DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pondělí 11. listopadu 2013

Babiš aneb Čech všude (vnitřní) nepřátele má

Úvahy o tom, zda smí být ministrem positivní lustrant, mám za pohříchu velmi užitečné, neboť problém, který se jimi otvírá, provází tento stát – a jeho právního předchůdce – od jeho vzniku.



Československá republika převzala v r. 1918 fungující, vysoce kvalifikovanými a loyalními zaměstnanci tvořenou rakouskou státní správu. Tu rozbourat a nahradit správou národní, tedy českou, stalo se prvním úkolem budovatelů státu. Označit všechny ty loyalní a schopné úředníky šmahem za zrádce a nepřátele nového státu bylo nemožné, a tak budovatelé přibrali na pomoc diskriminaci na základě jazyka. Protože německý jazyk byl nyní pouze menšinovým, ne-státním jazykem, byla na základě jazykového zákona (zákon č. 122/1920 Sb., jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé) během několika let vyměněna téměř celá státní správa; ze svých míst byli pod různými záminkami odstraněni nejen lidé češtinu neovládající, ale i ti úředníci, kteří česky uměli, ovšem nebyli Čechy. Nová státní správa byla tak zakrátko ryze česká, revoluční – a patřičně nekvalitní a zkorumpovatelná: vzpomeňme serie obrovských korupčních skandálů, jež celou I. čs. republiku provázely.

To arci nestačilo, vnitřního nepřítele, tedy všechny Nečechy, bylo třeba potírat dál. Novým nástrojem k tomu se stal zákon o obraně státu (zákon č. 131/1936 Sb.), který plnil vlhké sny českých chauvinistů, konečně realisuje to, co se nepodařilo uskutečnit hned zkraje po převratu: okresní policejní ředitelství měla oprávnění označit, kohokoli si usmyslela, za vnitřního nepřítele, v dikci zákona osobu státně nespolehlivou, a proti policejnímu rozhodnutí nebyl přípustný rekurs k soudu. Státně nespolehliví mohli – a museli – být okamžitě, a bez odstupného, propuštěni ze zaměstnání v podnicích označených za důležité pro obranu státu, a bezpečnostně-relevantní státní zakázky směli nadále dostávat pouze ti dodavatelé, v jejichž orgánech a mezi zaměstnanci figurovaly bezvýjimečně jen osoby státně spolehlivé. Zřejmě netřeba dodávat, že osoba státně nespolehlivá byl pouze eufemismus pro Němec, což platilo zhruba stejně, jako že je dnes osobou nepřizpůsobivou míněn Rom. Dodejme, že stát takto vedený krátce nato – právem – zanikl.

[Část věnovanou dění za Protektorátu jsem z textu záměrně odstranil; pochopte: nerad bych opět něco popřel.]

Na mnohem vyšší stupeň než první republika boj s vnitřním nepřítelem přivedli komunisté. Ti své nepřátele evidovali paralelně v několika, lety téměř k dokonalosti dovedených, informačních systémech. Především byl každý pod dohledem kádrového oddělení svého zaměstnavatele. Kádrové materiály byly evidovanému nepřístupné a při změně zaměstnání si je kádrováci mezi sebou posílali, takže nebylo úniku: jakékoli negativní poznatky šly s člověkem celý život, od kolébky do hrobu (což nepřeháním: na začátku 80. let byl spuštěn projekt kádrových spisů dětí na základních školách, které měli vést jejich třídní učitelé). Souběžně si StB vedla svazky o dalších desetitisících lidí; tam spadali jednak otevření nepřátelé režimu – disidenti – jednak jeho přátelé, udavači buď z donucení, ze záliby nebo z návyku. Třetí nezávislou evidenci pak o svých členech vedla komunistická strana.

Po pádu režimu v listopadu 1989 tu byla silná poptávka po zúčtování s jeho exponenty, ovšem nedošlo na ni. Důvody byly v zásadě dva: jednak měla nová moc s tou poraženou identický rodokmen, nejhlasitějšími odpůrci režimu byli ti, kteří o dvacet až třicet let dřív tento režim nejvíc propagovali a podporovali, jednak StB na bývalé chartisty, nyní ministry, poslance a vysoké státní úředníky, příliš mnoho věděla, a kdyby chtěla, mohla tyto informace začít používat.

Proto byl uzavřen neformální smír, a lidové vášně byly kanalisovány přijetím tzv. lustračního zákona. Ten obrací represi proti těm, kteří si vinou částečně své slabosti, částečně vypočítavosti a karierismu, s režimem zadali, ale na druhé straně od nich novému establishmentu nehrozilo žádné skutečné nebezpečí, minimálně ne v té podobě, jíž se bylo lze nadít od skutečných exponentů komunistické moci.

Viděl jsem mnoho estabáckých svazků, a jen ve zlomku případů zachycují jednání skutečně opovrženíhodné, udávání z vášně. Většinou StB pomáhali lidé, kteří spolupráci s ní pokládali za integrální, samozřejmou součást budování své kariéry. Kolaborace s tajnou bezpečností byl z jejich strany projev loyality režimu, činěný nikoli s potěšením, ale také ne s odporem: taková byla pravidla hry, která evidovaný prostě jen respektoval.

Ke spolupracovníkům tohoto druhu patřil bez nejmenších pochyb i Andrej Babiš, jehož positivní lustrační osvědčení se stává předmětem ostrých názorových polemik.

V rovině práva je věc jasná: osoba bez negativního lustračního osvědčení ministrem být nemůže: ministr stojí v čele ústředního správního úřadu a sám rozhoduje v řadě správních řízení, takže podmínkou jmenování do funkce je čistá lustrace. Chybný je závěr některých, např. Pavla Uhla, že upravuje-li Ústava proceduru jmenování ministrů komplexně, není třeba brát ohled na další zákonné překážky jmenování. Tyto překážky mohou být sice protiústavní, ale dokud tuto protiústavnost nevysloví Ústavní soud, nelze se tvářit, že tady žádný lustrační zákon není. Je, platí a je nutno jeho ustanovení respektovat jako platné právo.

V politické rovině je to složitější. Andrej Babiš byl loyalní hnusnému, utlačovatelskému režimu, a v tomto režimu se dokázal mít díky své loyalitě nadmíru dobře. A přestože tak byl činil, získal nyní podporu téměř 20 % voličů, jejichž hlasy nelze anulovat tím, že jej prohlásíme za osobu ze zákona bezectnou a ministerské židle nehodnou. Možná se najde šalamounské řešení, např. že si Babiš u slovenského soudu koupí rozsudek, že s StB nespolupracoval, nebo že bude jmenován místopředsedou vlády bez ministerstva – a jako takový skutečně nebude čisté lustrační osvědčení potřebovat, ale systémové řešení to není. Tím by bylo lustrační zákon úplně zrušit a nahradit ho systémem bezpečnostních prověrek, vztahujících se ovšem jen na zlomek funkcí, na které se dnes – nesmyslně – vztahuje lustrační zákon.

Ale nejsem optimistou: můj pocit z dosavadních pokusů o bezpečnostní prověřování v této zemi je takový, že NBÚ je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Což by ve výsledku mohlo být ještě o stupeň horší než lustrační zákon.

Aktualisováno.

51 komentářů:

  1. Už jsem se na to někde ptal: zajímalo by mě, zda by na Slovensku mohl takhle zabodovat Čech - podnikatel, bývalý kommunista a agent StB.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval, myslíš, že by víc vadilo být Čech nebo estébák?

      Vymazat
    2. Češi nemají vůči Slovákům téměř žádné historické resentimenty, ta situace je tudíž hodně asymetrická už z toho důvodu. Určité nepřátelství tu bylo po r. 1968, když Slováci nahrazovali Čechy na různých funkcích, ale to bylo všechno výměna komunisty za komunistu, "kus za kus", takže to nijak zlou krev neudělalo.

      Ale každopádně je to zajímavá otázka, zda by Čech mohl být na Slovensku úspěšným politikem.

      Vymazat
    3. Chci se zeptat...neni vynechani textu zavadovym mlcenim?

      Vymazat
    4. na Slovensku sú úspešnými politikmi okrem Slovákov aj Maďari, Rusíni, dokonca sa v parlamente nájdu aj Cigáni...
      nenachádzam dôvod pre ktorý by sa nemohli presadiť aj Česi, skôr je to nezáujme našich českých bratov o žumpu zvanú slovenská politika, osobne by som radšej stúpil do exkrementov ako do našej politiky, prečítajte si uniknutné odposluchy Slovenskej informačnej služby, kolujúce na internete pod názvom ITP Gorila, celkom presne popisujú na akých princípoch funguje slovenská politika...
      Komunistická minulosť, činnosť v prospech ŠTB a skúsenosti s podnikaním balkánskeho typu je výbavou väčšiny slovenských politikov, nebola by to prekážka ani u Čecha. Dokonca bývalý minister práce soc. vecí a rodiny mal ako podnikateľ dlhy u Sociálnej poisťovne a ľudia ho aj napriek tomu ďalej volia...

      Vymazat
    5. TP:

      Moc nás Slováky démonizujete. Jeden prezident byl karpatský Němec, představte si sudetského Němce za českého prezidenta.:) Maďarské národnostní strany dostávají hlasy i v oblastech, kde živého Maďara neviděli 150 let a pod.

      Když se podíváte ne běžné servery jako je pravda/idnes/novinky/sme, tak ten odpor mezi plebsem je vcelku vzájemný.

      Yossi

      Vymazat
    6. "Češi nemají vůči Slovákům téměř žádné historické resentimenty"

      Vyjadril jste se nepresne. Chtel jste rict, ze Slovaci Cechum nikdy neublizili. Ale co se tyce sentimentu, je to paradoxni - Cesi Slovaky nesnaseji, zatimco naopak to vetsinove neplati. Slovaci jsou proste mirni - jim muzete ublizovat od rana do vecera, genocida, atd atd - presto se dockate jen nastaveni druhe tvare. Jak spravne poznamenal Yossi, Madari petkrat napadli Slovensko ve 20. stoleti, v soucasnosti pripravuji odtrzeni jizniho Slovenska, presto se Slovaci neprobudi, a ano - presto „maďarské národnostní strany dostávají hlasy i v oblastech“.

      A Babis Slovakem? Ha! To je takovy Slovak, az by clovek zaplakal. „Slovak“, ktery slovenskou kulturu nesnasi, a rozhodne by pro ni nic neudelal, ani na Slovensku, ani v CR, kde zije mnoho Slovaku, pro ktere tento pan nikdy nic neudelal a neudela. Takze mi nerikejte, ze je to Slovak. Je to Cech, ktery nemluvi dobre cesky.

      Vymazat
    7. To mě překvapujete, Češi se se Slováky pochopitelně popichují, hlavně u hokeje, ale jinak jsem měl za to, že se považujeme za téměř bratry.
      Podle řeči a původu je Babiš Slovák. Ledaže byste byl vyznavačem pravidla při kterém si člověk národnost volí podle potřeby. Pak by mohl být i Křovák, Rom nebo Švýcar.

      Vymazat
    8. Čechy Slováky nesnášejí? Nemyslím, a pokud vím, v průzkumech vycházejí Slováci jako nejoblíbenější národ ze všech.

      Vymazat
    9. O prieskumoch obľúbenosti Slovákov u Čechov toho veľa neviem.

      Zato si pamätám diskusiu o ne/blízkosti Čechov a iných národov. Ako blízke boli menovaní Nemci, Maďari, ....Taliani. Prekvapilo ma a položila som otázku - čím že to sú Taliani bližší ako Slováci. Odpoveď - Slováci sú falošní, čo malo byť zdokumentované správaním sa kolegov p. Krystlíkovej. Zaujímavé - nikto k tomu nič nepoznamenal.
      Takže vlastne neviem, ako sa veci majú:)
      Ema

      Vymazat
  2. Poznamenáváte, že prvorepublikový stát právem zanikl. To jako míníte, že ho Hitler právem zničil?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Faktom je, že neboli dodržané a rešpektované dohody na ktorých spoločný štát vznikol.

      Vymazat
    2. Tím míním, že za jeho zánik není odpovědný Hitler, ale česká politická representace, která nerespektovala právo národností na sebeurčení a vnutila jim kvasikoloniální politický systém jednoho státního národa a menšin.

      Vymazat
    3. ČSR se rozpadla sama. Hitlerovi stačilo v roce 1939 jen čekat.

      JJ

      Vymazat
  3. Za Rakouska korupce nebyla? Aha.
    Dále - můžete zmínit konkrétní projevy útlaku českých Němců za 1. republiky?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Korupce za monarchie existovala, ale byla naprosto nesrovnatelná s tou poválečnou.

      Samozřejmě mohu. Píše se o tom na našem webu, v článcích o historii, který bohužel momentálně upravuji a je mimo provoz.

      Vymazat
    2. Teď je otázka, zda nejde spíše o obecný fenomén v porozvratové době, který je relativně nezávislý na specifikách českého prostředí. Po první světové se kradlo a korumpovalo ve zvýšené míře oproti předcházejícímu období všude v Evropě.

      AHL

      Vymazat
    3. + rovněž je nesmysl argumentovat proti první republice legislativou z roku 1936, když se celá Evropa začala chystat na válku. S kým? S Německem. Proč? Kvůli tamějšímu nacionálnímu socialismu. To je jako byste argumentoval jak strašně nedemokratická je dnešní ČR na podkladě zákona č. 110/1998 Sb.

      Vymazat
    4. Ale to je zajímavé! Kdo se chystal na válku? ČSR, Francie, ne Německo. Německo jen obsadilo Porýní a uzavřelo smlouvu s GB o maximální tonáži svého loďstva.

      Vymazat
    5. Anonymu ze 17:37:

      Češi utlačovali za 1. republiky všechny nečeské národnosti - i Slováky. Kdyby nebylo tlaku Německa, od republiky by se oddělilo nejpozději v roce 1940-41 Slovensko. Viz též datum 1. 1. 1993. Rozpad státu si Češi přivodili sami, byť tomu napomáhala vhodná mezinárodní situace.

      Vymazat
    6. Způsob rozpadu státu k 1.1.1993 je nesrovnatelný s tím v 1938-1939.

      Vymazat
    7. Myslite? Nesrovantelna je pouze svymi dusledky a zpusobvem.

      Ale to hlavni, hlavni pokud se chceme dobrat pricin danych nasledku, jsou v poddstate tytez (neuspokojive postaveni mensin - i kdby to byl jejich subjektivni soud- a nedodrzovanim vlastnich slibu a deklaraci).

      Vymazat
    8. Pro pana krystlika - nevím, zda už spíše nevtipkujete, ale pokud skutečně máte za to, že nacistické Německo se od poloviny 30 let nechystalo vojensky zaútočit defacto na celou Evropu, pak je další diskuse s Vámi zbytečná.
      Chápu, že člověk může být originání provokující publicista, ale vocaď pocaď.

      Vymazat
    9. Pan Krystlík myslím nic nehraje. Mrkněte na jeho další příspěvky a na video z debatního klubu.
      http://slepeckahul.pecina.cz/2013/09/cesko-nemecka-otazka-v-debatnim-klubu.html
      Je to druh aktivisty, kterého je třeba brát s rezervou, ale myslí to vážně a myslím, že řadu údajů má ověřených. Holt když chybí vyváženost u oficiálních historiků, musí si člověk vypomáhat i takhle.
      Na druhé straně, Paragraphos, Slepecká hůl, Náš směr ... jsou weby orientované v podstatě protičesky. Nyní nemám na mysli nějaké principiální debaty o odsunu, ale spíš naprosto běžný způsob formulací, kde kdybychom slovní základ "český" zaměnili za "německý", vzbudilo by to nevoli. O jiných národnostech nemluvě.

      Je to zajímavý fenomén, jaký bychom v okolních zemích hledali podstatně obtížněji.

      Vymazat
    10. Nezlobte se, ale proč proboha máte pocit, že weby, které nabízejí diskutují jiné pohledy na naše dějiny mají být protičeské?
      Coby Čech, cítící se Čechem v nich nic protičeského neshledávám. To, že se někde zmiňují či popisují, popř. kritizují ty méně hrdinské aspekty české historie neznamená přece, že to je protičeské.

      Vymazat
    11. Jestli neco v Cechach bohuzel dlouhodobe chybi, tak je to schopnost ci ochota nalit si cisteho vina. Na coz smi doplacime tim, ze lzi kamuflujeme dalsimi fabulacemi a postupne se propadém do baziny, ktera nema dno. Na dno narazime az tehdy, kdy si pripustime, ze nase dejiny nejsou souborem chrabrych cinu nasich a podlosti vseho naseho okoli, ale ze mnohe udalosti jsou dusledkem nasich vlastnich chyb a uhnuti od principu.

      Vymazat
    12. To možná platí pro pomatené romantiky, hledající "dějinný smysl národa českého"...
      Stačila by střízlivá racionalita bez hysterie. Je ale typické, že nejaktivněji vystupují právě aktivisté, kterým určitá zaslepenost není cizí.

      Mne osobně na tom štve, že se zase řeší minulá válka a na tu následující se nezbrojí...obrazně řečeno.

      Vymazat
    13. Spis by se mohlo rici, ze se resi ta minula a na tu probihajici se kasle ( ci aby se na tu probihajici kaslalo)?

      Vymazat
  4. Hm, podle toho, co mi vyprávěli předci, narození okolo roku 1900, byla WWI nejstrašnější část jejich života. Tehdy lidé opravdu umírali hlady, všichni měli tuny potravinových lístků ale nic si za ně nesehnali (na rozdíl od WWII). CK úředníci možná byli loajální a profesionální, ale byly koncovkou systému, který nechal lidi chcípat. Jejich odstranění možná nebylo moudré, ale pochopitelné určitě.

    cnemo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlady za WW I trpěly všechny národy monarchie. Byla to věc organizace, ale potravin bylo málo, nepočítalo se s tak dlouhou válkou a nedostatkem pracovních sil vlivem povolání do armády. Obviňovat úředníky z toho, že byl hlad, je scestné. Daleko více se o hlad (a hory mrtvol) zasloužili TGM, EB a MRŠ svými aktivitami na prodloužení války, protože neměli ještě svůj stát v kapse.

      Vymazat
  5. No, ale IV. Říšše národa Německého - eufeminicky zvaná Evropská unie ( resp. Evropský Svaz - dle vzoru Sovětský Svaz ) je Říšší vysněnou. Nemyslíte? Nač si tedy stěžovat?

    Petr V

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chtěl byste být raději nikým nechráněn vystaven choutkám Putina et consortes?

      Vymazat
    2. Myslíte toho Putina, za jehož vlády se Německo a Rusko bratříčkují pomalu jak před pětasedmdesáti lety? Mně připadají obě varianty stejně nepěkné.

      Chtělo by to „v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve“ o vznik nějaké náhrady starého Rakouska, coby státu „jenž od přírody a historie povolán jest býti záštitou a strážcem Europy před asiatskými živly všelikého původu“ :-)

      JJ

      Vymazat
    3. Tak domnivam se, ze prave odpor proti vzniku neceho takoveho, ci alespon k vetsimu zblizeni zemi stredni Evropy, je presne ten zajem, ktery Rusko a Nemecko (uz zase) tradicne spojuje.
      Ostatne i to, jak clovek dlouhodbe jednajici ve prospech Moskvy (Klaus) po celou eru sve aktivni politiky ( zejmena v prvnich letech velmi zatelne a ucinne) sabotoval a rozkladal jakekoliv snahy o blizsi integraci ci spolupraci visegrdaske trojky, pote ctverky, ukazuje, jako moc se tato moznost (pritom jedina logicka a mozna) nasim Velkym bratrum nelibi.

      Vymazat
  6. Jste si jist, že Uhl trvdí, že není třeba brát ohled na další zákonné překážky jmenování? Píše mimo jiné toto: Z těchto důvodů se tedy kloním k tomu, že zákonné omezení přístupu k ministerské funkci není v souladu s ústavním pořádkem. Navzdory tomu, že to tak může být, je třeba se vyrovnat s otázkou, jak s tímto omezením naložit, pokud ze zákona skutečně plyne. Dokud zákon stanoví nepochybně určitý předpoklad, je třeba jej respektovat, dokud není z právního řádu odstraněn řádnou cestou, tedy zrušen samotným zákonodárcem, v krajním případě ústavním soudem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zjevně máte pravdu, zřejmě jsem si to spletl s nějakým jiným článkem, možná s Pavlíčkovým.

      Vymazat
  7. Zákon o obraně státu měl působnost i mimo státní správu, takže zmiňme další diskriminační pravidlo, později uzákoněné. Podniky v cizojazyčných sídelních územích, musely mít národnostní složení zaměstnanců stejné jako v obci sídla centrály. Protože ty byly většinou ve vnitrozemí, např. v Praze, kde bylo asi 5 % německého obyvatelstva, takže afiliace třeba v Chebu musela mít 95 % českých zaměstnanců.

    Státní zakázky dostávaly pouze podniky, které nejen vyhrály konkurs, nýbrž měly také převahu českých zaměstnanců.

    Rádl píše, že podnikatelé německy hovořící a podniky patřící Němcům českých zemí měli vyšší sazby daně než Češi, což zákony berním úředníkům umožňovaly. Němci českých zemí vyprodukovali přitom asi 65 % HDP celého státu.

    Taková byla ona skvělá a demokratická 1. republika.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud to tak skutečně bylo a pokud ty zákony byly skutečně vymáhané (napříkal u té údajné direktivy ohledně národnostního složení zaměstnanců o tom silně pochybuji), můžete mi ještě dát srovnání, jak na tom byly menšiny v jiných evropských státech?

      Vymazat
    2. Nemáte co pochybovat, bylo tomu tak.

      Podle počtu stížností menšin u Společnosti národů byla nejhorší situace v Polsku, ČSR byla na 2. místě, na 3. místě bylo Rumunsko, které se vyhraňovalo pouze proti židům = nechtělo jim dát občanství, ač v zemi žili od nepaměti.

      Mimochodem Rakousko-Uhersko neznalo pojem národnostní menšiny a Cislajtánie neměla ani úřední jazyk.

      Vymazat
    3. Pokud vím, tak ty zákony o národnostním složení se vymáhaly dost selektivně. Například podle toho, jak moc zrovna pražská vláda potřebovala hlasy německých poslanců a podobných obskurních kriterií. V praxi to zase tak výrazné nebylo, protože v podnicích, kterých se to týkalo, bylo v Sudetech zaměstnáno jen relativně málo lidí (tehdy daleko více lidí pracovalo v malých firmách s místní působností). Je to podobné jako dnes - na každého je potřeba něco mít, zda se to použije, o tom se rozhodne dle situace.

      Daleko horší byly ty jazykové čistky mezi státními zaměstnanci (pošty, dráha, četnictvo, armáda...). Zkoušející bývali většinou nějací učitýlci, co prošli legiemi a bylo to drsné. Už samotná idea je hnus, ale v praxi se u těch prověrek vyhazovali i lidé, kteří prokazatelně česky velmi dobře uměli, jen holt nebyli české národnosti dle představ zkoušejícího. Vyžadovala se totiž i výborná znalost české literatury a v krajním případě se dalo u prověrky rupnout na neznalosti jmen psů z Babičky či podobné šílenosti.

      A samozřejmě až absurdní bylo protežování českých firem u státních zakázek, přičemž státní zakázkou bylo i vymalování záchodků na nádraží. Do německých vesniček v Orlických horách běžně jezdili na práci malíři až z okolí Hradce Králové, ačkoli místních malířů bylo dost a práci mohli udělat za zlomek ceny.

      JJ

      Vymazat
    4. panu krystlikovi: já se neptám na počet stížností - které byly podávány primárně, aby ospravedlnily požadavky Hitlera na rozbití ČSR - ale na to, jak tomu fakticky bylo v jiných státech.

      Vymazat
    5. Naprostá většina stížnosti Společnosti národů byla podána Němci českých zemí před nástupem NS k moci.

      Hitler v roce 1938 chtěl rozbít ČSR vojensky, což se mu nepodařilo, republika zůstala. Teprve, až v roce 1939 porušil mezinárodní smlouvu, bylo dílo dokonáno. Když tak, tak přesně, český šovinisto!

      Vymazat
    6. Ad JJ z 13:00:

      Začátek prvního odstavce je nesmyslný - vymáhalo to samo vedení podniku a to od začátku existence jazykového zákona.

      "Převaha malých firem" (s pravděpodobnou lokální působností) je nepravda. Když 75-80 % celého průmyslu v českých zemích po WW I bylo v sudetoněmeckých rukou, tak mi netvrďte, že šlo hlavně o malé podniky! Navozujete dojem, jako kdyby útisk německé menšiny byl zanedbatelný. Z půdy do roku 1925 zabrané
      v rámci pozemkové reformy dostali Němci 0,25 %, tedy prakticky nic a tak to pokračovalo dál, po celou 1. republiku. Odhaduje se, že 100 000 sudetoněmeckých rodin ztratilo vlivem pozemkové reformy obživu, to znamená s dětmi a manželkami minimálně kolem 300 000 lidí. I poslední zřízenec na dráze a pošťák musel znát perfektně česky. Stažených českých státních zaměstnanců z území odstoupených Německu bylo i s rodinnými příslušníky cca 130-200 000 lidí. Jednalo se jen o ty, kteří byli dosazeni ve stejném resortu na místa se stejným platem, což se všem nepodařilo. Plus ono pravidlo, pak zákon o národnostním složení afiliace podle místa sídla společnosti, vyhazování německých zaměstnanců a nabírání českých, pokud podnik chtěl dostat státní zakázku a budete se blížit odhadu, že ekonomicky byla tvrdě postižena 1/3 populace Němců českých zemí.

      Vymazat
    7. Pane Kryslíku, nevyjádřil jsem se asi úplně dobře, rozhodně nebylo úmyslem cokoli zlehčovat. Ale dobře, rozeberu to.

      Tak jednak není zcela přesné, že to bylo vymáháno od začátku existence jazykového zákona. Jazykový zákon z roku 1920 jako takový to neřešil v podstatě vůbec, většina věcí byla v prováděcích předpisech, vydaných vládou a jednotlivými ministerstvy. I tak se kvóty zpočátku vztahovaly pouze na státní podniky (a podniky de iure soukromé, ale podřízené ministerstvům, asi jako dnešní ČEZ). Teprve později byly přibrány i některé soukromé, podílející se na státních zakákách (alespoň oficiálně, o čistotě a jazykově-etnické neutralitě výběrových řízení v době před tím si taky nedělám iluse). Několikrát to snad řešil i prvorepublikový NSS, ale nemám čas studovat tehdejší judikaturu.

      V čase se měnila míra benevolence resp. šíře kriterí, podle kterých se firmy do působnosti těchto ustanovení zařazovaly a důslednost kontrol a sankcionování. V některých firmách se to dodržovalo do puntíku, v jiných bylo prý běžné, že se tam, kde to moc nebilo do očí, vykazovala česká resp. československá národnost i u etnických Němců.

      Ad převaha malých firem - co jsem napsal, napsal jsem. Ano, cekově bylo v německých rukou těch ca 70 % průmyslu, jenže to nebylo tak, že by to bylo deset velkých firem po sedmi procentech. A také to neznamenalo 70 % zaměstnanců. Oproti dnešku byl poměr malých a středních podniků daleko vyšší. (Tabulky jsem měl z nějakého článku o krisi, ale nemohu to najít.) Nebylo to jako dnes, že by firmy měly sídlo v Praze a továrny po celých Sudetech, ale většina z nich (ne všechny!) v Sudetech měla i sídlo, takže když se začalo blbnout s kvótami, nemusely najednou zaměstnat třeba polovinu Čechů. Lokální působení neznamená v tomto kontextu místního živnostníka bez zaměstnanců, ale firmu, která má sídlo i většinu závodů v Sudetech, ačkoli třeba prodávat může do celého světa.

      Ano, i tak to není nic moc, ale zmíněné jazykové prověrky považuju za neřádstvo mnohem horší, protože tam už se nehrálo ani na nějaký poměr národností a dopadlo to natvrdo i na posledního pošťáka v nějaké čistě německy mluvící zapadlé vesnici v horách. Navíc když zkoušející nechtěl, tak zkoušený prostě neprošel, odvolání veškeré žádné...

      Dle mého názoru byl jazykový zákon hloupý, ale zdá se mi, že sám ten zákon je někdy demonisován až příliš - drtivá většina útlaku Němců se odehrávala prostřednictvím jiných zákonů a hlavně různých dosti šílených podzákonných výplodů čs. vlády a ministerstev, z nichž značná část se dnes už nedá snadno dohledat. Například takové MVP a jím řízené masivní přerozdělování a udělování/neudělování licencí a povolení k výrobě toho či onoho by taky stály za zmapování.

      Poslední odstavec nechápu - o požadavku na znalost češtiny jsem sám psal a považuju to za svinstvo. Obdobně praxe při přidělování státních zakázek. Pozemková reforma byla podle mne neskutečná zlodějina a že ji Němci odnesli nejvíc nikterak nezpochybňuji. Stejně jako ta čísla o Mnichovu nemám důvod zpochybňovat, ale nechápu, proč to píšete do reakce na můj příspěvek, kde o ničem takovém nebyla řeč.

      Last but not least - žádný prvorepublikový „zákon o národnostním složení“ mi není znám, můžete mi prosím uvést oficiální název a číslo ve Sbírce zákonů?

      JJ

      Vymazat
    8. Proč ono Vaše zeslabování, JJ? Myslíte si, že to roumělní českou vinu? Nemáte čas studovat judikaturu NSS - mimochodem pro použití pomocného jazyka v komunikaci s úřady vyžadoval 50% národnostní menšinu v okrese, naštěstí to cs-stát zcela protiprávně ignoroval - já zase nebudu za Vás hledat, nepoznamenal jsme si ho, příslušné číslo onoho zákona.

      Vymazat
    9. Jaké rozmělňování? O těch svinstvech vím a nechápu, proč bych měl mít zájem jakkoli je zlehčovat. Proto, že jsem se narodil v Čechách? To fakt ne... A vůbec - jakou českou vinu vlastně? Můj pradědeček byl Čech, bojoval za císaře pána a o žádnou republiku se nikoho neprosil. Čím se provinil, že to má být i jeho vina? Provinili se konkrétní šmejdi z Maffie a spol. kteří vyhlásili ten svůj prapodivný stát a ve kterém pak vládli způsobem, nad kterým člověk dle povahy žasne nebo se mu zvedá žaludek. A když nevěděli kudy kam, předali to komunistům.

      O co mi jde především je eliminace nepřesných a polopravdivých informací - jednak to nemám rád z principu a kromě toho i proto, že zrovna po nich se rádi vozí různí nacionalisté, když chtějí dokazovat, jaký byla ČSR ráj na zemi. Považuji za úsměvné, jsem-li označován za nějakého popírače útlaku německých občanů českých zemí, protože většinou jsem spíše za zaprodance sudeťáků apod. :-D

      Pokud se na ten zákon přímo odkazujete, doufal jsem, že víte, o který zákon šlo, rád bych si ho přečetl - zákony z té doby jsou dostupné daleko snáz, než všechna ta podzákonná nařízení, vyhlášky apod.

      Stran údajného požadavku na 50 % si dovolím citovat ze zákona č. 122/1920 Sb. konkrétně §2:

      Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání.

      Tedy ne 50 %, ale 20 %. Není to v principu o nic menší lumpárna a zároveň není tam prostor pro to, aby Vám někdo omlacoval o hlavu, že nemluvíte pravdu. To je podle mého názoru docela důležité, protože když někde napíšete, že „zákon stanovil XY“, někdo se dříve či později do toho zákona podívá, a zjistí, že žádné takové ustanovení tam není, nebo rovnou že žádný takový zákon neexistuje. Hurá, odhalili jsme zase jednoho sudeťáckého zaprodance a lháře. O tom, že existovaly i podzákonné předpisy a různé polooficiální buzerace Němců už nemusíme přemýšlet, ČSR byla super...

      50% menšina -v obci- byla požadována podle čl. 70, odst (1) vládního nařízení ze dne 3. února (č. 17/1926 Sb) k tomu, aby jazyk této menšiny -musel- být jednacím jazykem obce. Pokud bylo příslušníků menšiny méně než 50 %, záležel jednací jazyk plně na rozhodnutí zastupitelstva. Pokud byl podíl pod 20 %, mohl být jazyk menšiny používán také, ale zároveň musel být jako jednací používán i „jazyk československý“

      Mimochodem, nějaké judikáty prvorepublikového NSS se mi podařilo dohledat a jsou docela zajímavé. Například zásahy státu do života německý církví...

      JJ

      Vymazat
  8. Píše se, že než bude lustrační zákon zrušen, musí se podle něho (třeba předseda vlády) řídit a nemůže xy jmenovat ministrem financí. Proč? Dejme tomu, že půjde o jasný rozpor zákona s ústavou. Pak má ústava přednost. Jak může být někdo nucen nerespektovat znění ústavy jen kvůli znění zákona? Co když nějakej zákon třeba stanoví, že poslanec má povinnost hlasovat podle příkazů svého šéfa klubu a nikdo tento zákon nenapadne, ačkoliv je to v rozporu s ústavou? Co pak?Čím se řídit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Existují (výjimečné) situace, kdy ústava působí bezprostředně, ale tato mezi ně nepatří: rozpor zákona s ústavou by musel nejprve vyslovit Ústavní soud. Dokud se tak nestane, je negativní lustrace zákonnou podmínkou jmenování do ministerské funkce.

      Vymazat
    2. Ano, tomu rozumím. Jenom nechápu to zdůvodnění. Proč se řídit normou nižší právní síly? Co když bude přijat zákon, který řekne, že mandát zaniká i třeba po dosažení 70. roku věku a bude tak určitě v rozporu s čl. 25 Ú. Také bude potřeba se tím zákonem řídit dokud ho nezruší ÚS? Není spíše lepší, aby si dotyčnej vybral, že bude řídit ú a má-li pravdu, bude mít logicky větší šanci v případném sporu? Nevím prostě jak to zdůvodnit. Nebo co když se přijme (a nikdo ho nenapadne) zákon, že vláda nemusí předložit PS žádost o vyslovení důvěry podle čl 71... rozumíte mi o co mi jde? Kde je ta hranice, že se člověk má řídit zákonem, kterej je v rozporu (podle něj) s ústavou a kdy už ne? Ačkoliv ani jeden zákon nebyl pořád zrušenej.

      Vymazat
    3. Takové situace jsou pak řešitelné buď podáním k Ústavnímu soudu, nebo revolucí.

      Vymazat
    4. Takže si klidně můžu v pohodě premiér říct, že ten zákon respektovat nebude a jmenovat ho na ministra, protože je podle jeho názoru v rozporu s ústavou? ačkoliv ho soud ještě nezrušil,tak přeci se nebude chovat proti ústavě jenom proto,aby se choval podle zákona? Nebo prostě dokud tu zákon je tak se jim řídit musí, i kdyby znamenal naprosto evidentní rozpor s ústavou? jasně vím, že to druhý, jenom prostě mi přijde,že by to chtělo nějakej lepší mechanismus. co když parlament přijme zákon,že volby prezidenta nebudou? atd. atd.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>