DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 30. června 2012

Závadový diskurs über alles aneb Jak je důležité míti Svobodu

Dalším jednacím dnem pokračovalo tuto středu u Obvodního soudu pro Prahu 1 hlavní líčení s nálepkovými zločinci. Kompletní video, ve dvou dílech, je zde: [1], [2].

Průběh byl méně zajímavý než minule, soud pouze dokončil výslech Ivo Svobody a vyslechl autora oponentního, obhajobou předloženého posudku Josefa Zouhara; to zajímavé přijde až po prázdninách (další hlavní líčení je nařízeno na 3. září).

Daleko důležitější než Svobodovy invektivy vůči obžalovaným a jejich obhájcům byla informace, že soud není dosud rozhodnut, zda Svobodu vyloučí. Věc byla proto předložena Nejvyššímu soudu, který by o ní měl jednat na gremiální poradě a poté případně vydat sjednocující stanovisko. Soudkyně Dana Šindelářová zjevně nemíní připustit znalecký posudek týkající se jihlavského shromáždění, jehož se Svoboda osobně účastnil a zapojil se i do rozhodování o jeho zákazu/rozpuštění, avšak ráda by ho vyloučila částečně, což by jí umožnilo použít proti obžalovaným další jeho znalecké posudky. Jenže trestní řád nic takového jako částečnou podjatost a částečné vyloučení nezná, a upřímně řečeno, téměř mne svrbí klávesnice při představě, že budu na toto thema psát ústavní stížnost. Ivo Svoboda je podjatý do té míry, že by jej mohli vystřihnout a vlepit k heslu Podjatost do libovolné učebnice trestního práva, a soudkyně to velmi dobře ví, navíc jí není právě libá představa, že se v rozsudku bude muset opřít o pomatené texty člověka, který se veřejně presentuje jako hulvát a své závěry není ani ochoten, ani schopen při výslechu jakkoli osvětlit.

Proč jsou ostatní posudky tak cenné? Pro vysvětlení se musíme vrátit k podané obžalobě. Státní zástupkyně Zdeňka Galková v ní sice o skutcích obžalovaných mnohé tvrdí, ale z hlediska dokazování je na tom prabídně: neumí prokázat, jaké nálepky Vondrák a Dupová nechali vyrobit, ani že je skutečně vylepovali (ohledání místa činu, provedené o den později, je jen nepřímým a samo o sobě velice slabým důkazem), pouze tuší, kdo stránky RWU administroval a kdo je nechal registrovat pod jménem Věry Tydlitátové, a u slavné pozvánky do Jihlavy nezná ani autora, ani vystavitele. Proto, pokud by se měla vina prokazovat tak jako v nepolitických procesech, tedy na základě prokázaných skutků, muselo by hlavní líčení skončit osminásobným zprošťujícím rozsudkem – a tedy absolutním, fenomenálním fiaskem Z. Galkové.

Z toho důvodu vstupuje do hry Ivo Svoboda a jeho konstrukce závadového diskursu. Nebudou-li se obvinění trestat za to, co skutečně udělali, ale proto, že vedli závadový diskurs, je rázem po problémech s ementál připomínající důkazní situací. Kdyby podobného znalce měli komunisté, nemuseli by třeba po půl roce s ostudou propustit Evu Kantůrkovou (viz Přítelkyně z domu smutku), protože i ona vedla ve svých románech závadový diskurs, zjevně neslučitelný s oficiální politikou komunistické strany – jenomže vyšetřovatelé StB byli relativně slušní, určitě slušnější než ti dnešní z ÚOOZ, a věděli, že ani třídní nepřátele a disidenty nemohou stíhat za myšlenky, pouze za skutky, popsané jako trestný čin v příslušných paragrafech trestního zákona.

Význam závadového diskursu si můžeme ozřejmit na webu RWU, jehož administrace má být jedním z nejtěžších zločinů, za které obžalovaní stojí před soudem. Tento web již neexistuje, proto si jej, abychom nehovořili bez přímé zkušenosti, v celé jeho imposantní růžovosti vystavíme (uživatelské jméno/heslo: rwu/rwu; nechci, aby tento obsah vyhledávače indexovaly).

Když jsem tento web před několika lety spatřil poprvé (to byl ještě funkční), povzdychl jsem si, že u některých děvčat prostě puberta odeznívá déle. Tyto stránky jsou sice neskutečně pitomé, avšak neobsahují žádné konkrétní texty nebo symboliku, které by byly podřaditelné pod trestný čin podpory a propagace zakázaných hnutí; proto, aby za ně mohl být někdo souzen, je třeba imputovat obžalovaným závadový diskurs.

Ivo Svoboda tak učinil pomocí premisy, že dané stránky jsou podporou někdejší nacistické organisace Bund Deutscher Mädel (BDM), dívčí odnože Hitlerjugend (HJ). Důkazem má být např. fakt, že ona ztepilá, zaručeně arijská dívka v levém horním rohu je ve skutečnosti převzata z plakátu HJ, na němž nevzhlíží k nikomu menšímu než k samotnému Vůdci, a členkou BDM byl i model, jak je zřejmé z originální fotografie. Stejně jako v případě strasserovského meče a kladiva, není podstatné, že návštěvník stránky nic podobného neví a ani se nedozví, důležitý je závadový původ ilustrace a diskurs, který je takto založen, patrně s implicitním předpokladem, že kdo onu fotografii spatří, okamžitě se zamiluje do Hitlera a aniž by to tušil, stane se neonacistou.

Ještě pikantnější je závadový diskurs v případě nálepek s linkem na stránky www.odpor.org. Tyto stránky obsahují texty, jejichž šíření je podle českého práva trestné (naposledy se tam, tuším, řešila fakticita holokaustu, ale najdou se i jiné příklady). Je ale trestné zveřejnit odkaz na ně? Až budou vyslýcháni policisté, kteří vyšetřování vedli, obhajoba jim jistě položí otázku, co udělali pro to, aby stránky s takto trestným obsahem provozovatel serveru odstranil. Jak víme z případu Kima Dotcoma, mezinárodní spolupráce není ani v případě internetové kriminality problémem. Policista odpoví, že nic, protože provozovatel by jistě nevyhověl a státní orgány jeho země by odmítly poskytnout součinnost. Takové darebáctví! vykřikne obhájce, to musí být nějaký ničemný stát, že se takto chová, viďte, pane svědku. Kde je, pěkně prosím, ten server fysicky umístěn? Policista odpoví, že v Mountain View v Kalifornii. Chcete snad naznačit, pane svědku, bude pokračovat obhájce, že je podle vás trestným činem zveřejnil link na stránky umístěné ve spojenecké zemi, obecně pokládané za demokratickou, a státní orgány této země vám v boji se zločinným obsahem nepomohou? Řekněte mi, jsou podle vás Spojené státy demokratickým státem? Zkrátka, bude to velká legrace.

I zde je proto nutno nespoléhat se na link a dovodit závadový diskurs. Problém je třeba najít v doprovodném nápisu Odpor!, který by měl být propagací fiktivního neonacistického hnutí, jež má tu zvláštnost, že se jeho název neustále mění a může jím být prakticky cokoliv. Znalec Svoboda dokonce dovodil, že odkazem na toto amorfní, amébovité hnutí je nápis Národní socialismus hned, vytetovaný na předloktí jisté závadové osoby. Lidé, kteří nálepku na nádobce na psí exkrementy (oblíbeném to objektu policejního ohledání) spatří, sice naprosto netuší, že nějaké hnutí toho jména existuje (a nemohou: přirozeně neexistuje), avšak tím, že nálepky obsahovaly tento nápis, bylo jejich vylepování závadovým diskursem a tedy trestným činem. Q.E.D.

Protože fundamentálně scestným konceptem závadového diskursu (případně závadového kontextu) jsou ochotni ve svých posudcích operovat pouze dva znalci, z nichž jeden znalecké činnosti před časem zanechal, kdežto ostatní budou chtít hodnotit konkrétní skutky obžalovaných, je představa, že by byl Ivo Svoboda vyloučen pro podjatost, pro orgány činné v trestním řízení nemyslitelná; ve skutečnosti je to daleko strašnější představa, než že by skončilo fiaskem celé dokazování: mají-li znalce, žádné důkazy totiž nepotřebují.

čtvrtek 28. června 2012

Za průtahy v řízení si můžeme sami!

Čím? No přece tím, že jsme podali návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, čímž bráníme procesnímu soudu, aby v naší věci postupoval dál, a zbytečně ho tak zdržujeme! To, že podle předchozího usnesení NSS neměl městský soud stejně v úmyslu v naší věci učinit žádný další úkon až do 1. čtvrtletí roku 2013, takže není jasné, od čeho bychom ho měli zdržovat (leda od dalších sedmi měsíců nečinnosti), senát NSS ve složení Radan Malík, Lenka Kaniová a Lenka Matyášová zřejmě už zapomněl.

Protože o registraci občanského sdružení marně usilujeme od srpna 2009, tedy téměř tři roky, nezbývá nám nyní než brojit proti obludným průtahům v řízení ústavní stížností. Sklerotický senát NSS pak za jeho dílo dekorujeme cenou tohoto blogu Osel měsíce, kterou pravidelně oceňujeme mimořádné výkony na poli českého práva. Cena je spojena s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Upřímně blahopřejeme, jistě budou slušet!

Aktualisováno.
Ústavní stížnost.

středa 27. června 2012

Ústavní soud poprvé ke kause Rath

Na NALUSu bylo zveřejněno první usnesení Ústavního soudu týkající se vazebně stíhaného poslance Davida Ratha. Ústavní soud se odmítl zabývat jeho námitkami proti usnesení o zahájení trestního stíhání, proti nepříslušnosti soudu a proti vzetí do vazby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků, námitku proti domovním prohlídkám odmítl jako zjevně neopodstatněnou a námitkou odepření nahlížet do spisu se odmítl zabývat s odkazem na svou prejudikaturu, podle níž lze takové právo v přípravném řízení omezit, a to i v případě stíhání vedeného vazebně. Rovněž tak jako předčasnou posoudil Ústavní soud námitku omezení výkonu poslaneckého mandátu vazebním stíháním poslance.

V usnesení na mne působí nepřesvědčivě zejména dvě pasáže:
  1. Ústavní soud opětovně odmítl poskytnout ochranu obviněnému, jemuž je policejním orgánem upírán přístup k jeho trestnímu spisu, a to s argumentací, že – zjednodušeně řečeno – je na policii, aby posoudila, které části spisu obhajoba potřebuje pro účely argumentace před vazebním soudem, a tyto jí dá k disposici k nahlédnutí. To je ovšem stejná svévole jako případ selekce odposlechů na tzv. zájmové a nezájmové. Policejní orgán zde rozhoduje, fakticky na základě vlastní libovůle, o tom, v jakém rozsahu a jakými prostředky umožní obviněnému se hájit. Není obtížné představit si, že pro policii nebude žádný problém takto stopit právě ty důkazy, které by obviněnému umožnily u soudu uspět – například proto, že některý procesní úkon byl nezákonný. Co obhajoba neví, nepoví. To je ovšem flagrantní pošlapání principu rovnosti zbraní a pevně věřím, že se některé z obětí této Ústavním soudem opakovaně posvěcované policejní zvůle podaří uspět u ESLP.

  2. Je zcela správné, že Ústavní soud vyžaduje vyčerpání procesních opravných prostředků, avšak činí tak mechanicky, bez reflexe specifických okolností. Rathovi bylo znemožněno účastnit se jednání sněmovny ještě předtím, než bylo o jeho stížnostech proti zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby nadřízeným státním zastupitelstvím, resp. soudem rozhodnuto. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu hovoří o opravném prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, avšak ani v odst. 2 není expressis verbis vyřešena situace, kdy k újmě dojde ještě předtím, než by tento opravný prostředek mohl do situace stěžovatele příznivě zasáhnout. Konkrétně neexistuje žádný způsob, jak by se D. Rath mohl domoci (předběžného) propuštění z vazby nebo pravidelných eskort do sněmovny, dokud krajský soud jeho stížnost neprojedná. Za těchto okolností bylo na místě ústavní stížnost meritorně projednat, a to už proto, že vazební stíhání v tomto případě zasahuje do práva nejen samotného poslance, ale všech voličů strany, za kterou kandidoval.
Protože o stížnosti proti vzetí do vazby bylo již rozhodnuto, můžeme se vbrzku těšit na další usnesení Ústavního soudu, kde se například dozvíme, jak by mohl Rath ve své trestné činnosti po propuštění z vazby pokračovat anebo jakým kouzlem se podařilo jeho případ poslat tomu správně nezávislému státnímu zastupitelství.

úterý 26. června 2012

Projev Lucie Šlégrové bude zkoumat Miroslav Mareš

Nový vývoj máme i v případě závadového projevu Lucie Šlégrové: po několikaměsíční nečinnosti se soudkyně Bohumila Huňáčková rozhodla vzít na pomoc bývalého znalce Miroslava Mareše a přibrat jeho fakultu jako znalecký ústav. V opatření, ve kterém soudkyně poněkud zápolila s větnou stavbou stejně jako s klávesou Shift na klávesnici svého počítače (nápověda: otazník bez shiftu vyjde jako čárka), ústavu položila identické otázky, jaké byly položeny oběma předchozím znalcům, Michalu Mazlovi a Josefu Zouharovi.

V oboru potírání vnitřního nepřítele má B. Huňáčková zkušenosti už z minulého režimu, a protože s Marešem ji pojí extremistická minulost (ona – bývalá komunistka, on – bývalý neonacista), určitě snadno najdou společnou řeč. Vždyť v sázce je polistopadový demokratický vývoj v naší zemí: dokážete si vůbec představit, k jakému hodnotovému rozvratu by došlo, kdyby každý směl veřejně říkat, co si myslí?

Zítra opět k soudu

Pro příznivce justičního kabaretu je tu další pozvánka: zítra bude u Obvodního soudu pro Prahu 1 pokračovat hlavní líčení ve věci samolepkových zločinců. Nejprve bude dokončen výslech znalce Ivo Svobody, poté bude vyslechnut znalec Josef Zouhar, který pro potřeby obhajoby zpracoval ke Svobodovu dílu oponentní posudek.

sobota 23. června 2012

Věřící při procesí Řádu ozubeného kola nespáchali přestupek

Teplický magistrát, zjevně u vědomí marnosti svého počínání, nakonec od dalšího stíhání maskovaných delikventů upustil. Škoda, tak zajímavé to začínalo být!

Causa Tomáš Hnetila aneb Akademická svoboda v Plzni

Plzeňská právnická fakulta je tak trochu jiná vysoká škola. O tom jsme na tomto blogu informovali již několikrát, naposledy v souvislosti s její snahou utajit za každou cenu okolnosti, za nichž ji vystudoval (příp. vystudoval) brněnský znalec z oboru juda a závadového diskursu Ivo Svoboda. Rovněž víme, že je to škola elitní, schopná poskytnout svým absolventům vzdělání v neuvěřitelně krátkém čase, a to bez toho, že by vzdělávaný student tušil, kde se škola nachází. A také víme, že akademický život je na plzeňských právech jaksi nestandardní, genrově kolísající mezi kabaretem, fraškou, komickou operou a lidovou taškařicí.

Zcela nový, překvapivý obsah dali nyní v Plzni i pojmu akademická svoboda. Plzeňský student si může myslet, co chce, ale při veřejných vystoupeních je vždy vázán názorem svého děkana, který mu, pokud uzná za vhodné, může veřejné projevy i zcela zakázat. A pokud student nařízení náhodou poruší a řekne do televise něco nekonformního – byť by to měla být jediná věta – má hned na krku disciplinární řízení (koná se v pondělí).

Vynikající pověst fakulty, léta budovanou velikány jako Milan Kindl, nám nikdo kazit nebude!

Aktualisováno.
K témuž thematu Tomáš Sobek na Jiném právu.

úterý 19. června 2012

Pussy Riot

Velice vás obdivuji, napsal Karel Schwarzenberg na zeď ruské dívčí skupině Pussy Riot, jejíž tři členky jsou vazebně stíhány za performanci v moskevském Chrámu Krista Spasitele.

Obdiv Jeho Jasnosti nesdílím, a to ani z malé části. Jedna věc je, že Rusko je dosud zemí s četnými charakteristikami orientální despocie, od klecí pro obviněné v soudní síni po drakonické tresty za delikty proti veřejnému pořádku (v případě Pussy Riot je sazba za trestný čin výtržnictví ve druhém odstavci § 213 trestního zákoníku neuvěřitelných sedm let vězení), od které se odvíjejí i předpoklady pro vazbu. Na straně druhé nemohu odhlédnout od faktu, že performance měla nejen politickou, ale i povážlivě vulgární náplň (západní media z textu účelově vybírají Богородица, Путина прогони, pomíjejíce, že zpěvačky rappovaly např. také срань, срань, срань Господня, což svým čtenářům před 22.00 hod. rozhodně nepřeložím), že se odehrála v části chrámu, která není laikům přístupná a šlo tedy o jeho znesvěcení, a že vystoupení bylo objektivně způsobilé vzbudit v návštěvnících chrámu, věřících i nevěřících, značné pohoršení.

Fakt, že zpěvačky jsou vězněny a hrozí jim trest od dvou do sedmi let, není důvodem tuto neslušnost omlouvat nebo jí snad vyjadřovat obdiv; zvlášť od politika, který se snaží profilovat konservativně a často zdůrazňuje svůj aristokratický původ, zní taková věta stěží uvěřitelně. Ano, vše nasvědčuje tomu, že se zde chtěl někdo zalíbit sentimentalistickým západním mediím, která politický kitsch jménem Pussy Riot vyrobila.

Výtržnictví jako forma politického projevu je omluvitelné jen za výjimečných okolností, notabilně v případě, že jsou všechny ostatní formy disentu znemožněny: takový charakter mělo, když Vladimír Hučín rozehnal komunistickou manifestaci dýmovnicí se slzným plynem. V podmínkách liberální demokracie jsou přípustné i urážlivé a vulgární projevy, politické i čistě umělecké, avšak nikoli formou výtržnictví: zběsilý tanec Pussy Riots provedený na Arlington National Cemetery by byl i v USA důvodem pro stíhání aktérek, třebaže s následky nepoměrně mírnějšími než v Rusku.

V Rusku nicméně není liberální demokracie, nýbrž putinokracie, zvláštní kombinace pozdního samoděržaví s imitací západního liberalismu. Pro představu, jak je skandál předkládán ruskému publiku, může posloužit sedmdesátiminutový publicistický pořad ze serie Специальный корреспондент, realisovaný ve formě besedy spojené s projekcí dokumentárního pořadu o obviněných dívkách.

Film i beseda obsahuje téměř vše, co si pamatujeme z komunistické publicistiky (např. z legendárních pořadů ministerstva vnitra Maják): moderátor a režisér dokumentu v jedné osobě Аркадий Мамонтов neustále opakuje, že s jeho názorem nesouhlasí nula-celá-nula-nula-nula-nula-něco procent Rusů (známé thema Charta 77=hrstka samozvanců a zaprodanců), když dá slovo muži jedné z vězněných, zdůrazní, že jde pouze o jejího občanského (a tedy ne církevního) manžela, a interview doplňuje muž z ulice, jemuž reportér dovoluje řečníka průběžně urážet, přičemž cokoli, co by mohlo vyznít ve prospěch obviněných, obloží zepředu i zezadu vlastními demagogickými komentáři (na tuto praxi – arci v písemné podobě – se možná čtenáři Britských listů pamatují pod názvem Čulíkův sandwich).

Účastníci televisní debaty se předhánějí v nápaditosti a působivosti svých odsudků, za celých 70 minut se neobjeví jediný nesouhlasný názor, takže – mohu-li být aktuální – výsledek je zhruba takový, jaké by byly diskusní pořady České televise, kdyby se do její Rady dostala Klára Kalibová.

Po takové masáži divák ze Západu nakonec konstatuje, že tady neplatí nic z toho, co zná z prostředí liberální demokracie: čím krutější a nesmlouvavější vládce, tím šťastnější jeho ruský poddaný. A že nejbližší, kulturně i civilisačně, z celého ensemblu, který se v pořadu presentoval, připomínaje při tom povážlivě osazenstvo psychiatrické léčebny, jsou mu nakonec přece jen ty potrhlé zavřené holky.

středa 13. června 2012

Dva noví znalci na extremismus

Vážení diváci, v minulém díle naší telenovely o RWU jste se dozvěděli, že znalecký posudek v případu závadového dětského dne a souvisejících zločinů má vypracovat filosofická fakulta plzeňské university, tedy pracoviště, kde se extremismu věnuje Věra Tydlitátová.

To se obviněným pochopitelně nelíbilo, a tak podaly námitku (představa, že by znalecký posudek vypracovávala osoba schopná sepsat na adresu obviněných něco podobného, je upřímně řečeno docela děsivá).

Výhrady nezůstaly policejním orgánem oslyšeny a přišlo tedy nové opatření, jímž byla opět přibrána filosofická fakulta ZČU, avšak výslovně bylo stanoveno, že znalecký posudek vypracují pánové Jan Ptáčník a Petr Krčál. To má ovšem dvě drobné vady na kráse: za prvé podle ustanovení § 110 odst. 2 TrŘ nemůže policie ústavu mluvit do toho, kdo posudek napíše, a za druhé oba pánové jsou teprve na počátku své odborné kariéry, anžto teprve vloni získali magisterský titul, o oboru dosud nic nesepsali a příliš toho o něm zřejmě ani nevědí. Znalcem se v civilisovaných státech člověk stává po mnoha letech studia a praxe, ne rok po škole; něco takového je opravdu možné jenom v Plzni, kde z generace rychlostudentů zjevně vyrůstá generace instantních znalců.

Šlingova akce Mládež vede Brno v konečném důsledku nedopadla moc dobře (rozhodně ne pro Otto Šlinga), tak se necháme překvapit, jak skončí tato její reprisa.

Česká předváděčka aneb Zlý podnikatel v. ubohý důchodce

Už mě to vážně začíná štvát. Další dílčí novelou má být změněno ustanovení § 57 odst. 1 ObčZ, protože se zjistilo, že pořadatelé tzv. předváděcích akcí bránili svým zákazníkům odstoupit od smlouvy tím, že jim dali podepsat pozvánku k uzavření smlouvy.

Snaha řešit každou formu nepoctivosti zvláštní právní normou je cestou do pekel, jejímž výsledkem bude tak nejvýš největší korpus psaného práva na světě, jemuž nikdo nebude rozumět, nikdo ho nedokáže vyložit, protože česká judikatura je tradičně nejasná a rozkolísaná, a hlavně ho nikdo nebude respektovat, protože strach s případných nepříznivých následků se zdaleka nevyrovná zisku z protiprávního jednání. Pokračovat bude to, co zde máme nyní, tedy jungle v kulisách právního státu.

Samotný příběh českých předváděček bývá podáván melodramaticky až kitschovitě: nebozí senioři, pevně přesvědčení, že jim někdo, nota bene obchodní společnost nebo jiný soukromý podnikatel, jehož jediným logickým raison d'être je dosažení zisku, nabídne autobusový zájezd a další benefity zcela zdarma, jen pro jejich krásné modré oči, jsou na místě samém vystaveni nevybíravým praktikám podnikatelů, kteří se je pokoušejí přimět k uzavření nevýhodných smluv, z nichž se po návratu oběti jen s největším vypětím sil snaží vyvázat např. cestou odstoupení.

Za prvé mám za to, že každý, kdo je způsobilý k právním úkonům, je odpovědný za své jednání a musí mít aspoň tolik elementární soudnosti a předvídavosti, aby fraudulentní charakter nabídky zájezdu zdarma odhalil. Jistě, v každé době existují lidé, kteří utratí horentní sumy za různé kosmodisky nebo masti na růst penisu nebo zvětšení prsou; takto vynaložené prostředky soukromě označuji za školné ve škole života a necítím s osudem těchto spoluobčanů nejmenší dávku sympathií. Nazvěte mne asociálem, je to váš legitimní názor.

Za druhé, jestliže míra nátlaku na akci překročí přijatelnou mez, je primárně na poškozených, aby se mu bránili. Nejsou ovce a ke své obraně mají přinejmenším ústa k protestu, mobilní telefony k přivolání policie a francouzské hole pro případ, že by se někdo pokusil zasáhnout do jejich fysické integrity.

Za třetí, k tomu, aby státní orgány tomuto druhu nekalého podnikání učinily přítrž, mají dostatek prostředků už nyní. Smlouvy, včetně případných rozhodčích doložek, by měly být soudem uznávány za neplatné prakticky automaticky, a kdyby se poškození mohli domoci náhrady za zásah do svých práv žalobou na ochranu osobnosti (byli pozváni na výlet, ne na několikahodinovou obchodní presentaci), a soudy jim za to přiznávaly satisfakci v desítkách tisíc korun na osobu a den, přičemž řízení u soudu by netrvalo pět let, ale tři měsíce, byl by tento druh podnikání do roka minulostí.

To se ovšem nestane, místo toho se můžeme dočkat jen další novely zákona, po jejímž přijetí podvodníci jen mírně pozmění svou praxi a budou vydělávat dál.

pondělí 11. června 2012

Michal Mazel provedl sebekritiku

Učinil tak na katholickém semináři na thema inkvisice, jenž se konal za přítomnosti pražského arcibiskupa Dominika kardinála Duky. Mazel tam mimo jiné řekl:
Neonacisté jsou nenávistné hnutí, z něhož je strach mezi občany. Je-li strach ve společnosti z něčeho, pak státní moc musí reagovat, než se vlna módnosti hnutí uklidní. Zpočátku reagovala vláda rasantně, pak se vše rozplizlo spíše do byrokratických předpisů a vlna se uklidnila. Ptáte se mne, jaké ponaučení bychom si měli vzít z toho, kde dělala inkvisice chybu, kterou bychom opakovat  neměli. Na Ministerstvu vnitra jsem se potýkal s otázkou, jak chránit okolí před extremisty. Daly by se nalézt paralely s inkvisičními procesy. Vědomí o inkvisici na mně zanechalo stopu. Na mne se obraceli policisté i soudci. To jsem čekal. Myslel jsem si, že máme soudu jen pomoci, vyložit mu symboliku a co kdo řekl. Zamrazilo mne ale,  když soudkyně se mne zeptala, který výrok je podle mne závadný. To bylo podle mne mimo rámec práce experta, který měl pouze říci, že ten či onen pachatel něco říkal. Do jaké míry je to škodlivé, je přece již věcí soudu. Jak pracují soudy, když soudci odmítají dělat sami závěry, říkal jsem si. Podobné to bylo asi i v inkvisičních procesech. I nyní se boji s terorismem státy brání a občas udělají exces, který není dobrý. Za pár generací se bude zdát přehnané, jak se vyrovnávali v USA s ochranou osobních údajů po 11. září. Guantánamo bude také silné téma. Již dnes o tom píší novináři jako o Bushově inkvisici. I dobrý účel mohou posvětit špatné prostředky.
To je pozoruhodná reflexe, a týká se obou stran této frontové linie. I já si samozřejmě neustále kladu otázku, zda je správné a morálně ospravedlnitelné, jestliže dělám vše pro to, aby nebyli odsouzeni do vězení lidé za lepení nálepek s odkazem na stránky, s jejichž obsahem z velké části nesouhlasím, a to velmi zásadně a příkře, nebo za pořádání hudebních produkcí, které nevydržím souvisle konsumovat ani pět minut. A jaké methody jsou v tomto boji ještě dovolené, resp. nakolik unfair se mohu chovat, abych kompensoval nevýhodné postavení svých klientů, z nichž učinil režim, v zájmu potlačení protisystemové oposice a zachování současné praxe, kdy je oposice konformní až operetní, lovnou zvěř.

Jak velmi trefně napsal jeden z komentátorů mého blogu, Michal Mazel se, přesvědčen, že slouží dobré věci, stal budoucí Ludmilou Brožovou-Polednovou, tedy – dodávám já – někým, jehož vězeňské lůžko možná ještě není ani vyrobeno, ale u něhož lze s vysokou pravděpodobností počítat s tím, že na něm jednoho dne spočine.

Jak dlouhá nečinnost soudu znamená průtahy?

Listina základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2 praví, že věc musí být soudem projednána bez zbytečných průtahů. Jak dlouhá doba nečinnosti soudu jsou zbytečné průtahy? Podle senátu Nejvyššího správního soudu ve složení Radan Malík, Lenka Kaniová a Lenka Matyášová se zdá, že devět měsíců průtahy jsou, kdežto šest měsíců nečinnosti znamená, že věc je projednávána plynule.

Jedná se o žalobu proti rozhodnutí o odmítnutí registrace našeho sudetoněmeckého krajanského sdružení. Když před půldruhým rokem dosáhla nečinnost Městského soudu v Praze devíti měsíců a pěti dnů, podal jsem návrh na určení lhůty, jemuž NSS vyhověl. V případě dalšího kola jsem byl – logicky – méně trpělivý, a s úvahou toho, že od podání registračního návrhu uplynuly již téměř tři roky a není rozhodnuto stále ani v prvním stupni, jsem návrh podal již po šesti měsících (přesněji po pěti měsících a dvaceti šesti dnech) nečinnosti městského soudu. Tento návrh ale NSS zamítl.

Domnívám se, že půlroční nečinnost se v justici netoleruje ani ve střední Africe, natož ve střední Evropě; NSS nebyl zřízen k tomu, aby nepracovitost soudců krajských soudů vzletnými frasemi omlouval.

Podávám proto další identický návrh, po sedmi měsících nečinnosti, a budu se zájmem sledovat, zda NSS provede pouze copy&paste anebo zda své odůvodnění nějak stylisticky obmění.

neděle 10. června 2012

Závadový diskurs v Praze 3

Co se nepodařilo v Mostě, může se podařit v Praze, řekly si Pravda s Láskou a podaly další obžalobu za držení praporu Dělnické strany. Ke skutku došlo o pouhých 16 dnů později, a stejně jako v Mostě byli obžalovaní odsouzeni za závadové držení trestním příkazem, který ani v tomto případě neakceptovali a podávají odpor.

Takže se nám Pražanům rýsuje příležitost spatřit další vystoupení kabaretního znalce Ivo Svobody. Znalecký posudek vypracoval sice v jiné trestní věci, ale tím se orgány činné v trestním řízení jistě nenechají svést s cesty ke konečnému vítězství bojující demokracie nad svobodou projevu.

Soudce Radek Mařík je čtenářům mého blogu znám zatím jen z písemného projevu, nicméně ten naznačuje, že se jedná o prvotřídního troubu. Ve spojení s podobně disponovaným znalcem Svobodou se tak můžeme dočkat zážitku, jenž nebude mít v dějinách české justice obdoby.

sobota 9. června 2012

K zákazu pobytu za opakovaný přestupek

Téměř dokonale stranickým hlasováním, v poměru 105:63 hlasů, přehlasovala poslanecká sněmovna senátní veto novely přestupkového zákona zavádějící sankci zákazu pobytu, populistický návrh chomutovské exprimátorky Ivany Řápkové (ODS). Nyní zbývá jen podpis presidenta, jehož odepření (presidentské veto) by bylo za situace, kdy bylo celkem hladce přehlasováno veto senátní, spíše jen gestem a malichernou obstrukcí.

Novele, svým účelem zřetelně protiromské, je vytýkána možná protiústavnost daná rozporem se základním právem na svobodu pohybu a pobytu, již omezit je možno pouze, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody (čl. 14 odst. 3 Listiny).

Že nová sankce neobstojí v přezkumu ústavnosti, si ale nejsem vůbec jist.

Samotný institut zákazu pobytu jako jedné z forem trestu, zpravidla ukládaného souběžně s trestem jiným, jen zřídka samostatně, je tradiční: máte-li stejně jako já rádi francouzské filmy, jistě si vybavujete scénu, kdy delikvent, čerstvě propuštěný z vězení, odjíždí z Paříže na venkov, protože mu byla uložena interdiction de séjour. Zákaz pobytu zná i české trestní právo (§ 75 TrZ/2009).

Mám za to, že ke zjištění, zda taková sankce může být uložena i za přestupek, Ústavní soud aplikuje dvojí test proporcionality.

V prvém bude zkoumat, zda je za zákonem vymezenou přestupkovou recidivu skutečně nezbytné a přiměřené omezit právo pachatele na svobodu pohybu a pobytu, protože to pro něj může mít značně citelné – a výrazně disproporční – důsledky.

Za druhé bude na místě se přesvědčit, zda je dostatečně zajištěno, že obviněnému nebude možno zakázat pobyt v místě skutečného bydliště (nikoli tedy nutně v místě, kde je přihlášen k trvalému pobytu), neboť taková sankce by mimo jiné zasahovala i do jeho ústavního práva na rodinný život.

Domnívám se, že novela jako ústavně konformní nakonec projde, nikoli s vlajícími prapory, spíš o fous, a Ústavní soud připomene, že sám výrok o ústavnosti ještě nevylučuje možnost protiústavní aplikace – jako by snad některý z postižených byl reálně schopen domoci se svých práv v odvolacím řízení, případně v řízení o správní žalobě.

Obce poté začnou novinku využívat, samozřejmě bez ohledu na Ústavním soudem anticipovaná omezení, a přestupkoví recidivisté, z největší části ovšem Romové, budou tímto způsobem nuceni vystěhovávat se s celými rodinami z míst, kde fakticky bydlí, a hledat si nový domov tam, kde je protiromská legislativa využívána benevolentněji.

Ivana Řápková bude mezitím zvolena vděčným elektorátem senátorkou, a není vyloučeno, že bude kandidovat i na presidentku republiky.

pátek 8. června 2012

Diskursivní analysa v akci

O tom, že historická diskursivní analysa je methoda mimořádně flexibilní, schopná dovodit z jakékoli premisy jakýkoli závěr, potažmo udělat zločince z kohokoli z nás, netřeba pochybovat. Některé výkony jejího licencovaného aplikátora a explikátora, jedinečného soudního znalce Ivo Svobody, přesto budí úžas.

Příkladmo v kause posledního stíhaného v souvislosti s loňskou prvomájovou demonstrací v Brně, Robina S. Ten ve svém projevu řekl: Heute stehen mehrere hundert Kameraden in der Stadt Heilbronn zum Tag der Arbeit auf der Straße. Pro kohokoliv znalého německého jazyka je význam této věty křišťálově jasný. Ne tak pro osobu nadanou diskursivně-analytickými schopnostmi.

Znalec Svoboda výrok zasadil do správné mřížky specifikace a vyšlo mu, že ve skutečnosti se mluví nikoli o tom, že kdosi v německém Heilbronnu ten samý den demonstruje (tj. stojí na ulici, auf der Straße steht), nýbrž že se jedná o nepřímou výzvu k pouličním násilnostem. Jak znalec doslova píše, tomu pak odpovídá úporná snaha organizátorů provést pochod částí města obývanou především romskou populací, popř. populací sociálně vyloučených osob.

Příjemnou četbu, přátelé!

Na tento zápas s brněnským MSZ, které bude nyní podávat obžalobu (kriminálního řečníka obhajuje Robert Cholenský), se nadobyčej těším a věřím, že jak znalce, tak státního zástupce si společně vychutnáme – už proto, že procesní chyby v přípravném řízení by vyplnily celý jeden sál v museu procesněprávních hrůz.

Aktualisováno.

Skvělou práci odvedl Jan Petrásek, dozorující státní zástupce roku, jemuž unikl třeba i tento skvostný protokol, ve kterém Robin S., českého jazyka naprosto neznalý, bez tlumočníka svým vlastnoručním podpisem stvrzuje, že všemu, co mu bylo řečeno, rozumí a vůbec ničeho po policejním orgánovi nežádá. Což je arci na kázeňské potrestání, ne-li rovnou na trestní stíhání obou policejních výtečníků.

Aktualisováno.

Podle posledních zpráv si prý SZ povšiml, že obviněnému nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Povzbudivý pokrok.

středa 6. června 2012

Jsem recidivistou!

Konečně je to tady: Úřad městské části Praha 1 mne obvinil ze dvou přestupků zároveň. Jednak v jednom z dokumentů na mém serveru je přístupné rodné číslo Zdeňky Galkové, státní zástupkyně vystupující v případu samolepkových teroristů, jednak jsem měl v článku Rodné číslo Heleny Vondráčkové (475624/055) je národním bohatstvím neoprávněně zveřejnit zpěvaččino rodné číslo.

Obvinění jsou to bezesporu těžká, a jediné moje štěstí je, že přestupková řízení nelze vést vazebně. Tedy prozatím: parlamentem až k presidentu prošedší Řápkové návrh na přestupkové zákazy pobytu dává státní moci de lege ferenda jisté naděje i v tomto směru.

Aktualisováno.

Čas na svého úředníka si ani tentokrát neudělám, ale aspoň jsem mu k tomu něco milého napsal, abych nemohl být obviněn z nezájmu o své stíhání.

Odchod soudcovské nuly

Ústavní soud opouští po uplynutí funkčního období jeden z jeho nejslabších a nejméně výrazných soudců, František Duchoň. Jeho životopis je výmluvný: v době Pražského jara vstoupil do KSČ, tu posléze sám opustil, avšak takovým způsobem, aby mu to neznemožnilo působit až do r. 1978 jako soudce a dále se živit jako podnikový právník.

S jeho působením na Ústavním soudu nejsou spojena žádná kvalitní rozhodnutí nebo přesvědčivé disenty – ty ostatně psával jen zřídka – a stopu, kterou na tomto soudu zanechal, lze hodnotit jako nezřetelnou, spíše jen tušenou.

úterý 5. června 2012

Informace o studiu Ivo Svobody jsou zásahem do jeho soukromí

Dnes mi přišlo z Brna negativní rozhodnutí o odvolání ve věci informací o studiu znalce Ivo Svobody na Masarykově universitě. Protože už víme, že Svoboda v Brně nevystudoval ani politologii, ani sociologii, jak se holedbá, nýbrž judo, bylo by nyní podání správní žaloby poněkud nadbytečné.

Přesto to zvažuji: otázka, zda informace o studiu fysické osoby na veřejné vysoké škole jsou zásahem do jejího soukromí, není doposud judikatorně pojednána, a mám dojem, že i když bych možná Krajského soudu v Brně neuspěl, Nejvyšší správní soud by měl tendenci rozhodnout v můj prospěch: jeho judikatura týkající se svobodného přístupu k informacím je dlouhodobě konsistentní a kvalitní. Zvážím tedy, zda se mi bude chtít do tohoto projektu vložit osmitisícovou investici, kterou by si podání žaloby a kasační stížnosti vyžádalo.

Aktualisováno.

Nakonec jsem podal aspoň žádost podle § 80 SprŘ, protože příslušnost rektora k rozhodnutí o odvolání je sporná a spíše se kloním k názoru, že k rozhodnout neměl rektor, nýbrž ministerstvo školství.

Doktrina ovoce z otráveného stromu a co s ní má společného David Rath

Není zřejmě jiné chvíle, kdy by bylo právnické pokolení nenáviděno více, než když se některému z jeho representantů podaří dosáhnout stavu procesní nepoužitelnosti usvědčujících důkazů, takže pachatel odchází od soudu čistý a nevinný jako sáronská růže. Hněv lidu je pochopitelný, a své si vyslechne i soud, který, místo aby zajistil průchod spravedlnosti, se opět nechal obalamutil jakýmisi těmihle právnickými kličkami…

A není zároveň v životě advokátově většího triumfu, než když se mu něco podobného podaří. On přece není placen za to, aby pomáhal dostat svého mandanta do krimu, do tepláků nebo do díry, kam tento už od pohledu evidentně patří, ale aby jej, za jeho peníze, takového osudu ušetřil. Tak jaképak copak, že…

These o procesní nepoužitelnost důkazů, které nebyly získány v souladu se zákonem, je stará přibližně sto let, a rozvinula se nejprve ve Spojených státech. Tam je trestní litigace skutečná lis, boj mezi stranami, a soudce ani porota nejsou povinni cokoli zjišťovat nebo vyšetřovat, jsou nestranným rozhodčím souboje, který se před nimi odehrává. Za neúspěch trestního stíhání je odpovědný státní zástupce, a na něj se snesou mediální hromy a blesky, pokud zřejmý pachatel unikne odsouzení.

Dokud tato doktrina neexistovala, stávalo se, že příliš iniciativní šerifové překračovali zákon v očekávání, že najdou-li např. při nepovolené domovní prohlídce usvědčující důkazy, budou lehce, spíše symbolicky pokáráni za porušení zákona, a zároveň zahrnuti slovy chvály za to, jak pomohli usvědčit nebezpečného pachatele. Až sankce procesní nepoužitelnosti, jasně formulovaná v judikátu Weeks v. U.S. (1914), tomu učinila přítrž. Od nynějška byly pokusy získat důkazy nezákonným postupem neúčelné, protože soud takové důkazy prostě odmítl – a zbyla otázka sankce za porušení zákona při jejich opatření.

Nedosti na tom. Už o šest let později, v r. 1920, byla formulována doktrina ovoce z otráveného stromu, poprvé vyslovená v judikátu Silverthorne Lumber Co. v. U.S. (1920). Ta rozšířila nepřípustnost na všechny derivativní důkazy získané na základě důkazů nezákonně opatřených.

Řekněme, že podezřelý z vraždy byl bitím přinucen prozradit, kde zakopal tělo oběti. Jeho výpověď je samozřejmě procesně nepoužitelná, ale co je podstatné, použít nelze ani tělo, které bylo na označeném místě vykopáno; to je právě ono ovoce z otráveného stromu. Toto pravidlo má některé výjimky, např. nelze vylučovat důkazy, které by vyšly najevo tak jako tak: příkladmo proto, že tělo oběti nebylo zakopáno dostatečně hluboko a svým zápachem by stejně během několika týdnů upoutalo pozornost. Obecně však platí: cokoli je odvozeno z nezákonně opatřeného důkazu, nemůže být důkazem.

Toto pravidlo a jeho omezení jsou předmětem nekonečných polemik, protože stačí jeden nadměrně horlivý policista a portfolio usvědčujících důkazů může státní zástupce nahradit tak nejvýš plamennou řečí k porotě (jež je v podobných případech často vyměněna, aby ji důkazy prohlášené za nepřípustné nemohly nepatřičně ovlivnit). Stoupenci konservativní jurisprudence (jako např. ústavní soudce Antonin Scalia) nevidí podobné postupy rádi a argumentují, že sociální náklady spravedlnosti bývají v těchto případech příliš vysoké: jen proto, aby bylo dosaženo plně spravedlivého procesu, je obětována spravedlnost jeho výsledku.

Drastický příklad na thema doktriny ovoce z otráveného stromu se odehrál v r. 2002 v Německu. Magnus Gäfgen unesl jedenáctiletého syna frankfurtského bankéře. Při převzetí výkupného byl policií dopaden, avšak odmítl prozradit, kde je unesený chlapec skryt. Policie mu proto pohrozila mučením. Pod tímto nezákonným nátlakem Gäfgen přiznal, že chlapce zabil, a uvedl, kde ukryl jeho tělo. Německé soudy se námitkou ovoce z otráveného stromu zabývaly a nepřisvědčily jí, a podobně judikoval i ESLP, který konstatoval, že došlo k porušení Gäfgenova základního práva podle čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení a nelidského zacházení), avšak ne jeho práva na spravedlivý proces.

Ale proč tento hypertrofovaný úvod? Samozřejmě jde o Davida Ratha.

Jestliže by se jeho obhájcům podařilo prokázat, že odposlechy byly nařízeny nezákonným způsobem, a to z jakéhokoli důvodu (lhostejno, zda pro obecný zákaz odposlouchávat poslance, proto, že žádost byla nedostatečně odůvodněna, nebo i jen z důvodu, že odposlech povolil místně nepříslušný soud), mohou dosáhnout zneprocesnění nejen samotných odposlechů, ale všech dalších důkazů, k nimž se policie díky odposlechům dostala.

Pak by ovšem policii i SZ zbyly oči pro pláč, a ústecká mediální hvězda Bradáčová by patrně prohlásila, nejen že Rathovu kausu chtěla předat do Prahy od prvního dne, ale patrně, že žádného Ratha nezná, nikdy by ji nenapadlo ho z něčeho obvinit a není vůbec jisto, zda kdy byla státní zástupkyní.

Nový Rathův obhájce Jelínek na mne působí docela schopným dojmem a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby případ právě takovým způsobem skončil.