DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 28. září 2012

MŠMT potvrdilo utajení informací o studiu Ivo Svobody

Po téměř půl roce čekání (lhůta je 15 dní) vydalo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí, jímž potvrdilo názor Západočeské university v Plzni, že informace o studiu znalce v oboru tělovýchovy a závadového diskursu Ivo Svobody lze před veřejností utajovat. Rozhodnutí má čtyři stránky, vlastní odůvodnění je však jednověté: prostě je to tak, pravil Zarathustra (tedy úředník).

Proti rozhodnutí pokládám za svou povinnost podat správní žalobu s návrhem na delegaci věci jinému než místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni, jehož soudci zčásti na oné vzorně vedené právnické fakultě vyučují, zčásti ji absolvovali a jistě by nedopustili, aby jejich alma mater byla donucena pečlivě střežené tajemství vydat.

středa 26. září 2012

Rozsudek za Býchory

Podle dnes vyhlášeného prvoinstančního rozsudku Krajského soudu v Praze byl hlavní aktér býchorského žhářského útoku odsouzen na čtyři roky do vězení, ostatní účastníci dostali podmíněné tresty.

O případu jsme psali zde a aniž bychom znali všechny podrobnosti, uložené tresty pokládáme za adekvátní.

úterý 25. září 2012

Úřad pro ochranu osobních údajů kryje nezákonnou praxi bank

Jak je na tomto blogu již pravidlem, ani tentokrát nebudeme Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) chválit.

Tentokrát jsem jej požádal o informaci, kterou potřebuji pro jeden z případů, jimiž se zabývám, a která se týká bank. Chtěl jsem vědět, jak podle ÚOOÚ vypadá praxe se zpracováním údajů o exekucích na majetek klientů, tedy zejména, zda banky tyto údaje navzájem neoprávněně nesdílejí a jak s nimi dlouhodobě nakládají.

ÚOOÚ žádost o informace z nepochopitelných důvodů odmítl, a ještě měl tu drzost mi poradit, jak žádost správně napsat. Přirozeně reaguji odvoláním a poté bude následovat správní žaloba.

pondělí 24. září 2012

Opět nevinen!

Ani tentokrát jsem nebyl usvědčen z přestupku, který soustavně páši zveřejňováním rodného čísla klenotu národního zpěvu a tance Heleny Vondráčkové, příp. klenotu národní justice Zdeňky Galkové. Rozhodl o tom Úřad městské části Praha 1 a já nemám, co duchaplného bych k rozhodnutí dodal. Snad ještě, kdyby na mě teď některý z klenotů podal občanskoprávní žalobu…

pátek 21. září 2012

Chvályhodný rozsudek Nejvyššího soudu v kause pana K.

Výjimečně dnes budeme chválit, a to senát Nejvyššího soudu 28 Cdo ve složení Iva Brožová, Josef Rakovský a Jan Eliáš, který vyhověl dovolání pana K. z Pardubic (o něm blíže zde) a nejenže na rozdíl od nižších soudů správně posoudil délku a způsob stanovení promlčecí doby, ale obiter dictum se vyslovil k možnosti požadovat náhradu za podnik, zničený v důsledku nedůvodného trestního stíhání podnikatele.

S potěšením citujeme:
Již samotné trestní stíhání se totiž (mimo dalšího) může negativně projevit (a zpravidla i projeví) v pověsti stíhané osoby (bez ohledu na to, že je na ni třeba až do právní moci meritorního rozhodnutí pohlížet jako na nevinnou), což může v konkrétním případě vést k odlivu klientů nebo neochotě obchodních partnerů s trestně stíhanou osobou dále spolupracovat (což jistě platí zvláště pro osobu stíhanou pro trestný čin podvodu spáchaný v souvislosti s podnikatelskou činnosti, jak tomu bylo v posuzované věci). Nelze přitom a priori vyloučit ani to, že tyto a další faktory (např. zvýšené psychické vypětí spojené s trestným stíháním) mohou mít v krajním případě za následek i zánik podniku trestně stíhaného.

čtvrtek 20. září 2012

Východočeský Meisner končí

Těžká ztráta postihla Českou republiku: velitel legendárních commandos MPLB (rozuměj: Městské policie Lázní Bohdanče) Pavel Řehoř, vedle něhož je filmový major Meisner nudným patronem a seriosním, konvenčním policistou, byl za své kousky konečně odsouzen tam, kam dávno patří, tedy do vězení – bohužel zatím jen podmíněně.

Přesto bude muset po právní moci rozsudku milovanou profesi opustit a tak ve městě, kde se návštěvníkům, je-li jim život milý, doporučuje při spatření strážníka střílet bez vyzvání, může zakrátko zavládnout nesnesitelná, depresivní nuda.

Lze za methanolové otravy žalovat stát?

Nepiji alkohol, a láhev koňaku (tedy domnívám se, že jde o tento druh alkoholického nápoje – viz foto) – kupodivu bez kolku – už osm let zdobí jednu z polic v mém bytě, s předpokladem, že jednoho dne, až se stanu alkoholikem, nadejde její (poslední) okamžik.

Toto předesílám, abych vysvětlil, že rozhodně nejsem v oboru opilectví žádným odborníkem. Přesto mne zarazilo, jak málo se hovoří o otázce odpovědnosti státu za methanolové otravy. Jako by každý automaticky počítal s tím, že české soudy, v těchto sporech vždy, jak se naučily v době komunismu, na straně žalovaného a a priori zaujaté proti žalobci, nikdy nemohou takové žalobě vyhovět.

Domnívám se, že i když možná nikoli u soudů vnitrostátních, u ESLP je šance na odškodnění slušná. Stát sice nenese odpovědnost za škodu způsobenou trestnou činností svých občanů, ale pokud by se podařilo prokázat, že opatření učiněná v oblasti (relativní) zdravotní nezávadnosti alkoholických nápojů byla nedostatečná – a tak argumentovat lze zejména s odvoláním na situaci v jiných evropských státech i na nově implementované kontrolní mechanismy – odpovědnostní titul je tu a žalovaná Česká republika by se neměla být schopna žalobě ubránit.

Aktualisováno.
Tato zpráva, potvrdí-li se, by mohla mít v soudním řízení klíčový význam.

úterý 18. září 2012

Sama sobě nadřízenou

Spor o minulost soudců Nejvyššího soudu postoupil do dalšího kola: Nejvyšší správní soud zamítl mou kasační stížnost, já reaguji stížností ústavní.

Předmětem sporu je, zda je přípustná stížnost proti rozhodnutí předsedkyně Nejvyššího soudu, jestliže ta nemá nadřízený orgán a pokud by o stížnosti vůbec kdo mohl rozhodnout, byla by to ona sama. Tím, že jsem tuto – dle mého mínění nadbytečnou a nepřípustnou – stížnost nepodal, zbavil jsem se podle sedmého senátu NSS ve složení Jaroslav Hubáček, Eliška Cihlářová a Karel Šimka práva domáhat se ochrany u soudu (a deseti tisíc korun na soudních poplatcích, které jsem do vleklého soudního řízení investoval).

NSS mi nakonec, nikoli bez nátlaku, dal zapravdu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v řízení podle InfZ žádný nadřízený orgán nemá, avšak o stížnosti by bývala mohla rozhodnout sama. Takovou možnost ovšem druhý senát NSS v jiném řízení, v případě ombudsmana, vyloučil (podrobnosti viz ústavní stížnost).

Domnívám se, že devolutivní účinek je esenciálním znakem každého opravného prostředku, jenž může být vyloučen pouze výslovně zákonem (příkladmo u návrhů na obnovu řízení), a opravný prostředek, který by měl projednávat ten, proti jehož rozhodnutí směřuje, je zásadně nepřípustný.

Představme si, co by se stalo, kdyby Iva Brožová mou stížnost skutečně obdržela. Za prvé by se z rozhodování o ní musela vyloučit pro podjatost ze zvláštního poměru k věci, a kdyby tak neučinila, musela by stížnost obligatorně zamítnout, protože by svým předchozím rozhodnutím byla vázána. Tak to funguje v celé veřejné správě a muselo by to tak fungovat i na Nejvyšším soudu.

NSS je arci jiného názoru a na tom, aby I. Brožová byla sama sobě šéfem a po vzoru Antonína Novotného mé námitky posoudila a zjistila, že pravdu má ona, nevidí nic divného.

Anebo že by o právo vůbec nešlo, a skutečným důvodem zamítnutí byla komunistická minulost předsedy senátu Hubáčka? Jak rád bych nebyl paranoidní…

Aktualisováno.
Věc byla u Ústavního soudu přidělena Janu Musilovi, o kterém je známo, že se v civilních a správních věcech do větších akcí zásadně nepouští (a ani by nemohl, občanskému ani správnímu právu vůbec nerozumí). Se svými deseti tisíci na poplatku jsem se proto tiše, ale důstojně rozloučil.

pondělí 17. září 2012

V tišické informační válce veřejnost zatím prohrává

Na Osla měsíce to není, spíš na něco s marťanskými tykadly: Usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta žaloba obecního zastupitele z Tišic Jiřího Ch., který se ze své funkce domáhá informací po obecní obchodní společnosti, by bylo hodno trvalého vystavení, neboť s absencí jakékoli logiky odůvodnění se člověk u českých soudů setkává nezřídka, ale jen výjimečně v takovém stupni jako v tomto rozhodnutí.

Rekapitulujme, že obecní (obdobně jako krajské) zřízení dává členům zastupitelstva, bez ohledu na to, zda jsou součástí místní koalice nebo oposice, právo kontrolovat činnost orgánů obce a obcí zřízených právnických osob tím, že tyto jsou povinny poskytovat jim ve stanovené lhůtě veškeré informace vztahující se k jejich činnosti, o které zastupitelé požádají, a to bez omezení, jež jinak dopadají na běžné žadatele, postupující podle InfZ.

To je poměrně mocná kontrolní pravomoc, a proto není výjimkou, že jsou zastupitelům tyto informace odpírány a nezbývá jim než obrátit se na soud. Ale ouha, moudrý zákonodárce, inspirován patrně myšlenkou římskoprávních formulářových žalob, na tento žalobní typ v SŘS nepamatoval, a tak nezbývá než podat fakticky inominátní správní žalobu.

Krajský soud v Praze o žalobě rozhodl tak, že ji posoudil jako žalobu proti faktickému zásahu, který měl spočívat v neposkytnutí informací, což, jak mí laskaví a práva znalí čtenáři jistě uznají, je závěr notně fantasmagorický, avšak má jednu výhodu, že takovou žalobu není nutné věcně projednávat a lze ji jako opožděnou odmítnout. Přiznávám, že jsem si nad tímto rozhodnutím málem vyšrouboval hlavu, jak jsem jí kroutil. Nepochopitelné, šílené, procesní zvrhlost v nejhorší tradici českého justičního alibismu!

Takže v Tišicích zatím veřejnost prohrává se svou politickou representací na body a Jiřímu Ch. nezbývá, než se proti šílenému usnesení bránit kasační stížnosti, v naději, že aspoň Nejvyšší správní soud bude mít na věc rozumnější pohled. Podnik je to nicméně riskantní: dokážu si totiž představit, že slabší a formalističtější senáty NSS (notabilně čtvrtý a devátý) klidně kasační stížnost zamítnou s tím, že když daný žalobní typ není v SŘS přesně popsán, prostě se taková žaloba podat nemůže. Počítač na podatelně proto budiž Jiřímu Ch. milostiv.

Aktualisováno.
Takto pojaly případ obecní Tišické rozhledy (článek je na str. 3).

úterý 4. září 2012

Jaké štěstí, být občanem této země!

A máme tu dva příspěvky k oblíbenému thematu U nás v Kocourkově:

V Chomutově posoudili tamní strážníci jednání muže, který si plnil kanystry vodou z veřejné kašny, jako přestupek proti majetku, dali mu pět set korun pokuty a přinutili jej ukradenou vodu vrátit (rozuměj: vylít). Jak příkladná péče o obecní majetek! Jen by mne zajímalo, co by udělali, kdyby se některý opovážlivec odvážil vody z kašny napít: skutkově je to naprosto obdobné, jen s vrácením ukradené věci jaksi nevím…

Šťastni jsou i v Hřensku: dva ústřední správní úřady se konečně dohodly, kdo je odpovědný za pád úlomků skály na silnici, jež jako jediná komunikace spojuje obec s německým Bad Schandau, a tak po třech letech bude (možná) silnice opět průjezdná. Bravo!

MŠMT, vzorný správní úřad

Také máte občas pocit, že při jednání s úřadem na druhém konci jaksi nikdo není, a vy se namáháte zbytečně? Právě to se mi děje v případě ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, aktuálně v čele s ministrem Fialou (který, jak zlé jazyky tvrdí, ono křeslo získal pouze díky dlouholetým projevům nekritického obdivu k Václavu Klausovi, což je ostatně jeho jediná akademická kvalifikace).

Tak například v květnu předložila plzeňská universita ministerstvu moje odvolání ve věci žádosti o informace – a nic. Zákonná lhůta pro rozhodnutí činí přitom 15 dnů (stížnost). Obdobně nejasný osud stihl i další mou stížnost, podanou začátkem června.

Budu se muset do Karmelitské zajít podívat osobně: začínám pochybovat, zda ministerstvo ještě vůbec existuje a že tam jen někdo nezapomněl vypnout software elektronické podatelny.

Smetana

Nestává se často, abych se mohl tak bezvýhradně ztotožnit s textem Zdeňka Jemelíka (předlistopadového mnohonásobného agenta StB a současného spolupracovníka Johna Boka ve Spolku Šalamoun), jako v případě jeho komentáře o osudu řidiče autobusů a amatérského kreslíře Romana Smetany.

Je to přesně tak, jak píše Jemelík. Ochrana svobody projevu nepřísluší vandalskému jednání, a i když lze mít rozumné pochybnosti, zda bylo nutné Smetanovo umělecké extempore řešit prostředky trestního práva, stejně jako zda se neměla soudkyně Langerová, s ohledem na postavení svého manžela, z procesu sama vyloučit, Smetana nevyužil těch procesních prostředků, které měl k disposici, a je pochybné využívat za těchto okolností – a viditelně pouze pod tlakem medií – institut stížnosti pro porušení zákona (SPZ).

SPZ je reliktem minulé doby, který měl dávno zmizet, protože je systémově pochybný a akcentuje nerovnost obviněných. Připomeňme, že stížností pro porušení zákona, na jejíž podání arci neexistuje právní nárok, může ministr spravedlnosti napadnout pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, s výjimkou Nejvyššího, pokud shledá jeho nezákonnost. Namítat může porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného, avšak Ústavní soud již před řadou let vyloučil, právě z důvodu nerovného přístupu k tomuto opravnému prostředku, nepříznivé trestněprávní důsledky rozhodnutí, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného.

Už to je ale špatně: proč by měl nějaký státní orgán deklarovat, že mi jiný státní orgán předtím nadržoval, nota bene jestliže se takový závěr může promítnout např. do rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, na kterou bych měl jinak nárok?

Pochybná je i espézetka ve prospěch obviněného. Protože trestní řád nestanoví, že by ministr byl povinen takovou SPZ podat (cf. může), je SPZ jen dalším typem milosti, jíž státní orgány mohou, ale nemusí, napravit vlastní pochybení. Rozhodnutí nepodat SPZ se neodůvodňuje a je jen na ministru, zda se rozhodne dát Nejvyššímu soudu příležitost spáchané bezpráví napravit. Náprava křivd je jistě dobrá věc, ale demokratický právní stát by se měl snažit, aby přístup ke spravedlnosti nebyl závislý na svévoli státního úředníka; je-li už selekce nápadu v určitých případech nezbytná, měla by být v rukou soudu (a certiorari).

Ve Smetanově případě nebyl k podání SPZ rozumný důvod, protože obviněný, ač mohl, v řízení nevyužíval svých procesních práv, a své uvěznění si rozhodnutím nevykonat uložený alternativní trest sám přivodil. Vzhledem k okolnostem u něj naopak vidím prostor pro presidentskou milost, která by měla přijít, pokud by byl skutečně odsouzen i za vyhýbání se trestu: v tomto případě byl Smetana sveden protagonisty sentimentalistické občanské společnosti a nebylo by spravedlivé, kdyby měl vzít jejich vinu na svá bedra.

neděle 2. září 2012

Samolepkový proces pokračuje

Skončily prázdniny, doba právním blogům nepříznivá, a začíná nová saisona politických procesů: hned zítra, v pondělí 3. 9. 2012, můžete vyrazit k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na další kolo samolepkového procesu; další odročená hlavní líčení jsou naplánována na 3., 15. a 17. 10., stejně jako zítra vždy od 9.30 hod. v jednací síni č. 126. Pokud to půjde dobře, mohou se samolepkoví zločinci dostat do vězení – kam za těžký zločin protistátního lepení jistě patří – už počátkem příštího roku.

sobota 1. září 2012

Zázrak ve Vyšehradské aneb Soukromé automobily se neopotřebovávají

Přehlídku způsobů, jak vzít občana poškozeného chybným jednáním orgánů veřejné moci na hůl, obohatilo ministerstvo spravedlnosti dalším trikem: cestuje-li obviněný (tj. v České republice sprostý podezřelý) k úkonu trestního řízení vlastním motorovým vozidlem, stát mu v případě, že šlo o nedůvodné stíhání, nahradí pouze cenu paliva; ostatní náklady, které jsou normálně vyčislovány částkou 3,70 Kč za kilometr cesty, si nese zproštěný obviněný sám, protože soukromé osobní automobily se podle ministerstva neopotřebovávají, není potřeba lít do nich olej a brzdovou kapalinu, vozit je na servisní prohlídky atd.

Sluší se doplnit, že v řadě případů není ministerstvo ochotno uhradit ani cenu pohonných hmot a tvrdí, že povinností sprostého podezřelého bylo použít prostředky hromadné dopravy. Michal H. proto musel prokázat, že nařídila-li policie nebo soud úkon (např.) na osmou hodinu ranní, skutečně neměl možnost se z Karlových Varů do Brna dostat jinak: běda mu, kdyby se v jízdním řádu takový spoj, startující třeba v jednu v noci, našel, to by mu ministerstvo vyplatilo pouze cenu jízdenky.

Pochvala za toto příkladné šetření rozpočtovými prostředky putuje na ministerstvo Petře Mochanové. Protože Michal H. podává na rozdíl žalobu, budou ve výsledku náklady pro daňového poplatníka cca o dalších deset tisíc vyšší.

Na diskriminační přístup v náhradách jsem upozorňoval několikrát, mimo jiné i ústavní stížností, týkající se toho, že soudy odmítají nahradit při použití osobního automobilu svědečné: účastníci řízení, obhájci a znalci právo cestovat k soudu autem mají, (sprostí) svědci nikoli. Ústavní soud však tyto námitky s argumentací typu něco mu tam napiš, moulovi odmítl (soudcem zpravodajem byl Miloslav Výborný).