Jan Petrásek nechápe, my ano

Zatímco Miroslav Macek na svém blogu blaženě řeší problematiku dýňových quichí s gorgonzolou, nám nezbývá než se věnovat Adolfu Hitlerovi a jeho projevům. Důvodem je, že po mnohatýdenní nečinnosti se probral státní zástupce Jan Petrásek a rozhodl, že peníze zajištěné na účtu nelze použít ani k úhradě DPH za prodané knihy (usnesení, stížnost), a že není vůbec, ale vůbec nic divného na tom, jestliže znalec pošle svoje odborné vyjádření někomu jinému, než kdo mu ho zadal, notabilně dvěma důstojníkům ÚOOZ.

Takový názor je přirozeně směšný: pochybný a podezřelý je znalec, který své texty určené pro účely trestního řízení posílá komukoliv jinému než zadavateli, a pokud je tímto spoluadresátem policejní útvar, který má danou problematiku v gesci, je legitimní se ptát, jak je to s nezávislostí takového znalce; podobné liaisons dangereuses nedovolují jiný závěr, než že tento znalec je vůči orgánům činným v trestním řízení podjatý.

Možná to bude pro J. Petráska překvapení, ale znalec není orgánem činným v trestním řízení, ale je – úplně stejně jako v civilním řízení – neutrálním pomocníkem, přibraným proto, aby odpověděl na ty odborné otázky, k jejichž zodpovězení nejsou orgány provádějící řízení samy povolány.

Radovan Suchánek ústavním soudcem

President Miloš Zeman dnes jmenoval dalším ústavním soudcem Radovana Suchánka. Moje očekávání, že akt president vykoná, pro dosažení maximální možné důstojnosti, s francouzskými holemi v barvě státní trikolory, byla sice zmařena, avšak jmenování samotné dává prostor k úvahám a pochybnostem.

Především byl – za posledních deset let prvně – jmenován kandidát, který byl v minulosti úzce spojen s konkrétní politickou stranou, se sociální demokracií. Dosud jmenoval Zeman kandidáty politicky neutrální, Suchánek je první výjimkou. A za druhé, jmenován byl další ústavní soudce, který u nikoho nevyvolá rozčilené reakce (Cože? Ten a ústavním soudcem!? Skandál!), nýbrž u mnohých pátrání v paměti, kdy a kde to jméno již slyšeli.

Domnívám se, že nesvědčí prestiži Ústavního soudu, aby jeho soudci byly jmenovány osoby, jejichž C.V. si je nutné googlovat. Na druhé straně nemám problém s tím, stane-li soudcem osoba prima facie politicky profilovaná, a to případně i hlouběji.

Existuje úzký vztah mezi ústavním právem a politikou, a lze mít oprávněné pochybnosti, zda vůbec je něco jako čisté, apolitické ústavní právo. Jistě existuje korelace mezi tím, jak vyhodnotil soudce zpravodaj Pavel Rychetský návrh na zrušení přísudkové vyhlášky, a jak vyhodnotil mou ústavní stížnost ve věci seznamu komunistických soudců Vojen Güttler. Být přidělení opačné, oba návrhy by s velkou pravděpodobností skončily pod stolem. Ale tak je to všude, i v Americe, u Nejvyššího soudu, kde rovněž velmi záleží na tom, jaké politické názory zastává ten-který soudce a kdo má v dané době v plenu většinu.

Osobně pokládám za mnohem větší problém to, že soudce zpravodaj je určován už ve fasi prvotních úkonů prováděných Ústavním soudem, fakticky na podatelně. Daleko rozumnější by bylo přidělit věc pouze senátu, a resumé nechat zpracovat aparátu společnému pro celý Ústavní soud. Pokud by se všichni tři soudci v senátě shodli na odmítnutí, pak by se ústavní stížnost odmítla, pokud ne, byla by meritorně projednána. Soudce zpravodaj, jehož asistenti ústavní stížnost posuzují a navrhují rozhodnutí, je příliš silným subjektivisujícím prvkem, který činí z rozhodování tohoto soudu skutečnou loterii, a to nemluvím o velmi snadné zneužitelnosti systému rozdělování nápadu k podvodům. Ale to je jen poznámka na okraj a de lege ferenda.

Popřejme Radovanu Suchánkovi, aby se z neznámého právníka stal co nejdřív známým ústavním soudcem.

Co skrývá minulost historika J. B. Uhlíře?

Zprvu jsem měl za to, že jde o náhodu. Když jsem požádal Krajský soud v Praze o informace týkající se návrhu na zápis Jana B. Uhlíře, fanaticky pracovitého historika, do seznamu znalců, pokládal jsem to za rutinní žádost o informace. Trochu mne, pravda, zarazilo, když mi místopředsedkyně soudu Lenka Ceplová poslala jiné informace, než o které jsem žádal, ale domníval jsem se, že na to upozorním a nedorozumění se rychle vyřeší autoremedurou. Nedělo se však nic, proto jsem poslal ministerstvu spravedlnosti stížnost na průtahy a s překvapením se dozvěděl, že kdosi má zájem zamést mou žádost pod koberec, v naději, že se na to tak nějak zapomene. Což se evidentně nepovedlo: můj zájem o informace z Uhlířova životopisu tím byl jen povzbuzen.

Aktualisováno.
A máme tu antedatované rozhodnutí o odmítnutí žádosti a moje odvolání proti němu. Krajský soud má zřejmě opravdu co tajit…

Spor o likvidaci vzorků DNA poprvé u soudu

Ve středu se u Městského soudu v Praze koná první jednání ve sporu o neoprávněný odběr a archivaci vzorků DNA. Žalobci jsou Lucie Šlégrová a David Kundľa, žalováno je ministerstvo vnitra. Žaloba byla podána sice už v srpnu 2011, ale soudkyně Jaroslava Lobotková (ex-KSČ, přirozeně!) se nejprve snažila případu zbavit a řízení bezdůvodně zastavila s tím, že o něm nemůže rozhodovat soud, ale policejní presidium. Až Vrchní soud v Praze zjednal nápravu a věc jí vrátil.

Další podrobnosti naleznete v tiskové zprávě.

Visita

Toto video, jež koluje po sociálních sítích a ilustruje úroveň českého zdravotnictví, je prima facie tak šílené, že člověk, byť by i nechtěl, musí implicitně věřit v jeho authentičnost: podobné věci dokázali naposledy natočit v 60. letech Forman s Passerem, od té doby nikdo.

Že je nemocniční personál na něm zachycený zralý na okamžitý vyhazov, netřeba dodávat. Notabilně to platí o zdravotní sestře, která si svou práci plete s ještě v pozdním novověku běžným úřadem panského drába. Svůj talent by lépe využila při mytí nádobí, úklidu v hypermarketu nebo ošetřování dobytka, ale i tam lze vznést oprávněné námitky, jelikož i dobytek si zaslouží lepší zacházení, než jaké je z její strany poskytováno klientu/oběti jejího zařízení.

Lékař, jemuž pro tuto chvíli přezdívejme Velký Diagnostik, s nímž se nediskutuje, by zase možná své nadání optimálně uplatnil v autoservisu, i když, upřímně řečeno, aplikaci jeho odborných dovedností nepřeji ani spalovacímu motoru!

NSS k pojmu průtahy v řízení

Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl nechodil – přesněji řečeno kdybych věděl, jak nemožné usnesení ve věci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení dokáže vydat senát Nejvyššího správního soudu ve složení Lenka Matyášová, Lenka Kaniová a Barbara Pořízková, nikdy bych nebyl udělil Osla měsíce listopadu soudruhu prokurátorovi. Nu, stalo se.

Stručně rekapitulujme, že o registraci našeho spolku marně usilujeme už od srpna 2009. Zatím poslední žalobu, proti třetímu správnímu rozhodnutí, jsme podali 30. března letošního roku, a Městský soud v Praze přislíbil, že o ní rozhodne zrychleně – už v prvním čtvrtletí r. 2014. Což se nám pochopitelně nelíbilo a chtěli jsme, aby tak učinil ještě letos.

Tři dámy z NSS nyní rozhodly, že v řízení žádné průtahy nejsou: zatímco v běžném zaměstnání, pokud byste šest měsíců nepracovali, dávno byste skončili na dlažbě, u soudu nepředstavuje šestiměsíční nečinnost žádný problém, nejsou to průtahy, nýbrž projev činorodé aktivity soudu – zřejmě dle zásady, že by soud taky nemusel udělat nic pět let.

Pokud tomu usnesení rozumíte jinak, prosím, vysvětlete mi to v diskusi!

V čarodějnickém procesu se odvolal i státní zástupce

Podle očekávání podal odvolání proti rozsudku v kause Resistance Women Unity i státní zástupce OSZ pro Prahu 2 Richard Houdek; tresty mu připadají příliš mírné. Je stručný, úderný, tak to má v bojující demokracii být – jen to procesní právo by se ještě mohl doučit, aby jeho závěrečný návrh nepůsobil trapně…

Cena Osel měsíce listopadu putuje do Brna

Proč se Brnu přezdívá jihomoravské Palermo? Zásluhu na tom mají, vedle vyhlášeného a úspěchy ověnčeného policejního sboru, i obě státní zastupitelství, městské a krajské. O kvalitách posledně jmenovaného se lze přesvědčit v usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost společnosti guidemedia proti svému stíhání v kause projevů Adolfa Hitlera.

Usnesení vydal Milan Vagai, bývalý člen KSČ – jak jinak! –, a pokud čekáte, že se konečně dozvíte, čím konkrétně se vydavatelství trestného činu popírání genocidia dopustilo, nečiňte si přehnaných nadějí, budou rychle zmařeny. Soudruh je patrně notorický blb, což lze seznat i z jeho pracovní anamnesy (notabilně zde), a možná je proto lépe, že se o seriosní polemiku se stížními body nepokusil. V usnesení arci nechybí korunní argument v kause guidemedií, totiž že nelze přehlédnout ani grafické znázornění desek publikace, včetně záložek, jež nezpochybnitelně vycházejí z barev vlajky NSDAP.

Takovou argumentační hloubku nelze neocenit. Oslí uši, v provedení s malou rudou hvězdičkou na konci boltců, budou určitě slušet – blahopřejeme!

První úspěch Českých lvů

Nejvyšší správní soud (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) vyhověl první kasační stížnosti Českých lvů a zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o částečném osvobození svolavatele Pavla Matějného od soudních poplatků. Nyní bude krajský soud muset o osvobození rozhodnout znovu, podle předpokladů ho žalobci nepřizná, proti čemuž bude následovat další kasační stížnost, a pokud to půjde dobře, shromáždění na sídlišti Máj, které bylo zakázáno, by se mohlo konat někdy v polovině přespříštího roku.

Touto situací není vinen NSS, ten naopak rozhodl o kasační stížnosti relativně velmi rychle, ale chybná je v tomto případě konstrukce SŘS, který rychlejší rozhodování neumožňuje, už s ohledem na měsíční lhůtu, kterou dostává k vyjádření žalovaný (§ 74 odst. 1 SŘS sice stanoví pro tyto žaloby výjimku, ale nedodržujete se to, už proto, že se zmeškáním lhůty není spojena sankce ztráty sporu).

Domnívám se, že lhůta k vyjádření ve správním soudnictví by měla být soudcovská, a soud by ji měl vždy stanovit s přihlédnutím k povaze sporu. Nevidím nejmenší důvod, proč by v tak jednoduchých případech, jako je kasační stížnost proti rozhodnutí o osvobození od poplatku, měl kdokoli dostat k replice víc než tři dny. A v případě nedodržení lhůty pro předložení spisů a k vyjádření by měl automaticky následovat kontumační rozsudek, tak jako v civilním řízení.

Dalším, dílčím problémem, je zbytečně dlouhá měsíční lhůta pro písemné vyhotovení rozhodnutí soudu, kterou lze navíc ještě prodloužit. Normální by byl týden, s možností prodloužení až na měsíc.

Barvy

Bulvární blog vyžaduje bulvární themata, jinak hrozí, že se bulváruchtiví čtenáři a najmě čtenářky odeberou jinam, kde jejich intelektuální libido ukojí lépe. To je jasné. Ale kde brát, když člověka napadají samé seriosní myšlenky? Aspoň nějaké bulvární zážitky kdybych měl, ale jako naschvál, už několik týdnů nic, vyjma snad pokusu o opravu plynové karmy, jenž arci thematicky spíše než tomuto blogu odpovídá rubrice Pat a Mat opět v plném nasazení.

Něco snad přece. Naučiv se TeX, pojal jsem záměr nahradit letitý hlavičkový papír něčím modernějším, vzdušnějším, elegantnějším. To provést je v TeXu hračka, leč běda, TeX je tak výkonný, že dokáže být svému uživateli prokletím. Dohotoviv návrh, chtěl jsem se přesvědčit, jak by vypadal v jiné barevné kombinaci než oné potenciálně závadové, ve které jsem ho původně vytvořil. Vzal jsem tedy ze stránky Chiraga Mehty seznam pojmenovaných barev a s použitím Pythonu a TeXu si sestavil dokument, zachycující hlavičkový papír v jednotlivých barvách. Samotný pythono-texový úkon zabral pár minut, ale výsledkem je soubor, který má cca 1500 stran a k mému zděšení obsahuje tolik použitelných barevných variant, že už tři hodiny jím listuji a listuji a jako Buridanův osel jsem skončil bez hlavičkového papíru, protože si prostě nejlepší variantu nevyberu.

Jen z první stovky barev se mi líbí: Allports (str. 12), Aluminium (str. 17), Amazon (str. 19), Amber (str. 20), Anzac (str. 29), Apple (str. 33), Astral (str. 52), Astronaut (str. 54), Atoll (str. 58), Azure (str. 68), Barberry (str. 78), Bay of Many (str. 84), Bay Leaf (str. 85), Bermuda Gray (str. 92) a Bilbao (str. 97). A to jsem, prosím, v jedné patnáctině, a jestli jsem neumřel, tak listuji a vybírám dodnes.

Aktualisováno.
Vyřešil jsem to takto.

Aktualisováno.
Oprava: takto. Ale teď už s barvami definitivně končím!

Čarodějnice podávají odvolání

V tradičním čarodějnickém procesu není odvolání přípustné, z humanitárních důvodů: kdyby měl odvolací soud zopakovat všechny důkazy, včetně ordálových a těch, které byly provedeny aplikací útrpného práva, málokterá nevinná obviněná by se pravomocného zproštění dožila. Moderní procesní právo je arci vyspělejší a proto obě odsouzené členky hnutí Resistance Women Unity odvolání podávají, a to relativně obsáhlé.

Petice na obranu republiky a jejího právního řádu

Je vždycky milé, když se proti člověku organisují petice, zvlášť, pokud jsou organisátory petiční akce – přirozeně jen shodou náhod! – komunisté a bývalí spolupracovníci StB. Rád přebírám a přeji hodně zanícených petentů:

Babiš aneb Čech všude (vnitřní) nepřátele má

Úvahy o tom, zda smí být ministrem positivní lustrant, mám za pohříchu velmi užitečné, neboť problém, který se jimi otvírá, provází tento stát – a jeho právního předchůdce – od jeho vzniku.

Ivo Svoboda aneb Život genia ve dvanácti dokumentech

Musím se vám, drazí čtenáři a čtenářky, k něčemu přiznat: brněnského soudního znalce Ivo Svobodu tajně obdivuji. Dokud jsem tuto osobu nepoznal, neměl jsem ani tušení, že může existovat někdo tak nestoudně sebevědomý a drzý, že – dovolíte-li mi parafrasovat slova Miroslava Macka pronesená kdysi na adresu Davida Ratha, onehdy arci ještě muže v rozpuku politických sil – tedy že kdyby na Kuksu měli rozšiřovat sbírku o sochu Drzosti, mohl by stát modelem.

Svoboda je krásný, silný, vzdělaný, moudrý a vtipný, idol dívek a žen (protokolující úřednice v to prominentně včítaje), a jen osoba naprosto mdlého rozumu mohla by pojmout pochybnost, že vše, co o sobě s výrazem Julia Cæsara při triumfu před soudy prohlašuje, nemusí být čistoskvoucí pravdou.

Jsem takovou slabomyslnou osobou a požádal jsem podle InfZ Krajský soud v Brně o dokumenty, které o něm soud eviduje ve znaleckém spisu. Dnes jsem sbírku obdržel: [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8], [9], [10], [11], [12].

Takže:

1. Přestože Svoboda pravidelně zpracovává posudky z oboru politologie, tento obor nikdy nevystudoval: doktorát filosofie obdržel ve studijním oboru Tělesná výchova a sport, magisterský diplom má za absolutorium studia v oboru Sociální pedagogika.


2. Jak je patrno ze Svobodova lustračního osvědčení, ještě v r. 1998, tedy ve věku 34 let (!), byl Ivo Svoboda pouhým bakalářem.

Tolik tedy k Ivo Svobodovi a jeho kotníkům…

Lucii Šlégrovou bude posuzovat J. B. Uhlíř

Historik Jan Boris Uhlíř, new kid on the block mezi protiextremistickými znalci, byl Okresním soudem v Mostě přibrán, aby vyhotovil znalecký posudek na prapor Dělnické strany, jehož držením se měla Lucie Šlégrová a dva její komplicové dopustit přečinu závadového mávání. Obžalovaní se samozřejmě brání a chtějí vědět, jaké že pletky to měl Uhlíř se Šlachtovými lidmi krátce předtím, než byl jmenován znalcem.

Osobně bych tipoval, že úpis vlastní krví v tom roli nehrál, ale vylíčení neomezených možností, jež se povolnému znalci v této zemi naskytnou, se určitě konalo, a jak víme, nezůstalo oslyšeno: již na počátku své znalecké dráhy Uhlíř prokázal, že základní předpoklady ke znalecké činnosti má a dokáže bez pocitu studu policii vyúčtovat několikanásobný počet hodin, než kolik skutečně odpracoval, a slibná kariéra může tedy odstartovat.

I když na druhou stranu, soudem požadovaný posudek je pořádný znalecký oříšek: zjistit, že symbol na praporu Dělnické strany představuje ozubené kolo (otázka č. 1) bez aplikace nejmodernějších method diskursivní analysy mám za prakticky nemožné!

Rozsudek v čarodějnickém procesu

Ačkoli dnes doručený rozsudek nese na mém serveru pořadové číslo 75, nemyslím, že bych na něm měl cokoli podobného. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Daniela Reifová není tak hloupá, aby si nebyla vědoma, že vina obžalovaných ve smyslu obžaloby, té skutečně doručené i modifikované, nedoručené, podle níž děvčata nakonec odsoudila, nebyla prokázána, a pustila se proto do mnohastránkových fabulací, jak byla účast aktivistek na různých veřejných shromážděních společensky nebezpečná (za pořádání akcí pro děti, vědoma si společenské neudržitelnosti takového rozsudku, obžalované zprostila).

Výsledek je ve většině ohledů ještě horší než ty nejstrašnější rozsudky nad disidenty a chartisty z 80. let: tehdejší soudci, v čele s pražským řezníkem, předsedou senátu Městského soudu v Praze Janem Rojtem, sice politickou objednávku plnili, ale vykazovali při tom jen tolik iniciativy, kolik bylo nezbytně potřebné – D. Reifová překonala i (dodnes činného!) soudce městského soudu Tomáše Stuchlíka, který dokázal udělat z položení kytice k soše Sv. Václava trestný čin výtržnictví, a ve svém výtvoru přičetla obžalovaným k tíži naprosto vše: dokonce i to, že odmítly vypovídat, čímž prý prokázaly neúctu k soudu.

Další perličky si v rozsudku laskavě vyhledejte sami, ale upozorňuji, že to není četba pro slabé povahy: ač nejsem kardiak, kolem str. 17 se o mne seriosně pokoušel infarkt.

Policie tají údaje o databasi Očista

Právě před půl rokem skončil můj spor s Policejním presidiem o informace k databance DNA. Policie byla poražena na hlavu a poté, co prohrála soudní spor, mi musela poskytnout všechny požadované informace – které nyní využijeme v řízení o žalobě na ochranu osobnosti, jež po více než dvou letech u Městského soudu v Praze bude mít tento měsíc na pořadu první jednání.

Podobný osud se dá očekávat i u žádosti o informace, jíž se domáhám zaslání závazných pokynů policejního presidenta upravujících provoz database závadových osob, příhodně nazvaného Očista. Žádost o informace byla odmítnuta, následuje odvolání, a v případě, že rozhodnutí potvrdí i ministerstvo vnitra, sejdeme se znovu u soudu. Text rozhodnutí je koncipován podle téhož vzoru jako v případě sporu o DNA: policie nemůže poskytovat veřejnosti vůbec žádné informace, aby nebylo ohroženo plnění jejích úkolů. Jako celoživotní investor do této výtečně řízené instituce mám arci pocit, že ty informace, které získávám bezděky a spontánně při styku s jejími údy, plně odůvodňují domněnku, že je tomu právě naopak: kdyby policie o své činnosti zveřejnila všechny údaje, které tak pečlivě střeží, musela by být okamžitě rozpuštěna a vybudována znovu, s jinými lidmi a podle naprosto jiných organisačních principů.

Rozloučení

Ne, moji milí, nermuťte se ani nejásejte, anžto se neloučím s vámi, nýbrž rozloučil jsem se s počítačovým programem, který jsem dlouho používal, zvykl si na něj a vposledku si jej i oblíbil: s word procesorem LibreOffice, dříve OpenOffice. Je to pro mne událost tak převratná, že zaslouží několik slov.

První dokument v elektronické spisovně v OpenOffice napsaný pochází z ledna 2007, a celkem jsem jich za necelých sedm let vytvořil více než 2 800, což je, řekl bych, slušná uživatelská zkušenost. Oproti Microsoft Wordu, který jsem užíval do to doby, jsou mé zkušenosti s openofficy takřka bez výjimky kladné. Program dělal vždy přesně to, co jsem po něm požadoval, choval se stabilně a předvídatelně, na rozdíl od Wordu, který pravidelně míval své dny, kdy bych ke komunikaci s ním potřeboval tlumočníka (eventuálně dostatečně pádné kladivo, nejméně desetikilové, programátorský model). V LibreOffice jsou napsána téměř všechna podání, která na tomto blogu průběžně vystavuji, tedy není třeba nic blíže vysvětlovat.

Nyní jsem přece jen LibreOffice opustil a rozhodl se vytvářet veškeré dokumenty v TeXu. Důvody jsou dva: jednak si ušetřím dobré dvě třetiny času, který jsem vždy strávil kopírováním různých údajů a editací rubra, tabulek s přílohami atd., a také mohu výsledek ovlivnit v míře, která byla u LibreOffice nemyslitelná. Hladká sazba vypadá daleko lépe, v rubrice jsem si naprogramoval glue tak, aby se jednotlivé bloky vyrovnaly do estheticky optimálních poloh (a když se rozhodnu, že adresy stáhnu do jednoho řádku, udělám to jediným přepínačem, o zbytek se postará sázecí program), díky používání maker ušetřím čas i s věčným opisováním, příp. kopírováním, obvyklých frasí.

Vezměme jedno z prvních podání, které jsem v TeXu pořídil: žádost o proplacení faktur z prostředků zablokovaných na účtu společnosti guidemedia. Pro vytvoření takového PDF mi nyní stačí napsat v textovém editoru toto – přirozeně ne od nuly, ale editací jiného podání.

Hrubým odhadem mi práce zabere třetinu času než dřív, a výsledek vypadá kvalitněji a profesionálněji.

Naučit se TeX nebylo ovšem záležitostí na jeden večer a jedno přečtení manuálu. Autor programu Donald E. Knuth zjevně vyšel z premisy, že programátor musí při používání jeho produktu trpět, a tak vytvořil systém, který popírá všechny zásady normálního programování: rekurse, kterou programátoři téměř neužívají, protože vědí, že ji lze nahradit efektivnějším cyklickým algorithmem, je v TeXu základní technikou, bez které neobejdete, zvyk upravit zdrojový program pomocí mezer a tabulátorů se můžete rovnou odnaučit, protože každá mezera škodí a nikdy nevíte, kde se s lehkomyslně zapomenutou zpřehledňovací mezerou setkáte, a ladění vašeho programu připomíná cosi z kvantové mechaniky: u složitějších maker každý ladicí tisk téměř s jistotou změní chod laděného programu. Co by se dalo vyřešit jednoduchým regulárním výrazem (např. zjištění, jestli určitý řádek adresy obsahuje kod datové schránky nebo optické přiblížení dvou po sobě následujících lomítek v URL), v TeXu řeší makro se dvěma až třemi lokálními podmakry, s mírou přehlednosti někde na půl cesty mezi digitálním šumem a konfiguračním souborem Sendmailu – nezapomínejme, mezery jsou v kodu zapovězeny…

Abych to zkrátil, učicí křivka programu TeX se mi zprvu jevila připomínat severní stěnu Matterhornu, ale přesto jsem vytrval, přežil a na TeX po cca dvou týdnech zápasu přešel, a tak snad nebudu litovat.