DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 31. ledna 2013

Vyhrál jsem spor o informace s policejním presidiem

Desátý senát Městského soudu v Praze (soudce zpravodaj Jan Kašpar) dnes doručeným rozsudkem vyhověl mé správní žalobě týkající se žádosti podle InfZ z r. 2011. Tou jsem požádal o interní pokyny policie, jak nakládat se vzorky a profily DNA. Z pěti tehdy mi odepřených dokumentů nyní soud nařídil policejnímu presidiu čtyři mi přímo poskytnout a o pátém, který je relevantní pouze v některých částech, rozhodnout znovu. Milé.

úterý 29. ledna 2013

Podal jsem volební stížnost

Kverulační psychosa u mne propukla, obávám se, s plnou silou: před chvílí jsem podal stížnost proti volbě Miloše Zemana presidentem republiky. Šance, že uspěji, je arci nulová.

Aktualisováno.
Právní kapacity, anonymní i neanonymní, se vesměs shodly, že jsem pitomec a jen se zbytečně zviditelňuji, protože mám sice pravdu, ale současné rozložení sil mi nedává šanci na úspěch (jen v letošním roce se u Ústavního soudu uprázdní dalších šest talárů a to je taková korupční kapacita, že jí žádný vlastní budoucnosti a štěstí svých dětí dbalý soudce neodolá).

To je, myslím si, hodně smutná visitka stavu české společnosti, ne pouze justice samotné: při volbách jsme sice trochu podváděli (v případě Okamury spíš trochu více než méně), ale to se spraví, protože až je vyhrajeme, můžeme si koupit odpustek.

Byly doby, kdy jsem si Vojtěcha Šimíčka vážil. Dnes už ne, po tom, co předvedl v posledních dvou měsících, k tomu není žádný důvod.

Aktualisováno.
Vůči předsedovi senátu Šimíčkovi jsem vznesl námitku podjatosti, a jsem opravdu zvědav, jak se NSS s jeho nevhodnými výroky na adresu T. Okamury vypořádá.

středa 23. ledna 2013

OSZ v Berouně: Žádného historika nepotřebujeme!

Bez překvapení se odehrálo projednání námitek Jana Šinágla proti tomu, že ani jeden ze znalců přibraných v jeho případu údajného popírání genocidy není historik. Berounský státní zástupce Josef Šebek to ve svém přípisu odůvodnil těmito památnými slovy:
Po prostudování spisového materiálu bylo zjištěno, že policejní orgán vydal opatření o přibrání znalců v souladu se zákonem. Oba znalci jsou uvedeni v seznamu znalců Ministerstva spravedlnosti ČR včetně jejich oboru a specializace. Seznam znalců Ministerstva spravedlnosti ČR neobsahuje samostatný obor historie. Znalci před zařazením do seznamu znalců skládají odborné zkoušky a proto nelze o jejich odbornosti pochybovat. Obviněným Janem Šináglem doporučovaný historik Adrian von Arburg Ph.D. není zanesen ve výše citovaném seznamu znalců.
Takže Jan Šinágl měl celkem štěstí, že ryze historické otázky nebyly předloženy k odpovědi odborníkovi na stavby z předpjatého betonu: ten jistě také skládal před jmenováním odborné zkoušky a o jeho odbornosti proto nelze pochybovat: že jiné, než by byla potřebná, je jen drobný nedostatek, a při plnění státního plánu boje s extremismem se nelze takovými maličkostmi zdržovat.

Zasvěcený a poměrně zevrubný rozbor obou posudků zveřejnil na svém blogu Lukáš Beer (Vrchlavská, Zouhar).

Aktualisováno.
Další podání aneb hrách na stěnu házeti…

úterý 22. ledna 2013

Město Benešov v exekuci

Po Karlových Varech, Praze a několika menších obcích se do exekuce za neposkytnutí informací dostalo město Benešov, jehož úředníci se zaznamenáníhodnou zarputilostí ignorovali nejprve zákon o svobodném přístupu k informacím a poté i rozsudek Krajského soudu v Praze.

Celkem by mne zajímalo, který z benešovských vašnostů zaplatí náklady této exekuce; tipuji, že žádný, že tuto roli i v Benešově přenechají štědrému a slitovnému daňovému poplatníku.

Podrobnosti přináší tisková zpráva.

pondělí 21. ledna 2013

Nepřizpůsobiví v Havířově

Rozhodnutí havířovského magistrátu, které jsme komentovali i na tomto blogu, neobstálo u Nejvyššího správního soudu. Jde o známý problém heckler's veto, k němuž NSS zaujímá dlouhodobě konstantní postoj a nedovoluje úřadům omezovat výkon svobody shromažďovací jen proto, že zamýšlené shromáždění vyvolá negativní odezvu.

K rozsudku mám jen dvě výhrady:
  1. Je naprosto nepřijatelné, aby soudy rozhodovaly o přípustnosti demonstrace po půldruhém roce od data jeho zamýšleného konání. Takový rozsudek je zcela akademický; platí starodávná právní maxima justice delayed is justice denied. Obecně by se délka řízení o kasačních stížnostech měla pohybovat v rozmezí tří až šesti měsíců, jen výjimečně déle, a do šesti měsíců by měly ve správním soudnictví zásadně rozhodovat i soudy I. stupně.

  2. Pokládám za velmi neblahé, jestliže soudy bez kritické analysy přebírají termín sociálně nepřizpůsobivé osoby. Všichni dobře vědí, že jde jen o alibistické, zástupné označení pro romské ethnikum, avšak tím, že ho do svých rozhodnutí recipují a dokonce s ním samy operují i úřady a soudy, získává legitimitu, již by se mu dostávat nemělo. Jsem sociálně nepřízpůsobivý, a pokládám to za jednoznačně positivní, nikoli negativní vlastnost. Jádro problému tkví v tom, že kdyby svolavatel označil za účel své akce protest proti romské kriminalitě nebo manifestaci odporu proti české xenofobii, byl by označen za rasistu a shromáždění by bylo s vysokou pravděpodobností jako nedovolené zakázáno. Napíše-li, že se bude protestovat proti nepřizpůsobivým, nikdo nic nenamítá, ačkoli jde přesně o to samé. Mám za to, že pokrytectví by se nemělo stávat českou státní doktrinou, a úřady i soudy by se měly rozhodnout: buď, demokraticky připustí i protesty namířené proti ethnicky nebo jinak typově vymezeným skupinám osob, anebo ať zakazují i demonstrace, které proti nim zjevně směřují a jsou jen označeny alibistickou nálepkou, tak aby bylo jasně vidět, že v České republice ve skutečnosti svoboda shromažďování neexistuje.

čtvrtek 17. ledna 2013

A bude odomluva

Nejvyšší soud tentokrát potěšil a zrušil skandální rozsudek senátu komunistické soudkyně Romany Vostrejšové v případu známém jako justiční mafie. Omluva Marie Benešové je tedy od počátku neplatná, justiční mafie – přinejmenším do nového pravomocného rozsudku – existuje.

Jak tuto situaci řešit právně, je arci nejasné: jedinou reálnou možností je, že by si Benešová zaplatila v novinách nový inserát a ve stejném rozsahu, v jakém se omluvila, zveřejnila odvolání omluvy. A jestliže dojde k tradičnímu ping-pongu mezi vrchním a Nejvyšším soudem, aby si tam rovnou požádala o množstevní slevu: dá přece rozum, že odvolaná a popřená omluva nemá ty právní účinky jako nová, čerstvá a takříkajíc panenská, a omluvit se pak jistě bude třeba i za všechna předchozí odvolání.

Jak správně pozdravit soudce?

Názory na to mohou být různé. Zeptáte-li se Jiřího Fialy, dozvíte se, že vhodným – kontextem podmíněným – oslovením může být třeba tupé hovado nebo ty vypatlaný mozku.

Dnes v Mostě všichni příchozí pozdravili soudkyni Bohumilu Huňáčkovou, která soudí Lucii Šlégrovou za její projev, Čest práci, soudružko!, což se, kupodivu, takto oslovené nelíbilo a tuto urážku svého majestátu nechala zaprotokolovat.

Zvláštní: když tato osoba do normalisační KSČ vstupovala, jistě takové oslovení za impertinenci nepovažovala. Škoda, že soudkyně nenechala všechny oslovující perlustrovat a neuložila jim pořádkovou pokutu, soudní spor o to, zda je možné tímto decentním způsobem vyjadřovat názor na charakter a osobní minulost soudce, by určitě byl zpestřením tohoto justičního roku.

pondělí 14. ledna 2013

Můj článek o Heydrichovi je extremistický

A po volební pause tu máme další episodu z mýdlové opery, již pracovně nazývám Rudá záře nad Berounem a která se týká trestního stíhání popírače nacistické genocidy Jana Šinágla.

Jako v případě předchozího posudku, i nový byl zadán bez toho, že by opatření bylo intimováno obviněnému: policejní komisař vysvětlil, že podle jeho názoru to zkrátka není potřeba, a předchozí žádost o intervenci státního  zástupce podle § 157a TrŘ hodili na OSZ v Berouně do koše, jako ostatně všechna dosavadní Šináglova podání. Na obviněné musí být přísnost, žádné rozmazlování nějakými procesními právy! Na žádosti neodpovídat, naším úkolem je dostat obviněného před soud, ten už ho srovná.

Znalec Josef Zouhar posoudil text z hlediska svého přesvědčení o správnosti vyhnání sudetských Němců a jeho nesrovnatelnosti s nacistickými zločiny na českém obyvatelstvu Protektorátu – nikoli ve smyslu numerickém, nýbrž normativním: srovnávat by se dalo, ale nesmí se to – a poté, věren chauvinistickému a zkreslenému vidění dějin, které pochytil ve škole a jež doposud nenašel čas, a možná ani odvahu, ve světle fakt revidovat, odsoudil Šináglovy texty jako propagaci nacismu.

Znalecký posudek byl jistě zpracován bona fide, o tom nemám důvod pochybovat, nicméně je naprosto mylný.

Především není pravda, že by můj text Heydrich byl glorifikací tohoto politika. Jako autor si to troufám vědět přesněji než znalec – prostě to tak není, nemohu glorifikovat někoho, koho sám neobdivuji. Za druhé je obsah posudku plný faktických nepřesností, založených z velké části na komunistickou propagandou traktovaných lžích, badateli dávno vyvrácených. A za třetí, these o vyhnání sudetského obyvatelstva jako následku své příčiny, provázeném občasnými excesy (jimiž se Zouhar ovšem odmítl v posudku zabývat), je prostě morálně neudržitelná. Nikdy jsem nepopíral nacistické zločiny, protože o tom, že byly spáchány, hovoří fakta. Ta však svědčí i o brutalitě tzv. odsunu a o tom, že jím byla na německém obyvatelstvu spáchána nesmírná křivda, kterou nelze s úspěchem zahladit ani soudně (ostudný nález Ústavního soudu v kause Dreithaler), ani ji z dějin nevyretušuje deset česko-německých komisí historiků.

Genocidium zde popírá někdo úplně jiný než já nebo Jan Šinágl.

Aktualisováno.
OSZ bezprostředně po zveřejnění tohoto článku provedlo sebereflexi a žádosti o přezkoumání vyhovělo, takže obviněný obě opatření obdržel ([1], [2]) – jen je otázkou, jaký význam budou mít námitky proti formulaci otázek (a návrh otázek doplňujících) za situace, kdy oba posudky jsou dávno zpracovány. No, třeba si je na berounské policii s nějakým veselým komentářem připíchnou na nástěnku.

Aktualisováno.
Námitky obviněného vůči osobám znalců.

Aktualisováno.
Faktickým nepřesnostem obou znaleckých posudků se obšírně a zasvěceně na svém blogu věnuje Lukáš Beer (Vrchlavská, Zouhar).

neděle 13. ledna 2013

Může Ústavní soud přezkoumávat rozhodnutí o amnestii?

Domnívám se, že může, a vysvětlím, proč.

Z ústavního vymezení práva amnestie vyplývá, že podmínkou její účinnosti je souhlasná vůle dvou ústavních činitelů: presidenta republiky, který rozhodnutí o amnestii vydá, a premiera nebo pověřeného člena vlády, který toto rozhodnutí kontrasignuje.

Žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci (a tím méně samotné exekutivy), které se dotýká základních práv občanů, nesmí stát mimo soudní kontrolu. Jestliže připustíme, že amnestie, zejména v té části, kde se jí trestní stíhání zastavuje, může mít dopad do základních práv poškozených, nelze akceptovat jako ústavně konformní stav, kdy by takové rozhodnutí bylo zcela vyňato ze soudní kontroly. Ústavní stížnost podaná poškozeným je proto myslitelná a pravděpodobně i projednatelná, byť s potenciálním závěrem, že zastavením trestního stíhání poškozený ve své právní sfeře dotčen být nemohl, maje stále možnost, jakkoli snad ilusorní, domoci se svých práv pořadem práva občanského (případně obrátit se na lampárnu v Kájově nebo jiné k takovému účelu vhodné zařízení).

Jinou otázkou arci je, zda může příslušný návrh podat i skupina poslanců nebo senátorů, tak jako v případě návrhu na zrušení zákona nebo jeho části. Ústava dává v čl. 87 Ústavnímu soudu pravomoc rušit jak zákony, tak jiné právní předpisy, jsou-li v rozporu s ústavním řádem, přičemž rozhodnutí orgánů veřejné moci (bez ohledu na to, mají-li nebo nemají-li formu správního aktu) je oprávněn rušit pouze na základě ústavní stížnosti. Aktivní legitimace skupiny zákonodárců k takovému návrhu může být tedy hodnocena jako nejistá.

Vedle toho je zde však zásada dělby moci ve státě, a z předchozích úvah vyvěrající závěr, že Ústavní soud nemůže do suverenní pravomoci presidenta a vlády nijak zasahovat, naráží na její mantinely. Protože amnestijní rozhodnutí je zákonem v materiálním smyslu (jedná se o právní předpis sui generis, nikoli o rozhodnutí, jehož formu má), nevidím důvod, proč nevyložit ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu široce a toto právo zákonodárcům nepřiznat i v případě rozhodnutí o amnestii.

Aktualisováno.
Na Jiném právu se opačně vyslovil Pavel Uhl.

středa 9. ledna 2013

Paralela aneb Nadskakovat a vrčet

Zítra vyhlásí Ústavní soud nález, jímž podle očekávání zamítne ústavní stížnost Tomio Okamury proti nezákonnému odmítnutí registrace jeho přihlášky do presidentské volby.

Když se v 80. letech opakovaně pokusil kandidovat do komunistického parlamentu Pavel Wonka, zavřeli ho. Okamura je zatím na svobodě. Je tedy zřejmé, že stav demokracie se v této zemi postupně zlepšuje; neočekávejme nemožné – počkejme dalších 30 let, třeba budeme příjemně překvapeni.

Aktualisováno.
Ani se mi nechce nález věcně hodnotit; připomíná mi dávnou anekdotu o presidentech, kteří jedou v autobuse a ten se porouchá: Gottwald vystoupí a tlačí s ostatními, Zápotocký vystoupí, ale netlačí, Novotný zůstane sedět a tlačí ostatní, a pointou je, že Husák nařídí, aby lidé zůstali na svých místech, zatáhli záclonky, nadskakovali a vrčeli.

Ústavní soud nám mocí své soudní autority přikázal, abychom se nezákonným průběhem volby neznepokojovali, zůstali sedět, nadskakovali a vrčeli.

Na textu nálezu, který prošel bez disentů (osobně jsem očekával aspoň jeden, jediný, docela maličký…), mne nejvíc irituje, jak snadno soudci akceptovali blahosklonné sdělení ministerstva, že přetřídění (známé jako pražská losovačka) nebylo sice v souladu s tím, co stojí v rozhodnutí, avšak rozhodně nebylo svévolné, protože ani sami úředníci přece předem nevěděli, co přetřídění způsobí. Při vší úctě a při maximální snaze nevykládat losovačku jako monstrosní konspiraci, tomu prostě nevěřím.

Vzhledem k tomu, že kontrolu všech archů jednoho kandidáta na základě digitalisovaných obrazů lze provést s náklady několika desítek tisíc korun, je to příliš snadná cesta k ovlivnění voleb, než abychom ji mohli vyloučit. Nedodržení volební procedury, které mohlo ovlivnit výsledek, má ve všech demokratických zemích jediný důsledek: neplatnost volby. Jinak to nejde; soudy jsou povolány k ochraně práva a spravedlnosti, ne k tomu, aby establishment chránily před outsidery, potížisty a politickými vetřelci, lhostejno, zda se jmenují Vandas, Fiala, Cibulka, Okamura nebo třeba Kinský. Ano, přiznávám, jsem zřejmě idealista…

pátek 4. ledna 2013

Ministerstvo vnitra odpovědělo na druhou žádost o informace

Napsalo mi ministerstvo vnitra, a téměř doslova uvedlo, co jsem predikoval: skupinové přetřídění archů po stovkách (vulgo Henych sort) nebylo nijak zdokumentováno a možnost zasáhnout do úspěšnosti jednotlivých kandidátů tak měl každý, kdo se k archům dostal. Úsměvné je arci závěrečné Henychovo tvrzení: Obecně k žádnému řízenému přetřídění nedošlo, pouze bylo vytvořeno interní pořadové číslo pomocí výše popsaných procesů. S ohledem na použitý následující algoritmus výběru archů, nemohlo dojít k cílenému přetřídění archů, tak aby došlo k poškození nebo naopak zvýhodnění kandidáta. My přirozeně dobře víme, že právě tímto způsobem výsledek ovlivnit možné bylo, a to ne o stovky, nýbrž i o několik tisíc podpisů v obou směrech.

Dovolím si k tomu ocitovat pertinentní pasáž z článku Jana Petrova na Jiném právu, která, domnívám se, geniální zkratkou vystihuje, co se na ministerstvu ve skutečnosti stalo:
V Sazce, před zraky televizního národa, vylosovali míčky č. 5, 7, 13, 31, 45 a 49. Sazka však tomu, kdo tato čísla vsadil, odmítla výhru vyplatit. Vysvětlila mu: Milý pane, je pravda, že jste natipoval čísla 5, 7, 13, 31, 45 a 49. Je také pravda, že byly vylosovány míčky s přesně těmito čísly. Ale generální dneska na poradě řekl, že vylosovanému číslu 5 ve skutečnosti odpovídá dvanáctka, číslu 7 šestka, číslu 13 čtrnáctka, číslu 31 čtyřicítka, číslu 45 třicítka a číslu 49 trojka. Správná výherní posloupnost tedy zní 12, 6, 14, 40, 30, 3 a tu jste, jak uznáte, netipoval. Tak se nezlobte a nashledanou.

Ústavní soud je v otázce presidentských voleb nejednotný

Tak tedy budeme mít presidentské volby. Usnesení Ústavního soudu o odmítnutí odkladu voleb je po právní stránce tak hloupé, že nemá smysl je komentovat: co šlo o Melčáka, najednou u Okamury nejde. Variace na thema Najděte deset rozdílů, jak je u tohoto soudu poslední dobou spíše pravidlem.

Rozhodnutí nicméně není konečné, a že Okamurova stížnost nebyla s dalším rádoby sofistikovaným pseudoodůvodněním odmítnuta jako celek, svědčí o tom, že plenum ÚS není v otázce důvodnosti jeho námitek jednotné. Většinu však zatím mají příznivci státního zájmu, obhájci ústavnosti jsou v menšině.

Soudím arci, že je vymalováno. Pokud se rozložení sil v plenu nějakým zázrakem nezmění, rozhodne Ústavní soud v Okamurův neprospěch i meritorně, a jen s obtížemi si umím představit situaci, že by mu chtěli soudci vyhovět poté, co volby proběhnou a nový president bude usazen na Hradě.

Státní zájem, pořádek a klid na práci je přece důležitější než nějaký ústavou se ohánějící čičmunda.

Aktualisováno.
Protože v diskusi se množí otázky, proč usnesení Ústavního soudu pokládám za vadné, nezbývá mi než svůj názor vysvětlit:

Tomio Okamurovi je vytýkáno, že navrhl odklad voleb, aniž by zároveň brojil proti rozhodnutí předsedy Senátu, kterým byly volby vyhlášeny (cf. § 79 odst. 2 ZÚS: Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.).

Na rozdíl od poslance Melčáka, který byl vyhlášením předčasných voleb poškozen a domáhal se, aby mohl svůj mandát nerušeně vykonávat až do konce volebního období, Okamurovi vyhlášení voleb žádnou újmu nezpůsobilo a jeho zájem je opačný: chce, aby se volby konaly, a aby se jich jako kandidát mohl zúčastnit, v čemž mu ministerstvo vnitra a Nejvyšší správní soud brání. Ačkoli Okamura brojí proti rozhodnutí a nikoli proti faktickému zásahu, ochrana předpokládaná ustanovením § 79 odst. 2 ZÚS by nebyla účinná, protože pouhý odklad vykonatelnosti rozhodnutí o odmítnutí registrace by mu žádnou seznatelnou ochranu nezajistil: registrován by stále nebyl a volby by – podle vykonatelného rozhodnutí předsedy Senátu – proběhly bez něj.

Ústavní soud měl proto použít § 80 ZÚS a předběžným opatřením volby odložit, nikoli tupě literalisticky lpět na tom, že u ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí zákon tuto možnost nepředvídá.

K některým ústavněprávním důsledkům Klausovy amnestie

Jak jsme naznačili v předchozím textu, nestandardní a z hlediska textace patrně horkou jehlou šitá Klausova amnestie přináší určité, zjevně nezamýšlené, ústavněprávní komplikace.

Podívejme se nejprve na agraciační část amnestie, tj. články I, III a IV. Na rozdíl prakticky všech předchozích amnestií Klaus prominul pouze pravomocně uložené tresty, aniž by se amnestie vztahovala i na odpovídající skutky spáchané před jejím datem, za které doposud trest pravomocně uložen nebyl.

Husákovy amnestie se s tímto problémem vypořádaly tak, že bylo nařízeno příslušná trestní řízení nezahajovat, a pokud již zahájena byla, pak je zastavit (např. čl. IV amnestie z r. 1980), a poněkud odlišně, avšak ve výsledku obdobně, byla situace řešena v amnestiích Havlových.

Tím, že Klaus nyní prominul pouze tresty uložené pravomocně, vzniká v některých případech ústavně kontroversní stav:
  1. Soud I. stupně uložil trest, proti němuž obviněný podal odvolání, avšak státní zástupce se (v neprospěch obviněného) neodvolal. Tím, že obviněný podal odvolání, se sám vyloučil z účasti na amnestii, takže užitím opravného prostředku, o němž právem předpokládal, že jím nemůže své postavení zhoršit (zákaz reformationis in peius), pozbyl beneficia amnestie, jíž z toho důvodu není účasten.

  2. Pravomocně uložený trest byl amnestován, avšak doposud nebylo rozhodnuto o dovolání odsouzeného, případně ještě běží dovolací lhůta. Přípustnost dovolání je zde zřejmě nesporná (na právní moc rozsudku nemá amnestie vliv), avšak pokud by Nejvyšší soud odsouzenému vyhověl a rozsudek zrušil nebo rozhodl nově sám, původní rozsudek by tím byl ab origine zrušen a na rozsudek nový by se amnestie nevztahovala. Kdyby tedy např. Nejvyšší soud rozhodl, že trest je příliš přísný, dostal by obviněný trest mírnější, ovšem ten by amnestován nebyl, neboť nebyl pravomocně uložen před 1. lednem 2013. Zcela analogicky je tomu i v případě ústavní stížnosti.
Ačkoli zásada zákazu reformce in peius není přímo vtělena do ústavního řádu (a někdy, např. u odporů proti trestním příkazům, není ani respektována), je zde princip ochrany právní jistoty a právo na spravedlivý proces, a tyto ústavní imperativy se zdají být formulací Klausovy amnestie frapantně porušovány: v případě sub 1 podal obviněný odvolání v důvěře, že tím své postavení nezhorší, a to se nyní stalo, a ve druhém případě by odsouzený tím, že podá dovolání ve svůj prospěch, mohl dosáhnout změny trestu ve svůj neprospěch, což se rovněž jeví jako ústavně nepřípustné, ba absurdní.

S těmito případy, které jsou minimálně v historii české justice bezprecedentní, se bude muset vypořádat budoucí judikatura.

U abolice, tedy presidentem nařízeného zastavení vlekoucích se trestních řízení (čl. II), která je veřejností právem kritisována pro svou šíři a necitlivost, jsou kupodivu ústavněprávní konotace mnohem méně výrazné. Poškození mají právo uplatit nárok na náhradu škody, včetně nákladů zastoupení v adhesním řízení, u civilního soudu, a jediné, co mohou napadnout, je povinnost zaplatit soudní poplatek, od kterého by byli v případě, že by je k civilnímu soudu odkázal rozsudkem soud trestní, osvobozeni. Protože je toto osvobození relativně nedávné (do poslední novely zákona o soudních poplatků neplatilo, a osvobozeny byly pouze některé adhesní nároky), nedávám poškozeným u Ústavního soudu velkou šanci.

středa 2. ledna 2013

Amnestie

Václav Klaus vyhlásil, oficiálně ke 20. výročí vzniku samostatného státu, amnestii, jež se svým rozsahem blíží velké Havlově amnestii z r. 1990.

Kontroversní je zejména její čl. II, kterým se až na výjimky zastavují trestní stíhání, zahájená před 1. lednem 2005. Jakkoli by žádné trestní stíhání nemělo trvat tak dlouhou dobu, tato abolice vzbuzuje rozpaky, neboť v takto paušální a brutální podobě nemůže nevyvolat podezření z účelovosti. Případů, které nikdy nedojdou k pravomocnému rozsudku, může být víc, než bychom předpokládali: zatím se zjistilo, že se amnestie týká organisátorů podvodného H-Systemu, což rozhodně není situace, která by po presidentském zásahu volala.

Z mých klientů byli dnes omilostněni mj. tři odsouzení v kause závadového mávání v Praze. To je na jednu stranu dobrá zpráva, na druhou to ztíží jejich situaci v dovolacím řízení: Nejvyšší soud bude stěží ochoten zabývat se amnestovaným odsouzením.

úterý 1. ledna 2013

PF '2013

Svým čtenářům přeji vše nejlepší v roce 2013!

Ohlédneme-li se za tím právě skončeným, nemůžeme si stěžovat: bojující demokracie utrpěla několik těžkých ran, odstoupením zkorumpovaného protiextremistického znalce Michala Mazla počínaje, přes úspěšnou obhajobu mikino-tričkových zločinců (kausa Otto Strasser) v Brně a zprošťující rozsudek za závadové mávání v Mostě, až po naprosto nečekaný osvobozující verdikt u nálepkových zločinců v Praze.

Jediný úspěch, a to ještě ne definitivní, tak nepřátelé svobody zaznamenali v druhém případu extremistického mávání, a zčásti uspěli rovněž tím, že se jim podařilo zastrašit Petra Kočího, jednoho z mála obhájců, kteří byli doposud ochotni případy souzených extremistů přebírat a hájit obviněné skutečně efektivně a ne pouze symbolicky a alibisticky, jak by si OČTŘ spolu s ČAK představovaly.

V následujícím roce jdou do hlavního líčení další dva velké případy, závadový zpěv (18 obviněných u Okresního soudu Brno-venkov) a RWU (15 obviněných, v Děčíně), a bojující demokracie bude mít co dělat, aby v některém z nich ze žalostné důkazní situace vytěžila aspoň podmíněné tresty.

Přejme jí, aby se jí to nepodařilo a abychom mohli za rok rekapitulovat s ještě větším uspokojením než dnes!