DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 31. května 2013

Nálepkový proces jde k odvolacímu soudu

Včera bylo doručeno odůvodnění odvolání státní zástupkyně Zdeňky Galkové proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 v samolepkovém procesu, o němž jsme psali zde. Obžalovaný Patrik Vondrák reaguje replikou a zároveň žádá o delegaci věci jinému odvolacímu soudu, jestliže Městský soud v Praze se už do rozhodování v rozporu se zákonem zapojil.

Šance u odvolacího soudu vidím jako vyrovnané, záležet bude na tom, kterému senátu bude spis náhodně počítačem přidělen. Nevinným, pokud byli stíháni vazebně, ukládají české soudy obvykle podmíněné tresty, aby jim stát nemusel vyplatit náhradu za vazbu, což je pravidlo, které Obvodní soud pro Prahu 1 porušil, a tak, i kdyby na odsouzení nebyl tak enormní politický zájem, možná je kasace už z tohoto důvodu.

úterý 28. května 2013

Exces u Nažidel

Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo vyhověno žalobě na ochranu osobnosti, kterou se pozůstalí obětí nehody autobusu z r. 2003 u Nažidel a jejich pozůstalí domáhají po řidiči autobusu relutární satisfakce ve výši 300 000 Kč pro každého. Protože vrchní soud nerespektoval právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, Nejvyšší soud věc zároveň odňal senátu 1 Co a nařídil, aby ji projednal jiný senát.

To je zcela správné rozhodnutí, a NS jím potvrdil právní názor vyslovený Krajským soudem v Plzni (samosoudce Martin Šebek). Ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ/1964 o tzv. excesu z plnění pracovních povinností je na místě vykládat in favorem poškozeného i zaměstnance, a vyvinit zaměstnavatele lze jen tehdy, pokud souvislost mezi vznikem škody a plněním pracovních úkolů není vůbec dána: např. jestliže řidič kamionu během jízdy vykrade chatu.

Právně složitější je situace u heparinového vraha. Tam pozůstalí žalují nemocnici, avšak soudy se zatím tváří k jejich nároku nevlídně, a to včetně toho nejvyššího. I tam by ale podle mého názoru měla být dovozena odpovědnost zaměstnavatele, protože vraždit sice nebylo součástí pracovních úkolů Petra Zelenky, ale místní, časová a věcná souvislost s nimi je tu zřetelná.

Co ovšem v obou případech šokuje, je neskutečná doba, po kterou soudy tyto nároky projednávají.

pátek 24. května 2013

Incident v Augsburgu aneb Extremistu i ve snu viděti

Jak důležitý je boj proti tzv. pravicovým extremistům (zkráceně PEX), není třeba čtenářům tohoto blogu zdůrazňovat: čím více těchto celospolečenských škůdců se podaří dostat za mříže, tím větší blahobyt v zemi nastane, a den, kdy zapadne vězeňská brána za posledním z nich, bude pro mnohé sekulární obdobou počátku království nebeského na zemi. Poněkud, pravda, překvapí, kdo všechno se do této iniciativy české vlády a její policie zapojil.

Na 64. sudetoněmeckém sněmu, který se minulý weekend uskutečnil v bavorském Augsburgu, se k potlačování PEX přidalo Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL), jehož vedení, upozorněno – pravděpodobně prostřednictvím místní policie – českými orgány, že na akci se nacházejí dva čeští extremisté, Pavel Kamas a Lukáš Beer, rozhodlo se označit plánovanou přednášku prvého z nich cedulí s nápisem Uzavřená akce a ke vchodu do přednáškového sálu postavit pracovníka ochranky, jehož úkolem bylo nepouštět dovnitř další návštěvníky (podrobněji o tom na svých stránkách píše Jan Šinágl). Jaký význam tato cedule měla, věru obtížno posoudit, spíše bych řekl, že pánové Franz Pany a Hans Mirtes, kteří řešení s uzavřenou akcí vymysleli, jsou pečlivými čtenáři Haškova Švejka.

Incident samotný byl tedy pouhou banální švejkovinou, nad níž můžeme mávnout rukou: kdo chtěl, Kamase si poslechl. Závažnější jsou ovšem politické důsledky toho, co se stalo.

Chce-li česká vláda považovat Kamase a Beera za extremisty, je to její věc: faktem je, že produkce vydavatelství guidemedia etc i portálu Náš směr, s nimiž jsou spojeni, je nekonformní a provokativní, což ale neubírá na její zajímavosti – odhlédnu-li od ideologických podtonů, s nimiž často nesouhlasím, neznám jiné medium, které by po faktografické stránce přineslo tolik relevantních informací k problematice česko-německých vztahů a společné historie, jako Náš směr. Pozoruhodná je i produkce guidemedia a totéž platí i pro samotnou Kamasovu přednášku, kterou Jan Šinágl v Augsburgu zaznamenal.

Něco úplně jiného ovšem je, podřídí-li se tomuto diktátu spolek, který se navenek tváří jako nezávislý representant sudetských Němců a jejich požadavků vůči české vládě, avšak jehož představitelé se – bohužel – ve světle augsburgského incidentu nemohou nejevit než jako maňásci na ruce českého státu.

Kam může tato vstřícnost zajít? Pošle příští rok vedení SdL seznam pozvaných hostů do Prahy k ověření jejich politické vhodnosti a nezávadnosti? Anebo že by si pozvali z České republiky na slovo vzatého odborníka, řekněme takového Ivo Svobodu, který na místě aplikuje methodu diskursivní analysy a vyhodnotí, které projevy představují závadový diskurs a neměly by být v rámci oficiálního programu předneseny?

Podotýkám, že k činnosti SdL mám dlouhodobé výhrady a výsledky, které tento spolek za více než 60 let své existence dosáhl, pokládám za více než hubené v porovnání s tím, jaké prostředky k tomu jak od samotných sudetských Němců, tak od německé vlády obdržel: za dějinný úspěch si spolkové vedení zvyklo označovat každý projev představitele českého státu, v němž není obsažena přímá glorifikace presidenta Beneše a jeho dekretů a adorace vyhnání. Že vstřícnost a konformita SdL vůči vládě České republiky zajde do takových extremů, mne přesto šokuje.

Aktualisováno.
Náš směr vydal Kamasovu přednášku i v české versi.

čtvrtek 23. května 2013

Neoprávněná exekuce není zásahem do osobnostního práva

Soudkyni Okresního soudu v Berouně Marcelu Součkovou jsme poznali jako dámu nevysoké inteligence a pohříchu nedostatečné představivosti, za což jsme jí udělili titul Osel měsíce listopadu 2011. Nyní má velkou šanci na double: dnes vyhlášeným rozsudkem žalobu zamítla a vysvětlila, že neoprávněně nařízená exekuce (resp. soudní výkon rozhodnutí) není odškodnění vyžadujícím zásahem do osobnostního práva povinného, ale je to jakási provozní nehoda, nedopatření, které nestojí za řeč. To, že měl povinný mj. několik měsíců zablokované bankovní konto, lze přejít mávnutím ruky. Zmýlená neplatí, i mistr tesař se utne, jedeme dál!

Aktualisováno.
Zvukový záznam (bohužel nepříliš kvalitní). Odůvodnění rozsudku je k pláči: Soudkyně vysvětlila, že banka nevede žádný interní seznam dlužníků – sama to přece soudu napsala! – a zásah do práv žalobce spočívající v půl roku probíhající neoprávněné exekuci je naprosto minimální. Existenci dlužnických registrů, které banky o svých klientech vedou a sdílejí, často skrytě před zraky příslušných orgánů (ÚOOU), kam se žalobce dostal a kde je pravděpodobně dodnes evidován, se žaloba pokoušela prokázat předložením příslušných rozhodnutí ÚOOÚ, avšak tento důkaz byl zamítnut: netýká se přece žalobce, ale úplně jiných osob!

Tragický výkon soudkyně Součkové, jak jsme slíbili, oceňujeme cenou Osel měsíce a blahopřejeme s konstatací, že dokud budou u českých soudů rozhodovat takové – s prominutím – pitomé nány, jako je ona, nezbývá než závidět pokročilejším africkým zemím jejich výbornou justici.

středa 22. května 2013

Plaidoyer aneb K dědičnosti osobnostních sporů

Jak naznačeno v titulku, hodlám plaidovat, a to za změnu občanského zákoníku, jenž de lege lata neumožňuje přechod nároků z porušení osobnostního práva na dědice, stanově namísto toho toliko možnost domáhat se ochrany postmortální (§ 15 ObčZ/1964, resp. § 82 odst. 2 ObčZ/2012).

Případ uraženého pedagoga, započavší v lednu 1990 a dodnes pravomocně neskončený, ukazuje na nutnost urychlené novelisace této partie soukromého práva: je-li už dnes možné zdědit průtahy v řízení, nevidím nejmenší důvod, proč by neměly být děděny i osobnostní nároky, nota bene trvá-li českým soudům jejich projednání i více než 20 let. Ano, uznávám, že formulace omluvy je mi skutečně líto, že můj dědeček urazil vaši babičku, a prohlašuji, že tato dáma nebyla stará rašple a dementní ochechule, může vzbuzovat jisté pochybnosti o účinnosti a včasnosti ochrany poskytnuté porušenému právu, avšak nevadí-li to zjevně soudu, proč by to mělo vadit stranám?

Náš v mezidobí zlidovělý komentář týkající se děditelných průtahů v řízení pak bude mít tuto novou kanonickou podobu: Zemřel chudý. Jeho děti po něm zdědily jen nábytek, trochu obnošeného šatstva, troje průtahy, jednu hrubou urážku a dvě facky.

úterý 21. května 2013

Katholické busny jako pramen ústavní krise

Když ve středověku vznikl spor mezi – církví spravovanou – universitou a světskou mocí, řešilo se to interdiktem, což znamenalo, že duchovní v universitním městě dočasně přestali věřícím udělovat svátost eucharistie a věřící, zbaveni tohoto dobrodiní, si dříve nebo později na své vrchnosti vynutili uzavření smíru.

To dnes už nejde, jednak o eucharistii průměrný Čech-atheista nestojí, jednak se i university vymanily z moci církve a jejich zákazu by nikdo neuposlechl. Doba pokročila, a bitvu mezi pražskou universitou a přímo volenou státní hlavou tak povedou na straně jedné demonstranti a petenti, začasté notoričtí, jistě s mohutnou mediální podporou osiřelých bojovníků Jediné a Pravé Pravdy a Lásky, na druhé pak voliči řečené nejvyšší hlavy, populace bůčková a novácká, novodobí proléti, lid na sensorické vjemy méně náročný než pražská kavárna, zato však mnohonásobně, neskonale početnější.

Po právní stránce tu nejde o nic jiného než o ústavní krisi, arci nikoli nepředvídanou. Jako mnozí další i já jsem upozorňoval, že přímá volba presidenta musí být nutně provázena drastickým omezením pravomocí presidenta republiky, protože stávající Ústava ponechává příliš prostoru k abusivním výkladům a neučiní-li se těmto nelegitimním pretensím přítrž, můžeme se jednoho krásného dne probudit do presidentského systému.

Optimisté jako Eliška Wagnerová tvrdí, že k fixaci presidentských pravomocí postačí ústavní obyčeje. To je však omyl, jednak proto, že v řadě případů takové obyčeje neexistují (jak se např. zjistilo, presidenti s odkazem na svou roli v zahraniční politice rutinně hovořili do výběru velvyslanců, takže žádný obyčej nebyl, není a nebude), jednak ústava neposkytuje dostatečně účinnou ochranu před presidentem, který ústavní obyčej poruší – jedinou remedurou pro takovou eventualitu je nepraktická a už čtyři sta let neužívaná defenestrace.

Kádrování profesorských habilitantů je bezesporu odporné a je to hrubý zásah do akademických svobod, avšak president republiky tyto praktiky provozující je beztrestný: svévolně vetovat rozhodnutí akademické komunity není hrubým porušením ústavního řádu, zákon o vysokých školách není ústavním zákonem a Putna může svobodně vědecky bádat podle čl. 15 odst. 2 Listiny klidně i jako doživotní docent.

Co tedy dělat? Nevím: třeba bychom mohli Miloše Magnissima o dodržování ústavních principů poníženě poprosit.

sobota 18. května 2013

Údajný neonacista-pedofil zproštěn obžaloby

O případu CD s dětskou pornografií, které se po 20 měsících našlo mezi věcmi z domovní prohlídky u jednoho ze zadržených v akci Power I, jsme na tomto blogu referovali zde a zde. Obvinění tehdy využila Věra Tydlitátová a napadla v souvislosti s ním nálepkové zločince, pročež však byla obhájcem obviněných v obou kausách Robertem Cholenským – nepopírám, že s mým podstatným přičiněním – odkázána do příslušných mezí a musela se veřejně omluvit.

Poté jsem o případu přestal psát, neboť mým zvykem je zveřejňovat ke všem kausám anonymisovaná rozhodnutí, což jsem nemohl, aniž bych tím obviněného pedofila přiváděl do trapné situace: je pochopitelné, že i když CD mu podstrčila policie, projednávání tohoto druhu trestné činnosti není nikomu příjemné, a cílem mé publicistiky není uvádět obviněné do rozpaků třeba tím, že bych v takto citlivé záležitosti nechtěně prozradil jejich identitu.

Nyní řízení zřejmě již definitivně skončilo, a tak mohu svým čtenářům přinést ve stručné retrospektivě aspoň přehled toho nejdůležitějšího, co se v něm odehrálo.

V září 2011 byla u Obvodního soudu pro Prahu 8 podána obžaloba, pod níž je podepsána Gisela Vojtěchovská. Samosoudce Petr Novák však obžalovaného velmi rychle zprostil obžaloby, praviv, že držením jediného CD nemohl být trestný čin přechovávání dětské pornografie spáchán. OSZ se odvolalo a Městský soud v Praze rozsudek v únoru 2012 zrušil, leč nařídil soudu I. stupně zabývat se i otázkou, zda předmětné CD bylo vůbec mezi věcmi obviněného nalezeno, což předtím přirozeně nebylo významné.

Poté se soudce Novák pokusil případ zamést pod koberec: trestní stíhání zastavil s odkazem na běžící proces Power I/II. To obžalovaný odmítl, podal stížnost, a městský soud i toto rozhodnutí zrušil a uložil obvodnímu soudu provést potřebné dokazování.

To bylo velmi dlouhé a úmorné, nikoli však prosté zajímavosti. Zjistilo se při něm, že k věcem zajištěným při domovních prohlídkách měl přístup naprosto nedefinovaný okruh osob, takže s inkriminovaným CD mohl manipulovat kdokoli, kdo a kdy CD-čka očísloval, policie netuší (rozhodně to však nebylo v den prohlídky), a Kriminalistický ústav Praha (KÚP) dodal serii odborných vyjádření, která sice s odborností neměla nic společného, zato byla zjevně vedena snahou policejní versi událostí podpořit (o kvalitách této instituce jsme psali např. v souvislosti s případem tramvajového vraha McCraee). Soudce smyšlenkám expertů naštěstí neuvěřil a v dubnu 2013 vydal další zprošťující rozsudek, proti němuž se už, jak se zdá, žádná ze stran neodvolala.

Z odůvodnění stručně ocitujme:
Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soud výslechy svědků – policistů zadokumentoval pohyb věcí zajištěných při domovních prohlídkách, přičemž z výpovědí vyplývá, že se jednalo o veliké množství věcí, které se vyhodnocovaly mnoho měsíců. Z výpovědí svědků – policistů vyplývá, že výrobní čísla zajištěných CD se nezapisovala. Z usnesení Městského soudu v Praze ale jednoznačně vyplývá, že pro identifikaci předmětného CD je potřeba zjistit jeho výrobní číslo. Proto soud požádal Kriminalistický ústav Praha o odborné vyjádření, ze kterého vyplývá, že z fotografie z domovní prohlídky nelze sporné CD-R Verbatim identifikovat. Protože předmětné CD nelze podle výrobního čísla identifikovat a Městský soud v Praze, jehož právním názorem je zdejší soud vázán, uvedl, že lze přistoupit na verzi obžalovaného, že mohlo dojít k záměně, když protokol o domovní prohlídce svědčí pouze o druhotné shodnosti, avšak není nikde uvedeno výrobní číslo, které je na každém CD nosiči vyznačeno, aby nedošlo k záměně s event. jinými CD nosiči, nezbylo soudu než obžalovaného obžaloby zprostit, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek pro nějž je obžalovaný stíhán.
K tomu dodejme, že zhodnocení závěrů KÚP je lehce zavádějící: ve skutečnosti totiž KÚP tvrdil, že z rozmazané fotografie lze výrobní číslo vyčíst. O kvalitě znaleckého výkonu nechť si učiní představu čtenář sám, budiž zároveň varován pro případ, že by snad někdy v budoucnosti měl tendenci v nestrannost Ústavu uvěřit (hloubavějším ze čtenářů prozradím, že KÚP měl za úkol ve výrobním čísle odhalit 5005 56MC 42390, což se mu téměř podařilo – že by methoda diskursivní analysy v praxi? Inu, kde je vůle, tam je i cesta…):


Daňového poplatníka bude tato kratochvíle stát bratru 200 až 250 tisíc korun na nákladech obhajoby, které bude muset nyní Česká republika obviněnému zaplatit, o nákladech samotného trestního řízení nemluvě.

Kdo CD mezi zajištěné věci podstrčil (případně na prázdný nosič dětské porno vypálil, což je pravděpodobnější), se zřejmě už nikdy nedozvíme, a tak nezbývá než pedofilovi poblahopřát k rozsudku a sami sobě ke skvělému policejnímu sboru, jejž máme to potěšení ze svých daní financovat.

Aktualisováno.
A pro potěchu ucha i ducha krátký výsek z výslechu pplk. Miroslava Štěpána z ÚOOZ, an vysvětluje, jak se s věcmi z domovních prohlídek na policii nakládalo. Tak přesvědčivě a přehledně by to, myslím, nepodal ani Felix Holzmann!

středa 15. května 2013

Velmi dobrá nominace dalších ústavních soudců

Miloš Virosa Zeman, t. č. president republiky, navrhl Senátu další tři kandidáty na ústavní soudce, soudkyni NSS Kateřinu Šimáčkovou, ústavního soudce Miloslava Výborného a soudce NS Ludvíka Davida. Proti nominaci Šimáčkové a Davida nelze namítat vůbec nic, pokud jde o Výborného, v prvním funkčním období prokázal značnou názorovou konsistenci a i když je na jeho produkci znát, že je stoupencem konservativní školy jurisprudence a nemá pochopení pro modernistické výstřelky jako je svoboda slova – viz jeho slavné usnesení o závadové transsubstanciaci číslovaného textilu –, domnívám se, že i tento typ soudců by měl být v plénu Ústavního soudu zastoupen.

Schází pouze očekávaná odměna za vyřazení Zemanova protikandidáta v presidentské volbě Tomio Okamury: ačkoli se nominace Vojtěcha Šimíčka a/nebo Zdeňka Kühna, soudců NSS, kteří se na volebním podvodu podíleli, zdála takřka hotovou věcí, Zeman si s odměňováním věrných dává na čas a zatím je ponechává v napětí. Dobře jim tak, řekl bych…

Stíhání popírače Šinágla bylo pravomocně zastaveno

Krajský soud v Praze svým (nekomunistickým) senátem 12 To předsedkyně Evy Milcové potvrdil rozhodnutí berounského soudu o zastavení trestního stíhání popírače nacistického genocidia Jana Šinágla. Odůvodnění je poměrně rozsáhlé a i když bychom ho asi nemohli označit za přelomové nebo mimořádně odvážné, patří v produkci českých soudů k nadprůměru.

Trestní stíhání je tedy u konce, zbývá sumarisovat, co jsme se z něj dozvěděli.

Především to, že ministerstvo vnitra dokáže iniciovat prima facie a a limine nedůvodné trestní stíhání politicky nepohodlných osob, disidentů. Připomeňme, že trestní stíhání bylo zahájeno přes nesouhlas OSZ v Berouně na přímý pokyn dohledového KSZ v Praze, takže není pravděpodobné, že by si chtěl s J. Šináglem vyřizovat účty někdo jiný než právě ministerstvo, jemuž se ve sporu o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nedostává argumentů a proto by rádo udělalo z členů přípravného výboru zločince. To není dobrá zpráva, státní zastupitelství není jen dalším odborem ministerstva vnitra, a nepochybně by mělo být schopno samo posoudit, zda je trestní oznámení na popírače Šinágla důvodné. Instrumentalisace trestního práva a jeho přetvoření v nástroj státní politiky, zbraň v boji s vnitřním nepřítelem, jsou znakem totalitního, nikoli demokratického režimu.

Za druhé se v pravém světle předvedl ÚSTR a jím zaměstnávaný amatérský historik Jaroslav Čvančara. Nevím, jak vážení čtenáři, ale já bych opravdu raději ze svých daní na tomto místě platil odborníka než nadšeného diletanta, jehož splácanina zůstaniž na mém serveru vystavena jako odstrašující příklad škodlivosti nevzdělaného enthusiasmu v historiografii.

Dalším pěkným exponátem a odkazem budoucím generacím je i dílo znalkyně a učitelky mateřské školy Lenky Vrchlavské – ano, té, která se ve znaleckém posudku dovolává Drdova Vyššího principu. A chybět nemůže práce Josefa Zouhara, který se rovněž vyznamenal plamenným posudkem sestaveným bez kritické analysy toho, o čem se v posuzovaných článcích píše.

Příjemným zjištěním je, že past nakonec sklapla naprázdno a podobně jako brněnský soudce Michal Kabelík, jeho mostecký kolega Pavel Plch a pražská soudkyně Dana Šindelářová, soudce Okresního soudu v Berouně Michal Pařez se mašinerii vzepřel a justice nakonec poskytla i v tomto případě svobodě projevu ochranu.

pondělí 13. května 2013

Náhrada za pirátský software opět na scéně

Otázce náhrady škody za pirátské šíření díla jsme se věnovali v r. 2009, ještě před vznikem tohoto blogu, na Slepecké holi. Tehdy jsme také upozornili na rozsudek z Virginie, podle něhož nelze výši škody v těchto případech vůbec stanovit.

Uvidíme, jak si s problémem poradí soud český, který se patrně bude zabývat nárokem České protipirátské unie (ČPU) na náhradu za nedovolené šíření internetových odkazů. Anebo možná ne, a tisková zpráva byla vytvořena pouze s úmyslem zastrašit.

Do nové úrovně posouvá právní otázku výše škody praxe některých výrobců softwaru, např. Adobe u svých produktů Photoshop a Illustrator CC, poskytovat software výhradně jako službu. Nemám pochybnost, že ČPU bude v těchto případech počítat hodnotu z licenčních poplatků nejméně za 99, případně 999 let, avšak soud nebude mít už vůbec žádné vodítko, jak náhradu určit: u upiráceného filmu lze při troše zlé vůle vyjít z toho, kolik by stál tentýž obsah na nosiči, u softwaru poskytovaného jako služba, bez možnosti jednorázové platby, taková možnost neexistuje.

sobota 11. května 2013

Novinky z extremistické scény

Politický proces s organisátory koncertů a interprety závadové hudby má na pořadu další tři jednací dny. V úterý 14. května od 13.00 hod. vystoupí znalec Miroslav Mareš, a jistě bude zajímavé posoudit, zda jeho liberální tvář v Debatním klubu nebyly pouhé mimikry, ve středu 15. května od 8.30 hod. následuje s celodenním vystoupením legendární justiční komik Ivo Svoboda, a ve čtvrtek 16. května, rovněž od 8.30 hod., bude zejména k okolnostem zpracování předraženého znaleckého posudku vyslechnut Michal Mazel. Což bude rozhodně fičák, protože obžalovaní jsou na něj velice rozzlobeni a nemají v úmyslu ponechat jeho fraudulentní jednání bez patřičné odezvy. To vše u Okresního soudu Brno-venkov, v jednací síni č. 3, v přízemí.

Pokrok nastal i v další kause, kterou sledujeme, v tzv. velkém čarodějnickém procesu s patnácti obviněnými příznivkyněmi hnutí Resistance Women Unity. Děčínský soud požádal o delegaci do Prahy, čemuž bylo vyhověno a hlavní líčení se bude konat u Obvodního soudu pro Prahu 2, v senátu soudkyně Daniely Reifové, známé mj. z procesu s bývalou ministryní zdravotnictví Marií Součkovou nebo se zpěvačkou Darou Rolins a podezřelou z deliktního jednání ve prospěch svého, momentálně vazebně indisponovaného, kolegy Ondřeje Havlína. Jak posledně jmenovaný případ postupuje, mi není známo, nicméně soudím, že by bylo docela pěkné, kdyby odsouzené aktivistky nakonec ve vězení sdílely celu se svou soudkyní.

pátek 10. května 2013

Znovu k občanskému zadržení

Debatu o oprávnění revisora v MHD použít vůči černému pasažerovi násilí jsme absolvovali v listopadu 2010 nad rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 34/2010-73, a i po diskusi se čtenáři, poměrně rozsáhlé a velice podnětné, jsem si podržel právní názor, že takové právo de lege lata neexistuje.

Nyní se k problému vrací autor rozsudku Zdeněk Kühn na Jiném právu, tvrdě, že jeho interpretaci přisvědčuje i znění § 14 odst. 2 ObčZ/2012. Nesouhlasím, neboť mám za to, že základní argumenty proti svépomocnému zadržení cestujícího revisorem jsou platné i nadále, a zůstanou použitelné i po 1. lednu 2014.
  • Vůbec nejzávažnější argument, domnívám se, vyplynul z diskuse pod mým postem, a je jím ochrana práv nezletilých osob, zejména malých dětí. Jestliže by totiž bylo možné realisovat občanskoprávní zadržení podle § 6 ObčZ/1964, příp. § 14 ObčZ/2012, bylo by třeba, aby i děti školního věku byly rodiči v příslušném směru instruovány, tedy např.: Pepíčku/Evičko, když tě osloví nějaký cizí pán a řekne, abys šel/šla s ním, vždycky ho poslechni, má na to právo. Což je, jak snadno nahlédneme, dosti děsivá představa.

  • Dalším argumentem je institut citizen's arrest, občanského zadržení, ve smyslu ustanovení § 76 odst. 2 TrŘ. Ten nelze odbýt poukazem na to, že se jedná o zcela jinou situaci: důvodem je, že obdobné právo v případě přestupku, případně jiného správního deliktu, neexistuje. Znamenalo by to, že každý má právo zadržet přistiženého pachatele trestného činu, nemá právo zadržet pachatele přestupku, ale může zadržet toho, o kom se domnívá, že – kupříkladu – má právní zájem na zjištění jeho totožnosti. To je diskrepance, která nasvědčuje tomu, že na místě je striktně kontrární výklad občanského zadržení podle TrŘ: zadržení mimo situace předvídané ustanovením § 76 odst. 2 TrŘ je nepřípustné.

  • V platnosti zůstává rovněž argument, že existence práva uskutečnit svépomocné zadržení může být mezi stranami sporná, a pak mohou vznikat právně nežádoucí situace: vyzve-li mne ochranka v hypermarketu, abych ji následoval (presumptivně do soukromoprávní cely, jaké jsou v podobných zařízeních s benevolentním vědomím policie provozovány), aniž bych předtím něco ukradl, odpovím, že pokud se mne dotkne, zastřelím ji, a skutečně to udělám, bude-li v útoku pokračovat. Ochranka nebyla v právu, zasáhla-li bez právního důvodu do mé fysické integrity, a použití střelné zbraně je za dané situace a po učiněné, dostatečně jednoznačné a srozumitelné výstraze, adekvátní a plně odůvodněnou reakcí. V následném soudním procesu se pak bude řešit, zda jsem si skutečně z regálu vzal a strčil do kapsy žvýkačku, a výzva tedy byla zákonná, nebo nevzal, což, jak je asi i v právu méně zběhlým čtenářům jasné, není poloha, do které by se občanskoprávní vztahy měly dostávat. Zadržení podle § 76 odst. 2 TrŘ je proto jedinou situací, kdy fysická osoba může – arci nikoli musí – druhou fysickou osobu omezit na svobodě.

středa 8. května 2013

Po bitvě aneb Když se dva perou

Bitva kolem autorství amnestie je snad již definitivně dobojována, a po bojišti se pohybují káry odvážející raněné a mrtvé. Bez větší úhony nakonec vyvázl Zdeněk Koudelka, nadějný a ke všemu ochotný ústavní právník, o poznání hůř je na tom Pavel Hasenkopf, který skončil bez zaměstnání, s cejchem možného autora aboličního článku a s příliš mnoha nepřáteli, novými i starými.

Bude dobře připomenout si, jaké chyby P. Hasenkopf udělal, pro budoucí poučení:
  1. Když se dva perou, nelze zůstat loyalní k oběma. Hasenkopf byl postupně loyalní ke Klausovi (s abolicí souhlasím – ve skutečnosti, jak se ukázalo, měl k ní od počátku výhrady a sám ji navrhl v podstatně užším rozsahu), ke Koudelkovi (nevím, kdo je autorem amnestie, i když to dobře věděl) a k Zemanovi, od kterého očekával, že jeho jméno očistí a omluví se mu. Ani jeden jeho loyalitu neopětoval.

  2. Jestliže mám nějaké důkazy, musím je předložit v době, kdy se o ně veřejnost zajímá. Neudělám-li to, budu nutně působit dojmem vyděrače a nedůvěryhodné osoby, přestože jsou moje motivy racionální a ospravedlnitelné.
Porovnejme Hasenkopfův případ s obdobným případem Libora Michálka: ten netaktisoval, ani na minutu se nepokoušel být ke komukoli loyalní a dal odposlechy, které měl, k disposici mediím. Zda jich ve skutečnosti měl nebo má víc, nevíme a zřejmě se už nikdy nedozvíme. Výsledkem je obraz mediálního hrdiny, rytíře Pravdy a Lásky, protikorupčního bojovníka bez bázně a hany, a sinekura v Senátu.

úterý 7. května 2013

Pro urážku starostenské nohy aneb Nepodjatost v Mostě

Může být podřízený nepodjatý vůči svému nadřízenému? Přirozeně ne, tento princip se uplatňuje universálně v celém právním řádu: vztah pracovněprávní nebo služební podřízenosti vytváří tak silnou mentální výhradu, že jí bez dalšího vznikají důvodné pochybnosti o nepodjatosti podřízeného pro zvláštní poměr k nadřízenému.

Výjimkou, jak se zdá, je město Most, kde o verbální kontroversi mezi protiuhelným aktivistou Radkem Mikulou a náměstkem primátora Karlem Novotným hodlá rozhodovat místní přestupkový orgán, a najdou se i tací, kteří to pokládají za možné a zákonné.

S podobnou situací jsem se v praxi setkal jen jednou, v Roudnici nad Labem, kde měly být chování místního občana na zasedání zastupitelstva a jeho hádka se starostou projednávány přestupkovou komisí, sestávající ze zaměstnanců městského úřadu; oznamovatelem přestupku byl tajemník úřadu. Roudničtí úředníci bez nutnosti většího nátlaku uznali, že v takovém sporu nemohou být nestrannými arbitry, a v souladu s příslušným ustanovením správního řádu věc postoupili sousední obci (ta řízení posléze zastavila poté, co jsem prokázal formální vadu delegace, ale to je jen marginálie).

Jak na Jiném právu upozorňuje Jan Vučka, požadavek nepodjatosti je v této zemi něčím zdaleka ne samozřejmým, nepodjatým se zde cítí kde-kdo – tak proč by se necítili nepodjatými podřízení vůči nadřízenému?

Toliko na okraj dlužno podotknout, že stávající (značně sporná) praxe, podle níž může úředník rozhodovat ve věcech, kde je účastníkem řízení obec, jež ho zaměstnává (např. ve stavebních řízeních), nepředstavuje stejný případ, protože obec je přece jen právnickou osobu, a tedy subjektem o poznání méně mstivým než její konkrétní představitel, osoba fysická a jako taková nadaná schopností úředníkovi, který by rozhodl v její neprospěch, učinit život znatelně méně příjemným.

pondělí 6. května 2013

Kausa Roman Janoušek aneb Ode zdi ke zdi

Všem vám, chlapi, děkuju, moc jste mi pomohli, bylo to takový jakoby neformální, pravil namol opilý lobbista Roman Janoušek, když jej, dopadena na útěku, policie nakládala do služebního automobilu.

Nyní byl tentýž obžalován z pokusu o vraždu a ohrožení pod vlivem návykové látky. To je ovšem typický český odezdikezdismus: podle dosavadních informací se zdá být nesporným, že Janoušek řidičku přejel tím způsobem, že se rozjel, když se ho poškozená pokoušela zadržet, a nabral ji na kapotu svého automobilu. Takové jednání může za určitých, výjimečných okolností způsobit smrt, nicméně pokus o vraždu to není: tím by bylo, kdyby do řidičky, v danou chvíli tedy spíše chodkyně, svůj jedoucí automobil namířil. Jeho skutek měl být kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví, úmysl poškozenou usmrtit se zdá být prima facie vyloučen.

Ale možná se zakrátko přesuneme do druhého extremu a zjistí se, že – např. – ráhnem uhozený lobbista jednal v tak silném rozrušení, že chvilkově pozbyl příčetnosti a je tedy liliově nevinen.

Jan Antonín Baťa byl na Slovensku zbaven obvinění

Okresný súd Bratislava I minulý týden pravomocně rozhodl, že se Jan Antonín Baťa nedopustil jednání proti českému národu, z čehož byl v r. 1947 účelově obžalován a odsouzen Národním soudem v Praze in absentia k patnácti letům těžkého žaláře a – což bylo neméně důležité – k propadnutí veškerého majetku. Podobně rozhodl už v r. 2007 pražský městský soud a MSZ v Praze.

Bohužel, negativní obraz vytvořený komunisty o Janu A. Baťovi, patrně největším podnikateli, kterého tato země kdy měla, přežil jejich režim a u mnoha neinformovaných přetrvává dodnes.

Další podrobnosti najdete v tiskové zprávě.

neděle 5. května 2013

Scam City

Dnes jsem si konečně pustil díl seriálu National Geographic Channel Scam City (2012) věnovaný Praze. Nečekal jsem, že by mnou takový pořad dokázal otřást, leč mýlil jsem se: něco vědět nebo to skutečně, na vlastní oči vidět není to samé. Obzvlášť působivé je vysvětlení romského pasáka, jak funguje spolupráce mezi podsvětím a strážníky městské policie (škoda, že se ho nezeptali, jakou provisi strážníkům za tyto služby platí, nepochybuji, že je to pevná měsíční taxa!).

Rozhodně doporučuji.

Aktualisováno.
A kdyby snad někdo z vážených čtenářů chtěl do Melounu zajít na exkursi osobně, najde ho zde.

sobota 4. května 2013

Nahá ředitelka aneb Právo na pohoršení

Zuzana Candigliota, právní to ředitelka Ligy lidských práv, napsala na svůj blog kritický článek o šikanosním přístupu strážníků pražské městské policie vůči (některým) nudistům slunícím se na neoficiální nudistické pláži v Praze-Hodkovičkách, na což reagoval ve svém sloupku v Lidových novinách Tomáš Němeček, mimo jiné těmito slovy:
…když Zuzana C. nabádá k odmítnutí nesmyslného tabuizování nahoty, dělá lize špatnou službu. 
Spřízněné hnutí Nesehnutí bojuje proti exploataci ženské nahoty v reklamě. Copak Zuzana Candigliotová nevidí, že tento typ blbé reklamy bují tam, kde nahota je odtabuizovaná a inflační? 
Její boj proti konzervativcům, kteří cítí ostych a stud, vytváří dojem, že motorem lidskoprávního aktivismu je bezohledný individualismus. Jako by její heslo na blogu Nobody’s free until everybody’s free neznamenalo vznešené Nikdo není svoboden, dokud nejsou svobodní všichni, ale jen Nikdo není dost frí, dokud nejsou všichni frí jako já.
Pominu-li, že autorka se ani náhodou nejmenuje Candigliotová, nýbrž Candigliota, s Němečkovým hodnocením souhlasím. Jakýkoli alternativní životní styl je přípustný jen tehdy, pokud druhým nepůsobí disproporční újmu, a tak jako nemohu požadovat, aby sousedi snášeli mé celonoční soukromé hudební produkce (kausa Bunkr) nebo inhalovali v restauraci moje nikotinové zplodiny, nelze po nikom požadovat, aby, zlého netuše, na procházce po vltavském břehu narážel, bez jakékoli výstrahy, na organisovanou skupinu nahých osob, jestliže dominantní část populace pociťuje takovou veřejnou presentaci lidské anatomie jako nepatřičnou.

Což na druhou stranu neznamená, že by postup strážníků, již se, zřejmě po vzoru Cruchotova týmu, rozhodli proti nudistům zakročit, nepostrádal vad, zejména byl-li selektivní a neměl jasný zákonný rámec např. ve formě vyklizení pláže.

čtvrtek 2. května 2013

Spor s policií o předpisy k odběrům DNA skončil

Několik let trvající spor o to, aby mi policie poskytla interní předpisy, na jejichž základě obviněným odebírá vzorky DNA a snímá otisky prstů, definitivně skončil: můj závěrečný nápor se ukázal tak účinným, že policie kapitulovala, provedla autoremeduru a dosud odpíraný poslední zbytek požadovaných předpisů mi poskytla.

Nyní tedy máme všechny podklady k tomu, abychom uspěli u Městského soudu v Praze s kausou Lucie Šlégrové a jejího přítele Davida K., kterým policie odebrala DNA a sejmula otisky jako obviněným v případu závadového mávání praporem Dělnické strany.

K thematu si můžete přečíst i dnešní post Libora Duška, který na Jiném právu plošné odběry DNA s vervou až policejně-aktivistickou, byť zřejmě jen z nedostatku informací, hájí.

Případ Býchory skončil podmínkami

Za písňový text, transparent nebo tričko do vězení, za vhození hořící louče do okna domu s prokázaným rasovým motivem podmínka: toť tristní realita české polistopadové justice.

Vrchní soud v Praze změnil čtyřletý nepodmíněný trest Krajského soudu v Praze pro hlavního obviněného v kause Býchory na osmnáctiměsíční podmínku, a i když přiznal poškozeným stotisícovou náhradu za imateriální újmu, kterou krajský soud předtím odmítl, výrok o trestu nelze než označit za ostudný (rozsudek krajského soudu jsme stručně komentovali zde).

Osoby, které se tam zdržují, by musely být nesvéprávné nebo nemobilní, aby případný takovýto požár neuhasily, pravil prý předseda senátu Vrchního soudu v Praze Martin Zelenka. Ovšem; a kdyby měly, jakožto správná romská rodina v této zemi, v každém pokoji připraven přenosný hasicí přístroj, nemusela jim vzniknout ani velká materiální škoda!

Škoda, přeškoda, že jsme dubnového Osla měsíce tak nerozvážně vyplýtvali…

Něco divadelní kritiky

Druhé dějství hradního dramatu kolem autorství lednové amnestie přivedlo na jeviště novou postavu, ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Ten, oděn v nádherném nachovém kostýmu s řásněmi, bílo-zlatou šerpou a s mečem, ihned po svém entrée pronesl obsáhlý a velmi zdobný monolog, ve kterém resolutně popřel, že by s amnestií mělo jeho ministerstvo něco společného. Hra však pokračuje zápletkou: Pavel Hasenkopf, oblečen střídměji v tmavozeleném pážecím kostýmu a vyzbrojen prostým kordem, na svém veřejném facebookovém profilu zveřejnil, arci zatím pouze jako JPEG, versi amnestie, která dorazila na Hrad z Blažkova ministerstva (až zveřejní i DOC/PDF, mohlo by být pro autora amnestie hůř).

Hasenkopf hrozí žalobou Mynářovi, Blažek Hasenkopfovi, takže k dokonalosti zbývá už pouze, aby Mynář zažaloval Blažka, pročež by se řízení dala spojit a soudit by je mohl soudce usazený uprostřed do rovnostranného trojúhelníku uspořádaných stolů. Anebo by se mohl využít princip kruhového otočného jeviště a stranu, která hodlá učinit přednes, pomocí tlačítkového ovladače před soudce přivézt.

Moc pěkné, pánové, jen tak dál: dobré politické drama v této zemi chybí zhruba již od Sarajeva a vše nasvědčuje tomu, že tento kus se teprve rozjíždí.

Aktualisováno.
Začíná to být poněkud nudné: na začátku třetího aktu vystoupil premier Nečas v blankytně modrém rouše s pavími pery a označil Hasenkopfa za nebezpečného šílence, jehož smyšlenkám by prostý lid neměl věřit, což je při premierově proslulé pravdomluvnosti jasným signálem, jak se věci mají. Ve čtvrtém aktu posléze očekáváme, že bude na rumpálu spuštěn president Zeman (deus ex machina), a v pátem se herci ku všeobecné úlevě navzájem vyvraždí.

Aktualisováno.
V této fasi připomíná hra spíše tenis. Pavel Hasenkopf v pátek krátce po půlnoci předvedl výtečný return a vystavil průvodní dokument k tomu již zveřejněnému, ve kterém mimo jiné stojí, že Ministr spravedlnosti prosí o sdělení… Opravdu by mne zajímalo, jak se z toho Blažek s Nečasem vymluví!

Aktualisováno.
Na rumpál zavěsili Klause. Ten, ačkoli nad jeviště snesen za střídavých akustických efektů hromobití a slavnostní Wagnerovy hudby, mnoho úcty nevzbudil, an pouze zopakoval svou lež, že není jiného autora amnestie než jeho imunního majestátu, a že si páže Hasenkopf vymýšlí: Co se týče pana Hasenkopfa, žádné zadání k vypracování amnestie jsem mu nedal a žádný takový text jsem od něj nepřevzal. Na což osočené reagovalo zveřejněním e-mailu z 19. října 2012:
Odesílatel: Jakl Ladislav
Odesláno: 19. října 2012 15:06
To: Hasenkopf Pavel
Předmět: amina
Pan prezident prosí o vypracování jednoho z možných řešení amnestie. Jde mu o těchto pět bodů:
1. Úleva pro senoiory (asi pod jistou výši trestu, dejmetomu 3 roky)
2. Jak řešit poměrné zkrácení trestů všem, srovnatelné s těmi, kterým se bude rušit úplně.
3. Jak řešit omezení pro recidivisty, ale jen s recidivou mladší než 5 let.
4. Jak klasifikovat trestné činy směřující vůči zdraví a životu.
5. Jak přihlédnout k dlouho se vlekoucím soudům.
Děkuji.
L. J.
Jako divák jsem hrubě nespokojen: zaplatil jsem si Shakespeara a vidím Esmeraldu!

Aktualisováno.
Čtvrté dějství, podle očekávání na laně spuštěn Zeman, v kostýmu Falstaffa, lehce pomačkaném a umaštěném. Za viníka všeho zla označen Pavel Hasenkopf, který se předtím v televisním vystoupení úspěšně přehrál do polohy křehkého romantického milovníka. Zbývá dénouement a katarse, tak uvidíme, co hradní ochotníci předvedou.

Aktualisováno.
Vystoupila ještě jedna nová postava, Zdeněk Koudelka, an v černém plášti a s krkavcem na rameni, ve stylu Polonia pravil, že amnestii nepsal, ale souhlasí s ní. Do komického standardu Charleyovy tety teď už jen zbývá, aby se přihlásil někdo s prohlášením, že amnestii sice psal, ale hluboce s ní nesouhlasí. Anebo že by ještě jednou spustili Hromovládného Miloše?