DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 21. prosince 2012

Další skandální rozsudek městského soudu ve věci našeho sdružení

Dnes nám byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze, jímž tento soud opětovně zrušil rozhodnutí ministerstva vnitra o odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro nepřezkoumatelnost.

Ministerstvo tak znovu dostalo příležitost, aby nám vydáním dalšího nepřezkoumatelného rozhodnutí na nejméně půldruhého roku zabránilo v činnosti.

Petr Kočí se vzdal obhajoby extremistů

Advokát Petr Kočí, který v několika trestních řízeních obhajoval tzv. pravicové extremisty, oznámil, že vypověděl plnou moc k obhajobě těchto svých klientů, neboť se nalézá pod tlakem České advokátní komory a nemůže proto poskytovat obviněným právní služby v takové kvalitě, jaké by bylo zapotřebí a na jakou jeho, nyní již bývalí, klienti mají právo.

To je pochopitelné a podle mého názoru naprosto správné rozhodnutí: těžko si představit, jak by P. Kočí mohl bez obavy z další persekuce přistoupit např. k výslechu brněnské znalkyně Petry Papiežové-Vejvodové, a to včetně presentace informací o nedostatku její nestrannosti, které má obhajoba k disposici: takové pojetí obhajoby by se Karlu Čermákovi a jemu podobným jistě nelíbilo, protože, jak víme, podle Čermáka je tu obhájce primárně pro soud a ne pro své klienty, jejichž pokyny je vázán pouze potud, pokud to neprotiřečí – velmi svérázně vykládané – ethice advokátského stavu.

Osobně jsem přesvědčen, že Petr Kočí poskytoval svým klientům vždy služby na maximální možné úrovni a s využitím všeho, co jim mohlo prospět, a to často i pro bono, a bylo mi ctí moci s ním na případech těchto nespravedlivě a čistě z politických důvodů pronásledovaných osob spolupracovat.

Incident v baru Ještěrka

Shodou náhod se mi dostalo do rukou několik dokumentů k případu Gilberta F. McCraee, jenž byl pravomocně odsouzen za loňskou vraždu v tramvaji 22. Zvlášť rozsudek soudu I. stupně je pozoruhodná četba. Podle verse obžaloby, potvrzené již třemi stupni soudní soustavy, se měla vražda seběhnout tak, že McCrae, obchodník s historickými zbraněmi s americkým a britským pasem, který žil od r. 2002 v České republice, se v baru Ještěrka v Londýnské ulici na Vinohradech dostal do verbálního konfliktu se svou obětí, čtyřiatřicetiletým narkomanem Rudolfem S. Toho poté sledoval na zastávku tramvaje na Tylově náměstí a odjel s ním inkriminovanou linkou č. 22 až na konečnou do Hostivaře, kde jej jedním výstřelem do hlavy chladnokrevně usmrtil. Načež z tramvaje v klidu vystoupil a vrátil se domů na Vinohrady. A co je nejzajímavější, po činu se ani nesnažil Českou republiku urychleně opustit, aby nemohl být dopaden (musel jistě počítat s tím, že hosté a barman z Ještěrky ho dokážou poměrně přesně popsat), ani se nepokoušel vražedné zbraně zbavit, ale čekal, až jej policie – po měsíci – vypátrá, zadrží a zbraň u něj v bytě objeví.

Jako sujet detektivky by to, jak jistě uznáte, nemohlo projít ani přes prvního lektora, nicméně české soudy jsou shovívavé: s touto versí se plně ztotožnily a Američana za vraždu odsoudily na šestnáct let do vězení. Odsouzený nyní tvrdí, že se stal obětí komplotu, a já, ačkoli bývám v těchto případech velmi nedůvěřivý – věznice na celém světě jsou plné dokonale nevinných lidí – mám rovněž problém to, co policie a městské státní zastupitelství soudu předložily, akceptovat byť jen jako zlomkově pravděpodobnou versi reality.

Pochybnosti vzbuzuje hlavně práce policie a jejího Kriminalistického ústavu Praha: Proč nebyl záznam kamerového systému zabírajícího prostor zastávky, kde vrah a oběť čekali na spoj, předložen znalci, který by posoudil identitu vraha a obviněného podle jeho výšky a způsobu chůze? Tyto techniky jsou přece běžně používány např. u bankovních loupeží. Proč policejní znalci tvrdí, že nábojnice prošla McCraeovou zbraní, ale nepřiložili na důkaz jedinou mikrofotografii? Opravdu nemají mikroskop, který by takový snímek dokázal zhotovit? Nevěřím. Proč se policie starala o nedopalky cigaret u KFC, ale nenapadlo ji předat k analyse ty z baru? Jestliže vrah kouřil, na některých z nich by musela být jeho DNA. Proč se nikdo u soudu nezabýval minulostí poškozeného, který měl podle mediálních zpráv krátce před vraždou opustit léčebnu, kde se léčil z drogové závislosti? Proč nebyl vyslechnut ani jeden ze svědků navržených obhajobou, snad s výjimkou obhájce ex offo, který jako správný český advokát vypovídal v neprospěch svého klienta? To samo o sobě svědčí o snaze soudu něco zatušovat.

Jistě, uznávám, že nepřímých důkazů proti obžalovanému byla řada, a také si nemyslím, že co policista, to organisovaný zločinec Kopáčova, Berdychova nebo Toflova kalibru. Přesto bych řekl, že justiční systém zde zase jednou spíš než usvědčeného pachatele poslal do chládku člověka, který se stal někomu nepohodlným.

Věřil bych spíš tomuto: Oběť a vrah si smluví schůzku v baru Ještěrka. Tam se pohádají, oběť možná vraha vydírá a vyhrožuje mu, že ho udá, možná jen odmítá zaplatit dluh, v každém případě se vrah rozhodne oběti zbavit, ještě ten samý den, resp. tu samou noc. Je to riskantní a nerozumný plán, ale vrah si zřejmě neuvědomí, že policie podle mobilu, který najde u oběti, za pár minut vypátrá bar, kde spolu byli, a do několika hodin bude mít jeho popis, anebo to ví, ale risiko je příliš velké – třeba netuší, kde oběť bydlí, a musí proto plán uskutečnit okamžitě, než opilou oběť ztratí s očí např. v taxíku. Ať tak nebo onak, vražda se podaří a policie je bezradná, a tak místo skutečného vraha za měsíc předloží mediím McCraee, na jehož likvidaci má někdo mocný zájem.

čtvrtek 20. prosince 2012

Podal jsem další žádost o informace k presidentským volbám

To, co víme už několik týdnů, pomalu probublává do mainstreamu, je proto na čase poškádlit ministerstvo další žádostí o informace. Očekávám, že se dozvím, že: 1. přetřídění archů probíhalo zcela nahodile; 2. žádná pravidla pro tuto nahodilost neexistovala; 3. neexistuje ani písemný pokyn k přetřídění, ani protokol o něm; a 4. výsledné pořadí mohl ovlivnit každý, kdo měl k petičním archům přístup. Prostě, jak napsali Šimíček, Kühn a ti dva další bratři v triku, transparentní a podrobně zdokumentovaný postup par exellence.

Nerad bych předbíhal, ale pokud mi z vnitra napíší to, co predikuji, má cena Osel roku 2012 jasného laureáta; oceněno bude dokonce čtyřoslí.

pondělí 17. prosince 2012

Může Klára Samková dál obhajovat mačetové útočníky?

Když byla v dubnu advokátka Klára Samková vyloučena z obhajoby mačetových útočníků, měl jsem to za svévolný pokus ústeckého státního zastupitelství (tehdy representovaného Lenkou Bradáčovou) zbavit obviněné kompetentní obhajoby a snáz tak dosáhnout mediálního úspěchu. Uvítal jsem proto, když bylo toto rozhodnutí stížnostním soudem zrušeno.

Nyní poslal jeden z vazebně stíhaných obviněných, Antonín Sinu, dopis svému bratrovi do jiné věznice, a v něm vylíčil skutek jinak, než bylo dosud obhajobou presentováno. Domnívám se, že K. Samková by měla být z tohoto důvodu vyloučena nejen z jeho další obhajoby – to se už stalo, resp. advokátka se obhajoby sama vzdala – ale rovněž z obhajoby všech dalších obviněných.

Důvodem je, že v době, kdy Samková Sinu obhajovala, existoval mezi nimi zvláštní fiduciární vztah a informace, které obhájkyně od obviněného dostávala, požívaly ochrany jako tzv. privilegované informace, ke kterým neměl nikdo jiný přístup. Skončením obhajoby tento vztah zanikl, a i když povinnosti z něj přetrvávají, minimálně na papíře, Samková není schopna zapomenout vše, co ví, a přistupovat k obhajobě ostatních klientů tak, jako by nikdy obhájkyní Sinu nebyla.

Uvedu hypothetický příklad: Předpokládejme, že by Sinu Samkové řekl, kde se nachází předmět důležitý pro trestní řízení, jímž by mohl být jako pachatel usvědčen, a že na tomto předmětu jsou jeho biologické stopy. Jako jeho obhájkyně nemohla tuto informaci předat policii (ano, vím, Karel Čermák by to asi udělal, ale hovořím o skutečné advokátské ethice), neboť by tím uškodila svému klientovi. Nemůže to udělat ani nyní, kdy by to představovalo porušení jejích povinností vůči klientovi, které obhajobu přetrvávají, ale snadno by v řízení mohla vzniknout situace, že by tato předchozí znalost měla přímý vliv na volbu prostředků obhajoby zbývajících obviněných. Je možné chtít za takových okolností po obhájci, aby se choval tak, jako že určité informace nemá, a musel tak řešit sám, ve své hlavě, zákonem vyloučený střet zájmů mezi klienty?

Odpustek pro Fischera

Uspořádejme malou anketu. Co si myslíte, že se stane, když vítězný kandidát v presidentské volbě překročí stanovený finanční limit (v prvním kole 40 milionů, pro druhé dalších 10 milionů korun). Kdo si myslí, že volba bude prohlášena za neplatnou, president se stane nepresidentem a s ostudou bude vyhnán z Hradu, nechť stiskne tlačítko A. Kdo soudí, že presidentem zůstane a vůbec nic se mu nestane, stiskněte B.

Kdo hlasoval B, učinil správně. Překročení limitu na volební kampaň nevede ke zneplatnění volby, nýbrž podle ustanovení § 90a odst. 3 písm. b) SŘS je v takovém případě volební výbor (tj. nikoli kandidát, nyní president republiky) ve lhůtě stanovené soudem, která nesmí být kratší než 60 dnů, povinen odvést do státního rozpočtu částku odpovídající jeden a půl násobku částky, o kterou byl překročen limit výdajů na volební kampaň.

To je ovšem šokující: z podvodu, který vedl k volbě nepoctivého kandidáta, se lze vykoupit zaplacením odpustku, přičemž povinným k takové platbě není dokonce ani sám president, nýbrž členové jeho volebního výboru, potenciálně bílí koně. A aby nebylo všem absurditám konec, k návrhu na takový postup soudu je podle § 67 odst. 1 zákona o presidentské volbě aktivně legitimován pouze jiný kandidát. Jenže proč by takovou žalobu podával, když už stejně nemůže své postavení zlepšit, jestliže ve volbě neuspěl?

Theoreticky lze volbu napadnout i zvláštní volební stížností, avšak to naráží na dva problémy: primo musí být stížnost podána do sedmi dnů od vyhlášení výsledků volby, kdežto na zveřejnění informací o financování kampaně má volební výbor 60 dnů, a secundo není vůbec jisté, že by soud stížnosti vyhověl, jestliže je pro postih takto vymezeného deliktu kodifikována komplexní speciální úprava.

Takže Jan Fischer, s Jaromírem Soukupem a jeho penězi v zádech, je za vodou.

Můj názor je jasný: Koupím větší množství peří a dehtu, pokud možno se slevou; optimálně 92–95 %!

sobota 15. prosince 2012

Python pro dnešní večer

Ve svém článku na Jiném právu si Jan Petrov klade otázku, jakým způsobem mohlo přetřídění petičních archů pro presidentskou volbu, vesměs po stovkách, ovlivnit výsledky. Odpovědět na ni neumí, a zcela exaktně to nedokážeme ani my, avšak protože máme k disposici poměrně velký objem authentických dat, dokážeme si takovou situaci s relativně vysokým stupněm věrohodnosti namodelovat.

čtvrtek 13. prosince 2012

Rozhodnutí NSS: konformní majoritní votum, vynikající disent Josefa Baxy

Před Nejvyšším správním soudem (NSS) stojí plastika ztvárňující (prý) Spravedlnost, již nevděčný a prostořeký místní lid překřtil způsobem, který nelze na tomto blogu bez uzardění reprodukovat.

Po rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany jsem si říkal, že nejvhodnější výzdobou toho místa by byla socha pštrosa s hlavou v písku, po nejnovějším výkonu volebního senátu NSS mám arci za to, že ještě pertinentnější by byla socha pudla, mopslíka nebo aspoň, v případě nedostatku rozpočtových prostředků, čivavy.

Ano, milý čtenáři, správně jsi odhadl, že následující text bude opět, jak je mým nepěkným zvykem, k výkonům české justice hyperkritický.

středa 12. prosince 2012

Nečisté rejdy členek RWU odhaleny

Konečně víme, před jakým osudem členkami Resistance Woman Unity svedených dětí ve svém posudku dva mladí, ale už zkušení znalci z Plzně varují (kvalitu omluvte, je to fotografie ze spisu):

Vskutku, já v dětství spatřit runu Odal, tak jako nebohé oběti dětského dne uspořádaného aktivistkami na Sázavě, okamžitě bych byl opustil všechny v mateřské i základní škole mi vštípené hodnoty a stal se vyznavačem kultu jediného Vůdce. Další otázkou pak je, zda by za těžký zločin závadového smontování neměl být pohnán před soud spíš Štěpán V. a nikoli pořadatelky akce, ledaže by se prokázalo, že o jeho zločinném úmyslu měly předchozí povědomost a/nebo jej dokonce s tímto záměrem na akci pozvaly. Jistě, otevřeným bodem je, zda nebylo jejich povinností ihned po činu dětstký den ukončit a artefakt odevzdat k odborné demontáži na nejbližší služebnu PČR.

Z druhého snímku je patrné, s jakými že strašnými střelnými zbraněmi to bylo dětem, jak znalcové píší, umožněno zacházet. Z kontextu bych očekával nejméně kanon tanku Tiger II, a ona prostá (v rukou pravicového extremisty arci neméně nebezpečná) vzduchovka!

Aktualisováno.
Na jiné akci došlo ovšem k ještě horším výstřelkům:
Zde jsou OČTŘ postaveny před ještě složitější úkol: bude třeba přísně vyšetřit, kdo svastiky, triskele a vlčí hák sestavil a hlavně, kdo plastovému panáčkovi zvedl ručičku. Nechtěl bych být v jejich kůži: tolik zločinu, tolik podezřelých a tak málo indicií, které by je mohly dovést k pachateli…

Aktualisováno.
A na důkaz, že pozornosti bdělých orgánů, zejména pplk. Krásného, neušel ani tento blog, dva kompletní dokumenty: [1], [2].

úterý 11. prosince 2012

Horrorcore znovu k soudu aneb Řezník v dalším levelu

Kdo je Řezník, víme, neznámou nám není ani holka v jeho sklepě, tušíme, že Žižkov je to místo, kde se chlastá, jakož i, měli-li bychom problémy s výběrem vhodného, dostatečně decentního podniku v dané lokalitě, že nejlepší bar je Chocobamba, přičemž od návštěvy nedalekého Bukowski's Baru nás může odradit už jen malebný popis tamních záchodků.

Nyní, zdá se, se Řezník dostal do problémů s OČTŘ znovu, protože si dovolil znesvětit přední ikonu politických sentimentalistů a prodával ve svém e-shopu trička s Andersem Breivikem, čímž měl podle bystrých břeclavských učitelů ve spojení s neméně inteligentními místními kriminalisty spáchat přečin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 TrZ. Trestní řízení je vedeno jako zkrácené, což znamená, že s procesními právy obviněného si OČTŘ hlavu lámat nemíní.

Inkriminovaná oděvní součást už v nabídce není, naštěstí máme Google Cache, takže podrobnosti strašného zločinu nám nezůstanou utajeny ([1], [2]), a při troše snahy se můžeme dopátrat i dalších skutků obdobné společenské škodlivosti, příkladmo trička s Josefem Fritzlem a nápisem The Ultimate Dungeon Master.

Blahopřání do Břeclavi: doposud jsem měl za to, že nejhloupější policisty mají v Mostě, ale jak patrno, v Břeclavi Loužovi a Ploužovi vyrůstá zdatná konkurence.

pondělí 10. prosince 2012

Ministerstvo vnitra nezákonně manipulovalo s petičními archy

Obdržel jsem odpověď ministerstva vnitra na mou žádost o informace, včetně příloh ([1], [2], [3]). Ty jsem zatím převedl do textového tvaru ([1], [2], [3]) a pouštím se do analysy.

Aktualisováno.
První záhada je vyřešena, už víme, proč algorithmus u Jany Bobošíkové částečně fungoval, u ostatních kandidátů nikoli.

Nechal jsem si vypsat sekvence v souboru vsechny1.txt; výsledek je zde. Z něj je patrné, že ministerstvo archy – naprosto nelogicky – přerovnalo, většinou po stovkách, a, jak tvrdí, vyňalo ze souboru ty, které neobsahovaly ani jeden platný podpis. Jak je zřejmé z výstupního souboru, u J. Bobošíkové (prefix 14) tímto postupem vznikly pouze dvě subsekvence, mezi nimiž chybí jeden arch, kdežto u ostatních kandidátů je těchto fragmentů velký počet. Proto v jejich případě aplikace algorithmu dává pouze šum.

Jak svým inteligentním čtenářům jistě nemusím vysvětlovat, jde o evidentní porušení deklarovaného algorithmu a zdroj možné manipulace. Všechna rozhodnutí o registraci nebo o jejím odmítnutí, minimálně u kandidátů, kteří dodali nejméně 50 000 podpisů, jsou proto nezákonná.

Aktualisováno.
Se znalostí kompletních sekvencí lze provést kontrolu, zda výběr odpovídá algorithmu.

K tomu si napíšeme další krátký program:
Jeho výstup (prázdný, pouze iniciály a prefixy kandidátů) ukazuje, že vzorky odpovídají zcela přesně, bez jediné chyby.

Posledním úkonem bude ověřit, zda byly kontrolovány skutečně jen archy ve vzorcích a ministerstvo si do souborů žádné nepřihodilo, jak dedukují např. na České posici.

K tomu nám poslouží další program, tentokrát již úplně triviální:
Ten ukazuje, že všechny vzorky jsou v pořádku, s jedinou výjimkou, jíž je druhý vzorek Vladimíra Franze. V něm neodpovídá 268 z celkem 326 čísel archů. Protože tato nesrovnalost neměla na rozhodnutí vliv, nebudeme se jí zabývat a najít vysvětlení dáváme čtenářům za domácí úkol.

Závěr:
Ministerstvo vnitra nedodrželo algorithmus, který v rozhodnutích popsalo. Jednak ze souboru bezdůvodně odstranilo archy s nulovým počtem platných podpisů (ty by neměly na výsledek kontroly vliv, ale podstatně ovlivnily sekvence kontrolovaných archů), jednak soubory kandidátů, s výjimkou petičních archů Jany Bobošíkové, zcela svévolně a potenciálně i manipulativně přetřídilo.

Aktualisováno.
Nová data jsem doplnil i do database, kterou si můžete stáhnout a podrobit dalšímu zkoumání.

Skandální odhalení plzeňských rychloznalců

Telenovela Resistance Women Unity pokračuje ve svižném tempu. Dva noví znalci z Plzně Jan Ptáčník a Petr Krčál dodali znalecký posudek, a k němu příslušná universitní funkcionářka připojila záruku, že oba soudruzi toho sice zatím moc neumějí (jde s největší pravděpodobností o jejich první samostatný projekt, nezapomeňme, že na magisterských diplomech jim téměř nestačil zaschnout inkoust), ale jsou moc pracovití a uvědomělí a do svého posudku napíší, cokoli si budou OČTŘ přát.

Což je právě to, co by znalec za žádných okolností dělat neměl: ne náhodou se v jiných oborech, příkladmo v soudním lékařství, znalcem stává odborník obvykle až v profesorském věku, po několika desetiletích praxe, aby byla záruka, že se při své práci nedá nikým a ničím ovlivnit.

Výsledek je podle očekávání tristní, a to v prvé řadě svou nekonkrétností. Znalci do posudku napsali přesně to, co se od nich žádalo, tedy závěr, který soud potřebuje pro odsuzující rozsudek, aniž by své úvahy podepřeli odkazy na konkrétní důkazy, a pokud už tak učinili, pak – stejně jako Michal Mazel u Power I+II – při tom použili špinavý trik: nerozlišovali, odkud předmět, na který odkazují, pochází, a tak cokoli, co se našlo při domovních prohlídkách v bytech obývaných aktivistkami (a co jim v některých případech ani nepatřilo, protože v bytě s nimi žilo několik dalších osob), použili proti nim, jako by předmět měl nějaký vztah k RWU nebo jako by to, že jej měly doma, bylo automaticky důkazem jeho použití k podpoře a propagaci zakázaných hnutí.

Za pozornost stojí též četné odkazy pod čarou, které ovšem neodkazují na množství různých dokumentů, nýbrž na dva policejní spisy: Power a Lotta (proces s RWU dostal nové kodové jméno, Madla). Že by návyk ze studia, jak drobným podvodem učinit seminární nebo diplomovou práci zdánlivě ozdrojovanější?

Nejzábavnější je ovšem pasáž o mikulášské besídce, kde prý děti mohly stavět ze stavebnic hákové kříže (nikoli tedy stavěly, nýbrž stavět mohly, ale takto nekonkrétní obvinění jsou pro posudek typická).

Na jedné ze schůzek s obviněnými jsme z legrace zkoušeli vymyslet, jakou formu závadového diskursu v besídce znalci odhalí. Já jsem, pokud si vzpomínám, navrhoval, že menší děti dostaly pastelky a soutěžily o nejlepší portrét Hitlera, starší se učily zpívat Horst-Wessel-Lied, chlapci měli za úkol poznat na fotografiích nacistické generály, zatímco děvčata se cvičila v pečení vánočního cukroví ve tvaru run, a základem byl samozřejmě kurs správného hajlování (podotýkám, že co se na besídce dělo ve skutečnosti, samozřejmě vím z fotografií a videí). Nikdo z nás arci neočekával, že by se tato mírně perversní až cynická zábava mohla ukázat tak přesnou predikcí reality…

Aktualisováno.
K thematu rovněž Lukáš Beer.

středa 5. prosince 2012

Česká posice k výběru podpisových archů

O podivné implementaci algorithmu pro pseudonáhodný výběr píše na České posici Vladimír Maier, s velmi podobnými výsledky jako my. Zda je skutečně celý podivný výběr vysvětlitelný tím, že úředníci ke kontrolovaným archům přibrali další, bezprostředně předcházející nebo následující, si nejsem jist, další analysy ponechávám na dobu, kdy mi ministerstvo odpoví na žádost podle InfZ a pošle mi kompletní sekvence čísel kontrolovaných archů.

S nimi se pak dá dělat leccos, zejména zjistit, zda existuje statisticky významná odchylka průměrného počtu chyb u archů vybraných v souladu s algorithmem a v rozporu s ním; pokud ano, je to důkazem malevolentní manipulace s výběrem. Neméně zajímavé bude, až odhalíme, podle jakého klíče se vybíralo u ostatních kandidátů, studovat počet těchto anomálií v závislosti na osobě a státní oblíbenosti kandidáta.

Zatím jsou všechno, co tvrdíme, pouhé dohady, ale až budeme mít sekvence, nebude pro ministerstvo cesty, jak se z obvinění z podvodu, jež je zatím pouhou domněnkou, vykroutit.

Patnáctidenní lhůta podle InfZ končí ministerstvu v úterý 11. prosince a v mém kalendáři je toto datum označeno opravdu výrazně. Jistě existuje i možnost, že se budu o informace muset s ministerstvem soudit, ale říkám si, že takové zoufalce snad ani Česká republika nezaměstnává.

Co je a k čemu slouží poslanecká imunita

S prodlevou se dostávám ke komentáři nad usnesením plena Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/12, které se zabývalo stížností Davida Ratha ohledně toho, že před hlasováním o jeho (prvním) vydání nemohli ve sněmovně vystoupit jeho obhájci Adam Černý a Roman Jelínek.

Se samotným závěrem souhlasím: poslanecký mandát se vykonává osobně a procedura zbavení imunity není součástí trestního řízení, takže k újmě na Rathových základních právech tímto postupem nedošlo.

Nesouhlasím arci s jednostranným stanoviskem ÚS v otázce právní povahy imunity zákonodárce. Pojetí, že jde o výsadu celé komory, je anachronismem, a i u zahraničních soudů je tento názor podrobován kritice např. ve formě disentů.

Souverain, proti jehož zvůli původně imunita chránila, není již dávno mimo parlamentní komoru, ale je uvnitř; dnes je daleko víc účelem imunity chránit zákonodárce zastupující menšinu před zvůli parlamentní většiny. Účinnost této ochrany je jistě omezená; většina tím, že je většinou, může v konečném efektu oposici přehlasovat, avšak stát se tak nemůže potajmu, bez medialisace a bez práva zákonodárce, jemuž se děje příkoří, být slyšen.

Stát, kde by bylo nutno chránit před policií celou parlamentní komoru, jak Ústavní soud ve svém rozhodnutí anticipuje, by fakticky byl na pokraji státního převratu.

úterý 4. prosince 2012

Pletený Újezd ve sbírce

Nejvyšší správní soud zařadil do sbírky rozhodnutí rozsudek Městského soudu v Praze týkající se sporu pana Martina Kalendy s unhošťskými policisty. Rozhodně schvalujeme, jde o přesvědčivý, dobře odůvodněný judikát, který jako by ani nebyl vydán osmým senátem tohoto soudu, přezdívaným Katastrofický.

pondělí 3. prosince 2012

Smějeme se s Fischerem

Takto legračně odpověděl presidentský kandidát Jan Fischer na otázku Patrika Vondráka ohledně všech těch báječných slev, které dostává při své kampani (a na které nemá jeho sponsor Jaromír Soukup, jak Fischer tvrdí, ani ten nejmenší vliv):


Dovolím si ocitovat ustanovení § 37 odst. 2 zákona o volbě presidenta republiky:
Výdaje na volební kampaň nesmí přesáhnout částku 40 000 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, účastnil-li se kandidát pouze prvního kola volby, nebo částku 50 000 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, účastnil-li se kandidát prvního i druhého kola volby. Do této částky se započítávají částky, které kandidát na funkci prezidenta republiky uhradil nebo má uhradit, včetně částek, které uhradily nebo se zavázaly za kandidáta uhradit třetí osoby. Bylo-li plnění, které je součástí volební kampaně, poskytnuto bezplatně nebo za cenu nižší než obvyklou, započítá se do této částky jeho obvyklá cena.
Jestli tomu dobře rozumím, čtyřicetimilionový limit J. Fischer buď už překročil, anebo do konce kampaně zcela jistě překročí. Rozhodně dobrý námět na ústavní stížnost proti jeho zvolení.

Aktualisováno.
Fischera podporuje i Transparency International ČR. Kandidát na svých stránkách nabízí dokonce transparentní spisovnu, do které vás sice jen tak nepustí, ale zato, v rámci otevřenosti, vám nedovolí z materiálů pořizovat kopie. Škoda: právě ty bych nejvíc potřeboval ke své ústavní stížnosti.

Hledá se nejlepší z Čechů – počesku

Tento týden by měl zvláštní volební senát Nejvyššího správního soudu dokončit projednávání žalob neregistrovaných kandidátů do presidentské volby. Zamítavý verdikt se všeobecně neočekává, jde jen o to, jaké rozhodnutí padne.

Možnosti jsou dvě: přerušení řízení a derogační návrh Ústavnímu soudu (v takovém případě by se ovšem volby jen tak hned nekonaly, což je politicky nežádoucí, protože pak by se mohlo, inter alia, zjistit, že presidenta nikdo nepotřebuje) anebo rozsudek vyhovující, ovšem potom je otázkou, zda budou připuštěni všichni tři vyloučení kandidáti, kteří dodali petice s dostatečným počtem podpisů, nebo jen někteří z nich. Další varianta je, že Ústavní soud volby odloží a bude rozhodovat o derogaci na základě ústavní stížnosti některého z kandidátů, případně i jiných stěžovatelů-voličů.

V obou eventuálních řízeních se bude řešit několik otázek:

1. Je úprava přímé volby v Ústavě ústavní?

Přirozeně, že ustanovení Ústavy nemůže být protiústavní z definice, avšak některým vyloučeným kandidátům-zoufalcům mnoho jiného prostoru pro argumentaci nezbývá. Vést by ji šlo z hlediska objektivní nemožnosti/neefektivity zkontrolovat petici s 50 tisíci podpisů, avšak jak jsem uvedl, pro derogaci podmínky zakotvené v ústavě neexistuje jiná procedura než legislativní, parlamentní.

2. Je ústavně konformní způsob ověřování podpisů v prováděcím zákoně?

Není, z několika důvodů:

a) Zákonem stanovený postup je nejasný, dovoluje různé výklady, včetně fantasmagorických (Sobkův legal possibilism).

b) Procedura je zcela formální, není implementací kontroly Ústavou stanovené povinnosti v materiálním smyslu. Nekontroluje se pravost projevu vůle, pouze existence signatáře, a to ještě podle centrální evidence obyvatelstva, tedy referenční database pochybné kvality. Pochybilo i ministerstvo, které na vzor podpisových archů nevyznačilo, že je třeba zapisovat adresu trvalého (evidenčního) a nikoli faktického bydliště.

c) Zjištěné duplicity jsou započítány jako ostatní třídy chyb, takže jsou i v tomto případě odměňováni nepoctiví kandidáti na úkor poctivých (kandidát, který odevzdá 2×30 tisíc identických falešných podpisů, projde, ten, který odevzdá 50 tisíc skutečných, s jedinou chybou v adrese bydliště, bude odmítnut).

d) Poctivý kandidát nemá sám žádnou možnost ověřit si, zda jím sebraný soubor podpisů je korektní anebo má ve sběru pokračovat. Nepoctivý je na tom lépe, zejména pokud může pracovat s nelegálně získanou kopií centrální evidence obyvatel.

3. Jsou zákonná rozhodnutí o odmítnutí registrace?

V žádném případě. Ministerstvo se dopustilo frapantních porušení zákona:

a) Nesmyslný výklad ustanovení zákona (součet místo průměru) připravil o registraci Janu Bobošíkovou.

b) Jak bylo uvedeno sub 2(b) shora, vzorové archy byly nevhodně a zavádějícím způsobem navrženy.

c) Výběr archů ke kontrole byl – velmi mírně řečeno – netransparentní. Podvod dosud prokázán není, avšak až ministerstvo pošle seznam všech kontrolovaných čísel, může být situace jiná. Bez ohledu na to je již nyní zřejmé, že algorithmus pseudonáhodného výběru uváděný v rozhodnutích je jednak nejasný (není vysvětlen způsob namapování rozsahu 0 ÷ (N – 1) na čísla archů), jednak nebyl dodržen, a jednak ho může každý, kdo se o něm předem dozvěděl, využít ve svůj prospěch a očíslovat archy tak, aby bylo odhaleno co nejméně chyb.

d) Mnohé nasvědčuje tomu, že byly vyřazovány i některé podpisy, které vyřazeny být neměly, např. není jasné, zda takový osud nepostihl podpisy osob, které v době mezi signací a kontrolou změnily příjmení a/nebo adresu.

Ústavní soud k fridexové travičce

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. III. ÚS 1250/12, jímž ve výroku o trestu zrušil rozsudek nad nejdeckou fridexovou travičkou. O ní jsme tu psali dvakrát, poprvé jsme se podivovali nad uložením výjimečného trestu za pouhý pokus trestného činu, podruhé jsme konstatovali, že i podle relativně přísných sazeb stanovených v TrZ/1852 by byl pachatelce uložen trest mírnější než 25 let vězení, který obviněná dostala u Krajského soudu v Plzni.

Odůvodnění soudce zpravodaje Jana Musila je přesvědčivé a kvalitní. Mám k němu toliko dvé doplňujících poznámek:
  1. Mám stále větší pochybnosti o tom, zda je ustanovení § 21 odst. 2 TrZ, podle kterého se pro pokus trestného činu použije stejná sazba jako pro trestný čin dokonaný, ústavní konformní. Další ustanovení TrZ jistě umožňují, případně i nařizují, trestat pokus mírněji, avšak pokus je jednáním od dokonaného trestného činu odlišným, z hlediska následků, o něž by v trestním právu mělo jít primárně, podstatně méně závažným, a jako takové by mělo být, podle mého soudu, při jeho posuzování užito i odlišného referenčního rámce. Je to podobné, jako kdybychom zrušili skutkové podstaty lehkého a těžkého ublížení na zdraví a vraždy a stanovili za všechny tyto skutky jedinou, širokou sazbu, z níž by si soudy mohly vybrat. To by byl prostor pro svévoli a omezení právní jistoty, stejně jako to, že neexistuje obligatorně nižší trestní sazba v případě pokusu.

  2. K přísnému trestu v daném případě přispělo nejen obecné přesvědčení o vhodnosti a účelnosti ukládání dlouholetých trestů vězení, zmiňované Ústavním soudem obiter dictum, ale v nemenší míře i mediální pozornost věnovaná trestnímu řízení po celou jeho dobu. Tato pozornost může být pro justici signálem o negativní společenské percepci a reprobaci daného trestného činu, avšak zvláště v případě, že pozornost přichází ze strany medií bulvárních a bulváru se blížících (Mladá fronta DNES), jde o signál s velmi omezenou vypovídací hodnotou. Není to problém pouze nesebevědomé postkomunistické justice, jak víme z historie (o níž často a zajímavě psává v příloze Lidových novin Václav Drchal), mediálně ovlivněné rozsudky nebyly výjimkou ani před obdobím poúnorového úpadku českého soudnictví.

sobota 1. prosince 2012

Muži v oranžových vestách

Ve filmu Gympl (2007) je rozkošná scena, v níž studenti, lehce společensky unaveni, poznávají v taxikáři, jehož služeb se rozhodnou využít, svého středoškolského učitele (profesora) fysiky. Její komika je založena na hluboce zakořeněném profesně-hierarchickém chápání evropské – zdaleka ne jen české – společnosti: učitel, příslušník (relativně) vyšší společenské vrstvy, je zesměšněn tím, že musí pro obživu sestoupit o úroveň níž, asi stejně, jako je v prvorepublikových filmech zesměšněn seriosní a zámožný měšťan, který se po opici probudí ráno v parku bez bot, bez peněženky a pro zvýšení uměleckého účinu eventuálně jen ve spodkách, jako nějaký bezdomovec.

Vzpomínám si na svého učitele z mathfysu, který si ještě za komunismu, v hloubi 80. let, zvyšoval své příjmy tím, že jako druhé zaměstnání řídil autobus, protože si předtím přivodil, způsobem snad příjemným, avšak v rozsahu jinak nezvládnutelném, alimentační povinnost vůči několika dependentům. Necítil se tím ponížen, naopak si to, myslím, užíval, ostatně člověk, který dokáže přednášet theoretickou fysiku na universitě, jen zřídka odvozuje svou společenskou prestiž obdobným způsobem jako gymnasiální fysikář (a legendární, charismatickou osobností zůstal dodnes).

Ústavní soud nám vzkázal, že manuální práce, minimálně tak, jak je nebo může být de lege lata vyžadována od recipientů určité třídy sociálních dávek, ponižuje. To je silné tvrzení, s jehož recepcí, natožpak akceptací, mám určitý problém.

Především jsem přesvědčen, že existuje poměrně ostrá dělicí linie mezi právem a politikou, a soudy by si měly hledět jednoho a to druhé ponechat k rozhodování tomu, kdo je k tomu povolán, tedy voliči: jen na něm je, zda si bude přát, aby potkával podporu pobírající nezaměstnané v reflexních vestách s košťaty a se zdaleka viditelným označením, že nejde o službu dobrovolnou a že pracující vrací společnosti část dluhu způsobeného tím, že nemá práci a žije tedy z veřejných prostředků, z peněz nás všech; do nichž arci možná do té doby i třicet let ze svých daní nepřetržitě přispíval.

Společnost, nebo minimálně její podstatná část, touží po tom vědět okamžitě, s kým má tu čest, a nebylo by jí proti mysli, kdyby si lidé museli na oděv našít viditelné označení příjemce sociálních dávek (jde-li o toužebníka pravicového) anebo naopak daňový dlužník, touží-li levičák.

Takové přání by rozhodně bez dalšího uspokojováno být nemělo. Po právní stránce však vidím zásadní rozdíl např. mezi povinností hlásit se pravidelně na poště, jejímž jediným účelem je ztížit příjemci dávky možnost vedlejšího nelegálního výdělku, a povinností plnit příležitostně ukládané pracovní úkoly ve veřejném zájmu. Zda si budu přát, aby nezaměstnaní museli takto pracovat, je arci věc jiná, a o ní mám právo rozhodnout já, volič. O toto právo se cítím nálezem Ústavního soudu připraven.

Robert Cholenský na obrazovce

Chcete-li, pusťte si pořad ČT24 Před půlnocí s advokátem Robertem Cholenským.

Nevím, podle jakých kriterií vybírá Česká televise moderátory pro své pořady, inteligence a vzdělání to rozhodně nebude; za ty tam spíše, řekl bych, dávají u konkursu trestné body. V každém případě dotaz moderátorky Pilařové, zda advokát nemusí mít pocit, že stojí na straně správné skupiny lidí (v dané situaci nesprávnou skupinou míněny aktivistky RWU), dává vzpomenout nejhorších tradic totalitní předchůdkyně české veřejnoprávní televise.