DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pondělí 30. července 2012

Policie se pokouší získat IP-adresy komentátorů tohoto blogu

Tak jsem měl dnes v 10.15 hod. zajímavý telefonát, z mobilního čísla 731195407. Posuďte sami.

Aktualisováno.
Policista překvapivě zavolal znovu.

čtvrtek 26. července 2012

Ústavní soud znovu k přísudkům za formulářové žaloby

Dalším ze serie nálezů vyslovil tento týden Ústavní soud nepřípustnost praxe přiznávat plné náklady řízení u tzv. formulářových žalob. Za nejlepší a nejkomplexnější z této serie pokládám březnový nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 soudce zpravodaje Pavla Rychetského, z něhož se po odchodu Elišky Wagnerové stává zřejmě nejvýraznější osobnost mezi ústavními soudci.

Předesílám, že s nálezy nesouhlasím a domnívám se, že právo na právní pomoc zahrnuje i právo na přiznání nákladů v takové výši, jakou bylo lze v době podání žaloby vyčíst z právních předpisů a tedy legitimně očekávat. Což na druhé straně neznamená, že bych neviděl problém, který se Ústavní soud pokouší řešit, nebo že bych obecně nesouhlasil s thesí, že přiznávané náklady řízení v bagatelních věcech jsou nepřiměřeně vysoké.

Jsem přesvědčen, že řešení toho, co představuje nikoli isolovanou otázku příslušenství bagatelních pohledávek, ale celkovou krisi systému civilní justice jako takové, naprosto nelze dosáhnout omezenými prostředky, které má Ústavní soud k disposici. Ten má, obrazně řečeno, k použití pouze bagr a bourací kladivo, architekt a urbanista však potřebují pro svou práci víc.

Podívejme se stručně na kořeny současných potíží:

Dnešní krise civilního soudnictví vznikala dlouhou dobu, prakticky celých 23 let od pádu minulého režimu, a souvisí se stavem vymahatelnosti práva. Ta byla ve výchozím bodě relativně velmi vysoká, tak jako tomu bývá v každém autoritativním režimu, a i když v průběhu 80. let docházelo k určité erosi vymahatelnosti práva vlivem rostoucí korupce v soudnictví, výchozí stav lze hodnotit jako ideál, kterého zřejmě už nikdy nebude dosaženo.

Liberální převrat v r. 1989 vedl k rychlému rozkladu státu a jeho struktur ve všech jeho funkcích, justici nevyjímaje. Zatímco dříve byla justice pouze jedním, a ne nejdůležitějším, instrumentem vymáhání práva, nově se ocitla v posici toho, kdo je fakticky na obtíž a kdo stojí v cestě společenským změnám, politiky vychvalovaným a společností, po letech komunistického poručníkování náramně otrávenou, bez hlubšího zamyšlení adorovaným. Autorita soudů a soudců byla pošramocena, jednak jejich minulostí, jednak způsobem personálního výběru soudců, kteří měli být v první řadě poslušní, nesamostatní a ovladatelní, nikoli nutně charakterní, odvážní a spravedliví.

Nedemokratické hodnoty totalitního režimu byly nahrazeny hodnotami laissez-faire balkánsko-ukrajinského typu, což se nemohlo na výkonnosti justice neprojevit. Prakticky ze dne na den, resp. z měsíce na měsíc, se stav dokonalé vymahatelnosti práva změnil na vymahatelnost téměř nulovou, což postihlo nejen civilní, ale do určité míry i trestní právo. Vzpomeňme, že po celá 90. léta byla hrozba Nebo vás budu žalovat! tak směšná, že ji nikdo nebral vážně: daleko horší bylo poslat na dlužníka Ukrajince nebo si zaplatit jeho trestní stíhání.

Systémová opatření první dekády nového milenia tuto situaci měla změnit, avšak paradoxně došlo k překompensaci a ze stavu nedostatečné vymahatelosti jsme několika málo legislativními kroky přešli do situace, kdy je právo vymahatelné nadměrně, nebo, přesněji řečeno, kdy lze stejně účinně jako právo vymoci i bezpráví.

K tomu vedla tři zásadní legislativní opatření: zavedení institutu soukromých exekutorů, bez efektivní soudní kontroly a hrozby sankce za abusus pravomocí, rozšíření fikce náhradního doručení i na případy, kdy se adresát v místě doručení trvale nezdržuje, ale je tam přihlášen k trvalému pobytu, a zvýšení hranice bagatelních sporů ze dvou na deset tisíc korun. V kombinaci s existujícími deficity justice vznikl vražedný mix, v jehož důsledku jsou účinně vymáhány bagatelní, často jen fiktivní pohledávky, tvořené z více než devíti desetin příslušenstvím, přičemž vymáhat pohledávky standardní a/nebo sporné se v takové situaci ani nevyplácí, resp. není to dostatečně výnosné.

Samostatnou kapitolou jsou pak podvodní rozhodci, dosud rutinně slabší straně kontraktace vnucovaní.

Ústavní soud chce jít těmi cestami, které má k disposici, tedy drastickým snížením přiznávaných odměn za zastoupení advokátem, a avisovaným snížením přestřelené hranice bagatelního sporu z deseti na dva tisíce, případně pět tisíc korun.

Domnívám se, že to nestačí, řešení, má-li mít nějaký efekt, musí být daleko komplexnější.

Předně není udržitelný model soudcovské neodvolatelnosti za situace, kdy nejméně dvě třetiny soudců na svou práci nestačí nebo se pro ni typově nehodí. Soudci necítí potřebu rozhodovat spravedlivě, jsou zvyklí stranit ve sporu silnějšímu proti slabšímu a vinou vlastní pohodlnosti rozhodují v neprospěch práva tak, aby rozhodnutí bylo co nejjednodušší. Mám za to, že soudcovský stav bude muset být radikálně obměněn, počet soudců případně redukován a především bude nutno odstranit ze systému ty, kteří si zvykli na vysoký plat a absenci odpovědnosti jako na sociální jistotu.

Dále bude muset být revidována kontrola exekutorů, která by měla být primárně exekutivní a pouze podpůrně procesní (justiční). Porušení předpisů při provádění exekuce musí vést jak k neplatnosti procesních úkonů, tak k povinnosti nahradit povinnému vzniklou škodu, včetně imateriální újmy. Zřejmě by bylo potřebné stanovit přesné limity a předpoklady, za nichž lze přikročit k jednotlivým způsobům exekuce.

Bagatelní spory by měly být omezeny limitem, který bude tuto bagatelní povahu pohledávky odrážet, a to rozhodně není deseti tisíc korun.

Podvodné arbitráže by měly být eliminovány zcela, a to zákonným zákazem jejich aplikace ve spotřebitelských a neobchodních vztazích a v případech ostatních stanovením minimálního limitu pro předmět sporu např. jeden milion korun.

A konečně bude třeba zcela zrušit fikci náhradního doručení vyjma situace, že adresát doložitelně odepřel převzetí písemnosti. Povinností státu je úřední korespondenci doručovat, ne doručování fingovat. Tak to dělají všude na světě a není jediný důvod nedělat to stejně i v České republice.

Přísudky a odměny exekutorovi by naopak měly být přiznávány v plné výši (s jemnějším odstupňováním podle výše vymáhané sumy), avšak jejich přiznání musí být podmíněno doručením kvalifikované výzvy dlužníkovi, v níž bude poučen o následcích nezaplacení. A opět, výzva musí být doručena, nikoli pouze odeslána na adresu, o níž věřitel tvrdí, že na ní dlužník bydlí.

A dalším důležitým krokem k obnovení důvěry společnosti v její justici bude likvidace stávajících pochybných exekučních titulů, které došly do právní moci za podmínek současné deficitní úpravy, a to nejlépe přímo ze zákona, bez nutnosti o takové zneplatnění žádat. Transakční náklady, tj. náklady řízení, přitom musí nést stát, který finální právu protiřečící stav zavinil.

úterý 24. července 2012

S láskou milující bejvalka

Jako špatný vtip působí zpráva o tom, že policie navrhla zastavit trestní stíhání exministra Martina Kocourka (ODS), známé též jako případ odkloněných milionů, protože k němu nedala souhlas jeho bývalá manželka.

Trestní řád je v tomto případě křišťálově jasný: podle ustanovení § 163 odst. 1 TrŘ nelze stíhat toho, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 TrŘ), přičemž § 100 odst. 2 TrŘ uvádí, že se jedná o příbuzného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela, partnera nebo druha anebo jinou osobu v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek/poškozený právem pociťoval jako újmu vlastní.

Vždycky jsem si myslel, že účelem rozvodu je tento zvláštní poměr ukončit, resp. deklarovat, že skončil a rozvádějící se manželé v něm nemíní pokračovat. Policejní návrh se proto nemůže jevit jinak než jako účelové – a možná nějakým tím desetníkem na přilepšenou podložené – předstírání neznalosti zákona.

Docela jiná věc je, zda ustanovení o přípustnosti trestního stíhání na základě souhlasu poškozeného není, pod vlivem přetrvávajícího sovětského státně-paternalistického modelu trestního práva, nesmyslně restriktivní a zda by nemělo být naopak zásadně vyloučeno stíhat pachatele bez souhlasu poškozeného (a ten nevyžadovat jen za výjimečných okolností).

Má-li být trestní represe subsidiární, není důvodu neumožnit pachateli a poškozenému, aby své trestným činem dotčené právní vztahy vypořádali smírně, jak je tomu v řadě jiných zemí, např. v USA.

neděle 22. července 2012

Respekt ke kause Šinágl

Týdeník Respekt zveřejnil zatím nejobsáhlejší materiál týkající se případu popírače Jana Šinágla, článek Silvie Lauder nazvaný Zlehčil naše utrpení (článek je přístupný pro předplatitele, jednorázově za 15 Kč).

Text článku vyžaduje několik faktických korekcí:
  1. Článek o Heydrichovi Šinágl nenapsal, pouze – ve zkrácené podobě – převzal. Jeho autorem jsem já. Je mi hloupé žárlivě se domáhat svého stíhání a připadám si jako onen propuštěný vrah ve filmu Lidice, který jde na kladenské gestapo a (marně) se dožaduje, aby ho zastřelili, protože je z Lidic, ale takhle se musím cítit jako protekční dítě režimu a ze svého nestíhání mám velmi špatný pocit. Prosím, stíhejte mě, ne Šinágla, to já jsem problémový článek napsal!

  2. V článku se nepíše nic o tom, že by za heydrichiády zemřelo méně lidí než v 50. letech, pouze že teror za Heydrichova působení v úřadě se nedá srovnávat s komunistickým terorem ve stalinském období. A to je pravda, za heydrichiády byl teror směřován proti lidem, kteří buď proti režimu otevřeně bojovali, nebo kteří porušovali předpisy upravující válečné hospodářství. V 50. letech byl teror všeobecný, komunisté zcela rozvrátili dosavadní společnost a části svých občanů vyhlásili občanskou válku, již nazývali třídním bojem a k jejímuž vedení využívali aparát státu, který si podmanili. Násilí proti tzv. buržoasii, kulakům nebo proti katholickému kleru je intensitou s Heydrichovými represemi zcela srovnatelné, a rozsahem je několikanásobně předčí.

  3. Co mne skutečně nadzvedlo ze židle, je vyjádření Vojtěcha Šimíčka, že před úvahou nad kriminalizací podobného projevu by mělo být bráno v potaz, že tu máme ústavou chráněnou svobodu projevu. Nebyl to V. Šimíček, kdo represi odlišného názoru posvětil svým rozsudkem Dělnická strana II? Právě on má teď nejmenší právo pokrytecky se dovolávat té svobody, kterou sám aktivně pomohl pošlapat!

  4. Roman Skružný nebyl pravomocně odsouzen, za svou nahrávku Pravda o lži (dosud je ke slyšení např. zde; příležitostně si ji rozebereme podrobněji) tehdy dostal u soudu I. stupně tříletý nepodmíněný trest, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v r. 2004 zemřel.

  5. Značně přehnané je i tvrzení, že vězení nemine Vladimíra Stworu; jeho trest je podmíněný a protože Stwora mezitím začal s českými státními orgány spolupracovat (a např. udal policii dva své diskutéry – čímž se, mimochodem, u řady svých dosavadních příznivců trvale diskreditoval), je téměř vyloučeno, že by trest někdy vykonal.
Potíž není v tom, co znamená zákaz zpochybňování (s právním výkladem tohoto pojmu není zásadních potíží, jak vyložil i Nejvyšší soud ve Stworově kause), ale jak se vyhnout problému úřední fixace dějin, určení referenčních, diskusi vylučujících a silou samotného práva pravdivých tvrzení, vůči nimž se bude popírání poměřovat.

Adrian von Arburg v článku připouští, že čistě číselně mám pravdu. To ale znamená, že represe se může vztahovat nejen na nepravdivá tvrzení typu celý holokaust je hoax, židovský oportunistický výmysl, ale i na tvrzení, která jsou pravdivá, jen se nám jaksi nehodí do krámu, protože, Arburgovými slovy, nepomáhají uklidnit debatu.

Nedivím se příliš pracovníkům ÚSTRu, že se ke Čvančarovu propagandistickému dílku nehlásí a odvolávají se na svého ředitele Hermana, který se pod ně podepsal, ani že se mimo dosah civilisace odebrali detektiv Klika a státní zástupce Šebek, naopak překvapen jsem z totalitním myšlením zavánějícího, kategorického soudu Tomáše Sobka, renomovaného ústavního právníka, že kriminalisace schvalovačů je správná.

Nesvoboda je svou podstatou rozpínavá. Kdykoli jí dáváme průchod, tak jako v případě rozsudku o rozpuštění Dělnické strany, říkáme si, že se tak děje s ohledem na zvláštní, jedinečné okolnosti, že Skružný je opravdu nebezpečný neonacistický demagog a Vandas tak protivný chlap, že mu prostě nemůžeme vyhovět a vládní návrh zamítnout. Jenomže každá taková indulgence, úlitba vlastní pohodlnosti, zúží prostor svobody a rozšíří doménu represe, a příště budeme stát před precedentem, který jsme vytvořili a který nepřátelé svobody jistojistě využijí ve svůj prospěch.

Před 10 lety se tento boj vedl o Skružného, nyní se vede o Šinágla – jste si tak jisti, milí mí čtenáři, notabilně pánové Sobku a Šimíčku, že za dalších 10 let nebudete stát pro své názory před soudem vy?

pátek 20. července 2012

Vydíral jsem znalce Mazla

Dnes jsem na policii podal vysvětlení ve věci vydírání bývalého soudního znalce Michala Mazla. Toho jsem měl vydírat mj. hrozbou použití zápalné láhve na jeho obydlí, jako ve Vítkově.

Jsem ze sebe naprosto disgustován, zejména ve světle faktu, že o ničem takovém nevím. Věřím ovšem, že ze schůzky si M. Mazel pořídil zvukový záznam, takže mou trestnou činnost hravě prokáže, a nebude spolu s Pavlem Uhlem nucen čelit trestnímu oznámení pro křivé obvinění, resp. křivou výpověď, která by jinak byla jediným možným pokračováním našeho sporu.

Dobrozdání ÚSTRu zpracoval amatérský historik Jaroslav Čvančara

Dnes, po velkých průtazích, byly Janu Šináglovi poskytnuty dokumenty z jeho trestního spisu.

Ukázalo se, že ředitel kanceláře ÚSTRu Pavel Žáček nejprve nechtěl odborné vyjádření zpracovat, avšak když policie nedala jinak, pověřil tímto delikátním úkolem Jaroslava Čvančaru, známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války. Výsledek je samozřejmě naprostá tragedie.

Dále tu máme jedno z četných udání, v němž Bohumil Hubálek evidentně nepochopil ironii závěru mého článku, a také tři pokyny berounského OSZ policii ([1], [2], [3]): půvabná je zejména závěrečná pasáž druhého z nich, kde OSZ vyzývá soudruhy na policii k větší bdělosti i ve vztahu k našemu krajanskému sdružení.

Co k tomu říct? Osobně je mi J. Čvančary líto. Měl jsem ho doposud za slušného člověka, který pro svou duševní pohodu potřebuje mít svět černobílý, takový, jaký je v trampských a country písničkách, a i když asi v skrytu duše ví, že skutečnost je složitější, svým nadšenectvím nikomu neškodí a není proto důvod jakkoli jej v jeho idealismu omezovat. Na druhé straně se stále domnívám, že odborná vyjádření v oboru dějin by měli zpracovávat spíš historici než nevzdělaní enthusiasté.

Aktualisováno.
O případu J. Šinágla vysílaly též Televisní noviny TV Nova (v čase 18:38).

úterý 17. července 2012

Nejvyšší správní soud k osvobození od soudních poplatků u žalob podle InfZ

Až dosud jsem nenamítal nic proti judikatuře Nejvyššího správního soudu (NSS) týkající se osvobození od soudního poplatku, např. proti praxi nepřiznávat je rutinně NGO dožadujícím se informací nebo účastenství v územních řízeních. S rozsudkem NSS ze dne 18. 4. 2012, č. j. 6 Aps 5/2012-10, mám ale problém: NSS v něm pokračuje v předchozí tvrdé linii a dovozuje, že jde-li o spor o informace podle InfZ, bude na místě přiznat osvobození od soudního poplatku pouze tehdy, týkají-li se požadované informace bezprostředně životní sfery žadatele.

Tento výklad je podle mého názoru již za hranicí ústavnosti, protože ve vztahu k právu na informace rozděluje žadatele na ty, kteří mají možnost zaplatit soudní poplatek a mohou se tedy domoci všech informací zaručených v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a žadatele nemajetné, jimž mohou povinné subjekty poskytovat pouze sociální minimum informací, kvalifikovaných tím, že se žadatele a jeho životních potřeb dostatečně dotýkají. Nemajetní žadatelé tedy musejí fakticky prokázat na informacích právní zájem, a to je přesně to, co měl InfZ vyloučit.

Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, inter alia, bez rozdílu majetku. Shora uvedené rozdělování žadatelů je proto neústavní. Ustanovení § 36 odst. 3 SŘS nevylučuje možnost odepřít osvobození od soudních poplatků žalobcům v případě kverulačních (zjevně bezúspěšných) správních žalob, avšak je-li žaloba prima facie důvodná, je hrubým porušením ústavního principu rovnosti nepřiznat žalobci osvobození pouze z důvodu, že požadované informace se jej přímo nedotýkají.

Popírám…

Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží
ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium
nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti,
bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Zdroj: § 405 trestního zákoníku

Nepříliš přesvědčivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu v případu popírače Stwory, stejně jako stíhání Jana Šinágla, vede k přirozenému zájmu o příslušnou právní normu, v rámci celého korpusu trestního práva raritní tím, že je jí mocensky vynucován projev souhlasu občana s určitou státní doktrinou, s oficiální historiografií.

Toto ustanovení má svá úskalí.

Tím, že zákonodárce v TrZ/2009 doplnil do popisu skutku …nebo jiné [genocidium]…, otevřel Pandořinu skříňku nejistoty. Adresátům práva přestalo být zřejmé, na které historické události protipopíračské ustanovení dopadá.

Která událost byla a která nebyla genocidiem, je předmětem eminentního  zájmu historické politiky každého státu, neboť (potenciálně deformovaný) výklad státních dějin je nezřídka podstatnou součástí legitimisačního mythu vládnoucího režimu.

Nemůžeme proto rozumně očekávat, že by oficiální dějepisci České republiky připustili, že nárok tohoto státu na jeho pohraniční okresy se odvozuje od genocidia, které bylo spácháno na německém obyvatelstvu těchto území, nebo že by kdokoli z nich připustil možnost, že by počet obětí nacistického režimu, a to i se započítáním cca 80 tisíc usmrcených českých Židů a 7 tisíc Cikánů, mohl být nižší než počet obětí poválečného odsunu, jenž byl, ex definitione, pouhou spravedlivou odplatou za nacistické zločiny a důsledkem svých příčin. Ve skutečnosti tomu tak je: v důsledku okupace přišlo o život cca 120–130 tisíc Čechů, Židů a Cikánů, při vyhnání bylo usmrceno 150–200 tisíc sudetských Němců; první bylo, řečí státem aprobovaných učebnic, strašlivým zločinem a genocidiem českého národa, to druhé pouze ojedinělými a politováníhodnými excesy.

V jedné z diskusí na Jiném právu jsem upozornil, že obecná formulace § 405 TrZ nezbytně vyžaduje stanovit, které historické události byly genocidiem, tedy vydat, nejlépe formou zákona nebo vyhlášky ministerstva vnitra, oficiální seznam státem uznávaných genocidií, kodifikovat úřední pravdu. Není zřejmě nutné jít do dávné historie, protože popírat např. husitské genocidium nebo herodovské infanticidium by sice bylo podivné,  ale stěží společensky škodlivé. Na druhé straně existují genocidia, jejichž status je předmětem lítých dějepiseckých bojů, např. ukrajinský hladomor ve 30. letech: ten Rusko za genocidium neuznává.

Dalším problémem je široké vymezení forem popírání. Jasné není ani samotné popírání, tedy skutek spočívající v tvrzení, že ke genocidiu nedošlo. Ale co když událost připustím, ale budu tvrdit, že se o genocidium nejedná? Je i to delikt? Na to trestní zákoník spolehlivou odpověď nedává. Zákaz zpochybňování, jak vyložil náš moudrý Nejvyšší soud v kause Lid v. Vladimír Stwora, znamená zákaz diskuse. Mohu mít své pochybnosti, ale těmto nesmím dát veřejně průchod. Schvalování znamená vyjádření subjektivního souhlasu s provedením genocidia. A konečně ospravedlňování je přesně to, co činí oficiální historická věda a představitelé České republiky v případě genocidia sudetoněmeckého: ve vztahu ke (státem uznávaným) genocidiím je zakázáno veřejně vyslovit myšlenku, že tato byla spravedlivá, např. v důsledku předchozího jednání vyhlazované skupiny.

Tím, že trestnost byla rozšířena na všechna genocidia, vzniká další problém, a to popíračství naruby: mohu se dopustit trestného činu, jestliže tvrdím, že událost byla genocidiem, a ve skutečnosti o ně nešlo a jednalo se – jak uvedeno výše – toliko o spravedlivou odplatu? Takový výklad by byl krajně extensivní a analogický, arci podle mého názoru nikoli zcela vyloučený, byť by zřejmě existovala snaha aplikovat v těchto případech jinou skutkovou podstatu, např. projev sympathií podle § 404 TrZ.

Problémy mohou být i procesního charakteru. Trestní zákoník a limine nevylučuje důkaz pravdy, což ovšem znamená, že neuspěje-li obhajoba, stává se její provádění dalším dílčím skutkem, za který bude možné obviněného a jeho případného obhájce zvlášť stíhat. Obhajoba je tedy křehkým ledem a potenciální cestou do kriminálu, potažmo ničím, do čeho by se příčetný advokát chtěl o své vůli pustit.

Uspěje-li obhajoba, vzniká při absenci úřední pravdy potíž, že za zcela identický skutek bude jeden pachatel odsouzen a druhý zproštěn obžaloby, v závislosti na tom, zda se v řízení prokážou určité historické skutečnosti nebo vyvrátí skutková tvrzení týkající se historie; není přitom jasné, jak to bude s precedenčním účinkem těchto rozsudků. I z toho je patrné, že bez úřední, nezpochybnitelné pravdy, či spíše její fikce, to nadále nepůjde.

pondělí 16. července 2012

ÚSTR autoritativně o Protektorátu

Milý ÚSTR odpověděl na mou žádost o informace. Věcně ji podle předpokladů odmítl, avšak obiter dictum mi sdělil, že do válečných obětí se započítávají i osoby, které si nepříznivý osud způsobily vlastní trestnou činností hospodářského charakteru, a na smrti Reinharda Heydricha se nikdo jiný než atentátníci Kubiš s Gabčíkem nepodílel.

Je dobré, když si můžeme takový ÚSTR platit z daní, jinak by jeden lehce sešel na scestí a napsal o národní historii opět něco nedovoleného!

Vlajkonoši s prapory Dělnické strany potrestáni podmínkami

Jen zhruba tři čtvrtě hodiny trvalo dnes u Obvodního soudu pro Prahu 3 hlavní líčení se třemi držiteli závadových praporů se symboly rozpuštěné Dělnické strany Lucií Šlégrovou, jejím bratrem Jiřím Šlégrem a s Davidem Kundľou.

Soudce Radek Mařík nepůsobil dojmem zjevného imbecila (po mnohaletých zkušenostech s českou justicí a jejím personálním substrátem, upřímně řečeno, člověk očekává spíše opak), naopak vystupoval velmi střízlivě a korektně. V rozsudku, ve kterém se obešel bez znaleckého posouzení, dovodil, že propagovaným zakázaným hnutím byla samotná Dělnická strana. Za to obžalovaným uložil tresty vězení 6/7 měsíců s podmíněným odkladem na 12/24 měsíců. S námitkami obhajoby se soud vesměs nevypořádal, takže s podrobnostmi musíme počkat na písemné vyhotovení rozsudku a na odvolání proti němu, které všichni tři obžalovaní podají.

Zvukový záznam z vyhlášení rozsudku.

V případě, že by dnešní rozsudek potvrdil i odvolací Městský soud v Praze, obžalovaní podají trestní oznámení na soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěcha Šimíčka, který je svými mediálními projevy ujišťoval o právnosti jejich jednání a tím se dopustil trestného činu podpory a propagace (příp. projevu sympathií) formou návodu, a zároveň s tím na něj podají žalobu na ochranu osobnosti, v níž se po něm budou domáhat peněžitého zadostiučinění ve výši 250 tisíc korun pro každého odsouzeného. V právním státě není myslitelné, aby byl občan odsouzen za jednání, které soudce v Šimíčkově postavení veřejně označuje za souladné s právem.

Aktualisováno.

Miroslava Němcová o právu aneb Osel měsíce července udělen

Jak správně nazírat na platné právo, naznačila prostému lidu předsedkyně poslanecké sněmovny, když se vyjádřila k rozhodnutí sněmovní kanceláře zastavit Davidu Rathovi výplaty náhrad, které nemůže ve vazbě využít, a ohledně možnosti, že Rath sněmovnu za tento postup zažaluje, rozšafně pravila: Existuje naděje, že soud rozhodne podle logiky, a nikoli striktně podle litery zákona. Pak by to byl cenný precedens pro další podobné případy. Pokud ne, žádné velké ztráty sněmovně nehrozí. Náhrady by se vyplatily zpětně a k tomu možná nějaká menší pokuta.

Druhým stupněm nemůže být nic jiného než zastavení poslaneckého platu: vždyť Rath ve vězení svůj mandát fakticky nevykonává, tak proč mu za to něco platit?

Naši cenu Osel měsíce dostávají normálně jen právníci, nikoli knihovníci, avšak protentokrát učiníme výjimku a předsedkyni Němcovou jí dekorujeme. Stát, kde třetí nejvyšší ústavní činitel země vyzývá k porušování jasné dikce zákona s tím, že v nejhorším případě za to daňový poplatník zaplatí nějakou menší pokutu, je jednoduše k smíchu.

Aktualisováno.
K thematu též na svém blogu David Schmidt.

Vladimír Stwora neuspěl u Nejvyššího soudu

Třetí senát Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání popírače Vladimíra Stwory, a to bez vlastní argumentace, víceméně jen s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu týkající se bojující demokracie.

Stwora ve svém komentáři chybně uvádí, že NS v rozhodnutí proponuje zákaz diskuse; tato pasáž je však pouhou rekapitulací vyjádření NSZ.

Aktualisováno.

neděle 15. července 2012

Zavřete je všechny aneb Můj boj Kláry Kalibové

Případu závadového rapu (aka Řezník, Pitva a Hrobka) jsme na tomto blogu věnovali v závěru loňského roku, majíce za to, že zproštěním všech tří hudebníků záležitost končí. V trestněprávní rovině se tak skutečně stalo, ale zdá se, že tato prohra je pro Stranu Jediné Pravdy (+Lásky) příliš bolestnou, a tak se k němu znovu obsáhle vrací Přemysl Houda na České posici.

V článku jsou citovány studie Miroslava Mareše a Kláry Kalibové. Jim bychom se samostatně asi nevěnovali, Marešův text nepřináší nic nového a produkce Kalibové bývá pravidelně jen kolovrátkovou demagogií. Určitou pozornost ovšem zejména druhý zmiňovaný dokument zasluhuje, neboť plasticky ilustruje, jak nepřátelé svobody jejího druhu uvažují a čeho se od nich lze nadít. Je dobré znát své protivníky a studovat jejich způsob myšlení.

M. Mareš se staví za kontextuální chápání extremismu, tedy to, co dobře známe např. z Mazlova posudku v trestní věci Lucie Šlégrové: osoby označené státními orgány za extremisty pozbývají podstatné části svých občanských práv, protože každý jejich projev je posuzován sub specie potenciální společensky škodlivé interpretace, bez ohledu na to, co extremista svými slovy skutečně mínil. Místo trestných činů se tak vposledku stíhají trestné (závadové) osoby, znalecky usvědčené, smíme-li to vyjádřit s jistou mírou nadsázky, z obcování s Ďáblem.

Klára Kalibová jde dál a požaduje, aby byly domnělé verbální zločiny z nenávisti (hate crimes) stíhány vždy, bez ohledu na kontext. Protože Řezník, Pitva a Hrobka ve svém klipu vyjádřili nežádoucí myšlenky, je třeba je odsoudit přesto, že je evidentně nemysleli vážně. A podobně JUDr. J. Š., advokát, zachycený kamerou, an na jakémsi karnevalu v masce Adolfa Hitlera hajluje, by měl být za tento čin potrestán a tím i vyloučen z výkonu advokacie, a to opět bez ohledu na to, zda tímto projevem vůbec chtěl vyjádřit svůj kladný postoj k nacismu čili nic.

A zcela obdobně osoby, které na demonstracích na Šluknovsku provolávaly nekorektní hesla (Kalibová není v tomto směru konkrétní, ale je zjevné, že má na mysli např. Cikáni do práce!), i na ty by měla dopadnout tvrdá ruka trestního práva.

Jsou zde tedy dva modely boje s trestnou činností z nenávisti, což si nejlépe objasníme na hypothetickém příkladu, že si dva lidé, člen DSSS a bezpartijní, přivezou z Bretaně čajovou soupravu se symbolem triskele a nabídnou v ní čaj přátelům. Podle Mareše by měl být stíhán člen DSSS, zatímco podle Kalibové je na místě obvinit oba dva: extremistické trestné činy je podle ní třeba posuzovat bezkontextuálně a zcela striktně, bez ohledu na osobu pachatele.

Druhá pozoruhodnost, jíž si lze na studii Kláry Kalibové povšimnout, je její naprostá odtrženost od reality, neschopnost chápat společenské dění v jeho kausalitě. Před necelým rokem proběhla v severních Čechách serie mohutných demonstrací, na nichž místní lidé bez jakéhokoli spojení s extremistickými politickými strukturami protestovali proti romské minoritě a politice státu vůči ní, a nebýt dostatečně početné přítomnosti jednotek pořádkové policie, mohly tyto akce vyústit v násilný, potenciálně i vražedný útok na romskou ubytovnu, eventuálně celou romskou čtvrť. Kalibová chce tento problém vyřešit tím, že pošle do vězení Řezníka, Pitvu a Hrobku, protože je stále přesvědčena, že za špatné vztahy mezi Čechy a Romy mohou pravicoví extremisté.

Nemám příliš ilusí o motivaci Miroslava Mareše (v jeho domovském Brně se ostatně říká za peníze v Praze dům), přesto je zřejmé, že jeho činnost lze ještě pokládat za vědu, byť s výhradou účelovosti a tendenčnosti; Klára Kalibová je však fanatikem intolerance na samém vrcholu aktivistického vzdutí, skutečným a bezprostředním nebezpečím pro naši svobodu, horším než ti, proti nimž bojuje. K nacistům má mnohem blíž, než si je ochotna přiznat; hlavním rozdílem jsou omezené prostředky, jimiž disponuje: kdyby mohla, poslala by nás všechny bez nejmenšího rozmýšlení na převýchovu do koncentračních táborů, jen pro naše názory a za naši toleranci.

čtvrtek 12. července 2012

Výpověď Jana Šinágla

Jan Šinágl, stíhaný za popírání nacistického genocidia, učinil dnes na berounské policii tuto obsáhlou výpověď. Dokumenty z trestního spisu, zejména trestní oznámení a odborné vyjádření ÚSTRu, mu zatím poskytnuty nebyly, spis je prý na KSZ v Praze.

Jan Petrásek k theorii stupidních deprivovaných hovad

Pěkným podkladem k justičně znaleckému zamyšlení nás obšťastnil brněnský státní zástupce Jan Petrásek, který zamítl námitky německého verbálního extremisty Robina S. vůči znalci Ivo Svobodovi.

První pozoruhodná these je takříkajíc časově-dynamická. Podle J. Petráska, projevil-li se Svoboda letos v lednu jako nevychovanec a hulvát, neznamená to nutně, že byl nevychovancem a hulvátem již vloni v srpnu, kdy dokončil svůj posudek – a logicky nemusí být tímto ani ve chvíli, kdy s obhajobou svého posudku předstoupí před soud. Jeho nevychovanost a hulvátství jsou omezené v čase a prokázání, že znalec byl podjatý v okamžiku t1, ještě nutně neznamená, že by byl podjatý i v okamžicích t2, t3, t4 atd. Zajímavé a inovativní…

Dále je v díle rozvinuta theorie stupidních deprivovaných hovad (dále jen SDH) z hlediska personální působnosti. Na rozdíl od mosteckého soudce Plcha, podle něhož jsou touto apelací označováni všichni pravicoví extremisté, uplatňuje Petrásek jemnější rozlišování a tvrdí, že SDH jsou pouze ty osoby, které se na znalce Mazla a Svobodu obracely formou e-mailů, SMS a telefonátů. Pak ovšem vzniká otázka, zda je možné, aby se člověk stal SDH dodatečně např. tím, že Svobodovi zatelefonuje a sdělí mu svůj kvalifikovaný názor na kvalitu jeho posudků. To je ovšem problém, protože Robin S. neumí česky a I. Svoboda německy, což, jak víme, spektakulárně prokázal právě v inkriminovaném posudku. Možnost stát se SDH, se všemi procesními důsledky, je ovšem lákavá, a je proto třeba zvážit i jiné cesty, např. urážlivý telefonát prostřednictvím tlumočníka (Dobrý den, doktor Svoboda? Dovolte, abych vám jménem pana Robina S. co nejzdvořileji sdělil, že jste vymaštěné pako. Děkuji za pochopení a přeji příjemný zbytek dne!).

Je tu ale hrozba, že obě kriteria budou uplatněna kumulativně a na SDH se kvalifikují pouze ti pravicoví extremisté, kteří Svobodu oslovili předtím, než poskytl předmětnou informaci tisku. To by bylo logicky důsledné (k novějším potenciálním instancím SDH se znalec v Týdnu nevyslovoval a nelze proto bez dalšího dovozovat, jaké skutečné city k nim chová), ale obvinění by mohli namítat subjektivismus a nedůvodnou diskriminaci takového přístupu a požadovat, aby byl v tomto smyslu zpracován znalecký posudek z oboru psychologie, specialisace stupidní deprivovaný hovadismus.

Závěr: Je moc dobře, když má i státní zástupce smysl pro humor!

středa 11. července 2012

A zase ty odznaky!

Mostečtí protiextremističtí policisté (místními familiérně nazývaní druhovým Louža a Plouža) se už patrně otřepali po pátku třináctého a znovu se pustili do boje s ideozločinem. Dalším pachatelem je muž, který se na jednu z demonstrací dostavil v čepici ozdobené celou plejádou závadových symbolů na odznacích. Za to je nyní trestně stíhán.

Osobně jsem vůbec netušil, že existovala nějaká 33. SS divise Freisiligen Grenadien Langermarc (správně má být 27. SS divise Freiwilligen Grenadieren Langemarck – víc než jedna chyba na slovo, to už je výkon: fakt dost dobrý, Plouža!) a že měla ve znaku triskele, ale nikdy není pozdě rozšířit si vzdělání.

Komická je pasáž usnesení dovozující, že obviněný si je jistě vědom významů propagovaných symbolů, jelikož se extremistických shromáždění účastní opakovaně (oni tam pořádají nějaké kursy?), a velmi zvědav jsem také na vysvětlení, jak mohou naprosto arkánní symboly typu runa života jakkoli působit na veřejnost. Hypothesa, že po jejich spatření si každý spontánně zamiluje Hitlera a začne si doma stavět modely plynových komor, jeví se mi docela nepravděpodobnou.

Zkrátka, polictistům se podařilo dopadnout dalšího nebezpečného zločince.

úterý 10. července 2012

Možná přijde i Svoboda aneb Pozvánka do Prahy

A máme tu další soud s tzv. pravicovými extremisty: v pondělí 16. července se u Obvodního soudu pro Prahu 3 koná hlavní líčení s Lucií Šlégrovou a jejími dvěma komplici, kteří se měli provinit tím, že – hádejte třikrát – v roce 2010 na demonstraci DSSS drželi prapor Dělnické strany.

Znalec Ivo Svoboda v logu DS (a pro jistotu taky v logu DSSS, zřejmě kdyby orgány činné v trestním řízení potřebovaly do zásoby) objevil závadový diskurs soudobého neonacismu (a co je zajímavé, poté, co s tímto termínem sklidil několikrát po sobě v soudní síni posměch, jeho užití výrazně upozadil a v závěrech nyní hovoří pouze o ideovém ukotvení). Znalecký posudek byl zpracován v jiném řízení, tím se ovšem státní zástupce nenechal ani minimálně vyvést z rovnováhy a jako důkaz jej ve své obžalobě mir-nichts-dir-nichts navrhl. Proto je možné, byť nikoli jisté, že v pondělí v Jagellonské budeme mít milou příležitost sejít se i s tímto klenotem českých společenských věd a matadorem soudních síní.

Obhajuje Petr Kočí, soudí Radek Mařík (pokud snad nevíte, kdo je soudce Mařík, můžete to napravit zde; respektive rozhodně byste to udělat měli, jinak hrozí, že při jeho spatření utrpíte těžký psychický šok).

pondělí 9. července 2012

Smrt soudce

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě Miroslav Studnička za nevyjasněných okolností zemřel; nevíme dosud, zda se tak stalo rukou vraha anebo si vzal život sám. Aktivistická media jeho smrt okamžitě spojila s případem tzv. vítkovských žhářů, v němž rozhodoval, a naprosto nelogicky dala slovo např. Marku Papemu, jenž byl v tomto řízení zmocněncem poškozených. To je předčasné a nezodpovědné vyvolávání emocí.

Je známo, že s rozsudkem ve vítkovské kause jsem se neztotožnil, přiměřený mi připadá trest mezi 12 a 15 lety vězení, a to i s přihlédnutím k mimořádné ohavnosti skutku a závažnosti jeho následků. Méně by mi přitom vadil trest samotný, jako to, že pro zvýšení exemplárnosti trestů – a aby bylo vyslyšeno volání medií po krvi – bylo použito neodpovídající právní kvalifikace pokusu vraždy místo obecného ohrožení.

Bez ohledu na to jsem přesvědčen, že možnost, aby někdo vzal spravedlnost do svých rukou a řešil nespokojenost s rozsudkem, a to případně i nespravedlivým, fysickým útokem na soudce, je v demokratickém právním státě nesmírně nebezpečná.

Jde tu o nezávislost soudců, jež je v každé zemi hodnotou nejvyššího významu. Ano, souhlasím, že zhruba dvě třetiny českých soudců nejsou k výkonu této profese odborně a/nebo lidsky způsobilé a měly by být vyměněny; přesto je nezávislost justice něčím imanentně velice cenným – a také značně nesamozřejmým: vzpomeneme-li dějin minulého století, bylo v této zemi normou spíš to, že místo soudců rozhodovala o vině a trestu okupační správa nebo politbyro a soudy, pokud směly do našich osudů mluvit vůbec, byly jen formálními stvrzovateli rozhodnutí diktátora.

Važme si proto nezávislosti soudců; ty špatné po právu kritisujme, ale nenechme nikoho, aby svévolně nahrazoval model soudcovské nezávislosti něčím lepším: nic lepšího tato civilisace zatím nevynalezla.

Aktualisováno.
Zatím nejzajímavější zprávu k případu přinesly Novinky. Vyplývá z ní, že, řekneme-li to kulantně, soudce Studnička nebyl v poslední době v nejlepší psychické kondici.

Aktualisováno.
Podle výsledku pitvy se zdá být verse vraždy málo pravděpodobná. Což je dobře. Zbývá vyřešit, jak se justice postaví ke zjištění, že jeden z jejích vysoce postavených a zkušených soudců byl podle všeho po delší dobu psychicky nemocen (podivín je pro Studničkovo chování neakceptovatelný eufemismus) a přesto soudil a rozhodoval – v I. stupni – případy nejzávažnější trestné činnosti. To není legrace, a neobstojí argument, že obžalovaní měli možnost odvolat se k vrchnímu soudu. Odvolací soud většinou neopakuje důkazy provedené v hlavním líčení a spoléhá se v převážné míře na ta skutková zjištění, která učinil prvoinstanční soud. Je to, obávám se, další rána pověsti českého soudnictví. Protřelí kriminálníci, které Studnička poslal do vězení, se asi jen škodolibě zasmějí, ale nám ostatním by měla naskočit husí kůže z představy, komu tento stát dovolil soudit. Nebo vám by nevadilo, že váš soudce ve volném čase týrá zvířata?

Moje trestná činnost se rozrůstá

Příkladmo příští týden jsem předvolán k podání vysvětlení ohledně schůzky, která se uskutečnila vloni v listopadu a na které Michal Mazel požadoval, abych odstranil jeho osobní údaje z odůvodnění námitky podjatosti Lucie Šlégrové. Sdělil jsem mu, že tak učiním toliko v případě, že své znalecké činnosti (ve skutečnosti, jak víme, dojení státního rozpočtu předraženými účelovými posudky) zanechá. On tak učinil a i já jsem ihned poté, v lednu letošního roku, svůj závazek splnil.

Skutečně mě zajímá, jakého trestného činu jsem se při tom mohl dopustit (neoficiálními kanály se ke mně doneslo, že by mělo jít o vydírání; to však předpokládá bezprávnou výhrůžku, a k té z mé strany rozhodně nedošlo – jak čtenáři mých blogů vědí, všechny mé kroky vůči protiextremistickým znalcům jsou strikně souladné s právem).

sobota 7. července 2012

Býchory

Přes prázdniny byl odročen rovněž další případ, týkající se tzv. pravicového extremismu, býchorský žhářský útok.

Media jsou na poskytované informace skoupá, zdá se nicméně, že OČTŘ budou i v tomto případě, stejně jako ve Vítkově, postupovat nikoli podle ustanovení TrZ o obecném ohrožení, ale obžaloba byla podána pro pokus o těžké ublížení na zdraví.

To je ovšem cesta do pekel, k nežádoucímu precedentu a k právní kvalifikaci, která neodpovídá povaze útoku. Obhajoba tvrdí, že pachatel hořící louč do okna domu obývaného Romy (navíc do prvního patra!) pouze náhodně odhodil. Tomu těžko kdo uvěří. Na místě je rozsudek pro pokus zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 TrZ, s tím, že polehčující okolností by měla být dosavadní bezúhonnost, přitěžující zavrženíhodná pohnutka skutku, čemuž odpovídá nepodmíněný trest mezi čtyřmi a pěti lety vězení.

U dalších účastníků útoku záleží na tom, do jaké míry se prokáže jejich podíl. O organisovanou skupinu zřejmě nešlo, avšak v úvahu přichází součinnost ve formě návodu.

Bude-li hlavní pachatel odsouzen za pokus těžkého ublížení na zdraví ve druhém odstavci (sazba pět až dvanáct let), trest může být identický, avšak neodůvodnitelný, a snadno by se mohlo stát, že se obžalovaní nakonec ubrání tvrzením, že ve skutečnosti nikoho zranit nechtěli a jejich záměrem bylo toliko přimět romské obyvatele odstěhovat se z obce.

Genocidium

V souvislosti s případem trestního stíhání Jana Šinágla pro zpochybňování nacistického genocidia neuškodí stručně si vysvětlit, jak tento termín vznikl a co ve skutečnosti znamená.

Genocidium (alternativně též genocida) je novotvar, prvně použitý v r. 1943 polským židovským právníkem Raphaelem Lemkinem (1900–1959). Závazně definován byl tento pojem v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z 9. 12. 1948:
V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
  1. usmrcení příslušníků takové skupiny;
  2. způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  3. úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
  4. opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
  5. násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Z této definice, která je uznávána a užívána dodnes, vyplývá, že zločin genocidia má dvě složky, subjektivní a objektivní, které musejí být splněny kumulativně: 1. musí být dán úmysl danou skupinu zničit (a to případně jen částečně); a 2. dosažení tohoto cíle musí být sledováno některým z vyjmenovaných způsobů.

Není proto nezbytné, jak se laici často domnívají, aby byl útok veden na všechny příslušníky této skupiny, a není třeba, aby k eliminaci docházelo přímým usmrcením, ale postačí např. i to, jsou-li tyto osoby uvedeny do nesnesitelných životních podmínek např. ve věznicích nebo v internačních táborech.

V průběhu 2. světové války proběhla na území Protektorátu dvě genocidia, a to holokaust (šoa) a vyhlazení českých Cikánů. Po válce bylo uskutečněno genocidium třetí, jehož obětí se stali občané německé národnosti.

Není pravda, že by se nacisté dopustili genocidia na Češích. Některé jejich plány bezesporu formu genocidia měly (viz např. Heydrichův projev ze 2. 10. 1941), avšak ty nebyly nikdy realisovány.

Teror, který se rozpoutal v době tzv. heydrichiády, by mohl definici genocidia naplnit, nicméně celkový počet jeho obětí, který činil, i kdybychom vyšli z nejvyšších a patrně několikanásobně nadsazených odhadů, max. cca 15 tisíc osob, představuje pouze 2 promile Čechů žijících v Protektorátu, a to pro genocidium nestačí, kromě toho účelem bylo zastrašit a pomstít se, nikoli český národ zlikvidovat. Jde tedy o válečný zločin, brutální a naprosto neospravedlnitelnou represálii vůči civilnímu obyvatelstvu, ale ne o genocidium.

Jinak je tomu u poválečných událostí. Úmysl dosáhnout fysické eliminace německé menšiny vyplývá z četných projevů představitelů státní moci; stačí přípomenout Beneše a jeho vylikvidování, anebo projev generála Sergeje Ingra, člena exilové vlády: Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce.

Rovněž počet obětí vyhnání je neporovnatelně větší. I když nemusíme věřit sudetskými Němci proklamovanému číslu 270 tisíc obětí, odsun za sebou v každém případě zanechal desetitisíce mrtvých. Někteří byli zastřeleni revolučními gardami, někteří zahynuli v internačních táborech, jako byl ten na pražském Hagiboru, další zemřeli při pochodech smrti.

Stalo se tak v době míru, na civilním obyvatelstvu a na základě presumpce kolektivní viny. Tato krev ulpívá dodnes na českých rukou.

Aktualisováno.

pátek 6. července 2012

Jan Šinágl podává stížnost

Jan Šinágl odmítl své obvinění z přečinu popírání genocidia a proti usnesení podal ostře formulovanou stížnost.

čtvrtek 5. července 2012

Doručování do P.O.Boxu v judikatuře NSS

Myši měly strach z kočky, a tak se zeptaly vědce, co proti ní mají dělat. – To je jednoduché, odpověděl vědec, přivažte kočce na ocas rolničku, takže vždycky uslyšíte, když se přiblíží, a můžete utéct. – No to je hezké, ale jak to máme udělat? – To už je váš problém, já se zabývám čistou vědou, aplikace mě nezajímají!

Na tenhle starý vtip jsem si vzpomněl při četbě judikátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 16/2011-83, díla pánů Passera, Mazance a Hipšra, který se týká doručování písemností do P.O.Boxu a který byl z důvodů, jimž naprosto nerozumím, vybrán i pro publikaci v papírové sbírce.

Proč mi judikát připomněl vtip o myších a kočce? Protože jeho závěr je také zcela správný, ale dokonale neaplikovatelný.

Problém, který pánové, jsouce právními akademiky, nenahlédli, spočívá v tom, že v oblasti doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tzn. zatím prakticky výhradně České pošty, s. p., existuje dvojkolejnost. Pošta postupuje při doručování podle svých interních předpisů, a orgány veřejné moci se přitom domnívají, že tak činí podle toho procesního předpisu, podle něhož doručováno být má, přičemž, a to je celkem pikantní, na zásilce není vyznačeno, o který předpis se jedná, obsaženy jsou na ní pouze pokyny typu Neukládat, Nedosílat apod., jež ovšem pošta, pevnou součástí jejíž firemní kultury, jak kdosi trefně poznamenat na vedlejším blogu, je absolutní chaos (on to tedy vyjádřil ještě pregnantněji…), stejně pravidelně ignoruje.

V některých případech nevede tato diskrepance k fatálním následkům, avšak existují případy, kdy se tak děje, a jedním z nich je právě doručování do P.O.Boxu. Podle závěru NSS je možné do P.O.Boxu umístit oznámení o neúspěšném doručovacím pokusu, čímž začne běžet lhůta pro nastolení fikce náhradního doručení.

Vtip je v tom, že podstatou smlouvy mezi uživatelem P.O.Boxu a poštou je, že se doručovací pokus vůbec neuskuteční, a místo na adresu, s níž je P.O.Box spojen, jsou veškeré zásilky doručovány přímo do něj. Což znamená, že fikce náhradního doručení je vyloučena, ledaže by si snad adresát doručování do P.O.Boxu přímo vymínil (např. podle § 19 odst. 3 SprŘ).

Osobně jsem si P.O.Box pořídil v r. 1998 poté, co mi pošta ztrácela cca 10 % všech zásilek, a ač za něj platím podle stále se zvyšujícího sazebníku přes šest tisíc ročně, nemohu si ho vynachválit: ztrácejí se mi už asi jen dvě až tři zásilky ročně, tedy cca procento. P.O.Box vybírám přibližně jednou týdně, čímž k fikci náhradního doručení nikdy nedojde. Kdybych ovšem chtěl, mohl bych nechat zásilku vrátit adresátovi, a ten by nemohl fikci náhradního doručení uplatnit, protože k doručovacímu pokusu v místě, kam je zásilka adresována, nedošlo, takže uložení nemůže mít ty následky, které by jinak mělo.

Shrneme-li to, judikát NSS úspěšně vyřešil problém, který v praxi nikdy nemůže nastat: má-li adresát P.O.Box, pošta se o doručení na jeho adresu nepokusí, a je proto bezvýjimečně vyloučena i fikce náhradního doručení.

Delikvent, který jel na padesátce téměř sto třicet, unikne potrestání, a jeho advokát si do papírové sbírky rozhodnutí NSS bude moci přikreslit něco pertinentního: třeba marťánka.

středa 4. července 2012

Milý ÚSTŘe aneb Ponížená suplika konformního publicisty

Tohle jsem si prostě nemohl odpustit…

Facka v Karlíně zpět k obvodnímu soudu

Nejvyšší soud zrušil rozsudek za karlínskou facku aktivisty Johna Boka strážníkovi pražské městské policie, při níž tomuto – tedy dle strážníkova vlastního tvrzení – bezmála utrhl hlavu a způsobil mu vážné zranění, jehož léčba trvala cca šest týdnů.

Odůvodnění rozsudku dosud neznáme, s potěšením však kvitujeme, že se Nejvyšší soud zjevně zaobíral i otázkou excesivního hodnocení důkazů, což je doména, kterou dosud až na výjimky přenechával soudu ústavnímu.

úterý 3. července 2012

Jan Šinágl trestně stíhán pro popírání genocidia

Kdyby mi to někdo ještě včera řekl, považoval bych ho za paranoidního hlupáka. Ano, tak špatný mám odhad:

Janu Šináglovi, členu předsednictva Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, bylo sděleno obvinění pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 TrZ, jehož se měl dopustit publikací dvou článků: jednak citací z mého textu o Heydrichovi, jednak zmínkou, že existuje nepoměr mezi zdůrazňováním počtu obětí lidické tragedie a poválečného genocidia provedeného na sudetoněmeckém obyvatelstvu.

Komentovat usnesení nebudu, vychutnejte si jeho nuance sami, pouze poznamenám, že mně osobně při jeho četbě vstávaly vlasy hrůzou.

Aktualisováno.
K thematu též článek Tomáše Sobka na Jiném právu.

pondělí 2. července 2012

Rodné číslo Heleny Vondráčkové (475624/055) není národním bohatstvím

Na rozdíl od hořovického úřednictva, jež je přesvědčeno o opaku, rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje ve prospěch Jana Šinágla: zveřejnění rodného čísla prominentní zpěvačky komunistického režimu není přestupkem, protože jeho skutková podstata nebyla naplněna po materiální stránce. No sláva…

Pokud jde o názor odvolacího orgánu, že rozhodnutí se oznamuje pouze obviněnému a nikoli jeho zmocněnci (tj. mně), protože v plné moci není obsaženo zmocnění k přebírání písemností, občas přemýšlím, zda bych neměl úředníkům zasílat k prohloubení základní čtenářské průpravy slabikář v dárkovém provedení (v daném případě doporučuji aplikaci na § 34 odst. 2 SprŘ).