DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 29. prosince 2011

Odměny znalců za posudky o KSČM

Od ministerstva vnitra jsem obdržel odpověď na dotaz, jaké odměny dostali znalci Mazel a Svoboda za své posudky týkající se možnosti pozastavit činnost KSČM.

Čtyřicet tisíc za 28 stran posudku – no co, zřejmě slušnej oddíl!

Příběh z Pardubic

Pan K. z Pardubic byl příkladem muže, jehož by jako vzor mohla do svých předvolebních materiálů pojmout kterákoli pravicová strana: nespoléhal na stát, místo toho se pustil do podnikání a založil si malou, ale celkem slušně prosperující firmu. Ta nabízela v oboru pojišťovnictví zprostředkovatelské služby, které v té době nebyly běžně na trhu, a proto není divu, že se rozrůstala a nabírala po celé republice další a další spolupracovníky, pojistné makléře.

Až do osudného dne. Došlo ke sporu mezi panem K. a jednou z účastnic makléřských kursů, které pořádal, a protože přítelem této dámy byl policista, tedy v postkomunismu muž nad zákonem, nad osudem pana K. se začala stahovat mračna.

S panem K. a jeho společníkem bylo zahájeno trestní řízení, a i když každému muselo být od počátku jasné, že obvinění je nesmyslné, policejní objednávka způsobila, že soudy prvních dvou stupňů pana K. i jeho kolegu odsoudily. Spravedlnosti učinil zadost až Nejvyšší soud (psali jsme o tom krátce zde).

Po třech a půl letech měl tedy pan K. v ruce zprošťující rozsudek, ale protože stíhání bylo vedeno pro trestný čin podvodu, lze si snadno představit, co se stalo s jeho firmou. S trestně stíhaným podvodníkem nikdo rozumný a své cti (a peněz) dbalý nespolupracuje, a tak místo firmy s několikamilionovým obratem zbyly panu K. oči pro pláč. A dluhy, samozřejmě. Ty pan K. neměl z čeho splácet. V jeho domácnosti se tak začali střídat exekutoři jako svatí na orloji; když nebylo co odnést, vybrali aspoň úspory z prasátka jeho devítileté dcery.

Stát, jehož policie a soudy potíže pana K. způsobily, se ovšem k problému postavil čelem, a byl tak štědrý, že mu zaplatil část nákladů obhajoby, nějakých 40 tisíc. Nic víc. Platí přece, jak panu K. napsal jeden zvlášť škodolibý úředník ministerstva spravedlnosti, princip presumpce neviny a pokud s ním někdo nechtěl z důvodu jeho trestního stíhání spolupracovat, může ho žalovat!

Pan K. se brání u soudů, ale ty se rovněž tváří, že se jich problém netýká. Soudruh soudce Městského soudu v Praze Martin Valehrach projednává žalobu na ochranu osobnosti již víc než tři roky s takovou pílí, že zatím ani nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, a Obvodní soud pro Prahu 2 stačil zatím žalobu zamítnout pro – zjevně nedůvodnou – námitku promlčení, kterou stát vznesl.

Pan K. a jeho rodina tak prozatím žije z ruky do úst a čeká, že se stane zázrak, a české soudy mu za nedůvodné trestní stíhání přiznají náhradu. Byl bych velmi rád, kdybych mohl říct, že v jeho konečný úspěch věřím, ale byl bych neupřímný. Mám stále silnější pocit, že v tomto státě se žije dobře jen ničemům, a je nejvyšší čas změnit ve Sněmovní nápis Salus rei publicae suprema lex esto na něco pertinentnějšího. Třeba Darebáci sobě.

středa 28. prosince 2011

Procesí Řádu ozubeného kola očima českého úředníka

Extremismus je nutno potlačovat všemi prostředky a už v samotném zárodku, nebo nejraději ještě předtím, než se jeho risiko projeví.

Jak je patrné z přestupkového příkazu teplického magistrátu, i takové naprosto poklidné procesí Řádu ozubeného kola vytváří důvodnou obavu z hromadného narušení veřejného pořádku a když už se nenajde jiný paragraf, budeme účastníky pokutovat za to, že se maskovali. V čem takové jednání ohrožuje nebo porušuje zájem společnosti, aby se vůbec mohlo jednat o přestupek, a čím se procesí Řádu liší např. od karnevalového průvodu s maskami, nám nyní budou muset tepličtí úředníci vysvětlit.

A když už budou v tom vysvětlování, mohli by také doložit svou místní příslušnost, jelikož k domnělému přestupku došlo v Krupce a nikoli v Teplicích.

Jan Kysela pábí o závadovém kontextu a o svobodě projevu v USA

Že jsem k odborným kvalitám Jana Kysely dlouhodobě velmi skeptický (resp. že jej pokládám za pitomce), není novinka. Další důkaz správnosti tohoto hodnocení přinesly Lidovky, kde se tento expert blýskl následujícím výrokem: Jsou mi bližší americké doktríny, které zkoumají nejen to, kdo co říká, ale také za jakých okolností to říká, v jakém kontextu. Když pronesete rasistický výrok doma u krbu, tak to má jiný význam než třeba před synagogou.

To je samozřejmě nesmysl. První dodatek americké ústavy garantuje svobodu projevu bez ohledu na kontext; ten se zkoumá jen v zemích, kde svobodu projevu neznají, jako např. v České republice.

pátek 23. prosince 2011

Dotázat se na komunistickou minulost státního zástupce nebo soudce je přestupek

Zjistit si informace v Národním archivu, v němž je deponována lístková kartotheka bývalých členů Komunistické strany Československa, není zcela bez risika. Jeden se při tom dopustí přestupku, ani neví jak.

Tentokrát jsem sice (doufám!) unikl, ale jen o vlásek; nepochybuji, že příště budu dopaden a moje nekalé archivnické rejdy neujdou spravedlivému potrestání.

čtvrtek 22. prosince 2011

NSS k použitelnosti záznamu z kamerového systému jako důkazu

Pěkným obíčkem nás pod stromeček obdaroval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku č. j. 2 As 45/2010-68 (soudce zpravodaj Radovan Havelec) rozebral otázku použitelnosti záznamů získaných z kamerového systému při dokazování v přestupkovém řízení.

Judikát nechává stranou systémy provozované veřejnou mocí – tam jsou pravidla jiná a víceméně vyřešená – a věnuje se situaci, kdy jde o systém provozovaný soukromým subjektem.

Prvním důležitým závěrem je, že z hlediska přípustnosti záznamu je irelevantní, zda kamerový systém byl řádně ohlášen jako zpracování dat u ÚOOÚ. Podle mínění NSS, stejně jako Ústavního soudu v citovaném usnesení IV. ÚS 2425/09, dojde registrací pouze ke splnění administrativní povinnosti, a zpracování osobních údajů může být i přes absenci registrace zákonné (a vice versa).

To je podle mého názoru poměrně závažný zásah do základních práv obviněného, a nejsem si jist, zda by tento přístup bylo možno obhájit na úrovni Ústavního soudu nebo ESLP. Povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu se ZOOÚ [výslovně v § 5 odst. 1 písm. c)] totiž znamená, že každá nahrávka získaná ze systému, který registrován není, tento zákon porušuje, bez ohledu na to, že kdyby správce o registraci byl požádal, byla by mu bývala udělena. Posuzovat registrovatelnost zpracování ex post factum je dosti sporné a domnívám se, že scestné.

K tomu přistupuje čl. 10 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. A zde NSS a ÚS takto dotčenou osobu nejen neochránily, ale připustily použití nelegitimně získané nahrávky ve správním řízení proti ní. Právní posice NSS se mi proto v tomto bodě jeví jako slabá a obtížně hájitelná.

Dále se rozsudek věnuje otázce, kdy je přípustné použít v přestupkovém řízení záznam získaný v rozporu se zákonem, a dospívá k závěru, že v těchto situacích je nutno aplikovat test proporcionality. To je podle mého soudu přešlap, krok špatným směrem: nezákonně získané důkazy nelze v trestním řízení, a tedy ani v řízení přestupkovém, proti obviněnému vůbec použít. Jedinou možností je dovodit, že důkaz byl získán způsobem zákonným, přičemž je k disposici několik cest, jak toho u sporné nahrávky dosáhnout: 1. pořízení nahrávky nemusí vůbec představovat zásah do soukromí, jak bylo judikováno např. u obchodního jednání; 2. právo na ochranu osobnosti je soukromé a ochrana jeho výkonu může být odepřena, příčí-li se dobrým mravům (situace může být dost složitá, v každém případě nevím o případu, že by tento argument byl někdy s úspěchem uplatněn – náš plzeňský případ skončil bohužel smrtí žalobkyně); 3. zásah lze ospravedlnit na základě testu proporcionality, a proto není protiprávní (argument nutnou obranou nebo krajní nouzí; zde však bude záležet na druhu přestupku, a identický kamerový systém může produkovat přípustné důkazy prokazující vloupání do objektu a nepřípustné usvědčující pachatele z nesprávného parkování); 4. v některých případech lze důkaz rozdělit na intrusivní a neintrusivní část, a dokazovat např. jen polohu nebo pohyb vozidla, s rozostřeným obličejem řidiče.

Je jistě dobře, že se Nejvyšší správní soud snaží hledat odpovědi na aktuální otázky praxe, byť v tomto případě, myslím si, nebyl použitý přístup zcela šťastný.

Ještě, že už nejde natrhnout strana patnáct!

O zločinu perversní umělecké desekrace občanského průkazu jsme psali před půldruhým rokem. Případ, jak se ukázalo, byl nakonec pojat v trestněprávní rovině, a Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl nyní k závěru, že tento druh umělecké zločinnosti nepotrestá, ježto mohlo jít nejvýš o přestupek. Komunistické stereotypy mají věru tuhý kořínek…

středa 21. prosince 2011

Nálepkoví zločinci mají novou soudkyni

V případu nálepkových zločinců Michaely Dupové a Patrika Vondráka byl určen již třetí soudce. Poté, co původní soudkyně Věra Bártová odstoupila pro podjatost a nově přidělený soudce Libor Vávra byl přidělen k jinému soudu, se případu ujala Dana Šindelářová; ano, právě ta, o níž jsem se zmiňoval ve svém rozhovoru pro Antifa, soudkyně, jejíž senát neváhal odsoudit nevinného cizince jen proto, aby Česká republika nemusela vysvětlovat jeho nezákonnou vazbu. I v onom případě figurovala a čest státu zachraňovala státní zástupkyně Zdeňka Galková. Inu, dobří holubi se vracejí…

Dana Šindelářová obhajobě sdělila, že nové hlavní líčení hodlá nařídit na březen 2012, a zároveň rozhodla o vrácení kaucí za vazbu.

Nejvyšší soud omezil přístup občanů k informacím

Ve skvělém tempu, pouze dva a půl roku od podání, projednal Nejvyšší soud moje dovolání ve věci karlovarské informační exekuce (naposledy jsem o ní psal zde). Ve svém zamítavém usnesení tento soud zašel ještě dál než Krajský soud v Plzni a judikoval, že rozhodnutí nadřízeného orgánu podle § 16a odst. 6 InfZ je pouhým pokynem povinnému subjektu, a nepředstavuje vykonatelný exekuční titul ani v případě, že jsou informace, které tvoří předmět žádosti, označeny individuálně a nikoli jen identifikací žádosti. Zda argumentaci mého dovolání soudci NS pominuli záměrně nebo ji jen nepochopili, není z rozhodnutí zcela zřejmé, v každém případě nepokládali za potřebné jakkoli se s ní vypořádat.

Je to výborná zpráva pro české úředníky, protože kdyby se tento právní názor prosadil do praxe, mohli by všechny žádosti o informace prostě házet do koše. Žadatel by po uplynutí patnáctidenní lhůty podal stížnost, na jejímž základě by nadřízený orgán přikázal povinnému subjektu žádost vyřídit, avšak žadatel by si stejně nepomohl, protože ztratil možnost, jak splnění této povinnosti na povinném subjektu vynutit. Rozhodnutí nadřízeného orgánu by tak mohl využít nejvýš při výzdobě vhodných prostor svého obydlí.

Exekuci na informace jsme přitom s úspěchem vedli již několikrát, dvakrát u obce Hajany, jednou v Karlových Varech, ve Ždáru u Mnichova Hradiště a v jednom případě jsme poslali do exekuce hlavní město Prahu. Ve všech případech se tento prostředek osvědčil jako efektivní cesta, jak úřednictvo přimět k činnosti: aby ne, když na obec nařízením exekuce dopadne inhibitorium a po dobu exekuce nelze převádět obecní majetek.

Usnesení NS nemohu napadnout ústavní stížností, protože informace jsem exekučně vymohl a o nákladech, které bych měl zaplatit, zatím rozhodnuto nebylo, takže není újmy, jejíž reparaci bych mohl požadovat. Bude proto třeba hledat jiné cesty, jak tento judikát zvrátit.

pondělí 19. prosince 2011

Neonacista-pedofil zproštěn obvinění

Obvodní soud pro Prahu 8 dnes soudcem Pavlem Novákem zprostil obžaloby extremistu, jemuž při absenci jakýchkoli důkazů o vině vložili policisté mezi věci zajištěné při domovní prohlídce CD s dětskou pornografií.

Odůvodnění se opíralo o nenaplnění materiální stránky trestného činu: jeden nosič nestačí, příště budou muset policisté dodat celou sbírku pornografických nahrávek.

Státní zástupkyně se na místě odvolala (téměř jsem chtěl napsat propadla hanbou, avšak to by, bohužel, nebyla pravda).

Čtyři roky a dva měsíce? To přece nejsou žádné velké průtahy!

Prosincový Osel měsíce, prestižní cena tohoto blogu za mimořádné výkony na poli českého práva, v senátní versi, putuje k Městskému soudu v Praze, jeho senát 30 Co ve složení Jana Knotková (předsedkyně senátu, obdrží oslí uši v prodlouženém provedení), Radka Šimková a Anna Vandáková vyprodukovaly tento blábol.

Protože řízení ve třech stupních soudní soustavy trvalo pouze čtyři roky a dva měsíce, tyto inteligentní dámy dovodily, že doba řízení v daném případě nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce – tedy mne. Chtěl bych laureátky ubezpečit, že mou psychickou sféru negativně zasáhla už samotná četba jejich produktu, a měly velké štěstí, že jsem nebyl ústnímu odůvodnění přítomen, to bych je v náhlém pominutí smyslů mohl i pokousat.

Ústavní stížnost je povinností.

neděle 18. prosince 2011

V přestupkovém právu zmýlená platí

Kdy je vydáno rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení? Osmý senát Nejvyššího správního soudu (Passer-Hipšr-Mazanec) dospěl k závěru, že se tak stane až podpisem pokutového bloku pachatelem, do té doby je pokutující orgán oprávněn od řešení přestupku blokem ustoupit.

S tím příkře nesouhlasím. I ve veřejném právu se uplatňují základní principy občanského práva hmotného a je-li orgánem jednou bloková oferta vyřčena, je jí tento orgán vázán, a to i v případě, že by se mělo ukázat, že blokové řízení v dané situaci zákon nepřipouští, tak jako v judikované věci.

Proč? V ústavní rovině to vyvěrá z principu legality, tj. z povinnosti zákonného výkonu veřejné moci, a v rovině práva jednoduchého tento závěr vyplývá z vázanosti státních orgánů vlastními rozhodnutími, přičemž jako rozhodnutí v širším smyslu je třeba chápat i úkon, jehož perfekce záleží na akceptaci ze strany soukromoprávního adresáta.

Opak by znamenal, že by si mohl soud rozmyslet třeba jednou vydaný trestní příkaz.

Věřím, že toto rozhodnutí bude dalším z judikátů NSS, které u Ústavního soudu neobstojí. A úplně nejlepší, i když nerealistické, by bylo, kdyby soudce NSS konečně někdo naučil ústavní právo; podobných kopanců je v judikatuře tohoto soudu víc a víc, často, tak jako v tomto případě, dokonce i u sbírkových judikátů.

pátek 16. prosince 2011

Cena dítěte konečně v oblasti luxusních automobilů

Další malý krok pro člověka, ale velký skok pro české právo: Krajský soud v Brně samosoudcem Michalem Ryškou přiznal na relutární satisfakci za nedbalostní usmrcení dítěte každému z rodičů 1,5 milionu korun.

Podobný případ řešíme u Městského soudu v Praze. Tam jde ovšem o úmyslné usmrcení – vraždu – a dítě, v době události šestileté, žádá po vrahovi pět milionů, družka tři miliony a dvanáctiletý nevlastní syn (kterého však zavražděný po celý život vychovával) dva miliony korun. Úmysl se běžně považuje za jeden z významných faktorů pro zvýšení částky zadostiučinění, tak uvidíme, zda budeme v řízení úspěšní nebo zda jsou pražské taxy stále o řád nižší než brněnské.

Pro příště: když se nechat zavraždit, tak jedině v Brně!

Ústavní soud se zastal freislerovského pojetí práva aneb Soudce Musil opět ve formě

Že ústavní soudce Jan Musil právem patří na náš top-list, potvrzuje dnes zveřejněný nález sp. zn. III. ÚS 2974/10 ve věci trestního postihu vybodovaných řidičů, kde byl Musil soudcem zpravodajem. Nález sice nemůže být oceněn Oslem měsíce, taková jeho úroveň přece jen není, ale příležitostnou Cenu Rolanda Freislera, jíž oceňujeme soudní rozhodnutí nadřazující pociťovaný veřejný zájem nad jednoznačnou dikci zákona, by dostat mohl.

Ústavnímu soudu předestřený problém je tento: Účinností nového trestního zákoníku zanikla trestnost skutku spočívajícího v tom, že řidič, který dosáhl 12 trestných bodů, dále řídil, přestože od úřadu obdržel oznámení o dosažení limitního skore, takže po uplynutí pěti dnů od jeho doručení svého řidičského oprávnění ex lege pozbyl. To ovšem nebylo možné nově podřadit pod trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (ano, miluji tyhle nesmyslné kumulativní marginální rubriky, bravo, Pavle Šámale!) podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ/2009, protože to výslovně vyžaduje výkon činnosti, která byla pachateli rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu zakázána nebo pro niž pozbyl oprávnění. Takové rozhodnutí neexistuje, pouze oznámení o tom, že došlo k právní skutečnosti dosažení 12 bodů.

Nad tímto faktem byla vedena rozsáhlá odborná polemika, jejíž závěry nebyly jednoznačné.

V systému, kde jsou ústavními soudci osobnosti jako Musil, ovšem nesmí uniknout spravedlnosti ani jeden viník, a zákon je v případě jeho rozporu s domnělým veřejným zájmem interpretován freislerovsky: z oznámení se tak stalo rozhodnutí, jímž se řidičské oprávnění pozbývá, přičemž III. senát ÚS ignoroval fakt, že tato písemnost nemá ani základní pojmové znaky takového správního aktu – jediná povinnost, kterou její doručení zakládá, je povinnost odevzdat ve lhůtě pěti pracovních dnů řidičský průkaz, a její nesplnění není tím, za co byla stěžovatelka potrestána.

čtvrtek 15. prosince 2011

Policajti v kasinu

Příběh o tom, co se stane, když skupina elitních protiextremistických policistů zavítá do kasina, zpracovali na Primě, s využitím authentických záznamů z kamerového systému.

Hezké a poučné. Stejně jako závěr vyšetřování Inspekce ministra vnitra: k žádnému trestnému činu nedošlo, zapomeňte.

středa 14. prosince 2011

Rozhodnutí NSS v kause komunistických soudců zveřejněno

Nejvyšší správní soud rozhodl o mém sporu s Vrchním soudem v Olomouci ohledně jeho komunistických soudců. Na rozsudek upozorňujeme pouze proto, že jde o řídký případ soudního rozhodnutí, které se skládá ze záhlaví, výroku, rekapitulace a poučení: odůvodnění v něm zcela absentuje.

Pro mnohé české soudce, řekl bych, optimální varianta…

Rampula v. Zeman

Tak taková drzost se hned tak nevidí: Vlastimil Rampula, čerstvě odvolaný vrchní státní zástupce v Praze, požaduje po ministru spravedlnosti, aby podal kárnou žalobu na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana za to, že ten letos v březnu nepodepsal osobně dovolání v neprospěch obviněného, čímž způsobil, že je Nejvyšší soud odmítl jako podané neoprávněnou osobou.

Novináři, celkem podle předpokladů, do detailů problémů nevhlédli, avšak my máme k disposici rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, z něhož (a z několika dalších judikátů) je zřejmé, že dříve prevalentní praxi, kdy dovolání podávali za NSZ jeho náměstci, označil tento soud za nepřípustnou až letos v září (s dodatkem, že možné je toliko zastoupení jednorázové, delegace pravomoci je nepřípustná).

Nelze proto vinit Zemana, že by odmítnutí dovolání vědomě způsobil, a naopak se lze podivovat nad drzostí Rampuly, že takovou nehoráznost vypustí do světa. Ještě, že už je z VSZ pryč – brrr!

Kozel opět zahradníkem aneb Michal Mazel ustanoven konsultantem i v další trestní věci Lucie Šlégrové

Že je duplexní Mgr. Michal Mazel soudním znalcem dosti zvláštního druhu, informujeme na tomto blogu poměrně pravidelně. Proto, když se Okresní soud v Mostě rozhodl ustanovit ho konsultantem v další trestní kause Lucie Šlégrové (kde jde o to, že měla držet vlajku rozpuštěné Dělnické strany, tedy další nesmírně závažný ideozločin), nemohlo následovat nic jiného než námitka podjatosti.

V tomto případě je Mazlův židovský původ bez významu, avšak velmi relevantní je jeho emotivní korespondence s obhájcem L. Šlégrové. Opravdu těžko si představit, že by si člověk vyprodukovavší/iniciovavší podobný přípis mohl dále vůči obžalované nebo jejímu obhájci udržet zákonem vyžadovanou nestrannost.

Uvidíme, jakého mínění bude soud.

úterý 13. prosince 2011

Justiční expres znovu v akci

O baseballce s nápisem Na Cikány… jsme psali skoro před dvěma lety, podivujíce se, že soudy dosud nevyřešily spor o omluvu za delikt, k němuž došlo v létě 2001.

A vida, netrvalo dlouho a krátce po desátém výročí incidentu padl nový pravomocný rozsudek.

To bude radosti, z takové omluvy!

neděle 11. prosince 2011

Může být KSČM skutečně rozpuštěna?

Ministerstvo vnitra zveřejnilo na svých stránkách analysu, kterou se jeho úředníci pokoušejí přesvědčit vládu i veřejnost, že nápad rozpustit (resp. pozastavit činnost, což fakticky znamená rozpuštění s podmíněným odkladem) Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) není dobrý, a posudky čtyř odborníků, kteří, jak se dalo předpokládat s ohledem na to, že byli vybráni ministerstvem, se s jeho závěrem ztotožnili.

Tyto dokumenty nejsou bez zajímavosti, už proto, že předpokládaný vývoj politické situace v nadcházejících letech směrem k vyšší radikalisaci soupeřících sil i veřejnosti učiní otázku eliminace oposičních politických subjektů justičními (a tedy z principu nedemokratickými) prostředky tak aktuální, že by se celkem snadno mohlo jednat o vůbec nejdůležitější aspekt domácí politiky.

pátek 9. prosince 2011

Případ závadového řečnění jde do druhého kola

Počítač se jistě zapotil, než tenhle senát náhodně vybral: v kause projevu šesti představitelů Dělnické strany bude nyní rozhodovat senát Krajského soudu v Brně složený ze tří bývalých komunistů, tedy osob, které mají s persekucí disidentů a potlačováním svobody projevu největší zkušenosti.

Věra Tydlitátová ukradla pásmo

Ne tedy pásmo na měření, nýbrž přenosové, přesněji jeho šířku neboli bandwidth. A nejen to. Hned objasním:

Na svém blogu vystavila Věra Tydlitátová osm ilustračních fotografií, jednu zobrazující sochu, ostatní kathedrálu Notre Dame de Paris, pocházející ze serveru IHNED.cz, a to tak, že do tagu IMG umístila odkaz na cizí server.

Čímž, zřejmě nevědouc, čeho činí, kromě toho, že porušila autorská práva k fotografiím, ukradla serveru IHNED.cz i přenosové pásmo, neboť každý, kdo si její článek zobrazí, stahuje fotografie přímo z tohoto serveru. Prvé je protiprávní, druhé toliko neethické, ani jedno jí ovšem čest nedělá.

čtvrtek 8. prosince 2011

Lidé věří tomu, co slyší z medií, skutečnost je nezajímá

Před několika týdny jsem byl požádán, abych poskytl Konservativním listům e-mailový rozhovor na thema boje proti tzv. pravicovému extremismu, čemuž jsem rád vyhověl. Otázky kladl Dušan Stuchlík.

středa 7. prosince 2011

Závadový diskurs v Rotavě

Máme tu konečně odborné vyjádření znalce Ivo Svobody ke kause trička Hasta la vista, Antifascista/Good Night Left Side.

Bod získávají ti čtenáři, kteří odhadli, že oblečen tímto tričkem se obviněný dopustil závadového diskursu, a to konkrétně podpory neregistrovaného hnutí Národní odpor. Pro zvídavější tu mám i dokument, který na toto thema zpracovali policisté, ale marná sláva, údernost a přesvědčivost Svobodových argumentů to nemá…

Aktualisováno.

Je činnost stávkokazů vojenským cvičením?

Jak známo, vláda vyslala na Slovensko třicet armádních lékařů, kteří pomohli slovenské vládě zlomit odpor stávkujících lékařů. Formálně se tak stalo podle ustanovení čl. 43 odst. 5 písm. b) Ústavy, tedy pod fikcí vojenského cvičení. V takovém případě je povinností vlády parlament toliko neprodleně notifikovat, přičemž kterákoli komora může absolutní většinou svých členů takové rozhodnutí vetovat (odst. 6).

Nedivím se Milanu Štěchovi, že má k takovému postupu výhrady a hodlá iniciovat u Ústavního soudu kompetenční spor podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. Bohužel, zvlášť v posledních letech je ústava v této zemi chápána nikoli jako základní zákon země, ale jako challenge, překážka, kterou postačí pokud možno co nejnápaditěji obejít, na čemž svorně participuje pravice, levice i samotný Ústavní soud.

Ale můžeme být rádi, příště by také mohl být výjezd – nebo příjezd – stávkokazů traktován jako turistický zájezd, a k němu není souhlas parlamentu potřeba vůbec.

Policie v Děčíně nepochybila

Šestadvacetiletý romský mladík zemřel přirozenou smrtí, vyšetřila policie podezření na pochybení svých příslušníků při zákroku v děčínské kause.

Na celém případu mne fascinuje, že se jím vůbec nezabývala Inspekce ministra vnitra: patrně nebyl důvod, smrt zadržené osoby, stejně jako např. zastřelení spolujezdce v unikajícím automobilu, je běžnou provozní nehodou, banalitou, se kterou nemá smysl Inspekci obtěžovat. Ta má na práci důležitější věci, a jen díky její profesionalitě máme zřejmě nejméně zkorupmovanou policii na světě: tedy soudě podle toho, kolik případů policejní korupce je ročně odhaleno a vyšetřeno.

Ústavní soud se nezastal svobody projevu

Ústavní soud dnes vyhlášeným nálezem setrval na své předchozí rozhodovací praxi a zamítl i druhou ústavní stížnost ve věci transparentu Národní odpor.

Čtvrtý senát ÚS se tak přihlásil k doktrině bojující demokracie, když ústy soudce zpravodaje Miloslava Výborného uvedl: Garance základních práv nelze zaměňovat za slabost demokracie či za její neschopnost bránit se. Demokracie, která by zcela odmítla používat proti svým odpůrcům státní moc, otevřela by brány nejen anarchii, ale také totalitě.

Ano: svoboda projevu budiž, proč ne, ale nepřehánět a rozhodně ji nepřiznat těm, s nimiž nesouhlasíme.

Aktualisováno.
Nález byl zveřejněn.

Jeho obsah, jenž je fakticky manifestem bránící se demokracie (§§ 24–30), mne naplňuje děsem, zvlášť v části, kde ÚS neuvěřitelně ideologickým jazykem ztotožňuje nekonformní názory a (blíže neurčené) zlo (§ 26). Naivně jsem se domníval, že pojímat demokratický politický proces jako boj dobra se zlem je něco, co má místo na předvolebním meetingu populistů, případně militantních náboženských radikálů, leč zmýlil jsem se.

Domnívám se, že dnešní den byl velkou porážkou demokracie a českým občanům byl státní mocí odňat další významný díl jejich politických práv.

úterý 6. prosince 2011

Zločinný umělec Týc půjde do vězení

– Za co jsi tu?
– Ále, vzal jsem tchyni po hlavě pohrabáčem.
– A ty?
– Já jsem odklonil finančák na daních o třináct mega. A za to sedíš ty?
– Vyměnil jsem v Praze na semaforech pro chodce sklíčka za taková srandovní, třeba s čurajícím panáčkem.

Takový dialog může již za pár týdnů zaznít v některé české věznici, kam má nastoupit člen umělecké skupiny Ztohoven David Hons, aka Roman Týc, alias David Brudňák, odsouzený pro poškozování cizí věci, poté, co odmítl zaplatit peněžitý trest ve výši 60 000 Kč.

Věříme, že i z vězení bude umělec vydávat pravidelné tiskové zprávy, abychom nebyli o další umělecké výboje tohoto uskupení ochuzeni.

neděle 4. prosince 2011

Hasta la vista, soudnosti

Sice jsem už opravdu nechtěl psát nic o extremismu, ale o tenhle dokument se prostě musím se svými čtenáři podělit.

Jak patrno, s patřičně namotivovaným soudním znalcem (v daném případě Ivo Svobodou) se policie může pustit i do větších akcí. Nám známá hubitelka vlkodlaků, sokolovská soudkyně Dana Kordíková (Dana the Werewolf Slayer), ovšem měla v tomto případně aspoň tolik rozumu, že nevydala trestní příkaz a nařídila hlavní líčení, jež se koná dne 23. 1. 2012 od 9.45 hod. v jednací síni č. 15. Dlouho jsem ve Falknově nad Ohří nebyl, takže není vyloučeno, že si tam výlet udělám: tuhle státní zástupkyni prostě musím vidět na vlastní oči, jinak v její existenci neuvěřím!

sobota 3. prosince 2011

NSS znovu rozhodl o informacích o minulosti soudců

Ačkoli hned po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve věci seznamu komunistických soudců (komunistický) soudce NSS Petr Průcha do medií prohlásil cosi o tom, že jeho senát se bude muset zabývat tím, jak uvést – přirozeně nesprávný – názor Ústavního soudu do souladu se zákoníkem práce, nakonec ustoupil a nátlaku nadřízeného soudu se podvolil.

Aktualisováno.
K tomu zpráva ČTK.

pátek 2. prosince 2011

Vlkodlaci podporují Národní odpor

Tak to máme černé na bílém: jelikož Pavel G. měl na meatingu závadových osob oblečenu mikinu s motivem vlkodlaka, čímž usiloval o návrat IV. říše a podporoval hnutí Národní odpor, byla mu za to na návrh OSZ v Sokolově trestním příkazem uložena roční podmínka. Závadová mikina propadla státu a bude na dvoře Okresního soudu v Sokolově justiční stráží rituálně spálena.

Orgány činné v trestním řízení, nevyzbrojeny znalcem, nejsou s to ani nápis na mikině správně přečíst, natož aby si zjistily, že v jiném členském státu EU je závadový symbol registrovanou ochrannou známkou.

čtvrtek 1. prosince 2011

Nad historickými a ústavněprávními aspekty Řezníka, Pitvy a Hrobky aneb Pobuřování reloaded

(1) Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřuje
   a) proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky,
   b) proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti, nebo
   c) proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům,
bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Poznali jste? To je on, slavný § 100 trestního zákona neboli pobuřování, miláček komunistických prokurátorů a soudců, skutková podstata tak pružná, vláčná a lepkavá, že jí šlo pojednat prakticky jakékoli jednání svobodomyslného jedince, od eseje přes politický projev po koncert závadové hudby (tehdy ještě, pravda, bez uvozovek).

Doba se změnila, lidé (a lidské typy) nikoliv, a poptávka po náhradě za pobuřování byla silná. Oblíbeným kladivem na nekonformní občany se stalo několik skutkových podstat, zčásti nových, zčásti modifikovaných totalitních.

Patrně nejoblíbenější z nich je podpora a propagace (§ 403), v novém trestním zákoníku rozšířená o projev sympathií (§ 404). Zejména projevem sympathií může být cokoli, třeba říct, že Třetí říše praktikovala promyšlenou sociální politiku nebo že Hitler stavěl dálnice. Evergreenem je popírání holokaustu (§ 405), což, jak víme, může být i požadavek na odškodnění vyhnaných sudetských Němců, a také hanobení (§ 355) a podněcování k nenávisti (§ 356). Posledního trestného činu se dopustíte třeba tím, když veřejně prohlásíte, že Romové kradou, parasitují na neromské většině a zneužívají sociální dávky. Doplňkově je využíváno i násilí proti skupině (§ 352) a šíření poplašné zprávy (§ 357) a samozřejmě výtržnictví (§ 358), které má tu výhodu, že jeho zákonné vymezení je tak volné, že zločincem-výtržníkem je potenciálně každý, kdo na veřejnosti vysloví něco, co státní orgány označí za (hrubě) neslušné.

V námi sledovaném případu závadových rapperů sáhly orgány činné v trestním řízení na jistotu a zvolily násilí proti skupině v kombinaci s podněcováním.

Na průběhu hlavního líčení mne zarazily dvě věci.

Za prvé je to akcentace principu začarovaného kruhu, neboli nerovnosti mezi pachateli extremistických zločinů. Protože Řezník, Pitva a Hrobka nejsou přece žádní náckové, nemůžeme v jejich musice hledat projevy zákonem zakázaných myšlenkových směrů; kdyby se ale např. prokázalo, že některý z nich byl členem Dělnické strany, bylo by okamžitě nad slunce jasnější, že klip je společensky nesmírně škodlivý, rasistický, xenofobní, vyzývající k násilí a vůbec způsobilý naplnit skutkovou podstatu celé řady verbálních trestných činů.

To pokládám za velké nebezpečí, protože uvykneme-li tomu, že jedni mají vyšší příděl politických práv a jiní nižší, nepotrvá dlouho a i naše vlastní práva budou relativisována podle naší vlastní politické historie: příznivec pseudopravicové strany typu ODS bude smět po libosti hovořit o Křišťálové noci nebo citovat Hitlera, protože je jasné, že to není žádný neonacista a on soudruh jen žertoval, kdežto řekne-li něco provokativního levičák, hned se začne hledat, zda náhodou necitoval některý zapadlý výrok Marxe, Lenina nebo Gottwalda, a tisíckrát běda, kdyby něco atribuovatelného vyslovil takový Vandas nebo Štěpánek!

Za druhé se u soudu téměř nehovořilo o ústavní dimensi případu. Běžnou praxí je, že na úrovni okresních soudů se o takových věcech nemluví, Ústava a Listina jsou tam téměř sprostými slovy, a když nějaké advokátské ucho zápověď přestoupí, je to pro soud jasným signálem, že jde o projev zoufalství, a indikátorem, že obhajoba je s argumenty v koncích.

Ústava a Listina však nejsou pouhým cárem papíru, ale v demokratickém právním státě musí, jak s oblibou říká ústavní soudce Pavol Holländer, prozařovat celým právním řádem – a my dodáváme, i jeho aplikací.

Jakkoli to komunistickými a raně postkomunistickými právnickými fakultami odkojeným praktikům může znít cize a snad i děsivě, Ústava s Listinou jsou přímo aplikovatelné právní předpisy. Nejde jen o samotný princip svobody slova (čl. 17 odst. 2 Listiny), ale i o další, průvodní a výkladová ustanovení, zejména čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

To v praxi znamená, že je třeba zkoumat nejen to, zda jsou souladné s ústavním řádem samotné shora vyjmenované skutkové podstaty (a u některých z nich by o tom vskutku šlo s úspěchem pochybovat), ale i zda jsou, a to v každém jednotlivém případě, naplněny podmínky pro jejich aplikaci, tzn. zda se jedná o takový skutek, u něhož je trestní stíhání opatřením v demokratické společnosti nezbytným pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 3 Listiny).

A neméně důležitý je čl. 22 Listiny, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

To je ale pravý opak toho, co české orgány činné v trestním řízení dělají: zatímco Listina expressis verbis předepisuje, chceme-li to tak nazvat, positivní diskriminaci politických stran, v praxi mají stranicky (oposičně) aktivní osoby horší postavení než občané politicky neangažovaní.

Že normy ústavního práva je nutno aplikovat přímo, roky marně vysvětloval Vojtěch Cepl st. V současné době to dělá – myslím, že díky mladým soudcům Šimíčkovi a Kühnovi – snad jen Nejvyšší správní soud, a v některých případech, ovšem s patrnou nelibostí a spíše na zapřenou, i soud Nejvyšší. U nižších soudů platí pravidlo, že od výkladu ústavního práva je tu Joštova, my jsme tu od výkladu práva podústavního: tak to bylo už od dob Rakouska-Uherska a není důvod od této praxe ustupovat. Modernistické výstřednosti typu Listina základních práv a svobod přicházejí a odcházejí, starý dobrý trestní zákoník a trestní řád zůstávají.

Závěrem: je jistě dobře, že Řezník, Pitva a Hrobka budou dál moci rappovat své zřeštěné texty a natáčet k nim místy nechutné videoklipy, ale ještě lépe by bylo, kdyby toto jejich právo bylo podloženo solidnějším fundamentem než jen shovívavě naladěným a relativně mladým soudcem. Počkejme si však na písemné odůvodnění rozsudku, o který obžaloba tím, že se nevzdala práva na odvolání, duchapřítomně požádala, třeba budeme příjemně překvapeni.

Mostecký proces s nebezpečnou extremistkou odročen

Na zítřek nařízené hlavní líčení ve věci Lid v. Lucie Šlégrová bylo odročeno na neurčito.