DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 22. května 2013

Plaidoyer aneb K dědičnosti osobnostních sporů

Jak naznačeno v titulku, hodlám plaidovat, a to za změnu občanského zákoníku, jenž de lege lata neumožňuje přechod nároků z porušení osobnostního práva na dědice, stanově namísto toho toliko možnost domáhat se ochrany postmortální (§ 15 ObčZ/1964, resp. § 82 odst. 2 ObčZ/2012).

Případ uraženého pedagoga, započavší v lednu 1990 a dodnes pravomocně neskončený, ukazuje na nutnost urychlené novelisace této partie soukromého práva: je-li už dnes možné zdědit průtahy v řízení, nevidím nejmenší důvod, proč by neměly být děděny i osobnostní nároky, nota bene trvá-li českým soudům jejich projednání i více než 20 let. Ano, uznávám, že formulace omluvy je mi skutečně líto, že můj dědeček urazil vaši babičku, a prohlašuji, že tato dáma nebyla stará rašple a dementní ochechule, může vzbuzovat jisté pochybnosti o účinnosti a včasnosti ochrany poskytnuté porušenému právu, avšak nevadí-li to zjevně soudu, proč by to mělo vadit stranám?

Náš v mezidobí zlidovělý komentář týkající se děditelných průtahů v řízení pak bude mít tuto novou kanonickou podobu: Zemřel chudý. Jeho děti po něm zdědily jen nábytek, trochu obnošeného šatstva, troje průtahy, jednu hrubou urážku a dvě facky.

26 komentářů:

  1. Dovolím si Vás opravit: Zemřel bohatý. Děti po něm zdědily troje průtahy.

    OdpovědětVymazat
  2. To, že se nároky z porušení osobnostních práv nedědí, je pozůstatek socialistické (ne)zákonnosti, protože socialistická zákonnost předpokládala, že dědické právo v komunismu jednou zcela zanikne. Ochrana osobnostních práv jí musela být velmi silným trnem v oku - na co ochrana osobnostních práv, když každého ochraňuje všemocná prokuratura sovětského typu, a ta, společně s tajnou policií, jako štít a meč strany, ví, co je pro koho dobré, a co je pravda, a to prosadí, per fas et per nefas.

    Proto není jediný, racionální, důvod, proč by se nároky z porušení osobnosstních práv neměly v demokratické společnosti dědit.

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, uznávám, že formulace omluvy “je mi skutečně líto, že můj dědeček urazil vaši babičku, a prohlašuji, že tato dáma nebyla stará rašple a dementní ochechule,” může vzbuzovat jisté pochybnosti
    Zase vstupujes na tenky led!! Nezapomen, ze dnesni mladi Nemci makaji jako srouby, aby mohli Israeli davat zadarmo ponorky, protoze jejich dedci a pradedci vrazdili dedky a pradedky dnesnich mladych Israelcu. Zpochybnovanim dedicnosti sporu to zacina, zpochybnovanim holokaustu a dedicnosti viny pokracuje, odmitanim ponorek zhorsuje a plynovymi komorami konci. Tak si davej dobry pozor!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tomto směru jsem opravdu nepomyslel, ale jsem si jist, že když vyhledáš některého odborníka na diskursivní analysu (dříve dialektický materialismus), rozdíl ti vysvětlí.

      Vymazat
    2. Nezamlouvej to! Chceš, aby Němci přestali dávat Israelcům ponorky, možná i ty plynové komory! To, že to neříkáš otevřeně, je proto, že jsi raffinovaný, ale VT, Svobodu ani Mazela (a možná ani Mareše) neošálíš!

      Vymazat
    3. To je preci nesmysl. Dědické právo žádné ponorky notabene plynové komory neimplikuje... Přání je zde otcem myšlenky?
      Petr V

      Vymazat
  4. Věc řeší nový občanský zákoník od 1. 1. 2014 (nové dědické právo) tak, že právo na náhradu nemajetkové újmy přechází na dědice, pokud bylo uznáno dlužníkem nebo uplatněno u orgánu veřejné moci, tj. zejména u soudu, popř. u správního úřadu jako tomu bývá u práva na náhradu nemajetkové újmy při odpovědnosti orgánu veřejné moci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jistě (bohudík!), ale řeč v mém textu je toliko o omluvě, a tam se nic nemění. Řízení se zastavuje a oprávněné osoby (jejichž okruh je rozšířen) musejí žalovat znovu, takže náklady řízení jsou v háji a i dokazovat se musí znovu. To není dobrá úprava.

      Vymazat
    2. Kauza "omluvy za listopad" není zrovna typickým příkladem sporu na ochranu osobnosti. Vleklost kauzy lze totiž mimo jiné do značné míry přičítat tomu, že byla řešena v 1. stupni okresním soudem (Městským soudem v Brně) a ve 2. stupni obecnými odvolacími senáty Krajského soudu v Brně, a proto se s ní vždy setkávali nespecializovaní soudci, kteří s tímto typem sporů nemají žádné zkušenosti.

      Jak však uvedl i prof. Telec, de lege ferenda budou povinnosti k odčinění nemajetkové újmy z titulu odpovědnosti za zásah do osobnostních práv (osobnosti člověka) přecházet v souladu s § 1475 odst. 2 NOZ. Z čeho proto dovozujete (i vzhledem k dikci § 1475 odst. 2 a § 2951 odst. 2 NOZ), že se u omluv do budoucna nic nemění?

      MR

      Vymazat
    3. Kdyby soudy postupovaly tímto způsobem, bylo by to jen dobře (právo na omluvu by přešlo na dědice), ale velmi se obávám, že u omluv tomu tak nebude, s odůvodněním, že smrtí poškozeného se plnění stává nemožným. Ono by to bylo i poněkud morbidní, zaslat dědicovi osobní dopis s oslovením "Vážený pane Vopičko", když vážený pan Vopička je už dva roky po smrti.

      Vymazat
    4. Mimochodem, podobný případ jsou třeba žaloby na uložení povinnosti jmenovat, zaměstnat apod. Takové právo, přestože by bylo uplatněno u soudu, nemůže logicky na dědice přejít.

      Vymazat
    5. Pokud mají být daná ustanovení vykládána ve shodě se zásadami, na nichž NOZ spočívá (mezi ty patří právě i ochrana osobnostních atributů) a s TRVALÝM zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1 NOZ), tak bych to tak kategoricky možná ani neviděl. Uvidíme ovšem, jak se de lege ferenda praxe vyvine, a to zvláště za situace, kdy i samotní tvůrci zákona přes vzletné deklarace o chráněných hodnotách a posílení práv člověka jdou občas zcela opačnou cestou (viz maximálně problematická změna v rozložení důkazního břemene u zásahů do osobnostní integrity dle § 97 odst. 2 věty první NOZ, která vede jednoznačně k oslabení právní ochrany lidské integrity).

      MR

      Vymazat
    6. Na druhou stranu si těžko představit, jak by třeba kadeřník prokazoval, že mu zákazník udělil souhlas s ostříháním.

      Vymazat
    7. Obecně velmi snadno. Naopak nelehká bude nyní situace pacientů v oblasti medicínského práva, kteří budou nově nést prakticky NEÚNOSNÉ důkazní břemeno. Stejný závěr již kriticky zformulovali i jiní - např. Tomáš Holčapek (Dokazování v medicínskoprávních sporech, s. 110-111), který současně vyjádřil naději, že domněnka udělení souhlasu do českého práva nakonec nebude zavedena. Nestalo se a tvůrci si prosadili svou... Nyní nezbývá nic jiného než buď rozumným výkladem contra legem takové nespravedlnosti překonat (možná to nějaký kouzelník v souladu s § 2 odst. 2 takto zvládne) nebo novinku předložit Ústavnímu soudu k derogaci daného ustanovení, protože v opačném případě by poškozené osoby prakticky ztratily soudní ochranu.

      MR

      Vymazat
    8. "Tak se pěkně posaďte, přečtěte si v klidu poučení, potom vyplňte části A, B a C, včetně data narození, adresy a čísla občanského průkazu, na každé straně mi to, prosím, podepište, a jestli budete chtít zastřihnout i ty licousky, tak také části D1 a E – a nezapomeňte na dnešní datum a místo!"

      Vymazat
    9. V případě lékařských zákroků je silnou ochranou § 94 odst. 1 ObčZ/2012, kde důkazní břemeno není na pacientovi. Ten bude zřejmě neschopen prokázat, že souhlas neudělil, ale lékař musí prokázat, že byl řádně a správně poučen. Takže bych situaci neviděl tak tragicky, písemná forma zřejmě zůstane standardní zvyklostí.

      Vymazat
    10. V ČR neznáme patrně jediný spor o neoprávněné ostříhání zákazníka, ale známe naopak řadu sporů o neoprávněné poskytování medicínské péče, kterých bude pravděpodobně i přibývat. Navíc zákazník běžně nechodí do kadeřnictví za tím účelem, aby se zeptal, jestli Zbrojovka vážně porazila tu Spartu. Stejně tak si do holičského křesla nesedá a stříhat se nenechá jen proto, že ho bolí nohy. Zákonná domněnka souhlasu je proto v těchto situacích zcela zbytečná, protože zákazníkův souhlas beztak dovodíme.

      V oblasti medicíny to takto jednoznačně nefunguje. Je jasné, že jen informovaný souhlas je platně udělený souhlas, ale odkaz na § 94 odst. 1 nebude vždy řešením. V situaci non liquet (bude-li důkazní nejistota ohledně toho, zda k řádnému poučení pacienta došlo či nikoli) zde totiž máme právě ten nešťastný § 97 odst. 2, větu první s domněnkou existence souhlasu. Tu patrně nevyvrátíme pouhou nejistotou o tom, zda byl souhlas skutečně informovaný. Vyvrátíme ji však tehdy, bude-li skutečně jasné, že souhlas informovaný nebyl.

      MR

      Vymazat
    11. Ustanovení § 97 odst. 2 rozhodně nezakládá presumci řádného a úplného poučení; pokud pacient bude tvrdit, že o následcích zákroku nebyl poučen, je na lékaři, aby to vyvrátil. Problém může být pouze za situace, kdy pacient nepřežije, tam proti tvrzením lékaře nebude stát nic. Doufejme, že to nebude působit motivačně.

      Vymazat
    12. To, co píšete, odpovídá situaci de lege lata a takové rozložení důkazního břemene je správné. Dané ustanovení však de lege ferenda nesprávně zakládá presumpci platného souhlasu, přičemž za platný je vždy považován právě jen souhlas informovaný. Takže Váš výklad, který osobně pokládám za rozumný a dnešnímu pohledu odpovídající, je výkladem contra legem (v podstatě říkáte, že zákon domněnku platného souhlasu nezakládá, neboť neinformovaný souhlas nemůže být platný), který jsem výše naznačoval jako jedno z možných řešení.

      MR

      Vymazat
    13. Nejsem ji jist, zda platí implikace "nepísemný souhlas se presumuje" && "souhlas musí být informovaný" => "presumuje se informovaný souhlas", ba spíše se kloním k názoru, že nikoli.

      Mně se oddělení souhlasu od poučení a jeho presumpce líbí, protože nebude nutné vyžadovat písemné souhlasy v každém tatoo/piercingovém studiu, resp. kadeřnictví, protože tím, že zákazník službu objednal, s ní souhlasí (i když poučení "Pane, s tímhle sestřihem budete vypadat jako blbec" by nebylo na škodu), a dají se v soudní praxi oddělit různé případy, např. lehkovážný souhlas (souhlas bez poučení), záměrně vadné/absentní poučení, souhlas na základě zavádějícího poučení ("Penis budete mít až o 150 % delší!" – bude, jistě!).

      Vymazat
    14. Je prakticky zbytečné do toho pořád motat ty kadeřníky a spol., i když uznávám, že takové byly i představy nepraktiků vyjádřené v důvodové zprávě. V praxi ovšem spory z této oblasti nejsou a asi ani nebudou. Pokud už se však tvůrci NOZ rozhodli duplicitně upravovat i otázky medicínského práva a nadto ještě vytvářet obdobné nepřípadné domněnky souhlasu, které nelze řešit ani vztahem obecného a zvláštního (medicínské právo žádné domněnky k této otázce speciálně nijak neupravuje), tak bych to uzavřel asi takto:

      Vzhledem k tomu, že podmínkou platného souhlasu se zákrokem je předchozí poučení (slovy nepraktiků "vysvětlení") ve smyslu § 94 odst. 1 NOZ, pak o domněnce souhlasu dle § 97 odst. 2, věty první NOZ nelze uvažovat dříve, než bude prokázáno, že došlo ke splnění povinnosti dle § 94 odst. 1. Důkazní břemeno ohledně tohoto splnění přitom nenese osoba dotčená zásahem, ale původce zásahu. Teprve bude-li splnění této povinnosti prokázáno, nastoupí domněnka souhlasu dle § 97 odst.2, věty první. Důkazní břemeno ohledně jejího vyvrácení nese přitom osoba dotčená zásahem.

      MR

      Vymazat
  5. Já bych to na Vašem místě neviděl tak černě. Jak prozradí dnešní novinový článek, jsme na tom s efektivitou justice stejně jako jiné země:

    Indka vyšla z vězení až 19 let po verdiktu o propuštění

    A ještě jedna aktuální zpráva ze zahraniční justice:

    Skandál na půdě Nejvyššího soudu. Soudkyně "úřadovala" nahá

    Pořád váhám na tím, zda to hodnotit jako mravní poklesek soudkyně či nikoli. Naturizmus je přesně tak nenormální, jako je nenormální koupat se v plavkách - záleží jen na úhlu pohledu a nikomu se neublíží tím ani oním. Kdyby ji někdo pozoroval, jak v kanceláři místo nahé jógy hází oblečená šipky nebo luští křížovky, bylo by to také nějaké provinění?
    Já jsem sice zvyklý cvičit oblečený, ale mé svědomí se zdráhá odsuzovat někoho, kdo cvičí jinak, ať už je to menšinová záliba či nikoli. Na nudistické pláži jsem v životě už byl (byť nikoli se Zuzanou Candigliota) a nepřipadá mi, že by mě to mělo nějak omezovat ve volbě povolání.
    Dalo by se konečně argumentovat tím, zda chceme mít soudce absolutně konformní maloměšťáky nebo sebevědomé osobnosti mající nějaké individuální vlastnosti, kteří budou mít pochopení pro individualitu stran sporu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten první článek je zajímavý, ale bohužel nedostatečně konkrétní. Co to bylo za kauci? Nahrazující vazbu? Hovoří se tam o podmíněném propuštění, s tím by neměla být žádná kauce spojena. Podmíněné propuštění z doživotí, to by byla anomálie i v podmínkách české justice.

      Vymazat
    2. Vypovídá to o celosvětové kvalitě novinářství. Nikde jsem nenašel nějakou smysluplnější zprávu.

      Vymazat
  6. Samozřejmě kdyby byla nahá při roku v soudní síni, bylo by to něco jiného. :-D

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>