DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 25. června 2013

Lázna

Sdružení K213 zveřejnilo zvukový záznam z jednání kárného senátu 16 Kss Vojtěcha Šimíčka, který se zabýval kárným návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, jenž kárně obviněnému soudci Obvodního soudu pro Prahu 10 Ondřeji Láznovi kladl za vinu nezákonně vydaný příkaz k zatčení na Jiřího Fialu. Záznam neobsahuje ústní odůvodnění rozhodnutí senátu, nicméně lze si z něj udělat o celém případu poměrně přesnou představu.

Při hlavním líčení v trestní věci J. Fialy, po skončení dokazování a přednesení závěrečných návrhů, obžalovaný, využívaje práva posledního slova, požádal přítomnou veřejnost, aby povstáním projevila názor, zda je nevinen. Protože přítomní logicky patřili spíše k jeho sympathisantům než k odpůrcům, výsledek byl jednoznačný. Poté Fiala sdělil soudu, že rozsudek byl vynesen a mohou si tam psát, co chtějí. Na vyhlášení rozsudku po poradě senátu se ani on, ani jeho obhájce Jan Kutěj nedostavili.

Protože však J. Fiala byl souzen pro zločin (o kterémžto si arci myslím své) a jsou dány podmínky nutné obhajoby, nemohl soud rozsudek vyhlásit, protože ustanovení § 202 odst. 4 a 5 TrŘ umožňuje v těchto případech konat hlavní líčení (trestní rozsudek jinak než v hlavním líčení vyhlásit nelze) v nepřítomnosti obžalovaného jedině na jeho výslovnou žádost a bez přítomnosti obhájce to není možné nikdy.

Předseda senátu O. Lázna tedy zaslal stížnost České advokátní komoře a jeho senát na J. Fialu vydal příkaz k zatčení. Ten soudce nezrušil ani poté, co obviněný o konání hlavního líčení e-mailovým podáním požádal, avšak když za několik dnů policie Fialu dopadla a předvedla k vazebnímu zasedání, vazbu neuvalil a propustil jej na svobodu.

Láznův postup byl chybný v několika bodech. Předně bylo zcela zřejmé, že Fiala o přítomnost při vyhlášení rozsudku nestojí, a stačilo tedy nařídit další rok a v obsílce obžalovaného poučit, že nepřeje-li si přijít, musí o to soud požádat (což si obžalovaný a jeho obhájce mezitím uvědomili sami a žádost soudu zaslali). V úvahu přicházelo rovněž požádat policii, aby Fialu předvedla, což by bylo opatření poněkud nepřiměřené, ale stále ještě víceméně odpovídající liteře trestního řádu, byť ne plně jeho duchu.

Příkaz k zatčení byl nezákonný, za prvé proto, že byl vydán senátem místo jeho předsedou, za druhé pro flagrantní absenci jeho zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 TrŘ. K dalšímu závažnému pochybení došlo, když Lázna zatykač nezrušil ani poté, co obdržel Fialovu žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti: jestliže se snad domníval, že ho zrušit nemůže, protože ho nevydal on, ale senát, jak tvrdí, hrubě se zmýlil.

Soudce Lázna tedy opakovaně porušil zákon a v tomto bodě byla kárná žaloba nepochybně oprávněná.

Jinou otázkou je Láznova motivace. Kárná žalobkyně tvrdila, že soudce zneužil vazbu, protože nebyl schopen zjednat si autoritu, což by znamenalo, že jednal šikanosně a dopustil se tím kárného provinění. Tyto okolnosti mohly vyplynout zejména z výpovědi Láznových přísedících, ty ovšem bohorovný Šimíček vyslechnout odmítl (kuriosní je, že jejich výslech navrhoval sám Lázna).

Kárná žaloba se tak octla v důkazní nouzi: pouhé porušení zákona je jako kárný delikt posuzováno jen zcela výjimečně, s odkazem na možné ohrožení posvátné krávy soudcovské nezávislosti (ano, mějme si nejhorší soudce v Evropě a třeba i na světě, jen když budou dokonale nezávislí!), a šikanosní pohnutka Láznova postupu se neprokázala. Za této situace nelze proti zprošťujícímu verdiktu, který byl následně – už mimo zvukový záznam – vyhlášen, s úvahou zásady in dubio pro reo a stávající politováníhodné praxe netrestat soudce za prosté nedodržování zákona, ničeho namítat.

Výsledkem je, že vrána vráně opět oči nevyklovala, a my můžeme než planě theoretisovat, zda by řízení bývalo dopadlo jinak, kdyby se Brožová více zaměřila na samotnou flagrantní nezákonnost zatykače, jíž nepochybně mohlo dojít k ohrožení důvěry veřejnosti v soudnictví, jakož i jeho dobré pověsti: nejsem sice celá veřejnost, ale já osobně jsem po poslechu záznamu pojal důvodné podezření, že Lázna je blb.

sobota 22. června 2013

Kdyby

Mám rád tropické dny, neboť je to jediné období v roce, kdy člověk smí po delší dobu setrvat v nečinnosti a chovat se tím zdravě: omezte nadměrný pohyb, radí v této době ze všelikých medií experti, a já jejich doporučení vždy rád a superflue uposlechnu. Omezit činnost mozku arci nelze, a tak tento, nemaje na práci nic užitečného, oddává se přemýšlení.

Příkladmo Pavel Hasenkopf a David Schmidt se, plodně využivše horka, dostali do pře, zda demise premiera znamená současný pád vlády. Zajímavá otázka: de constitutione lata má pravdu první jmenovaný, avšak ústavní obyčej, již poměrně pevně konstituovaný, nasvědčuje spíše závěru druhého, třebas jeho výklad čl. 68 odst. 2 Ústavy se mi prima facie správným nejeví: premier je v souladu s monarchickou tradicí pouze prvním z panovníkových pomocníků, jenž, demituje-li, může být vyměněn stejně snadno jako kterýkoli jiný z ministrů. Kdyby demise vlády a demise premiera byla jedním a tím samým právním úkonem, nebyla by v čl. 62 písm. a) zmíněna dupliciter, a to je argument, přes který nejede ústavněprávní vlak.

Ale o tom jsem psát nechtěl, ježto mé vlastní solsticiální úvahy byly pohříchu jiného druhu: představoval jsem si, co by se bývalo stalo, kdyby Petr Nečas, konfrontován s obsazením svého úřadu Šlachtou a jeho přepadovou reklamou na policejní posilovnu, místo trapně blekotavého souhlasu s prohlídkou zvedl telefon a požádal ministra obrany o urychlenou dislokaci několika tanků, protože se policisté se státními zástupci právě pokusili o státní převrat. Pomiňme detaily, jako že česká armáda žádné pohybuschopné tanky nemá, takže přesun by se musel uskutečnit na tahačích, z nichž by tanky před Strakovkou výhružně sjely, a také ponechme stranou, že skutečný premier Nečas by takového skutku nikdy nebyl schopen; jak víme, reálný Petr Nečas se nervově zhroutil a po řadu hodin, než jej dali dohromady, nebyl schopen ani se mediálně vyjádřit, ani neodpovídal na telefonáty svých nejbližších spolupracovníků.

To pomiňme a představme si prostě, že by se to stalo. Šlachta s Ištvanem by byli ochrankou odzbrojeni a internováni ve sklepních prostorách a Nečas by vystoupil simultánně v televisi, v rozhlase a na vládním webu s prohlášením k občanům, v němž by akci orgánů činných v trestním řízení označil za útok na samu podstatu demokratického režimu, vznesená obvinění za zčásti směšná, zčásti vykonstruovaná a olomouckého vrchního státního zástupce za karieristu, který se chtěl svézt na vlně populistických nálad. Jak to známe z historie: Aux armes, citoyens, formez vos bataillons! / We shall fight on the beaches, we shall fight on the landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills; we shall never surrender.

To učiniv, Petr Winston Nečas by požádal sněmovnu o zřízení zvláštní vyšetřovací komise k událostem 13. června, a na základě ad hoc premierského zatykače by poslal zadržené policisty a státní zástupce do různých vazebních věznic v zemi, tak aby se nemohli navzájem domlouvat. Zároveň by přislíbil, že jakékoli nepravosti, k nimž snad na jeho úřadu kdy docházelo, osobně prošetří a viníky potrestá.

Lid, jemuž by se nedostávalo hodnověrných informací, by byl zmaten, ale s největší pravděpodobností by svého premiera podpořil: máloco dokáže lid stmelit tak jako tanky před sídlem vlády. A silný vůdce, který v hodině krise nezklamal, má vždy dost následovníků.

Nevím, ale cosi mi říká, že příští premier této země, ať jím bude kdokoli, by se už měl učit, jak si správně nasadit helmu, a v koupelně před zrcadlem cvičit udatný výraz: chce-li ve funkci obstát, bude ho potřebovat.

čtvrtek 20. června 2013

Zaplatil jsem náklady karlovarské informační exekuce

Velký den zažívají všichni mí nepřátelé a nepříznivci: včera v pozdních odpoledních hodinách jsem, vyčerpav všechny dostupné opravné prostředky, zaplatil náklady exekuce, v níž jsem se před čtyřmi lety domohl, aby mi karlovarský magistrát poskytl informace z tamějšího stavebního úřadu ve věci manželů Kolečkových. Bankovky jsem na poště předal ve stylové smuteční obálce.

Ztráta je to vskutku bolestná, protože jsem od počátku až do konce sporu neučinil nic, co by bylo v rozporu s právem, naopak karlovarští úředníci si počínali jako zpupné panstvo, pro které zákony této země neplatí (takto informační šestikolí sumarisoval Oldřich Kužílek). Nakonec jsem ale já tím, kterého soudy odsoudily jako viníka a který musel náklady úspěšné exekuce uhradit.

Proti úkoří se arci budu dále bránit, během několika dnů požádám o náhradu nákladů ministerstvo spravedlnosti a poté, nebude-li mi vyhověno, podám na stát žalobu.

středa 19. června 2013

Je úplatek nabídkou funkce trestným činem?

Funkci – nebrat! řekli by na protiúplatkovém kursu ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. O trestnosti politického trafikantství, z něhož jsou usvědčováni tři exposlanci a dva vysocí státní úředníci, je podle průzkumů veřejného mínění přesvědčena většina Čechů. Jak rozhodnou tuto otázku české soudy, je arci otázka.

Zahřívací kolo už obvinění absolvovalo u Okresního soudu v Ostravě. Soud nedospěl k závěru, že by stíhání bylo zjevně nedůvodné, a potvrdil to vazbou pro všechny v souvislosti s tímto trestným činem obviněné osoby. Trochu jiná bude situace u pražských soudů: ty jsou jednak politicky daleko ovlivnitelnější – viz pravomocný výrok o nevině v affaiře Drobil i v případu Bárta&Škárka – jednak mají, minimálně odvolací Městský soud v Praze, nastaveny mechanismy, jak spis přidělit vhodně nakloněnému, případně motivovanému nebo motivovatelnému senátu. Proto, přes značný mediální tlak na odsouzení nenáviděných politiků, jenž se dá očekávat, předpokládám, že s pravděpodobností hraničící s jistotou padne ve II. stupni zprošťující výrok.

Politické strany se brání, že neomezená disposice lukrativními funkcemi ve státních podnicích a v nejrůznějších dalších institucích, kupř. různých radách a komisích, je součástí jejich moci, a tak to bylo doposud – minimálně těmito stranami, méně již veřejností – chápáno. Nejde o hlavní součást korupčního financování stran, to ke zajišťováno přes přístup k veřejným zakázkám, ale o příjemný doplněk, možnost odložit stranického zasloužence na odpočinek na místo, kde jeho nečinnost štědře platově ocení daňoví poplatníci. Ovšemže tato místa nejsou bez odpovědnosti, ale i to se dá politickými prostředky řešit: vzpomeňme na nevydání senátora Jaroslava Musiala, který měl být stíhán za to, že společnost, v jejímž představenstvu zasedal, neodvedla povinné platby.

Alternativ je celá řada: parlament by např. mohl – potenciálně i v režimu legislativní nouze – přijmout novelu trestního zákoníku, která by tento druh politického handlování legalisovala, nebo by mohli exposlanci dostat presidentskou milost – problémy s kontrasignací určitě mít nebudou! Posuzováno šířeji než jen prismatem práva, jeví se být pozoruhodným, nakolik se za 23 let demokratického vývoje této společnosti dokázalo rozejít to, co se vnímáno jako slušné a zákonné, obyvatelstvem, s představami politické třídy. Asi bude skutečně na čase obyvatelstvo rozpustit a zvolit si nové…

Romský nezloděj aneb Kde je zakopaný šrot

Znovu se vracíme k případu kuší zastřeleného Roma v Chotěbuzi, o němž jsme se zmínili zde. Zopakujme, že soud I. stupně neshledal naplněnými podmínky nutné obrany a střelci uložil desetiletý trest, který i my pokládáme za adekvátní.

Jako čertík z krabičky vystoupil na obranu Romů František Kostlán a obvinil media, že oběť nekorektně označila za zloděje kovů, ačkoli v trestním řízení se nic takového neprokázalo. Romové se prý jen šli zeptat, jestli v domě nemají nějaký přebytečný šrot, tak jacípak zloději.

Jak ovšem informovali na iDnes, Romové měli v autě náčiní na vykopávání šrotu. To je řečeno snad až příliš jemně: šrot se totiž normálně pod zemí nenachází, tam se arci vyskytují jiné kovové a kovy obsahující, snadno zpeněžitelné předměty, např. potrubí, měděné kabely atp., jejichž společnou vlastností je, že mají vlastníka, který bývá představou jejich exhumace a následného zpeněžení ve sběrně nadšen pozorovatelně menší měrou než sběrači šrotu. Nebo jinak, dopadnu-li ve své vile osobu vybavenou sadou kasařského náčiní, neuvěřím jí, že se na tom místě nacházela toliko proto, že si, využívajíc klidné noční hodiny, toužila prohlédnout mou sbírku středověkých erbů.

Dalším pochybnosti vzbuzujícím faktorem je skutečnost, že podle tvrzení Romů vypadala stavba jako neobydlená: tím menší důvod očekávat, že by tam nalezli ochotného kovodárce.

Ergo, odsuzující rozsudek nad kušištníkem ještě nevyviňuje oběť z podezření, že její úmysly na místě činu nebyly čisté, a media o ní oprávněně hovoří jako o zloději kovů.

pondělí 17. června 2013

Část obžalovaných v čarodějnickém procesu odmítla nabídku soudu

V kause Velkého čarodějnického procesu, neboli Lid v. RWU, o němž jsme naposledy referovali před dvěma týdny, rozdělil soud patnáct obviněných na dvě skupiny. U sedmi extremistek rekvalifikoval skutky žalované podle § 260 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) TrZ/1961 pouze podle prvního odstavce – ačkoli to vůbec neodpovídá popisu skutků v obžalobě – a nabídl jim možnost podmíněného zastavení jejich stíhání, pokud se doznají a projeví nad svými činy lítost.

Čtyři obžalované z této lehčí zločinecké skupiny, obhajované Robertem Cholenským, však nabídku odmítly a trvají na své nevině. V srpnu, kdy by mělo pokračovat předběžné projednání obžaloby, tak lze na Francouzské čekat zajímavé divadlo: dvě nebo tři ze sedmi obžalovaných se budou, nejspíš plačtivě a s předstíranou lítostí, doznávat k trestnému činu, který nespáchaly, kdežto čtyři další budou trvat na tom, že jejich jednání trestným činem nebylo. Pro samosoudkyni Danielu Reifovou to nebude úplně snadná situace, protože uzná-li, že námitky obhajoby jsou opodstatněné (a minimálně argument, že nikoho nelze – nota bene s několikaletým odstupem – stíhat za pořádání serie veřejných shromáždění, která byla řádně ohlášena a nikdy nebyla zakázána ani rozpuštěna, má své ratio), nemůže splnit svůj slib a stíhání kajícnic podmíněně zastavit, a neuzná-li to, vysloví tím ještě před začátkem dokazování v hlavním líčení právní názor, jímž se v dalším řízení bude cítit vázána.

neděle 16. června 2013

Kausa Nagyová neboli Rath 2.0

Když před třinácti měsíci zavřeli Davida Ratha, nejásal jsem, k údivu mnohých, a jen velmi málo jásám nyní, když byla dopadena skupina zločinných politiků ODS a šéfů zpravodajské služby. Mám k tomu dva důvody.

Prvním je ten, že ke stíhání, resp. vůbec k vyšetřování, bylo v obou případech nutné porušit právními předpisy stanovenou místní příslušnost dozorového státního zastupitelství. Kdo si myslí, jak je báječné, že takto smí politiky a další vlivné osoby stíhat každý, kdo si to s Pavlem Zemanem domluví, je poněkud naivní, protože v právním státě nesmí být možnost vést trestní stíhání podmíněna libovůlí kteréhokoli státního úředníka, a mají-li na některém státním zastupitelství Grygárka, případně Mečla na prameni, je třeba takovou osobu zákonem předvídaným způsobem odstranit, ne ji v dosud nezjištěném, avšak patrně velkém, počtu případů obcházet.

Ještě horší bude, pokud se podaří skutečně prosadit zrušení vrchních státních zastupitelství a jejich nahrazení specialisovaným dozorovým útvarem: z obsazení posice jeho šéfa se stane nejdůležitější politikum v zemi – kdo bude mít pod kontrolou tento úřad, získá fakticky feudální pravomoc nad celou společností.

Druhý problém spočívá v tom, s jakou lehkostí získaly OČTŘ povolení k odposlechům a prohlídkám. Soudci v této zemi nejsou za své rozhodováni odpovědni a za neoprávněně nařízený odposlech není po státu reálně možné získat ani přiměřenou satisfakci: není-li zásahem do osobnostního práva neoprávněně vedená exekuce, tím méně jím jistě bude neoprávněný odposlech. Státní zastupitelství a policie žádají a žádají a soudy povolují a povolují (a prodlužují), aniž by někdo následně kontroloval, zda byl odposlech skutečně nutný a zda se při domovní prohlídce opravdu našlo to, co se policie dušovala.

Logika trestního řádu se obrací, a místo aby policie prověřovala konkrétní podezření a k němu získala potvrzení z odposlechu, odposlouchává, často se smyšlenou záminkou, tak dlouho, až nějaký trestný čin odhalí.

Úvaha kdo jedná poctivě, nemá se čeho bát, sama o sobě naivní a ústavně-právně perversní, přestává definitivně fungovat v situaci, kdy se jako trestné začne posuzovat jednání pokládané dosud za přípustné, jak se to stalo v případě exposlanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře. Politických sinekur se v minulosti rozdalo tolik, že by nebylo problémem pozavírat tímto způsobem polovinu poslanecké sněmovny.

Soud rozhodující o vazbě selhal, protože místo aby obviněné propustil s tím, že právní otázka trestnosti jejich skutku je nanejvýš sporná a před jejím vyřešením nelze obviněné trestat vazbou, návrhu státního zástupce vyhověl, a to patrně s gustem: nezapomínejme, že se místní příslušnost podařilo přenést do Ostravy, města, kde je averse ku Praze a jejím parafernáliím, tři uplacené exposlance v to jistě čítaje, zřejmě z celé země nejsilnější.

Období, které je událostmi kolem Jany Nagyové definitivně zahájeno, bych nazval policejní demokracií, a i když jsem na jednu stranu škodolibý, jestliže vidím, jak se politici stávají obětí nekvalitní a zkorumpované policie, kterou na své poddané doposud bez větších potíží pouštěli, moje uspokojení je značně mírněno představou, kdo jsou ti, kteří se tímto způsobem nově dostali k moci a před nimiž je díky odposlechům už nyní premier, normálně nejmocnější úředník v zemi, jen trapnou, blekotající figurkou.

čtvrtek 13. června 2013

Deset let Nejvyššího správního soudu

Josef Baxa poskytl portálu epravo.cz interview zaměřený na deset let činnosti jeho Nejvyššího správního soudu (NSS). Je to dobrá příležitost projít si elektronickou spisovnu a provést krátkou rekapitulaci, jak se tento soud vyvíjel, z hlediska mých vlastních podání, kasačních stížností a dalších (ojedinělých) procesních návrhů a námitek, případně těch podání, která jsem zcela nebo z rozhodující části koncipoval. Jde celkem o více než 40 rozhodnutí, z nichž si lze učinit určitý obrázek o tom, jak se rozhodování tohoto soudu vyvíjí v čase.

středa 12. června 2013

Schisma

Zdeněk Kühn si kdesi posteskl, že vznikne-li v České republice ústavně-právní problém, shánějí se lidé po ústavních právnících, aby jim řekli, jaká je správná interpretace ústavy, místo aby se snažili najít řešení nejvhodnější nebo nejspravedlivější.

To platí arci obecněji: v této zemi došlo k fatální roztržce mezi tím, co se chápe jako právo, a co je vnímáno jako spravedlnost, a tento stav se v čase setrvale zhoršuje.

Každý ví, že není spravedlivé, aby za stokorunovou pohledávku, často uměle a účelově vytvořenou, zaplatil dlužník v exekučním finále téměř dvacet tisíc korun, ale přesto se akceptuje, že jsou-li takto právní předpisy nastaveny, nelze proti tomu nic dělat; objektivní právo se tak stává druhem přírodní pohromy, zatímco spravedlnost je odsouvána do posice obecně ušlechtilého, prakticky však nedosažitelného a tudíž irelevantního ideálu, čehosi podobného mravoučnému kázání, které si lidé, minimálně ti věřící, chodí několikrát do roka poslechnout do kostela, aniž by to na jejich každodenním jednání zanechalo sebemenší stopu.

Toto schisma mezi právem a spravedlností pokládám za vůbec největší tragedii postkomunistické společnosti. Počátek má v 90. letech, kdy se moci ujaly nové elity, které vesměs právu, obecnému a natožpak ústavnímu, nerozuměly a nevěřily v ně: právo byl pro ně pouhý instrument, způsob aplikace a administrace politické moci. Proto byla justice z reformy společnosti vyňata a proto dodnes dobré dvě třetiny soudců a státních zástupců působí dojmem, že je někdo ve funkci zapomněl.

Nebylo to arci zadarmo. Justice, vinou své minulosti slabá, vydíratelná a mocné polistopadové exekutivy se viditelně obávající, se skutečně stala tím, jako co byla vnímána, a postavila se na stranu státní moci, proti občanovi, a místo hledání spravedlnosti se omezila na slepý až tupý výklad právních norem, jehož výsledek může být naprosto libovolný, protože právo bez spravedlnosti se neřídí žádnými principy a nezná žádné limity, stávajíc se toliko surovou, ničím nekorigovanou svévolí.

O projevech služebného postavení justice vůči výkonné moci píšeme na tomto blogu téměř neustále, takže jen namátkou:
  • Ukázalo se, že kníže Kinský má nárok na vrácení značného jmění, protože mu bylo zabaveno v rozporu s platným právem, s Benešovými dekrety. Vláda svolala krisové zasedání justičních představitelů, a vymyslelo se pravidlo, že smyslem restitučního zákonodárství není křivdy napravovat, ale potvrzovat. Tzv. koperníkovský obrat, známé stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Media jen zatleskala, jak jsme s Němčourem vyběhli.
  • Zdeněk Altner vysoudil pro ČSSD Lidový dům a počal se domáhat sjednané podílové odměny. Chtít splnění závazku po vládní straně? V postkomunismu? Tůdle-nudle! Nezaplatit ani korunu, zakázat výkon advokacie a optimálně nechat zavřít. Media mlčela.
  • Dělnická strana počala růst a hrozilo, že v některých z příštích voleb dostane 3–5 % hlasů. Rozpustit a pár nejschopnějších lidí pro výstrahu zavřít, zavelela vláda a justice ochotně uposlechla. Mediální fronta vrněla blahem.
  • Tomio Okamura se stal senátorem a jeho popularita rostla takovým tempem, že se mohl stát českým presidentem, i když nebyl zaháčkován v establishmentu. Vnitro si povolalo soudce Vojtěcha Šimíčka a pravilo: Koukaj, Šimíček, trochu jsme Japončíka podusili skrz petici. Je to šmé, o tom žádná, ale vědí, co je státní zájem, tak žádnej tyjátr okolo a koukaj nám na to dát razítko, kapišto? Pochopeno, provedeno, bez větší negativní mediální odezvy.
Tak funguje justice, z níž byla vypreparována spravedlnost, ve velkém, a jak funguje v malém, poznávají její zákazníci neustále, při každém soudním jednání, s každým nespravedlivým platebním rozkazem na tisíc korun základu a pětadvacet příslušenství nebo s rozhodčí doložkou, která je sice od pohledu neplatná, ale pro soudce je jednodušší to přehlédnout a aplikovat ji.

úterý 11. června 2013

O tom se vyrozumíváte

Pro odlehčení jsem se rozhodl uspořádat mezi čtenáři anketu o nejhorší prohřešky právnické mluvy proti pravidlům češtiny, jakož i prosté, neprávnické logiky.

Některé nesmysly, jako např. označovat oběť vraždy jako poškozeného, jsou nám tak přirozeny, že je jako nepatřičné ani nevnímáme; viděl jsem elaborát sepsaný zmocněncem pozůstalých ve třetí osobě, kde se hovoří o tom, že poškozený navrhuje nebo že poškozený nesouhlasí; odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že poškozený byl již rok zpopelněn…

Mně osobně velmi pije krev floskule o tom se vyrozumíváte (např. jako obhájce obviněného). Asi by bylo dobře zakončit všechna následná podání formulací o tom se vyrozumíváte jako samosoudce.

Půvabný je rovněž nominativ (domněle) zachovávající přístavek osoba, např. Svědek v něm poznal osobu Jan Novák.

A ovšem, opominout nemůžeme nemocnější a nejuniversálnější ze spojek, kdy/ž, kterážto se stala v písemném projevu zejména policejních orgánů tak prevalentní, že být příslušnou klávesou vybaveny policii dodávané klávesnice, efektivita boje se zločinem (resp. dokumentace téhož) by jen tímto jediným opatřením znatelně vzrostla. A se shiftem by tato klávesa mohla napsat jestliže, což je alternativa, kterou stylisticky nadanější policisté své písemnosti rovněž s oblibou ozvláštňují.

O čemž se vyrozumíváte jako mí čtenáři. Nějaké další tipy?

Aktualisováno.

pondělí 10. června 2013

Konečně je lidi vyvraždí

A je to tady, konečně se našel zločinec, kterého lze v Duchcově exemplárně potrestat! Jeden z organisátorů protiromské demonstrace, Jan Dufek, se totiž v patrně ostřejší diskusi s aktivistou Miroslavem Brožem, který vyžadoval ukončení protestních akcí, dopustil nepředloženosti a pravil na kameru: To je dobře, konečně ty lidi aspoň povstanou a vyvražděj je všechny!. A to je zločin přinejmenším srovnatelný s brutálním útokem romské přesily na mladý pár. Teď ještě navrhnout vazbu, tak jako u organisátora protestů severočeských Lukáše Kohouta, který měl jít podle policie do šuplíku za čtyřicetitisícový podvod.

Bravo, PČR! Už vidím ty fotomontáže na sociálních sítích: na levé straně romští útočníci, na pravé Dufek, a tresty identické nebo srovnatelné.

neděle 9. června 2013

Fraška v Liberci

Dokonáno jest. Okresní soud v Liberci odsoudil chrastavského kuličkového vraha Pavla Vondrouše k podmíněnému trestu za výtržnictví. Obhajoba se vzdala práva na odvolání, státní zástupce nikoli, aniž by arci bylo zřejmé, co víc by mohl chtít: pětiletý zákaz střílet po českých presidentech z jiných než skutečných zbraní? Jak patrno z videa pořízeného před soudní budovou, pachatel byl viditelně šťasten, že je mediální hvězdou okamžiku, a k dokonalosti výjevu chybí už jen vavřínový věnec kolem jeho vlasuprostých skrání.

Šťasten musí být i expresident Klaus, takto poškozený, neboť vrah podle jeho přání neunikl spravedlnosti a nebyl amnestován (že spolu s ním amnestii nedostaly další stovky obviněných, na něž by se logicky měla vztahovat, jej arci nezajímá).

Mám jen nutkavý pocit, že účelem trestní justice by mělo být cosi jiného než poskytovat svým klientům uspokojení, a že úplně šťasten není ani daňový poplatník, který celou tu komedii zaplatil.

Demokracie v Brně

Dostal prokurátora, říkávalo se druhdy v souvislosti s vojenskou justicí, kterážto zkratka vystihovala skutečnost, že vojenští prokurátoři (takoví jako např. dnešní ctihodný ústavní soudce soudruh Jaroslav Fenyk) se s vojskem nikterak nemazali a trestní řízení v armádě bylo ryze formálním, nezajímavým a dokonale deterministickým procesem: od samotného počátku bylo jasné, že kdo dostal prokurátora, si po několika procesních úkonech odnese poukaz na mřížkové lázně a poté si udělá výlet do Sabinova, kde bude nějakou dobu dýchat cezený vzduch.

Doba pokročila. Dnes je, minimálně v oblasti bojující demokracie a jejích nepřátel, stejně ominosní událostí jako někdejší dostání prokurátora dostat znalce: zkušenost ukazuje, že před těmito novodobými Boblíky není úniku, a na koho je jednou zadán znalecký posudek, nemá šanci na záchranu: rozsudek je toliko formálním potvrzením toho, co znalec, ve skutečnosti arci jen kašpar s razítkem, maňásek na ruce moci, o obviněném napsal. Ivo Svoboda rozpozná závadový diskurs, Michal Mazel a Miroslav Mareš naleznou extremistický kontext, a mentalistka Petra Papiežová vysvětlí, co měl řečník svými slovy doopravdy na mysli.

Nejnověji, jak se v posledním tišeném Reflexu pochlubil brněnský státní zástupce Jan Petrásek, dostali znalce lidé kolem vydavatelství guidemedia etc, za knihu projevů Adolfa Hitlera. Problém prý není v projevech samotných, ale ve spojovacím textu, jímž výběr vybavil publicista Lukáš Beer. Zda tyto texty byly příliš oslavné nebo naopak nedostatečně odsuzující, Petrásek nevyjevil, a nevím to ani já, jelikož při pohříchu letmé četbě jsem nenarazil na nic, co bych si dokázal představit kursivou v obžalobě. Je ovšem pravda, že nejsem žádný znalec…

Naskýtá se otázka, zda chystané trestní stíhání není ve skutečnosti odplatou za to, co L. Beer píše na svém blogu Náš směr. A že si dovoluje opravdu hodně: např. upozornit, že rasistické norimberské zákony byly uzákoněny v době, kdy ve Spojených státech byla uplatňována rasová segregace, a tak čtyřnásobný olympijský vítěz z Berlína Jesse Owens, jemuž prý Adolf Hitler odmítl podat ruku, se po návratu do vlasti nesměl ani ubytovat ve stejném hotelu jako jeho bílí kolegové, nebo že stejné koncentrační tábory jako v Německu pro Židy vybudovaly za války Spojené státy a Kanada pro své občany s japonskými předky.

A šíření takových informací je zapotřebí zamezit, protože to vše je sice pravda, ale taková, kterou v bojující demokracii smíme říkat jen v soukromí; jinak bychom také mohli dostat znalce.

sobota 8. června 2013

Oslí uši do východních Čech

Případ německé rodiny Habermannových z Lubníka a její spor o vodu je starší než tento blog, ale to se u řízení o žalobách na ochranu osobnosti přiházívá celkem pravidelně: první tři roky je spor pro české soudy příliš syrový, dalších pět let dozrává, často mezi instancemi, a až kolem desátého roku se dostavuje konsensus, že nastal vhodný okamžik o žalobě pravomocně rozhodnout a žalobci, dožil-li se, přiznat za dávnou újmu nějakou tu satisfakci.

Nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové je dílo tak výjimečné, že se oň se svými čtenáři nemohu nepodělit, a zároveň jeho autorku, soudkyni Věru Adámkovou, nevyznamenat nejvyšší cenou tohoto blogu za tvůrčí příspěvek českému právu, prestižním oceněním Osel měsíce.

Tu by arci zasloužila i za to, jak řízení od počátku vedla. Ve věci, o které bylo možné rozhodnout při prvním, nejvýš druhém jednání, dokázala tato ozdoba české justice nařídit neuvěřitelných sedm jednání, a svůj rozsudek sepsala způsobem, který by mohla Justiční akademie ihned převzít do svých kursů a demonstrovat na něm, jak přesvědčivé soudní rozhodnutí v žádném případě vypadat nemá.

Ano, uznávám, český jazyk a jeho větná stavba nejsou nejjednodušší, ale je opravdu nezbytně nutné vyjadřovat se se stylistickou elegancí troglodyta a vázat věty do souvětí např. tímto způsobem: Žalobkyně b/ a c/ odmítnutím účastnické výpovědi nedaly soudu možnost, aby se rovněž vyslovily, v čem je přerušení dodávky pitné vody omezilo v jejich životě…?

Odůvodnění rozsudku by po rekapitulaci procesního diskursu mělo uvést, které důkazy soud provedl, které zamítl (a proč), co se z nich dozvěděl, případně čemu neuvěřil, jaké právní normy použil a jak pod ně takto učiněná skutková zjištění subsumoval, a jak se to odrazilo v jeho rozhodnutí. Nic podobného v práci doktorky Adámkové nečekejme, ta – podobně jako mnoho jejích kolegů – pojala odůvodnění stylem říční naplavenina, resp., pro sečtělejší, rozsudek-řeka, a vytvořila spíše authentickou reprodukci proudu svých úvah, sondu do mozku soudcova, než jasnou a logickou strukturou charakterisované judikatorní dílo.

Čtenář rozsudku s podobnou materií by se např. rád dozvěděl, jaké faktory soud vzal při stanovení relutární satisfakce v úvahu, zda se v těchto případech podle jeho názoru má odškodňovat lineárně podle délky zásahu, nebo degresivně (pociťovaná intensita zásahu klesá s tím, jak se mu poškozený přizpůsobuje), proč dostaly děti o 20 % méně než dospělí – nejsem sice dvanáctiletá dívka, ale umím si představit, že pro nezletilé dcery Habermannových musel být tento roční zážitek ještě větším traumatem než pro jejich rodiče.

Zato se dovídáme, že jestliže žalobci hovoří o společenské stigmatizaci, kdy občané obce je měli vídat chodit pro vodu do cisterny, a proto měli být vystaveni jejich posměchu, žádný důkaz k tomu nenabídli. Ovšem – stigmatisaci rodiny na rok odpojené od dodávky vody je třeba doložit nejlépe fotograficky nebo na videu, jinak soud neuvěří, že jim taková banalita mohla vadit!

Věřme, že oslí uši budou soudkyni Adámkové slušet: rozhodně lépe než talár, do kterého tato totálně inkompetentní osoba nepatří.

pátek 7. června 2013

Špatné zprávy pro nálepkové zločince

Případ Madse Trærupa, mladého muže z Dánska, kterého bylo v r. 2000 třeba stůj co stůj odsoudit, aby Česká republika neměla ostudu a nemusela mu zaplatil náhradu za nezákonnou vazbu, již známe, a také víme, jak se celý podvod povedlo zorganisovat: Soud I. stupně, Obvodní soud pro Prahu 1 v senátu Dany Šindelářové, jej nejprve zprostil obžaloby, ale odvolací Městský soud v Praze, senát Jarmily Löffelmannové, vyhověl odvolání státní zástupkyně Zdeňky Galkové a rozhodl, že možná ještě nebyli slyšeni všichni policisté, kteří incident viděli. A vskutku, lo and behold, jak říkají Angličané, jaké překvapení, Z. Galková přivedla na Ovocný trh jednoho ze svých proslavených universálních svědků a ten děj popsal přesně tak, jak byl zachycen v obžalobě – a jak se zaručeně nestal. Toť ovšem zásadní důkazní zvrat!, vzkřikla D. Šindelářová, a i když výpovědi skutečných svědků-policistů jasně svědčily o tom, že obžalovaný je nevinen a policisté si celou historku vymysleli jako pomstu za pokoření, jemuž je obžalovaný vystavil, odsoudila Madse Trærupa k podmínce a několikaletému vyhoštění. Od té doby si soudkyně Šindelářové, která velmi dobře věděla, že odsuzuje nevinného, nevážím.

A proč o tom ještě píšu? Protože počítač v podatelně nyní vybral senát k projednání odvolání Z. Galkové v případě samolepkové skupiny Vondrák-Rodová, a je jím – chvíle napětí – opět senát předsedkyně Jarmily Löffelmannové. Ne snad, že bych pochyboval o náhodnosti výběru, dobře vím, že na tomto světě existují jen dvě nezpochybnitelné jistoty: hvězdné nebe nade mnou a poctivost předsedy městského soudu Jana Sváčka; ten by žádné manipulace u svého soudu netrpěl, ostatně jeho morální kvality ocenila i komunistická strana, do které se před r. 1989 přihlásil – tam přece brali jen mravní výkvět národa! Přesto jsem arci znepokojen.

J. Löffelmannová je v pražské justici známa – jak to jen napsat kulantně… – jako osoba s velmi nízkou integritou, jež dává vzpomenout brněnského Za peníze v Praze dům. Mezi její poslední justiční kousky patří zproštění poslanců Bárty a Škárky, ale podobných výstřelků se najde za roky jejího působení v justici celá řada. Kdekoli soudí, resp. kamkoli je její senát náhodně přidělen, tam buď šustí bankovky nebo jsou ve hře jiné, vyšší zájmy.

Můžeme proto s velkou mírou jistoty predikovat, co se stane. Ve svém odvolání namítla Z. Galková, že soud I. stupně nevyslechl policisty, kteří noční lepení monitorovali. Tomu senát Löffelmannové přisvědčí a zprošťující rozsudek z tohoto důvodu zruší. U obvodního soudu poté vystoupí skupina policistů, kteří si po téměř pěti letech zázračně vzpomenou na nové, v úředních záznamech opomenuté detaily, a ty budou soudkyni Šindelářové postačovat pro konstataci důkazního zvratu a k odsouzení obžalovaných. Ale aby se obhajoba příliš nerozčilovala, tresty budou pouze mírné, podmíněné.

Vítejte ve světě spravedlnosti po česku, přátelé!

středa 5. června 2013

Incident v Rokycanech

A máme tu další blogpost na romské thema, tentokrát z Rokycan. V březnu tam došlo ke konfliktu mezi mladou Romkou a několika strážníky městské policie, načež ti byli romskými aktivisty obviněni, že se k ženě chovali brutálně a při zákroku převrhli kočárek s dítětem. Nyní policie trestní oznámení odložila.

Jsem názoru, že učinila správně. K disposici máme dvě videa, [1] a [2], z nichž je sice patrné, že jednání strážníků při řešení přestupku nebylo prosto určitých taktických pochybení, avšak agresivita, zprvu zejména verbální a poté patrně i brachiální, směřovala od přestupnice ke strážníkům. Aktivisté, jako už tolikrát, prokazují romské komunitě medvědí službu, jestliže místo rozumu uplatňují rasový instinkt a vyvolávají tak v posledku dojem, že Romové se v této zemi těší nezaslouženému nadpráví.

Neobjektivní kostlánovský žurnalismus je to nejhorší, co se Romům mohlo přihodit.

Aktualisováno.
Zde máme inkriminovanou část děje z videa zobrazenu rozfasovaně, snímek po snímku:

úterý 4. června 2013

Ministerstvu vnitra vadí název našeho spolku

Městský soud v Praze nám zaslal k replice vyjádření ministerstva vnitra k naší správní žalobě proti již třetímu odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (o žalobě jsme psali zde).

Ministerstvo potvrdilo, že ke stanovám spolku už nemá výhrad, ale vadí mu náš název, ježto prý z pohledu všech demokraticky smýšlejících osob je [název sdružení] zároveň urážlivý a provokativní: osobně bych spíše soudil, že demokraticky smýšlejícím osobám je název vcelku ukradený, a pokud jejich smýšlení něco uráží a provokuje, pak je to flagrantní porušování našeho práva svobodně se sdružovat – o registraci se marně snažíme už od srpna 2009, a stále jsme na začátku, resp. v nekonečném procesním cyklu.

Vyloženě zábavná je pasáž věnovaná trestnímu stíhání Jana Šinágla, které bylo pravomocně zastaveno. Na názoru ministerstva, že samotné podání trestního oznámení je subsidiárním důvodem zákazu, se nezměnilo nic ani zastavením – pracující jsou znepokojeni a ministerstvo je proto před Šináglem musí chránit, a samo ví lépe než nějaký soud, je-li jeho psaní společensky škodlivé a závadové.

Reagujeme replikou.

Pokud jde o soudkyni Evu Pechovou, s tou mám ty nejhorší zkušenosti: jde o dámu neznatelné inteligence a nulového právního rozhledu, a je-li občas některé rozhodnutí jejího senátu přesto správné, důvodem může být toliko eventualita, že soudkyně Pechová problém nepochopila. I z toho důvodu jsem souhlasil s upuštěním od ústního jednání: snažit se této osobě cokoli po právní stránce objasnit, je činnost přibližně stejně inspirující jako vysvětlovat deskriptivní geometrii orangutanovi.

pondělí 3. června 2013

RWU poprvé u soudu

V kause RWU neboli Lid v. Patnáct čarodějnic byla doručena obžaloba, pečlivě zpracovaná děčínským státním zástupcem Lubomírem Dolanou, přirozeně bývalým komunistou – nikdo jiný než člen této zločinné a zavrženíhodné organisace by ani všechny finesy stíhaného ideozločinu nedokázal přesvědčivě podat!

Dnes se konalo u Obvodního soudu pro Prahu 2 předběžné projednání obžaloby, při němž soudkyně Daniela Reifová cca třetině obžalovaných nabídla, že, pokud se ke své trestné činnosti doznají a vyjádří nad ní lítost (a, ovšem, vypovědí v neprospěch spoluobviněných), jejich trestní stíhání podmíněně zastaví. U dalších přichází v úvahu plea bargain, dohoda o vině a trestu se státním zástupcem (za OSZ pro Prahu 2 byl přítomen Tomáš Bláha, rovněž bývalý komunista – to patří u politických procesů jaksi už k dobrému tonu).

Protože obhájci přibližně šesti obžalovaných na tyto návrhy reagovali vstřícně, není vyloučeno, že čarodějnický proces právě tímto způsobem skončí, a nebezpečné extremistky se výměnou za mírné potrestání distancují jak od své minulosti, tak od svého přesvědčení. Každý sám svého štěstí strůjcem, nezbývá než dodat.

sobota 1. června 2013

Černé a bílé svině

To čumíte, bílé huby,
zaplatíte za mě dluhy.
Z vašich daní za práci
Cikáni se vyplácí.

Do práce já nechci chodit,
starou budu nutit rodit,
svinčík dělám kolem domu,
jak je zvykem mnoha Romů.

Kolem sebe všechno zničím,
na krádeže pakáž cvičím,
řádně platit nemám zájem,
energie ani nájem.

Kam já vkročím, kde se mihnu,
stoprocentně něco švihnu,
u kanálu krycí mříž,
na hřbitově zase kříž.
atd. atd.

Dvě shora presentované ukázky moderní lidové tvořivosti zhruba vyčerpávají rozsah veřejného diskursu nad česko-romskými vztahy: Romové nejsou skutečnými a rovnoprávnými občany této země, jen veřejnými škůdci a parasity, které je majorita oprávněna kdykoli vyhnat, protože tohle je přece náš stát. Ačkoli existují, arci nepočetné, výjimky, Romům připisované vzorce chování lze podle mínění většiny popsat v říkance obsaženými stereotypy, které jsou čas od času potvrzovány po sociálních sítích kolujícími zaručenými zprávami, např. složenkou na sociální dávky ve výši 35 000 korun nebo srdceryvným příběhem o konfliktu černých s bílými v nákupním centru, gradujícím scenou, jak romská maminka rozbíjí své holčičce hlavu o regál, aby měla argument, proč od bílých požadovat náhradu. Netřeba pokračovat, známe to z Internetu všichni, a bylo by ztrátou času dokazovat, že jde v obou případech o hoax.

Protiromský sentiment byl nejnověji rozjitřen dvěma téměř současnými událostmi, násilným útokem v Duchcově a rozsudkem soudu I. stupně nad chotěbuzským luko-, resp. kušostřelcem. Ačkoli prvý případ nepředstavuje v kontextu celé země nic zvlášť mimořádného – ano, útok byl poměrně brutální a byl veden v přesile, avšak k podobným incidentům dochází na různých místech několikrát za měsíc – státní zástupce populisticky žádá o vazbu (z jakého důvodu, proboha!?) a politici se předhánějí v siláckých řečech. Ve druhém případě odpovídá uložený trest povaze činu, protože zákonnou podmínkou nutné obrany je existence útoku, a ten byl podle všeho konstruován toliko z ethnicity napadených a aplikace zásady, že Rom představuje nebezpečí už barvou své kůže (v zásadě souhlasím s tím, co o případu napsal Patrik Banga).

Duchcovská událost vyústila v demonstraci několika stovek lidí na místním náměstí a nebude mít zřejmě další dohru. Osobně se ale obávám toho, že nálady veřejnosti dokáže využít dostatečně schopný demagog a z víceméně isolovaných incidentů by se mohla stát kampaň, vedená hesly jako Žádné nepřizpůsobivé v našem městě!, Most patří nám, ne jim!, Už ani korunu z našich peněz parasitům! nebo Znepříjemňuj život těm, kteří ho znepříjemňují tobě, přičemž přes neadresný charakter těchto výzev bude každému jasné, kdo jsme my a kdo oni. A může se objevit i nová symbolika, jakýsi protiromský Národní odpor, který sice nebude reálně existovat, ale jeho stoupencem bude každý, kdo v daný okamžik něco proti romské menšině ve jménu této abstraktní ideje vykoná.

Nepěkná vise.