Je nevydaný poslanec nevinný?

Nad zajímavým aspektem parlamentní imunity a vztahu mezi vydávacím a trestním řízením se zamýšlí na svém blogu David Schmidt.

Jeho pochybnosti vyvěrají z toho, že člen zákonodárného sboru, který nebyl vydán k trestnímu stíhání, zůstává doživotně podezřelý, aniž by měl možnost očistit se tak, jak toho může dosáhnout např. obviněný, jemuž byla udělena milost (§ 11 odst. 3 a § 172 odst. 4 TrŘ).

Procesní povaha ustanovení o nevydání poslance nebo senátora (hovořme opět pro zjednodušení jen o poslanci) v čl. 27 odst. 4 Ústavy svádí k závěru, že nevydaný poslanec zůstává do konce života v prostoru hmotněprávní nejistoty mezi vinou a nevinou, a tomuto osudu se nemůže nijak bránit, protože na vydání nemá právo a rozhodnutí o nevydání není přezkoumatelné soudem: žádný soud, ani Ústavní, není nadán pravomocí přezkoumávat rozhodnutí parlamentních komor jinak než z hlediska ústavnosti procedury jejich přijetí.

Je jasné, že takový závěr je pro poslance málo uspokojivý, neboť tím dochází k jeho nedobrovolné procesní inkapacitaci, obdobné tomu, že by zemřel nebo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům: trestní řízení je v takovém případě zastaveno, ale rozhodně to neznamená hmotněprávní výrok o nevině, toliko o nestíhatelnosti.

Rozdílně od D. Schmidta mám za to, že rozhodnutí o nevydání je třeba vykládat nejen procesně, ale i hmotněprávně, a to jako rozhodnutí o nevině. Nedojde-li ke zneužívajícímu výkladu parlamentní imunity – a to se skutečně v minulosti stalo, notabilně v případě senátora Jaroslava Musiala a u poslance Stanislava Humla – nevydání je výjimečný institut, jímž může komora zasáhnout do trestního řízení za situace, že by trestní stíhání poslance představovalo šikanu. Ergo nevydán může být pouze ten poslanec, o němž komora došla k přesvědčení, že je nevinen, a toto své přesvědčení do rozhodnutí o nevydání vtěluje. Nemělo by proto docházet k nevydání z jiných důvodů, např. humanitárních nebo oportunních.

K tomu se váže otázka, jak by mělo řízení před komorou a jejím výborem probíhat. Hmotněprávní účinky rozhodnutí o nevydání, které dovozuji (a výjimečně tak činím ve shodě s autoritami, viz Schmidtova rešerše v jeho postu), na ně kladou určité nároky i z hlediska spravedlivosti procesu. Theoreticky by nemuselo být plně spravedlivé řízení předcházejí rozhodnutí o vydání, protože to – paradoxně – postavení poslance nezhoršuje. Jestliže však komora poslance nevydá, měla by tak učinit po procesu, v němž věrohodným a dostatečně transparentním způsobem prokáže, že poslanec je nevinen a policie se jej toliko pokusila šikanovat. Nemá-li tuto jistotu, měla by poslance vydat; nedostatkem české ústavní úpravy je ovšem to, že na rozdíl od ústavy německé (čl. 46 odst. 4 GG) nemůže již komora do trestního stíhání svého člena, byl-li jednou vydán, dále zasahovat.

Zrušme poslaneckou imunitu, dokud je čas

Mediálně kolotající případ Davida Ratha mne den ode dne silněji vede k přesvědčení, že poslanecká a senátorská imunita je anachronismus, který je nutno zrušit, a to čím dřív, tím lépe. Řada aspektů imunity a procedury jejího odnětí (tj. vydání zákonodárce k trestnímu stíhání) balancuje na hranici ústavního pořádku, jiné, zejména v podobě, v níž jsou aplikovány u D. Ratha, jsou jednoznačně mimo meze ústavnosti.

Recense: Komik před soudem

Dosud nejdelší souvislé vystoupení znalce Ivo Svobody, jehož výslech u Obvodního soudu pro Prahu 1 v kause nálepkových zločinců trval přes pět hodin, bylo silným, téměř psychedelickým zážitkem. Smím-li použít nepůvodní příměr, kdyby chtěli na Kuksu rozhojnit sochařskou výzdobu o sochu Drzosti a Neomalenosti, nemohli by najít lepší model než právě I. Svobodu.

Z desítek položených otázek Svoboda neodpověděl téměř na žádnou, obžalovaného Patrika Vondráka i jeho obhájce neustále častoval invektivami a celkově působil dojmem, že je-li v soudní síni přítomna osoba, která nenávidí svobodu a demokracii a všemožně usiluje o její demontáž, je jí vyslýchaný znalec, zosobnění intolerance a nenávistné, inkvisitorské mentality. Ale co bych vyprávěl, poslechněte si to sami (1. část, 2. část, 3. část).

Při výslechu vyšlo najevo, že Svoboda byl osobně přítomen rozpuštěné jihlavské demonstraci a policie s ním všechny své kroky konsultovala – což ovšem v posudcích opomněl uvést. Protože navíc řadu svých tvrzení odůvodňoval tím, že určité zjištění učinil osobně jako svědek (což znamená, že jeho znalecký posudek je nepřezkoumatelný), všichni obhájci vůči němu přímo při hlavním líčení vznesli další námitku podjatosti (písemné odůvodnění námitky P. Vondráka).

Soudkyně Dana Šindelářová působila tentokrát značně resignovaným dojmem a do výslechu zasahovala jen minimálně. Rozkaz zní jasně – odsoudit, to je evidentní, ale jak to provést, aby se téhož dne večer ještě mohla podívat do zrcadla, v této fasi Šindelářová zřejmě dosud neví.

Poslanec v medvědu

– Dále se do rozpravy přihlásil pan poslanec Rath.

– Žádám vězeňskou službu, aby předvedla k řečnickému pultu pana poslance Ratha.

– Děkuji. Promluví pan poslanec Rath, připraví se pan poslanec Škárka.

Pro jednoho náramné vyražení s prvky absurdního humoru, pro druhého dokonce vítaná výchovná lekce pro ostatní politiky, pro třetího šílená představa, které je třeba zabránit za každou cenu. Pro mne je to prostě – nevyhnutelnost. Tedy nevyhnutelnost v případě, že nechceme přistoupit na ani jednu ze dvou alternativ, které by shora popsané nepěkné představení vyloučily: první je utužení oposiční smlouvy, které by trestní stíhání poslance nebo senátora učinilo v zájmu stability politického prostředí nemožným, druhou varianta Sládek, tzn. popření práv zákonodárce a jeho voličů, ve svém důsledku dovolující orgánům činným v trestním řízení – a těm, kteří jim dávají rozkazy – negovat či pozměnit výsledek parlamentních voleb tím, že nepohodlné oposiční zákonodárce pošlou do vazby. Tzv. volební pat je v České republice spíše běžným než výjimečným výsledkem voleb, a v případě, že by Ústavní soud posvětil faktické odnětí mandátu vazebním stíháním, rázem by se tyto problémy daly řešit způsobem, který by za demokratický neoznačili snad ani v Bělorusku.

Jak se obávám, zjevná šílenost představy, že se zásadní politická rozhodnutí budou nově činit nejen v poslaneckých kancelářích, klubech a kuloárech, ale též v eskortních celách, jež by v suterénu sněmovny bylo zřejmě nezbytné zřídit, zatemňuje mnohým právní i politický úsudek a vede je k unáhleným závěrům typu Já ze sněmovny vězení nikdy udělat nenechám (Miroslava Němcová) anebo Tím by pověst sněmovny nepřijatelně utrpěla (Stanislav Křeček a jiní).

Ústavněprávní konotace jsou přitom jasné: jakmile je zákonodárci odňata imunita, pohlíží se na něj jako na každého jiného obviněného, což ale neznamená, že by pozbyl svých práv vyplývajících z mandátu. Poslanec nebo senátor jistě není, jak se vyjádřil S. Křeček, posvátná kráva, toto postavení má však do jisté míry mandát, jehož je nositelem. Ten je po celé funkční období neoddělitelně spojen s osobou zákonodárce a je nepřípustné, aby bylo s mandátem mocensky manipulováno. Princip presumpce neviny přitom nedovoluje nechat vazebně stíhaného poslance zastoupit náhradníkem.

Není prostě jiné demokratické řešení než vězněné poslance a senátory svážet na jednání komor v poutech. Protože alternativy jsou ještě horší.

Vzhůru k soudu za kulturou

Kdysi patřila k výhodám života ve velkoměstě možnost zajít téměř denně na kvalitní divadelní představení nebo koncert vážné hudby. To už dnes tak zcela neplatí, ale zato máme možnost jít se v Praze nejméně jednou měsíčně podívat k soudu na dobrý politický proces.

Zítra to bude další dějství nálepkové kausy (informace na portálu Justice.cz), v níž je osm obviněných souzeno za těžký zločin vylepování protistátních samolepek.

Soudkyně Dana Šindelářová vydala dokonale a zevrubně odůvodněné opatření o nepodjatosti Ivo Svobody, takže pokud se nestane nic mimořádného, tento komik a potulný znalec, známý též pod uměleckým pseudonymem Stupidní Deprivované Hovado, zítra pohostinsky vystoupí u Obvodního soudu pro Prahu 1.

V rámci přípravy procesu vydala článek rovněž Antifa.cz (v plném znění jej převzala i Věra Tydlitátová). K textu mám jedinou připomínku: Antifa zároveň uvádí, že policejní obvinění Vondráka, Dupové a spol. je hloupé, a přitom tvrdí, že tyto osoby ze sebe dělají oběť politické persekuce. To ale nejde dohromady – buďto je obvinění opravdu nedůvodné a pak tyto osoby jsou obětí politické persekuce, anebo nedůvodné není, a pak není důvodu je za takové označovat. Jak to tedy je?

Myslím, že by to občas chtělo méně psát a více přemýšlet, Antifo!

Aktualisováno.

Zatím malá ukázka z výslechu znalce:

Skandální vyjádření ústeckého soudce

Ne snad, že by mne to tolik překvapilo: soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem Jan Tichý vydal stanovisko, ve kterém tvrdí: Co se týče [práva Davida Ratha] účastnit se a hlasovat na jiných jednáních sněmovny, soud je přesvědčen, že v tomto případě – přinejmenším po dobu trvání důvodů vazby koluzní – převažuje veřejný zájem na tom, aby nebyl zmařen účel trestního řízení, nad právem tohoto poslance fakticky vykonávat svůj mandát.

To mi přijde šílené: odkdy smí soudce trestního soudu, nota bene soudu nejnižšího stupně, efektivně rozhodovat o ústavních právech zákonodárců? Podle kterého ustanovení trestního řádu nebo Ústavy? Soudce Tichý Davida Ratha poslaneckým mandátem nevybavil, to učinili voliči v parlamentních volbách, a nikdo jiný než voliči tudíž není oprávněn tento mandát zrušit nebo jeho výkon omezit.

Zdá se, že se nám Rath-gate pozvolna přetavuje v docela slušnou ústavní krisi… Opravdu nerad bych se dožil doby, kdy se bude problém se stoprvním poslancem řešit jeho vzetím do vazby!

Za tento pozoruhodný výkon udělujeme samozvanému ústavnímu soudci Janu Tichému cenu Osel měsíce. Zaslouží si ji.

Aktualisováno.

Na Jiném právu se k Rathově kause krátce vyjadřuje Zdeněk Kühn. Souhlasím s ním vyjma otázky přípustnosti Rathova zadržení: tam nemám dostatek informací k tomu, abych formuloval tak kategorický závěr jako Z. Kühn.

Ústavní podmínka bezprostřednosti mohla, avšak nemusela být splněna, to záleží např. na tom, co zjistila policie z prostorových odposlechů v době, kdy obviněný poslanec Råthlu přebíral, a zda s ní byl zadržen těsně po převzetí, nebo až po nějakém čase. Nebezpečí zneužívání institutu zadržení poslance v politickém boji je příliš velké a odůvodňuje spíše restriktivní výklad čl. 27 odst. 5 Ústavy.

Je Rathova vazba ústavní?

Začneme citací Ústavy:

Čl. 27

(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Nejprve Václav Pavlíček a po něm na svém blogu Cyril Svoboda z těchto dvou ustanovení dovodili, že současný stav poslance Ratha, který tráví své dny ve vazbě, aniž by bylo dolní komorou parlamentu rozhodnuto o jeho vydání k trestnímu stíhání, je ústavně pochybný, resp. protiústavní.

K okolnostem Rathova stíhání mám četné výhrady, ani s jedním z těchto názorů však nesouhlasím.

Pavlíčkovy pochybnosti pramení z toho, že čl. 27 odst. 5 Ústavy se o trestním stíhání poslance zmiňuje až v poslední větě a řeší primárně otázku jeho zadržení. Jeho výklad, že mezi odst. 4 a 5 není vztah subsidiarity a speciality, naráží na otázku, k jakému jinému úkonu má být poslanec na základě rozhodnutí předsedy sněmovny odevzdán soudu, jestliže ne k rozhodování o vazbě. Pokud by se v odst. 5 řešila pouze přípustnost zadržení a nikoli dalších úkonů trestního řízení, notabilně pak rozhodnutí o vzetí do vazby, nemělo by toto ustanovení žádný smysl. Jediným přijatelným závěrem je, že odst. 5 je vůči odst. 4 speciální a předběžný souhlas předsedy komory má až do definitivního (ratihabičního) rozhodnutí plena účinky souhlasu s trestním stíháním podle odst. 4.

Pochopitelné jsou obavy artikulované C. Svobodou, neboť ústava za určitých okolností skutečně umožňuje, aby byl poslanec omezen na svobodě, a to i po relativně dlouhou dobu např. parlamentních prázdnin nebo dysfunkce sněmovny, pouze na základ souhlasu jediného poslance, zvoleného za stranu danému jedinci případně i (značně) protivnou.

To je však risikem zastupitelské demokracie. Tak jako si občané vybírají 200 poslanců, aby hájili do příštích voleb jejich zájmy, vybírají si i sami poslanci ze svého středu sněmovní funkcionáře, kteří budou chránit práva jich samotných. Pokud si vybrali špatně a zvolili osobu nehodnou, mají navíc možnost obrátit se o ochranu svých práv přímo na Ústavní soud, což je postup, který bych za dané situace doporučil Davidu Rathovi. Jen ten je povolán k tomu, aby možnost držet poslance v předběžné vazbě předtím, než jeho případ posoudí plenum sněmovny, zvážil a autoritativně o ní rozhodl.

K textu C. Svobody je pak na místě jen douška, že jeho výklad, vylučující vazební stíhání při činu dopadeného poslance nebo senátora, je pro společnost spojen s nemenším nebezpečím, protože tak by nebylo možno zajistit až do příští schůze sněmovny ochranu společnosti např. ani před poslancem-seriovým vrahem.

Pět věcí, které mi na případu Davida Ratha nejvíc vadí

1. Odposlech. Odposlech telekomunikačního provozu je úkonem trestního řízení, přičemž trestně stíhat poslance nebo senátora lze pouze s výslovným souhlasem komory, jejímž je členem. Jestliže soudce povolil odposlech poslaneckého telefonu, presumoval tím, že tento souhlas bude následně udělen, čímž překročil svou pravomoc a obecně pravomoc soudní moci. Odposlech telefonu poslance nebo senátora je proto podle mého názoru vždy a bez výjimky neústavní.


2. Zadržení a domovní prohlídka. Policie tvrdí, že Rath byl zadržen bezprostředně poté, co se dopustil trestného činu. To bych chápal, kdyby tímto trestným činem bylo vloupání do klenotnictví nebo vražda, nikoli přijetí úplatku. Takto celá akce působí dojmem provokace směřované k tomu, aby bylo možno obejít Rathovu poslaneckou imunitu a díky ochotně spolupracující předsedkyni sněmovny si zajistit předběžné vydání ke stíhání.


3. Vazba. Neznáme zatím usnesení o vzetí do vazby, avšak už fakt, že místo aby obviněného přivezli k soudu, soudce přijel za ním na policii, budí značné rozpaky. V existenci vazebních důvodů nevěřím, zato si umím představit tlak, pod kterým bude nyní Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodovat o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby.


4. Nepříslušnost státního zástupce a soudu. Možnost volby z několika místně příslušných státních zastupitelství a soudů tu byla zneužita k účelovému přenesení kausy a její přidělení mediální hvězdě Bradáčové, státní zástupkyni, na jejíž nezávislost a poctivost bych osobně nevsadil ani pětník. Jestliže k přijetí úplatku došlo v Rudné u Prahy, příslušnými jsou Krajské státní zastupitelství v Praze a k rozhodování o vazbě Okresní soud Praha-západ.


5. Manipulace s důkazy při domovních prohlídkách. Snad vůbec největší znepokojení ve mně vzbuzuje fotografie pytle s nápisem samopal vz. 58. Při prohlídce zajištěné důkazy se v policejní praxi nikdy neoznačují obsahem, nemělo by to smysl; zde se zcela evidentně kdosi pokusil manipulovat veřejným míněním a udělat z prostého korupčníka korupčníka-teroristu.

Rath-gate není prvním případem, kdy je politický boj veden policejními prostředky, v podobném stylu proběhlo např. obsazení IPB (klienta ODS) a její předání do rukou ČSOB (klienta ČSSD) nebo akce Karel Srba (o jehož vině minimálně v některých kausách nejsem dodnes přesvědčen) a poté Kubiceho zpráva, kdy byl gard obrácený. Místní media ve všech případech resignovala na snahu analysovat a stala se hlásnými troubami svých politických, případně zpravodajských patronů a dodavatelů informací.

O to méně důvodů, proč resignovat na vlastní úsudek a připojit se k lynchující, novináři obratně rozvášňované luse.

Budeme mít poslanecké karcery?

Vypadá to tak, že se nad sněmovnu po téměř patnácti letech opět vznese, v celé své bizarní velikosti, duch Miroslava Sládka. Předvídali jsme to už před měsícem, tehdy toliko meditujíce nad pohříchu jen hypothetickou možností pravomocného odsouzení poslance Škárky.

Protože však není poslanec jako poslanec, to, co bylo tak hladce upřeno Sládkovi (Pro mě je nepřítomen… řekl by profesor Hrbolek), nemůže být tak snadno odebráno jednomu z leadrů sociální demokracie a politikovi více než výraznému. Pročež, hlasem zároveň úpěnlivým a zároveň v tonu, jenž trochu upomíná na procesy 50. let, vyzývá předsedkyně sněmovny Němcová vedení sociální demokracie k apelu na vazebně stíhaného poslance Davida Ratha vzdát se mandátu a všech těch nepříjemností sněmovnu i celou politickou scenu ušetřit.

Nestane-li se tak a Rath zůstane poslancem, nezbude skutečně nic jiného než jej den co den s pouty na rukou dovážet do budovy poslanecké sněmovny, tam mu umožnit hlasovat, pracovat ve výborech a setkávat se s voliči (na to by možná měla být jeho poslanecká kancelář vybavena čímsi jako zpovědnicí, institucí opatřenou mříží již tradičně).

A vzhledem k předpokládanému růstu počtu podobných incidentů by asi bylo třeba vybavit PSP karcerem, bohulibým to zařízením symbolisujícím kdysi nezávislost středověkých universit, jež vykonávaly nad svými studenty na světské moci nezávislou kázeňskou pravomoc, a přeživším, poněkud již anachronicky, na c.-k. gymnasiích až do konce 19. století.

Vězeňská služba České republiky, odloučené pracoviště Malá Strana – to by se na budově ve Sněmovní vyjímalo celkem dobře, co myslíte?

Právnické výpočty dokončeny

Dnes jsem dovedl své právnické výpočty v Djangu do podoby, kterou jsem si představoval. Není to žádný zázrak ani z hlediska grafiky, ani uživatelské přívětivosti (ve vztahu k uživatelům jsem ostatně vyznavačem drsné programátorské školy), ale funkčně by všech osm komponent mělo fungovat a poskytovat prakticky použitelné výsledky.

Další nesprávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Kdy je zaplacen soudní poplatek, uhrazený bezhotovostním převodem? Podle 9. senátu Nejvyššího správního soudu až dnem, kdy je částka připsána na účet soudu.

Je to další příklad rozhodnutí, které nerespektuje realitu a nadřazuje vlastní pohodlí soudců potřebám skutečného života a oprávněným zájmům stran; jak právě píši v kasační stížnosti, kterou budu zakrátko publikovat na druhém blogu, soud jedná tak, jako by účastníci byli zřízeni k tomu, aby mu zajistili co největší rozhodovací komfort.

V judikované věci kasační stěžovatelka prohrála spor, neboť měla za to, že k úhradě soudního poplatku dochází dnem, kdy dala své bance příkaz k jeho úhradě. NSS však vyšel z toho, že i pro úhradu soudního poplatku se uplatní zásada zakotvená (historicky nikoli dlouho) v ustanovení § 567 odst. 2 ObčZ/1964; na okraj podotkněme, že ObčZ/2012 toto ustanovení nepřevzal. Platí, že není-li poplatek ve správním soudnictví řádně a včas zaplacen – a to se může stát z řady důvodů, často např. pouhou administrativní nebo písařskou chybou – a řízení je proto zastaveno, musí žalobce poplatek zaplatit do konce dne, kdy je mu doručeno usnesení o zastavení řízení. To by nebylo tak zlé, pokud by postačilo dát tento den příkaz bance. Podle výkladu NSS to ale znamená, že poplatník musí, nechce-li svůj spor definitivně a nezvratně ztratit, vyrazit na poštu a poplatek zaplatit kolkem, protože to je jediný způsob, jak důsledky zastavení odvrátit. Což může být zvlášť milé, má-li poplatník ve zvyku vybírat si datovou schránku pozdě večer…

Věřím, že názor NSS opraví Ústavní soud: od občanů je na místě vyžadovat, aby při hájení svých práv jednali aktivně, obezřetně a rozumně, avšak člověk je tvor chybující a pokud k omluvitelné chybě dojde, nesmí stát této situace zneužívat. Asymetrie úpravy civilního a správního soudnictví v otázce dodatečné lhůty pro zaplacení soudního poplatku je sama o sobě nesmyslná a těžko zdůvodnitelná, a tuto nesmyslnost by se soudy měly snažit kompensovat, nikoli ještě prohlubovat.

Krajský úřad zrušil rozhodnutí o procesí v Krupce

V rekordní lhůtě rozhodl ústecký krajský úřad o našem odvolání ve věci závadového diskursu formou masky v Krupce. Usoudiv, že nám nebyl dán dostatečný prostor pro seznámení s podklady, prvoinstanční rozhodnutí zrušil a vrátil věc zpět do Teplic.

Vzhledem k tomu, že domnělý přestupek se udál 17. června 2011, budou nyní v Teplicích muset vyvinout značné úsilí, aby jejich snaha o kriminalisaci náboženských aktivit nevyšla naprázdno: nejprve mne vyrozumí o termínu, kdy se mohu s podklady seznámit, poté tak učiním a vyžádám si lhůtu k vyjádření, následně bude vydáno nové rozhodnutí, proti tomu se opět odvoláme, tentokrát, jak se znám, zlomyslně až v poslední den lhůty…

Pozvánka do Brna

A máme tu další konferenci o politickém extremismu: koná se 24. května v Brně a presentovat se na ní budou mj. Miroslav Mareš, Klára Kalibová a David Janda, takže lze důvodně očekávat značnou přidanou hodnotu vystoupení (dotazy typu veselé zážitky z kasina nebo jak jsem v Německu heiloval ale, obávám se, pořadateli připuštěny nebudou).

Věra Tydlitátová opět znalkyní

Paní Věra na to jde ovšem od lesa: nebude znalkyní v oboru extremismu sama, nýbrž bude vystupovat prostřednictvím filosofické fakulty Západočeské university v Plzni, tedy – ve vlastním slova smyslu – své alma mater. Jako první zadání dostalo toto pracoviště právě doručeným opatřením ÚOOZ za úkol posoudit činnost Resistance Women Unity (RWU), tedy té organisace, jejíž doménu si dívky zaregistrovaly na jméno a adresu V. Tydlitátové.

Zvládne to paní Věra? Určitě ano, a myslím, že se ctí: vždyť v kolika jiných zemích je stav právního státu takový, aby znalecké posudky na antisemity mohli psát sami aktivisté místní Ligy proti antisemitismu/Anti-Defamation League? Držíme palce!

Loužovi a Ploužovi s láskou aneb Rozsudek z Mostu

Dnes byl doručen mostecký rozsudek týkající se závadového diskursu spočívajícího ve veřejném vystavování praporu (mezi OČTŘ spíše známého pod laickým označením vlajka) rozpuštěné Dělnické strany.

Soudce Pavel Plch v něm policisty v linii extremismus nijak nešetřil, a několik nelichotivých poznámek adresoval i znalci Ivo Svobodovi (jazyková vložka: historicky správný genitiv singuláru vlastního jména Ivo zní Ivona, avšak protože pracující lid neměl pro tyto nuance latinských deklinací příliš pochopení, zvulgarisovala v době lidovlády tato jména do nesprávných forem, tj. např. Iva, podobně třeba Otta – namísto Ottona – Cicera místo Cicerona nebo Cata místo Catona; ti, kteří těmito ohavnými tvary trpí stejně jako já, proto volí cestu menšího zla a nakládají s nimi jako se substantivy nesklonnými, kojíce se nadějí, že se jednoho dne vláda našich věcí vrátí znovu do našich rukou aspoň v oblasti orthografie a tvarosloví).

K rozsudku mám jedinou připomínku: jestliže obžalovaní jednali v omluvitelném právním omylu, totéž se nedá říct o Vojtěchu Šimíčkovi, který jako soudce NSS měl vědět, že presentace symboliky Dělnické strany může být trestným činem, a tím, že do medií tvrdil opak, dopustil se trestného činu podle § 404 TrZ/2009 formou návodu, neboť mohl a měl předpokládat, že jeho ujišťování vezmou potenciální pachatelé vážně a zachovají se podle něj.

Jsem si jist, že vezmou-li orgány činné v trestním řízení věc pevně do rukou a přiberou osvědčeného znalce Svobodu, soudce Šimíček potrestání neunikne.