DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 21. prosince 2012

Další skandální rozsudek městského soudu ve věci našeho sdružení

Dnes nám byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze, jímž tento soud opětovně zrušil rozhodnutí ministerstva vnitra o odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro nepřezkoumatelnost.

Ministerstvo tak znovu dostalo příležitost, aby nám vydáním dalšího nepřezkoumatelného rozhodnutí na nejméně půldruhého roku zabránilo v činnosti.

Petr Kočí se vzdal obhajoby extremistů

Advokát Petr Kočí, který v několika trestních řízeních obhajoval tzv. pravicové extremisty, oznámil, že vypověděl plnou moc k obhajobě těchto svých klientů, neboť se nalézá pod tlakem České advokátní komory a nemůže proto poskytovat obviněným právní služby v takové kvalitě, jaké by bylo zapotřebí a na jakou jeho, nyní již bývalí, klienti mají právo.

To je pochopitelné a podle mého názoru naprosto správné rozhodnutí: těžko si představit, jak by P. Kočí mohl bez obavy z další persekuce přistoupit např. k výslechu brněnské znalkyně Petry Papiežové-Vejvodové, a to včetně presentace informací o nedostatku její nestrannosti, které má obhajoba k disposici: takové pojetí obhajoby by se Karlu Čermákovi a jemu podobným jistě nelíbilo, protože, jak víme, podle Čermáka je tu obhájce primárně pro soud a ne pro své klienty, jejichž pokyny je vázán pouze potud, pokud to neprotiřečí – velmi svérázně vykládané – ethice advokátského stavu.

Osobně jsem přesvědčen, že Petr Kočí poskytoval svým klientům vždy služby na maximální možné úrovni a s využitím všeho, co jim mohlo prospět, a to často i pro bono, a bylo mi ctí moci s ním na případech těchto nespravedlivě a čistě z politických důvodů pronásledovaných osob spolupracovat.

Incident v baru Ještěrka

Shodou náhod se mi dostalo do rukou několik dokumentů k případu Gilberta F. McCraee, jenž byl pravomocně odsouzen za loňskou vraždu v tramvaji 22. Zvlášť rozsudek soudu I. stupně je pozoruhodná četba. Podle verse obžaloby, potvrzené již třemi stupni soudní soustavy, se měla vražda seběhnout tak, že McCrae, obchodník s historickými zbraněmi s americkým a britským pasem, který žil od r. 2002 v České republice, se v baru Ještěrka v Londýnské ulici na Vinohradech dostal do verbálního konfliktu se svou obětí, čtyřiatřicetiletým narkomanem Rudolfem S. Toho poté sledoval na zastávku tramvaje na Tylově náměstí a odjel s ním inkriminovanou linkou č. 22 až na konečnou do Hostivaře, kde jej jedním výstřelem do hlavy chladnokrevně usmrtil. Načež z tramvaje v klidu vystoupil a vrátil se domů na Vinohrady. A co je nejzajímavější, po činu se ani nesnažil Českou republiku urychleně opustit, aby nemohl být dopaden (musel jistě počítat s tím, že hosté a barman z Ještěrky ho dokážou poměrně přesně popsat), ani se nepokoušel vražedné zbraně zbavit, ale čekal, až jej policie – po měsíci – vypátrá, zadrží a zbraň u něj v bytě objeví.

Jako sujet detektivky by to, jak jistě uznáte, nemohlo projít ani přes prvního lektora, nicméně české soudy jsou shovívavé: s touto versí se plně ztotožnily a Američana za vraždu odsoudily na šestnáct let do vězení. Odsouzený nyní tvrdí, že se stal obětí komplotu, a já, ačkoli bývám v těchto případech velmi nedůvěřivý – věznice na celém světě jsou plné dokonale nevinných lidí – mám rovněž problém to, co policie a městské státní zastupitelství soudu předložily, akceptovat byť jen jako zlomkově pravděpodobnou versi reality.

Pochybnosti vzbuzuje hlavně práce policie a jejího Kriminalistického ústavu Praha: Proč nebyl záznam kamerového systému zabírajícího prostor zastávky, kde vrah a oběť čekali na spoj, předložen znalci, který by posoudil identitu vraha a obviněného podle jeho výšky a způsobu chůze? Tyto techniky jsou přece běžně používány např. u bankovních loupeží. Proč policejní znalci tvrdí, že nábojnice prošla McCraeovou zbraní, ale nepřiložili na důkaz jedinou mikrofotografii? Opravdu nemají mikroskop, který by takový snímek dokázal zhotovit? Nevěřím. Proč se policie starala o nedopalky cigaret u KFC, ale nenapadlo ji předat k analyse ty z baru? Jestliže vrah kouřil, na některých z nich by musela být jeho DNA. Proč se nikdo u soudu nezabýval minulostí poškozeného, který měl podle mediálních zpráv krátce před vraždou opustit léčebnu, kde se léčil z drogové závislosti? Proč nebyl vyslechnut ani jeden ze svědků navržených obhajobou, snad s výjimkou obhájce ex offo, který jako správný český advokát vypovídal v neprospěch svého klienta? To samo o sobě svědčí o snaze soudu něco zatušovat.

Jistě, uznávám, že nepřímých důkazů proti obžalovanému byla řada, a také si nemyslím, že co policista, to organisovaný zločinec Kopáčova, Berdychova nebo Toflova kalibru. Přesto bych řekl, že justiční systém zde zase jednou spíš než usvědčeného pachatele poslal do chládku člověka, který se stal někomu nepohodlným.

Věřil bych spíš tomuto: Oběť a vrah si smluví schůzku v baru Ještěrka. Tam se pohádají, oběť možná vraha vydírá a vyhrožuje mu, že ho udá, možná jen odmítá zaplatit dluh, v každém případě se vrah rozhodne oběti zbavit, ještě ten samý den, resp. tu samou noc. Je to riskantní a nerozumný plán, ale vrah si zřejmě neuvědomí, že policie podle mobilu, který najde u oběti, za pár minut vypátrá bar, kde spolu byli, a do několika hodin bude mít jeho popis, anebo to ví, ale risiko je příliš velké – třeba netuší, kde oběť bydlí, a musí proto plán uskutečnit okamžitě, než opilou oběť ztratí s očí např. v taxíku. Ať tak nebo onak, vražda se podaří a policie je bezradná, a tak místo skutečného vraha za měsíc předloží mediím McCraee, na jehož likvidaci má někdo mocný zájem.

čtvrtek 20. prosince 2012

Podal jsem další žádost o informace k presidentským volbám

To, co víme už několik týdnů, pomalu probublává do mainstreamu, je proto na čase poškádlit ministerstvo další žádostí o informace. Očekávám, že se dozvím, že: 1. přetřídění archů probíhalo zcela nahodile; 2. žádná pravidla pro tuto nahodilost neexistovala; 3. neexistuje ani písemný pokyn k přetřídění, ani protokol o něm; a 4. výsledné pořadí mohl ovlivnit každý, kdo měl k petičním archům přístup. Prostě, jak napsali Šimíček, Kühn a ti dva další bratři v triku, transparentní a podrobně zdokumentovaný postup par exellence.

Nerad bych předbíhal, ale pokud mi z vnitra napíší to, co predikuji, má cena Osel roku 2012 jasného laureáta; oceněno bude dokonce čtyřoslí.

pondělí 17. prosince 2012

Může Klára Samková dál obhajovat mačetové útočníky?

Když byla v dubnu advokátka Klára Samková vyloučena z obhajoby mačetových útočníků, měl jsem to za svévolný pokus ústeckého státního zastupitelství (tehdy representovaného Lenkou Bradáčovou) zbavit obviněné kompetentní obhajoby a snáz tak dosáhnout mediálního úspěchu. Uvítal jsem proto, když bylo toto rozhodnutí stížnostním soudem zrušeno.

Nyní poslal jeden z vazebně stíhaných obviněných, Antonín Sinu, dopis svému bratrovi do jiné věznice, a v něm vylíčil skutek jinak, než bylo dosud obhajobou presentováno. Domnívám se, že K. Samková by měla být z tohoto důvodu vyloučena nejen z jeho další obhajoby – to se už stalo, resp. advokátka se obhajoby sama vzdala – ale rovněž z obhajoby všech dalších obviněných.

Důvodem je, že v době, kdy Samková Sinu obhajovala, existoval mezi nimi zvláštní fiduciární vztah a informace, které obhájkyně od obviněného dostávala, požívaly ochrany jako tzv. privilegované informace, ke kterým neměl nikdo jiný přístup. Skončením obhajoby tento vztah zanikl, a i když povinnosti z něj přetrvávají, minimálně na papíře, Samková není schopna zapomenout vše, co ví, a přistupovat k obhajobě ostatních klientů tak, jako by nikdy obhájkyní Sinu nebyla.

Uvedu hypothetický příklad: Předpokládejme, že by Sinu Samkové řekl, kde se nachází předmět důležitý pro trestní řízení, jímž by mohl být jako pachatel usvědčen, a že na tomto předmětu jsou jeho biologické stopy. Jako jeho obhájkyně nemohla tuto informaci předat policii (ano, vím, Karel Čermák by to asi udělal, ale hovořím o skutečné advokátské ethice), neboť by tím uškodila svému klientovi. Nemůže to udělat ani nyní, kdy by to představovalo porušení jejích povinností vůči klientovi, které obhajobu přetrvávají, ale snadno by v řízení mohla vzniknout situace, že by tato předchozí znalost měla přímý vliv na volbu prostředků obhajoby zbývajících obviněných. Je možné chtít za takových okolností po obhájci, aby se choval tak, jako že určité informace nemá, a musel tak řešit sám, ve své hlavě, zákonem vyloučený střet zájmů mezi klienty?

Odpustek pro Fischera

Uspořádejme malou anketu. Co si myslíte, že se stane, když vítězný kandidát v presidentské volbě překročí stanovený finanční limit (v prvním kole 40 milionů, pro druhé dalších 10 milionů korun). Kdo si myslí, že volba bude prohlášena za neplatnou, president se stane nepresidentem a s ostudou bude vyhnán z Hradu, nechť stiskne tlačítko A. Kdo soudí, že presidentem zůstane a vůbec nic se mu nestane, stiskněte B.

Kdo hlasoval B, učinil správně. Překročení limitu na volební kampaň nevede ke zneplatnění volby, nýbrž podle ustanovení § 90a odst. 3 písm. b) SŘS je v takovém případě volební výbor (tj. nikoli kandidát, nyní president republiky) ve lhůtě stanovené soudem, která nesmí být kratší než 60 dnů, povinen odvést do státního rozpočtu částku odpovídající jeden a půl násobku částky, o kterou byl překročen limit výdajů na volební kampaň.

To je ovšem šokující: z podvodu, který vedl k volbě nepoctivého kandidáta, se lze vykoupit zaplacením odpustku, přičemž povinným k takové platbě není dokonce ani sám president, nýbrž členové jeho volebního výboru, potenciálně bílí koně. A aby nebylo všem absurditám konec, k návrhu na takový postup soudu je podle § 67 odst. 1 zákona o presidentské volbě aktivně legitimován pouze jiný kandidát. Jenže proč by takovou žalobu podával, když už stejně nemůže své postavení zlepšit, jestliže ve volbě neuspěl?

Theoreticky lze volbu napadnout i zvláštní volební stížností, avšak to naráží na dva problémy: primo musí být stížnost podána do sedmi dnů od vyhlášení výsledků volby, kdežto na zveřejnění informací o financování kampaně má volební výbor 60 dnů, a secundo není vůbec jisté, že by soud stížnosti vyhověl, jestliže je pro postih takto vymezeného deliktu kodifikována komplexní speciální úprava.

Takže Jan Fischer, s Jaromírem Soukupem a jeho penězi v zádech, je za vodou.

Můj názor je jasný: Koupím větší množství peří a dehtu, pokud možno se slevou; optimálně 92–95 %!

sobota 15. prosince 2012

Python pro dnešní večer

Ve svém článku na Jiném právu si Jan Petrov klade otázku, jakým způsobem mohlo přetřídění petičních archů pro presidentskou volbu, vesměs po stovkách, ovlivnit výsledky. Odpovědět na ni neumí, a zcela exaktně to nedokážeme ani my, avšak protože máme k disposici poměrně velký objem authentických dat, dokážeme si takovou situaci s relativně vysokým stupněm věrohodnosti namodelovat.

čtvrtek 13. prosince 2012

Rozhodnutí NSS: konformní majoritní votum, vynikající disent Josefa Baxy

Před Nejvyšším správním soudem (NSS) stojí plastika ztvárňující (prý) Spravedlnost, již nevděčný a prostořeký místní lid překřtil způsobem, který nelze na tomto blogu bez uzardění reprodukovat.

Po rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany jsem si říkal, že nejvhodnější výzdobou toho místa by byla socha pštrosa s hlavou v písku, po nejnovějším výkonu volebního senátu NSS mám arci za to, že ještě pertinentnější by byla socha pudla, mopslíka nebo aspoň, v případě nedostatku rozpočtových prostředků, čivavy.

Ano, milý čtenáři, správně jsi odhadl, že následující text bude opět, jak je mým nepěkným zvykem, k výkonům české justice hyperkritický.

středa 12. prosince 2012

Nečisté rejdy členek RWU odhaleny

Konečně víme, před jakým osudem členkami Resistance Woman Unity svedených dětí ve svém posudku dva mladí, ale už zkušení znalci z Plzně varují (kvalitu omluvte, je to fotografie ze spisu):

Vskutku, já v dětství spatřit runu Odal, tak jako nebohé oběti dětského dne uspořádaného aktivistkami na Sázavě, okamžitě bych byl opustil všechny v mateřské i základní škole mi vštípené hodnoty a stal se vyznavačem kultu jediného Vůdce. Další otázkou pak je, zda by za těžký zločin závadového smontování neměl být pohnán před soud spíš Štěpán V. a nikoli pořadatelky akce, ledaže by se prokázalo, že o jeho zločinném úmyslu měly předchozí povědomost a/nebo jej dokonce s tímto záměrem na akci pozvaly. Jistě, otevřeným bodem je, zda nebylo jejich povinností ihned po činu dětstký den ukončit a artefakt odevzdat k odborné demontáži na nejbližší služebnu PČR.

Z druhého snímku je patrné, s jakými že strašnými střelnými zbraněmi to bylo dětem, jak znalcové píší, umožněno zacházet. Z kontextu bych očekával nejméně kanon tanku Tiger II, a ona prostá (v rukou pravicového extremisty arci neméně nebezpečná) vzduchovka!

Aktualisováno.
Na jiné akci došlo ovšem k ještě horším výstřelkům:
Zde jsou OČTŘ postaveny před ještě složitější úkol: bude třeba přísně vyšetřit, kdo svastiky, triskele a vlčí hák sestavil a hlavně, kdo plastovému panáčkovi zvedl ručičku. Nechtěl bych být v jejich kůži: tolik zločinu, tolik podezřelých a tak málo indicií, které by je mohly dovést k pachateli…

Aktualisováno.
A na důkaz, že pozornosti bdělých orgánů, zejména pplk. Krásného, neušel ani tento blog, dva kompletní dokumenty: [1], [2].

úterý 11. prosince 2012

Horrorcore znovu k soudu aneb Řezník v dalším levelu

Kdo je Řezník, víme, neznámou nám není ani holka v jeho sklepě, tušíme, že Žižkov je to místo, kde se chlastá, jakož i, měli-li bychom problémy s výběrem vhodného, dostatečně decentního podniku v dané lokalitě, že nejlepší bar je Chocobamba, přičemž od návštěvy nedalekého Bukowski's Baru nás může odradit už jen malebný popis tamních záchodků.

Nyní, zdá se, se Řezník dostal do problémů s OČTŘ znovu, protože si dovolil znesvětit přední ikonu politických sentimentalistů a prodával ve svém e-shopu trička s Andersem Breivikem, čímž měl podle bystrých břeclavských učitelů ve spojení s neméně inteligentními místními kriminalisty spáchat přečin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 TrZ. Trestní řízení je vedeno jako zkrácené, což znamená, že s procesními právy obviněného si OČTŘ hlavu lámat nemíní.

Inkriminovaná oděvní součást už v nabídce není, naštěstí máme Google Cache, takže podrobnosti strašného zločinu nám nezůstanou utajeny ([1], [2]), a při troše snahy se můžeme dopátrat i dalších skutků obdobné společenské škodlivosti, příkladmo trička s Josefem Fritzlem a nápisem The Ultimate Dungeon Master.

Blahopřání do Břeclavi: doposud jsem měl za to, že nejhloupější policisty mají v Mostě, ale jak patrno, v Břeclavi Loužovi a Ploužovi vyrůstá zdatná konkurence.

pondělí 10. prosince 2012

Ministerstvo vnitra nezákonně manipulovalo s petičními archy

Obdržel jsem odpověď ministerstva vnitra na mou žádost o informace, včetně příloh ([1], [2], [3]). Ty jsem zatím převedl do textového tvaru ([1], [2], [3]) a pouštím se do analysy.

Aktualisováno.
První záhada je vyřešena, už víme, proč algorithmus u Jany Bobošíkové částečně fungoval, u ostatních kandidátů nikoli.

Nechal jsem si vypsat sekvence v souboru vsechny1.txt; výsledek je zde. Z něj je patrné, že ministerstvo archy – naprosto nelogicky – přerovnalo, většinou po stovkách, a, jak tvrdí, vyňalo ze souboru ty, které neobsahovaly ani jeden platný podpis. Jak je zřejmé z výstupního souboru, u J. Bobošíkové (prefix 14) tímto postupem vznikly pouze dvě subsekvence, mezi nimiž chybí jeden arch, kdežto u ostatních kandidátů je těchto fragmentů velký počet. Proto v jejich případě aplikace algorithmu dává pouze šum.

Jak svým inteligentním čtenářům jistě nemusím vysvětlovat, jde o evidentní porušení deklarovaného algorithmu a zdroj možné manipulace. Všechna rozhodnutí o registraci nebo o jejím odmítnutí, minimálně u kandidátů, kteří dodali nejméně 50 000 podpisů, jsou proto nezákonná.

Aktualisováno.
Se znalostí kompletních sekvencí lze provést kontrolu, zda výběr odpovídá algorithmu.

K tomu si napíšeme další krátký program:
Jeho výstup (prázdný, pouze iniciály a prefixy kandidátů) ukazuje, že vzorky odpovídají zcela přesně, bez jediné chyby.

Posledním úkonem bude ověřit, zda byly kontrolovány skutečně jen archy ve vzorcích a ministerstvo si do souborů žádné nepřihodilo, jak dedukují např. na České posici.

K tomu nám poslouží další program, tentokrát již úplně triviální:
Ten ukazuje, že všechny vzorky jsou v pořádku, s jedinou výjimkou, jíž je druhý vzorek Vladimíra Franze. V něm neodpovídá 268 z celkem 326 čísel archů. Protože tato nesrovnalost neměla na rozhodnutí vliv, nebudeme se jí zabývat a najít vysvětlení dáváme čtenářům za domácí úkol.

Závěr:
Ministerstvo vnitra nedodrželo algorithmus, který v rozhodnutích popsalo. Jednak ze souboru bezdůvodně odstranilo archy s nulovým počtem platných podpisů (ty by neměly na výsledek kontroly vliv, ale podstatně ovlivnily sekvence kontrolovaných archů), jednak soubory kandidátů, s výjimkou petičních archů Jany Bobošíkové, zcela svévolně a potenciálně i manipulativně přetřídilo.

Aktualisováno.
Nová data jsem doplnil i do database, kterou si můžete stáhnout a podrobit dalšímu zkoumání.

Skandální odhalení plzeňských rychloznalců

Telenovela Resistance Women Unity pokračuje ve svižném tempu. Dva noví znalci z Plzně Jan Ptáčník a Petr Krčál dodali znalecký posudek, a k němu příslušná universitní funkcionářka připojila záruku, že oba soudruzi toho sice zatím moc neumějí (jde s největší pravděpodobností o jejich první samostatný projekt, nezapomeňme, že na magisterských diplomech jim téměř nestačil zaschnout inkoust), ale jsou moc pracovití a uvědomělí a do svého posudku napíší, cokoli si budou OČTŘ přát.

Což je právě to, co by znalec za žádných okolností dělat neměl: ne náhodou se v jiných oborech, příkladmo v soudním lékařství, znalcem stává odborník obvykle až v profesorském věku, po několika desetiletích praxe, aby byla záruka, že se při své práci nedá nikým a ničím ovlivnit.

Výsledek je podle očekávání tristní, a to v prvé řadě svou nekonkrétností. Znalci do posudku napsali přesně to, co se od nich žádalo, tedy závěr, který soud potřebuje pro odsuzující rozsudek, aniž by své úvahy podepřeli odkazy na konkrétní důkazy, a pokud už tak učinili, pak – stejně jako Michal Mazel u Power I+II – při tom použili špinavý trik: nerozlišovali, odkud předmět, na který odkazují, pochází, a tak cokoli, co se našlo při domovních prohlídkách v bytech obývaných aktivistkami (a co jim v některých případech ani nepatřilo, protože v bytě s nimi žilo několik dalších osob), použili proti nim, jako by předmět měl nějaký vztah k RWU nebo jako by to, že jej měly doma, bylo automaticky důkazem jeho použití k podpoře a propagaci zakázaných hnutí.

Za pozornost stojí též četné odkazy pod čarou, které ovšem neodkazují na množství různých dokumentů, nýbrž na dva policejní spisy: Power a Lotta (proces s RWU dostal nové kodové jméno, Madla). Že by návyk ze studia, jak drobným podvodem učinit seminární nebo diplomovou práci zdánlivě ozdrojovanější?

Nejzábavnější je ovšem pasáž o mikulášské besídce, kde prý děti mohly stavět ze stavebnic hákové kříže (nikoli tedy stavěly, nýbrž stavět mohly, ale takto nekonkrétní obvinění jsou pro posudek typická).

Na jedné ze schůzek s obviněnými jsme z legrace zkoušeli vymyslet, jakou formu závadového diskursu v besídce znalci odhalí. Já jsem, pokud si vzpomínám, navrhoval, že menší děti dostaly pastelky a soutěžily o nejlepší portrét Hitlera, starší se učily zpívat Horst-Wessel-Lied, chlapci měli za úkol poznat na fotografiích nacistické generály, zatímco děvčata se cvičila v pečení vánočního cukroví ve tvaru run, a základem byl samozřejmě kurs správného hajlování (podotýkám, že co se na besídce dělo ve skutečnosti, samozřejmě vím z fotografií a videí). Nikdo z nás arci neočekával, že by se tato mírně perversní až cynická zábava mohla ukázat tak přesnou predikcí reality…

Aktualisováno.
K thematu rovněž Lukáš Beer.

středa 5. prosince 2012

Česká posice k výběru podpisových archů

O podivné implementaci algorithmu pro pseudonáhodný výběr píše na České posici Vladimír Maier, s velmi podobnými výsledky jako my. Zda je skutečně celý podivný výběr vysvětlitelný tím, že úředníci ke kontrolovaným archům přibrali další, bezprostředně předcházející nebo následující, si nejsem jist, další analysy ponechávám na dobu, kdy mi ministerstvo odpoví na žádost podle InfZ a pošle mi kompletní sekvence čísel kontrolovaných archů.

S nimi se pak dá dělat leccos, zejména zjistit, zda existuje statisticky významná odchylka průměrného počtu chyb u archů vybraných v souladu s algorithmem a v rozporu s ním; pokud ano, je to důkazem malevolentní manipulace s výběrem. Neméně zajímavé bude, až odhalíme, podle jakého klíče se vybíralo u ostatních kandidátů, studovat počet těchto anomálií v závislosti na osobě a státní oblíbenosti kandidáta.

Zatím jsou všechno, co tvrdíme, pouhé dohady, ale až budeme mít sekvence, nebude pro ministerstvo cesty, jak se z obvinění z podvodu, jež je zatím pouhou domněnkou, vykroutit.

Patnáctidenní lhůta podle InfZ končí ministerstvu v úterý 11. prosince a v mém kalendáři je toto datum označeno opravdu výrazně. Jistě existuje i možnost, že se budu o informace muset s ministerstvem soudit, ale říkám si, že takové zoufalce snad ani Česká republika nezaměstnává.

Co je a k čemu slouží poslanecká imunita

S prodlevou se dostávám ke komentáři nad usnesením plena Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/12, které se zabývalo stížností Davida Ratha ohledně toho, že před hlasováním o jeho (prvním) vydání nemohli ve sněmovně vystoupit jeho obhájci Adam Černý a Roman Jelínek.

Se samotným závěrem souhlasím: poslanecký mandát se vykonává osobně a procedura zbavení imunity není součástí trestního řízení, takže k újmě na Rathových základních právech tímto postupem nedošlo.

Nesouhlasím arci s jednostranným stanoviskem ÚS v otázce právní povahy imunity zákonodárce. Pojetí, že jde o výsadu celé komory, je anachronismem, a i u zahraničních soudů je tento názor podrobován kritice např. ve formě disentů.

Souverain, proti jehož zvůli původně imunita chránila, není již dávno mimo parlamentní komoru, ale je uvnitř; dnes je daleko víc účelem imunity chránit zákonodárce zastupující menšinu před zvůli parlamentní většiny. Účinnost této ochrany je jistě omezená; většina tím, že je většinou, může v konečném efektu oposici přehlasovat, avšak stát se tak nemůže potajmu, bez medialisace a bez práva zákonodárce, jemuž se děje příkoří, být slyšen.

Stát, kde by bylo nutno chránit před policií celou parlamentní komoru, jak Ústavní soud ve svém rozhodnutí anticipuje, by fakticky byl na pokraji státního převratu.

úterý 4. prosince 2012

Pletený Újezd ve sbírce

Nejvyšší správní soud zařadil do sbírky rozhodnutí rozsudek Městského soudu v Praze týkající se sporu pana Martina Kalendy s unhošťskými policisty. Rozhodně schvalujeme, jde o přesvědčivý, dobře odůvodněný judikát, který jako by ani nebyl vydán osmým senátem tohoto soudu, přezdívaným Katastrofický.

pondělí 3. prosince 2012

Smějeme se s Fischerem

Takto legračně odpověděl presidentský kandidát Jan Fischer na otázku Patrika Vondráka ohledně všech těch báječných slev, které dostává při své kampani (a na které nemá jeho sponsor Jaromír Soukup, jak Fischer tvrdí, ani ten nejmenší vliv):


Dovolím si ocitovat ustanovení § 37 odst. 2 zákona o volbě presidenta republiky:
Výdaje na volební kampaň nesmí přesáhnout částku 40 000 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, účastnil-li se kandidát pouze prvního kola volby, nebo částku 50 000 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, účastnil-li se kandidát prvního i druhého kola volby. Do této částky se započítávají částky, které kandidát na funkci prezidenta republiky uhradil nebo má uhradit, včetně částek, které uhradily nebo se zavázaly za kandidáta uhradit třetí osoby. Bylo-li plnění, které je součástí volební kampaně, poskytnuto bezplatně nebo za cenu nižší než obvyklou, započítá se do této částky jeho obvyklá cena.
Jestli tomu dobře rozumím, čtyřicetimilionový limit J. Fischer buď už překročil, anebo do konce kampaně zcela jistě překročí. Rozhodně dobrý námět na ústavní stížnost proti jeho zvolení.

Aktualisováno.
Fischera podporuje i Transparency International ČR. Kandidát na svých stránkách nabízí dokonce transparentní spisovnu, do které vás sice jen tak nepustí, ale zato, v rámci otevřenosti, vám nedovolí z materiálů pořizovat kopie. Škoda: právě ty bych nejvíc potřeboval ke své ústavní stížnosti.

Hledá se nejlepší z Čechů – počesku

Tento týden by měl zvláštní volební senát Nejvyššího správního soudu dokončit projednávání žalob neregistrovaných kandidátů do presidentské volby. Zamítavý verdikt se všeobecně neočekává, jde jen o to, jaké rozhodnutí padne.

Možnosti jsou dvě: přerušení řízení a derogační návrh Ústavnímu soudu (v takovém případě by se ovšem volby jen tak hned nekonaly, což je politicky nežádoucí, protože pak by se mohlo, inter alia, zjistit, že presidenta nikdo nepotřebuje) anebo rozsudek vyhovující, ovšem potom je otázkou, zda budou připuštěni všichni tři vyloučení kandidáti, kteří dodali petice s dostatečným počtem podpisů, nebo jen někteří z nich. Další varianta je, že Ústavní soud volby odloží a bude rozhodovat o derogaci na základě ústavní stížnosti některého z kandidátů, případně i jiných stěžovatelů-voličů.

V obou eventuálních řízeních se bude řešit několik otázek:

1. Je úprava přímé volby v Ústavě ústavní?

Přirozeně, že ustanovení Ústavy nemůže být protiústavní z definice, avšak některým vyloučeným kandidátům-zoufalcům mnoho jiného prostoru pro argumentaci nezbývá. Vést by ji šlo z hlediska objektivní nemožnosti/neefektivity zkontrolovat petici s 50 tisíci podpisů, avšak jak jsem uvedl, pro derogaci podmínky zakotvené v ústavě neexistuje jiná procedura než legislativní, parlamentní.

2. Je ústavně konformní způsob ověřování podpisů v prováděcím zákoně?

Není, z několika důvodů:

a) Zákonem stanovený postup je nejasný, dovoluje různé výklady, včetně fantasmagorických (Sobkův legal possibilism).

b) Procedura je zcela formální, není implementací kontroly Ústavou stanovené povinnosti v materiálním smyslu. Nekontroluje se pravost projevu vůle, pouze existence signatáře, a to ještě podle centrální evidence obyvatelstva, tedy referenční database pochybné kvality. Pochybilo i ministerstvo, které na vzor podpisových archů nevyznačilo, že je třeba zapisovat adresu trvalého (evidenčního) a nikoli faktického bydliště.

c) Zjištěné duplicity jsou započítány jako ostatní třídy chyb, takže jsou i v tomto případě odměňováni nepoctiví kandidáti na úkor poctivých (kandidát, který odevzdá 2×30 tisíc identických falešných podpisů, projde, ten, který odevzdá 50 tisíc skutečných, s jedinou chybou v adrese bydliště, bude odmítnut).

d) Poctivý kandidát nemá sám žádnou možnost ověřit si, zda jím sebraný soubor podpisů je korektní anebo má ve sběru pokračovat. Nepoctivý je na tom lépe, zejména pokud může pracovat s nelegálně získanou kopií centrální evidence obyvatel.

3. Jsou zákonná rozhodnutí o odmítnutí registrace?

V žádném případě. Ministerstvo se dopustilo frapantních porušení zákona:

a) Nesmyslný výklad ustanovení zákona (součet místo průměru) připravil o registraci Janu Bobošíkovou.

b) Jak bylo uvedeno sub 2(b) shora, vzorové archy byly nevhodně a zavádějícím způsobem navrženy.

c) Výběr archů ke kontrole byl – velmi mírně řečeno – netransparentní. Podvod dosud prokázán není, avšak až ministerstvo pošle seznam všech kontrolovaných čísel, může být situace jiná. Bez ohledu na to je již nyní zřejmé, že algorithmus pseudonáhodného výběru uváděný v rozhodnutích je jednak nejasný (není vysvětlen způsob namapování rozsahu 0 ÷ (N – 1) na čísla archů), jednak nebyl dodržen, a jednak ho může každý, kdo se o něm předem dozvěděl, využít ve svůj prospěch a očíslovat archy tak, aby bylo odhaleno co nejméně chyb.

d) Mnohé nasvědčuje tomu, že byly vyřazovány i některé podpisy, které vyřazeny být neměly, např. není jasné, zda takový osud nepostihl podpisy osob, které v době mezi signací a kontrolou změnily příjmení a/nebo adresu.

Ústavní soud k fridexové travičce

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. III. ÚS 1250/12, jímž ve výroku o trestu zrušil rozsudek nad nejdeckou fridexovou travičkou. O ní jsme tu psali dvakrát, poprvé jsme se podivovali nad uložením výjimečného trestu za pouhý pokus trestného činu, podruhé jsme konstatovali, že i podle relativně přísných sazeb stanovených v TrZ/1852 by byl pachatelce uložen trest mírnější než 25 let vězení, který obviněná dostala u Krajského soudu v Plzni.

Odůvodnění soudce zpravodaje Jana Musila je přesvědčivé a kvalitní. Mám k němu toliko dvé doplňujících poznámek:
  1. Mám stále větší pochybnosti o tom, zda je ustanovení § 21 odst. 2 TrZ, podle kterého se pro pokus trestného činu použije stejná sazba jako pro trestný čin dokonaný, ústavní konformní. Další ustanovení TrZ jistě umožňují, případně i nařizují, trestat pokus mírněji, avšak pokus je jednáním od dokonaného trestného činu odlišným, z hlediska následků, o něž by v trestním právu mělo jít primárně, podstatně méně závažným, a jako takové by mělo být, podle mého soudu, při jeho posuzování užito i odlišného referenčního rámce. Je to podobné, jako kdybychom zrušili skutkové podstaty lehkého a těžkého ublížení na zdraví a vraždy a stanovili za všechny tyto skutky jedinou, širokou sazbu, z níž by si soudy mohly vybrat. To by byl prostor pro svévoli a omezení právní jistoty, stejně jako to, že neexistuje obligatorně nižší trestní sazba v případě pokusu.

  2. K přísnému trestu v daném případě přispělo nejen obecné přesvědčení o vhodnosti a účelnosti ukládání dlouholetých trestů vězení, zmiňované Ústavním soudem obiter dictum, ale v nemenší míře i mediální pozornost věnovaná trestnímu řízení po celou jeho dobu. Tato pozornost může být pro justici signálem o negativní společenské percepci a reprobaci daného trestného činu, avšak zvláště v případě, že pozornost přichází ze strany medií bulvárních a bulváru se blížících (Mladá fronta DNES), jde o signál s velmi omezenou vypovídací hodnotou. Není to problém pouze nesebevědomé postkomunistické justice, jak víme z historie (o níž často a zajímavě psává v příloze Lidových novin Václav Drchal), mediálně ovlivněné rozsudky nebyly výjimkou ani před obdobím poúnorového úpadku českého soudnictví.

sobota 1. prosince 2012

Muži v oranžových vestách

Ve filmu Gympl (2007) je rozkošná scena, v níž studenti, lehce společensky unaveni, poznávají v taxikáři, jehož služeb se rozhodnou využít, svého středoškolského učitele (profesora) fysiky. Její komika je založena na hluboce zakořeněném profesně-hierarchickém chápání evropské – zdaleka ne jen české – společnosti: učitel, příslušník (relativně) vyšší společenské vrstvy, je zesměšněn tím, že musí pro obživu sestoupit o úroveň níž, asi stejně, jako je v prvorepublikových filmech zesměšněn seriosní a zámožný měšťan, který se po opici probudí ráno v parku bez bot, bez peněženky a pro zvýšení uměleckého účinu eventuálně jen ve spodkách, jako nějaký bezdomovec.

Vzpomínám si na svého učitele z mathfysu, který si ještě za komunismu, v hloubi 80. let, zvyšoval své příjmy tím, že jako druhé zaměstnání řídil autobus, protože si předtím přivodil, způsobem snad příjemným, avšak v rozsahu jinak nezvládnutelném, alimentační povinnost vůči několika dependentům. Necítil se tím ponížen, naopak si to, myslím, užíval, ostatně člověk, který dokáže přednášet theoretickou fysiku na universitě, jen zřídka odvozuje svou společenskou prestiž obdobným způsobem jako gymnasiální fysikář (a legendární, charismatickou osobností zůstal dodnes).

Ústavní soud nám vzkázal, že manuální práce, minimálně tak, jak je nebo může být de lege lata vyžadována od recipientů určité třídy sociálních dávek, ponižuje. To je silné tvrzení, s jehož recepcí, natožpak akceptací, mám určitý problém.

Především jsem přesvědčen, že existuje poměrně ostrá dělicí linie mezi právem a politikou, a soudy by si měly hledět jednoho a to druhé ponechat k rozhodování tomu, kdo je k tomu povolán, tedy voliči: jen na něm je, zda si bude přát, aby potkával podporu pobírající nezaměstnané v reflexních vestách s košťaty a se zdaleka viditelným označením, že nejde o službu dobrovolnou a že pracující vrací společnosti část dluhu způsobeného tím, že nemá práci a žije tedy z veřejných prostředků, z peněz nás všech; do nichž arci možná do té doby i třicet let ze svých daní nepřetržitě přispíval.

Společnost, nebo minimálně její podstatná část, touží po tom vědět okamžitě, s kým má tu čest, a nebylo by jí proti mysli, kdyby si lidé museli na oděv našít viditelné označení příjemce sociálních dávek (jde-li o toužebníka pravicového) anebo naopak daňový dlužník, touží-li levičák.

Takové přání by rozhodně bez dalšího uspokojováno být nemělo. Po právní stránce však vidím zásadní rozdíl např. mezi povinností hlásit se pravidelně na poště, jejímž jediným účelem je ztížit příjemci dávky možnost vedlejšího nelegálního výdělku, a povinností plnit příležitostně ukládané pracovní úkoly ve veřejném zájmu. Zda si budu přát, aby nezaměstnaní museli takto pracovat, je arci věc jiná, a o ní mám právo rozhodnout já, volič. O toto právo se cítím nálezem Ústavního soudu připraven.

Robert Cholenský na obrazovce

Chcete-li, pusťte si pořad ČT24 Před půlnocí s advokátem Robertem Cholenským.

Nevím, podle jakých kriterií vybírá Česká televise moderátory pro své pořady, inteligence a vzdělání to rozhodně nebude; za ty tam spíše, řekl bych, dávají u konkursu trestné body. V každém případě dotaz moderátorky Pilařové, zda advokát nemusí mít pocit, že stojí na straně správné skupiny lidí (v dané situaci nesprávnou skupinou míněny aktivistky RWU), dává vzpomenout nejhorších tradic totalitní předchůdkyně české veřejnoprávní televise.

pátek 30. listopadu 2012

Faux pas u Ústavního soudu

Nynější, tedy Klausův, Ústavní soud miluje politická gesta. To je politováníhodné, nicméně pochopitelné s ohledem na způsob jeho kreace: vzpomeňme, že místa ústavních soudců se slibovala vysloužilým politikům výměnou za podporu při volbě Klause presidentem.

Posledním z řady těchto zbytečných, nejudiciálních a podle mého soudu i nedůstojných gest je stotisícová pořádková pokuta skupině 41 komunistických poslanců, kteří, ač stranou řízení, se bez omluvy k soudu nedostavili.

Ústavní soud si přitom protiřečí v samotném odůvodnění. Pořádkovou pokutu lze uložit jen tomu, kdo efektivně a v určité minimální nutné intensitě maří justiční proceduru. Nikoli tedy tomu, kdo je za nesplnění své povinnosti/nevyužití svého práva postižen jinou procesní sankcí, anebo jehož návrh byl i přes nesplnění stanovené povinnosti normálně, hladce projednán a bylo o něm rozhodnuto, jak se stalo v daném případě.

Jakou povinnost navrhovatelé nesplnili? Dostavit se? Tak ale neexistuje, možnost vystoupit před Ústavním soudem je pouhým právem. Anebo vypovídat? To poslanci podle čl. 28 Ústavy v těchto případech nemusejí.

Každopádně je Rychetského rozhodnutí hloupé na samé hranici svévole. Opravdu je nutné, aby si Ústavní soud vynucoval úctu podobnými frivolními eskapádami, když kvalitou rozhodování se mu to dlouhodobě nedaří?

čtvrtek 29. listopadu 2012

Závadový zpěv v Brně

Počátkem příštího roku se, po více než třech a půl letech od policejní razie, začne soudit vůbec největší ze současných politických procesů, Power I + II. Monumentálně pojatá obžaloba čítá 90 stran a po jejím přečtení si člověk říká, kolik je v ní zmařeného úsilí, které by OČTŘ mohly věnovat tomu, k čemu jsou zřízeny, tedy boji se zločinem, nikoli s oposicí nebo alternativní hudbou.

Soudkyni Okresního soudu Brno-venkov Lence Nekudové se do politického případu zjevně nechce, avšak Nejvyšší soud jejímu návrhu na delegaci věci do Prahy, kam logicky patří, ale kde by vyvolala přílišný mediální zájem, nevyhověl.

Prozatím byly určeny tři jednací dny, 19. až 21. února 2013, vždy od 8.30 hod., a to překvapivě nikoli v justičním paláci, o němž by naivní divák předpokládal, že pro takto velké hlavní líčení je v něm, za všechny ty miliardy, aspoň jedna jednací síň, nýbrž u Krajského soudu v Brně, v místnosti č. 362.

O procesu budeme ještě psát, prozatím se zdá, že největší hvězdou hlavních líčení bude – samozřejmě vedle Ivo Svobody, který prý vystoupí s některými zcela přepracovanými kabaretním čísly – bývalý znalec Michal Mazel. Osobně se nemohu jeho výslechu dočkat: až se jej obhájci budou vyptávat, jak den co den vstával s kuropěním a večer, tvorbou posudku (z velké části ovšem copy&paste) zcela znaven, uléhal, a to bez přerušení po nějakých šest týdnů, a zda není těmito policejními zakázkami tak trochu zkorumpován, tipoval bych, že se u něj projeví hluboká, ba totální amnesie.

středa 28. listopadu 2012

Náhoda a pseudonáhoda

K diskusi na Jiném právu bych si dovolil přičinit stručnou vysvětlující poznámku.

Jak je to s těmi duplicitami aneb Malá noční mathematika

Tento text jsem chtěl původně použít v diskusi, ale zjistil jsem, že editace mathematických výrazů v prostém HTML je neskutečně složitá, proto jsem z něj udělal samostatný post. Slibuji, že se v textu vystříhám použití integrálů a všeho ostatního, co by k exaktnímu výpočtu bylo nezbytné, ale obtížně zapsatelné.

úterý 27. listopadu 2012

Naše křehká demokracie učinila další krůček směr Nairobi

Zdá se, že ministerstvo vnitra má se zpackanou presidentskou volbou další problém: Na vzor podpisového archu, který vystavilo, opomnělo uvést, že se nevyplňuje adresa bydliště, nýbrž jedině a pouze adresa trvalého pobytu, takže petent, který dostal arch k podepsání (či spíš parafování: pole pro podpis je vyvedeno vskutku minuciosně), se tuto důležitou okolnost, jež může být pro osud jeho podpisu fatální, z archu vůbec nedozví. Zvláštní volební senát Nejvyššího správního soudu tak stane před dilematem, zda se má přidržet dikce zákona (vyplňuje se adresa trvalého pobytu, a že to nevíte, je váš problém), nebo vycházet z toho, že petentovi se dostalo vinou pochybení orgánu veřejné moci nepřesného, resp. zavádějícího poučení, a podpisy s chybnou adresou se proto musejí zpětně započítat.

Opravdu nepostradatelní a na slovo vzatí odborníci pracují na tom ministerstvu vnitra… Jak říkal inspekční generál ve Švejkovi: Máte revolver? To je dobře, já na vašem místě bych věděl, co s ním mám udělat!

pondělí 26. listopadu 2012

Proč by měli být komunisté odstraněni z justice, díl (n+1)-ní

A máme tu další příspěvek na thema třídní justice v akci, tentokrát v kause nyní již téměř čtyři roky se vlekoucího soudního sporu o ochranu osobnosti mezi Vladimírem Hučínem a Tomášem Hradílkem. Rozsudek soudružky soudkyně Lenky Severové, justiční to star Krajského soudu v Ostravě, je ukázkou toho, co všechno je možné do soudního rozhodnutí v České republice napsat, aniž by soudci hrozilo, že bude postaven před kárný senát.

Dozvíme se například, že napsat o podezření, jež se změnilo v jistotu, pokud jde o to, zda Hučín byl nebo nebyl pachatelem přerovských bombových útoků, ještě vůbec neznamená, že by jej z toho snad žalovaný vinil, a fakt, že Hučín byl všech svých polistopadových obvinění zproštěn (a z předlistopadových rehabilitován) je sice snad polehčující okolností, ale rozhodně z toho neplyne, že by pan Hradílek ve svém článku nemohl hovořit o ryze kriminálním charakteru Hučínových skutků.

A označení gauner, jímž Hradílek svého soka v novinách častuje? To je podle soudkyně Severové ve světle všech Hučínových zločinů naprosto přiléhavé…

Příjemnou, podnětnou četbu, přátelé!

Podpis mrtvého muže

Aniž bych se chtěl odchýlit od svého názoru na účelnost všelidové presidentské volby presentovaného v textu Chléb, hry a přímá volba, nedá mi, abych nepřipojil několik poznámek, jež mne napadly nad četbou rozhodnutí o odmítnutí nebo registraci kandidátních listin.

Za prvé jsou nedůvodné úvahy Martina Škopa a dalších nad tím, že by nestejný počet chybných podpisů na prvních a druhých vzorcích byl důkazem manipulace ministerstva při kontrole. Mathematická statistika a její methody jsou obecně použitelné jen tehdy, jsou-li splněny jejich předpoklady; tak tomu však v daném případě není, a to hned ze dvou důvodů. Jednak není zajištěna homogenita statistické populace na jednotlivých arších, jež měly každý jiný, občas zřejmě i velmi pohnutý osud, a za druhé, což je pro danou situaci důležitější, při ověřování podpisů na druhém zkušebním vzorku ministerstvo vyřazovalo i ty záznamy, které vykazovaly duplicitu s podpisy zjištěnými na prvním vzorku, kdežto u prvního vzorku tyto nově zjištěné chyby do výsledku již nezapočítalo (zda je to methodicky správné či chybné, ponechávám úvaze laskavého čtenáře). Právě tato nedůslednost a nestejný přístup k prvnímu a druhému vzorku, ve spojení s heterogenním rozložením tohoto druhu vad mezi archy, způsobily nerovnoměrnou percentuální chybovost u petičních archů Jany Bobošíkové, kde bylo ve druhém vzorku zjištěno přes 300 duplicit, zatímco v prvním byl jejich počet statisticky nevýznamný.

Dále mne zaujaly důvody, pro které byly podpisy odmítány. Uvedení jiné adresy než adresy trvalého pobytu bych chápal, protože neinstruovaný signatář logicky zapíše bydliště faktické, nikoli nutně úředně evidované. Nejde o takovou chybu, která by svědčila o fraudulentním jednání, přesto takový zápis porušuje zákon a příslušná osoba může být oprávněně vyřazena. Lex dura, sed lex.

Četné další podpisy byly vyřazeny proto, že signatář uvedl minulou adresu trvalého pobytu. To už je větší problém, který spíše než o chybě svědčí o tom, že kandidát a jeho aparát nejspíš vytvořili záznam na základě neaktuální, na černém trhu pořízené kopie centrální evidence obyvatel nebo jiné database obsahující záznamy o fysických osobách.

Jiné vysvětlení ani není možné v případě signatářů, kteří již v době svého údajného podpisu nebyli naživu. I když v některých případech půjde o dílo vtipálků, jež kandidáti jen opomněli vyškrtnout, četnost těchto případů je jasným indikátorem podvodu: mrtví lidé se ve slušně vedeném právním státě pod petice nepodepisují.

Že je postup pro eliminaci chybných podpisů děravý jako ementálský sýr, je celkem zřejmé, a není složité spočítat si, že při dostatečném počtu petičních archů lze potřebných 50 tisíc podpisů vygenerovat, zcela v souladu s nezdařilým zákonem, theoreticky dokonce i z podpisu jediného. To, že se neověřuje authenticita podpisu, ale jen existence signatáře, k podvodům tohoto druhu přímo vybízí.

Zarážející je ovšem tolerance veřejnosti k těmto podvodům: jako bychom všichni počítali s tím, že kdo chce zastávat v této zemi nejvyšší úřad, nesmí se nějakého toho podvůdku štítit: vždyť přece chce být presidentem Čechů, nebo ne? A to je, aspoň pro mne, na celé volební šarádě tím vůbec nejděsivějším.

sobota 24. listopadu 2012

Když úředník náhodně vybírá

Ze všech vtipů komentujících součtový výklad zákona o přímé volbě presidenta, které jsem na sociálních sítích četl, se mi asi nejvíc líbí tento: Víte, že úředníci na ministerstvu vnitra mají průměrné IQ 160? Samozřejmě! Polovina 70 a polovina 90.

Právníkovi počítač do rukou nepatří, to je zjištění, které jsem učinil již dávno a o jehož správnosti se opakovaně přesvědčuji. Díky Janu Petrovovi jsem, utopena uprostřed rozhodnutí o registraci nebo odmítnutí kandidátky, objevil algorithmus, pro účely výběru vzorku petičních archů ministerstvem vytvořený, a zhrozil se.

pátek 23. listopadu 2012

Osel měsíce směřuje na Ovocný trh

Je příjemné, když druzí dělají práci za mě, takže nemusím tak dlouze psát. Tentokrát tak učinila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Dana Šindelářová, která do usnesení o své nepodjatosti napsala:
Je nutno konstatovat, že jakékoli odborné právní konzultace řešící odbornou problematiku, která není v praxi běžně řešena, a to na úrovni všech stupňů soudní soustavy, nejsou zákonem zakázány a z hlediska odborné činnosti a zaměření nejen v rámci soudní soustavy, ale i ve vztahu k odborným institucím zabývající se oborem práva, jsou v podstatě i nutným předpokladem pro správnou aplikaci příslušných právních norem na konkrétní praktický případ. Odborné konzultace jsou běžnou součástí ve všech odborných oblastech života a jsou nezbytnou součástí a i předpokladem odborného rozhledu, v tomto případě vedoucí ke správné aplikaci konkrétní právní normy na konkrétní praktický případ.
Jak by řekl profesor Hrbolek, to je velice svérázný výklad, ovšem tak tomu není. Je zcela zásadní rozdíl mezi obecným vzděláváním soudce (jež D. Šindelářové upřímně přejeme, s douškou Jen houšť a větší kapky!), a konsultací o tom, jak rozhodnout v konkrétní, soudem již řešené věci. Tam je konsultace s nadřízeným soudem jednoznačným porušením zásady soudcovské nezávislosti a ústavního práva obviněného na dvojinstanční řízení. Dovedeno do důsledku, kdyby se soudce okresního soudu o tom, jak má rozhodnout, poradil na Ústavním soudu, bylo by vymalováno, protože obviněný by hned věděl, jak na tom je a jak by v případě, že by podával opravné prostředky, nakonec dopadl. Jakékoli konsultace v konkrétní rozhodované věci jsou nepřípustné a protiústavní, a všichni soudci, kteří se na nich podíleli, jak konsultující, tak konsultovaní, jsou jejich uskutečněním z projednávání věci vyloučeni.

Soudkyni Šindelářovou za její osobité pojetí soudcovské nezávislosti nemůže minout zasloužená odměna, prestižní cena tohoto blogu za příspěvek českému právu Osel měsíce, s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Gratulujeme!

Nepodpis

Ne, opravdu neporuším svůj slib a nenapíši nic o presidentské volbě (nepopíraje arci, že se novým sledem událostí výborně bavím: jak říkám už roky, čtyři největší nepřátelé každého právníka jsou sčítání, odčítání, násobení a dělení).

Věnovat se chci thematu jinému, neméně aktuálnímu, presidentskému nepodpisu zákona o církevních restitucích. Historické pozadí osvětluje na svém blogu Pavel Hasenkopf, k čemuž dodávám dvojí: 1. podle mého hlubokého přesvědčení nemůže nepodepsaný zákon vstoupit v platnost; a 2. podepsat zákon je presidentovou ústavní povinností, nikoli právem, jejíž případné nesplnění je důvodem pro ústavní obžalobu z velezrady (impeachment).

Současná praxe, založená ještě za presidentury Klausova předchůdce, podle níž president zákon, který vetoval nebo se kterým jinak vnitřně nesouhlasí, nepodepíše, aniž by to mělo jakékoli právní důsledky, devalvuje tento důležitý ústavně notářský akt na pouhý úkon nejvyššího státního dekoratéra: president svým podpisem nepotvrzuje, president jím pouze zdobí.

Představme si totéž v kontextu správního řízení: podle stejné logiky by nám mohlo přijít rozhodnutí ministra o rozkladu bez podpisu a bez razítka, a kdybychom se domáhali vysvětlení, dozvěděli bychom se, že ministr se sice s návrhem rozkladové komise neztotožnil, ale rozhodnutí je přesto platné a můžeme se jím řídit. Podpis by mohl chybět i jinde, na řidičském průkazu (zkoušky jsme složili, ale pan úředník si přesto myslí, že řídit neumíme), na maturitním vysvědčení (ředitel školy měl jiný názor než maturitní komise), na rozsudku (předseda senátu byl přehlasován).

O roli hlavy demokratického státu se nedávno několikrát rozepsal Václav Žák (nejdůležitější text je zde), a já dodávám, že president je toliko nejvyšším státní úředníkem, nikoli zeměpánem, od jehož autonomních pravomocí by se odvíjela práva jeho poddaných, občanů (právo amnestie je v tomto smyslu nesystémovou výjimkou). President, který dle rozmaru parlamentem řádně přijatý zákon – bez ohledu na to, zda součástí procesu jeho přijímání bylo nebo nebylo jeho přehlasované veto – podepíše nebo podepsat odmítne, je zhruba stejně směšný, jak herec představující krále Leara, který se z moci své funkce domáhá uvěznění divadelního publika.

Uvažujme, co o naší zemi říká takový nepodepsaný-a-přesto-platný zákon: asi tolik, že zde vládne nikoli demokracie, nýbrž anarchie, a že jsme se doposud nebyli schopni ztotožnit s republikánským státním zřízením a jeho základními náležitostmi, mezi něž patří to, že souverainem je lid; president republiky je pouhým symbolem státu a poddaným tohoto souveraina.

čtvrtek 22. listopadu 2012

Proč byl odvolán Jiří Pospíšil aneb O korupci justiční

Ani po řadě měsíců není jasné, jaké důvody stály za odvoláním Jiřího Pospíšila z úřadu ministra spravedlnosti. Po zvážení všech alternativ se přikláním k názoru, že vůbec nejdůležitějším z řady důvodů bylo, že se Pospíšil pokusil o reformu systému přidělování agendy soudcům.

Ač se taková věc může na první pohled jevit jako banalita, ve skutečnosti je možnost nechat počítačem vybrat vhodného soudce nebo senát právě tím, co pro mnohé soudce, a zejména předsedy soudu, představuje vítaný vedlejší příjem. Kdyby bylo přidělení věci skutečně náhodné a nezmanipulovatelné, korupci v justici by to sice nevymýtilo, ale nikoli nepodstatně by ji to omezilo, neboť zdaleka ne všichni soudci berou a zdaleka ne každého je možné ovlivnit decentně intimovaným přáním shora, jak má ten-který proces dopadnout.

Přidělování agendy vybranému soudnímu oddělení je krví justiční korupce a ve svém důsledku tím, co umožňuje mít justici pod kontrolou v tom smyslu, jak o tom v pamětihodné nahrávce hovoří poslankyně Kristýna Kočí.

Bezprostředně po nástupu nového ministra Pavla Blažka následovalo to, co se očekávalo, tedy stažení příslušného návrhu, a odložení iniciativy k ledu – a konservace současného stavu, kdy o tom, kdo který spis dostane, rozhoduje nikoli počítač, nýbrž předseda příslušného soudu, a to na všech úrovních justice, od okresního soudu po soud Ústavní. Nebo se skutečně domníváte, že kupř. politicky citlivou kausu vítkovských žhářů dostal osobní přítel zmocněnce poškozených Pavla Uhla a jeho šéf z AK Pavel Rychetský jen proto, že to tak v podatelně nalosoval počítač?

Jen pro úplnost dodávám, že se rozhodně neřadím k těm, kteří Jiřího Pospíšila adorují, a opakovaně jsem zdůrazňoval, že fakticky jde jen o boj různých mocenských skupin, podobně jako na Slovensku, kde je tento boj ještě o stupeň bezskrupulosnější a otevřenější. Přesto bychom neměli být k tomu, co se v justici děje, hluší a slepí, a ty informace, které se k nám přes mediální filtry přece jen dostanou, bychom se měli snažit správně dešifrovat a analysovat.

Usnesení v kause závadového mávání

A máme tu písemnou podobu usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen prvoinstanční rozsudek nad Lucií Šlégrovou a jejími dvěma spoludržiteli, resp. spolumávateli praporem rozpuštěné Dělnické strany. Podrobné, přesvědčivé, nepojednán a nevyvrácen nezůstal ani jediný z odvolacích bodů, prostě právě takové rozhodnutí, jaké se od soudruhů soudců Stuchlíka, Pytlouna a Junkové očekávalo. Bojující demokracie opět zvítězila na celé čáře, a odsouzeným nezbývá než pokusit se o zvrat v loterii zvané dovolací řízení. Velké věci bych neočekával, i trestněprávní kolegium Nejvyššího soudu připomíná spíš stranickou buňku KSČ po 30 letech, a i tam vědí, že s politickou oposicí se nesmí jednat v glacé rukavičkách.

středa 21. listopadu 2012

Tykadla před Nejvyšším soudem

Zajímavá debata k případu bývalého autobusáka a současného profesionální vězně Romana Smetany se rozvinula na Jiném právu ([1], [2]). Přestože jsme o smetanovské sáze na tomto blogu již psali, stalo se tak v době, kdy ještě nebylo o stížnosti pro porušení zákona podané v kreslířův prospěch rozhodnuto. Nyní Nejvyšší soud svým usnesením o návrhu ministra Pospíšila rozhodl a jeho judikát, který se z hlediska kvality rozhodně nestane perlou české jurisprudence, citovatelnou i po desetiletích, staví Smetanův případ do poněkud jiného světla, než ve kterém byl dosud komentován a vykládán.

Nejvyšší soud uvedl, že u Smetanovy soudkyně Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. To je ovšem značně odvážné tvrzení: manžel osoby, jíž se trestný čin dotýká, ať přímo jako objektu pachatelova uměleckého zájmu nebo nepřímo jako významného regionálního představitele politické strany, která se k trestnímu řízení připojila jako poškozená, má k věci i ke straně řízení poměr přinejmenším ne zcela neutrální, který rozhodně nelze odbýt takto lakonickým a povšechným závěrem, který navíc není přesvědčivě odůvodněn: soud v judikátu flagrantně zaměnil objektivní a subjektivní test nestrannosti a absenci podjatosti v objektivním smyslu nesprávně dovodil ze závěrů subjektivního testu. Další jeho úvahy týkající se hypothetického vztahu Langerové k potykadlovaným plakátům jiné politické strany pak svou úrovní vůbec nejsou tohoto soudu hodny.

Pozoruhodná a nejvíce kontoversí vzbuzující je pasáž rozhodnutí týkající se faktu, že sám Smetana námitku podjatosti nevznesl, ač byl na vztah M. Langerové k politiku Langerovi soudem výslovně upozorněn. Většina diskutujících na Jiném právu, jak se ukázalo, dosud mentálně dlí v oblasti socialistické zákonnosti, bez větších změn přeživší, i v důsledku personální kontinuity komunistické justice, rok 1989, a proto faktu, že námitka podjatosti nebyla vznesena, nepřikládá žádný význam: od toho, aby rozhodnutí bylo spravedlivé, jsou tu soud a státní zástupce, co činí obžalovaný a jeho případný obhájce, je v zásadě irelevantní, a tak, přestože Smetana neuplatnil procesní prostředek, který měl k disposici, nesmí mu to být na újmu.

Doktrinou státně paternalistického trestního práva odchovaní právníci sice theoreticky vědí o tom, že na straně obviněného se účastní trestního řízení i obhájce, avšak k čemu tam ten člověk v taláru je, jim není jasné, jestliže přece trestní řád v § 2 odst. 5 říká jasně, že orgány činné v trestním řízení objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (což ovšem, jak se často zapomíná, po poslední velké novele TrŘ platí jen pro přípravné řízení; hlavní líčení je kontradiktorní a procesní iniciativa obviněného je v něm esenciální).

Ve skutečnosti má fakt, že námitka podjatosti nebyla vznesena, ač obžalovaný byl o jejích možných důvodech prokazatelně informován, kardinální důležitost, minimálně z hlediska efektivity jeho další procesní obrany. Vyjma případů, kdy by nesplnění povinnosti soudce rozhodnout o svém vyloučení bylo zjevným abusem, který nelze tolerovat s ohledem na ústavní imperativ spravedlivého procesu, by  mělo platit, že soudce, jehož vyloučení nikdo nepožadoval, ač strany byly seznámeny s okolnostmi, pro které by tak učinit mohly, je nutno mít za nepodjatého, přesně podle zásady vigilantibus iura. Na soudech vyšších instancí pak je pouze to, aby posoudily, zda bylo nebo nebylo dosaženo oné shora zmíněné hranice zjevného abusu, a to, jak se domnívám, se v daném případě stát nemuselo.

Vyrozumění pro pamětníky aneb Παραγραφος chválí

Úřad pro ochranu osobních údajů mi poslední dobou dělá jen radost. Kupříkladu dnes mi zaslal přípis, ve kterém reaguje na mou stížnost z 21. 10. 2009 (její přílohy: [1], [2]). Nejprve se, pravda, záležitostí vůbec zabývat nehodlal, avšak když jsem ho požádal, aby si mou stížnost laskavě aspoň přečetl, než na ni odpoví, přislíbil, že tak učiní. A netrvalo ani 3 roky a 10 dnů a skutečně mi na původní podnět, sua sponte, relevantně odpověděl!

pátek 16. listopadu 2012

Bratrstvo justiční pracky opět v akci

My jsme ti nadšení blázni… (video)

O případu samotném jsme referovali průběžně, takže na úvod jen stručně: Poté, co někdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček prohrál s Janem Šináglem spor o primitiva, napsal další komunista, František Vybíral, článek do Haló novin, ve kterém se negativní důsledky pro svého expředsedu pokouší, jak se moderně říká, odspinovat. Protože při tom zopakoval původní difamaci a navíc ocitoval hrubě nepřesně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, podal J. Šinágl na vydavatele onoho pozoruhodného listu další osobnostní žalobu.

Ta arci neuspěla. Jaké však bylo překvapení, když vloni v lednu otevřelo ministerstvo spravedlnosti Pandořinu skříňku hanby české justice a zveřejnilo seznamy komunistických soudců, a na něm se objevila jména jak soudkyně Jaroslavy Lobotkové,  která rozhodovala v I. stupni, tak i všech tří členů odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze: spor mezi antikomunistickým aktivistou a předsedou marxistické strany tak rozhodovali čtyři bývalí komunisté!

Následovala žaloba pro zmatečnost, která byla u Městského soudu v Praze přidělena samosoudci Pavlu Slavíčkovi, jenž byl – další překvapení – rovněž členem této strany. Komunisté tak měli rozhodovat nejen o sporu samotném, ale i o tom, zda jsou schopni o něm nestranně rozhodnout.

Po roce a půl nyní dorazilo usnesení vrchního soudu, a nastojte, jsou: členství v KSČ není na překážku rozhodování nejen ve sporu tohoto druhu, ale komunistický soudce je mentální superman, schopný oprostit se od svého biasu i v otázce, zda tento bias může vůbec existovat, resp. být pociťován jako fakt objektivně zpochybňující domněnku nepodjatosti soudce. Takže absurdita a zvůle v kvadrátu.

Opravdu se ještě někdo diví, že podle průzkumů veřejného mínění má český soudce nižší prestiž než uklízečka, popelář a dokonce snad i poslanec?

středa 14. listopadu 2012

Naše občanské sdružení má otevřenu cestu do Štrasburku

Svěžím dílkem nás obšťastnil soudce Ústavního soudu Stanislav Balík: soud se nebude zabývat naší ústavní stížností proti tomu, že je nám upírána existence, neboť – neexistujeme. A proč ne? Protože to řekl Nejvyšší správní soud, a to prý přesvědčivě. Že právě proti tomuto právnímu názoru ústavní stížností brojíme, S. Balíkovi jaksi ušlo.

Prakticky to znamená, že nyní již nemáme důvod k dalšímu čekání a jestliže vnitrostátní soudy navíc završily svou judikatorní činnost touto perlou, můžeme se konečně obrátit k Evropskému soudu pro lidská práva. V demokratickém právním státě je nepředstavitelné, aby ani po třech letech nebylo rozhodnuto, zda nám vláda milostivě povolí spolkovou činnost, nota bene jestliže se v těchto případech uplatňuje nikoli povolovací, nýbrž registrační princip.

středa 7. listopadu 2012

Městský soud zítra potvrdí rozsudek za držení praporu Dělnické strany

Podzimní saisona politických procesů vrcholí zítra u Městského soudu v Praze veřejným zasedáním o odvolání Lucie Šlégrové a jejích dvou spolupachatelů proti rozsudku soudce Maříka ve věci závadového držení.

Senát pro tu příležitost náhodně vylosovaný počítačem je přirozeně slavnostní: předsedá mu bývalý člen KSČ Tomáš Stuchlík a členy jsou další předlistopadový komunista Jan Sváček a známý soudce-konsultant a, považte!, nekomunista Bohuslav Horký. Nic horšího už u městského soudu vybrat nemohli, takže výsledek je předem jasný. Obhajuje Petr Kočí, ale ten nyní nemá mnoho možností, jak svým klientům pomoci: po výroku Komory např. nemůže vznést námitku podjatosti vůči soudci Stuchlíkovi, který soudil a odsuzoval politické delikventy, včetně známých disidentů, už na konci 80. let.

Vše je tak, jak má být, efektivní obhajoba je nemožná a obhájce je opět součástí obžaloby, a snadno předvídatelný je proto i výsledek zítřejšího jednání.

Aktualisováno.
Ačkoli Ústavní soud nahodilé obsazování trestních senátů Městskému soudu v Praze opakovaně vytkl, stalo se i tentokrát, a místo Sváčka s Horkým v něm zasedli Jindra Junková a Jaroslav Pytloun (oba bývalí komunisté). Odvolání obžalovaných bylo podle předpokladů zamítnuto, takže zbývá dovolání k Nejvyššímu soudu. Po zpracování zveřejníme zvukový záznam z odůvodnění rozhodnutí.

Aktualisováno.
Zvukový záznam. Provedení minimalistické (délka pouze 6:30 min.), dikce urválkovská, významnější míra korelace s odvolacími body nebyla zjištěna.

úterý 6. listopadu 2012

Sleva pro Fischera aneb Jak je důležité míti Soukupa

Píše mi Česká pošta, že přehodnotila své odmítavé stanovisko a nějaké informace o podpoře Fischerovy kampaně mi přece jen poskytne. To je opravdu dojemné, a i když se z kusé citace novelisované smlouvy příliš vyčíst nedá, zdá se, že sleva na reklamu poskytovaná prostřednictvím sponsora Jaromíra Soukupa Janu Fischerovi činila oproti běžným cenám 65 %.

Věřme, že na to náš čestný kandidát nezapomene, až bude svou volební kampaň vyúčtovávat: připomínám, že podle ustanovení § 37 odst. 2 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., bylo-li plnění, které je součástí volební kampaně, poskytnuto bezplatně nebo za cenu nižší než obvyklou, započítává se do čtyřicetimilionového limitu obvyklá cena. Pokud podle § 67 zákona nesprávnost Fischerova účtování některý další kandidát napadne, bude mít Městský soud v Praze, k tomuto řízení příslušný, plné ruce práce, aby prokázal, že k žádné takové nepravosti nedošlo.

pondělí 5. listopadu 2012

Rudá záře nad Berounem aneb Popírač Šinágl půjde k soudu

Ač se to ještě před krátkým časem zdálo naprosto šílené, případ údajného popírače nacistického genocidia Jana Šinágla se pravděpodobně ještě do konce roku dostane k soudu. Pokyn berounského OSZ policii hovoří jasně: dokončit vyšetřování a spis s návrhem na podání obžaloby předložit státnímu zástupci. Pro jakékoli pochybnosti o vině obviněného není místo: ještě zpracovat druhý znalecký posudek, tentokrát z oboru politologie, a navrhnout obžalobu.

Že nevíte nic ani o prvním znaleckém posudku? To obviněný také ne, v politických procesech přirozeně ustanovení § 105 odst. 3 TrŘ neplatí a opatření o přibrání znalce se obviněnému nedoručuje – aby neměl zbytečné námitky. Ale nebojte se, o znalecký posudek nepřijdete.

Zpracovala ho pro policii, opět na výslovný pokyn OSZ, manželka kladenského radního za ČSSD Lenka Vrchlavská, ve veřejnou známost vstoupivší zejména díky sporu s rodiči dětí, kteří nechtěli, aby jí poté, co ji pro neschopnost propustili z místa ředitelky základní školy ve Veltrusech, připadla jako politická trafika jedna z kladenských školek.

Dílo je to nepříliš obsáhlé, avšak rozhodně zdařilé a osobnosti autorčiny plně hodné: doporučuji zejména závěrečnou pasáž, z níž se dozvíme nejen přesný počet českých obětí, ale i to, že zpochybňování thesí Postupimské konference je trestným činem.

Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku policii za tento skvost děkuji. Necháme ho přeložit do němčiny a budeme rozšiřovat do zahraničí, aby měl každý možnost seznámit se s tím, jak jsou v České republice pošlapávána lidská práva a jak málo země od r. 1989 v otázce vyrovnání se s vlastní minulostí a vyhnáním sudetských Němců pokročila.

neděle 4. listopadu 2012

Ještě jednou k bagatelním pohledávkám

Ústavní soud zveřejnil na svých stránkách návrh skupiny sociálnědemokratických senátorů na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tou jsou stanoveny paušální sazby odměny za zastoupení v civilním řízení – tzv. přísudek – a oproti situaci, která tu byla dříve (a která přetrvává např. na Slovensku), představuje velký pokrok, neboť odměnu stanoví jako zásadně nezávislou na počtu poskytnutých úkonů právní služby (s výjimkou – ne zcela logického – 50% snížení v případě, že byl učiněn jen jediný úkon, a snížení na nulu v případě, že nebyl učiněn ani jeden; o těchto anomáliích arci někdy jindy). Díky vyhlášce se kalkulace nákladů zjednodušuje a zejména je tak bráněno v jejich umělém navyšování zbytečnými, ryze účelovými úkony, které by v případě výpočtu podle advokátního tarifu (AdvT) postihly neúspěšnou stranu.

Protiústavnost vyhlášky navrhovatelé, zastoupení advokátem Pavlem Uhlem, dovozují způsobem, který nemám za zcela přesvědčivý, totiž především s odvoláním na nespravedlivost podle ní určených nákladů bagatelních sporů. O nich jsme na tomto blogu psali několikrát, naposledy – a nejpodrobněji – letos v červenci.

Fakt, že umožňuje-li přísudková vyhláška vyšroubovat náklady, které nakonec dopadnou na delikventa dlužícího pět set korun, na více než patnáct tisíc, takže oblast bagatelních dluhů se stala vůbec nejzávažnějším sociálním problémem České republiky, tíživějším než např. nezaměstnanost, ještě neznamená, že na vině je primárně vyhláška, a už vůbec ne, že by se situace vyřešila její derogací. Ta by především neměla vliv na již existující exekuční tituly, protože v exekučním řízení soud nebude, a ani nemůže, přezkoumávat, zda nalézací soud nepochybil, a to dokonce ani v případě, že své rozhodnutí opřel o právní předpis, který byl v mezidobí jako ústavně nekonformní zrušen (ledaže by mu to bylo přikázáno zvláštním zákonem). Masa nespravedlivých rozsudků s horentními přísudky by zůstala nedotčena, a kyvadlo by se jen přehouplo do druhého extremu, kdy dlužit by se opět stalo tak běžnou a neriskantní věcí, jako tomu bylo v 90. letech.

Zrušení vyhlášky by vedlo k jedinému, ke dramatickému zvýhodnění nových dlužníků před starými: nikdo nebude vymáhat tisícikorunový dluh po černém pasažerovi s vyhlídkou, že uspěje-li, přizná mu soud na nákladech řízení osmisetkorunový soudní poplatek plus patnáct stovek podle AdvT, protože do takové sázkové hry nelze jít s perspektivou, že vymoženo bude, pokud vůbec, za tři roky, a jen u třetiny dlužníků. Princip dlužnické solidarity, o kterém jsme psali (a který spočívá v nedobrovolném přenesení nákladů za nevymožené pohledávky z nesolventních na solventní dlužníky), je ethicky sporný, ale nelze ho ničím nahradit: ledaže by se stát uvolil tyto náklady věřitelům sanovat sám ze státního rozpočtu, a tím by mne jakožto daňového poplatníka vskutku namíchnul.

O způsobech možného řešení jsme psali rovněž, a tak jen zopakujme, že začít se musí jinde: úplným zrušením fikce náhradního doručení, podmíněním přísudku předžalobní upomínkou (současná judikatura stanoví, že kvalifikovanou upomínkou je i podaná žaloba), jemnějším odstupňováním pásem pro sazby přísudku, přičemž dostatečným by mohlo být např. ustanovení, že přísudek nesmí překročit polovinu vymáhané jistiny (s rozumným spodním limitem např. 500 Kč).

V čem má senátorský návrh pravdu, je naopak tvrzení o neústavnosti přísudků za zastoupení v exekučním řízení, kde jde o zcela formalisovaná, právní argumentace prostá podání: není nejmenšího důvodu, proč tuto službu honorovat více než jedním režijním paušálem, tj. 300 Kč.

středa 31. října 2012

Kausa Smetanová

Když se nezakroužkuji sama, nikdo jiný to za mě neudělá, řekla si Jana Smetanová (ODS) a dobře udělala, ježto se jen díky tomu stala krajskou zastupitelkou. Zjistivši, že jistě neúplatná a dokonale objektivní volební komise jí v okrsku, kde kroužkovala, započetla nula preferenčních hlasů, podala žalobu, jíž krajský soud, přepočítav hlasy, obratem vyhověl a přidělil jí mandát. Příslušné usnesení je ke stažení na úřední desce soudu, ale protože odtamtud zanedlouho zmizí, archivovali jsme ho i na našem serveru.

V usnesení (jímž se z nepochopitelných důvodů ve volebních věcech rozhoduje, ačkoli na místě by bylo vydat rozsudek), se kterým lze vzhledem k okolnostem případu jistě souhlasit, není úplně zřetelné, kde končí racíčko a kde začíná obíčko, avšak sdělení soudu adresované navrhovatelce je povážlivé:
Současně je třeba si uvědomit, že při vyslovení neplatnosti voleb v tomto případě by bylo nutné opakovat volby a v nových volbách by voliči nebyli zcela logicky povinni přizpůsobit svou vůli při uplatnění aktivního volebního práva vzniklé situaci v důsledku již zmíněného pochybení okrskové volební komise. Jinými slovy, v opakovaných volbách by voliči byli oprávněni provést novou svobodnou volbu prostřednictvím nových hlasovacích lístků, přičemž nelze ani navrhovateli zaručit, že by výsledky nových voleb byly stejné jako správné výsledky voleb předchozích (tj. bez uvedeného pochybení okrskové volební komise). Opakované volby by sice z formálního hlediska mohly napravit důsledky již výše zmíněného pochybení okrskové volební komise, ale protože opakované volby nemohou být kopií původně projevené vůle voličů ve zneplatněných volbách, mohly by jejich výsledky nepříjemně překvapit i samotného navrhovatele. V opakovaných volbách by mohla být vůle voličů zcela jiná než v těch původních, když by mohla být ovlivněna vyhlášenými výsledky, byť soudem zneplatněných, voleb původních. Takový postup soudu by mohl být nejen porušením aktivního volebního práva voličů, ale i pasivního volebního práva, neboť původně zvolení kandidáti dle skutečných a správných výsledků voleb by v opakovaných volbách být zvoleni nemuseli.
Jeden pohled je, že místo hloupého souveraina-voliče, který by v opakovaném hlasování mohl svou skutečnou vůli vyjádřit nesprávně, nastupuje tedy moudrý soud, který takové pochybení nepřipustí. Druhý, a obávám se, přinejmenším stejně legitimní, že senát soudce Dvořáka zná velmi dobře své Pappenheimské a ví, že kverulantka a samosekroužkující kandidátka Smetanová by mohla být voliči za tento zjevný projev zpupnosti potrestána a skončit bez mandátu, ana by v novém hlasování získala právě jeden preferenční hlas, svůj vlastní.

Další věc, která zaráží, je míra nezájmu o tento případ, jehož okolnosti by si vyžadovaly minimálně nechat přepočítat všechny výsledky v Pardubickém kraji, protože jen absolutně naivní člověk by za těchto okolností věřil, že nahodile odhalený podvod v okrsku, kde kandidátka sama hlasovala, je ve skutečnosti jedinou nepřesností, ke které při skrutiniu došlo. Jako bychom byli smířeni s tím, že volby jsou jen úlitbou demokratickým bohům, které naoko vyznáváme, dobře arci přitom vědouce, že za třiadvacet let se establishment naučil, jak příslušné procedury, je-li zájem a/nebo motivace, s charakteristickou českou vynalézavostí obejít. Ostatně, proč by právě volby měly v této zemi fungovat jinak než všechno ostatní?

A ještě jedna otázka, provokativní: Kolikpak asi hlasů dostala ve skutečnosti Dělnická strana sociální spravedlnosti v Ústeckém kraji, kde podle oficiálních výsledků stanula těsně před branami krajského zastupitelstva? To se zřejmě dozvíme až za několik desítek let, až se otevřou archivy BIS.

středa 24. října 2012

Z Prahy 5

Dvě čerstvé zprávy z Prahy 5:
  1. Trestní stíhání Richarda Frištenského bylo zastaveno, prý pro nedostatek důkazů o brutalitě jeho obrany vůči strážníkům. O zahájení jejich vlastního trestního stíhání, bohužel, dosud zprávy chybějí.

  2. Petiční stánek Vladimíra Franze musel být demontován poté, co policie naznala, že na sběr podpisů se nevztahuje petiční zákon a k jeho realisaci je proto třeba získat povolení k záboru veřejného prostranství. O specialitě a subsidiaritě právních norem příslušní policisté, zdá se, doposud neslyšeli. Doporučuji okamžitě doškolit a pak pro jistotu přeřadit někam do skladu k výdeji obušků; pro službu v terrainu se tito jedinci evidentně nehodí.

úterý 23. října 2012

Čarodějova učednice aneb Nuda v Brně

Nastal čas seznámit se blíže s novou postavou naší – jak trefně pojmenoval jeden z komentátorů – telenovely o právu, s ústavní znalkyní v oboru politického extremismu a dvojitou Mgr. Petrou Papiežovou-Vejvodovou. Její dnešní přednášku na thema extremismu na Fakultě sociálních studií brněnské university navštívilo za tím účelem hned několik předmětů jejího studia a pořídilo na místě zvukový záznam vystoupení, který, vědomi si, že ustanovení § 31 odst. 1 písm. c) AutZ natahujeme na skřipec opravdu velkou silou, avšak doufajíce ve velkodušnost a toleranci Masarykovy university, vystavujeme (formát MP3, 50 MB).

Vejvodová rozhodně není rozený rhetor jako Ivo Svoboda, a tak byla její presentace dosti suchá a nezáživná, na straně druhé ale nepředvedla to, co druhdy Klára Kalibová, kterážto prý, spatřivši při podobné příležitosti Patrika Vondráka a Filipa Vávru, vzkřikla hlasem velikým, že dokud všichni extremisté neopustí sál, nebude v řečnickém výkonu pokračovat. Diskuse mladé vědkyně se studijním materiálem byla zdaleka nejzajímavější částí, proto nám snad Mgr. duplex Vejvodová odpustí, že presentaci nevěnujeme než strohou poznámku, že magistr práv by snad přece jen neměl hovořit o zrušení Dělnické strany, byla-li tato evidentně rozpuštěna. Dobře rovněž působí, když, neumím-li už příslušný jazyk, výslovnost jmen si někam poznamenám: ne, Gobineau se skutečně nečte, použiji-li s ohledem na omezenější rozhled znalkyně jednoduchý fonetický přepis, [gobinau], a Chamberlain [čembrlejn], nýbrž [gobinó], resp. [čejmbrlin]. Vážně je to tak, můžete mi věřit!

Jak víme ze znaleckého posudku, Vejvodová je zastánkyní Marešovy školy kontextuálního extremismu, a to, dalo by se říci, jeho extremní varianty, podle níž ani sám extremista není schopen stanovit, je-li extremistou, a potřebuje k tomu odbornou pomoc znalce. Její přístup je přitom, jako u mnoha tuzemských humanitních badatelů, ryze antinominalistický, a tak factum, že ta či ona osoba je kupř. neonacistou, není prokazatelné na základě objektivně daných kriterií, ale rozhodující je osobní historie zkoumaného jedince, od něhož se tato metafysická klasifikace odvíjí.

To vyplynulo např. z diskuse na thema kritiky Israele. Vejvodová patrně nezná Ščaranského tříbodový test (se kterým, mimochodem, stejně jako mnozí jiní, nesouhlasím, protože samotný pojem legitimní/nelegitimní kritika pokládám za imanentně nedemokratický), a tak se dala dotlačit do posice, že zda jde o kritiku Israele nebo o projev antisemitismu, záleží na osobě mluvčího: co je u demokrata legitimní kritikou, je u neonacisty antisemitským výrokem – a tedy potenciálně trestným činem se sazbou do tří let vězení. Tohle bude znít u soudu opravdu přesvědčivě…!

Obdobně na samé hranici fiaska skončil Vejvodové exkurs do oblasti historického revisionismu, kde se vyslovila pro kriminalisaci alternativního pojetí historie (resp. jejích sensitivních aspektů), přičemž však nepopřela, že i obecný náhled na dějiny podléhá určitému vývoji, takže co je dnes neorthodoxní a podle Vejvodové trestné, může být za určitou dobu chvályhodné a kanonické. Neboli, slovy Karla Havlíčka: Za pravdu je různá sazba, jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz!

Diskusi P. Vejvodové a P. Vondráka, který měl příležitost ke studiu politologie se zaměřením na extremistická hnutí zejména ve vazbě, ctěným čtenářům tohoto blogu vřele doporučuji.

Odkud vychází zlo

Vrcholné tvůrčí období období Davida Navary pokračuje, takže se mohu se svými čtenáři podělit o jeho nový výtvor, který pokládám jednoduše za okouzlující. Adresováno České advokátní komoře, resp. několika jejím funkcionářům:

pátek 19. října 2012

Tak nám vyňali Bártu, paní Müllerová

Rozumějte nikoli úplně, chirurgicky, nýbrž toliko z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. To je ovšem zpráva značně děsivá, protože extensivní výklad ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy provedený Nejvyšším soudem nebývalým způsobem rozšiřuje poslaneckou imunitu: dovedeno do důsledku, poslanci budou moci na svém klubu podepisovat falešné směnky, nesplatitelné úvěrové smlouvy, nepravdivá daňová přiznání, slibovat úplatek nebo se ho domáhat, a nic se jim, z hlediska trestněprávních důsledků, za to nestane, protože projev byl učiněn v orgánu komory.

Na místě byla, domnívám se, aplikace zdravého rozumu ve spojení s teleologickou redukcí, a rozhodnutí, že projevy učiněné na posvátné parlamentní půdě sice nemohou být stíhány jako trestný čin verbální, avšak to neznamená, že by se jimi pomazanec nemohl dopustit jiného, obecného deliktu, jehož pachateli ústavodárce rozhodně nemínil poskytnout jakoukoli speciální ochranu.

Aktualisováno.
Na Jiném právu k témuž thematu Ladislav Vyhnánek.

čtvrtek 18. října 2012

O Skokie, americké nacistické straně a jednom dánském studentovi

Skokie je severní předměstí Chicaga, obývané převážně židovskou populací. NSALP neboli National Socialist American Labor Party, dříve National Socialist Party of America (NSPA), je významem spíše okrajová americká neonacistická strana, jejíž členové si libují v nacistických uniformách a symbolice, hlásají theorii o nadřazenosti bílé rasy a mj. prosazují myšlenku deportace Američanů černošského původu do Afriky.

NSPA a Skokie vstoupily do právních dějin sporem o prvomájový pochod, který tam strana hodlala v r. 1977 uspořádat a který se skokieská radnice rozhodla zakázat. NSPA následný více než rok trvající soudní spor, v němž ji, mimochodem, zastupoval židovský advokát Burton Joseph, vyhrála a rozhodnutí odvolacího soudu, známé jako Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (7th Cir.) (1978), se stalo jedním z úhelných kamenů moderního pojímání svobody projevu. Nejčastěji se z něj cituje následující věta: It is, after all, in part the fact that our constitutional system protects minorities unpopular at a particular time or place from governmental harassment and intimidation, that distinguishes life in this country from life under the Third Reich.

Nic podobného ve středu u Obvodního soudu pro Prahu 1 nezaznělo, obžalovaní byli zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů, přičemž soud dal jasně najevo, že kdyby bylo k prokázání strašlivého zločinu lepení protistátních samolepek k disposici víc důkazů, neváhal by je poslat do vězení. Zdá se, že – stejně jako v 80. letech – největším nepřítelem současného režimu je svobodné slovo, článek, kniha, leták, plakát, nálepka.

Přesto je rozsudek svým způsobem převratný: jen málokdo očekával, že by mohl skončit zproštěním případ, v němž byli hned tři z osmi obviněných stíháni vazebně. Spíše se čekaly mírné tresty, které by zaručily, že stát nebude muset obviněným vyplatit kompensaci za nedůvodné trestní stíhání, za vazbu a za náklady obhajoby. Je to u českých soudů téměř automatismus: jakmile je někdo vzat do vazby, je prakticky jisté, že od soudu s nějakým trestem odejde, i kdyby si orgány činné v trestním řízení měly příslušný skutek vymyslet.

Soudkyně Dana Šindelářová se snažila bagatelisovat význam obhajoby, což je z její strany patrně jen odplata za četná příkoří, jež jí bylo se strany obhájců, především dvou hlavních lepičů Vondráka a Rodové, snášet. Kdyby skutečně byl její senát od prvního okamžiku přesvědčen o nedostatečnosti předložených důkazů, neměla by Šindelářová nejmenší důvod dotazovat se nahoře, jestli má vyloučit znalce Svobodu: prostě by to udělala, anebo by důkaz znaleckými posudky jako nadbytečný zamítla: nejsou-li k disposici důkazy o podílu obžalovaných na skutku, nemá smysl zabývat se jeho povahou. Ve skutečnosti byla obhajoba a její kvalita a relativní agresivita rozhodujícím faktorem, který příznivý výsledek způsobil, a kdo si myslí opak, nechť si laskavě vzpomene na soudkyni Věru Bártovou a její senát a představí si, jak by asi hlavní líčení dopadlo, kdyby se obhajobě nepodařilo docílit před dvěma lety jejího vyloučení.

Vyhráno však zdaleka není. Zdeňka Galková a Dana Šindelářová se znají příliš dobře a příliš dlouho na to, aby se lehce vzdaly. Vzpomínám si na téměř dvanáct let starý případ, ve kterém hrály roli rovněž tyto dvě dámy, a rovněž v něm bylo potřeba, ve státním zájmu, odsoudit nevinného. Tím byl Mads Trærup, dánský mladík, kterého soud vzal do vazby při nepokojích okolo zasedání MMF a Světové banky v Praze v r. 2000.

Šindelářová a její senát nejprve Trærupa pro nedostatek důkazů zprostily, stejně jako v samolepkové kause, avšak poté, co se ukázalo, jak intensivní je státní zájem na jeho odsouzení, odvolací senát Jarmily Löffelmannové nejprve věc vrátil a poté se u Obvodního soudu pro Prahu 1 odehrála nebývalá fraška, když Zdeňka Galková přivedla jednoho ze svých universálních svědků, policistu, a ten, ačkoli bylo jasné, že na místě vůbec nebyl, dodal obžalobě rozhodující důkaz o Dánově vině. Obhajoba byla tehdy dost pasivní, patrně smířená s tím, že Česká republika stejně udělá vše pro to, aby neměla ostudu a Trærupovi nemusela vyplatit odškodnění, a pokud je mi známo, relativně mírný trest akceptovala a proti nespravedlivému rozsudku se neodvolala.

Není vyloučeno, že Galková se Šindelářovou se pokusí o reprisu a nedostatky v důkazní situaci dalším podobně podlým trikem napraví. Anebo se do věci vloží přímo Městský soud v Praze a nařídí Šindelářové hodnotit důkazy jiným způsobem a obžalované odsoudit.

V každém případě bychom neměli případ závadového lepení pouštět ze zřetele, protože ať chceme nebo ne, rozsah naší vlastní svobody projevu určuje to, jak je nakládáno s projevy těch, kteří jsou v menšině a se kterými, často i hluboce a vášnivě, nesouhlasíme. Šrouby státní represe oposičních politických názorů se v této zemi dlouhodobě utahují a je jen otázkou času, kdy se, budeme-li pasivní, na lavici obžalovaných po Vondrákovi a Rodové ocitneme my sami.

Klára Samková pokračuje v obhajobě mačetových útočníků

O případu vyloučení advokátky Kláry Samkové z obhajoby v případu tzv. mačetového útoku jsme na tomto blogu referovali v dubnu, a s potěšením můžeme oznámit, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, nakonec rozhodl ve prospěch svobodné volby obhájce.

Na tiskové konferenci, jejíž záznam je k disposici na serveru Romea, byla mimo jiné vznesena otázka, kdo advokátce zaplatí za úsilí, které musela do opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí o svém vyloučení z obhajoby investovat.

Současný výklad zákona o odpovědnosti za škodu vychází z blokového přístupu, tzn. stát nahrazuje účelně vynaložené náklady obhajoby pouze v případě zproštění, případně zastavení trestního stíhání, a to v celém rozsahu. V případě, že dojde k odsouzení – což se v tomto případě jeví jako mnohem pravděpodobnější eventualita – si náklady celé obhajoby, včetně těch úkonů, které směřovaly ke zrušení nezákonných rozhodnutí, nese obviněný sám.

Je to obdobný přístup, jaký je uplatňován v civilním řízení, a je otázkou, zda je ústavně konformní, jestliže přímo z Listiny (čl. 36 odst. 3) vyplývá, že za nezákonné rozhodnutí náleží poškozenému náhrada. Na druhé straně, jestliže by se blokový přístup opustil, muselo by se zkoumat, které úkony právní služby (procesní úkony), za něž je účtováno v případě úspěšné obhajoby, uspěly a které nikoli, a odškodňovat je selektivně. Praktici přitom dobře vědí, že největší faktický účinek mohou mít právě ty návrhy, jimž soud nevyhověl nebo které nikdy do fase projednání nedospěly, a vice versa. Spor o to, které úkony byly účelné, by pak mohl být značně delší a složitější než samotná obhajoba nebo samotný civilní proces.

Česká pošta: smlouva o Fischerově reklamě je tajná

Jak se dalo očekávat, Česká pošta, poskytující za luxusních cenových podmínek reklamu presidentskému kandidátu Janu Fischerovi, nechce o této své charitě veřejně hovořit, a proto mou žádost o informace raději odmítla.

Samozřejmě podávám odvolání a jsem připraven bránit se i správní žalobou. A určitě se J. Fischera na tuto stránku jeho slušné a čestné volební kampaně, jakmile bude příležitost, zeptám.

středa 17. října 2012

Rozsudek za samolepky: zproštěni obžaloby

Obvodní soud pro Prahu 1 dnes v senátě předsedkyně Dany Šindelářové zprostil obžaloby všech osm obžalovaných v samolepkovém procesu, které OSZ pro Prahu 1 vinilo z propagace hnutí Národní odpor formou vylepování samolepek, uspořádání pietního pochodu za oběti 2. světové války v Jihlavě, organisace koncertu závadové hudby a administrace webových stránek ženské organisace Resistance Women Unity (RWU). Tři z obžalovaných byli přitom stíhání vazebně: Patrik Vondrák a Michaela Rodová strávili ve vazbě více než rok, Richard Lang byl propuštěn zhruba po půl roce poté, co začal spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.

V ústním odůvodnění soud uvedl, že důvodem zproštění byl naprostý nedostatek důkazů o vině obžalovaných. Státní zástupkyně se proti rozsudku na místě odvolala a kausa tak jde podle očekávání do dalšího kola. V něm se ovšem bude muset nejprve vyřešit otázka konsultací, které prvoinstančnímu soudu poskytoval místopředseda Městského soudu v Praze Bohuslav Horký. Podle mého právního názoru je tato koluse jasným důvodem pro vyloučení všech soudců tohoto soudu a pro nutnou delegaci věci jinam.

Obžalovaným blahopřejeme! Zvláštní poděkování patří znalci a komikovi Ivo Svobodovi: u soudů v případech pravicového extremismu zatím ve 100 % případů platí, že kdekoli tento amatérský bavič vystoupí, tam se následně zprošťuje. Možná by bylo na místě, aby mu obžalovaní za jeho červnové vystoupení poslali nějaký drobný dárek: třeba něco malého, plyšového.

Aktualisováno.
Video (1. část, 2. část).

Poslední slovo nálepkového zločince

Zveřejňujeme poslední slovo, které si pro dnešní hlavní líčení připravil obžalovaný Patrik Vondrák. Upravena byla pouze orthografie, tak aby byla v souladu se zvyklostmi tohoto blogu.

úterý 16. října 2012

Unikl jsem další ceně

Dnes jsem měl mimořádně úspěšný den: unikl jsem dalšímu ocenění, tentokrát již v zárodku, ve fasi nominace. Ale bylo to o vlásek! Měl jsem být nominován jako jeden ze 101 hrdinů, bojovníků za lidská práva, v rámci akce pořádané Ligou lidských práv a Nesehnutím. Nominaci jsem, v mezích možností zdvořile, leč resolutně, odmítl.

Především se nedomnívám, že bych byl hrdinou: jsem spíš úředník, administrátor, který se snaží lidem pomoci tím, že dobře zná reálné možnosti systému, v němž žijeme, a pokud už se je rozhodnu jeho hranice vyzvat na souboj (nevím, jak lépe vyjádřit anglické challenge), činím tak výjimečně a téměř vždy na své risiko a útraty, tak jako tomu bylo v případě karlovarské informační exekuce nebo sporu o seznam komunistických soudců. Strategická litigace není hrdinství, ale ve většině případů promyšlený, dlouho připravovaný krok.

Za druhé nejsem přesvědčen, že by lidská práva vůbec potřebovala ke svému prosazování hrdiny, protože kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že opět žijeme v diktatuře, jež jiný než hrdinský způsob boje za lidská práva neumožňuje. Hrdinou v tomto smyslu byl Vladimír Hučín, a dnes je jím například Jiří Fiala. Na jeho příkladu ale vidíme, jak málo účinný je takový způsob boje: J. Fiala se možná dočká sochy nebo pomníku, stěží však sebemenší zásluhy o positivní posun v oblasti svého zájmu.

Přirozeně i mně se může stát, že se dostanu v důsledku svého jednání do vězení a stanu se opravdovým hrdinou v tomto smyslu, v jakém je vypsána cena, ale dojde-li k tomu – což je okolnost, kterou nemohu racionálně ovlivnit, lidí, pro něž je představa mé inkarcerace opojná, je skutečně velmi mnoho – nebude to rozhodně žádný můj osobní úspěch.

Ano, jsou možné jednorázové akty hrdinství, třeba zastaneme-li se slabšího proti přesile, jako to udělal pan Frištenský u Anděla, ale pojímat v oblasti lidských práv hrdinství jako standardní techniku boje je koncepčně chybné a svědčí to o tom, že se v Lize nebo v Nesehnutí zase jednou někdo nezamyslel.