DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 2. října 2012

Odpovídá stát za zdivočelá media?

V důležitém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, který se týká náhrady za neoprávněné trestní stíhání, senát Nejvyššího soudu (NS) judikoval:
Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení, a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v souzeném případě, že žalobkyně je osvobozená, ne však nevinná, žena zabila svého manžela a tělo hodila do O. apod.). Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Lze k tomu poznamenat, že neodpovídající vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhajícímu trestnímu stíhání může mít podle ESLP i negativní dopad do práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). ESLP k tomu uvedl, že novináři na to musejí pamatovat, když píší články o probíhajících soudních řízeních, neboť mimo hranice přípustného komentáře se mohou ocitnout výroky, u kterých by hrozilo, že – ať už úmyslně či nikoliv – sníží šance dotyčné osoby, že se bude těšit spravedlivému procesu, nebo podryje důvěru veřejnosti v roli, kterou soudy zastávají při výkonu trestní spravedlnosti (rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 5. 12. 2002, ve věci Craxi proti Itálii, stížnost č. 34896/97, § 101). Vždy je však třeba dbát, aby zároveň nedošlo k omezení práva na svobodu projevu.
S tím nesouhlasím, a to zejména proto, že se zde princip objektivní odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup jeho orgánů nahrazuje principem odpovědnosti za zavinění: jestliže se OČTŘ vyjadřují do medií přiměřeně, avšak media udělají z komára velblouda a z presumptivně nevinného obviněného těžkého zločince a arcilotra, není podle NS vina na státu, ale na mediích.

Podle mého názoru je odpovědnost státu v těchto případech třeba dovozovat methodou exkluse, tedy vyloučit pouze ty zásahy do práv obviněného, u nichž by se ten mohl po – pro něj úspěšném – skončení trestního stíhání domoci nápravy vůči vůči třetím osobám; za všechny ostatní odpovídá stát. Protože právo na svobodu projevu je obecně velmi široké a soudy vylučují odpovědnost za zásah do osobnostních práv ze strany medií stále častěji, je tato residuální odpovědnost státu značná.

Exkulpace státu, již Ištvánkův senát zakládá, musí logicky vést k tomu, že bude existovat široká třída zásahů do osobnostních práv, které je neprávem obviněný nucen strpět bez toho, že by se mohl domoci svých práv u soudu. Takový závěr je protiústavní a jsem přesvědčen, že judikatura NS ve stávající podobě dlouhodobě neobstojí a buď Ústavní soud, nebo Evropský soud pro lidská práva se s názorem NS neztotožní.

11 komentářů:

  1. To je klasické uvažování NS v ranku "škody" v nejširším slova smyslu. Přetržení přičinné souvislosti je mantra, pomocí které je dosahováno zcela absurdních výsledků.

    Nastíněná úvaha je adekvátní stupidní úvaze, že když rušitel sdělil pomluvu toliko drbnám Vopičkové a Novákové, tak neodpovídá za rozšíření pomluvy po dědině, protože dál to už přece nešířil on.

    Podle mého názoru rušitelé v těchto situacích musí být odpovědni v rozsahu, který je omezen pouze zcela zjevně nebývalými ingerencemi jiných osob do procesu difamace. Pokud se ale difamace ubírá obvyklými cestami, pak za ni podle mne rušitel má odpovídat za celou.

    OdpovědětVymazat
  2. Rozhodnutí NS považuji za správné. Kritika TP zaměňuje objektivní odpovědnost s odpovědností absolutní. V čem by mělo spočívat ono porušení povinnosti, které je ve vztahu nepřetržené kauzality s mediální újmou na cti, mi totiž zůstává záhadou.

    MR

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak už naznačil předřečník Dvořáček, hlavní problém je zde s kausalitou, kterou my mezi stíháním a mediálním ostouzením obviněného spatřujeme, kdežto NS nikoli. OČTŘ mohou být mlčenlivé jako sfinx, a přesto k újmě dojde, např. pokud je obviněný úředník vyvlečen policisty ze své kanceláře nebo se v jeho domě uskuteční domovní prohlídka, a ani toho není zapotřebí, jestliže se o trestním stíhání media dozvědí od poškozených.

      Moje tvrzení je, že stát odpovídá za vše, za co neodpovídají jiní (tj. princip exkluse), protože jinak vznikne prostor nežalovatelných difamačních zásahů a základní právo na ochranu osobnosti nebude saturováno.

      Chce-li MR naznačit, že kausální nexus mezi zahájením trestního stíhání obviněné ne-vražedkyně a článcích na její adresu v mediích neexistuje, nechť tak učiní explicite.

      Vymazat
  3. Hlavní problém kritiky daného rozhodnutí je nesprávné dovozování absolutní odpovědnosti státu oproti odpovědnosti objektivní. Jde-li o kauzalitu, pak chápání kauzality v moderním evropském deliktním právu souvisí také s otázkou přičítatelností škody (újmy) škůdci (původci zásahu) z hlediska její předvídatelnosti. Chcete snad s úspěchem tvrdit, že stát má rozumně předjímat, že ve vztahu k trestním řízení dochází (pravidelně) ze strany sdělovacích prostředků k mediálním excesům? Byť se jistě takové případy najdou (a znám je i já), pravidelnost v tom nejsem schopen dosledovat.

    MR

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom případě pohlížíte na media jako na vzteklého psa, kterým pokousán se také náhrady (většinou) na nikom nedomohu. Buď je mediální coverage excesivní, a pak ať odpovídají media, nebo přiměřená (a předvídatelná), pak je odpovědný stát. Mezi tím nesmí existovat žádná "země nikoho" bez odpovědnosti za difamaci.

      Vymazat
    2. Ona i difamace je mediální exces. A stále platí, že Vaše "methoda exkluse" dovozující odpovědnost za zásahy "v zemi nikoho" není z principu nic jiného než absolutní odpovědnost, pro kterou ovšem nenajdete oporu v žádném právním předpisu (zejména ne v pojetí odpovědnosti dle 82/98).

      MR

      Vymazat
    3. OdpŠk je pouhý prováděcí předpis dvou norem ústavního práva. Moje argumentace je ústavněprávní.

      Vaše vývody jsou nicméně vadné i v rovině práva podústavního. Položme si otázku:

      Je stát odpovědný v případě, že OČTŘ informují přiměřeně (v intencích § 8a TrŘ) a přiměřeně se chovají i media, takže ta nelze s úspěchem žalovat? Tvrdím, že odpověď "ne" zakládá ústavně nepřípustný "prostor nežalovatelného".

      Difamací ve smyslu zásah do dobré pověsti (dis- + fama) je zásadně každé trestní stíhání, a ukázalo-li nedůvodným, mělo by se odškodňovat, s úvahou speciálních liberačních důvodů podle § 12 OdpŠk (§ 2 OdpŠk jiné liberační důvody výslovně vylučuje).

      Jestliže bychom začali operovat s (jinak ctihodnými a obecně aplikovatelnými) pojmy jako accountability, postupovali bychom jednak v přímém rozporu s § 2 OdpŠk, jednak bychom vyšli nad rámec ústavnosti tím, že bychom požadovali místo pouhé příčinné souvislosti fakticky zavinění, a to je v rozporu i s výslovnou dikcí čl. 36 odst. 3 Listiny a v případě difamačních důsledků trestu čl. 3 sedmého opčního protokolu k Úmluvě.

      Howgh!

      Vymazat
    4. Hovořím-li o absenci opory v jakémkoli právním předpisu, nemám na mysli pouze právo "jednoduché", ale i právo ústavní. Povyšovat vlastní přání na ústavněprávní argumentaci mi přijde přinejmenším nepřípadné. Rovněž tak v žádné deliktní doktríně oporu pro svou "methodu exkluse" nenajdete. Howgh!

      MR

      Vymazat
    5. V takovém případě we agree to disagree. Zatímco já pokládám svou methodu exkluse za brilantní právní konstrukci (hodnou autora), vy v ní spatřujete blábol bez opory v platném právu (hodný téhož). S tím, myslím, můžeme oba žít :-)

      Vymazat
  4. Stát za zdivočelá media neodpovídá, jako nezodpovídá za zdivočelý dav na Spartě. To by mělo být patrné ze samotného titulku. Souhlasím s MR a se soudem.
    České právo a jak vidím někteří právníci si budou musit zvykat na jednoduché a přímočaré argumentace i ESLP, které jsou zde v článku uvedené. Teze, že stát odpovídá za vše, za co neopovídají jiní, a že pořád tedy musí existovat někdo, koho někdo zase může/smí žalovat, a že musí stále existovat "prostor žalovatelného" je co? - Je to zamšmodrchání problému, aby bylo možno jej komplikovaně "řešit". Myslím, že zde pan Pecina nabízí brýle s mléčnými skly.

    PS. neví někdo, kde bych sehnal oficiální překlad Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms (EU) do češtiny?

    Mirek Vorlický

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS. neví někdo, kde bych sehnal oficiální překlad Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms (EU) do češtiny?

      Zde.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>