DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 30. listopadu 2012

Faux pas u Ústavního soudu

Nynější, tedy Klausův, Ústavní soud miluje politická gesta. To je politováníhodné, nicméně pochopitelné s ohledem na způsob jeho kreace: vzpomeňme, že místa ústavních soudců se slibovala vysloužilým politikům výměnou za podporu při volbě Klause presidentem.

Posledním z řady těchto zbytečných, nejudiciálních a podle mého soudu i nedůstojných gest je stotisícová pořádková pokuta skupině 41 komunistických poslanců, kteří, ač stranou řízení, se bez omluvy k soudu nedostavili.

Ústavní soud si přitom protiřečí v samotném odůvodnění. Pořádkovou pokutu lze uložit jen tomu, kdo efektivně a v určité minimální nutné intensitě maří justiční proceduru. Nikoli tedy tomu, kdo je za nesplnění své povinnosti/nevyužití svého práva postižen jinou procesní sankcí, anebo jehož návrh byl i přes nesplnění stanovené povinnosti normálně, hladce projednán a bylo o něm rozhodnuto, jak se stalo v daném případě.

Jakou povinnost navrhovatelé nesplnili? Dostavit se? Tak ale neexistuje, možnost vystoupit před Ústavním soudem je pouhým právem. Anebo vypovídat? To poslanci podle čl. 28 Ústavy v těchto případech nemusejí.

Každopádně je Rychetského rozhodnutí hloupé na samé hranici svévole. Opravdu je nutné, aby si Ústavní soud vynucoval úctu podobnými frivolními eskapádami, když kvalitou rozhodování se mu to dlouhodobě nedaří?

čtvrtek 29. listopadu 2012

Závadový zpěv v Brně

Počátkem příštího roku se, po více než třech a půl letech od policejní razie, začne soudit vůbec největší ze současných politických procesů, Power I + II. Monumentálně pojatá obžaloba čítá 90 stran a po jejím přečtení si člověk říká, kolik je v ní zmařeného úsilí, které by OČTŘ mohly věnovat tomu, k čemu jsou zřízeny, tedy boji se zločinem, nikoli s oposicí nebo alternativní hudbou.

Soudkyni Okresního soudu Brno-venkov Lence Nekudové se do politického případu zjevně nechce, avšak Nejvyšší soud jejímu návrhu na delegaci věci do Prahy, kam logicky patří, ale kde by vyvolala přílišný mediální zájem, nevyhověl.

Prozatím byly určeny tři jednací dny, 19. až 21. února 2013, vždy od 8.30 hod., a to překvapivě nikoli v justičním paláci, o němž by naivní divák předpokládal, že pro takto velké hlavní líčení je v něm, za všechny ty miliardy, aspoň jedna jednací síň, nýbrž u Krajského soudu v Brně, v místnosti č. 362.

O procesu budeme ještě psát, prozatím se zdá, že největší hvězdou hlavních líčení bude – samozřejmě vedle Ivo Svobody, který prý vystoupí s některými zcela přepracovanými kabaretním čísly – bývalý znalec Michal Mazel. Osobně se nemohu jeho výslechu dočkat: až se jej obhájci budou vyptávat, jak den co den vstával s kuropěním a večer, tvorbou posudku (z velké části ovšem copy&paste) zcela znaven, uléhal, a to bez přerušení po nějakých šest týdnů, a zda není těmito policejními zakázkami tak trochu zkorumpován, tipoval bych, že se u něj projeví hluboká, ba totální amnesie.

středa 28. listopadu 2012

Náhoda a pseudonáhoda

K diskusi na Jiném právu bych si dovolil přičinit stručnou vysvětlující poznámku.

Jak je to s těmi duplicitami aneb Malá noční mathematika

Tento text jsem chtěl původně použít v diskusi, ale zjistil jsem, že editace mathematických výrazů v prostém HTML je neskutečně složitá, proto jsem z něj udělal samostatný post. Slibuji, že se v textu vystříhám použití integrálů a všeho ostatního, co by k exaktnímu výpočtu bylo nezbytné, ale obtížně zapsatelné.

úterý 27. listopadu 2012

Naše křehká demokracie učinila další krůček směr Nairobi

Zdá se, že ministerstvo vnitra má se zpackanou presidentskou volbou další problém: Na vzor podpisového archu, který vystavilo, opomnělo uvést, že se nevyplňuje adresa bydliště, nýbrž jedině a pouze adresa trvalého pobytu, takže petent, který dostal arch k podepsání (či spíš parafování: pole pro podpis je vyvedeno vskutku minuciosně), se tuto důležitou okolnost, jež může být pro osud jeho podpisu fatální, z archu vůbec nedozví. Zvláštní volební senát Nejvyššího správního soudu tak stane před dilematem, zda se má přidržet dikce zákona (vyplňuje se adresa trvalého pobytu, a že to nevíte, je váš problém), nebo vycházet z toho, že petentovi se dostalo vinou pochybení orgánu veřejné moci nepřesného, resp. zavádějícího poučení, a podpisy s chybnou adresou se proto musejí zpětně započítat.

Opravdu nepostradatelní a na slovo vzatí odborníci pracují na tom ministerstvu vnitra… Jak říkal inspekční generál ve Švejkovi: Máte revolver? To je dobře, já na vašem místě bych věděl, co s ním mám udělat!

pondělí 26. listopadu 2012

Proč by měli být komunisté odstraněni z justice, díl (n+1)-ní

A máme tu další příspěvek na thema třídní justice v akci, tentokrát v kause nyní již téměř čtyři roky se vlekoucího soudního sporu o ochranu osobnosti mezi Vladimírem Hučínem a Tomášem Hradílkem. Rozsudek soudružky soudkyně Lenky Severové, justiční to star Krajského soudu v Ostravě, je ukázkou toho, co všechno je možné do soudního rozhodnutí v České republice napsat, aniž by soudci hrozilo, že bude postaven před kárný senát.

Dozvíme se například, že napsat o podezření, jež se změnilo v jistotu, pokud jde o to, zda Hučín byl nebo nebyl pachatelem přerovských bombových útoků, ještě vůbec neznamená, že by jej z toho snad žalovaný vinil, a fakt, že Hučín byl všech svých polistopadových obvinění zproštěn (a z předlistopadových rehabilitován) je sice snad polehčující okolností, ale rozhodně z toho neplyne, že by pan Hradílek ve svém článku nemohl hovořit o ryze kriminálním charakteru Hučínových skutků.

A označení gauner, jímž Hradílek svého soka v novinách častuje? To je podle soudkyně Severové ve světle všech Hučínových zločinů naprosto přiléhavé…

Příjemnou, podnětnou četbu, přátelé!

Podpis mrtvého muže

Aniž bych se chtěl odchýlit od svého názoru na účelnost všelidové presidentské volby presentovaného v textu Chléb, hry a přímá volba, nedá mi, abych nepřipojil několik poznámek, jež mne napadly nad četbou rozhodnutí o odmítnutí nebo registraci kandidátních listin.

Za prvé jsou nedůvodné úvahy Martina Škopa a dalších nad tím, že by nestejný počet chybných podpisů na prvních a druhých vzorcích byl důkazem manipulace ministerstva při kontrole. Mathematická statistika a její methody jsou obecně použitelné jen tehdy, jsou-li splněny jejich předpoklady; tak tomu však v daném případě není, a to hned ze dvou důvodů. Jednak není zajištěna homogenita statistické populace na jednotlivých arších, jež měly každý jiný, občas zřejmě i velmi pohnutý osud, a za druhé, což je pro danou situaci důležitější, při ověřování podpisů na druhém zkušebním vzorku ministerstvo vyřazovalo i ty záznamy, které vykazovaly duplicitu s podpisy zjištěnými na prvním vzorku, kdežto u prvního vzorku tyto nově zjištěné chyby do výsledku již nezapočítalo (zda je to methodicky správné či chybné, ponechávám úvaze laskavého čtenáře). Právě tato nedůslednost a nestejný přístup k prvnímu a druhému vzorku, ve spojení s heterogenním rozložením tohoto druhu vad mezi archy, způsobily nerovnoměrnou percentuální chybovost u petičních archů Jany Bobošíkové, kde bylo ve druhém vzorku zjištěno přes 300 duplicit, zatímco v prvním byl jejich počet statisticky nevýznamný.

Dále mne zaujaly důvody, pro které byly podpisy odmítány. Uvedení jiné adresy než adresy trvalého pobytu bych chápal, protože neinstruovaný signatář logicky zapíše bydliště faktické, nikoli nutně úředně evidované. Nejde o takovou chybu, která by svědčila o fraudulentním jednání, přesto takový zápis porušuje zákon a příslušná osoba může být oprávněně vyřazena. Lex dura, sed lex.

Četné další podpisy byly vyřazeny proto, že signatář uvedl minulou adresu trvalého pobytu. To už je větší problém, který spíše než o chybě svědčí o tom, že kandidát a jeho aparát nejspíš vytvořili záznam na základě neaktuální, na černém trhu pořízené kopie centrální evidence obyvatel nebo jiné database obsahující záznamy o fysických osobách.

Jiné vysvětlení ani není možné v případě signatářů, kteří již v době svého údajného podpisu nebyli naživu. I když v některých případech půjde o dílo vtipálků, jež kandidáti jen opomněli vyškrtnout, četnost těchto případů je jasným indikátorem podvodu: mrtví lidé se ve slušně vedeném právním státě pod petice nepodepisují.

Že je postup pro eliminaci chybných podpisů děravý jako ementálský sýr, je celkem zřejmé, a není složité spočítat si, že při dostatečném počtu petičních archů lze potřebných 50 tisíc podpisů vygenerovat, zcela v souladu s nezdařilým zákonem, theoreticky dokonce i z podpisu jediného. To, že se neověřuje authenticita podpisu, ale jen existence signatáře, k podvodům tohoto druhu přímo vybízí.

Zarážející je ovšem tolerance veřejnosti k těmto podvodům: jako bychom všichni počítali s tím, že kdo chce zastávat v této zemi nejvyšší úřad, nesmí se nějakého toho podvůdku štítit: vždyť přece chce být presidentem Čechů, nebo ne? A to je, aspoň pro mne, na celé volební šarádě tím vůbec nejděsivějším.

sobota 24. listopadu 2012

Když úředník náhodně vybírá

Ze všech vtipů komentujících součtový výklad zákona o přímé volbě presidenta, které jsem na sociálních sítích četl, se mi asi nejvíc líbí tento: Víte, že úředníci na ministerstvu vnitra mají průměrné IQ 160? Samozřejmě! Polovina 70 a polovina 90.

Právníkovi počítač do rukou nepatří, to je zjištění, které jsem učinil již dávno a o jehož správnosti se opakovaně přesvědčuji. Díky Janu Petrovovi jsem, utopena uprostřed rozhodnutí o registraci nebo odmítnutí kandidátky, objevil algorithmus, pro účely výběru vzorku petičních archů ministerstvem vytvořený, a zhrozil se.

pátek 23. listopadu 2012

Osel měsíce směřuje na Ovocný trh

Je příjemné, když druzí dělají práci za mě, takže nemusím tak dlouze psát. Tentokrát tak učinila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Dana Šindelářová, která do usnesení o své nepodjatosti napsala:
Je nutno konstatovat, že jakékoli odborné právní konzultace řešící odbornou problematiku, která není v praxi běžně řešena, a to na úrovni všech stupňů soudní soustavy, nejsou zákonem zakázány a z hlediska odborné činnosti a zaměření nejen v rámci soudní soustavy, ale i ve vztahu k odborným institucím zabývající se oborem práva, jsou v podstatě i nutným předpokladem pro správnou aplikaci příslušných právních norem na konkrétní praktický případ. Odborné konzultace jsou běžnou součástí ve všech odborných oblastech života a jsou nezbytnou součástí a i předpokladem odborného rozhledu, v tomto případě vedoucí ke správné aplikaci konkrétní právní normy na konkrétní praktický případ.
Jak by řekl profesor Hrbolek, to je velice svérázný výklad, ovšem tak tomu není. Je zcela zásadní rozdíl mezi obecným vzděláváním soudce (jež D. Šindelářové upřímně přejeme, s douškou Jen houšť a větší kapky!), a konsultací o tom, jak rozhodnout v konkrétní, soudem již řešené věci. Tam je konsultace s nadřízeným soudem jednoznačným porušením zásady soudcovské nezávislosti a ústavního práva obviněného na dvojinstanční řízení. Dovedeno do důsledku, kdyby se soudce okresního soudu o tom, jak má rozhodnout, poradil na Ústavním soudu, bylo by vymalováno, protože obviněný by hned věděl, jak na tom je a jak by v případě, že by podával opravné prostředky, nakonec dopadl. Jakékoli konsultace v konkrétní rozhodované věci jsou nepřípustné a protiústavní, a všichni soudci, kteří se na nich podíleli, jak konsultující, tak konsultovaní, jsou jejich uskutečněním z projednávání věci vyloučeni.

Soudkyni Šindelářovou za její osobité pojetí soudcovské nezávislosti nemůže minout zasloužená odměna, prestižní cena tohoto blogu za příspěvek českému právu Osel měsíce, s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Gratulujeme!

Nepodpis

Ne, opravdu neporuším svůj slib a nenapíši nic o presidentské volbě (nepopíraje arci, že se novým sledem událostí výborně bavím: jak říkám už roky, čtyři největší nepřátelé každého právníka jsou sčítání, odčítání, násobení a dělení).

Věnovat se chci thematu jinému, neméně aktuálnímu, presidentskému nepodpisu zákona o církevních restitucích. Historické pozadí osvětluje na svém blogu Pavel Hasenkopf, k čemuž dodávám dvojí: 1. podle mého hlubokého přesvědčení nemůže nepodepsaný zákon vstoupit v platnost; a 2. podepsat zákon je presidentovou ústavní povinností, nikoli právem, jejíž případné nesplnění je důvodem pro ústavní obžalobu z velezrady (impeachment).

Současná praxe, založená ještě za presidentury Klausova předchůdce, podle níž president zákon, který vetoval nebo se kterým jinak vnitřně nesouhlasí, nepodepíše, aniž by to mělo jakékoli právní důsledky, devalvuje tento důležitý ústavně notářský akt na pouhý úkon nejvyššího státního dekoratéra: president svým podpisem nepotvrzuje, president jím pouze zdobí.

Představme si totéž v kontextu správního řízení: podle stejné logiky by nám mohlo přijít rozhodnutí ministra o rozkladu bez podpisu a bez razítka, a kdybychom se domáhali vysvětlení, dozvěděli bychom se, že ministr se sice s návrhem rozkladové komise neztotožnil, ale rozhodnutí je přesto platné a můžeme se jím řídit. Podpis by mohl chybět i jinde, na řidičském průkazu (zkoušky jsme složili, ale pan úředník si přesto myslí, že řídit neumíme), na maturitním vysvědčení (ředitel školy měl jiný názor než maturitní komise), na rozsudku (předseda senátu byl přehlasován).

O roli hlavy demokratického státu se nedávno několikrát rozepsal Václav Žák (nejdůležitější text je zde), a já dodávám, že president je toliko nejvyšším státní úředníkem, nikoli zeměpánem, od jehož autonomních pravomocí by se odvíjela práva jeho poddaných, občanů (právo amnestie je v tomto smyslu nesystémovou výjimkou). President, který dle rozmaru parlamentem řádně přijatý zákon – bez ohledu na to, zda součástí procesu jeho přijímání bylo nebo nebylo jeho přehlasované veto – podepíše nebo podepsat odmítne, je zhruba stejně směšný, jak herec představující krále Leara, který se z moci své funkce domáhá uvěznění divadelního publika.

Uvažujme, co o naší zemi říká takový nepodepsaný-a-přesto-platný zákon: asi tolik, že zde vládne nikoli demokracie, nýbrž anarchie, a že jsme se doposud nebyli schopni ztotožnit s republikánským státním zřízením a jeho základními náležitostmi, mezi něž patří to, že souverainem je lid; president republiky je pouhým symbolem státu a poddaným tohoto souveraina.

čtvrtek 22. listopadu 2012

Proč byl odvolán Jiří Pospíšil aneb O korupci justiční

Ani po řadě měsíců není jasné, jaké důvody stály za odvoláním Jiřího Pospíšila z úřadu ministra spravedlnosti. Po zvážení všech alternativ se přikláním k názoru, že vůbec nejdůležitějším z řady důvodů bylo, že se Pospíšil pokusil o reformu systému přidělování agendy soudcům.

Ač se taková věc může na první pohled jevit jako banalita, ve skutečnosti je možnost nechat počítačem vybrat vhodného soudce nebo senát právě tím, co pro mnohé soudce, a zejména předsedy soudu, představuje vítaný vedlejší příjem. Kdyby bylo přidělení věci skutečně náhodné a nezmanipulovatelné, korupci v justici by to sice nevymýtilo, ale nikoli nepodstatně by ji to omezilo, neboť zdaleka ne všichni soudci berou a zdaleka ne každého je možné ovlivnit decentně intimovaným přáním shora, jak má ten-který proces dopadnout.

Přidělování agendy vybranému soudnímu oddělení je krví justiční korupce a ve svém důsledku tím, co umožňuje mít justici pod kontrolou v tom smyslu, jak o tom v pamětihodné nahrávce hovoří poslankyně Kristýna Kočí.

Bezprostředně po nástupu nového ministra Pavla Blažka následovalo to, co se očekávalo, tedy stažení příslušného návrhu, a odložení iniciativy k ledu – a konservace současného stavu, kdy o tom, kdo který spis dostane, rozhoduje nikoli počítač, nýbrž předseda příslušného soudu, a to na všech úrovních justice, od okresního soudu po soud Ústavní. Nebo se skutečně domníváte, že kupř. politicky citlivou kausu vítkovských žhářů dostal osobní přítel zmocněnce poškozených Pavla Uhla a jeho šéf z AK Pavel Rychetský jen proto, že to tak v podatelně nalosoval počítač?

Jen pro úplnost dodávám, že se rozhodně neřadím k těm, kteří Jiřího Pospíšila adorují, a opakovaně jsem zdůrazňoval, že fakticky jde jen o boj různých mocenských skupin, podobně jako na Slovensku, kde je tento boj ještě o stupeň bezskrupulosnější a otevřenější. Přesto bychom neměli být k tomu, co se v justici děje, hluší a slepí, a ty informace, které se k nám přes mediální filtry přece jen dostanou, bychom se měli snažit správně dešifrovat a analysovat.

Usnesení v kause závadového mávání

A máme tu písemnou podobu usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen prvoinstanční rozsudek nad Lucií Šlégrovou a jejími dvěma spoludržiteli, resp. spolumávateli praporem rozpuštěné Dělnické strany. Podrobné, přesvědčivé, nepojednán a nevyvrácen nezůstal ani jediný z odvolacích bodů, prostě právě takové rozhodnutí, jaké se od soudruhů soudců Stuchlíka, Pytlouna a Junkové očekávalo. Bojující demokracie opět zvítězila na celé čáře, a odsouzeným nezbývá než pokusit se o zvrat v loterii zvané dovolací řízení. Velké věci bych neočekával, i trestněprávní kolegium Nejvyššího soudu připomíná spíš stranickou buňku KSČ po 30 letech, a i tam vědí, že s politickou oposicí se nesmí jednat v glacé rukavičkách.

středa 21. listopadu 2012

Tykadla před Nejvyšším soudem

Zajímavá debata k případu bývalého autobusáka a současného profesionální vězně Romana Smetany se rozvinula na Jiném právu ([1], [2]). Přestože jsme o smetanovské sáze na tomto blogu již psali, stalo se tak v době, kdy ještě nebylo o stížnosti pro porušení zákona podané v kreslířův prospěch rozhodnuto. Nyní Nejvyšší soud svým usnesením o návrhu ministra Pospíšila rozhodl a jeho judikát, který se z hlediska kvality rozhodně nestane perlou české jurisprudence, citovatelnou i po desetiletích, staví Smetanův případ do poněkud jiného světla, než ve kterém byl dosud komentován a vykládán.

Nejvyšší soud uvedl, že u Smetanovy soudkyně Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. To je ovšem značně odvážné tvrzení: manžel osoby, jíž se trestný čin dotýká, ať přímo jako objektu pachatelova uměleckého zájmu nebo nepřímo jako významného regionálního představitele politické strany, která se k trestnímu řízení připojila jako poškozená, má k věci i ke straně řízení poměr přinejmenším ne zcela neutrální, který rozhodně nelze odbýt takto lakonickým a povšechným závěrem, který navíc není přesvědčivě odůvodněn: soud v judikátu flagrantně zaměnil objektivní a subjektivní test nestrannosti a absenci podjatosti v objektivním smyslu nesprávně dovodil ze závěrů subjektivního testu. Další jeho úvahy týkající se hypothetického vztahu Langerové k potykadlovaným plakátům jiné politické strany pak svou úrovní vůbec nejsou tohoto soudu hodny.

Pozoruhodná a nejvíce kontoversí vzbuzující je pasáž rozhodnutí týkající se faktu, že sám Smetana námitku podjatosti nevznesl, ač byl na vztah M. Langerové k politiku Langerovi soudem výslovně upozorněn. Většina diskutujících na Jiném právu, jak se ukázalo, dosud mentálně dlí v oblasti socialistické zákonnosti, bez větších změn přeživší, i v důsledku personální kontinuity komunistické justice, rok 1989, a proto faktu, že námitka podjatosti nebyla vznesena, nepřikládá žádný význam: od toho, aby rozhodnutí bylo spravedlivé, jsou tu soud a státní zástupce, co činí obžalovaný a jeho případný obhájce, je v zásadě irelevantní, a tak, přestože Smetana neuplatnil procesní prostředek, který měl k disposici, nesmí mu to být na újmu.

Doktrinou státně paternalistického trestního práva odchovaní právníci sice theoreticky vědí o tom, že na straně obviněného se účastní trestního řízení i obhájce, avšak k čemu tam ten člověk v taláru je, jim není jasné, jestliže přece trestní řád v § 2 odst. 5 říká jasně, že orgány činné v trestním řízení objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (což ovšem, jak se často zapomíná, po poslední velké novele TrŘ platí jen pro přípravné řízení; hlavní líčení je kontradiktorní a procesní iniciativa obviněného je v něm esenciální).

Ve skutečnosti má fakt, že námitka podjatosti nebyla vznesena, ač obžalovaný byl o jejích možných důvodech prokazatelně informován, kardinální důležitost, minimálně z hlediska efektivity jeho další procesní obrany. Vyjma případů, kdy by nesplnění povinnosti soudce rozhodnout o svém vyloučení bylo zjevným abusem, který nelze tolerovat s ohledem na ústavní imperativ spravedlivého procesu, by  mělo platit, že soudce, jehož vyloučení nikdo nepožadoval, ač strany byly seznámeny s okolnostmi, pro které by tak učinit mohly, je nutno mít za nepodjatého, přesně podle zásady vigilantibus iura. Na soudech vyšších instancí pak je pouze to, aby posoudily, zda bylo nebo nebylo dosaženo oné shora zmíněné hranice zjevného abusu, a to, jak se domnívám, se v daném případě stát nemuselo.

Vyrozumění pro pamětníky aneb Παραγραφος chválí

Úřad pro ochranu osobních údajů mi poslední dobou dělá jen radost. Kupříkladu dnes mi zaslal přípis, ve kterém reaguje na mou stížnost z 21. 10. 2009 (její přílohy: [1], [2]). Nejprve se, pravda, záležitostí vůbec zabývat nehodlal, avšak když jsem ho požádal, aby si mou stížnost laskavě aspoň přečetl, než na ni odpoví, přislíbil, že tak učiní. A netrvalo ani 3 roky a 10 dnů a skutečně mi na původní podnět, sua sponte, relevantně odpověděl!

pátek 16. listopadu 2012

Bratrstvo justiční pracky opět v akci

My jsme ti nadšení blázni… (video)

O případu samotném jsme referovali průběžně, takže na úvod jen stručně: Poté, co někdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček prohrál s Janem Šináglem spor o primitiva, napsal další komunista, František Vybíral, článek do Haló novin, ve kterém se negativní důsledky pro svého expředsedu pokouší, jak se moderně říká, odspinovat. Protože při tom zopakoval původní difamaci a navíc ocitoval hrubě nepřesně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, podal J. Šinágl na vydavatele onoho pozoruhodného listu další osobnostní žalobu.

Ta arci neuspěla. Jaké však bylo překvapení, když vloni v lednu otevřelo ministerstvo spravedlnosti Pandořinu skříňku hanby české justice a zveřejnilo seznamy komunistických soudců, a na něm se objevila jména jak soudkyně Jaroslavy Lobotkové,  která rozhodovala v I. stupni, tak i všech tří členů odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze: spor mezi antikomunistickým aktivistou a předsedou marxistické strany tak rozhodovali čtyři bývalí komunisté!

Následovala žaloba pro zmatečnost, která byla u Městského soudu v Praze přidělena samosoudci Pavlu Slavíčkovi, jenž byl – další překvapení – rovněž členem této strany. Komunisté tak měli rozhodovat nejen o sporu samotném, ale i o tom, zda jsou schopni o něm nestranně rozhodnout.

Po roce a půl nyní dorazilo usnesení vrchního soudu, a nastojte, jsou: členství v KSČ není na překážku rozhodování nejen ve sporu tohoto druhu, ale komunistický soudce je mentální superman, schopný oprostit se od svého biasu i v otázce, zda tento bias může vůbec existovat, resp. být pociťován jako fakt objektivně zpochybňující domněnku nepodjatosti soudce. Takže absurdita a zvůle v kvadrátu.

Opravdu se ještě někdo diví, že podle průzkumů veřejného mínění má český soudce nižší prestiž než uklízečka, popelář a dokonce snad i poslanec?

středa 14. listopadu 2012

Naše občanské sdružení má otevřenu cestu do Štrasburku

Svěžím dílkem nás obšťastnil soudce Ústavního soudu Stanislav Balík: soud se nebude zabývat naší ústavní stížností proti tomu, že je nám upírána existence, neboť – neexistujeme. A proč ne? Protože to řekl Nejvyšší správní soud, a to prý přesvědčivě. Že právě proti tomuto právnímu názoru ústavní stížností brojíme, S. Balíkovi jaksi ušlo.

Prakticky to znamená, že nyní již nemáme důvod k dalšímu čekání a jestliže vnitrostátní soudy navíc završily svou judikatorní činnost touto perlou, můžeme se konečně obrátit k Evropskému soudu pro lidská práva. V demokratickém právním státě je nepředstavitelné, aby ani po třech letech nebylo rozhodnuto, zda nám vláda milostivě povolí spolkovou činnost, nota bene jestliže se v těchto případech uplatňuje nikoli povolovací, nýbrž registrační princip.

středa 7. listopadu 2012

Městský soud zítra potvrdí rozsudek za držení praporu Dělnické strany

Podzimní saisona politických procesů vrcholí zítra u Městského soudu v Praze veřejným zasedáním o odvolání Lucie Šlégrové a jejích dvou spolupachatelů proti rozsudku soudce Maříka ve věci závadového držení.

Senát pro tu příležitost náhodně vylosovaný počítačem je přirozeně slavnostní: předsedá mu bývalý člen KSČ Tomáš Stuchlík a členy jsou další předlistopadový komunista Jan Sváček a známý soudce-konsultant a, považte!, nekomunista Bohuslav Horký. Nic horšího už u městského soudu vybrat nemohli, takže výsledek je předem jasný. Obhajuje Petr Kočí, ale ten nyní nemá mnoho možností, jak svým klientům pomoci: po výroku Komory např. nemůže vznést námitku podjatosti vůči soudci Stuchlíkovi, který soudil a odsuzoval politické delikventy, včetně známých disidentů, už na konci 80. let.

Vše je tak, jak má být, efektivní obhajoba je nemožná a obhájce je opět součástí obžaloby, a snadno předvídatelný je proto i výsledek zítřejšího jednání.

Aktualisováno.
Ačkoli Ústavní soud nahodilé obsazování trestních senátů Městskému soudu v Praze opakovaně vytkl, stalo se i tentokrát, a místo Sváčka s Horkým v něm zasedli Jindra Junková a Jaroslav Pytloun (oba bývalí komunisté). Odvolání obžalovaných bylo podle předpokladů zamítnuto, takže zbývá dovolání k Nejvyššímu soudu. Po zpracování zveřejníme zvukový záznam z odůvodnění rozhodnutí.

Aktualisováno.
Zvukový záznam. Provedení minimalistické (délka pouze 6:30 min.), dikce urválkovská, významnější míra korelace s odvolacími body nebyla zjištěna.

úterý 6. listopadu 2012

Sleva pro Fischera aneb Jak je důležité míti Soukupa

Píše mi Česká pošta, že přehodnotila své odmítavé stanovisko a nějaké informace o podpoře Fischerovy kampaně mi přece jen poskytne. To je opravdu dojemné, a i když se z kusé citace novelisované smlouvy příliš vyčíst nedá, zdá se, že sleva na reklamu poskytovaná prostřednictvím sponsora Jaromíra Soukupa Janu Fischerovi činila oproti běžným cenám 65 %.

Věřme, že na to náš čestný kandidát nezapomene, až bude svou volební kampaň vyúčtovávat: připomínám, že podle ustanovení § 37 odst. 2 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., bylo-li plnění, které je součástí volební kampaně, poskytnuto bezplatně nebo za cenu nižší než obvyklou, započítává se do čtyřicetimilionového limitu obvyklá cena. Pokud podle § 67 zákona nesprávnost Fischerova účtování některý další kandidát napadne, bude mít Městský soud v Praze, k tomuto řízení příslušný, plné ruce práce, aby prokázal, že k žádné takové nepravosti nedošlo.

pondělí 5. listopadu 2012

Rudá záře nad Berounem aneb Popírač Šinágl půjde k soudu

Ač se to ještě před krátkým časem zdálo naprosto šílené, případ údajného popírače nacistického genocidia Jana Šinágla se pravděpodobně ještě do konce roku dostane k soudu. Pokyn berounského OSZ policii hovoří jasně: dokončit vyšetřování a spis s návrhem na podání obžaloby předložit státnímu zástupci. Pro jakékoli pochybnosti o vině obviněného není místo: ještě zpracovat druhý znalecký posudek, tentokrát z oboru politologie, a navrhnout obžalobu.

Že nevíte nic ani o prvním znaleckém posudku? To obviněný také ne, v politických procesech přirozeně ustanovení § 105 odst. 3 TrŘ neplatí a opatření o přibrání znalce se obviněnému nedoručuje – aby neměl zbytečné námitky. Ale nebojte se, o znalecký posudek nepřijdete.

Zpracovala ho pro policii, opět na výslovný pokyn OSZ, manželka kladenského radního za ČSSD Lenka Vrchlavská, ve veřejnou známost vstoupivší zejména díky sporu s rodiči dětí, kteří nechtěli, aby jí poté, co ji pro neschopnost propustili z místa ředitelky základní školy ve Veltrusech, připadla jako politická trafika jedna z kladenských školek.

Dílo je to nepříliš obsáhlé, avšak rozhodně zdařilé a osobnosti autorčiny plně hodné: doporučuji zejména závěrečnou pasáž, z níž se dozvíme nejen přesný počet českých obětí, ale i to, že zpochybňování thesí Postupimské konference je trestným činem.

Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku policii za tento skvost děkuji. Necháme ho přeložit do němčiny a budeme rozšiřovat do zahraničí, aby měl každý možnost seznámit se s tím, jak jsou v České republice pošlapávána lidská práva a jak málo země od r. 1989 v otázce vyrovnání se s vlastní minulostí a vyhnáním sudetských Němců pokročila.

neděle 4. listopadu 2012

Ještě jednou k bagatelním pohledávkám

Ústavní soud zveřejnil na svých stránkách návrh skupiny sociálnědemokratických senátorů na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tou jsou stanoveny paušální sazby odměny za zastoupení v civilním řízení – tzv. přísudek – a oproti situaci, která tu byla dříve (a která přetrvává např. na Slovensku), představuje velký pokrok, neboť odměnu stanoví jako zásadně nezávislou na počtu poskytnutých úkonů právní služby (s výjimkou – ne zcela logického – 50% snížení v případě, že byl učiněn jen jediný úkon, a snížení na nulu v případě, že nebyl učiněn ani jeden; o těchto anomáliích arci někdy jindy). Díky vyhlášce se kalkulace nákladů zjednodušuje a zejména je tak bráněno v jejich umělém navyšování zbytečnými, ryze účelovými úkony, které by v případě výpočtu podle advokátního tarifu (AdvT) postihly neúspěšnou stranu.

Protiústavnost vyhlášky navrhovatelé, zastoupení advokátem Pavlem Uhlem, dovozují způsobem, který nemám za zcela přesvědčivý, totiž především s odvoláním na nespravedlivost podle ní určených nákladů bagatelních sporů. O nich jsme na tomto blogu psali několikrát, naposledy – a nejpodrobněji – letos v červenci.

Fakt, že umožňuje-li přísudková vyhláška vyšroubovat náklady, které nakonec dopadnou na delikventa dlužícího pět set korun, na více než patnáct tisíc, takže oblast bagatelních dluhů se stala vůbec nejzávažnějším sociálním problémem České republiky, tíživějším než např. nezaměstnanost, ještě neznamená, že na vině je primárně vyhláška, a už vůbec ne, že by se situace vyřešila její derogací. Ta by především neměla vliv na již existující exekuční tituly, protože v exekučním řízení soud nebude, a ani nemůže, přezkoumávat, zda nalézací soud nepochybil, a to dokonce ani v případě, že své rozhodnutí opřel o právní předpis, který byl v mezidobí jako ústavně nekonformní zrušen (ledaže by mu to bylo přikázáno zvláštním zákonem). Masa nespravedlivých rozsudků s horentními přísudky by zůstala nedotčena, a kyvadlo by se jen přehouplo do druhého extremu, kdy dlužit by se opět stalo tak běžnou a neriskantní věcí, jako tomu bylo v 90. letech.

Zrušení vyhlášky by vedlo k jedinému, ke dramatickému zvýhodnění nových dlužníků před starými: nikdo nebude vymáhat tisícikorunový dluh po černém pasažerovi s vyhlídkou, že uspěje-li, přizná mu soud na nákladech řízení osmisetkorunový soudní poplatek plus patnáct stovek podle AdvT, protože do takové sázkové hry nelze jít s perspektivou, že vymoženo bude, pokud vůbec, za tři roky, a jen u třetiny dlužníků. Princip dlužnické solidarity, o kterém jsme psali (a který spočívá v nedobrovolném přenesení nákladů za nevymožené pohledávky z nesolventních na solventní dlužníky), je ethicky sporný, ale nelze ho ničím nahradit: ledaže by se stát uvolil tyto náklady věřitelům sanovat sám ze státního rozpočtu, a tím by mne jakožto daňového poplatníka vskutku namíchnul.

O způsobech možného řešení jsme psali rovněž, a tak jen zopakujme, že začít se musí jinde: úplným zrušením fikce náhradního doručení, podmíněním přísudku předžalobní upomínkou (současná judikatura stanoví, že kvalifikovanou upomínkou je i podaná žaloba), jemnějším odstupňováním pásem pro sazby přísudku, přičemž dostatečným by mohlo být např. ustanovení, že přísudek nesmí překročit polovinu vymáhané jistiny (s rozumným spodním limitem např. 500 Kč).

V čem má senátorský návrh pravdu, je naopak tvrzení o neústavnosti přísudků za zastoupení v exekučním řízení, kde jde o zcela formalisovaná, právní argumentace prostá podání: není nejmenšího důvodu, proč tuto službu honorovat více než jedním režijním paušálem, tj. 300 Kč.