Ivo Ištvan, stále více pod tlakem medií, nechal obvinit několik dalších osob z ne zcela jasné trestné činnosti. Dav tleská, že si tentokrát troufl i na lobbistu Ivo Rittiga a několik jeho spolupracovníků; to arci mám za předčasný jásot a velmi bych se divil, kdyby právě tento obviněný skončil nakonec za mřížemi. Tomu nasvědčuje i to, že v jeho případě, na rozdíl od obviněných exposlanců, nebyla navržena vazba, přestože inkasuje-li Rittig na provisi z každého lístku na pražskou MHD skutečně 17 haléřů, jak se traduje, je závažnost takového trestného činu v úplně jiné kategorii než resignace na poslanecký mandát výměnou za příslib sinekury.

Souhlasit je v tomto případě nutné s ODS, která se sice dostala do posice, kdy cokoli řekne, může být a obratem je použito proti ní, ale zkrátka a dobře má pravdu: politické výměnné obchody nejsou zločinem, nejvýš politickým deliktem, za který ukládá trest volič (jak se ostatně právě tato strana v posledních volbách sama a bolestně přesvědčila). Ač pokládám za poněkud nemístné až exaltované úvahy Bohumila Doležala, že Ištvanovou loňskou akcí skončil jeden polistopadový režim (a začal druhý), obecně mám za větší nebezpečí pro tuto zemi vládu prokurátorů než vládu lobbistů a stranických kmotrů.

Naprosto děsivým způsobem se uvedla nová ministryně spravedlnosti Helena Válková, řkouc, že je dobře, není-li jasně vymezeno a politici tudíž nevědí, který skutek související s výkonem poslaneckého mandátu je trestným činem: jen je nechte, ať se bojí! Nechce se mi věřit, že by něco takového vyřkl právník, natožpak právník zabývající se trestním právem. Právní jistota je jedním z pilířů, na nichž demokratický právní stát stojí, a slevovat s ní v představě, že vyšší míra nejistoty povede – jaksi preventivně – k čestnějšímu jednání, je cestou k diktatuře. S jistým smutkem konstatuji, že nejlepším ministrem spravedlnosti za posledních dvacet let byl zřejmě Pavel Blažek; u vědomí všech jeho kvalit, bohužel.

čtvrtek 13. února 2014

Návrat idiota aneb Oslem měsíce února Jan Musil

Ne, nebylo dobrou zprávou pro českou justici, najmě ústavní, že byl na další období jmenován do funkce ústavní soudce Jan Musil, osoba mdlého právního vědomí a nulového rozhledu mimo svou úzkou trestněprávní specialisaci. Jeho první výkon, jímž mne pro reinstalaci obšťastnil, mi arci poněkud vyrazil dech.

Jde o případ sporu s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou o seznam komunistických soudců, ve kterém, aby mohla Brožová vyhrát a já prohrát, vytvořil Nejvyšší správní soud konstrukci, že jsem před podáním žaloby měl proti jejímu rozhodnutí podat stížnost, o níž by, nadřízeného orgánu nemajíc, nejprve sama rozhodla (psal jsem o tom podrobně zde, včetně textu ústavní stížnosti). Takový názor je prima facie pitomost, zjevná patrně každému, kdo se ve správním právu rudimentárně orientuje. Ne tak soudci Musilovi: ten do usnesení nechal zkopírovat několik obecných frasí o tom, jak přesvědčivě jsou rozhodnutí obecných soudů odůvodněna, a aniž by se ústavněprávní podstatě problému byť jen přiblížil, ústavní stížnost odmítl.

Takový soudce a nic… no, nebudu veršovat, však to sami znáte z Havlíčka a nerad bývám po ránu sprostý.

Janu Musilovi právem patří oslí uši a prestižní cena tohoto blogu za pozoruhodné výkony na poli českého práva; nedostal by ji arci, pokud by do usnesení upřímně napsal, že problém je pro něj (resp. pro jeho asistenty) příliš složitý a neměl náladu se mou ústavní stížností zabývat – a subjektivně jsem přesvědčen, že ač jsem u Ústavního soudu uspěl už osmkrát, žádná z úspěšných ústavních stížností nebyla tak zjevně důvodná jako tato. Takto mám oprávněný pocit, že se mi ten hlupák v taláru ještě vysmívá.

úterý 4. února 2014

Ministerstvo vnitra k otázce důvěrnosti údajů v badatelských listech

Po omluvě dorazil z ministerstva vnitra avisovaný dopis týkající se postupu Archivu bezpečnostních složek, který poskytuje žadatelům podle zákona č. 106/1999 Sb. s odvoláním na povinnosti plynoucí ze zákona o ochraně osobních údajů informace, kdo a kdy studoval žadatelův spis. Názor, že studium archiválií vzniklých činností StB není vůbec zpracováním osobních údajů ve smyslu příslušného zákona, je radikální, a nejsem si jist, bude-li v této podobě akceptován Úřadem pro ochranu osobních údajů. Vyčkejme tedy v klidu věcí příštích.

neděle 2. února 2014

Debatní klub Fiala–Candigliota

O stavu české justice spolu hovořili v Debatním klubu předseda spolku K213 Jiří Fiala a právní ředitelka Ligy lidských práv Zuzana Candigliota (nám arci známá spíše v jiných souvislostech).



Diskuse, v níž měl navrch spíše J. Fiala, rozhodně nevyznívá optimisticky: stejně jako my se i oba debatéři v principu domnívají, že tento stát boj o svou justici již prohrál.