DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 30. dubna 2013

Devět let nejsou přece žádné průtahy aneb Oslem měsíce soudce Pavel Vlach

U soudu plyne čas pomaleji než v běžném životě, to je známá věc, a soudní spory je možné a časté dědit: co nestihne český soud rozsoudit v jedné generaci, ve druhé nebo třetí se mu to jistě podaří. Hezkou pasáž z Charlese Dickense jsme na toto thema uveřejnili před čtyřmi lety a kdo se snad domnívá, že se od té doby něco změnilo k lepšímu, nechť se začte do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, který rozhodl, že (zatím) devět let a tři měsíce trvající řízení o žalobě na ochranu osobnosti (jde o známý případ pana Ž.) není stiženo průtahy, protože nepřiměřeně dlouhým je pouze takové řízení, které s přihlédnutím ke shora rozvedeným kritériím překročí určitou (byť abstraktní, exaktně nestanovitelnou) hranici, za níž, s ohledem na okolnosti každé konkrétní věci, už začíná objektivně netolerovatelná nepřiměřenost. Tuto hranici dle názoru soudu namítané řízení, jakkoliv již delší, nepřekročilo…

Velikán tolerance rozsudek vydavší, soudce Pavel Vlach, nemůže neodejít neoceněn. Oslí uši ve tvaru paragrafů, jíž tento blog podobné mimořádné výkony na poli české justice oceňuje, mu budou náramně slušet. Blahopřejeme!

pondělí 29. dubna 2013

Já to nebyl, pantáto!

Letošní Letní shakespearovské slavnosti začaly na Pražském hradě v neplánovaném předstihu: Zemanův kancléř Vratislav Mynář se rozhodl zalíbit svému nadřízenému, jakož i prostému lidu, a potrestat – minimálně denunciací – viníky nepopulární amnestie. Vzal to arci methodou mitgefangen-mitgehangen, což působí zvlášť pikantně v případě Pavla Hasenkopfa, který se k autorství amnestie doznal, nicméně jeho návrh je od konečné verse velmi vzdálen a kritisovanou abolici obsahuje ve formě, která by rozhodně nebyla způsobilá vyvolat bouři nevole, už proto, že by nedopadla ani na H-system, ani na soudce Berku.

Nemám příliš pochopení pro právní nazírání a vůbec způsoby uvažování shora zmíněného prostého (dříve pracujícího) lidu, zejména poté, co jsem před časem vyslechl v jedné žižkovské čtyřce rozhovor štamgastů, kteřížto artikulovali právní názor, že tu Rolincovou by měli za způsobení autonehody zavřít, protože je lesba, a její manažerku – z téže příčiny – jakbysmet. Jest mi tudíž obtížně srozumitelné, proč by měl za amnestii být potrestán ten, kdo sepsáním návrhu splnil pracovní úkol, nikoli ten, kdo ji podepsal nebo kdo je za kontrasignaci vyžadující úkon presidenta odpovědný.

Uměleckým vrcholem Slavností byl zatím rozhovor Petra Hájka se sebou samým, a v příštích dnech máme na thema autorství amnestie přislíbeny další intimnosti, tedy se těšme: versí je mnoho, podle jedné, jíž jsem nakloněn věřit, je skutečným autorem amnestie náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. Snad se pravdu nakonec dozvíme, a když ne, nepochybuji, že ještě někdo na Hradě za amnestii potrestán určitě bude, v nejhorším případě, nebude-li zbytí, skončí v hladomorně kurýr, který ji odnesl Nečasovi k podpisu.

neděle 28. dubna 2013

Nad důsledky nálezu Pl. ÚS 25/12

Jak v diskusi upozornil David Schmidt, zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., tzv. přísudkové, vzniká otázka, co se stane se soudními rozhodnutími, která byla na jejím základě vydána, avšak dosud nebyla  – zcela nebo zčásti – vykonána. Těch jsou arci nejméně statisíce, ne-li miliony, a nejde pouze o rozsudky a a platební rozkazy vydané v bagatelních sporech, nýbrž o všechna rozhodnutí, kde byla úspěšná strana v civilním řízení zastoupena advokátem.

Podle ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pravomocná rozhodnutí [s výjimkou pravomocných, avšak nevykonaných trestních rozsudků] vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.

Kdyby se toto ustanovení interpretovalo tak, že by všechna dosud nevykonaná soudní rozhodnutí, minimálně v té části, kde je v nich uložena povinnost nahradit úspěšné straně na základě přísudkové vyhlášky vypočtené náklady řízení, pozbyla vyhlášením nálezu ve Sbírce vykonatelnosti, znamenalo by to okamžitý kolaps exekučního průmyslu: povinní by mohli hromadně žádat o částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ a oprávnění, jejichž exekuční titul by se v této části stal bezcenným cárem papíru, by se mohli po státu domáhat náhrady za to, že nálezem Ústavního soudu bylo zmařeno jejich legitimní očekávání, že jim protistrana uhradí jejich náklady – což je ostatně nedílnou součástí jejich práva na přístup k soudu.

Ústavní soud se naštěstí v minulosti spíš než ochráncem ústavnosti ukázal být ochráncem státu před jeho občany, a tak, podobně jako v jiných případech, kdy stát měl za porušení ústavy nést odpovědnost (kausa Kinský, prohlídky nebytových prostor bez soudního příkazu a mnoho dalších podobných situací), hbitě vymyslí, proč zrušení přísudkové vyhlášky nemá ty účinky, které ze zákona o Ústavním soudu plynou.

Chcete se vsadit, že to právě tak to bude?

Aktualisováno.
Nedělejte to, prohráli byste. Soudcovská ustrašenosti, tvé č. j. je Org. 23/13!

čtvrtek 25. dubna 2013

Ústavní soud zrušil přísudkovou vyhlášku

Ústavní soud vyhověl návrhu skupiny senátorů a nálezem, který nebyl zatím zveřejněn, zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku (návrh jsme komentovali zde). V mezidobí do přijetí nové úpravy tak budou odměny za advokátní zastoupení stanovovány podle advokátního tarifu.

Autorovi návrhu Pavlu Uhlovi blahopřejeme, avšak nad rozhodnutím samotným jsme v rozpacích, z důvodů, které jsme popsali v odkazovaném komentáři.

Aktualisováno.
Text nálezu.

středa 24. dubna 2013

Stejným metrem

Myšlenka Miloše Zemana, že by se vina sudetských Němců měla posuzovat jako vlastizrada, za kterou náleží viníkům trest smrti, se mi velmi líbí. Jsou s ní, pravda, spojeny určité komplikace.

Předně není zřejmé, co přesně tímto aktem vlastizrady mělo být. Většina sudetských Němců jistě volila Henleinovu SdP, avšak volby byly tajné, takže nevíme, kteří to byli, a hlavně, pokud by volba politické strany otevřeně zrazující zájmy svého národa měla být trestána smrtí, nelze než stejný trest vyměřit i těm, kteří v některých volbách od r. 1946 do r. 1988 volili kandidáty KSČ, resp. Národní fronty.

Postiženi by tedy mohli být aspoň ti, kteří požádali o říšské občanství. Ale ouha, to Němci obdrželi automaticky, a zbavit se ho jim žádný právní předpis, ani československý, neukládal (naopak k úpravě občanství došlo na základě dohody německé a československé strany).

Lze argumentovat i tak, že sudetští Němci zradili svou vlast tím, že v r. 1938 vítali wehrmacht a Hitlera. Dobrá, ale na popraviště v tom případě patří i ti Češi, kteří se někdy zúčastnili komunisty organisovaného prvomájového průvodu; jestliže tak učinili i s transparentem nebo s mávátkem, měla by být jejich vina posuzována zvlášť přísně. Ani toto kriterion nám tedy příliš nepomůže.

Nezbývá než postupovat podle klíče zakotveného v Benešových dekretech a označit za vlastizrádce všechny ethnické Němce bez rozdílu, s výjimkou těch, kteří proti nacismu aktivně bojovali – a konce války se proto zpravidla nedožili, jelikož nacistický režim, jak známo, nebyl ke svým nepřátelům obzvlášť tolerantní. Kromě toho, je-li národnost vinou, za kterou lze uložit trest smrti, vzniká otázka, co je tedy špatného na nacismu, který na základě ethnického původu vyvraždil Židy.

A také je třeba vyřešit, co s těmi Němci, kteří v době vlastizrady teprve tahali kačera. V Ústí nad Labem si s nimi hlavu nelámali a při masakru německého obyvatelstva naházeli malé vlastizrádce i s kočárky do Labe, avšak my bychom měli být důslednější a uznat aspoň v jejich případě polehčující okolnost nedostatku věku.

Zkrátka, problémů se Zemanovým řešením je celá řada, ba téměř bych řekl, že kdyby president republiky nebyl přímo z Ústavy vůči trestnímu stíhání imunní, byly by jeho rakouské projevy schvalováním genocidy jako vyšitým…

neděle 21. dubna 2013

Poslední bitva (o ÚSTR) vzplála

Třídní boj, který se naplno rozzuřil kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, nechával mne doposud víceméně klidným. Můj pohled na onu nevěhlasnou instituci byl kritický od samotného počátku, mám ji, podobně jako jí obdobné ústavy paměti národa v dalších postkomunistických zemích, za fíkový list, roušku pokoušející se cudně zakrýt fakt, že ač si komunisté v těchto zemích nepodrželi vládu formálně, byli na změny nejlépe připraveni a stali se faktickými vítězi místních revolucí, nejúspěšnějšími z kapitalistů, jimž k plnému uspokojení zbývá jediné, získat od obyvatelstva zpětnou legitimaci svých činů, tj. prohlášení, že komunistické methody vlády byly legitimní a být komunistou nebylo vlastně nic špatného a amorálního (přičemž dlužno dodat, že i v tom dosahují postupně větších a větších úspěchů).

Jak přiléhavě připomněl Miroslav Macek, věří-li někdo v rovnost před ÚSTRem, nechť si zkusí požádat o spisy vedené Státní bezpečnostní na Václava Havla. Mám stejnou zkušenost: jakmile jsem chtěl nahlédnout do spisů StB založených v 80. letech na Petru Buzkovou, zjistilo se, že se k nim dostat nemohu, protože Buzková jakožto bývalá politička je před běžnou badatelskou veřejností chráněna a k informacím o ní mají přístup pouze zaměstnanci ÚSTRu.

Rovněž jsem tím posledním, kdo by se chtěl zastávat vyhozené ředitelky Archivu bezpečnostních složek Zlatuše Kukánové, se kterou jsem udělal tu nejhorší zkušenost. Když jsem si na postup Archivu, který v rozporu se zákonem sděluje žadatelům na základě InfZ informace o tom, které svazky kdy který badatel studoval, vloni opakovaně stěžoval, místo aby podání postoupila ministerstvu vnitra, založila ho ad acta, a k přehodnocení stanoviska ji nepřimělo ani to, když jí stížnostní spis postoupit v prosinci výslovně nařídil Pavel Žáček (č. j. USTR 737/2012, kdyby to náhodou někoho zainterestovaného zajímalo); odpověď na svou stížnost tak ani po více než půl roce nemám.

A o tom, co v ÚSTRu za peníze daňových poplatníků vyvádí historický nadšenec Jaroslav Čvančara, darmo mluvit.

Místní zvláštností je, že Ústav nesmí studovat období let 1945–48, tedy to období, které bylo z hlediska míry bezpráví horší než německá okupace a přinejmenším srovnatelné s komunistickým terorem 50. let. Benešovská theorie spravedlivé odplaty, ospravedlňující desetitisíce civilních obětí na životech, je tak vetknuta ÚSTRu přímo do štítu.

Připouštím, že může být důležité, zda přístup k estebáckým svazkům a ke kompru v nich obsaženému získá levice nebo pravice, avšak s ohledem na řečené v sobě jaksi nemohu najít dost zápalu pro to, abych se nechal do této bitvy vtáhnout a postavil se na některou její stranu; nevidím valného rozdílu, má-li mít v radě ústavu větší slovo napravená politická vězeňkyně Naděžda Kavalírová nebo Michal Uhl, jehož jedinou životní zásluhou bylo narodit se ve správné době do správné rodiny, a ve světle toho, jak se česká společnost změnila během posledních deseti let, připadá mi jaksi méně a méně důležité náležitě se vypořádat s obdobím komunismu.

Pročež soudím, že ÚSTR by měl být zrušen.

sobota 20. dubna 2013

Případ Fiala v. Lázna tentokrát v opačném gardu

Nejvyšší správní soud, resp. jeho specialisovaný šestnáctý kárný senát, projednává kárnou žalobu předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové na soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Ondřeje Láznu za to, jak šikanoval Jiřího Fialu.

I když se NSS dlouhodobě snaží o to, aby kárná řízení probíhala pod co nejmenší kontrolou veřejnosti a např. v přehledu řízení je anonymisuje, přestože mu, pokud je mi známo, žádný právní předpis takovou povinnost neukládá, ústní jednání je ze zákona veřejné a lze očekávat, že to květnové s O. Láznou bude i hojně veřejností navštívené.

Není však důvod k předčasné radosti: ke stavu setrvalé dysfunkce a rozkladu justice v této zemi patří, že kárné senáty postupují vůči obviněným soudcům nadmíru citlivě, a pokud nejde o nejflagrantnější provinění, ukládají sankce typu podmíněné napomenutí nebo snížení platu o dvě procenta na dobu tří dnů.

Soudcovská samospráva nefunguje a snaha o nápravu zřízením specialisovaných smíšených senátů se zcela minula účinkem: soudci mají sami na sebe úplně jiný metr než na ostatní a zástupci dalších právnických profesí, kteří měli soudcovskou solidaritu eliminovat, se ukázali být pouhým komparsem, pátým kolem u vozu bez vlivu na rozhodnutí.

Tipuji, že soudce Lázna dokáže senát Vojtěcha Šimíčka přesvědčit o tom, že serie jeho pochybení ve Fialově případu byla důsledkem pouhého nedopatření, a od soudu v květnu odejde čistý jako lilium. Ale buďme realisté: už to, že se český soudce ocitl za neoprávněné vydání zatykače před kárným senátem, je obrovský pokrok; na to, aby za to byl skutečně postižen, si budeme muset počkat na změnu režimu.

pátek 19. dubna 2013

Stíhání soudce Berky bude pokračovat

Když český soudce chce, je z černé bílá, říkal jsem si už dříve nad úvahami, zda by nebylo možné vyjmout z abolice aspoň část skutků, pro které byl amnestován soudce Jiří Berka. To se nyní potvrdilo: Berkovo trestní stíhání pro některé podvodné konkursy má podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pokračovat.

Po právní stránce rozhodnutí přisvědčit nelze, protože dospět k němu bylo možné jen na základě hrubé desinterpretace základních pojmů trestního procesu. Amnestie v čl. II stanoví, že se zastavují ta trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, o tom, že by z tohoto pravidla byly nějaké výjimky v případě pokračujícího trestného činu, tam nestojí ani slovo.

Ale jak říkám, čeští soudci jsou lidé zvláštního ražení, ti si takovými drobnostmi, jako je platné právo, hlavu nelámou. A určitě se, zejména v mediích, najde dost pitomců, kteří takové svévoli zatleskají, aniž by si uvědomili, že v právním státě má na spravedlivý proces právo každý, i ten, koho by plebs nejraději pověsil na nejbližší lucerně. Kde justice ustupuje volání davu, právní stát končí.

Snad se o nápravu ještě pokusí Nejvyšší nebo Ústavní soud.

Zemanovi ústavní soudci v Senátu

Lehce neobvyklý průběh mělo slyšení kandidátů na soudce Ústavního soudu v senátních výborech. Otázky se zdály být směřovány k tomu, aby senátoři zjistili, do jaké míry jsou nominanti připraveni dostát úkolu učinit z Ústavního soudu třetí komoru parlamentu, jak by bylo momentální levicové většině senátorů libé.

Někteří uchazeči pojali své odpovědi dle zásady slibem nezarmoutíš, jiní se vyjadřovali zdrženlivě, za což sklidili menší počet doporučujících senátorských hlasů. Mnoho otázek nesměřovalo k odbornosti a minulosti kandidátů, nýbrž primárně k jejich politickým názorům, tedy k něčemu, co by se nemělo v soudcovské práci vůbec projevit. Proč by se měl budoucí ústavní soudce zpovídat příkladmo z toho, jak se dívá na zavedení školného na vysokých školách?

Ano, uznávám, ani americký Supreme Court se nevyhnul politisaci, a přesně se rozlišuje, který soudce je Clintonův, který Bushův a který Reaganův, ale na druhé straně se domnívám, že právě v tom nejsou USA hodny následování.

Ústavní soudci by především měli být osobnostmi a široce přijímanými autoritami, odbornými i morálními, neměly by to být šedé myšky jako Milada Tomková ani bezpáteřní karieristé schopní vlísat se do přízně mocných za každého režimu jako normalisační komunistický funkcionář Jan Filip.

Bídu současné nominace nejpřesněji vystihl bývalý vojenský prokurátor (a rovněž exkomunista) Jaroslav Fenyk, který vysvětlil, proč se před r. 1989 aktivně podílel na odsouzení odpírače vojenské služby, těmito slovy: Snažil jsem se dělat věci, které byly v souladu s mým svědomím. Ale pochopitelně, doba se změnila a je také jiný náhled na lidská práva.

Ne, pane Fenyku, vy jste se nechoval v souladu se svým svědomím, vy jste se choval – nechť mi čtenáři prominou poněkud pregnantnější výrazivo – vy jste se choval jako svině. A být sviní není v žádném režimu povinné, to byla vaše dobrovolná, vědomá volba. Jak správně říkáte, doba se změnila; vy, bohužel, nikoli.

čtvrtek 18. dubna 2013

Nebudu pokračovat ve sporu s plzeňskými právy

Patrně již nikdy se nedozvím, jakým způsobem vystudoval znalec Ivo Svoboda plzeňská práva; správní žalobu jsem sice podal, avšak poté, co Nejvyšší správní soud nevyhověl mému návrhu na delegaci jinému soudu, nemám v úmyslu ve sporu pokračovat.

Nestává se často, abych informační spor vzdal (také jsem až na jednu výjimku všechny – a bylo jich od r. 2001 už několik desítek – vyhrál), ale v tomto případě je jasné, že Krajský soud v Plzni svou právnickou fakultu podrží a rozhodovat se tak fakticky bude až u Nejvyššího správního soudu. To by pro mne znamenalo investici 8 tisíc korun na soudním poplatku, a k té jsem se zatím neodhodlal.

Především je mi úplně jedno, jak zrychleně nebo zpomaleně Svoboda magisterský titul získal. V tuto chvíli je to vůbec nejdůležitější spojenec svobody slova, protože kamkoli přijde, tam se nad jeho inkvisitorskou mentalitou soud zděsí a obviněné zprostí obžaloby. Jaký význam by mělo zjistit, že si k magisterskému titulu, jako mnozí jiní, dopomohl podvodem?

Skutečným nebezpečím jsou noví znalci jako Petra Vejvodová, která se nerozpakovala soudu v Mostě, kde vystoupila v kause Lucie Šlégrové, říct: Zavřete ji, protože sice mluvila o národním socialismu, ale já dobře vím, lépe než samotná obžalovaná, že ve skutečnosti tím myslela nacismus a Hitlera. To je skutečné nebezpečí, na tento druh znalců a ne na Ivo Svobodu je potřebné se zaměřit.

Druhým aspektem jsou plzeňská práva samotná. Ta fakulta udělala vše pro to, aby ztratila poslední zbytky prestiže. Kvalitní vyučující jako Karel Eliáš nebo Tomáš Sobek ji dávno opustili a ti, kteří zůstali, opakovaně demonstrují, kam až může česká vysoká škola klesnout (příkladem budiž kausa Tomáše Hnetily).

Proč bych měl dělat práci za plzeňské akademické hodnostáře a přesvědčovat je, že pověsti své fakulty jen dál škodí, jestliže se snaží podvody s rychlostudiem a jejich aktery krýt? A už vůbec nejsem přesvědčen, že bych do plzeňských práv měl investovat i vlastní peníze.

středa 17. dubna 2013

Policie opět odmítla poskytnout informace

A máme tu další, tuším, již osmé kolo sporu o informace o odběrech DNA. Po dlouhé, posičními manévry charakterisované střední hře se partie pomalu dostává do koncovky. Oba soupeři jsou zjevně vysíleni, policie, která v minulém kole vydala devítistránkové rozhodnutí, téměř zcela upustila od rekapitulace a poskytnout informace odmítla na pouhých třech stranách, já jsem naopak rozvinul agresivní křídelní hru a v odvolání vyjevil, že jsou mi požadované informace známy, takže je zbytečné zkoušet na mě další triky.

Rozhodnutí, odvolání.

úterý 16. dubna 2013

Všichni jsou nevinní, jen Vondrouš je zločinec

Ve světle lednové amnestie, jíž byla zastavena vlekoucí se trestní stíhání pro nejzávažnější ekonomickou kriminalitu, se nemůže obžaloba podaná na chrastavského střelce Pavla Vondrouše pro trestný čin se sazbou do šesti let jevit jako cokoli jiného než výsměch právu a spravedlnosti.

V době ještě předamnestijní jsme upozorňovali, že posuzovat kuličkový atentát jako trestný čin za situace, kdy byl podstatně intensivnější brachiální útok ministra financí vůči neuctivému občanu (kausa drzý spratek) vyřešen v přestupkovém řízení, je projevem dvojího metru, a tento dvojí metr vystupuje ještě daleko výrazněji nyní, kdy tento stát společnou a nerozdílnou rukou svých nejvyšších představitelů Klause a Nečase prohlásil zločince Smetkova, Chvalovského a bezmála i Berkova kalibru za nevinné, bezúhonné a vzorné občany.

Jak prozradil Pavel Hasenkopf z presidentské kanceláře, amnestie byla ušita na míru presidentovu požadavku, aby nedopadla na tykadlového Smetanu a na Pavla Vondrouše. Budiž, být účasten na amnestii není ničí právo. Přesto se domnívám, že za této situace měl mít liberecký OSZ dost rozumu na to, aby Vondroušovo trestní stíhání místo podání obžaloby zastavil.

Advokát Kočí znovu odsouzen za námitku podjatosti

V kause zkorumpovaného exznalce Michala Mazla se protočil další cyklus: prvoinstanční kárný senát České advokátní komory znovu nepravomocně uložil advokátu Petru Kočímu za obhajobu Lucie Šlégrové roční zákaz výkonu advokacie. Signál směřovaný do advokacie je jasný: ne, aby vás napadlo skutečně hájit tzv. pravicové extremisty nebo jiné osoby, které si establishment přeje odsoudit. Obhajobu musíte pouze předstírat, nebo s vámi zatočíme tak, jako s Petrem Kočím.

Jak na to, nám mimochodem názorně předvedli téměř všichni obhájci nálepkových zločinců. S výjimkou Roberta Cholenského a Jakuba Trčky pro své klienty za celou dobu hlavního líčení prakticky nehnuli prstem, dokonce se od svých aktivnějších kolegů např. v otázce podjatosti znalce Svobody decentně, leč zřetelně distancovali. Ano, tak nějak by měla obhajoba podle představ Komory vypadat: neklást překážky odsouzení, buď úplně mlčet nebo občas cosi nesouhlasně zamumlat, aby měl klient pocit, že je hájen a že své peníze nedává advokátu zbytečně. Netřeba jmenovat, dotyční dobře vědí, o kom je řeč.

Ani české soudy nejsou na agresivní a efektivní obhajobu, jakou předvedl např. Petr Kočí v Brně při výslechu Ivo Svobody, zvyklé, i jim vyhovuje, když obhájce proces nezdržuje zbytečnými otázkami na svědky a znalce a když blahosklonně přehlíží i všechny soudcovy procesní fauly, jako byl dotaz Dany Šindelářové místopředsedovi odvolacího soudu, jak má rozhodnout. Cílem tradiční obhajoby není obžalovanému pomáhat, nýbrž ulehčit soudu jeho odsouzení, přesně tak, jak to ve slabé chvíli řekl do televise Karel Čermák.

Za pozoruhodnou pokládám vzedmutou vlnu emotivních antisemitských komentářů, která se u shora odkazovaného článku na Novinkách objevila. Mám ji arci za hrubě nespravedlivou: toto není akce židovské lobby, ta na ní může jedině tratit; toto je akce s rukopisem Pravdy & Lásky, nepřátel svobody v té nejhorší podobě.

pondělí 15. dubna 2013

Další pozvánka do Brna aneb Theorie závadového mlčení

Neregistrovaná Zábavní společnost přátel závadového diskursu si vás dovoluje co nejsrdečněji pozvat k Okresnímu soudu Brno-venkov, kde ve středu 17. dubna od 8:30 hod., v jednací síni č. 3, vystoupí takříkajíc na domácí půdě známý potulný znalec a soudní komik Ivo Svoboda, doktor juda a práva (kterýžto titul získal, pravda, na elitním plzeňském učilišti způsobem, který uvedená instituce před veřejností dodnes tají).

Kabaretiér bude vysvětlovat svou serii znaleckých posudků z oblasti závadového zpěvu, v nichž se příkladmo s otázkou, zda je možné spáchat trestný čin tím, že kapela ve své písni některé části textu nezazpívala, touto brilantní, vpravdě originální mazlo-svobodovskou myšlenkovou konstrukcí:
Otázka: Jsou předložené texty hudebních skladeb, zaznamenaných na zvukových a obrazových záznamech sledování totožné s texty skladeb, které jednotlivé hudební skupiny prezentují na svých doposud vydaných CD nosičích? 
Odpověď: Předložené texty hudebních skladeb, zaznamenaných na zvukových a obrazových záznamech tak jak byly znalci předestřeny ke zkoumání, se vyznačují velmi rozdílnou kvalitou, a to v souvislosti se způsobem pořízení, kvalitou zpěvu samotného, modulace zpěvu specifickým stylem HateCore, povětrnostními podmínkami, hlukem dopravních prostředků z ulice a dalšími objektivními vlivy. Znalec se vyjádřil k těm záznamům, které byly bezpečně rozpoznatelné a konstatuje (viz jednotlivé koncerty výše), že převážná část textů byla totožná s texty skladeb, které jednotlivé hudební skupiny prezentují na svých dosud vydaných CD nosičích. Jednotlivě dochází k operativní dílčí obměně, která je zapřičiněna buď improvizací, nebo snahou o zakrytí signifikantních a explicitních vyjádření, které chtějí zpěváci z jakýchkoli důvodů vědomě zakrýt. Tato vědomost je však (tradičně v neonacistické hudební subkultuře stylu HateCore) vedena spíš než snahou neprodukovat nějaká slova, myšlenky či slovní obraty, než snahou o interakci správného textu ze strany obecenstva. To se provádí buď zpěvem mírně odlišného textu, nebo nezpíváním (tedy mlčením) s tím, že pasáž zpívá obecenstvo. To je v neonacistické hudební subkultuře poměrně časté, zejména u známých a obecně oblíbených sklade[b], které se hrají často i několikrát během koncertu. V praxi se má situace tak, že zpěvák před skladbou upozorní, že (např.) …aby ti co pomáhají a chrání, neměli problém…, (nebo podobně) a zpívá jiný či komolený text, (anebo vůbec nezpívá nějakou krátkou pasáž či slovo), nicméně obecenstvo je tím vyprovokováno ke zpěvu původního textu. V každém případě však toto vědomé měnění a komolení textu (slovně a občas i v písemné podobě) je zjevně účelové a nemá žádný vliv na celkový souhrn markant identifikujících závadový diskurs podpory a propagace hnutí porušující práva a svobody osob.
(Ze znaleckého posudku č. 16/ZP/2010 ze dne 4. 5. 2010, v ceně bratru 54 250 Kč)
To pokládám za báječnou inovaci, která může bojující demokracii vlít novou krev do žil: závadového diskursu (ať už tento pojem znamená cokoli) se lze dopustit nejen nevhodným projevem, ale rovněž tacite, jeho absencí. Dovedeno o stupeň dál, trestné může být i to, že kapela některou ze svých písní na koncertu nezahraje anebo že se koncertu vůbec nezúčastní, protože i tím, jak plyne z kontextu, dává najevo podporu hnutí směřujících k potlačení práv a svobod. Jako bych svalovce Ivona slyšel: A já se ptám, co chtěl hudebník vyjádřit tím, že na koncertě nevystoupil?

Začínám litovat, že policie tohoto znalce už napříště nemíní využívat, protože obhajoba si nemůže přát nic víc, než když na podporu druhé strany vystoupí někdo s takto absurdními úvahami, v jejichž světle plasticky vystoupí zrůdnost toho, co se v této zemi pod rouškou ochrany demokracie před jejími rozvraceči už několik let děje.

pátek 12. dubna 2013

Spravedlnost

V diskusi k jednomu z posledních článků jsem se zmínil, že podle mého názoru v současném českém právu už o spravedlnost vůbec nejde. Za což jsem byl arci obratem zkritisován s poukazem na to, že stejně nesmyslné by bylo tvrdit, že ve zdravotnictví nejde o zdraví, toliko o to, co lékaři nebo zdravotnickému zařízení proplatí pojišťovna.

Shodou okolností se dnes na stejné thema rozepsal v Neviditelném psu Milan Hulík; nelze si nepovšimnout, že jeho i můj závěr je identický: české právo je systém, z něhož byla spravedlnost téměř dokonale vytěsněna, a pokud je přesto tu a tam některé soudní rozhodnutí spravedlivé, je to spíš náhoda než záměr, aberace.

Nevěříte-li, zkuste si vzít masu soudních rozhodnutí týkajících se občanskoprávního postihu černých pasážerů v MHD. Ústavní soud judikoval, že přiznávat v těchto případech právo na náhradu nákladů řízení ve standardní výši je hrubě nespravedlivé a protiústavní, přesto jsou tato rozhodnutí po desetitisících vydávána a co hůř, exekučně vymáhána. Justiční mašinerie se tak stala vědomým vykonavatelem nespravedlnosti, a není síly, která by tomu mohla zabránit.

Anebo rozsudky vydané bez toho, aby byl žalovaný vůbec informován o tom, že je nějaké řízení vedeno. Fikce náhradního doručení v současné pospíšilovské podobě je světovým unikátem, schopným generovat nespravedlivá rozhodnutí jako na běžícím pásu, bez možnosti domoci se reálné nápravy. Převzal jste si na poště obsílku? Nepřevzal! Že na adrese, kam bylo doručováno, už pět let nebydlíte, nás nezajímá, k doručení podle zákona došlo a rozsudek je pravomocný, vykonatelný a nezměnitelný, a tak plaťte: žalobci, jeho advokátovi i exekutorovi.

Jistě, spravedlivá soudní rozhodnutí existují, avšak domoci se jich vyžaduje nesmírné úsilí a spoustu času. Případ pana Ž., o kterém jsme informovali, není dodnes pravomocně skončen, ač k samotnému incidentu došlo na podzim r. 2002. Koho zajímá v r. 2013 satisfakce za jedenáct let staré příkoří? I spravedlivý rozsudek bude po takové době nespravedlivý, neboť, jak praví často citovaná anglická právní zásada, justice delayed is justice denied. A ještě hůř je na tom poškozený v kause baseballové pálky s nápisem Na Romy. Skutečně si někdo myslí, že po patnácti letech se dá ještě mluvit o zadostiučinění?

Dlouhé roky se táhnou ovšem i další řízení, občanskoprávní, obchodní i trestní. Před devíti lety podal můj klient žalobu na akciovku, které vytěsnila menšinové akcionáře za zlomek skutečné hodnoty jejich akcií, a Krajský soud v Brně dodnes ani nezahájil dokazování; náhrady se snad dočkají aspoň klientovy děti, protože tyto nároky se, na rozdíl od osobnostních, dědí.

Chyba je systémová a s největší pravděpodobností tedy i neodstranitelná bez změny systému, jehož se nespravedlnost stala imanentní součástí. Hulík se kriticky zmiňuje o generaci mladých právníků, které spravedlnost nezajímá, jejich cílem je rychle zbohatnout a užívat si luxusu. Má pravdu: generace morálně pokřivených komunistických prokurátorů a soudců vychovala své nástupce k obrazu svému. Nebyla-li personální reforma justice provedena na počátku 90. let, nyní je již neuskutečnitelná, a stav, že profese soudce má u veřejnosti setrvale nižší prestiž než povolání uklízečky, tu s námi bude dál, až do konce stávajícího politického režimu.

Justice, ve které nejde o spravedlnost a která negeneruje spravedlivá rozhodnutí, a která se místo o autoritu morálních principů a z nich vyvěrající spravedlnosti opírá o holé právo, navíc společností jen zčásti akceptované, se stala předmětem veřejného pohrdání a její percepce se v důsledku řádění exekutorských, konkursních a dalších justičních mafií zhoršila natolik, že dnešní česká justice je synonymem státem organisovaného a podporovaného zločinu. Pověst justice nebyla patrně nikdy v dějinách této země horší, a to paradoxně ani tehdy, když bylo právo plně instrumentalisováno a používáno jako nástroj třídního boje a kdy se – stejně jako nyní – od justice spravedlnost už ani neočekávala.

Další smutnou kapitolou je korupce v justici. Ne všichni soudci sice berou, avšak berou mnozí, a stěží se můžeme utěšovat tím, že situace není zdaleka tak hrozná jako ve státní správě, kde berou všichni a kde je neúplatný úředník exotickou, ba mythickou bytostí. Lidé nejsou hloupí a dobře rozpoznají, které rozsudky byly zdarma a které za peníze. Právo je dvojí: pro chudé je personifikováno exekutorem, symbolem práva pro bohaté se stali Roman Janoušek, duo Škárka-Bárta a Klausem amnestovaní ekonomičtí zločinci.

Rád bych se mýlil, ale mám velké obavy, že stav práva a této společnosti vůbec se nejen nespraví sám v demokratickém politickém procesu, ale stane se jedním z důvodů, proč zakrátko demokracii i svobodu na dlouhou dobu ztratíme.

středa 10. dubna 2013

Dělnická strana prohrála ve Štrasburku

Tak jako existují samo-se-vyplňující proroctví (self-fulfilling prophecies), existují i samo-se-komentující zprávy (self-commenting news). Tahle je jednou z nich:
Dne 26. března 2013 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodnutí, jímž zastavil řízení o stížnosti rozpuštěné Dělnické strany a jejího bývalého předsedy. Důvodem rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatelé nereagovali na stanovisko vlády k přijatelnosti a odůvodněnosti jejich stížnosti, a to ani po upozornění ze strany Evropského soudu o procesních důsledcích, které může tento postup mít. V případě, že by Evropský soud dal stěžovatelům zapravdu, že rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany porušilo článek 11 Evropské úmluvy o lidských právech, mohli by stěžovatelé podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem.  Proti rozhodnutí není možné podat opravný prostředek.
Takže, pokud tomu dobře rozumím, ESLP neodmítl stížnost na rozpuštění Dělnické strany pro zjevnou neopodstatněnost a rozhodl se jí věcně zabývat, avšak Tomáš Vandas neuznal zájem soudu za hodna své pozornosti a procesní korespondenci použil na otop, případně si jí podložil vratký kus nábytku. Vskutku, velká to osobnost české politiky!

pondělí 8. dubna 2013

NSS opět nepřesvědčil

Není mi jasné, proč se Nejvyšší správní soud ve svých aktualitách chlubí rozsudkem č. j. 1 As 83/2012-50 (senát Marie Žišková, Lenka Kaniová, Zdeněk Kühn); jde o rozhodnutí celkem banální, a navíc špatně odůvodněné.

Ve věci jde o případ řidiče, jemuž policie v Děčíně naměřila – přirozeně, že na zcela bezpečném a přehledném úseku, jinde ani česká policie neměří – více než stokilometrovou rychlost, pročež dostal pokutu a přišel o řidičské oprávnění. Proti tomu se bránil tvrzením, že do obce vjel po pozemní komunikaci, která nebyla osazena značkou označující začátek obce, takže nemohl vědět, že by měl omezení rychlosti respektovat.

To je evidentně účelová obhajoba, avšak NSS, místo aby vysvětlil, že řidič, který vjíždí na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo ni nebo z účelové pozemní komunikace (která se podle zákona značkami Obec neosazuje), je povinen ověřit si, jaká místní úprava platí, pustil se do úvah, že povinností řidiče bylo rozpoznat, že se nalézá v zastavěné části obce a omezení rychlosti presumovat.

Takové odůvodnění arci kulhá na obě nohy, protože si můžeme představit, že by řidič vyjel z garáže do jednosměrné ulice a protože neminul značku zákazu vjezdu, ulice by pro něj jednosměrná nebyla. Anebo řidič, který by sedl za volant na dálničním odpočívadle, by nebyl vázán značkou omezující rychlost jízdy, pokud by za odpočívadlem nebyla zopakována.

Vykládat pojem obec materiálně, přestože je v zákoně definován zcela jednoznačně a zřetelně formálně, je chyba, která vytváří nebezpečný precedens tím, že otevírá možnost obhajoby vyloučením zavinění tam, kde by taková možnost neměla mít místo.

Aktualisováno.
Velmi podobný názor jako my zaujal ve svém článku na AutoWebu i Tomáš Beran.

čtvrtek 4. dubna 2013

Čarodějnický proces do dalšího kola aneb Vejvodová v televisi

Na patnáct obviněných ve Velkém čarodějnickém procesu byla podána obžaloba. Symptomatické je, že nikdo neumí vysvětlit, čeho tak hrozného se dopustily, že jim hrozí až osm let vězení. Jejich jediným zločinem je, že v letech 2007–9 podporovaly organisaci Resistance Women Unity, která byla o několik let později účelově označena za ženskou odnož obdobně konstituovaného hnutí Národní odpor.

Dosud není jasné, zda se bude obžaloba projednávat v Děčíně, kam byla podána, nebo se jí soudce pokusí zbavit stejným způsobem, jakým se chtěl Okresní soud Brno-venkov zbavit procesu Power I/II.

Čím méně o věci vím, tím více jsem povolána o ní hovořit, řekla si politoložka Petra Brožová-Vejvodová a vystoupila s názorem na RWU v televisi. Já tedy nevím, ale koupelnové foto, jakým se presentuje, má spíš místo někde na Facebooku; je-li někdo předním odborníkem na extremismus, měl by se uvést poněkud kultivovaněji, aby si o něm divák nevytvořil negativní představu už při prvním pohledu. Ale třeba je to záměr a reklama, kterou Vejvodová chce naznačit, že je infantilní, nevyzrálá a pro orgány činné v trestním řízení udělá – za patřičnou odměnu, přirozeně! – cokoliv.

A čím je tedy hnutí RWU tak nebezpečné? To televisní redaktorce neprozradila ani Vejvodová.

středa 3. dubna 2013

Naposledy k velezradě

Ačkoli bychom očekávali, že usnesením Ústavního soudu bude kausa Klausovy velezrady definitivně uzavřena, podle pravidla Roma locuta, causa finita, odborné, mediální i laické ohlasy případu ne a ne utichnout, ba zdá se, řečeno s klasikem, že proutek proutkařův se nad těmito spodními vodami dosud ohýbá, tak jako se bude ještě dlouho, předlouho ohýbat nad jinými hvězdnými momenty české justice, nad případem katarského prince, nad obviněním a uvězněním Miroslava Sládka, nad běloskvoucí nevinností poslanců Škárky a Bárty nebo nad exemplárně potrestanou výtvarnou tvořivostí páně Smetanovou.