Ne, moji milí, nermuťte se ani nejásejte, anžto se neloučím s vámi, nýbrž rozloučil jsem se s počítačovým programem, který jsem dlouho používal, zvykl si na něj a vposledku si jej i oblíbil: s
word procesorem LibreOffice, dříve
OpenOffice. Je to pro mne událost tak převratná, že zaslouží několik slov.
První dokument v elektronické spisovně v
OpenOffice napsaný pochází z ledna 2007, a celkem jsem jich za necelých sedm let vytvořil více než 2 800, což je, řekl bych, slušná uživatelská zkušenost. Oproti
Microsoft Wordu, který jsem užíval do to doby, jsou mé zkušenosti s
openofficy
takřka bez výjimky kladné. Program dělal vždy přesně to, co jsem po něm požadoval, choval se stabilně a předvídatelně, na rozdíl od
Wordu, který pravidelně míval své dny, kdy bych ke komunikaci s ním potřeboval tlumočníka (eventuálně dostatečně pádné kladivo, nejméně desetikilové, programátorský model). V
LibreOffice jsou napsána téměř všechna podání, která na tomto blogu průběžně vystavuji, tedy není třeba nic blíže vysvětlovat.
Nyní jsem přece jen
LibreOffice opustil a rozhodl se vytvářet veškeré dokumenty v
TeXu. Důvody jsou dva: jednak si ušetřím dobré dvě třetiny času, který jsem vždy strávil kopírováním různých údajů a editací rubra, tabulek s přílohami atd., a také mohu výsledek ovlivnit v míře, která byla u
LibreOffice nemyslitelná. Hladká sazba vypadá daleko lépe, v rubrice jsem si naprogramoval
glue tak, aby se jednotlivé bloky vyrovnaly do estheticky optimálních poloh (a když se rozhodnu, že adresy stáhnu do jednoho řádku, udělám to jediným přepínačem, o zbytek se postará sázecí program), díky používání maker ušetřím čas i s věčným opisováním, příp. kopírováním, obvyklých frasí.
Vezměme jedno z prvních podání, které jsem v
TeXu pořídil:
žádost o proplacení faktur z prostředků zablokovaných na účtu společnosti
guidemedia. Pro vytvoření takového PDF mi nyní stačí napsat v textovém editoru
toto – přirozeně ne od nuly, ale editací jiného podání.
Hrubým odhadem mi práce zabere třetinu času než dřív, a výsledek vypadá kvalitněji a profesionálněji.
Naučit se
TeX nebylo ovšem záležitostí na jeden večer a jedno přečtení manuálu. Autor programu Donald E. Knuth zjevně vyšel z premisy, že programátor musí při používání jeho produktu trpět, a tak vytvořil systém, který popírá všechny zásady normálního programování: rekurse, kterou programátoři téměř neužívají, protože vědí, že ji lze nahradit efektivnějším cyklickým algorithmem, je v
TeXu základní technikou, bez které neobejdete, zvyk upravit zdrojový program pomocí mezer a tabulátorů se můžete rovnou odnaučit, protože každá mezera škodí a nikdy nevíte, kde se s lehkomyslně zapomenutou
zpřehledňovací
mezerou setkáte, a ladění vašeho programu připomíná cosi z kvantové mechaniky: u složitějších maker každý ladicí tisk téměř s jistotou změní chod laděného programu. Co by se dalo vyřešit jednoduchým regulárním výrazem (např. zjištění, jestli určitý řádek adresy obsahuje kod datové schránky nebo optické přiblížení dvou po sobě následujících lomítek v URL), v
TeXu řeší makro se dvěma až třemi lokálními podmakry, s mírou přehlednosti někde na půl cesty mezi digitálním šumem a konfiguračním souborem Sendmailu – nezapomínejme, mezery jsou v kodu zapovězeny…
Abych to zkrátil, učicí křivka programu
TeX se mi zprvu jevila připomínat severní stěnu Matterhornu, ale přesto jsem vytrval, přežil a na
TeX po cca dvou týdnech zápasu přešel, a tak snad nebudu litovat.