DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 28. února 2013

Policie poskytla další informace k odběrům DNA

Zhruba dva týdny po uplynutí soudem stanovené patnáctidenní pariční lhůty splnilo policejní presidium rozsudkem stanovenou povinnost a poskytlo mi informace o odběrech genetického materiálu a snímání daktyloskopických otisků sprostým podezřelým (vyrozumění, přílohy: [1], [2], [3], [4]).

První analysa dokumentů ukazuje, že jejich obsah je šokující a policie je právem před veřejností tajila: zaveden je v nich, obrazně řečeno, institut sprostého nevinného: rozhodne-li státní zástupce nebo soud, že skutek se nestal nebo není trestným činem, policie přesto všechny osobní údaje obviněného, včetně citlivých dat, drží v archivu, a to v případě otisků prstů dalších 5–10 let, u genetických údajů (profilů DNA) fakticky trvale, po dobu 100 let od narození zproštěného. To je ve flagrantním rozporu s tím, co vyslovil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Marper v. UK z r. 2008, jakož i se zdravým (nepolicejním) rozumem, a svědčí to o zvrácenosti policejní mentality: pro policii neexistují nevinní, jen ti syčáci, kteří nám protentokrát vyklouzli.

Aktualisováno.
A dorazilo i nové rozhodnutí, opět odmítavé: právní názor soudu byl pro policii málo atraktivní a tak, necítíc se jím vázána, žádost o informace opět částečně odmítla. Přirozeně podávám další odvolání a zároveň prosím čtenáře, kteří předmětné odepřené části pokynu policejního presidenta mají k disposici, zda by mi příslušné dvě pasáže neposkytli např. prostřednictvím diskuse k tomuto postu: určitě by bylo lépe argumentovat před soudem se znalostí toho, co vlastně nemá občan právo vědět.

Velezrádce hradčanský

Česká ústava je pozoruhodně málo zdařilé legislativní dílo, to je fakt, který popírají, vedle jejích autorů, jen ti nejkonformnější a nejservilnější ústavní právníci.

Nepodařila se ani úprava velezrady, specifického trestného činu, kterého se může dopustit toliko úřadující hlava státu. Ústava z r. 1993 přebrala bez kritické analysy původní feudalistickou koncepci, jež se traduje už od Hoetzelovy ústavy z r. 1920 a jež není ani ústavně-právně korektní, ani účelná, ba z dnešního hlediska ji můžeme označit za naprosto anachronickou a zastaralou.

Důvody, proč hlava státu jako jeho jediný občan měla podléhat individuálnímu trestnímu právu, jsou v zásadě dva: v některých jurisdikcích, např. ve Velké Británii, je formálně žalující stranou v trestním řízení úřadující monarcha (The Queen v. John Doe), který by tak žaloval sám sebe, a v jiných, kde pravomoc udělit milost nepodléhá kontrasignaci, by hlava státu mohla buď sama sebe omilostnit, anebo by jí takové právo muselo být – opět jako jedinému občanu – upřeno. Ani jeden z těchto důvodů není však dostatečně závažný, aby odůvodňoval vynětí presidenta republiky z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to bezpodmínečně, v rovině hmotného, nikoli procesního práva (z důvodu této distinkce se někdy hovoří o presidentské indemnitě, nikoli imunitě, jež přísluší některým jiným ústavním činitelům).

Co je velezradou, Ústava nestanoví, a nebylo to stanoveno ani ústavou z r. 1920. Ta odkazovala na zvláštní zákon, jenž byl ovšem přijat až o 14 let později; v něm byla velezrada vymezena dalším odkazem na ustanovení §§ 1 a 2 zákona na ochranu republiky z r. 1923. To znamenalo, že velezradou mohly být pouze tzv. úklady o republiku anebo jejich příprava.

De lege lata vymezuje skutkovou podstatu ústavního zločinu velezrady rovněž prostý zákon, konkrétně ustanovení § 96 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že velezradou se rozumí jednání presidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Taková definice je zároveň velmi široká a pro praktické účely příliš úzká. Především se jí neřeší situace, kdy se president dopustí jednání, jež má znaky trestného činu: vraždy, krádeže, podvodu, zpronevěry, přijetí úplatku apod. Logickou úpravou by bylo, že takto si počínající president by byl nejprve v rámci procedury impeachmentu zbaven úřadu a poté postaven před soud, který by mu mohl uložit stejný trest jako kterémukoli jinému obviněnému. Tak je tomu např. ve Spojených státech, kde před vězením zachránila Richarda Nixona milost jeho nástupce Geralda Forda.

Podle stávající úpravy české není zločinec na Hradě za své skutky vůbec trestně odpovědný, dokud se nedopustí shora zmíněného jednání proti svrchovanosti a celistvosti státu nebo proti jeho demokratickému řádu.

Posledně jmenovaný demokratický řád republiky je na druhé straně značně vagní a jak ukazuje probíhající pokus Senátu obžalovat Václava Klause, lze tam subsumovat prakticky každé presidentovo jednání, které se ústavním žalobcům-senátorům nelíbí.

Za stavu nejasnosti zákonného ustanovení a absolutní absence judikatury (žádný český president dosud impeachován nebyl; nejblíže tomu měl Emil Hácha, jehož však státní orgány v souladu s fikcí legitimity londýnské exilové vlády a kontinuity Benešova presidentství za presidenta nepovažovaly) by byl na místě spíše restriktivní výklad, v souladu s historickým vymezením velezrady vyžadující, aby president-velezrádce svými činy usiloval o odstranění demokratického uspořádání a jeho nahrazení řádem nedemokratickým.

Ze všech bodů navrhované (dosud neveřejné) ústavní obžaloby k tomu má paradoxně nejblíž obvinění, že Václav Klaus nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mu bylo nařízeno rozhodnout o jmenování justičního čekatele Petra Langra soudcem. President, který odmítne respektovat autoritu pravomocného soudního rozhodnutí, skutečně útočí na demokratické základy státu, a může být proto zbaven funkce.

Velezrádným jednáním by mohlo být i dlouhodobé nenavrhování ústavních soudců, avšak pouze v případě, že by tak byla činnost Ústavního soudu ochromena a nebylo by např. možné sestavit senát nebo rozhodovat v plenu o zrušení právních předpisů. To arci nenastalo, Ústavní soud má stále 12 soudců, a to zhruba jen měsíc, kdy vypršelo funkční období Jiřímu Muchovi.

Ostatní body obžaloby jsou slabé, a vůbec už nemůže být velezradou vyhlášení amnestie, již kontrasignoval premier a za niž je proto přímo z Ústavy odpovědná vláda.

Podle mého názoru by zvláštní soudnictví pro presidenta republiky by mělo být co nejrychleji opuštěno, a tak jako je možné trestně stíhat člena vlády, mělo by být bez dalšího možné postavit před soud i presidenta. Právo udělovat milost by pak mělo být podmíněno kontrasignací, takže by se eliminovala i možnost udělení samomilosti.

Taková změna Ústavy je arciť málo reálná, a vzhledem k naladění spojených sil Sociálního Státu a Pravdy a Lásky se po volební frašce můžeme nadít dalšího nepěkného divadla.

Ostatně soudím, že Václav Klaus byl mimořádně špatným presidentem, spolu s Benešem nejhorším, jakého kdy tato země, minimálně v demokratických dobách, měla; velezrádcem však přece jen Klaus není.

Aktualisováno.
Návrh ústavní obžaloby (o které z nepochopitelných důvodů Ústava hovoří jako o žalobě). Argumentačně vychází z ústavně-notářského pojetí presidentského úřadu, což je koncepce sice chvályhodná, leč s platným právem nesouladná.

Trestní stíhání Jana Šinágla bylo zastaveno

Předposlední únorový den byl dalším špatným dnem pro vyznavače Pravdy a Lásky. Rudá záře nad Berounem notně pohasla, když tamní okresní soud samosoudcem Michalem Pařezem zastavil trestní stíhání Jana Šinágla pro popírání genocidia a shodil tak se stolu obžalobu státního zástupce Josefa Šebka.

Nebezpečný popírač tak – aspoň prozatím – uniká potrestání a já mohu konečně sepsat žalobu proti třetímu rozhodnutí o odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého sdružení, v němž představoval argument tímto trestním stíháním korunní klenot.

úterý 26. února 2013

Komu svědčí autorská práva k Hitlerovým projevům?

Spolumajitel vydavatelství guidemedia.cz Lukáš Novák zdá se být policejně popotahován za vydání sbírky Hitlerových projevů. Docela by mě zajímalo, jak hodlají p. t. policisté jeho případné trestní stíhání pojmout, zda jako podporu a propagaci zakázaného hnutí (tam by arci šli ostře proti uzavřené kause Michal Zítko, resp. vydání Mein Kampf), nebo za porušení autorských práv, na něž si činí nárok Svobodný stát Bavorsko. Tato druhá možnost je právně zajímavější

Primárním pramenem práva, který je nutno aplikovat, je Gesetz betreffend das Urheberrecht an Werken der Literatur und der Tonkunst (LUG) z r. 1901, který platil ještě v době Hitlerovy smrti a vztahoval se nejen na literární díla, ale i na projevy, anžto výslovně poskytoval ochranu [den] Urheber[n] von Schriftwerken und solchen Vorträgen oder Reden, welche dem Zwecke der Erbauung, der Belehrung oder der Unterhaltung dienen (§ 1 odst. 1 LUG; cf. též § 17 LUG).

Podle § 8 LUG, ist der Fiskus oder eine andere juristische Person gesetzlicher Erbe, so erlischt das Recht, soweit es dem Erblasser zusteht, mit dessen Tode (pro policii – přirozeně nikoli pro své vzdělané čtenáře! – přeložím: je-li dědicem ze zákona stát nebo jiná právnická osoba, právo svědčící zůstaviteli jeho smrtí zaniká).

Bavorský stát se tedy může domáhat práv k Hitlerovým projevům pouze jako testamentární dědic. Adolf Hitler ve své závěti ze dne 29. 4. 1945 napsal:
Was ich besitze, gehört – soweit es überhaupt von Wert ist – der Partei. Sollte diese nicht mehr existieren, dem Staat, sollte auch der Staat vernichtet werden, ist eine weitere Entscheidung von mir nicht mehr notwendig.
Hovoří-li Hitler o státu, má bezesporu na mysli stát nacionálně socialistický, Třetí říši, který porážkou ve válce zanikl, a pro případ jeho zániku není v závěti žádná další disposice.

Existují tedy dvě varianty: buď autorská práva k projevům zanikla Hitlerovou smrtí, anebo přešla na jeho zákonné dědice, fysické osoby, nikoli ovšem na stát.

Není divu, že je Bavorsko při uplatňování svých domnělých práv k Hitlerovým dílům tak zdrženlivé a např. v USA se s nárokem jít k soudu neodvážilo.

pondělí 25. února 2013

Havlín

Když jsem se dozvěděl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Ondřej Havlín byl vzat do vazby, pocítil jsem radost, ba zadostiučinění, a zároveň frustraci z toho, že pociťuji radost a zadostiučinění nad něčím, co objektivně důvodem ani pro jedno není.

Před nějakými deseti-dvanácti lety jsem, připravuje podklady pro článek pro Britské listy, náhodou otevřel několik nigerijských internetových deníků, chtěje ilustrovat, jak vypadá zpravodajství v totálně a notoricky zkorumpované africké zemi. Očekával jsem, že naleznu cosi podobného normalisačním zprávám: lid milující svou vládu a pilně budující nigerijské hospodářství, tuny oceli a kyseliny sírové, boj o zrno, diktátor mezi karafiáty líbající pionýry atp., tak jak to všichni známe. Leč byl jsem lehce šokován, zjistiv, že tamní noviny jsou plné zpráv o korupčních skandálech a o tom, který vysoký úředník byl právě dopaden a který byl soudem poslán do žaláře. Nebylo právě předvolební období, ale kdyby bylo, jsem přesvědčen, že středobodem všech volebních programů by byl boj s korupcí a sliby místních Zemanů, jak po vyhraných volbách spustí akci Čisté ruce a na konci volebního období budou vězení přetékat usvědčenými korupčníky.

Poučení neboli Belehrung, s. Pavlendo? Korupce není krátkodobé onemocnění společnosti, ale její setrvalý stav, dlouhodobě neměnné nastavení mechanismů, automatismů typu veřejná zakázka = desátek úředníkovi, dopravní přestupek = úplatek policistovi, vysokoškolský diplom politika = výsledek rychlostudia a student, který ani neví, kde jeho vysoká škola sídlí.

Boj s korupcí je v rámci jednoho politického režimu pojmově vyloučen, změna je možná jen revoluční cestou, a protože současným režimem v České republice je demokracie, znamená to, že korupci by efektivně snížilo jedině odstranění demokracie, ať ze strany levice marxistické nebo nacionálně-socialistické.

Do doby, než se tak stane, nám zbývá občasný pocit radosti nad tím, bude-li přijetí úplatku prokázáno někomu nesympathickému, a zklamání, jestliže selektivní spravedlnost dopadne na někoho, o kom jsme neměli tak zcela špatné mínění. Systémově je však boj s korupcí ztracen, trvale a nezvratně, a tak jako tento režim bude po celý zbytek jeho existence provázet propojení státní správy a organisovaného zločinu, bude jeho charakteristickým znakem i obludná, všudypřítomná, rdousivá a jakýkoli pokus o poctivé podnikání znemožňující korupce. Protože jeden Havlín (ani jeden Rath) jaro nedělá.

sobota 23. února 2013

Případ Bílý aneb Vymknuta z kloubů, justice šílí

Krajský soud v Plzni uložil romskému aktivistovi Ladislavu Bílému šestiletý trest za to, že měl – patrně ve více případech – padělat úřední listinu a dopustit se dotačního podvodu. Fakta se zdají být jasná: Bílý, předseda Romského občanského sdružení Karlovy Vary, získal pro svůj spolek dotace v celkové výši 10 milionů korun na základě falešného osvědčení o tom, že subjekt nemá daňový dluh ani dluh vůči správě sociálního zabezpečení.

To je bezesporu trestný čin, avšak naprosto nepochopitelná je výše uloženého trestu, která odpovídá situaci, že by romský aktivista ty peníze ukradl, zpronevěřil nebo s nimi naložil jiným zavrženíhodným způsobem, nikoli že získal dotaci pro NGOčko, které na dotaci formálně nemělo nárok.

Pokládat mechanicky rovnítko mezi výši škody a výši dotací je hrubě nepřesné; jestliže byly dotace využity způsobem, jakým být měly, nemusela škoda vůbec vzniknout. Což sice na trestnosti popsaného jednání ničeho nemění (vznik škody není zákonným znakem trestného činu dotačního podvodu podle § 212 TrZ), avšak dostáváme se o pět odstavců níž a v sazbě z deseti let na dva roky. Podobná je situace u padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 TrZ: v tomto případě se sazba mění z deseti let na tři roky. Adekvátním a přiměřeným trestem by tedy u prvotrestaného pachatele byla podmínka.

Obžalovaný evidentně udělal chybu: kdyby se místo pomoci Romům věnoval výstavbě solárních elektráren nebo spekulaci s pozemky, činnosti na Karlovarsku zvlášť výnosné, byl by dnes bohatým a zaručeně beztrestným člověkem.

pondělí 18. února 2013

Ministerstvo potřetí odmítlo registraci našeho spolku

V pořadí třetím rozhodnutím o odmítnutí registrace nás obšťastnilo ministerstvo vnitra. Je potěšující, že textace těchto odmítnutí se během let ustálila, a tak ani se žalobou, ani s rozsudkem nebude mnoho práce: prostě se změní datum a č. j. (pro porovnání druhé rozhodnutí, jemuž by to nové jako z oka vypadlo).

K jedné změně nicméně přistoupíme: protože se registrace marně domáháme již od srpna 2009, podáme současně se správní žalobou i ústavní stížnost podle § 75 odst. 2 písm. b) ZÚS a ihned po jejím odmítnutí se obrátíme na Evropský soud pro lidská práva. To, že mezi druhým a třetím rozhodnutím není téměř žádný rozdíl, naši procesní posici v obou těchto řízeních významně posiluje.

Začíná největší proces s tzv. pravicovými extremisty

V úterý se u Okresního soudu Brno-venkov rozběhne, co do počtu obžalovaných, vůbec největší proces s tzv. pravicovými extremisty, spojený Power I/II. Podrobnosti se dozvíte z tiskové zprávy Roberta Cholenského, který obhajuje tři z osmnácti obžalovaných. Neméně důležitou roli bude mít ale i bývalý soudní znalec Michal Mazel; na jeho předraženém znaleckém posudku celá obžaloba stojí.

Dokazování bude zřejmě vůbec poněkud nestandardní: ÚOOZ průběh koncertů zachytil tak, že jejich průběh snímal zvenčí, kamerou namířenou na okna sálu, kde se koncert konal, a tak projekce v soudní síni – na níž bude obhajoba pochopitelně trvat v celém rozsahu, jde ostatně o stěžejní důkaz společenské nebezpečnosti produkované hudby! – slibuje hodiny strhující zábavy (malá ukázka).

čtvrtek 14. února 2013

Má osobní tečka za presidentskými volbami

Inspirován titulkem kolegy Pavla Hasenkopfa, pokusím se v několika odstavcích shrnout důvody, proč jsem z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) rozladěn víc, než jsem byl v době podání volební stížnosti předvídal.

Nemám rád populisty, a v případě Tomio Okamury by se dalo říct, že jej přímo nesnáším. Nevolil bych ho, a pokud bych si musel vybrat mezi ním a Milošem Zemanem, moje volba by byla jednoznačná. Přesto je zřejmé, že k jeho vyřazení z pelotonu kandidátů došlo podvodem, a dát na tento podvod razítko, jak nyní definitivně učinil NSS, znamená další krok k oslabování právního státu a jeho postupnou přeměnu ve stát policejní, kde soudy jsou fakticky jen jednou ze složek ministerstva vnitra a občan se vůči státu ocitá v roli suplikanta, jenž, žmoulaje v ruce virtuální čapku, stát, vůči kterému nemá žádná práva, nežádá, nedomáhá se a nebrojí, toliko jeho orgány poníženě prosí.

Posledním případem, kdy NSS vystoupil vůči exekutivě sebevědomě a odvážně, byl rozsudek Dělnická strana I, od té doby jsou jeho rozhodnutí jednou dlouhou řadu ústupků. V drobnostech občan uspět může, ale v zásadních věcech, na nichž je vyšší zájem, je bez šance stejně, jako byl kdysi bez šance Pavel Wonka. Tedy přesně podle Kučerova dicta o soudcovské nezávislosti, která musí v důležitých případech státního zájmu jít stranou.

Pokud jde o obsah usnesení, jímž byla zamítnuta moje volební stížnost, jde o zřejmou svévoli: je-li každý oprávněný volič nadán oprávněním napadnout volební proces, a to bez jakéhokoli omezení stížních bodů, nemůže si NSS ad hoc vytvářet pravidlo, které toto oprávnění efektivně neguje. Kromě toho, ve stížnosti jsou obsažena jiná skutková tvrzení, než která uplatnil samotný kandidát; ten příslušné důkazy, minimálně ve lhůtě pro podání návrhu, neměl a ani nemohl mít k disposici. Mám proto právo na to, aby moje stížnost byla meritorně projednána a aby soud zvážil, zda jsem byl schopen své tvrzení o porušení volebního zákona prokázat.

Nejhorší na tom všem není, že za špinavou práci, kterou vykonal, bude Henych povýšen, a povolní soudci Šimíček s Kühnem se za několik měsíců přestěhují o talár výš, ale vědomí, co všechno může u NSS projít. Před parlamentními volbami před třemi lety byla rozpuštěna politická strana, která měla, minimálně theoreticky, šanci dostat se do Sněmovny, v presidentských volbách byl nyní v rozporu se zákonem vyřazen protisystémový kandidát, který měl reálnou šanci je vyhrát – co bude následovat příště?

středa 6. února 2013

Kdo má rozhodnout o námitce podjatosti V. Šimíčka?

Nejvyšší správní soud si myslí, že tříčlenný senát, , že senát sedmičlenný. Bude to zjevně ještě zajímavé…

Aktualisováno.
A už tu máme odpověď: Rozhodnout může senát tříčlenný (přestože zákon jasně říká, že ve volebních věcech rozhoduje senát sedmičlenný, a je-li takový jen jeden, takže nelze dostát dalšímu zákonnému požadavku, že to má být senát jiný, je to chyba rozvrhu práce), a Vojtěch Šimíček – pozor, překvapení! – podjatý není, protože o nějakého Okamuru v tomto řízení vůbec nejde, ačkoli jasně argumentuji, že ministerstvo odmítlo jeho registraci v rozporu se zákonem, takže vyhoví-li (theoreticky) soud mému návrhu, vrátí se mezi kandidáty.

Ach jo, na takováto rozhodnutí by snad před vypravením měli přimalovat kačenku, aby bylo zřejmé, že obsah je právně infantilní a netřeba se zdržovat jeho četbou…

Aktualisováno.
Očekávané rozhodnutí máme zde. Klíčovým argumentem je, že proti neregistraci kandidátní listiny může brojit pouze poškozený kandidát. Nemyslím si to, ale vůli sepsat ústavní stížnost a poté stížnost k ESLP momentálně nemám. Prokázaný podvod s vyřazenými podpisy tak byl definitivně posvěcen, odměna v podobě povýšení se dostaví zakrátko, a jeví se mi čirým donkichotsvím pokoušet se něco proti tomu dělat. Český národ má takové soudce (a takového presidenta), jaké si zaslouží.

úterý 5. února 2013

Oběti justičního omylu byla přiznána náhrada 4,88 mil. korun

Příběh z Vysočiny, o kterém jsme na tomto blogu poprvé psali před dvěma lety, dospěl, ve své odškodňovací fasi, ke druhému rozsudku. První rozsudek, týkající se náhrady za vazbu a věznění, padl vloni a protože proti němu žádná strana nepodala – vyjma malé části nároku – odvolání, je pravomocný a byl i dobrovolně splněn.

Druhý nárok se týká náhrady nemajetkové újmy za téměř dvacet let života se stigmatem brutálního sexuálního násilníka. J. Šafránkovi bylo přiznáno, zatím nepravomocně, o něco méně než pět milionů korun. Je to moc nebo málo?

Na poměry českých soudů, jejichž soudci projevují jen výjimečně upřímný zájem o něco jiného než vlastní platy a související výhody, je to dost, avšak posuzováno měřítky civilisovaného světa je to stále málo. Uvažme, že mezi sdělením obvinění a vyhlášením zrušujícího usnesení v řízení o obnově uplynulo neuvěřitelných 17 let, 11 měsíců a 1 den, tzn. celkem 6 544 dnů. Za každý den tohoto ponížení a beznaděje tedy soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Markéta Jirásková přiznala poškozenému 745 korun. Za měsíc to dělá cca 22 700 korun, což je méně, než kolik by si Šafránek sám mohl vydělat, kdyby našel dobře placenou práci nebo mohl podnikat, a rozhodně je to méně, než kolik vydělávali ti, jejichž nedbalost jeho osud zavinila: připomeňme, že důkaz o nevině obžalovaného, rozbor krve, byl od samého počátku trestního řízení založen ve spisu, ale tam si ho nevšimla ani policie, ani státní zástupce, ani soudce Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a ani tři soudci Krajského soudu v Brně, v čele s dodnes aktivním Jaromírem Papírníkem (vyznamenal se např. potvrzením rozsudku nad prvomájovými řečníky z Dělnické strany), a také Šafránkův naprosto neužitečný obhájce ex offo, dnes rovněž soudce.

Sedmnáct let je v lidském životě příliš dlouhá doba a co se stalo, peníze nenapraví, avšak protože jiný prostředek reparace k disposici nemáme, nezbývá než požadovat, aby náhrada byla aspoň důstojná a přiměřená: domnívám se, že soud měl žalobci přiznat celou požadovanou sumu, tedy o něco víc než třicet milionů korun, a ne pouze její zlomek.