DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 31. října 2012

Kausa Smetanová

Když se nezakroužkuji sama, nikdo jiný to za mě neudělá, řekla si Jana Smetanová (ODS) a dobře udělala, ježto se jen díky tomu stala krajskou zastupitelkou. Zjistivši, že jistě neúplatná a dokonale objektivní volební komise jí v okrsku, kde kroužkovala, započetla nula preferenčních hlasů, podala žalobu, jíž krajský soud, přepočítav hlasy, obratem vyhověl a přidělil jí mandát. Příslušné usnesení je ke stažení na úřední desce soudu, ale protože odtamtud zanedlouho zmizí, archivovali jsme ho i na našem serveru.

V usnesení (jímž se z nepochopitelných důvodů ve volebních věcech rozhoduje, ačkoli na místě by bylo vydat rozsudek), se kterým lze vzhledem k okolnostem případu jistě souhlasit, není úplně zřetelné, kde končí racíčko a kde začíná obíčko, avšak sdělení soudu adresované navrhovatelce je povážlivé:
Současně je třeba si uvědomit, že při vyslovení neplatnosti voleb v tomto případě by bylo nutné opakovat volby a v nových volbách by voliči nebyli zcela logicky povinni přizpůsobit svou vůli při uplatnění aktivního volebního práva vzniklé situaci v důsledku již zmíněného pochybení okrskové volební komise. Jinými slovy, v opakovaných volbách by voliči byli oprávněni provést novou svobodnou volbu prostřednictvím nových hlasovacích lístků, přičemž nelze ani navrhovateli zaručit, že by výsledky nových voleb byly stejné jako správné výsledky voleb předchozích (tj. bez uvedeného pochybení okrskové volební komise). Opakované volby by sice z formálního hlediska mohly napravit důsledky již výše zmíněného pochybení okrskové volební komise, ale protože opakované volby nemohou být kopií původně projevené vůle voličů ve zneplatněných volbách, mohly by jejich výsledky nepříjemně překvapit i samotného navrhovatele. V opakovaných volbách by mohla být vůle voličů zcela jiná než v těch původních, když by mohla být ovlivněna vyhlášenými výsledky, byť soudem zneplatněných, voleb původních. Takový postup soudu by mohl být nejen porušením aktivního volebního práva voličů, ale i pasivního volebního práva, neboť původně zvolení kandidáti dle skutečných a správných výsledků voleb by v opakovaných volbách být zvoleni nemuseli.
Jeden pohled je, že místo hloupého souveraina-voliče, který by v opakovaném hlasování mohl svou skutečnou vůli vyjádřit nesprávně, nastupuje tedy moudrý soud, který takové pochybení nepřipustí. Druhý, a obávám se, přinejmenším stejně legitimní, že senát soudce Dvořáka zná velmi dobře své Pappenheimské a ví, že kverulantka a samosekroužkující kandidátka Smetanová by mohla být voliči za tento zjevný projev zpupnosti potrestána a skončit bez mandátu, ana by v novém hlasování získala právě jeden preferenční hlas, svůj vlastní.

Další věc, která zaráží, je míra nezájmu o tento případ, jehož okolnosti by si vyžadovaly minimálně nechat přepočítat všechny výsledky v Pardubickém kraji, protože jen absolutně naivní člověk by za těchto okolností věřil, že nahodile odhalený podvod v okrsku, kde kandidátka sama hlasovala, je ve skutečnosti jedinou nepřesností, ke které při skrutiniu došlo. Jako bychom byli smířeni s tím, že volby jsou jen úlitbou demokratickým bohům, které naoko vyznáváme, dobře arci přitom vědouce, že za třiadvacet let se establishment naučil, jak příslušné procedury, je-li zájem a/nebo motivace, s charakteristickou českou vynalézavostí obejít. Ostatně, proč by právě volby měly v této zemi fungovat jinak než všechno ostatní?

A ještě jedna otázka, provokativní: Kolikpak asi hlasů dostala ve skutečnosti Dělnická strana sociální spravedlnosti v Ústeckém kraji, kde podle oficiálních výsledků stanula těsně před branami krajského zastupitelstva? To se zřejmě dozvíme až za několik desítek let, až se otevřou archivy BIS.

středa 24. října 2012

Z Prahy 5

Dvě čerstvé zprávy z Prahy 5:
  1. Trestní stíhání Richarda Frištenského bylo zastaveno, prý pro nedostatek důkazů o brutalitě jeho obrany vůči strážníkům. O zahájení jejich vlastního trestního stíhání, bohužel, dosud zprávy chybějí.

  2. Petiční stánek Vladimíra Franze musel být demontován poté, co policie naznala, že na sběr podpisů se nevztahuje petiční zákon a k jeho realisaci je proto třeba získat povolení k záboru veřejného prostranství. O specialitě a subsidiaritě právních norem příslušní policisté, zdá se, doposud neslyšeli. Doporučuji okamžitě doškolit a pak pro jistotu přeřadit někam do skladu k výdeji obušků; pro službu v terrainu se tito jedinci evidentně nehodí.

úterý 23. října 2012

Čarodějova učednice aneb Nuda v Brně

Nastal čas seznámit se blíže s novou postavou naší – jak trefně pojmenoval jeden z komentátorů – telenovely o právu, s ústavní znalkyní v oboru politického extremismu a dvojitou Mgr. Petrou Papiežovou-Vejvodovou. Její dnešní přednášku na thema extremismu na Fakultě sociálních studií brněnské university navštívilo za tím účelem hned několik předmětů jejího studia a pořídilo na místě zvukový záznam vystoupení, který, vědomi si, že ustanovení § 31 odst. 1 písm. c) AutZ natahujeme na skřipec opravdu velkou silou, avšak doufajíce ve velkodušnost a toleranci Masarykovy university, vystavujeme (formát MP3, 50 MB).

Vejvodová rozhodně není rozený rhetor jako Ivo Svoboda, a tak byla její presentace dosti suchá a nezáživná, na straně druhé ale nepředvedla to, co druhdy Klára Kalibová, kterážto prý, spatřivši při podobné příležitosti Patrika Vondráka a Filipa Vávru, vzkřikla hlasem velikým, že dokud všichni extremisté neopustí sál, nebude v řečnickém výkonu pokračovat. Diskuse mladé vědkyně se studijním materiálem byla zdaleka nejzajímavější částí, proto nám snad Mgr. duplex Vejvodová odpustí, že presentaci nevěnujeme než strohou poznámku, že magistr práv by snad přece jen neměl hovořit o zrušení Dělnické strany, byla-li tato evidentně rozpuštěna. Dobře rovněž působí, když, neumím-li už příslušný jazyk, výslovnost jmen si někam poznamenám: ne, Gobineau se skutečně nečte, použiji-li s ohledem na omezenější rozhled znalkyně jednoduchý fonetický přepis, [gobinau], a Chamberlain [čembrlejn], nýbrž [gobinó], resp. [čejmbrlin]. Vážně je to tak, můžete mi věřit!

Jak víme ze znaleckého posudku, Vejvodová je zastánkyní Marešovy školy kontextuálního extremismu, a to, dalo by se říci, jeho extremní varianty, podle níž ani sám extremista není schopen stanovit, je-li extremistou, a potřebuje k tomu odbornou pomoc znalce. Její přístup je přitom, jako u mnoha tuzemských humanitních badatelů, ryze antinominalistický, a tak factum, že ta či ona osoba je kupř. neonacistou, není prokazatelné na základě objektivně daných kriterií, ale rozhodující je osobní historie zkoumaného jedince, od něhož se tato metafysická klasifikace odvíjí.

To vyplynulo např. z diskuse na thema kritiky Israele. Vejvodová patrně nezná Ščaranského tříbodový test (se kterým, mimochodem, stejně jako mnozí jiní, nesouhlasím, protože samotný pojem legitimní/nelegitimní kritika pokládám za imanentně nedemokratický), a tak se dala dotlačit do posice, že zda jde o kritiku Israele nebo o projev antisemitismu, záleží na osobě mluvčího: co je u demokrata legitimní kritikou, je u neonacisty antisemitským výrokem – a tedy potenciálně trestným činem se sazbou do tří let vězení. Tohle bude znít u soudu opravdu přesvědčivě…!

Obdobně na samé hranici fiaska skončil Vejvodové exkurs do oblasti historického revisionismu, kde se vyslovila pro kriminalisaci alternativního pojetí historie (resp. jejích sensitivních aspektů), přičemž však nepopřela, že i obecný náhled na dějiny podléhá určitému vývoji, takže co je dnes neorthodoxní a podle Vejvodové trestné, může být za určitou dobu chvályhodné a kanonické. Neboli, slovy Karla Havlíčka: Za pravdu je různá sazba, jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz!

Diskusi P. Vejvodové a P. Vondráka, který měl příležitost ke studiu politologie se zaměřením na extremistická hnutí zejména ve vazbě, ctěným čtenářům tohoto blogu vřele doporučuji.

Odkud vychází zlo

Vrcholné tvůrčí období období Davida Navary pokračuje, takže se mohu se svými čtenáři podělit o jeho nový výtvor, který pokládám jednoduše za okouzlující. Adresováno České advokátní komoře, resp. několika jejím funkcionářům:

pátek 19. října 2012

Tak nám vyňali Bártu, paní Müllerová

Rozumějte nikoli úplně, chirurgicky, nýbrž toliko z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. To je ovšem zpráva značně děsivá, protože extensivní výklad ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy provedený Nejvyšším soudem nebývalým způsobem rozšiřuje poslaneckou imunitu: dovedeno do důsledku, poslanci budou moci na svém klubu podepisovat falešné směnky, nesplatitelné úvěrové smlouvy, nepravdivá daňová přiznání, slibovat úplatek nebo se ho domáhat, a nic se jim, z hlediska trestněprávních důsledků, za to nestane, protože projev byl učiněn v orgánu komory.

Na místě byla, domnívám se, aplikace zdravého rozumu ve spojení s teleologickou redukcí, a rozhodnutí, že projevy učiněné na posvátné parlamentní půdě sice nemohou být stíhány jako trestný čin verbální, avšak to neznamená, že by se jimi pomazanec nemohl dopustit jiného, obecného deliktu, jehož pachateli ústavodárce rozhodně nemínil poskytnout jakoukoli speciální ochranu.

Aktualisováno.
Na Jiném právu k témuž thematu Ladislav Vyhnánek.

čtvrtek 18. října 2012

O Skokie, americké nacistické straně a jednom dánském studentovi

Skokie je severní předměstí Chicaga, obývané převážně židovskou populací. NSALP neboli National Socialist American Labor Party, dříve National Socialist Party of America (NSPA), je významem spíše okrajová americká neonacistická strana, jejíž členové si libují v nacistických uniformách a symbolice, hlásají theorii o nadřazenosti bílé rasy a mj. prosazují myšlenku deportace Američanů černošského původu do Afriky.

NSPA a Skokie vstoupily do právních dějin sporem o prvomájový pochod, který tam strana hodlala v r. 1977 uspořádat a který se skokieská radnice rozhodla zakázat. NSPA následný více než rok trvající soudní spor, v němž ji, mimochodem, zastupoval židovský advokát Burton Joseph, vyhrála a rozhodnutí odvolacího soudu, známé jako Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (7th Cir.) (1978), se stalo jedním z úhelných kamenů moderního pojímání svobody projevu. Nejčastěji se z něj cituje následující věta: It is, after all, in part the fact that our constitutional system protects minorities unpopular at a particular time or place from governmental harassment and intimidation, that distinguishes life in this country from life under the Third Reich.

Nic podobného ve středu u Obvodního soudu pro Prahu 1 nezaznělo, obžalovaní byli zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů, přičemž soud dal jasně najevo, že kdyby bylo k prokázání strašlivého zločinu lepení protistátních samolepek k disposici víc důkazů, neváhal by je poslat do vězení. Zdá se, že – stejně jako v 80. letech – největším nepřítelem současného režimu je svobodné slovo, článek, kniha, leták, plakát, nálepka.

Přesto je rozsudek svým způsobem převratný: jen málokdo očekával, že by mohl skončit zproštěním případ, v němž byli hned tři z osmi obviněných stíháni vazebně. Spíše se čekaly mírné tresty, které by zaručily, že stát nebude muset obviněným vyplatit kompensaci za nedůvodné trestní stíhání, za vazbu a za náklady obhajoby. Je to u českých soudů téměř automatismus: jakmile je někdo vzat do vazby, je prakticky jisté, že od soudu s nějakým trestem odejde, i kdyby si orgány činné v trestním řízení měly příslušný skutek vymyslet.

Soudkyně Dana Šindelářová se snažila bagatelisovat význam obhajoby, což je z její strany patrně jen odplata za četná příkoří, jež jí bylo se strany obhájců, především dvou hlavních lepičů Vondráka a Rodové, snášet. Kdyby skutečně byl její senát od prvního okamžiku přesvědčen o nedostatečnosti předložených důkazů, neměla by Šindelářová nejmenší důvod dotazovat se nahoře, jestli má vyloučit znalce Svobodu: prostě by to udělala, anebo by důkaz znaleckými posudky jako nadbytečný zamítla: nejsou-li k disposici důkazy o podílu obžalovaných na skutku, nemá smysl zabývat se jeho povahou. Ve skutečnosti byla obhajoba a její kvalita a relativní agresivita rozhodujícím faktorem, který příznivý výsledek způsobil, a kdo si myslí opak, nechť si laskavě vzpomene na soudkyni Věru Bártovou a její senát a představí si, jak by asi hlavní líčení dopadlo, kdyby se obhajobě nepodařilo docílit před dvěma lety jejího vyloučení.

Vyhráno však zdaleka není. Zdeňka Galková a Dana Šindelářová se znají příliš dobře a příliš dlouho na to, aby se lehce vzdaly. Vzpomínám si na téměř dvanáct let starý případ, ve kterém hrály roli rovněž tyto dvě dámy, a rovněž v něm bylo potřeba, ve státním zájmu, odsoudit nevinného. Tím byl Mads Trærup, dánský mladík, kterého soud vzal do vazby při nepokojích okolo zasedání MMF a Světové banky v Praze v r. 2000.

Šindelářová a její senát nejprve Trærupa pro nedostatek důkazů zprostily, stejně jako v samolepkové kause, avšak poté, co se ukázalo, jak intensivní je státní zájem na jeho odsouzení, odvolací senát Jarmily Löffelmannové nejprve věc vrátil a poté se u Obvodního soudu pro Prahu 1 odehrála nebývalá fraška, když Zdeňka Galková přivedla jednoho ze svých universálních svědků, policistu, a ten, ačkoli bylo jasné, že na místě vůbec nebyl, dodal obžalobě rozhodující důkaz o Dánově vině. Obhajoba byla tehdy dost pasivní, patrně smířená s tím, že Česká republika stejně udělá vše pro to, aby neměla ostudu a Trærupovi nemusela vyplatit odškodnění, a pokud je mi známo, relativně mírný trest akceptovala a proti nespravedlivému rozsudku se neodvolala.

Není vyloučeno, že Galková se Šindelářovou se pokusí o reprisu a nedostatky v důkazní situaci dalším podobně podlým trikem napraví. Anebo se do věci vloží přímo Městský soud v Praze a nařídí Šindelářové hodnotit důkazy jiným způsobem a obžalované odsoudit.

V každém případě bychom neměli případ závadového lepení pouštět ze zřetele, protože ať chceme nebo ne, rozsah naší vlastní svobody projevu určuje to, jak je nakládáno s projevy těch, kteří jsou v menšině a se kterými, často i hluboce a vášnivě, nesouhlasíme. Šrouby státní represe oposičních politických názorů se v této zemi dlouhodobě utahují a je jen otázkou času, kdy se, budeme-li pasivní, na lavici obžalovaných po Vondrákovi a Rodové ocitneme my sami.

Klára Samková pokračuje v obhajobě mačetových útočníků

O případu vyloučení advokátky Kláry Samkové z obhajoby v případu tzv. mačetového útoku jsme na tomto blogu referovali v dubnu, a s potěšením můžeme oznámit, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, nakonec rozhodl ve prospěch svobodné volby obhájce.

Na tiskové konferenci, jejíž záznam je k disposici na serveru Romea, byla mimo jiné vznesena otázka, kdo advokátce zaplatí za úsilí, které musela do opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí o svém vyloučení z obhajoby investovat.

Současný výklad zákona o odpovědnosti za škodu vychází z blokového přístupu, tzn. stát nahrazuje účelně vynaložené náklady obhajoby pouze v případě zproštění, případně zastavení trestního stíhání, a to v celém rozsahu. V případě, že dojde k odsouzení – což se v tomto případě jeví jako mnohem pravděpodobnější eventualita – si náklady celé obhajoby, včetně těch úkonů, které směřovaly ke zrušení nezákonných rozhodnutí, nese obviněný sám.

Je to obdobný přístup, jaký je uplatňován v civilním řízení, a je otázkou, zda je ústavně konformní, jestliže přímo z Listiny (čl. 36 odst. 3) vyplývá, že za nezákonné rozhodnutí náleží poškozenému náhrada. Na druhé straně, jestliže by se blokový přístup opustil, muselo by se zkoumat, které úkony právní služby (procesní úkony), za něž je účtováno v případě úspěšné obhajoby, uspěly a které nikoli, a odškodňovat je selektivně. Praktici přitom dobře vědí, že největší faktický účinek mohou mít právě ty návrhy, jimž soud nevyhověl nebo které nikdy do fase projednání nedospěly, a vice versa. Spor o to, které úkony byly účelné, by pak mohl být značně delší a složitější než samotná obhajoba nebo samotný civilní proces.

Česká pošta: smlouva o Fischerově reklamě je tajná

Jak se dalo očekávat, Česká pošta, poskytující za luxusních cenových podmínek reklamu presidentskému kandidátu Janu Fischerovi, nechce o této své charitě veřejně hovořit, a proto mou žádost o informace raději odmítla.

Samozřejmě podávám odvolání a jsem připraven bránit se i správní žalobou. A určitě se J. Fischera na tuto stránku jeho slušné a čestné volební kampaně, jakmile bude příležitost, zeptám.

středa 17. října 2012

Rozsudek za samolepky: zproštěni obžaloby

Obvodní soud pro Prahu 1 dnes v senátě předsedkyně Dany Šindelářové zprostil obžaloby všech osm obžalovaných v samolepkovém procesu, které OSZ pro Prahu 1 vinilo z propagace hnutí Národní odpor formou vylepování samolepek, uspořádání pietního pochodu za oběti 2. světové války v Jihlavě, organisace koncertu závadové hudby a administrace webových stránek ženské organisace Resistance Women Unity (RWU). Tři z obžalovaných byli přitom stíhání vazebně: Patrik Vondrák a Michaela Rodová strávili ve vazbě více než rok, Richard Lang byl propuštěn zhruba po půl roce poté, co začal spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.

V ústním odůvodnění soud uvedl, že důvodem zproštění byl naprostý nedostatek důkazů o vině obžalovaných. Státní zástupkyně se proti rozsudku na místě odvolala a kausa tak jde podle očekávání do dalšího kola. V něm se ovšem bude muset nejprve vyřešit otázka konsultací, které prvoinstančnímu soudu poskytoval místopředseda Městského soudu v Praze Bohuslav Horký. Podle mého právního názoru je tato koluse jasným důvodem pro vyloučení všech soudců tohoto soudu a pro nutnou delegaci věci jinam.

Obžalovaným blahopřejeme! Zvláštní poděkování patří znalci a komikovi Ivo Svobodovi: u soudů v případech pravicového extremismu zatím ve 100 % případů platí, že kdekoli tento amatérský bavič vystoupí, tam se následně zprošťuje. Možná by bylo na místě, aby mu obžalovaní za jeho červnové vystoupení poslali nějaký drobný dárek: třeba něco malého, plyšového.

Aktualisováno.
Video (1. část, 2. část).

Poslední slovo nálepkového zločince

Zveřejňujeme poslední slovo, které si pro dnešní hlavní líčení připravil obžalovaný Patrik Vondrák. Upravena byla pouze orthografie, tak aby byla v souladu se zvyklostmi tohoto blogu.

úterý 16. října 2012

Unikl jsem další ceně

Dnes jsem měl mimořádně úspěšný den: unikl jsem dalšímu ocenění, tentokrát již v zárodku, ve fasi nominace. Ale bylo to o vlásek! Měl jsem být nominován jako jeden ze 101 hrdinů, bojovníků za lidská práva, v rámci akce pořádané Ligou lidských práv a Nesehnutím. Nominaci jsem, v mezích možností zdvořile, leč resolutně, odmítl.

Především se nedomnívám, že bych byl hrdinou: jsem spíš úředník, administrátor, který se snaží lidem pomoci tím, že dobře zná reálné možnosti systému, v němž žijeme, a pokud už se je rozhodnu jeho hranice vyzvat na souboj (nevím, jak lépe vyjádřit anglické challenge), činím tak výjimečně a téměř vždy na své risiko a útraty, tak jako tomu bylo v případě karlovarské informační exekuce nebo sporu o seznam komunistických soudců. Strategická litigace není hrdinství, ale ve většině případů promyšlený, dlouho připravovaný krok.

Za druhé nejsem přesvědčen, že by lidská práva vůbec potřebovala ke svému prosazování hrdiny, protože kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že opět žijeme v diktatuře, jež jiný než hrdinský způsob boje za lidská práva neumožňuje. Hrdinou v tomto smyslu byl Vladimír Hučín, a dnes je jím například Jiří Fiala. Na jeho příkladu ale vidíme, jak málo účinný je takový způsob boje: J. Fiala se možná dočká sochy nebo pomníku, stěží však sebemenší zásluhy o positivní posun v oblasti svého zájmu.

Přirozeně i mně se může stát, že se dostanu v důsledku svého jednání do vězení a stanu se opravdovým hrdinou v tomto smyslu, v jakém je vypsána cena, ale dojde-li k tomu – což je okolnost, kterou nemohu racionálně ovlivnit, lidí, pro něž je představa mé inkarcerace opojná, je skutečně velmi mnoho – nebude to rozhodně žádný můj osobní úspěch.

Ano, jsou možné jednorázové akty hrdinství, třeba zastaneme-li se slabšího proti přesile, jako to udělal pan Frištenský u Anděla, ale pojímat v oblasti lidských práv hrdinství jako standardní techniku boje je koncepčně chybné a svědčí to o tom, že se v Lize nebo v Nesehnutí zase jednou někdo nezamyslel.

Šetříme s Fischerem aneb Politická investice

Podivné kampaně presidentského kandidáta Jana Fischera si všimli i na iDnes. Ušlo jim, pravda, několik drobností: třeba to, že poloviční obchodní podíl ve společnosti Media Master, s. r. o., která reklamu na pobočkách pošty prodává, s velkou pravděpodobností vlastní Fischerův sponsor Jaromír Soukup, i to, kolik by kandidát musel za svou reklamu zaplatit podle oficiálního ceníku: totiž s DPH něco dvacet čtyři miliony korun. Jak uvedla mluvčí Fischerovy kampaně Víšková, ten za plakátovou kampaň zaplatí jen něco přes 3,5 milionu korun.

Skoro bych řekl, u vědomí všech místní realií a souvislostí, že tahle sleva rozhodně nebude zadarmo, a ve finále ji budeme splácet – i s úroky – my všichni…

neděle 14. října 2012

Samolepkový proces jde do finále

Na pondělí a středu jsou nařízeny další dva termíny hlavního líčení v samolepkové kause. Soudkyně Dana Šindelářová avisovala, že by chtěla, aby byly závěrečné řeči předneseny již tento týden; to by ovšem znamenalo, že by musela zamítnout, po vzoru své slavnější ruské kolegyně z procesu s Pussy Riot, všechny důkazní návrhy obhajoby, mj. návrh na výslech řečníka, jehož měl obžalovaný Patrik Vondrák pozvat na jihlavskou demonstraci a který je pro obhajobu korunním svědkem.

Myslím, že tak je to jedině správné: dokážete si představit, že by důkazy ve prospěch obžalované navrhl třeba obhájce Milady Horákové? Kdyby se o to byl pokusil, nepochybuji, že by mu tehdejší komora pozastavila výkon advokacie nejméně na rok!

Další otázkou je, jak hodlá D. Šindelářová naložit s námitkou podjatosti, která byla vůči ní v souvislosti s dopisy nadřízeným vznesena. Obhajoba se hodlá domáhat toho, aby byly do spisu založeny odpovědi, které od oslovených obdržela, a aby byli příslušní adresáti rovněž vyslechnuti jako svědci k procesní otázce podjatosti předsedkyně senátu. Rychlý rozsudek by znamenal, že by se o námitce podjatosti, resp. o stížnosti proti rozhodnutí o ní, rozhodovalo až v rámci odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, a to je pro soudkyni perspektiva více než lákavá: nebo si snad umíte představit, že by Městský soud v Praze zrušil rozsudek kvůli takové banalitě, jako že jeho místopředseda instruoval soud I. stupně, jak má rozhodnout?

Aktualisováno.
Hlavní líčení proběhlo podle předpokladů. Zamítnuty bez odůvodnění byly všechny důkazní návrhy obhajoby a o námitce podjatosti rozhodnuto nebylo. Protože tím bylo dokazování skončeno, proběhly závěrečné řeči. Státní zástupkyně navrhla překvapivě pouze podmíněné tresty, obhájci navrhovali vesměs zproštění svých klientů. Ve středu bude přednesen závěrečný návrh posledního z nich, obhájce Michaely Rodové, a po něm a po posledním slově obžalovaných soud vynese rozsudek. Tím soudní fraška volně přejde do fase odvolacího řízení.

Aktualisováno.
Video (1. část, 2. část).

pátek 12. října 2012

K případu Frištenský aneb Déjà vu

Inspekce městské policie prošetřila incident na Andělu a na postupu strážníků nalezla pouze drobné pochybení spočívající v použití pepřového spraye. To mne jako občana uklidnilo, protože vím, že toto kontrolní těleso je opravdu ostré a na závěry jeho šetření se lze plně spolehnout.

Zrekapitulujme, jak to bylo v případě pana Ž.: poškozený strážníky několik minut kopán a škrcen, poté v bezvědomí odevzdán státní policii, odtud převezen do nemocnice, kde strávil několik dní na JIPce, následně pro jednoho ze strážníků podmínka a zákaz činnosti, v civilním řízení proti městu uložena písemná omluva a – zatím nepravomocně – relutární satisfakce ve výši 800 tisíc korun. Nekompromisní zhodnocení výkonu strážníků jejich inspekcí je zde. Jestlipak tam stále pracuje JUDr. Tomíček…?

středa 10. října 2012

Advokát Petr Kočí dostal za námitku podjatosti rok zákazu činnosti

Kárný senát České advokátní komory v pátek pozastavil, zatím nepravomocně, advokátu Petru Kočímu na rok výkon advokacie za to, že jménem své klientky Lucie Šlégrové vznesl vloni u Okresního soudu v Mostě námitku podjatosti vůči nyní již bývalému soudnímu znalci Michalu Mazlovi.

Okolnosti případu jsou známé, nebudu je tedy rekapitulovat, vše je k nalezení na tomto blogu pod příslušnými tagy.

Největší problém tohoto skandálního počinu vidím v tom, že i když rozhodnutí – jak jsem pevně přesvědčen – nikdy nedojde do právní moci, případně bude zrušeno soudem, od této chvíle nebude v této zemi jediný advokát, včetně Petra Kočího, který by mohl kvalitně a efektivně obhajovat tzv. pravicové extremisty. Každý bude muset vážit risika, která jsou s obhajobou spojena, a buď přijme tu roli, kterou má mít obhájce podle Karla Čermáka, tzn. usnadňovat soudu práci a neklást odsouzení svého klienta překážky, nebo se může, stejně jako Kočí, nadít problémů se stavovskou organisací.

Nevěřím, že by se našel jediný advokát, který by po dnešku šel do obhajoby extremisty bez podstatného a pro osud svého klienta fatálního sebeomezení.

úterý 9. října 2012

Opět v Berouně

Královské město Beroun, resp. to, co z něj zbylo po nájezdu komunistických bagro-urbanistů a postkomunistických rychlopodnikatelů, mám velmi rád, a po Brně, Liberci a Karlových Varech je to patrně nejčastější cíl mých cest po českém venkově. Vyrazil jsem i dnes, s cílem navštívit tamní útvar SKPV Policie České republiky a podat výpověď ve věci v pořadí už cca třístého padesátého druhého trestního oznámení Martina Michala a Heleny Vondráčkové na Jana Šinágla.

Předmětem šetření, rozuměl-li jsem tomu dobře, mělo být, že tento vystavil na svém webu výpis z katastru nemovitostí týkající se Michalova majetku, čímž se měl dopustit přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle (patrně) § 180 odst. 3 písm. b) TrZ.

Nejprve jsem vyslýchající policistku, velmi sympathickou, stručně poučil o svých právech, a dotázal se jí, zda mám vypovídat v postavení podezřelého nebo svědka. To u ní vyvolalo zjevné vzedmutí mozkové aktivity, načež odpověděla, že to mi prozradí až po výslechu. Ten jsem tedy odmítl, a jelikož jsem, aspoň prozatím, nebyl obviněn, mám za to, že jsem tak učinil jako svědek.

Jak říkám, velmi příjemný způsob, jak strávit odpoledne, zejména s ohledem na to, že veřejnější než výpis z katastru nemovitostí je už snad jen Sbírka zákonů. Promiňte poněkud hrubší výrazivo, ale toho blba z OSZ v Berouně, který tohle dozoruje, bych tedy chtěl poznat osobně!

Igor Němec zrušil rozhodnutí svých podřízených

Poprvé v historii tohoto blogu – a patrně poprvé v historii lidstva – se stalo, že budeme chválit předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů Igora Němce. Jak víme, ÚOOÚ mi odmítl poskytnout informace týkající se bank. Odmítavé rozhodnutí teď I. Němec zrušil a nařídil požadované informace poskytnout. Vzhledem k předchozím zkušenostem krajně zarážející…

pondělí 8. října 2012

Když je soudce s rozumem v koncích

Dnes tu máme pro příznivce závadového diskursu něco skutečně pikantního: dokumenty o tom, jak soudkyně nálepkových zločinců Dana Šindelářová konsultovala své rozhodnutí o podjatosti znalce Ivo Svobody s nadřízenými soudy.

Nejprve Šindelářová poslala svůj dotaz Nejvyššímu soudu, konkrétně soudkyni Miladě Šámalové. Ta však neodpověděla, a proto se Šindelářová obrátila na místopředsedu Městského soudu v Praze Bohuslava Horkého. Jaká byla jeho odpověď, není ze spisu patrno, avšak ihned po konsultaci změnila soudkyně svůj názor o 180° a rozhodla, že Svoboda vyloučen není.

Pozoruhodné je, že v obou dotazech uváděla po pravdě, co I. Svoboda vypověděl a jaké to má procesní důsledky. Že je to bez významu, uvedla až ve svém opatření. Je opravdu komické moci porovnat, co si český soudce skutečně myslí a co napíše do svého rozhodnutí.

Obžalovaný Patrik Vondrák postup soudkyně Šindelářové, hraničící s fraškou a otevřeným výsměchem základním zásadám procesního práva, přirozeně napadá námitkou podjatosti. Jistě se dozvíme, že vše bylo v naprostém pořádku, žádná konsultace se nekonala, a D. Šindelářová diametrálně změnila svůj názor jen na základě vlastního geniálního vnuknutí.

A pak, že u soudu nebývá legrace!

neděle 7. října 2012

Městský soud zamítl námitku podjatosti u nálepkových zločinců

A nový vývoj máme i v případě nálepkového extremismu: Městský soud v Praze zamítl stížnost Patrika Vondráka týkající se podjatosti soudkyně Dany Šindelářové. Tu však, aby se neřeklo, lehounce, ale opravdu jen lehounce, za její nehorázné výroky na adresu obžalovaného pokáral.

Příjemnou četbu!

Koza zahradnicí aneb Kdy se stane znalcem Ondřej Slačálek?

Před krátkou dobou jsme na tomto blogu žertovali, že znalecké posudky na pravicové extremisty by měli psát aktivisté z Antifa, protože nikdo jiný to soudu tak objektivně nepodá, a vida, stalo se: ústavní znalecký posudek na projev Lucie Šlégrové dostala ke zpracování známá brněnská aktivistka Petra Papiežová-Vejvodová.

Posudek, ve kterém byla L. Šlégrová usvědčena z nebezpečného pravicového extremismu, rasismu a ethnické nenávisti, je zde, rozhovor s nezávislou znalkyní, který vyšel v časopise Romano Hangos a v Britských listech, na ukázku zde (podotýkám, že v něm souhlasím téměř se vším: nikoli ovšem s tím, že by osoba s tak pestrou aktivistickou minulostí jako Vejvodová měla a mohla vytvářet znalecké posudky).

Ve svém posudku se Vejvodová plně postavila za Mazlovu koncepci kontextuálního extremismu a a margo zmínek Šlégrové o národním socialismu uvedla:
Tento etnický kontext a činnost obžalované jasně ukazuje, že se v žádném případě nejedná o národní socialismus navazující na Beneše, Klofáče atd. Naopak jde o podporu nacionálního socialismu, který prosazuje rasovou a etnickou nesnášenlivost.
Tím je osud obžalované fakticky zpečetěn, za svůj litvínovský projev bude odsouzena, možná i k nepodmíněnému trestu: i když v něm nepadla o nacismu ani zmínka, z osoby řečnice je patrné, co ve skutečnosti myslela. Co u jednoho legitimní politický projev, u druhého trestný čin.

pátek 5. října 2012

Jak vypadá nepodjatý český soudce

U Ústavního soudu mne už máloco dokáže překvapit, ale když čtvrtý senát ÚS odmítl vyloučit Pavla Rychetského z rozhodování v kause vítkovských žhářů, přestože se Rychetský k případu v mediích dosti explicitně vyjadřoval a v jeho advokátní kanceláři působí zmocněnec poškozených Pavel Uhl (úzké a dlouholeté přátelské vztahy mezi Rychetským a Uhlovou rodinou nebyly obhájci z důvodů, jimž nerozumím, namítány, ačkoli by nebyl problém je prokázat např. fotografiemi z rodinných akcí, příkladmo z loňské oslavy šedesátin Anny Šabatové, které se předseda Ústavního soudu zúčastnil), musel jsem konstatovat, že se tady nehraje fair.

Je mi líto, ale ač si myslím to samé, co Rychetský, a vítkovský útok pokládám za ohavnost, za kterou bylo na místě uložit pachatelům přísné tresty (problém mám toliko s právní kvalifikací skutku), o Rychetského podjatosti nemůže být pochyb. Spravedlnost je příliš vážná věc, než abychom se jí snažili dosáhnout lstí a podvodem, a vydávat Pavla Rychetského za nepodjatého jinak než podvodem bohužel nazvat nemohu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu ve složení Jan Musil, Jiří Mucha a Vladimír Kůrka proto dostává prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce, k níž laureátům srdečně blahopřejeme. Zcela mimořádně jim však místo oslích uší ve tvaru paragrafů budou předány uši jiného zvířete, jež to, čeho se dopustili, vystihuje přesněji.

Nejvyšší soud se podle očekávání nezastal obětí heparinového vraha

Jak jsme očekávali, Nejvyšší soud nevyhověl dovolání pozůstalých po jedné z obětí heparinového vraha Petra Zelenky (zpráva ČTK) s tím, že havlíčkobrodská nemocnice nenese odpovědnost za excesivní jednání svého bývalého zaměstnance.

Usnesení Vojtkova senátu je strohé, bez pokusu o vyčerpávající argumentaci a právní rozbor případu, a stejně jako v minulém textu se s uvedeným právním názorem neztotožňuji. Pouhý fakt, že Zelenka neměl vraždění pacientů v náplni práce a činil tak jaksi nad rámec pracovních úkolů, nemůže sám o sobě způsobit, že by se jeho konání nedělo v místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů a nebyla tím založena odpovědnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ.

čtvrtek 4. října 2012

Pošťáci volí Jana Fischera

Tady Policie České republiky, jménem zákona otevřete!Dobrý den, už víte, koho budete volit v presidentských volbách? Nevíte? V tom případě bychom si dovolili věnovat vám tento vkusný letáček našeho kandidáta. Takový dialog v žádné české domácnosti snad letos ještě nezazní, arci situace se k tomu jeví nazrávat. Například Česká pošta, ačkoli je státním podnikem a jako taková měla by zůstávat apolitická, poskytuje na svých pobočkách reklamní prostor Janu Fischerovi (fotografie pořízená Janem Šináglem na poště v Žebráku).

Podobnou situaci jsme zažili už před volbami v r. 2010, kdy pošta na svých pobočkách propagovala ODS a Petra Nečase. Tehdy nám její představitelé velmi přesvědčivě tvrdili, že k chybě došlo na straně reklamní agentury, se kterouž bude následně náležitě zatočeno. A vida, uplynuly přesně dva roky a stejný problém je zpět.

Podle některých názorů není neutralita státních podniků v platném právu zakotvena a na takové reklamě, jaká právě běží na pobočkách pošty, není nic špatného. Tento názor nesdílím, i když připouštím, že ani zákon o státním podniku, ani zákon o majetku České republiky výslovný zákaz podobných politických aktivit neobsahuje. Neutralitu (apolitičnost) státních orgánů a institucí lze však podle mne dovodit výkladem norem ústavního práva.

Podle čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jsou politické strany a hnutí odděleny od státu. Jestliže by státní podnik, jehož (jediným ze zákona přípustným) raison d'être je uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů (§ 3 odst. 2 zákona o státním podniku), při svém veřejném působení podporoval určitou politickou sílu – ať už stranu, hnutí nebo nezávislého kandidáta na presidenta nebo senátora – na úkor síly jiné, vznikala by mezi státem a takto podporovaným partikulárním subjektem nepřípustná vazba, odporující shora citovanému čl. 20 odst. 4 Listiny. Snadno bychom se mohli dočkat situace, že by na nás Fischer či jiný bezskrupulosní kandidát vyhlédl s plakátu nejen na pobočkách státní pošty, ale propagaci politické strany by se na vedlejšák věnovali třeba soukromí exekutoři, celníci, hasiči nebo policisté: reklama některé strany přímo na policejních vozidlech by byla pro voliče jasným signálem, který kandidát je ten správný, státem podporovaný.

Poslali jsme poště žádost o informace a budeme se těšit, s jakou výmluvou přijdou její manageři tentokrát. A mimochodem, když před dvěma lety Jan Šinágl Nečasův plakát na poště svépomocí demontoval, nemohl být poté ani uznán vinným z přestupku, jelikož se zjistilo, že ani reklamní agentura, ani pošta nejsou schopny prokázat výši způsobené škody; vzniklo podezření, že služba byla straně poskytnuta gratis. I to ukazuje, jak nebezpečné je dovolovat státním podnikům účastnit se tímto způsobem předvolebního boje.

Aktualisováno.
Jak mne upozornil DS, 50% podíl ve společnosti Media Master, s. r. o., která prodává reklamní plochy na poštách, koupil Jaromír Soukup; ano, právě ten, který sponsoruje slušného a poctivého člověka Jana Fischera.

Jestlipak se najde televisní nebo rozhlasový odvážlivec, který si troufne Fischera se zeptat, kolik za své plakáty na poštách zaplatil? Těžko: mohlo by se ukázat, že slušný a poctivý člověk Fischer by takovému jedinci zařídil neslušně a nepoctivě rychlý vyhazov.

úterý 2. října 2012

Tak jsem dostal metál

Ačkoli je o mně známo, že upřednostňuji ceny udělované in memoriam, přičemž – k nelibosti mých početných nepřátel – se dosud zemřít ani zdaleka nechystám, ba životní energií a elánem překypuji, byl jsem obecně prospěšnou společností Otevřená společnost, o. p. s.oceněn za celoživotní dílo v oboru obtěžování a šikanování úřadů a úředníků.

Za ocenění děkuji, vynasnažím se být ještě otravnějši!

Odpovídá stát za zdivočelá media?

V důležitém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, který se týká náhrady za neoprávněné trestní stíhání, senát Nejvyššího soudu (NS) judikoval:
Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení, a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v souzeném případě, že žalobkyně je osvobozená, ne však nevinná, žena zabila svého manžela a tělo hodila do O. apod.). Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Lze k tomu poznamenat, že neodpovídající vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhajícímu trestnímu stíhání může mít podle ESLP i negativní dopad do práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). ESLP k tomu uvedl, že novináři na to musejí pamatovat, když píší články o probíhajících soudních řízeních, neboť mimo hranice přípustného komentáře se mohou ocitnout výroky, u kterých by hrozilo, že – ať už úmyslně či nikoliv – sníží šance dotyčné osoby, že se bude těšit spravedlivému procesu, nebo podryje důvěru veřejnosti v roli, kterou soudy zastávají při výkonu trestní spravedlnosti (rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 5. 12. 2002, ve věci Craxi proti Itálii, stížnost č. 34896/97, § 101). Vždy je však třeba dbát, aby zároveň nedošlo k omezení práva na svobodu projevu.
S tím nesouhlasím, a to zejména proto, že se zde princip objektivní odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup jeho orgánů nahrazuje principem odpovědnosti za zavinění: jestliže se OČTŘ vyjadřují do medií přiměřeně, avšak media udělají z komára velblouda a z presumptivně nevinného obviněného těžkého zločince a arcilotra, není podle NS vina na státu, ale na mediích.

Podle mého názoru je odpovědnost státu v těchto případech třeba dovozovat methodou exkluse, tedy vyloučit pouze ty zásahy do práv obviněného, u nichž by se ten mohl po – pro něj úspěšném – skončení trestního stíhání domoci nápravy vůči vůči třetím osobám; za všechny ostatní odpovídá stát. Protože právo na svobodu projevu je obecně velmi široké a soudy vylučují odpovědnost za zásah do osobnostních práv ze strany medií stále častěji, je tato residuální odpovědnost státu značná.

Exkulpace státu, již Ištvánkův senát zakládá, musí logicky vést k tomu, že bude existovat široká třída zásahů do osobnostních práv, které je neprávem obviněný nucen strpět bez toho, že by se mohl domoci svých práv u soudu. Takový závěr je protiústavní a jsem přesvědčen, že judikatura NS ve stávající podobě dlouhodobě neobstojí a buď Ústavní soud, nebo Evropský soud pro lidská práva se s názorem NS neztotožní.

pondělí 1. října 2012

Střílejí po presidentovi, co mám dělat? Přepínám!

Airsoftový atentát na Presidenta-Residenta Václava Klause je z hlediska komentátorů krajně nevděčný: každé nové zjištění činí předchozí úvahy obsoletními a posouvá celou chrastavskou taškařici na novou úroveň absurdity.

Věnujme se proto jedinému aspektu incidentu, který lze už nyní s relativně vysokou mírou spolehlivosti posoudit, a to právní kvalifikaci útoku. Snaživí policisté okamžitě zahájili trestní stíhání mladého muže pro výtržnictví. Proti tomu bychom nemohli mít námitek, útok byl zásahem do fysické integrity oběti, nebýt ovšem ošklivého precedentu, malostranské fackovací sceny, známé též jako ministr financí Miroslav Kalousek v. drzý spratek.

V obou případech došlo k útoku na veřejnosti (což je zákonný znak výtržnictví) a jeho intensita byla zcela srovnatelná, v případě zfackování spratka spíše vyšší. Přesto bylo potrestání spratka kvalifikováno jako pouhý přestupek.

Ostatně soudím, že výtržnictví by nemělo být trestným činem – je to pozůstatek totalitního zákonodárství a do demokratického trestního práva nepatří. Pokud by vůbec měl být airsoftový atentát trestným činem, byla by na místě spíše kvalifikace podle § 325 odst. 1 písm. b) TrZ, tj. jako přečin násilí proti úřední osobě.

Úřad pro podporu korupce ve státní správě

Úřad pro ochranu osobních údajů může slavit: naprosto právem zvítězil v letošním 10. ročníku ceny Zavřeno v kategorii Otevřenost rozhodování za to, jak svými výhradami ke zveřejňování záznamů ze zasedání obecních zastupitelstev přispívá k netransparentnosti veřejné správy.

Na druhém místě skončili brněnští konšelé, za kousek, o němž jsme na tomto blogu rovněž referovali: tito podmínili přístup k městským dotacím podmínkou, že příjemce nesmí vést s městem nebo městskou obchodní společností žádný soudní spor.

Do příštího ročníku se chystám nasadit obec Pletený Újezd, která pro některou z předních příček, myslím, dozrává.