DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

neděle 31. března 2013

Podali jsme žalobu proti třetímu odmítnutí registrace

Třetí správní žaloba proti rozhodnutí ministerstva vnitra o odmínutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má už standardisovanou formu: disponibilní argumenty strany už dávno vyčerpaly, a tak jen opakujeme, v jakémsi podivném byrokratickém rituálním tanci, do nekonečného cyklu se uzavírající úkony: žaloba–rozsudek o nepřezkoumatelnosti–nové rozhodnutí–žaloba–rozsudek o nepřezkoumatelnosti–nové rozhodnutí… A dokud nezemřeme, činit tak dozajista budeme, bez naděje na jakýkoli posun.

sobota 30. března 2013

Jiří Paroubek je nacista aneb Velký Pátek v Mostě

K velikonočním svátkům patří odedávna pašijové hry; tato tradice v posledních desetiletích poněkud upadá, a tak si v Mostě řekli, proč tento čas nevyužít pro uspořádání politického procesu, a soudkyně Bohumila Huňáčková (dříve KSČ, nyní Bojující Demokracie) nařídila hlavní líčení s Lucií Šlégrovou právě na Velký Pátek.

pátek 29. března 2013

Další rozhodnutí ministerstva vnitra ve sporu o DNA

Mám rád tyhle vleklé spory: řekl bych dokonce, že dávají mému životu pocit kontinuity a v jistém ohledu i smysl. Vyhoví-li soud, řekněme, vaší žalobě z r. 2003, nad rozsudkem si připomenete všechny ty roky, které mezitím uplynuly, co pěkného jste při soudních jednáních zažili a s kým zajímavým se seznámili, kdo z účastníků řízení už nežije, kterého soudce mezitím zavřeli, zkrátka, je to taková milá, laskavá justiční nostalgie.

Dnes mi bylo doručeno třetí rozhodnutí ministerstva vnitra týkající se informací o policií prováděných odběrech DNA a snímání daktyloskopických otisků. Spor trvá sice pouhé dva roky, ale událostí se v něm odehrálo tolik, že i s rekapitulací zabírá dokument dvanáct stran. Ministerstvo vyhovělo mému odvolání a policie bude nyní muset své rozhodnutí o odmítnutí žádosti znovu a lépe zdůvodnit.

čtvrtek 28. března 2013

Případ Lucie Šlégrové jde do finále

Kdo si nechce nechat ujít další hodnotný zážitek v oblasti boje proti kontextuálnímu extremismu, měl by zítra vážit cestu do Mostu, kde se od 8.00 hod., v jednací síni č. 16, koná patrně již poslední kolo hlavního líčení s obžalovanou kontextuální extremistkou Lucií Šlégrovou. Ta byla zbavena možnosti hájit se prostřednictvím obhájce poté, co její advokát Petr Kočí musel obhajobu ukončit, a tak nemá co ztratit a je připravena nedat svou kůži lacino; jak vyslýchané znalkyni Petře Vejvodové-Papiežové, tak soudkyni soudružce Bohumile Huňáčkové je obžalovaná rozhodnuta připravit co nejméně příjemné chvíle.

Osobně se zvlášť těším na výslech Vejvodové, jejíž znalecký posudek, v němž shledala ve slovech Šlégrové o národním socialismu kontextuální extremismus, jsme na tomto blogu již komentovali. Je-li skutečně tak hloupá, jak se podle písemného projevu jeví, bude její výslech kabaretním číslem schopným konkurovat nejkomičtějším sketchům Ivo Svobody.

Závadovému diskursu zdar!

Transparent opakovaně nesený aneb Druhá tvář docenta Mareše

Tak jsme se konečně dozvěděli, který odborník na extremismus stojí za – naštěstí neúspěšnou – kriminalisací nositelů transparentu s heslem Evropo povstaň! a za pokračujícím stíháním předloňského prvomájového řečníka z Brna Robina S.

K obsahu ke kontrole předložených transparentů (ano, jak víme, organisátoři předložili transparenty i texty projevů ke kontrole magistrátu, v pošetilé naději, že se tím vyhnou trestnímu stíhání) se vyjádřil Miroslav Mareš, a to tak, že byl-li určitý transparent nesen na neonacistické demonstraci, stává se – bez ohledu na svůj obsah – problémovým a je tedy možné jeho opakované použití trestně stíhat. Neboli náš známý kontextuální extremismus, jehož jádro spočívá v začarovaném kruhu, ze kterého není pro kriminalisované závadové osoby úniku: extremistický projev/artefakt se pozná tak, že ho pronese/presentuje extremista, a extremistu poznáme zase podle toho, pronáší extremistické projevy a presentuje extremistickou symboliku.

Jak je z dokumentu patrno, v rukou dobře motivovaného znalce se stává trestným činem např. otázka, zda posluchači znají nějaké vynálezce z Afriky nebo myslitele z Indie, což Mareš pro OČTŘ instantně právně kvalifikoval jako podněcování k rasové nesnášenlivosti.

Velká škoda, že jsem se k dokumentu nedostal dřív: určitě bych v debatě Miroslava Mareše požádal, aby mi vyjmenoval několik afrických vynálezců, a kdyby žádného neznal, obvinil bych ho z podněcování.

Rada pro pořadatele letošní akce: když transparenty, tak zcela nové, nikdy a nikde nenesené, a hlavně, přátelé, rozhodně žádné nápisy!

středa 27. března 2013

Ústavní soud zastavil řízení o velezradě

Ústavní soud se nebude zabývat ústavní obžalobou expresidenta Václava Klause pro velezradu, neboť shodně s námi dospěl k závěru, že po uplynutí funkčního období nelze s použitím relevantního znění Ústavy a zákona o Ústavním soudu presidenta pro tento delikt stíhat.

Bublina tedy splaskla a lze jen doufat, že se tato trapnost nestane tradicí a president nebude žalován pro velezradu pravidelně, kdykoli tomu bude složení Senátu (resp. nově i Sněmovny) numericky nakloněno.

Aktualisováno.
K témuž na Jiném právu Zdeněk Kühn.

úterý 26. března 2013

Zemanovy nominace ústavních soudců jsou zklamáním

Ačkoli se nenaplnily obavy, resp. naděje, těch, kteří od Miloše Zemana očekávali nominaci výrazně levicově profilovaných nebo se sociální demokracií přímo spojených kandidátů (např. Stanislava Křečka), nad výběrem prvních čtyř pretendentů na funkci ústavního soudce jsem rozhodně slzu dojetí nezatlačil.

Předně si nemyslím, že by bylo třeba obsazovat Ústavní soud dalšími normalisačními komunisty. Ačkoli je brněnský ústavní právník Jan Filip – s úvahou provinčnosti svého působení – poměrně respektovaným odborníkem, jeho minulost jej jednoznačně diskvalifikuje, a obdobné platí pro bývalého vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka. Soudkyně Nejvyššího správního soudu Milada Tomková je nevýraznou osobností i v rámci tohoto soudu a naprosto mylným krokem je pak výběr profesora olomoucké takyuniversity Vladimíra Sládečka.

Na druhé straně je dobře, že Zeman na rozdíl od svého předchůdce (zatím) nenavrhuje do Ústavního soudu vysloužilé politiky – ostatně na rozdíl od zmiňovaného nemusí nikomu splácet dluh za podporu při volbě. Nestěžujme si proto, mohlo to dopadnout ještě daleko hůř.

sobota 23. března 2013

Debatní klub

Chcete-li, přehrajte si lehce nudnou debatu o extremismu, kterou jsem vedl s Miroslavem Marešem v Debatním klubu; původně byla k účasti přizvána Klára Kalibová, avšak ta přijít odmítla: s ohledem na velikost její osobnosti a její všestranné vzdělání by debata se mnou nejspíš byla bezpředmětná.

pátek 22. března 2013

Rozsudek za samolepky byl doručen

Ani ne po půl roce od vyhlášení (zákonná lhůta činí deset pracovních dnů) byl doručen zprošťující rozsudek Obvodního soudu Prahu 1, senátu Dany Šindelářové, ve věci protistátní samolepkové skupiny Vondrák-Dupová (nyní Rodová). Výsledek není takovou katastrofou, jakou bychom předpokládali, ba i o svobodě projevu se v něm lze dočíst, stejně jako to, že věci zajištěné při domovních prohlídkách jsou jako důkaz irelevantní, protože doma smí mít každý, jaké propagační předměty mu libo.

Spojené síly Pravdy a Lásky se jistě ještě pokusí verdikt zvrátit, protože kdyby takto rozhodovaly a svá rozhodnutí odůvodňovaly všechny soudy, mohly by svou kampaň proti extremistům rovnou zabalit, přičemž pro bojující demokraty a demokratky svobodo-mazlovského, resp. tydlitátovsko-kalibovského střihu není strašnější představa, než že by každý mohl veřejně říkat, co si myslí. Což, jak víme, v demokratické společnosti není přípustné, neboť právo na publicitu mají pouze názory správné, rozuměj: ty jejich.

pondělí 18. března 2013

Komunisté sobě

Na rohu ulice vrah o morálce káže — z písně Karla Kryla

Neuplynul ani týden a komunistický soudce Pavel Slavíček nám vysvětlil i v písemné formě, proč je v pořádku, aby jeho bývalí spolustraníci rozhodovali, klidně i v tříhvězdičkovém senátu, ve sporu Jana Šinágla s Miroslavem Grebeníčkem, resp. s vydavatelem Haló novin.

Celkem chápeme, že soudruh Slavíček nevidí to, co my ostatní, totiž že vstupem do KSČ adept prokázal takové osobní vlastnosti, které jej pro soudcovský úřad diskvalifikují. Tím méně je takový morální invalida kvalifikován pro rozhodování sporu týkajícího se předního antikomunistického aktivisty, a ještě méně pak v případě, je-li druhou stranou vydavatel komunistické tiskoviny a předmětem řízení spor týkající se Šináglových antikomunistických aktivit.

Argument, že napadené řízení bylo vedeno v objektivním duchu, je jedním slovem směšný: připomínám, že Haló noviny otiskly pamflet, který z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyňal passage rekapitulace vyjádření neúspěšného žalovaného (tedy M. Grebeníčka) a prohlásiv ji za kritický názor soudu na Šinágla, uzavřel svůj text slovy: K této soudní charakteristice činnosti a mentální úrovně osoby J. Š. už netřeba nic dodat. Což je difamace jako z učebnice, a nevidět to vyžaduje skutečně velkou míru zaujatosti, založené například – bývalým členstvím v komunistické straně.

Neúspěšný žalobce je rozhodnut pokračovat v zápase s postkomunistickou justicí dál, klidně až do Štrasburku: tam možná budou mít o tom, co je to nepodjatý soudce (resp. independent and impartial tribunal), poněkud jiné představy než soudruh Slavíček.

pondělí 11. března 2013

Námět, jak zvýšit odstrašující účinek trestního soudnictví

Tak nám ministr Blažek dočasně zprostil funkce vazebně stíhaného soudce Ondřeje Havlína. Škoda: mnohem stylovější a pro strany řízení poučnější by bylo, kdyby jej k jednáním, kde má rozhodovat, vodila eskorta: věc by tak soudce mohl s vazebně stíhanými obviněnými předběžně projednat přímo v eskortní cele, a bylo-li by řízení vedeno na svobodě, určitě by mělo na jejich chování náležitý odstrašující účinek, pokud by soudce byl do jednací síně přiveden v poutech.

Aneb: Přítomní, prosím, povstaňte, přivádějí soudce!

Tišický informační obrat

Happy ending se zřejmě blíží v tišickém informačním sporu. Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch žalobce, pana Ch., obecního zastupitele, který se po obecní kanalisační společnosti bezvýsledně domáhá informace o výši platu její bývalé ředitelky.

S výrokem rozsudku jsem spokojen, s odůvodněním se však částečně neztotožňuji. Protože oprávnění zastupitele na informace spočívá na zvláštním zákonném zmocnění, nelze InfZ použít ani subsidiárně. Rozsah informační povinnosti obecní právnické osoby vůči členům zastupitelstva je širší (fakticky neomezený) a měla-li by být, jak NSS předjímá, při rozhodování o důvodnosti žádosti pana Ch. brána za směrodatnou judikatura týkající se žádostí běžných, neprivilegovaných žadatelů, došlo by tím ke zkrácení práva zastupitelů na informace o činnosti obecních právnických osob, které by se tak fakticky vyvázaly z toho, co je jim expressis verbis uloženo obecním zřízením.

sobota 9. března 2013

Fraška u městského soudu aneb Nadšení blázni v akci

Podle očekávání dopadlo v pátek jednání o žalobě pro zmatečnost, kterou podal Jan Šinágl ve svém sporu s vydavatelem Haló novin. Komunistický soudce Pavel Slavíček žalobu zamítl a v odůvodnění neopomněl vysvětlit, že na členství v této zločinné a zavrženíhodné organisaci nebylo vůbec nic špatného a bývalí komunisté mohou úplně objektivně nejen rozhodovat takové spory, jako je ten Šináglův, ale mohou si sami objektivně rozhodnout i o své nepodjatosti: soudruh soudce měl dokonce tu drzost prohlásit, že opak by byl nepřípustnou diskriminací.

Právní zástupce J. Šinágla Petr Kočí se stále nachází pod tlakem České advokátní komory, proto nemohl argumentovat ve prospěch svého klienta rasantně. Kdyby byl na jeho místě ne-advokát, musel by soudci Slavíčkovi říct něco podobného, co jsem řekl komunistickému senátu tohoto soudu před dvěma lety já ve sporu o registraci našeho spolku: členství v normalisační KSČ není legitimním vyjádřením politického přesvědčení, ale morálním selháním a demonstrací hodnotového systému, který je s tím demokratickým neslučitelný. Bývalí komunisté nemají právo obléknout talár; soudce nemusí být nutně špičkový právník, ale měl by to být slušný člověk.

Vynikající rozhodnutí Ústavního soudu

Řečeno s Forrestem Gumpem, český Ústavní soud is like a box of chocolate: you never know what you're gonna get. Po otřesném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/12, jímž soud posvětil prokázané volební manipulace, které vedly k odmítnutí registrace Tomio Okamury pro volbu presidenta republiky, jsem neměl přehnaná očekávaní ani ve věci návrhu na zrušení části Klausovy lednové amnestie.

Soudce zpravodaj Vladimír Kůrka, obvykle jeden ze spíše méně nápadných ústavních soudců, nicméně mile překvapil a jím formulované většinové stanovisko odmítavého usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 je argumentačně i právně brilantní, a kvalitní jsou i všechny čtyři disenty (resp. tři disenty a jeden konkurent).

Jádro majoritní argumentace je vyjádřeno v § 23 rozhodnutí:
…Účelem amnestie v kontrolním mechanismu brzd a vyvažování, který je do dělby moci zabudován, není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění (exekutivou nutně subjektivně definovaného) obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování. Svěřením tohoto mimořádného oprávnění exekutivní moci se ústavodárce rozhodl strukturálně omezit výkon mocí konstituovaných, tj. zde výkon moci soudní, a to vyvážením v podobě prerogativu hlavy státu učinit jistou výjimku z řádného pořadu práva v trestních věcech. Institut amnestie tak z povahy věci sám nemůže podléhat těm pojistkám vyvažování a křížení dělby moci, které jinak mají zaručit, že přehmaty exekutivy jsou korigovatelné rozhodováním soudů [srov. obdobně ve vztahu k individuálním milostem usnesení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 23. 4. 1969 sp. zn. 2 BvR 552/63 (BverfGE 25, 352 ff)], a bylo by i logicky protismyslné, kdyby si vyvažovaná moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě zrušila. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy na jedné straně vytváří pravomoc exekutivy k vyhlášení amnestie, na druhé straně jí rovněž poskytuje (vzhledem k povaze aktu jako prerogativu) ochranu před zásahy dalších mocí. Soudcovské zásahy v případě stanovení rozsahu pravomocí a kompetencí představují ústavněprávní rizika, jelikož by mohly vést až ke zkreslení či faktickým posunům v oblasti dělby moci.
Proti tomu stojí disent Pavla Rychetského, který – shodně s námi – tvrdí, že v právním státě je nepřijatelné, aby kterékoli rozhodnutí exekutivy stálo mimo sferu soudního přezkumu (poněkud kuriosním se jeví, že i v mé analyse je reflektována zásada dělby moci, avšak se zcela opačným závěrem, než k jakému dospěla majorita), což lze sice označit za soudcovský aktivismus, resp. náběh k soudcokracii, avšak v rovině úvah politických je tato these podložena velmi fundovaně, totiž otázkou, zda je vůbec přípustné, aby exekutiva byla soudní moci nadřazena, byť jen ve zcela výjimečných případech, takovým způsobem, jako tomu je v absolutistické monarchii, tzn. jako conductum Boží milosti (tento termín by atheista Rychetský nikdy neužil, avšak jde právě o to).

Podobně argumentuje, rovněž shodně s námi, ve svém disentu Vojen Güttler, který se staví za meritorní projednání (a zamítnutí) návrhu.

Majoritní stanovisko je blízké klausovsko-hasenkopfovské představě o pojmové nepřezkoumatelnosti amnestie (akt milosrdenství je výronem spravedlnosti ve vyšším, transcendentálním smyslu, a proto není možné zkoumat, zda je materiálně odůvodněn), avšak, jak velice případně argumentuje Ivana Janů v úvodu disentního stanoviska, misericordia sine iustitia mater est dissolutionis.

Tam bych hledal východisko a řešení složitých otázek, které problém excesivního využívání presidentských pravomocí přináší: soudní moc by neměla zasahovat tam, kde je dobrodiní milosti integrální součástí systému trestní spravedlnosti, avšak musí být schopna korigovat takové excesy, jakým byla lednová abolice dopadající na případy nejzávažnější hospodářské kriminality.

Proto, ačkoli se před argumentační silou majoritního vota v úctě a uznání skláníme, přesto zůstáváme na straně disentorů.

středa 6. března 2013

Oslem měsíce byl dekorován berounský státní zástupce

A prestižní cena tohoto blogu za mimořádné počiny na poli českého práva právem patří… Josefu Šebkovi, státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Berouně za toto útlé, leč hodnotné právnické dílko.

Že politickou objednávku je třeba splnit na maximum, chápeme, ale proč, proboha, si ten člověk po sobě ten strašlivý text aspoň nepřečetl!? Nebo si opravdu myslí, že následující věta je česky?
Okresní soud v rozporu s výše citovanými znaleckými posudky sklouzává do hodnocení událostí, které jsou v současné době moderní, a to dívat se na historii dnešníma očima, ačkoliv toto je značně zkreslující, neboť historii lze hodnotit pouze v souhrnu historických skutečností, které se tehdy staly a dívat se na ně z tehdejšího pohledu.
Schopnost udržet myšlenku aspoň mezi dvěma vedlejšími větami, když už ne přes celé souvětí, by, myslím, měla patřit k základní intelektuální výbavě státního úředníka v obdobné posici.

Věcně se s blábolem polemisovat arci nedá, J. Šebek patrně míní, že pražský krajský soud, mimochodem jedna z posledních bašt komunistického soudnictví, stížnosti vyhoví bez ohledu na jeho argumentaci.

K ocenění blahopřejeme. Oslí uši ve tvaru paragrafů si šťastný laureát může vyzvednout na adrese tohoto blogu.

úterý 5. března 2013

Chrastavský střelec má být obžalován

Policie splnila další politickou objednávku a navrhla obžalovat chrastavského atentáníka Pavla Vondrouše z výtržnictví. Jeho skutek byl bezesporu protiprávním jednáním, ale nešlo o trestný čin, nýbrž o přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) PřZ. Ostatně soudím, že gumové paragrafy jako výtržnictví by měly z právního řádu co nejrychleji zmizet.

Velezrada aneb Když hloupost rozkvete

Je obecnou lidskou vlastností, že konfrontováni s absurdní situací nejprve nevěříme, poté si namlouváme, že to přeci není možný, tohleto a někdo tu blbost musí zastavit, a když se ukáže, že je to možné a nenajde se nikdo, kdo by dokázal učinit valícímu se nesmyslu přítrž, jen nevěřícně kroutíme hlavou a snažíme se pochopit, jak k tomu došlo, což ovšem obvykle nelze, neboť definující vlastností iracionality je právě to, že ji nepodkládá žádný rozumem seznatelný racionální řetěz příčin a následků. Baže, jednou bude pro historiky těžkým oříškem vysvětlit, jak se mohlo stát, že tehdy, v roce 2013, byl v posledním týdnu svého funkčního období obžalován dosluhující president Klaus z velezrady.

A může být i hůř, protože arogantní vystupování, řeči o třetích komorách a soudcokracii a neustálé peskování mohou způsobit, že bohyně Νεμεσις vezme vrch i u Ústavního soudu a odplata, byť jen ve formě odebrání luxusní pense, bude nakonec na Joštově sladká. Shora zmíněným historiografům poté nezbude, než krčit rameny a událost v dějepravných spisech popsat vzletnými, leč nejasnými slovy, k nimž jsou právě oni profesně výtečně vybaveni, jako kolektivní přechodnou ztrátu soudnosti a smyslu pro míru věcí.

Nicméně toto je právnický blog a věnujme se události po právní stránce:

Nemá pravdu Pavel Hasenkopf, že hlasování o ústavní obžalobě bylo neplatné pro formální vadu spočívající v tom, že mu nemohla být přítomna veřejnost. Veřejnost hlasování ve smyslu ustanovení § 139 jednacího řádu Senátu je třeba vykládat a contrario, tedy jako opak hlasování tajného, nikoli tak, že by hlasování nemohlo proběhnout za zavřenými dveřmi, nota bene je-li celá schůze neveřejná. Podobně je tomu při zasedání výborů, která, jsou-li neveřejná, se také kvůli každému netajnému hlasování neotevírají a po něm není jednací místnost znovu na několik minut, do dalšího hlasování, vyklizena. Na druhou stranu mi není proti mysli představa, že by Ústavní soud prohlásil právě z tohoto důvodu obžalobu za neplatně přijatou a tudíž věcně neprojednatelnou. V zemi ovládnuté emocemi šílenců stačí člověku k vděčnosti věru málo!

Půvabná je subsidiarita použití trestního řádu. Z té mimo jiné vyplývá, že hned v pátek o půlnoci může být Václav Klaus, pronese-li další ze svých obvyklých průpovídek o emigraci, vzat Ústavním soudem do vazby, neboť je zjevné, že ústavně obžalovaný má jak možnost, tak úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání, a stačí už jen málo k tomu, aby se naplnila jedna z exempčních podmínek § 68 odst. 3 TrŘ a Václav Klaus vyměnil Hradčany za Ruzyň, porušiv tím tradici a stávaje se tak po Háchovi druhým českým presidentem, který byl uvězněn nikoli před zvolením, ale až po skončení mandátu. Ústava nic ohledně nemožnosti uplatnit tento zajišťovací prostředek nepraví, a mezi ústavními soudci by se jistě našel nejeden, jemuž by tato modalita řízení byla libou.

Dále je tu potenciální milost, kterou si zřejmě nemůže Václav Klaus udělit sám (taková možnost by byla popřením smyslu stíhání pro velezradu), ale mohl by mu ji udělit jeho nástupce, právě na základě subsidiarity použití trestního řádu. Že má na velezrádnou affairu podobný názor jako my, Miloš Zeman už ostatně avisoval.

Další otázkou je časová působnost Ústavy ve znění před a po novele. Z hlediska hmotného práva je jasné, že aplikováno musí být znění stávající, avšak kterou použít procesní úpravu, není zdaleka tak jednoznačné. Nejvýrazněji by tento problém vystoupil na povrch, kdyby Klaus abdikoval, a nebylo by tak už vůbec možné vycházet z these Jana Kudrny o tom, co se z hlediska intertemporálních účinků uděje o půlnoci ze čtvrtka na pátek (jeho argumentaci mám arci i tak za spornou, o čemž podrobněji níže). Nevím, za možnost zachránit si výsluhu možná presidentovi, který např. neměl zábrany říkat si za soukromé přednášky v zahraničí o honorář, takové gesto stojí.

Je-li primárním účelem stíhání pro velezradu zbavit zemi neloyalního presidenta – a nikoli zbavit neloyalního presidenta jeho doživotních prebend – jeví se málo smysluplným stíhat presidenta funkce zbaveného, a když už to ústavodárce přesto dovolil, musí nastoupit uplatnění pravidla, že žádná změna trestněprávní legislativy nesmí působit retroaktivně ke zhoršení postavení obviněného, a rozšíření možnosti vést trestní stíhání i po skončení funkčního období takovým zhoršením určitě je. Domnívám se proto, že, ač je to teleologicky prima facie nepatřičné a dává to presidentovi v posledních dnech mandátu volnost k velezrádným rejdům, Václava Klause skutečně nelze počínaje pátkem stíhat a Ústavní soud by měl řízení o obžalobě zastavit.

sobota 2. března 2013

Další brilantní zásah české policie

Jak známo, řidiči, včetně spolujezdců, se v České republice běžně střílejí. Díky profesionalitě jihomoravské dálniční policie se tentokrát řidič zabil sám a hmotné škody na nezúčastněných vozidlech nebudou větší než několik milionů korun. Bravo, hoši!